Zareth+Ytia+Xaiarana+Sombra

Otevřel jsem dveře a zadíval se na rohožku. Jen jsem nad tím zakroutil hlavou a vydal se dál. Šel jsem dolů samozřejmě po schodech, a nikam nespěchal, takže mi to par minu zabralo. Konečně jsem se, ale objevil před domem na čerstvém vzduchu. Všechny příznivé pocity, četně tepla domova mě opustily ve chvíli, kdy se Zrzka proletěla. Byl jsem zase sám sebou. Pak jsem se ale zarazil. Kde je? Letěla přece z devátého patra. Měla tady být rozmázlá jak meloun, jenže po ní není ani památky. Pozorně jsem se rozhlédl kolem a zahlédl jen podivného ptáka. Mohla by to být ona? No smysl by to dávalo, ale já to vlastně vůbec nemusel řešit. Najde si mě sama, už jen proto, že potřebuje lék, ale i proto aby pomstila sebe a bratra.

Když jsem ho spatřila, jak vychází z domu, v duchu jsem se rozesmála. Jsem pitomá, muselo mu to dojít, nadávala jsem si. Vzlétla jsem a vletěla rozbitým oknem ke mně do bytu. Proměnila jsem se zpět do své lidské podoby a naštvaně si prohrábla vlasy: "Zatracenej, idiot!" Rozhlédla jsem se po bytě a došla ke své knihovně. Vytáhla jsem knihu stejnou jako několik dalších a otevřela se mi tajná zásuvka. Vysunula jsem jí a pobrala z ní další dvě dýky a na záda si připla toulec s šípama a složeným lukem. Po krátkém zaváhání jsme zase luk a toulec schovala do zásuvky. Místo toho jsem vytáhla jednu delší dýku a strčila jsem si jí za pás. Rozešla jsem se zase k oknu a chystala se z něj opět vyskočit, když jsem si ještě vzpomněla na lahvičku dezinfekce. S nadšeným výrazem jsem se rozběhla do koupelny a hodila si onu lahvičku do kapsy mé sportovní bundy, kterou jsem si po cestě do koupelny oblékla. Pak už jsem opravdu zamířila k oknu a proměnila se do své zvířecí podoby. Vyletěla jsem z okna, zamávala křídly a vydala se sledovat z velké vzdálenosti Zaretha.

Všiml jsem si jak pták odlétá, zamířil do bytu Zrzky, tak jsem si jen potvrdil, že to je ona. Samozřejmě jsem byl trochu naštvaný, že není mrtvá, ale co i na ni dojde. Když pták zmizel, pokračoval jsem nerušeně městem. Věděl jsem, kde jejich organizace sídlí a tentokrát se budu moct dostat dovnitř. Sice jsem ji znal pod jiným jménem, ale všechny informace nasvědčovali tomu, že by to mělo být ono. Opět jsem ji zahlédl, jak nade mnou krouží, ale předstíral jsem, že o ní nevím. Stejně teď nebylo jak na ni zaútočit. Schránku bylo třeba ještě chvíli udržet, tím pádem magie nepřipadala v úvahu. Už jsem se blížil k místu určení a ona mě stále jen pozorovala. Nevěděl jsem jestli bude jen čučet nebo se o něco pokusí každopádně jsem byl připravený na odražení případných útoků.

Ještě naposledy jsem nad ním zakroužila a vlétla do jedné z postranních uliček. Proměnila jsem se do své liščí podoby a chvilku načerpávala síly. Sakra! Jak dlouho musí takhle asi tušit, že to jsem já! Si fakt pitomá, Ytio! nadávala jsem si v duchu. Rozběhla jsem se vpřed. Polštářky na tlapkách se země dotýkaly jen tak letmo, skoro jsme měla pocit, že zase letím. Pospíchala jsem oklikou k naší organizaci. Sice mu asi nenaběhnu, ale aspoň se tam dostanu nepozorovaně. Snad, povídala jsme si v duchu sama ze sebou. Lidé okolo byli povětšinou tak zaneprázdnění něčím jiným, že si lesní lišky uprostřed ulice ani nevšimli. Využila jsem nepozornosti nějakého taxikáře a podrazila nohy nějaké dívce, která se chystala nastoupit. Rychle jsem se přeměnila do lidské podoby a pousmála se na ní: "Omlouvám se, slečno." Pomohla jsem jí vstát a nenápadně ukradla telefon. Spěchala jsem dál a za dalším rohem jsem se opět změnila v ptáka. Čím častěji se budu někde měnit, tím bude míň pravděpodobné, že mě vycítí, chlácholila jsem se v duchu. O několik ulic dál jsem zase pokračovala v lidské podobě. Zastavila jsem se uprostřed ulice a napsala rychlou SMSku na zakódované číslo. Nejdéle zítra ráno si to přečte, ujistila jsem se v hlavě. U rohu jsem zaváhala. Přesně v téhle ulici už je sídlo naší organizace. S blýsknutím jsem se přeměnila v lišku, proběhla jsem stínem podél zdi a zůstala schovaná za popelnice naproti vchodu do budovy.

Dorazil jsem na místo, ale byl trochu nervozní z toho, že jsem ji ztratil z dohledu. Tiše jsem zanadával, ale co. Zašel jsem za roh a roztrhal svoji schránku na kusy. Důležité bylo, nepozorovaně se dostat sem, až budu uvnitř, asi nebude záležet moc na tom, jestli to budu já nebo nějaký jiný lupič. Podíval jsem se na zkrvavené kusy těla ležící na zemi a musel se pousmát, když jsem si vzpomněl, jak mi ošetřovala prst. Něco jsem ucítil. Určitě byl poblíž někdo s prokletou krví, ale nemohl jsem vědět jestli to je ona, nebo někdo úplně jiný. Nakazil jsem totiž už mnoho lidí ve městě. To se uvidí. Zamířil jsem k zadnímu vchodu. Když jsem trochu zatlačil do dveří s tichým cvaknutím se otevřely. Ta holka je fakt třída, funguje tto zatím skvěle. Sice jsem nevěděl, jestli byly vypnuté i kamery, ale předpokládal jsem, že ano, ani alarm se zatím nespustil a tak jsem tiše pokračoval vpřed.

Mobil oné dívky tiše cinkl a já si přečetla SMSku: "Posily, když te vyhodili asi nezariddim, ale stavim se tam na pomoc sam s Meggan, jestli chces. J." Zamítavě jsem si pro sebe zavrtěla hlavou a odepsala jediné slovo: "Ne." V lidské podobě mě ukrutně rozbolela hlava. Na pár drahocenných vteřin jsme zaváhala než jsem byla schopná se tiše rozběhnout vpřed. O několik vteřin později jsem se už zastavila u zadního vchodu, kterým vešel. Z kapsy jsem vytáhla malý drátek a strčila ho do krabičky od alarmu a zabezpečení po straně dveří. Přelétla jiskra a já si pro sebe tiše zavrčela: "Zatracenej krám." Dál jsem se v tom šťourala dokud se nespustil alarm. Rychle jsem proklouzla dveřmi dovnitř a udělala se neviditelnou. Kamery, stejně jako sejf, jsem před tím na notebooku nestihla deaktivovat a tak byli po celou dobu aktivní. Do sejfu se nedostane, uklidnila jsem se v duchu a vyrazila tiše v před. Zaslechla jsem za sebou jak cvakly dveře a těžké okované rulety se stáhly dolů.  To samé se stalo i s ostatními východy ven a okny. Srdce se mi rozbušilo a v krku jsem pocítila knedlík: "Pokud tenhle podělanej plán nevyjde, chcípnu tady, ale aspoň uvidím bráchu." Uklidnila jsme se a projistotu už tiše jsem pokračovala dál někam do budovy. Doufala jsem, že Zareth šel stejným směrem. Pro jistotu jsem se i v té neviditelnosti proměnila v ptáka a pohybovala se neslyšně až u stropu.

Když se spustil alarm, dost mi to zkazilo náladu. Na mrcha mi to asi z nějakého důvodu nepřeje. Ušklíbl jsem se do tmy. No tak dobře, chtěl jsem se sice dostat dál a zničit svoji složku, to se nejspíš trochu odkládá. Aspoň se trochu pobavím a na konec mi třeba ještě ráda pomůže. "Dobrý tah..." začal jsem, cítil jsem ji někde poblíž, blížil se. To že měla prokletou krev pro mě byla obrovská výhoda. "Jenže já nechci odejít, aspoň dokud tě nenajdu." Řekl jsem spokojeným a medovým hlasem. Stále byla blíž a blíž. Z kapsy mi vylétla malá lahvička s krví, pokaždé jsem měl trochu u sebe, abych se nemusel pokaždé zranit, když chci na někoho zaútočit. Nehal jsem svoje prsty přejít v pařáty a špičaté zuby vycenil jejím směrem. "Tak pojď." Krev z lahvičky vylétla a ta tmavě rudofialová hmota se kolem mě začala kroutit, jako stužka. Když jsem si byl jistý, že už je blízko, krev vystřelila jejím směrem. Cestou se rozdělila, na menší části, až vytvořila spršku ostrých lesklých střepů. Neviděl jsem ji, ale to neznamenalo, že jsem netušil kde je.

Když jsem spatřila ony střepy z krve hned jsem strhla svůj let k zemi a s tichým začiněním dopadla na zem. Chyba, varovalo mě svědomí. Pořád jsem měla výhodu, že jsem byla neviditelná. Z boty jsem vytáhla dýku a vystřelila vpřed. V záplavě rudých vlasů jsem minula srdce a zarazila mu dýku někam pod žebra. Na to jsem jí vytáhla a udělala několik kroků vzad. S pohledem přikovaným na něm jsem se proměnila zpět do podoby ptáka a rozletěla se ke schodům po mém pravém boku. Vylétla jsme do druhého patra a již v lidské podobě dopadla na zem. S přemíry adrenalinu v mé krvi se mi rozbušilo srdce ještě víc a hlava se mi mohla rozskočit. Sehla jsem se přes zábradlí a pohlédla dolů, abych zkontrolovala, kde Zareth je. Nemeškala jsem však dlouho a rozběhla se dlouhou chodbou v před. Musíš najít jeho složku, dunělo mi v hlavě a pohánělo mě to dál k běhu ač mě v boku stále více píchalo. Doběhla jsem k jedněm zavřeným dveřím a chytla za kliku. Stiskla jsem jí a dveře nepovolily. Ani to s nimi nehnulo a mnou projela vlna zoufalství. "Sakra, sakra, sakra," couvla jsem a použila svůj nejsilnější kop. Dveře se otřásly a mírně povolily, otevřít stále ale nešly a mě ubýval jistojistě čas. V kotníku mi nemilosrdně křuplo a já si v duchu zanadávala a proklela všechny a všechno. Přesto jsem znovu kopla a veře se rozletěly. Vběhla jsem dovnitř a popadla složku s jeho jménem. Rozhlédla jsem se okolo sebe a přemýšlela, co dál. Stiskla jsem složku pevně v ruce a soustředila se. Přenesla jsem na ní část své moci a udělala ji neviditelnou na několik dní. Odložila jsem ji pod stůl abych mu to ještě o něco stížila a vyčkávavě jsem se zahleděla ke dveřím.

Na okamžik jsem nevěděl kde je, tedy, věděl jsem, že je přede mnou, ale kde přesně? To mě stálo pěkně bolestivou, připomínku toho, že všechno není vždycky super. Když se mi dýka zabodla do břicha, bolestivě jsem sykl a za ránu se chytil. Než jsem se, ale nadál, zrzka byla pryč. Ránu jsem si tedy zacelil a vydal se za ní. Řídil jsem se opět tím, kde jsem cítil její krev. Po chvilce jsem ani nemusel, uslyšel jsem, jak se snaží vyrazit dveře. Dorazil jsem k ní. "Co se mi takhle ukázat hmm? Můžeme dokázat divy. Má nabídka stále platí. Můžu tě vyléčit. A mě se po tvé tvářičce docela stýská." Nutně jsem potřeboval, aby mi otevřela dveře. A co posily? Kdy dorazí ostatní.? "Kde máš kamarády Charlie? Neříkej, ž e mě nechtějí poznat." Ušklíbl jsem se jejím směrem a dával si pozor, na její pohyb. Znovu už se bodnout nenechám.

Zůstala jsem stát na místě ani nemukala a ještě chvilku na něj hleděla. "Tak tu nabídku zopakuj." Pronesla jsem do vzduchu a tiše se přesunula kousek do strany, abych nebyla až tak snadná kořist. Dál jsem otálela s útokem a v duchu se modlila, aby se mi to příliš nevymstilo. . Mezi tím jsem se proměnila v lišku, která byla mnohem tiší než lidská podoba. A pak jsem se rozběhla vpřed. Proběhla jsem mu pod nohama a běžela zpět ke schodům. U nich jsem se zastavila a proměnila se zase do lidské podoby. Ukázat jsem se mu zatím rozhodně nehodlala. V kapse jsem nahmatala lahvičku od dezinfekce a v druhé ruce více stiskla onu dýku. "Pro bratra," ujistila jsem se tiše a zase vyčkávala na jeho útok.

Věděl jsem, že její otázka je jen na rozptýlení pozornosti, proto jsem na ni nebral příliš ohledy a jen se soustředil na její pohyb. "Děláš si to jen horší, tak koukej vylézt, než si to začnu brát osobně Charlie." Řekl jsem jí. Když jsem cítil jak se ke mě blíží, ohnal jsem se po ní, ale nikde nebyla. nevěděl jsem kudy proběhla, přes to u mě určitě byla. To mě dost vytočilo, ale nedal jsem na sobě nic znát. "Pomsta ti bratra nevrátí a určitě se ti dneska umírat nechce, tak udělej jednou něco rozumného a pojď to vyřešit po dobrém. Kde jsou tvoji přátelé he? Neříkej, že se k nám dnes večer nepřipojí." I když jsem mluvil, stále jsem si ji hlídal, ta malá zrzavá holka mě už začínala pěkně štvát.

Už to je osobní, zazněla mi v hlavě jedna z posledních vět, které mi řekl bratr. A pak ještě jedna: Nestůj a nečekej až ti život něco dá, běž a vezmi si to. Rozhodla jsem se touto větou řídit. Ušklíbla jsem se a hlasitě, tak aby mě Zareth od těch schodů slyšel, jsem pronesla: "Možná, ale je to docela zábava, nemyslíš?" Trochu jsem se zachichotala jak nějaká malá školačka, musela jsem ho totiž dostat pryč z té místnosti: "Moji přátelé? Určitě by se moc rádi přidali, ale bohužel tohle si chci vychutnat jen pro sebe. Jsem totiž tvoje největší fanynka." V rukou jsem stále mačkala dýku i lahvičku. Měla jsem plán, kterým jsem se hodlala řídit, ale nejdřív to muselo vyjít. Trochu jsem se k němu přiblížila: "Když si to vezmeš osobně, tak stojím u schodů." Nevím jak chytrý byl tenhle tah. Složka byla ukryta a on ji nenajde, když na ní působí mé schopnosti, takže jsem už neměla co riskovat. V hlavě jsem si utřídila vše potřebné a ponořila se opony chladivého klidu. Trpělivost, růže přináší, zopakovala jsme si v hlavě poučku a dál vyčkávala.

Snažila se mě vytočit, ale to se jí nepovede, ne teď a rozhodně ne tady. "Zábava počká." Řek jsem, pokud nikdo další nedorazí asi mě budeš muset omluvit." Moje fanynka, zajímavé..."Největší? Tak to těžko, kdybys viděla jakou já mám fanouškovskou základnu asi by ses styděla." Řekl jsem posměšně a byla to pravda. Tohle totiž rozhodně nebylo to nejhorší co na mě kdo zkusil, třeba naposledy jak mě andělé pověsily na ty trubky a vysáli ze mě skoro všechnu krev, to bylo nic moc. Když mi řekla kde je musel jsem se v duchu zasmát, sice jsem nevěděl co chystá, ale bylo to tu uzavřené, nikdo nemohl dovnitř ani ven, takže jsem byl v bezpečí. S ní si to vyřídím až udělám co je třeba. Vytvořil jsem tedy z krve slabou, ale pevnou zeď mezi mnou a Charlie. Když jsem se ujistil, že je na druhé straně zamířil jsem k dokumentů. Tak se na to podíváme, aspoň mě nebude otravovat, než přijedou ostatní musím tu být hotový. Na to jsem začal prohrabovat složky, svoji jsem zatím nikde neviděl, míst toho jsem narazil na jistou dotyčnou se jménem Ytia. Fotka seděla, musela to být ona. Potutelně jsem se usmál. Tak schválně co o tobě vědí.

"Super, tak to by si mě tam mohl někdy dovést, ne? Abych se poučila," dál jsem se šklebila, ale nepolevovala ve svých schopnostech. Uvidíme, jak to skončí, opakovala jsem si klidně v duchu. Někde v dolním patře u dveří, kterými jsme přišli jsem zaslechla nějaký šramot. Ignorovala jsem ho a dělala, jakoby nic. J. by se sem nevydal, když jsem napsala ne, uklidňovala jsem se a dál sledovala Zaretha. Když mezi námi vystavěl slabou zeď z krve, otřásla jsem se. Humus, pomyslela jsem si. Nehla jsem se z místa a pozorovala ho při prohledávání dokumentů. Poznala jsem, že svojí nenašel. Vlastně jsem si tím mohla být dokonale jistá. Pak se ale potutelně usmála a mě to na malou chvilku vyvedlo z rovnováhy. Došlo mi, že musel najít mou složku. "Sakra, sakra, sakra," zabědovala jsem si šeptem a dál ho sledovala. V duchu jsem se přeargumentovala a donutila se zeptat: "Tak co si se o mě dozvěděl zajímavého?" Zeptala jsem se jakoby nic, ale uvnitř mě to vřelo vzteky a... A čistou nenávistí.

"Někdy tě tam vezmu slibuju." Ušklíbl jsem se na ni přes zeď. Procházel jsem složku a zjistil celkem dost zajímavých věcí. Když jí došlo co jsem našel, mávl jsem ve vzduchu drápovitou prackou. "No představ si Charlie, že teď vím, že jsi Charlie. Abych pravdu řekl, myslel jsem si, že se budeš, jmenovat nějak jinak, jenže ne...Mno asi hold budeme muset zůstat u starého dobrého Charlie." Pozorně jsem si dál složku četl. Dokonce tam byl dost podrobně popsaný její vztah s bratrem. Vypadalo to, jakoby se společnosti tak pevné pouto vůbec nelíbilo, ale co mi je po tom? Schoval jsem si její složku k sobě a ještě chvilku se snažil najít tu svou, bohužel marně, proto jsem se rozhodl srovnat alespoň tohle sekci. Vyndal jsem svoji stříbrnou dýku a řízl se s ní do ruky, ze které mi začala vylétat tmavá rudofialová krev. Po chvilce jsem ránu zacelil a nechal krev poletovat kolem a ničit vše v jejím dosahu. Police se bortily a stránky byly roztrhány na kusy, tohle nebyla práce na dlouho, věcí tu sice bylo mnoho, ale za chvíli nic nezůstane.

"Beru tě za slovo," ušklíbla jsem se klidně. Pomalu jsem došla ke stěně z krve a prohlédla si jí z blízka. "To víš, já svoje jméno tak miluju," sarkasmus v mém hlase se nedal přeslechnout. Z dlouhého používání mých schopností mě začínala bolet hlava. Bušila mi v ní neuvěřitelná bolest, ale nedala jsem na sobě nic znát. Si zatraceně slabá, zanadávala jsem na sebe v duchu, přesto jsem působila neskonale klidně. Překvapeně jsem zamrkala, když začal celý prostor místnosti ničit. Hned jsem své překvapení skryla a dál ho pozorovala: "Když sis už přečetl tolik o mě, tak řekneš mi aspoň něco o sobě? Třeba něco o tvé sestře?" Zeptala jsem se ležérním tónem na první věc na kterou jsem si z jeho složky vzpomněla. Ač to nemohl vidět, nervózně jsem se ošila. Z přízemí se ozvala rána a já sebou nepatrně trhla. Nikdo se sem nedostane, museli by to otevřít oni na dálku přes počítač nebo já tady odtud, a ani jedno se nestane, uklidňovala jsem se dál v duchu.

Neposlouchal jsem ji a věnoval se své práci dokud nezmínila moji sestru. "Prosím?" Zeptal jsem se. "Vaše společnost není asi tak krutopřísná jak jste si mysleli, protože já žádné sourozence nemám a nikdy jsem neměl." Zasmál jsem se, ani mě nenapadlo se nad tou myšlenkou pozastavit, byl to prostě nesmysl. Zarazil jsem se, až když jsem uslyšel ránu, vzpomněl jsem si, že už jsem ji slyšel, jen jsem tomu nevěnoval přílišnou pozornost. "Zdá se, že nás tví přátelé, svoji návštěvou přeci jen poctí. A já nevím co si mám myslet o tom tvém lhaní. Říkala jsi přeci, že nedorazí." Zatvářil jsem se strašně dotčeně. Když v místnosti nebylo už nic použitelného.

Tentokrát mě to překvapilo natolik, že jsem si neohlídala své schopnosti a nevědomky se zviditelnila. Bolest z hlavy pohltila celé moje tělo a mě se podlomila kolena. Sakra, zanadávala jsem si v bolestivě hlavě. Jednou rukou jsem se za ní chytla a vyhoupla se zpátky na nohy. Kolena se stále podlamovala slabostí, ale já věděla, že nesmím polevit. Donutila jsem se tvářit klidně a stát pevně na nohou. Čerpala jsem sílu abych se co nejdříve mohla zase zneviditelnit. "Ale ano, máš," přesvědčovala jsem ho klidně: "Tedy měl." Opravila jsem se tiše, protože jsem věděla jak to může bolet. Pomyslela jsem na bratra a opět mě zalila vlna čiré nenávisti. Před očima se mi objevil jeho smějící se tvář a já slyšela jeho konejšivý hlas: "Neboj, ty schopnosti ti neublíží, věř mi." Dál se usmíval. Pak se vzpomínka rozplynula a místo ní jsem spatřila jeho poslední minuty. Naklonila jsem se k němu a brečela. On se na mě ale jen usmál, pohladil mě po vlasech a chraplavě mi řekl svou naprosto poslední větu: "Nenech se utopit v moři nenávisti. Navždy budeš..moje..malá sestřička." Dál jsem brečela, naposledy mě pohladil a pak také naposledy vydechl. Při vzpomínání na bratra jsem ale stále dávala pozor na Zaretha: " Nepřijdou, do vnitř se nedostanou." Oznámila jsem mu s úšklebkem. Ušklíbla jsem se a zase se zneviditelnila. Přesunula jsem se o kus dozadu aby nevěděl, kde přesně jsem.

Trochu mě s tím začínala štvát, ale někdo jako ona nemohla vědět o mé rodině víc než já. Pravda byla, že jsem o ní sice nevěděl nic, prostě jsem byl, to je první co si pamatuji. Záři měsíce přesněji, ale rozhodně nemám sourozence. "Jo takhle, takže moje démonská sestřička radši spáchala sebevraždu nebo co?" Tohle byla jedna velká hloupost, přeci nemohla čekat, že něčemu takovému uvěřím. "Poslyš Charlie. Proč tohle vlastně děláš? Jenom odvádíš špinavou práci za pár supů, kteří si myslí, že mohou tomuhle světu porozumět. Nebylo by snazší vzít věci jednou do vlastních rukou?" Na chvíli jsem se zamyslel. "Jak si asi myslíš, že tvůj bratr umřel, ne kvůli mě, tedy ne doslova. Oni ho na mě poslali a to ho nakonec stálo život, nevinní lidé umírají jen aby si tihle šaškové s kravatou mohli odfajfkovat pár políček na svém špinavém seznamu nechtěných věcí." Upřímně mě to zajímalo, byla to víc než jen obyčejná otázka.

Nechápavě jsem se na něj mračila. Jak si nemůže pamatovat svojí sestru? ptala jsem se sama sebe. Tiše jsem poslouchala jak se mě ptá na mojí práci. Sama jsem si tuhle otázku už pokládala tolikrát a tolikrát si odpověděla. Jenže moje přesvědčení začalo opadat už dřív. Otřásla jsem se při vzpomínce na jejich trest a oddaně jsem si povzdechla, tiše aby to náhodou neslyšel. "Proč?" Zašeptala jsem si pro sebe tiše. Přede mnou se znovu objevila jedna z mých vzpomínek. Polomrtvá jsem ležela na lehátku, jen díky naší organizaci. Můj bratr seděl u mě a zatímco mi doktoři zachraňovali život, svíral mi pevně svou ruku a šeptal: "Nikdy se nenech zabít, kvůli organizaci ani kvůli mě ani kvůli něčemu nebo někomu jinému." Opakoval mi již po několikáté. Stále dokola. Vrátila jsem se zase do reality. Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se mu lhát tak jako vždy všem. Dokonce i sama sobě, jenže já už si to nyní musela připustit: "Protože jinak..dělám to kvůli němu. Kdybych skončila asi bych ho zklamala. Navíc já už svůj trest dostala. Ano, odvádím špinavou práci, ale mám pro to asi své důvody," mluvila jsem váhavě a byla si skoro stoprocentně jistá, že poznal, že z části lžu. Přesto jsem pokračovala: " Já vím, byl totiž jedno z jejich políček na špinavém seznamu nechtěních věcí," použila jsem jeho slovní obrat: "Stejně jako já po jeho smrti." Pokrčila jsem rameny a ignorovala fakt, že jsem mu za celou dobu řekla napřímo upřímnou pravdu. V duchu jsem lapala po dechu. Řekla jsem mu totiž víc pravdy než jsem původně chtěla. Přesto musel poznat, v kterých částech jsem lhala. Bylo to tak zjevné, křičelo na mě mé svědomí.

Se zaujetím jsem ji pozoroval a vyslechl si její příběh. Podle mého názoru se mi snažila lhát, ale pak jakoby se zlomila a sama sobě přiznala pravdu. "Takže začal jsem trochu nejistě, když sundám tu barieru, zabiješ mě kvůli bratrovi nebo organizaci? I když je to vlastně to samé protože zemřel kvůli nim není to tak? Pak bys to měla přestat dávat za vinu mě a pokusit se svoji zlobu obrátit trochu jiným směrem. Společně totiž tuhle prohnilou věc vypálíme do základů, když budeš chtít." Zasmál jsem se při vzpomínce, jak prolétla oknem. "Jako dar na usmířenou?" Naklonil jsem hlavu trochu na stranu, když jsem se jí ptal na další otázku, která mě zajímala. "Kolik přátel a bytostí, které si to možná zasloužili, protože společnost ví všechno nejlépe, tě už donutili zabít Ytio?"

Zaváhala jsem. Moc dobře jsem si uvědomila, že po tomhle ho už v životě nebudu schopna zabít. Tiše jsem si povzdychla a zamyslela se. Pak jsem se ale zeptala: "Když sundáš tu bariéru a já," zakoktala jsem se a musela se nejdřív zhluboka nadechnout, než jsem byla schopná pokračovat: "A já tě nezabiju...zabiješ ty mě?" Konečně jsem se váhavě dostala k věci. Zavrtěla jsem hlavou: "I kdyby jsme to tu vypálily, zničili i ten poslední maličký kousíček popílka, tak přežijou a najdou si nás. Zabili by nás, oba a já chci na tom seznamu asi zůstat prozatím posledním políčkem." Zalapala jsem hlasitě po dechu a neovládla svou schopnost, zviditelnila jsem se. Dosáhl toho čeho chtěl, teď mě zabije, bědovala jsem si v duchu. Jenže už jsem se oddala bolestivé pravdě a svým dlouho potlačovaných citům. Pravdou bylo, že nikdy jsem nezabila nikoho, kdo na mě před tím nezaútočil, ale přesto to byla jen spousta lidí, kteří útočili protože se báli. Už jsem to nevydržela a jediné co ze mě vyšlo byl tichý vzlyk. Možná se teď budu Zarethovi hnusit víc, možná se budu víc hnusit sobě, možná, že se mi akorát o to víc Zareth vysměje před tím než mě zabije, ale já už to v sobě o nic déle držet nemohla. Držela jsem to v sobě několik dlouhých let a teď všechno vybublalo napovrch a já se tomu všemu oddala. Vzlykala jsme, tváři mi tekla jedna slaná slza za druhou a při tom jsem se zoufale svezla na kolena. Trochu jsem si shrnula rameno na stranu a ukázala mu zašité rameno s vypáleným znakem naší organizace a čipem, kterým mě sledovali, pod ním. "Spoustu..až moc. Nikdy jsem je zabít nechtěla, nejdřív," přerušil mě můj vzlyk, tichý a oddaný: "Nejdřív jsem...jen bezmezně věřila organizaci, a přesto zabíjela jen, když na mě ti lidé či bytosti zaútočili jako první. Pak..pak se to, ale změnilo a já jim pomáhala i tak, jenže už bylo..pozdě. Když mě nachytali a já jsem se jim vzepřela...abych zachránila jednu rodinu..udělali mi..tohle," ukázala jsem na rameno. Proč mu tady říkám pravdu?! Proč jsem se po těch letech zlomila zrovna před ním?! Zoufale jsem si prohrábla svoje vlasy a dál vzlykala. Klečela jsme, mé vzlyky byli tiché a svým zvláštním způsobem klidné: "Tak do toho na co čekáš? Zabij mě, teď máš jedinečnou šanci." Pohlédla jsem na něj, přímo jemu do démonických očí: "Ale před tím..to s tvou sestrou jsem si nevymyslela. Je toho spousta, co o své minulosti nevíš." Pak jsem zase sklonila hlavu k zemi a oddaná osudu, který nejspíš přijde, jsem zavřela oči.

Na její roztomilou otázku o tom, jestli ji hodlám zabít, když mě nezabije ona jsem jen pokrčil rameny. "Podle toho." Řekl jsem klidně. Dobře jsem ji poslouchal a nakonec odvětil. "No ty se tu vyznáš na rozdíl ode mně, mohli bychom vymazat záznamy a zahladit stopy o naší přítomnosti. Později se můžeme vrátit s lepším plánem a konečně s touhle věcí skoncovat." Nečekal jsem, že se zviditelní, ale stalo se, každopádně vypadala naprosto zničeně a já z toho z nějakého důvodu neměl radost. Když propukla v pláč jen jsem na ni troch překvapeně hleděl, tak tohle jsem fakt nečekal. Brzy jsem se opět vrátil ke své klidné masce. Dobře jsem poslouchal její vyprávění a je si potvrdil, že tahle organizace je jen další nechutně prohnilé místo, které je třeba vyplenit. Nevěděl jsem jestli ji mám nějak utěšit, každopádně jsem to nakonec neudělal a jen ji se zájmem pozoroval. Za prvé v tom nejsem moc dobrý a za druhé mi už jednou dost jasně naznačila, abych to nedělal. Jakmile mi ukázala rameno málem jsem na ní vytřeštil oči, nakonec jsem se ale ovládl a jen se jí v klidu zeptal. "Dokáží tě tím zabít na dálku nebo něco podobného?" Nevěřil jsem vlastním uším, ona mě opravdu vybízela, abych ji zabil. Místo toho jsem k ní, ale přistoupil a pomohl ji na nohy. "Já tě nechci zabít." Řekl jsem a nevnímal další řeči o mé takzvané sestře, kterou jí nejspíš organizace pomotala hlavu. "Teď se odtud musíme dostat, ale rád si někdy vyslechnu celý tvůj příběh. Tak pojď" Vybídl jsem ji a otřel jí prackou uslzenou tvář.

Zvedla jsem k němu hlavu a podívala se na něj. Znovu jsem si prohlédla celého od hlavy až k patě a zase zpět, jako když jsme se setkali poprvé v baru. Váhavě jsem si skousla ret: "Ne. Naopak," snažila jsem o co nejjistější tón: "Když o tobě budou vědět dostanou strach. Tím snazší kořistí se později stanou." Dát mu takové informace pro mě najednou bylo tak jasné a snadné. Zakroutila jsem hlavou: "Ne, ale dokáží mě vystopovat. Pokud to nevytáhnu nebo..nebo nedeaktivuju." Dokážu to vůbec? zeptala jsem se sama sebe v duchu. Pak jsem to ale vytěsnila z hlavy, protože tu nyní byli mnohem důležitější věci na vyřešení. Nechala jsem se jím vytáhnout na nohy a když mi démonickou rukou otřel slzy z tváře, ucukla jsem. Nadechla jsem se a zase vydechla. Odhodlaně a klidně zároveň jsem mu pohlédla do očí: "Nestojím," mávla jsem nad tím rukou a skoro to slovo vyplivla: "O soucit nebo něco podobného." Z poza pasu jsem si vytáhla svojí zdobnou dýku a protočila jí v ruce. Má pravdu musíme se odsud dostat, dodala jsem si odvahy a zvedla pohled ke stropu: "Existuje východ, kterým je sem nevpustíme a zároveň zmizíme beze stop." Stočila jsem na něj svůj pohled a hnědé oči zabodla do něj: "Jak si na tom s létáním?" Zeptala jsem se a trochu se ušklíbla. Moje zlomené já bylo zase zahnáno někam hluboko dovnitř. Ale nejdřív jsem se rozešla zpět do místnosti, kterou Zareth zničil. Rozhlédla jsem se okolo sebe a zavřela oči. Jen na malou chvilku, pak jsem je zase prudce otevřela a sebejistě zamířila do pro střed místnosti. Položila jsem ruku na zem a chvilku tápala než jsem objevila to co jsem hledala. Vzala jsem skrytou složku do rukou a zastrčila si ji za pas kalhot a překryla trikem. Ze zdola se ozvala další rána a můj telefon začal zvonit. Klidně jsem ho vytáhla a hodila na zem. Všechen vztek a sílu jsem vložila do jediného dupance mé nohy. Mobil byl naprosto zničený, nepoužitelný a všechna data se ke všemu automaticky zničila. Potěšeně jsem se zašklebila: "Tak vypadneme odsud. Sbohem organizace, jednou se vrátím a zničím vás." Zašeptala jsem si pro sebe a vydala se na chodbu a pak po schodech ke střeše.

Začínala mi docházet trpělivost. "Co teda navrhuješ?" Zeptal jsem se a rozhodil ve vzduchu rukama. Tohle rozhodně nebyl můj styl. Nejlepší by bylo je prostě všechny pustit dovnitř a tady na místě pozabíjet. Jenže to by asi nebyl nejlepší nápad, proto jsem ji nechal dál mluvit. Když mi řekla, že pokud se čipu zbaví, nebudou o jejím pohybu vědět. "To nebude problém něco vymyslíme." Když mi řekla, že nestojí ukázal jsem na ní prstem a šťouchl jsem ji drápem do tváře. V očích mi sice planula zloba, ale ve skutečnosti, jsem z ní spíš začínal být zoufalý. "Tak hele mladá dámo. Přestaň si furt stěžovat. Není moje chyba, že si nedokážeš vybrat jak se budeš chovat aspoň na třicet sekund jasný? Omlouvám se, že ti nevyhovuje to jak se tu snažím, ale obávám se, že jsem k tvé rase a především k tobě nedostal návod." Po chvilce se mě zeptala na létání. "Není problém." Usmál jsem se na ni a odhalil tak ostré zuby. "Co jsi to vzala?" Zeptal jsem se jí zatímco jsem ji následoval do schodů."