Zareth+Ytia+Xaiarana+Sombra

Naomi:
Kulhala jsem po cestičce. Všechny pachy zvířat se překrývaly a míchaly takže to nebylo nic příjemného, aspoň to jsem si myslela než mi do nosu narazil silný závan spáleného masa a hnilobný zápach snad stoleté vody. Znechuceně jsem si nos překryla rukou na které jsem dosud neměla rukavici. Má zvědavost se ještě znásobila když jsem zaslechla nějaký křik. Rozběhla jsem se po cestě, ale daleko jsem nedoběhla protože jsem zůstala zaraženě stát.
“Démoni..." připravila jsem se přivolat si meče když v tom jsem se zasekla. U skupinky tří démonů se pohybovala rudovlasá holka se zelenou energií...zvěromág...co mě ale doopravdy zarazilo bylo to že s nimi byl dokonce elf. Proč by se jakýkoliv z elfů snižoval k tomu aby se byť jen podíval na nějakého démona.
Díky elfům jsem přežila a chovám k nim příliš velkou vděčnost než abych zabíjela jejich přátele i když jsou to démoni...
"Ta holka si moc neumí vybírat společnost" stáhla jsem se zpět a skryla se mezi keře.
Jeden z démonů, který ani nevím jak se dostal na zem, začal něco prskat a vrazil pěstí druhému mezitím co bělovlasá se je snažila zastavit. Pak se stalo něco co chytilo mou pozornost tak spolehlivě, že jsem si ani nevšimla když se elfka vytratila. Tmavě šedočerná životní energie bělovlasé začala slábnout po té co oba démony chytila pod krkem. Vypadalo to jako by dostala nějaký záchvat, celá se rozklepala a nakonec málem spadla na zem ale vysoký démon ji chytil do náruče. Všichni se k ní hned přihrnuli mezitím co se její energie málem vytratila úplně. Nikdy jsem nepotkala nikoho kdo by své schopnosti čerpal ze své normální a životní energie zároveň...nebo to snad udělal jeden z démonů...?
Každou vteřinou ona skupina byla zajímavější a zajímavější.
Nezajímalo mě co tam s ní dělají, prostě se ta holka trochu prospí a bude v pohodě. Jen teď nedokážu přesně určit jaký typ démona se v ní ukrývá. Zato ten druhý s černými vlasy který se k dívce na zemi zase tolik nehrnul byl stoprocentně démon třetího typu. Poslední démon měl energii čistě černou a neohraničenou...buď je fakt hodně silný nebo s někým uzavřel kontrakt, ale to se mezi démony moc nestává. Dívka na zemi se začala konečně dávat zase dokupy. Možná bych jí pomohla kdyby nebyla démon, ale naneštěstí jí zachránil ten vysoký démon.
Proč by démoni bojovali proti sobě? Občas se nepohodnou, ale takhle vyloženě jít jeden do druhého? Buď se nemají rádi už dlouhou dobu nebo to jsou totální magoři že si vyskakují takhle na veřejnosti.

ASH: "Poslechni svoji "ne holku"" ušklíbnul jsem se  naznačil rukou uvozovky, když blondska začala křičet, ať toho necháme. Vteřinu na to mi došlo, jak moc špatný nápad to byl. Vycenil na mě špičáky a objevily se mu na tváři...šupiny? To nevypadá dobře. Pomalu jsem začal ustupovat dozadu, ale to už mezi nás vstoupila blondýna, něco zakřičela a oba nás začala škrtit. Musím říct, že má větší sílu, než bych si kdy pomyslel. Démonovi naproti mě zmizely šupiny z obličeje a začal se tvářit dost zděšeně. Nejprve jsem nechápal proč, ale hned na to mi to došlo, když osoba mezi námi začala křičet a stisk kolem mého krku se křečovitě zesílil. Nestihl jsem zareagovat, když ji ode mě doslova odtrhl a já se mohl pořádně nadechnout. Ona se hned skácela k zemi, nad kterou ji zachytil a kleknul si k ní. "Co se..." Vážně nevím, co se teď stalo, to má nějakou divnou schopnost, která jí nějak ubližuje, když se někoho dotkne, nebo co? To je dost k ničemu. Zmateně jsem sledoval, co se děje a snažil se pochopit, co se to vlastně stalo. Vypadala, jako bez života. On nad ní položil ruku a nevím, možná jí nějak léčil, nebo tak něco, každopádně vypadal fakt soustředěně. Po chvilce začala dýchat. Nevím, co se právě teď stalo, ale jsem si stoprocentně jistý, že po tomhle by mě vážně zabil, takže jsem se vydal pryč od nich, dokud mi nikdo nevěnoval pozornost. Tak tohle bylo divný. No nic, ona žije, já taky, to se musí jít zapít.

Na nic jsem nečekala a přeběhla k nim. U Xaii jsem poklekla a vylovila z batohu kovovou láhev s vodou. Odšroubovala jsem uzávěr a hodila ho kamsi za sebe. Dala jsem si pozor abych se Xaii nedotkla a nechala stéct slabý čůrek vody na její rty. „Prosím, Xaio, napij se,” žadonila jsem tiše a přitom v duchu dekovala, že organizace do těch batohů strkala i tu vodu. Klepaly se mi ruce, ale silou vůle jsem je uklidnila a zahnala i blížící se slzy. „Zarethe,” oslovila jsem ho a pokusila se zamaskovat strach v mých očích: „Co když se-“ Tu větu jsem nedokončila. Přísliš jsem se bála, i když už se Xaia nadechla.

FÁRN: Sice jsem zmizla z jejich očí ale oni těch mích ne. Napjatě jsem pozorovala to, jak jsi démoni chystají roztrhat krky. Mou pozornost přirozeně nejvíc zaujal ten vysoký, ten, kterému jsem slíbila smrt. Pravděpodobně přítel od té blondýny. Tohle je skvělá příležitost se podívat na jeho styl boje, na jeho slabiny a zároveň silné stránky. Jeho smrt si totiž hodlám vychutnat. Sice přitahovali mnoho pozornosti, ale noc co, můj problém to není. Naskytovala se mi docela fajn podívaná, když, tom démon, na kterého jsem upínala zrak, naskákali šupiny, proto asi ty ještěrky. Ale i tak. Co to k sakru je. Je to vůbec démon, jeho energie byla dost divná, mohla bych se plést, Bylo vidět, že se napětí zvedá nebude trvat dlouho a pustí se do sobe. S úlisným a zároveň pobaveným výrazem jsem stála schovaná za jedním ze živých plotů. Moje nadšený ovšem překazila bloncka. "Ale no ták." Svraštila jsem obočí a dál se jen dívala. Držela oba démony pod krkem a neskutečně u toho řvala, netrvalo dlouho a zkátila se k zemi, tvrdému dopadu zabránil její přítel, ale potom na ni vůbec nešahal. Tak tohle mě zajímá, co se té holce vůbec stalo. Brzy si k ní přiklekla i zrzka. Nevypadalo to moc dobře. Tahle skupinka čeho si je opravdu až moc zajímavá, docela se divím, že jsem ještě na ně nepotkala vypsanou žádnou odměnu. Démon, který od přítele oné blondýny dostal čočku, se rychle vypařil. Zůstali tam oni tři a já z nich nespustila oči. V dáli jsem slyšela slabé zahoukání. To už mě opravdu naštvalo, ještě si tu vyřizovat účty s policií. S podrážděným obličejem jsem se vzdálila, né, že bych se policie bála, ale dokážou znepříjemnit den. Po chvíli mě skutečně míjela hlídka mířící na ono místy. Tohle bude ještě sranda. Ten pohled si nenechám ujít. Díky svým ladným a téměř neslyšným pohybů, jsem zůstala skryta i nadále.

Začala jsem rychle dýchat, když jsem se opět ocitla při vědomí. Omdlela jsem, zase... Nebo spíš upadla do bezvědomí, ani nevím na jak dlouho. Nevím, co přesně se stalo, ale asi jsem udělala nějakou kravinu, když o mně i Zareth říká, že nejsem normální. Jako necítím se úplně při životě. Měla jsme ztěžklá víčka, které nešly otevřít, ale pak jsem ucítila vodu na ústech. Napila jsem se, protože jsem měla sucho v puse a pomalu otevřela oči. Nade mnou se skláněla Ytia a taky Zareth a oba vypadali, že se jim dost ulevilo. "Vypadá..." Zakašlala jsem a znovu se napila a pak pokračovala, "Vypadáte, jak kdybych umřela a znovu se narodila." snažila jsem se ušklíbnout, ale cítila jsem se poněkud slabě. Ještě chvíli jsem zhluboka oddechovala na zemi, ale pak se pomalu posadila. Hned jsem se chytla za hlavu, když mě nepříjemně zabolela. Najednou mi došlo, co jsem vlastně udělala. "Jsem blázen. Ale zabralo to, ne?" Zasmála jsem se. Aspoň se tu Zareth neproměnil a nepozabíjel všechny okolo. "Jo a promiň Zarethe, vím, že drama je tvoje věc, ale taky jsem si to chtěla jednou vyzkoušet." Vzpomněla jsem si na jeho připomínku o mých sebevražedných sklonech. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechla a pomalu se postavila na nohy. Trochu se mi podlomily, tak jsem se zachytila obou mých zachránců za ramena, abych se udržela. "Děkuju," usmála jsem se na oba, "A řekla bych, že příště, už nic takovýho neudělám." V dálce jsem slyšela policejní sirény a pak už viděla pár strážníků řítících se směrem k nám. "Jo a asi bychom měli vypadnout." Pokynula jsem směrem k nim. Nevypadali úplně nadšeně. Tolik k tomu, přilákat co nejmíň pozornosti.

Sice pořádně netuším, jak se sem Ytia stihla dostat tak rychle se svoji vodou, protože jsem měl sám dost práce. Každopádně to rozhodně přišlo vhod. "Uklidni se zrzko, bude v pohodě." Zamumlal jsem, protože mě její nervozita začínala trochu naleptávat. Na má slova naštěstí došlo celkem brzy. V pohodě, je sice možná trochu silné slovo, nicméně zatím se Xaia zdála být naživu. Jakmile konstatovala první věc, nadmul jsem se pýchou. "Vlastně jsi tak trochu umřela. Pochopitelně jsem tě zachránil."Pronesl jsem dramaticky a přiložil si ruku mezi klíční kosti, při čemž jsem zavřel oči a natočil hlavu na stranou, aby mohla obdivovat, svého spasitele, jak se patří. Následně jsem se na ni zašklebil a nechal toho divadla. "Splácení svého dluhu můžeš zahájit navrácením mé dýky." Při těch slovech jsem Ytiu provrtal varovným pohledem. "A jako poděkování za obranu tvé cti, si účtuji dvojitou porci vaflí...Pochopitelně z vědeckých důvodů." Zazubil jsem se na ni široce. Můj úsměv mi na tváři trochu zamrzl, když zmínila, přebírání mé role. "Nechápu o čem to mluvíš, já přeci nejsem žádná herečka..." S těmi slovy jsem si založil ruce na prsou s nanejvýš dotčeným výrazem ve tváři. "Očividně to však neumíš, takže příště už žádné zkoušení." Něž jsem se nadál, Xaia se mi pověsila za rameno. Jen jsem se zastavil pohledem na její ruce a pobaveně povytáhl obočí se slovy. "Podívej, já chápu, že jsem neodolatelný, ale jestli se mi zase budeš sápat po obličeji a omdlíš, tak tě znova oživovat nebudu." Jakmile nám ovšem poděkovala, nějak jsem nevěděl, co s tím mám dělat. Proč na mě tak civí? Se usmívá! Tak to je vážně divný...jí nejspíš ještě není úplně dobře. Dost nejistě jsem se Xaie pokusil úsměv oplatit, načež jsem jí nabídl rámě, aby se měla prozatím do čeho zavěsit, než najde ztracenou rovnováhu a síly. Vykročil jsem kolem dalších výběhů i klecí, ze kterých se na nás dívala podivná zvířata, zatímco jsme se šikovně vyhli policii. "Ty Zrzko? Kde je vlastně ta divná holka, která mi dala tu aga..." Chtěl jsem se zeptat na záhadného dárce ještěrek, načež jsem si uvědomil, že na sobě už žádné nemám. "Co to sakra?"

Naomi:
Bylo vtipné vidět jak se ten opilý démon snaží vytratit I když za kolabující bělovlasou nejspíš mohl on. Ten vysoký démon mezitím zachraňoval dívku na zemi zatím co rudovlasá panikařila. Tahle skupina podivínů se hledala až se vážně našla.
V dálce jsem zaslechla sirény policie, ale ti byli ještě dost daleko na to abych je zatím nemusela řešit a vklidu se mohla dál věnovat scéně přede mnou.
Rudovláska se přihnala k té bělovlasé a málem jí utopila když se jí snažila dát napít. Alespoň mi prozradila jména obou démonů. Zda se, že ta se sebevražednými sklony je Xaia a narcistický démon Zareth. Jméno té zrzavé veverky jsem sice nepostřehla, ale to je jen otázka času.
Xaia se pomalu posadila a snažila tvářit jako by se jí tohle stávalo každý den a vlastně bylo umírání na denním pořádku. No...u mě sice bylo, ale pochybuji, že by ona měla tolik štěstí jako já kdyby se o to pokusila.
Najednou mi začalo něco docházet...Zareth...kde jsem to jméno jenom slyšela...
Z úvah mě vyvedl nenadálí pohyb skupiny bláznů přede mnou kteří se dali do pohybu.
Xaia se opírala o své přátele a všichni se tak pomalu přesouvali.
Bleskově jsem vyběhla z křoví a schovala mezi větší skupinou lidí postavajícího u rozcestníku. Jediná věc co mě prozrazovala bylo potrhané oblečení lehce zaspiněné od mé tmavě modré krve a větvičky ve vlasech. Jestli je budu chtít nepozorovaně sledovat budu se muset trochu upravit. Zpátky jsem se ohlédla na ty tři a ujistila se, že jsou stále něčím zaměstnaní aby si nevšimli, že je někdo sleduje.
Zareth se začal prohlížet jako by hledal něco na svém oblečení a k tomu něco naštvaně říkal, ale nějak mě nezajímalo co řeší se svým vzhledem. Místo toho jsem se zase otočila zpět a pohledem vyhledala něčí batoh na zemi. Tak krásně nestřežený. Ladně jsem se propletla mezi lidmi a nenápadně batoh vzala. S tím vším jsem si zalezla zpět do křoví a začala batoh prohledávat. K mému štěstí tu bylo tričko a tepláky...na druhou stranu tričko bylo svítivě žluté a kalhoty měli hodně zvláštní barvu zelené. S mírným sebezapřením jsem to na sebe oblékla a batoh odhodila někam dál od sebe. Moje trojice se začala zase vzdalovat a brzy mi i došlo proč. Muži v modrých policejních uniformách se rychle blížili a lidé kolem začali být nervózní když si jich všimli. 'Jaké pak to štěstí...' prosmýkla jsem se zase z křoví ven a šla za sledovanou trojicí.
Nějaká paní která svou mikinu přehodila přes opěrku lavičky a otočila se k ní zády bude mít dneska celkem špatný den. Mikina byla černá a aspoň překryje to odporné žluté tričko s nějakým žlutým panáčkem s velkými brýlemi.
Tu mikinu si chci jen půjčit samozřejmě, přece bych nekradla, navíc je to spíš dobrý skutek protože v ní stejně vypadala hrozně.
Nenápadně jsem prošla za lavičkou a jen tak mimochodem si mikinu vzala. Naposledy jsem zkontrolovala scenérii za sebou kde se ve velkém nahrnulo spousta policistů a s úsměvem se vydala za prchající trojicí.

Nechala jsem Xaiu se zapřít o mé rameno a, než jsem se vůbec stihla vzpamatovat, vydali jsme se na pomalý ústup. Ohlédla jsem se a spatřila, jak se kolem policistů srocuje dav zvědavých a nervózních lidí. Malinko jsem se ušklíbla. Aspoň je to na chvíli zabaví, pomyslela jsem si. Větší část cesty jsem zůstala zticha zachmuřená. Probírala jsem si onu událost ve své hlavě stále a stále dokola a snažila se najít to něco, co mi na tom celém nesedělo. Co ta ženská s ještěrkou? Zauvažovala jsem. Uložila jsem si kamsi hluboko do mysl poznámku o tom, jak se vypařila, ale jinak jsem jí vypustila z hlavy. U prvního rozcestí jsem stále ztracená ve svých myšlenkách zamumlala jen: "Nahoru." A to bylo vše. A ten opilec? Snažil se vyvolat takovou scénu schválně, bylo možné, že by po nás někdo třeba šel a on měl jen odvést pozornost? Ušklíbla jsem se: Kromě teda půlky města pracující pro organizaci. Automaticky jsem zvedla ruku ke svým vlasům a chytila jeden pramínek mezi ukazováček a palec. Dala jsem si pozor abych se nedotkla Xaii. Konečně jsem se vytrhla z myšlenek a ukázala na velkou klec kousek od nás. "Jé, hele," na tvář mi vklouzl veselý úsměv: "To jsou šimpanzi!" Nadšeně jsem si povyskočila, načež jsem naší blondýnce věnovala omluvný pohled. "Měli bychom se na ně podívat, když už tu jsme, ne?" Zamrkala jsem a zašklebila se: "Navíc, takhle daleko už žádného policistu nepotkáme."

Už nějakou chvíli jsem pozorovala situaci před sebou a jak jsem si mohla všimnout, nebyla jsem sama. Nerozumím sice tomu, proč se ty dvě celkem normální...CELKEM normální...ne...očividně jen další nepřirozený magický potvory, rozhodly spolupracovat s mým br...prostě démonem. Nejspíš budou všichni stejní, jak se znovu ukazuje. Měla jsem se jich zbavit hned v tom domě. MÉM VLASTNÍM! Když jsem sledovala toho agresivního blba, jak se naparuje v ukradeném těle, musela jsem odvrátit zrak, do kterého mi padla zajímavá osoba. Ta která se u nich před chvilkou zjevila s ještěrkou, jež odevzdala a nechala usmažit. Bezděčně, jsem si zkontrolovala, jestli můj rukáv z rukavicí kompletně překrývá moji vysoce funkční protézu z energie a zamířila jejím směrem. Již podle způsobů jejích pohybů mi bylo jasné, že tohle člověk není. Zaplašila jsem proto kyselý obličej a s neutrálním výrazem postupovala dále k ní tak, aby mě bez problémů viděla přicházet. "Vždycky si šli po krku, ale dříve měli alespoň dost rozumu na to, nepřitahovat na sebe pozornost." Promluvila jsem klidným hlasem k neznámé, sledujíc tu divnou sebranku, odcházet směrem od blížících se sirén. Pochopitelně jsem tím myslela všechny démony, ne jen ty dva nedospělý kohouty před námi. Já osobně ale nesnáším chození kolem horké kaše a tahle osoba to dost možná neocení zrovna tak. Navíc vypadala docela podrážděně v momentě, kdy odcházela od démona. Někdo takový by se mi mohl hodit, jako pomocná ruka...doslova. "Jednoduše. Ten vysoký, jmenuje se Zareth. Když mi ho do konce dnešního dne chytíš, abych toho bastarda mohla vlastnoručně vykuchat, dám ti dvakrát tolik, než je na něj vypsaná odměna. Do konce života nejspíš nebudeš muset hnout prstem, jinak řečeno." Oznámila jsem jí bez jakýchkoli okolků a posměšně se usmála, když sledovala podivnou bytost pobíhat sem tam a krást oblečení. Dneska je tu zjevně dost práce.

Fárn: Mířila jsme pryč. To je zase den.... fakt bych někoho nejraději pověsila za nohy na strom jako vánoční ozdobu a sledovala, jak ho rostoucí rostliny pomalu zadusí. Místo se po chvíli proměnilo v hotový blázinec a otravná příšerná píseň znějící z bedny vedle stánku s jídlem a pitím, tomu tedy taky příliš nepřidávala. Kolem se pohybovalo až moc magických bytostí, navíc hodně lidí, kteří si říkají muži zákona...pfff pitomci. Musela jsem se nad jejich prací zasmát, dělají jako by jim patřil svět, ale jsou naprosto neschopní. Už abych byla jinde. Šla jsem klidným krokem a postavu, která si to mířila přímo za mnou, jako bych neviděla. Zůstávala jsem klidná.... neboť jsem si svými schopnostmi víc než jistá a i z jejího hlediska, proč by útočila před davem lidí. Připojila se ke mě a k mým uším dolehl docela příjemný hlas. Co je asi zač... její energie je podivná, celá je podivná. Prohlédla jsem si ji od hlavy až k patě, co asi pod tou rukavicí skrývá...Mladá paní s bílými vlasy, sportovní postavou a docela sebejistou tváří mi přišla sympatická, přesto záhadná. Její slova mě přesvědčily, že zase tak mladá nebude. Možná je démon, odpovídalo by to. Z mé pusy po krátké odmlce a s otráveným výrazem vypadlo. "Jo jsou otravní, ale to byli vždycky, teď to je jen víc vidět" Nijak moc mi její společnost zpomalit natož zastavit nedonutila, je mi to jedno. Klíčová byla její nabídka, která určitě nebyla špatná. Ještě jednou jsem si ji tiše prohlédla a přemýšlela nad jejími slovy. Stála jsem pevně a hrdě, připravena na každou situaci a s přehledem, co se děje za mými zády. "Proč a kdo jsi..." Podle jejích slov i sebevědomí v jejich očí je mi jasné, že ona začátečník není, proč chce tedy mou pomoc. Démona, který mě právě urazil, bych klidně zabít nechala, jen si tím činem nejsem jista, nebude to jednoduché. Té magie jsem v jeho blízkosti cítila zatraceně hodně, navíc není sám, tudíž se do téhle práce nehodlám vrhat po hlavě a chci alespoň vědět, kdo je osoba přede mnou. "Pojď mě alespoň dál od té příšerné hudby... tady má někdo opravdu špatný v kus." Vypadlo ze mě klidně s tváří plnou očekávání, co mi daná osoba o sobě, či dost možná mém budoucím případu, řekne.

"Takže jsem fakt umřela. Hah, sakra." Zasmála jsem se, aby si nemysleli, že z toho upadnu do depresí, ale doopravdy mě to celkem dost trápilo. Ne každý jen tak umírá kvůli svojí schopnosti. "Děkuji za záchranu, ale naparovat se tady nemusíš." Dýku jsem radši nezmiňovala, nad tím budu přemýšlet později. "Pfff, ty jsi totální herečka." Ušklíbla jsem se na Zaretha. Chytila jsem se mých zachránců, protože jsem ještě nebyla úplně schopná se někam dostat sama a začali jsme se přesouvat dál od těch otravných policistů. "Ne, díky zas tak neodolatelný nejsi." Odvětila jsem Zarethovi, abych mu trochu zklidnila ego. Po chvilce chůze si Zareth všiml, že na sobě nemá agamy, to brzo teda. Ale co mě zajímalo spíš bylo, kdo byla ta "divná holka" co za námi přišla. "Ty chudinky jsi usmažil...Ale vážně, kdo byla ta dívka? Už jen to, že za námi přišla je až moc podezřelý." Protože kdo by za námi dobrovolně chodil, že. Ytia se zdála být úplně mimo, nejspíš nad něčím přemýšlela a jen nám říkala, kudy máme jít. Zrzka se probrala až když jsme se dostali k šimpanzům, ze kterých byla až moc nadšená. Bolest hlavy a nepříjemný pocit se už zmírnil, tak jsem se obou pustila a šla se kouknout blíž na ty šimpanzi. Někdy bych chtěla být zvíře. Zcela jistě nemají tolik problémů, život by byl hned jednodušší. "Takže Ytio, co je na nich tak moc úžasného, že jsi z nich tak nadšená?" Zeptala jsem se stále pozorující šimpanzi, kteří různě skákali po větvích. Byli vtipní, to musím uznat. Ale taky to tu dost smrdělo, což jim na jejich úžasnosti ubíralo. "Jo a jen tak mimochodem, jak daleko to ještě je?" Zeptala jsem se otráveně, když do mě vrazilo nějaké dítě, které se nutně potřebovalo dostat co nejblíž ke kleci. Otravné děti.

Prý herečka...to určitě. Ta holka ještě nejspíš nepotkala nikoho na úrovni, aby to dokázala ocenit. Jakmile se mě ještě pokusila celkem roztomile vyvést z míry tím, že se snažila chabě popřít moji dokonalost, jen jsem se na ni zářivě zazubil, naprosto spokojený sám se sebou. "To víš, že jo. Měla bys věřit tomu, co posíláš dál. Jinak to nezní ani trochu přesvědčivě." Můj úsměv se důsledkem jediné věty změnil ve značně křečovitý. "Ehm co? Ne to ne...neusmažil. To nebylo v plánu." Zatraceně...ty ještěrky jsem si chtěl nechat, jenže určitě ne k večeři. Z mých myšlenek mě vytrhlo až opakovaně podivné chování jedné osoby, jež se zdržovala v našem okolí. Jak je vůbec možné, že jsem si jí nevšiml dříve? Beztak za to může ten hnusnej kretén, co se tu rozhodl narušit...moji práci. S předstíraným nezájmem jsem po očku sledoval její zběsilé pobíhání i krádeže, které by snad nemohly být nápadnější ani pokud by při svém počínání hrála na trumpetu. Kupodivu si očividně ani jedna část mého doprovodu nanejvýš podezřelého chování té poběhlice nevšímala, proto jsem se rozhodl na neznámého hosta upozornit. Počkal jsem, až dorazíme k těm nechutným smrdutým Ytiupřipomínajícím patvorům, ke kterým mě děvčata během okamžiku nepozornosti zatáhla. Trochu jsem se naklonil k uchu Xaii, která byla přeci jen o něco vyšší než Ytia, tudíž to nevypadalo tak divně a a s pobaveným až bezstarostným výrazem jí pošeptal. "Jsme sledováni...ideálně se neotáčej, nemusíme být nápadní, jako ona. Nejspíš už od té doby, co jsi omdlela. Je třeba zbavit se jí, než dorazíme na místo. Takže si dejte pozor na jazyk. Teď se zasměj, ať to trochu vypadá. Zrovna jsem ti řekl úžasně zábavnou historku." S očekáváním v očích jsem se na ni zazubil, jako bych byl její přítel, čekající na reakci po strhujícím vtipu, či příběhu. Přesto mi na našem pronásledovateli stále něco nesedělo. Možná se snaží naschvál upoutat naši pozornost, aby nám uniklo něco jiného, méně zřejmého. Zabralo mi nějaký čas, než jsem je spatřil, ale nebyl o tom pochyb. Je jich tu víc...nejspíš spolupracují. Tohle bude buď ohromná zábava, či ohromný malér...nejspíš obojí. Podívejme...ta holka, co mi dala agamu, je tu taky. No co...alespoň nám pěkně odpověděla na otázku Xaii nebo spíš odpoví, až se rozhodne, dojít si zničit život. "Ty Zrzko? Za deset minut je prý krmení těch opic. Co se jít podívat dovnitř? Zařídíme ti, aby sis je mohla pohladit ne? Já měl plazy, ty si tuhle havěť taky zasloužíš. O to se postarám." Nabídl jsem ji, jak nejmileji to dokázal, přičemž se snažil nemyslet na tu lahodnou, ač krapet dětinskou pomstu.