Zareth+Ytia+Xaiarana+Sombra

Narovnala jsem se v zádech a zaposlouchala se do ťukání na dveře. Mohl by to být Zareth? Takhle rychle? projelo mi hlavou. Pak se ozvalo ono oslovení, kterým mě nehorázně iritoval. Zbrblala jsem si pro sebe několik nadávek a ještě pět minut vyčkala. Pak jsem se rozešla ke dveřím. Natiskla jsem se co nejvíc na dveře a stoupla si na špičky abych se mohla podívat kdo tam stojí. Před dveřmi stál mladý chlapec mohlo mu být tak sedmnáct, ale jeho oči prozrazovali, že to není člověk. Zůstala jsem s okem přitisklým na kukátku: "Nejdřív si otři boty o tu podložku. Dřív ti ty dveře neotevřu." Řekla jsem rozkazovacím hlasem. Mezi tím jsme se oddálila od dveří a vyčkala. "Řekni až přijdeš na to jak si utřít boty." Ušklíbla jsem se a vyčkávala dokud se zpoza dveří neozve kladná odpověď.

Otřít boty? Nebyl jsem si jistý co po mě chce. Proto jsem chvilku neodpovídal a ozval se po chvíli ticha s prostou otázkou. "Cože?" Nevěděl jsem jestli mám vtrhnout dovnitř a roztrhat ji za to, že se mi snaží rozkazovat nebo udělat co říká. Třeba mi tahle šaškárna pomůže při dalším lovu. Začal jsem si tedy boty otírat do rohožky. Moc špinavé nebyly, ale jak poznám, že už jsou čisté dost? "Já si nejsem jistý, jak důkladně to má být, ale asi mám dostatečně otřené boty." Řekl jsem přes dveře zamyšleně a zaujatě si boty prohlížel. Pak mi došlo, co to tu předvádím. "Otevři hned!" Zavrčel jsem na ni a zabouchal na dveře. "Jinak to udělám sám!"

"No otřít si boty." Řekla jsem trochu překvapeně. Jakoby nevěděl co to je. Zaraženě jsem otevřela: "Ty sis nikdy neotíral boty do rohožky?" Zeptala jsem se hloupě a nebyla schopna se mu ani vysmát. Dveře jsem sice otevřela, ale stála jsem v nich tak, že nemohl projít. Pak mi to došlo, on totiž opravdu nevěděl co to je. Prohlédla jsem si jeho boty a hraně dramaticky jsem přikývla: "Taky bych řekla, že jsou čistý dost!" Prohlásila jsem a pak se zasmála. Pokynula jsem mu rukou: "Tak pojď dál." Zavřela jsem dveře a pomalu, sebejistě jsem se vydala do kuchyně a opět se opřela o linku. "Vadí ti heřmánkový?"Zeptala jsem se prostě.

"Já si nepotřebuju otírat boty do rohožky." Začal jsem důležitě. "Já žádnou nemám abych se tím nemusel zdržovat." řekl jsem, jakoby to bylo úplně samozřejmé. Když mi boty schválila spokojeně jsem se na ně podíval a přikývl. Do nosu mě praštila úplně nová vůně, nebo smrad? Nebyl jsem si jistý, zdálo se mi to povědomé, ale určitě jsem to pěkně dlouho necítil. Byla to slátanina několika pachů, neznámých a divných. Každopádně to bylo zajímavé, jako učit se úplně nový jazyk. Zamířil jsem za ní rovnou do kuchyně a dveře za sebou zabouchl. "Mě je to nějak jedno, abych pravdu řekl." Přiznal jsem. Většina věcí mi chutná stejně nehledě na obrázky na krabičkách takže." Přiznal jsem. Sedl jsem si na židli a chtěl hrnek chytit, v tom jsem si vzpomněl na tu ruku. Tohle tělo je dost křehké." Poznamenal jsem. "Potřebuju čistý obvaz." Na to jsem si sundal kapesník z ruky a někam ho odhodil. Rychle jsem si ještě prohlédl znetvořený prst a pak se pomalu pustil do pití.

Otočila jsem se a vynadala mu stejně jako můj bratr často mě, když mě vychovával: "A co kouzelné slovíčko?! Obvaz ti dám, bože mohl si být taky o něco jemnější! Než přinesu obvaz tak ten hnusný kapesník bude v koši!" Nakázala jsem mu automaticky a vydala se do koupelny. Z lékarničky jsem vytála obvaz i dezinfekci a zarazila se. Sakra, zaklela jsem v duchu. Doma se chovám jinak a k Zarethovi momentálně jako můj bratr ke mně, klela jsem v duchu dál zatímco jsem mířila zpět do kuchyně. To, si úplně blbá, Ytia! seřvala jsem se naposledy v duchu a rozhlédla se jestli se tu ještě válí ten kapesník.

Nadzvedl jsem obočí "Abrakadabra?" Nadhodil jsem, když po mě chtěla kouzelné slovíčko. "Jsem jemnost sama." Řekl jsem na oko dotčeně. "To už snad víš." Ten čaj chutnal...jako čaj...lidské jídlo ani pití mě nikdy moc nenadchlo, ale furt lepší než alkohol. Nikde jsem neviděl koš, proto jsem se natáhl, vzal kapesník, a hodil ho za topení. Nenáviděl jsem kapesníky, a koše, jak já nenáviděl koše. Místo na hromadění všech hnusů a kdo to má asi tak vynášet? Fuj...hnus." Když přišla natáhl jsem k ní ruku. "Jo, to účel splní." a chtěl si od ní obvaz vzít. Pak jsem se ale zarazil. "Co je sakra tohle?" ukázal jsem na dezinfekci a stáhl ruku. "Snažíš se mě otrávit? Nebo zabít?" zavrčel jsem na ní a byl jsem připraven, roztrhat novou schránku, abych se na ni mohl vrhnout.

Ještě jednou jsme se rozhlédla a nahlédla jsem za topení, kam jsem jako malá házela bordel ybch nemusela chodit až ke koši. Naštvaně jsem se za ním zalovila a vyndala kapesník. Hodila jsem ho k Zarethovi: "Vyhoď to do koše, hned!" Začala jsem si zase vybavovat dětství a tak jsem zatřepala hlavou. "Jo, chci tě zabít už od začátku, pamatuješ?" Zasmála jsme se a přistoupila k němu: "TU ruku." Chvilku jsme mlčela a pak se pousmála: "Je to jen dezinfekce. To se dává dětem, i dospělým, na zranění." Snažila jsem se mluvit klidně a všechno mu vysvětlit: "Je to taková vody, která tě trochu zaštípe a tím vyčistí ránu. Aby se to rychleji léčilo a nezhoršovalo." Vyrovnaně jsme se posadila na židli, kterou jsem si přitáhla naproti němu: "Opravdu tě zrovna tohle nezabije."

Kus jsem se od ní odtáhl. "S tímhle se mě teda dotýkat nebudeš mladá dámo." Tak strašně to smrdělo, ještě to ani nemusela otevřít a už se mi jako otravný komár drala na mysli jakási vzpomínka. Jenže já bych přeci neměl mít žádné vzpomínky o kterých nevím a už vůbec ne na tohle. "Zvedl jsem se od stolu. "Momentálně jdu navštívit koš, takže jestli mě omluvíš Charlie. Obešel jsem ji a kapesník vyhodil. Když jsem se vrátil zase na židli, hrnek s čajem jsem si přitáhl blíž k sobě. Nehodlal jsem riskovat, že mi od toho načichne.

Rozesmála jsem se a z části rozpoznala smutný podtón, který jsem se snažila bravůrně skrýt. "Neboj, za chvilku to ani neucítíš. Schová se to pod tím obvazem," pousmála jsem se chytla jeho ruku. Rychle jsem mu na onen prst stříkla trochu dezinfekce. Už klidně jsem jeho ruku pustila a vstala: "Není to tak hrozný, ne?" Tiše jsem se smála, když jsem se sama šla napít svého čaje. Pohledem jsem zavadila o fotku na ledničce. Co nejmíň nápadně jsme ji sundala a připla magnetem zase zpět akorát, že druhou stranou. Chvilku jsem setrvala na fotce ještě pohledem a pak jsem odložila hrnek zpět na linku.

Po čele mi ztékaly kapičky potu. Nenápadně jsem se podíval na svojí ruku a přiměl se tvářit aspoň trochu důstojně, což moc nešlo, když jsem se tu ještě před pár vteřinama snažil skoro vylézt po zni, jen aby na mě ten hnus nedala. Nebolelo to, kdepak, ale hnusný to bylo. Natáhl jsem ruku co nejdál od sebe, abych to nemusel čichat a nebylo to u mě tak blízko. "Fuj..." Řekl jsem jen. Nechápu proč tohle lidi dělají. Na to jsem se na ni otočil. "Kdo je to?" Zeptal jsem se prostě, když jsem si všiml, že si prohlíží fotku. "Já myslel, že v té vaší organizaci se na blízké vtahy moc nehraje, když jsem viděl cos udělala s tím chudákem od vedle.

Otočila jsme se k němu a pro jednou dobrovolně mlčela. Ruku kterou měl nataženou co nejdál od sebe jsme mu zase vzala a zkušenými pohyby m jí ovázala. Zpět do ruky jsem si po té chytla hrnek a nějakou chvilku tiše usrkávala. K odpovědi jsme se opravdu moc neměla. Tak jsem se rozhodla pokusit se z toho vybruslit. "Myslím, že to by tě nezajímalo." Snažila jsem se zapůsobit ležérně, ale srdce se mi rozbušilo až jsem měla pocit, že mi vyskočí z hrudi. Pozítří to bude přesně sedm let, pomyslela jsem si v duchu. "Proč nemáš tolik rád dezinfekci? Ten puch se dá tu chvilku vydržet." Zase jsem ho nevědomky napodobila a v duchu se za to nafackovala.

Pokrčil jsem rameny. "Mě zajímá spousta věcí." poznamenal jsem. Nechal jsem si od ní obvázat ruku. Radši si to nechám zavázat od ní, než abych se toho dotkl. Proč nemám rád dezinfekci? Dobrá otázka, mě by to taky zajímalo, ale nedokázal jsem si na to, natož jí na tu otázku odpovědět. "To ještě nevím." Přiznal jsem. "Jsi si jistá, že mě tímhle nikdo v minulosti nemohl mučit?" zeptal jsem se vážně, ale pak nad tím jen mávl rukou. Dopil jsem svůj čaj. "Mimochodem, nechci tě nějak honit, ale asi by nebylo od věci obstarat už ty cody. Tedy pokud není ještě nějaká společenská vymoženost, která by mě mohla prozradit. Například rohožka." Zamyslel jsem se. "Poznali by, že nejsem člověk, pokud bych si špatně otřel boty?"

Překvapeně jsem se zarazila a pak se strašně rozesmála až mi slzy vyhrkly do očí: "Š-špat-ně otře-l-l bo-ty." Vzlykala jsem mezi smíchem. A k tomu se přidal další záchvat smíchu: "Mučit tě? Dezinfekcí? Dost pochybuji!" Smála jsem se až jsem se musela opřít o stůl. Ještě dlouhou dobu jsem se zajíkala smíchy než jsem nakonec ze sebe váhavě vyklopila pravdu: "Na té fotce je můj bratr a než se zeptáš, nezabila jsem ho." Rozběhla jsem se do obýváku, vzala svůj notebook a donesla ho do kuchyně, kde jsem ho postavila na stůl. Posadila jsem se k němu a otevřela ho. Najela jsem na svůj háčkovací program a z emailu si stáhla kódy. Prokřupla jsem si prsty. Jde se na to, prohodila jseem si v hlavě.

S naprosto zmateným výrazem ve tváři jsem řekl "Nepamatuju si, že bych řekl něco vtipnýho."Dal jsem jí chvíli čas, čekal jsem, že mi řekne o bratrovi víc. Jenže ona očividně nehodlala pokračovat. "Jestli jsi čekala, že se zeptám, muselo ti dojít i to, že se zeptám na detaily. Proč a jak jsi ho teda zabila?" zeptal jsem se jí. Netušil jsem, jestli mi na to odpoví, ale za pokus to stojí. Byl jsem zvědavý, rád pozoruju ostatní formy života, procházejí-li si nějakým silným zážitkem. Nejspíš už jen proto, že já sám jsem toho nebyl schopen. "Já sourozence nemám. Podle mě nás jen brzdí, takhle je to lepší." Přinesla svůj počítač a začala tam dělat bůhvíco. "Takže to otevřeš odtud nebo stáhneš ty kody do počítače?" Zeptal jsem se.

Znovu jsem se zasmála: "Třeba ti jednou dojde co je na tom vtipného." Mávla jsem nad tím rukou a vyťukala do notebooku první kód. Dlouhou chvíli jsem mlčky koukala na obrazovku a dělala, že jsem jeho otázku přeslechla. Na notebooku jsem náhle opravdu neměla co dělat a tak jsem se k Zarethovi otočila zády a pokusila se o posměšný tón: "Tentokrát jsem ho opravdu nezabila a ocenila bych kdyby si mi vinu za jeho smrt neházel na krk. Umřel v autě, když mi bylo jedenáct. Přesně na mé narozeniny." Odmlčela jsem se a zvažovala jestli mu říct víc: "Někdo ho tehdy zabil. To proto jsem ve dvanácti začala dělat v té naší organizaci. Abych měla prachy a taky abych se mohla později...pomstít. Bohužel jsem onoho hajzla ještě nenašla." Přiznala jsem a došla k ledničce. Otevřela jsem jí a vyndala ven čokoládový pudink s piškoty a borůvkama. Váhavě jsem misku odložila na linku a ohlédla se na Zaretha: "Dáš..dáš si taky?"

Na její posměšky jsem raději nereagoval. Už jen z toho důvodu, že jsem nechápal, čemu se vlastně směje. Vyčkal jsem dokud mi neodpověděla na druhou otázku. "Oh...no dobře pomiň?...mrzí mě to." Nebyl jsem si úplně jistý co na to říct. Snažil jsem se sice působit mile, ale pravda je, že mi to přes pusu moc nešlo. "Doufám, že toho parchanta chytneš." Pak jsem si, ale vzpomněl, že i já jsem zabil ne jednoho muže v autě. "Ukážeš mi jeho fotku?" Zeptal jsem se. Chtěl jsem vědět jestli mám na rukou jeho krev. Když vyndala z ledničky pudink, trochu jsem se ušklíbl. "Ne, nikdy jsem to sice neměl, ale zásadně nejím nic, co vypadá jako něco, co už někdo přede mnou snědl a zase vrátil."

Upřímně jsem se poprvé za celý večer zasmála jeho poznámce: "Když myslíš." Zavřela jsem ledničku a i s jídlem si sedla zpět ke stolu. "Nemusíš se snažit. Je mi jasné, že ty nebudeš milý člověk," odmávla jsem tiše jeho chabý pokus. "Navíc nesnáším lítost. Za to, že mi zase někdo podělal život? Na to jsem zvyklá už od svého prvního roku," smířeně jsem se ušklíbla. Váhavě jsem i s prázdnou misku vstala a přešla k lince. V tichosti jsem jí umyla, utřela a uklidila. Ještě několik minut jsme váhala a pak přešla zpět k lednici. Váhavě jsem onu fotku vzala mezi prsty a do očí se mi zase na menší chvíli nahrnuly slzy. Zatřásla jsem hlavou. Hloupá slabost! zakřičela jsem na sebe v duchu. Lžou! Všichni lžou! Čas vše praví, všechnu bolest..to je jedna velká lež! seřvala jsem se v duchu a se zkousnutým rtem, až mi z něho začala téct krev, jsem onu fotku sundala a otočila. Prohlédla jsem si každý její detail. Svojí šťastnou usměvavou tvář a také tu jeho. Usmíval se na mě a ukazoval na mě zdvižený palec. Tvář měl hladce oholenou a za uchem měl květinu, kterou jsem mu tam ten den strčila. Za námi byl palouček, kde se pásl jeden malý poník, můj poník, a deka s košíkem a jídlem. V očích měl jiskřičky, tak jako vždy. Přešla jsem zpět ke stolu a podala jí Zarethovi. "Prosím."

V očích se mi nebezpečně zalesklo. "Já hlavně nejsem člověk. To bys mě vážně urazila." Řekl jsem varovně. "Každopádně svou přátelskou povahou, jsem známý široko daleko." Zasmál jsem se. Když mi řekla, že nesnáší lítost, musel jsem si připustit, že v mém mínění o ní se zvedla o pár stupňů. Jen jsem přikývl, nic na to neříkal. Když začala kňučet u ledničky, hlídal jsem se, abych neobrátil oči v sloup a neřekl to, co jsem měl na jazyku. Konečně mi fotku podala. S kamenným výrazem, jsem si ji od ní vzal. K svému překvapení, jsem muže na fotce poznal, sice jsem netušil v jak souvislosti, ale určitě jsme se už někde potkali. Nebyl jsem si ale jistý ani tím, jestli jsem to byl já, kdo mu vzal život. Fotku jsem si se zájmem prohlédl a po chvilce ji vrátil zrzce. "Hmm...Asi fajn chlapík." poznamenal jsem, ale víc už se o to nestaral. Jak to vypadá s těmi kody? zeptal jsem se jí ještě. Začínal jsem být netrpělivý. Čím víc jsem se blížil k cíli.

Nerozvážně jsem rukou vystřelila vpřed a chtěla si vzít hrnek. Místo toho jsem ho omylem převrhla: "Sakra." Zaklela jsem a podívala se koutkem oka na Zaretha: "Mohl by si to utřít? Hadr je na topení." Mávla jsem rukou kamsi za sebe. Je mi jasné, že ty člověk rozhodně nebudeš, poznamenala jsem v duchu. Při pohledu na něj, když si prohlížel fotku, jsem se malinko zarazila: "Kde?" Zeptala jsem se podezřívavě. Pokračovala jsem ale stále v ťukání do notebooku. "Špatně," přiznala jsem se skousnutým rtem a přimhouřila oči. Znovu jsem tam něco naťukala a protáhla si záda: "Do hodiny by to mělo být hacknutý." Obrátila jsem se na Zaretha. Chtělo se mi neuvěřitelně spát, ale když je tu Zareth tak si na to netroufnu. Opřela jsem se tedy do židle: "Zabil si v životě hodně lidí, že jo?" Zeptala jsem bez náznaku citu. "Je vůbec něco, čím se před sebou obhajuješ?" Zeptala jsem se ležérně.

Natočil jsem hlavu na stranu a věnoval jí tázavý pohled. "Proč bych to dělal? Já to nerozlil." Zeptal jsem se jí, když mi řekla, abych utřel stůl. "Odkud ho znám? Nevím, nevzpomínám si. Třeba si ho jen s někým pletu." Konečně začala dělat něco užitečného. I když jsem si nervozně přesedl, když se jí další pokus nepovedl. Naštěstí ten další byl o něco úspěšnější. "Oh...super. Takže za hodinu bude jejich systém bez ochrany a máme tak nějak volný průchod?" Zeptal jsem se rychle. "Zabil jsem víc lidí, než jsi ty za svůj život vůbec stihla poznat." Byl to prostý fakt, nijak jsem to neřešil. Opravdu mi nedělalo problém bavit se o svých činech, alespoň ne o těhle. I když jsem nevěděl, jak jí to vysvětlit pokusil jsem se to k něčemu přirovnat. "Lidé se živí prasaty že? potřebují jídlo, jako zdroj energie aby přežili. A nikdo kvůli tomu neroní slzy. Já lidi nejím, na rozdíl od vlkodlaků a upírů i oni jsou pro mě jen zvířata. Všichni stejní. Moje potřeby nejsou tak přízemní. Nepotřebuji lidské duše k životu, ale k udržování a posílení své moci. Ještě k tomu je to docela zábava. "Dodal jsem trochu až moc nadšeně. "Pravá povaha se totiž ukáže vždy až těsně před smrtí. Vlastně znám svoje objeti lépe, než je znají jejich příbuzní." Řekl jsem zamyšleně. "Vidíš to je docela zajímavé téma, nikdy jsem se nad tím pořádně nezamyslel."

"Nemáš za co," ušklíbla jsem se: "Sama jsem dohromady zabila nejspíš víc lidí než jsem stihla vůbec poznat. Možná hlavně proto, že opravdu moc lidí neznám, jsem introvert." Pokrčila jsem rameny a pohledem zkontrolovala notebook. "Třeba už jen proto, že jsem tě o to požádala?" Pozvedla jsem naštvaně obočí a s povzdechem vstala. Přešla jsem k topení a vazal z něj hadr. Utřela jsem stůl a hrnek položila do dřezu. Vážně jsem neměla to teď mýt. Hadr jsme znovu položila na topení a znovu se posadila. Z poličky na stěně jsem ještě rychle sundala knihu a položila ji před sebe. Dala jsem se do čtení, po několika chvilkách jsem pravidelně kontrolovala notebook a vlastně i Zaretha. Zároveň jsem se podívala na hodiny. Bylo vážně dost pozdě.

"Introvert co naprosto náhodným kolemjdoucím vyhrožuje v baru?" Musel jsem se zasmát. "To máš docela těžký život už jen proto jak se chováš." Jo zrovna ode mne poučky o chování fakt seděly, ale co, vždycky si rád do někoho rýpnu. "Až příště budeš chtít něco otřít, musíš najít lepší argument než prosbu." Zazubil jsem se na ni. Když si začala číst chvíli jsem jen seděl a pozoroval ji. Nedalo mi to a knihu jsem jí jednoduše vzal, abych si prohlédl co to čte i desky celé knihy. "O čem to je?" Zeptal jsem se jí. Pak jsem si, ale vzpomněl, že mi neodpověděla na otázku. Zopakoval jsem ji tedy ještě jednou. "Hey Charlie! znamená to, že budeme mít volný průchod?"

Zmateně jsem nakrčila nos: "Volný průchod?" Vzala jsem mu svojí knihu z rukou a rovzpoměla se. "Tak nějak. Prostě se bezpečně dostaneme dovnitř a zase ven." Odpověděla jsem unaveně a opět zkontrolovala obrazovku a hodiny. Unaveně jsem si promnula oči. "Je to o psychologii člověka spojené s odborně vycvičenými zvířaty jako jsou koně, psi, kočky a dokonce i krávy." Vysvětlila jsem mu pomalu. "Vrátím se ještě k té rohožce," odmlčela jsem se a podívala se na něj: "vtipné mi na tom přišlo to, že lidé většinou neřeší, jestli si ty boty vůbec otřeš. Jde jen o pocit toho, že budou mít o něco míň práce uklízení s nepořádkem. Takže tě opravdu nepoznají podle toho jak si si otřel boty." Vysvětlila jsem mu a dala se opět do čtení. Achjo, bolí mě hlava, zafňukala jsem v duchu, ale dál si četla.

Nadšením se mi rozzářily oči. "Paráda, to zní jako snadná práce." Naklonil jsem se k notebooku. Vypadalo to, že schází jen pár minut.  Když mi vzala knihu z rukou a vysvětlila děj příběhu jen jsem zklamaně zahuhlal. "Hmm zajímavé." Ne že bych četl, ale vždycky jsem měl rád to, jak knihy voní a vypadají, byla to skvělá díla, jedna z mála věcí, které lidstvo umělo dobře i když ne každá kniha byla psaná člověkem. Zvedl jsem se a díval se z okna do tmy, která panovala všude kolem. Vyslechl jsem si její výklad o rohožce a zamyšleně odpověděl. "Takže je to jen další lidský výmysl, který je úplně k ničemu..." Zahleděl jsem se na ni. Vypadalo to, že tu každou chvíli usne, to bylo docela legrační. Spánek a únava nebo jeho důsledky zabily už mnoho bytostí a ona nebude výjimkou. Sice jsem nemohl v téhle podobě používat své schopnosti, aniž bych nezničil svoji schránku avšak stále jsem měl svoji nadlickou sílu a rychlost. Popadl jsem jí tedy pod krkem. "Asi jako jsi mi k ničemu ty, když je cesta volná že Ý? Jo a mimochodem. To já jsem zabil tvého brášku." Věnoval jsem jí další široký úsměv. Na to jsem jí prohodil oknem. Nedíval jsem se jak dopadla, konec konců, vyhodil jsem jí z devátého patra, tak jak asi. Spokojený sám se sebou, jsem se vrátil k počítači. Vše se zdálo hotové, proto jsem zamířil ke dveřím.

Jako bych to nečekala, prohodila jsem k sobě v duchu a přetočila se ve vzduchu tak, abych k zemi letěla hlavou. Raz, dva, tři..odpočítávala jsem v duchu. Někdy mezi čtvrtým a pátým patrem jsem se se zábleskem změnila ve stříbrno modré tkáně. Zakroužila jsem a vylétla na střechu protějšího domu. Očima dravce jsem bedlivě sledovala východ a čekala, kdy vyjde. Taky mu mohlo dojít, že to není celé, zasmála jsem se Zarethovi v duchu a dál vyčkávala. Na malou chvilku jsem se proměnila zpět do své lidské podoby a přejela si rukou po krku. Určitě tam budu mít modřiny! zuřila jsem v duchu. Zkontrolovala jsem si dýku ve své botě, jestli mi nevypadla. Pak jsem si pro jistotu ještě jednu zkontrolovala za pasem. Ještě, že je nikdy neodkládám, vzdychla jsem si pro sebe a znovu se v záblesku změnila do podoby ptáka. Za tohle jednou zaplatíš, Zarethe! Zabil si mi bráchu! slibovala jsem v duchu.