Zareth+Ytia+Xaiarana+Sombra

Sotva jsem vnímala zrzku, která odešla. Zadívala jsem se na zbytek ruku a kolem zranění
vytvořila něco jako energetickou zátku, abych v následujících minutách nezemřela na ztrátu krve. Pohlédla jsem na blondsku, která stála opodál. Nadechla jsem se a pevným hlasem řekla. "Mohla bys mi prosím přínést něco k jídlu? Nejlépe cokoli sladkého." Potřebovala jsem to co nejdříve na doplnění sil, jinak mi energie brzy dojde. Kolem rány pulzovalo mdlé modré světlo, jehož zdrojem byla modře zářící hmota připomínající pudink. "Prosím." Zamumlala jsem ještě tiše a už se soustředila na udržení provizorního řešení.

"Zaretha si nevšímej, takhle se chová ke všem." Protočila jsem očima. Překvapilo mě, že na mě potom Sombra promluvila, ať jí přinesu nějaké sladké. Jsem snad služka, pff. Jen jsem na ní koukla, jestli to myslí vážně, ale když pak poprosila, tak jsem se nakonec vážně rozešla ven z domu s úmyslem něco jít koupit. Zkoušet něco hledat v domě by bylo vážně bezvýznamné. Proč je sakra tenhle barák tak daleko od města?! Než bych vůbec někam došla, tak by pravděpodobně umřela na únavu, nebo něco takového, vážně nevím, jak její schopnost funguje. Trochu jsem probudila démona v sobě a rozběhla jsem se směrem k městu. Během chvilky jsem byla ve městě a v nejbližším obchodě jsem koupila nějakou čokoládu a pár sušenek. Nastrkala jsem si to všechno do kapes a rozběhla zpátky. Doběhla jsem až k domu, myslím si, že trénink to byl dobrý. Došla jsem k Sombře a všechno z kapes vyházela na zem před ní. Opřela jsem se rukama o kolena a vydýchávala se. "Tady to máš, snažila jsem se co nejrychleji, tak zkus přežít." Ušklíbla jsem se na ni. Ať si dělá co chce, celkem mě zajímá, kde je Zareth a Ytia, jdu se po nich kouknout. Stále trochu udýchaná jsem se vyšplhala po schodech nahoru. Sakra, měla bych začít častěji běhat. A vlezla do pokoje, kam jsem viděla zajít Ytiu, s klepáním jsem se neobtěžovala. Páni, tolik prachu jsem dlouho neviděla. Trochu jsem se rozkašlala, to si snad dělají srandu. "Vážně? Zarethe, někdy by sis tady vážně mohl uklidit, nebo to je snad tvoje taktika, že své oběti hodláš udusit prachem?" Ušklíbla jsem se na něj. Rozbitou postel jsem radši přehlídla. "Sombra to nejspíš přežije." Koukla jsem na Ytiu. Nic víc ji neřeknu, vážně nejsem doktorka.

Byl jsem dokonale zmatený, když se nade mnou objevila Ytia. Nemohl jsem usnout, nikdy nespím. Proč taky? "Já jsem ne-nevím o tom, že bych nemohl jsem." Snažil jsem se nějak ze sebe vypravit smysluplnou odpověď a rozhlédl se. K mému překvapení t však opravdu vypadalo, že jsem usnul. " Já jsem ne-POČKAT! Co tady sakra děláš?!" Uvědomil jsem si a vyškrábal se na nohy. Zranění mě sice bolela, ale můj hněv byl teď o dost důležitější. Kdyby ta dementní zrzavá věc dělala alespoň jednou co se jí řekne, vůbec by tahle trapná situace nemusela nastat. "Nelezte do mého pokoje...To byla snad jediná věc, kterou si měla udělat. Tak vypadni a běž radši otravovat život dolů té druhé. Vypadni!" Spustil jsem na ni a vyhnul se tak nepříjemnému tématu. Než jsem se nadál, objevila se ve dveřích Blondska. "Vážně? Ty taky?" Oznámila mi, že Sombra to nejspíš přežije. Jen jsem nad tím pokrčil rameny. No tak ať si pytel střev užije zbytek svýho ubohýho života. Jsem si jistej, že bude mít hned lepší den až se zítra probudí a řekne si...Jé hele...já ještě žiju." Fakt jsem ji neušetřil proto, že by mě snad hryzalo svědomí, to ani omylem. V tu chvíli to prostě bylo to nejhorší, co jsem ji mohl udělat. "Mimochodem jak se vlastě jmenuješ Blondsko? Stejně to zapomenu, ale už mě nebaví ti pro dnešek říkat Blondsko, jestli mi rozumíš." Po těch slovech jsem se obrátil ke stolu a z šuplíku pod ním vytáhl starou zmačkanou mapu.

“Vlastně jsem ti původně chtěla pomoc s tím zraněním, ale ty to zjevně nepotrebuješ,” zaškelbila jsem se na něj: “Navíc, jak se těšíš na výlet do ZOO?” Naprosto jsem ignorovala fakt, že bých měla odejít a pozorovala naštvanéjo Zaretha s povytaženým obočím. Krátce na to se v pokoji objevila i Xaia, i když byla mírně udýchaná. Do vzduchu vypustila větu o tom, že to Sombra přežije. Přikývla jsem, spíše jen pro sebe: „To je dobře. Chudák, teď bude žít, ne, spíš přežívat so své smrti jako mrzák,” Zamračila jsem se na Zaretha, abych mu dala najevo, že ji měl raději zabít: "A není to pytel střev. Rozhodně je víc, než ty.” Dětinsky jsem na něj vyplázla jazyk: “Jdu si sehnat k večeři vafle a ty nedostaneš ani jednu.” Snažila jsem se mu tak trochu vyhrožovat. Mírně jsem se naklonila nad Zaretha a stoupla si na špičky, abych mu mohla nahlédnout přes rameno. “K čemu ta mapa je?” Zeptala jsem se zvědavě a na vafle skoro zapoměla.

Jakmile blondýnka zmizela, nasoukala jsem do sebe co nejvíc jídla to šlo. Teď už jsem dokázala udržet svoji energii bez problémů. Trochu jsem zpevnila svoji "záplatu" a vyškrábala se na rozklepané nohy. Sotva jsem rozrazila těžké dvoukřídlé dveře, vybelhala jsem se z toho domu. Celá od krve jsem se dostala do nejbližšího obchodu a popadla nějaké oblečení. Nevšímala jsem si zděšeného výrazu prodavačky, když jsem ji předložila zboží, jen jsem ho na sebe hodila a zamířila pryč.

Stála jsem za pultem cukrárny v narůžovělé zástěře a ve svém převleku mírně obtloustlého mužíka s veselým úsměvem jsem připomínala cukrovou vatu. "Děkuji, pane Wood," pousmála se na mě postarší žena, které jsem právě předala její objednávku. Na pultu mi zanechala velké dýško a s úsměvem zase odešla. Zvedla jsem hlavu a znovu si prohlédla bytový dům naproti, kde by měla bydlet jedna osoba. Jenže ona osoba, zrzavý subjekt mého pozorování, se již dlouho dobu neobjevila u sebe doma. Byli to téměř dva dny a naposledy, kdy jsem jí zahlédla, jí krátce na to vyměnila organizace okno za nové. Možná v tom mohl mít prsty ten podivný muž, se kterým se nedávno vybavovala v baru. Zamyslela jsem se a nakrabatila čelo. Zvoneček nade dveřmi znovu zacinkal a já svojí pozornost obrátila k příchozímu. "Nazdárek, Alle," pozdravil mě můj mladší kolega a s úsměvem na mě mávl rukou: "Už můžeš jít domů, dneska už to tu zvládnu sám." Na tváři jsem vykouzlila dokonalý úsměv, do detailů podobný tomu pravému: "Díky, Adame." Naklonila jsem se přes pult, jak mi to jen obtloustlé břicho dovolilo, a naznačila Adamovi, aby se také přiblížil. "Vzadu jsem ti nechal nějaké mé sušenky navíc. Domů, pro přítelkyni," tentokrát jsem mu věnovala poťouchlé mrknutí a znovu se narovnala. "No ni, měj se," mávla jsem na něj a podala mu růžovou zástěru. Sotva pět minut na to, už jsem vyrážela zadním vchodem pro zaměstnance ven. Za rohem, skrytá v jednom vchodu, kam chodí převážně jen bezdomovci, jsem ze sebe shodila svůj převlek a narvala se do svého oblečení. Kostým jsem pečlivě složila do dřevěné bedny, kterou jsem schovala, tak jako každý den. "No nic," pro křupla jsem si prsty a protáhla krk: "Jdu tě najít, Ytio." Vznesla jsem do vzduchu a ozbrojena zbraní, dvěma dýkami a svými schopnostmi jsem vyšla ven a zamířila k domu, kde ono zrzavé stvoření většinu času přebývá.

"Jo, stejně to zapomeneš. Jsem Xaia." Vlastně mi ani nedošlo, že mi pořád říká bloncko, už jsem si na to tak nějak zvykla. Ytia řekla něco o mapě, tak jsem se taky koukla Zarethovi pres rameno a uviděla starou mapum Nikdy jsem neměla dobrý orientační smysl, tak jsem to nějak neřešila, stejně bych z toho nic nevyčetla. Navíc jsem skoro přes Zaretha neviděla, preck jenom nějaký ten výškový rozdíl mezi námi je a ani když stojím na špičkách, tak to neni úplně nejlepší. Nakonec jsem svojí snahu o to, porozumět mapě vzdala a jednoduše se zeptala, "Co to je za mapu? Doufám, že nás zavede aspoň k nějakému pokladu." ironicky jsem se uchechtla.

"Máš pravdu." Zasyčel jsem na Ytiu. "Pomoc nepotřebuju." Po těch slovech jsem se donutil pustit spálený bok, protože jsem tu šílenou bolest nehodlal přiznat a už vůbec ne před těmahle dvěma. "Fajn Blondsko...budeš prostě Blondska. Jednou za čas si můžeš půjčit mého psa pokud budeš chtít." Ušklíbl jsem se a ukázal na Ytiu. "Ale musím tě upozornit, že je nenapravitelně marná. Pravděpodobně bude mít nějakou mentální poruchu." Jakmile zmínila vafle a vyplázla na mě jazyk zarazil jsem se. "To bylo nechutný..." Konstatoval jsem po tom divném gestu, které jsem nedokázal tak úplně zařadit do lidského chování. Raději jsem se už vyplazeným jazykem nezabýval a s předstíraným lhostejným výrazem odpověděl. "Nechápu proč mi to říkáš. Já nepotřebuju jíst a nějaké tvoje vafle, které vaříš v troubě mě nezajímají." Jako bych ji snad před chvilkou neseřval za to, že nemá co dělat v mém pokoji, se ta malá zrzavá havěť, snažila nahlédnout do mapy. S otráveným výrazem jsem zvedl ruku a položil ji na její hlavu, přičemž jsem ji zatlačil k zemi, aby se musela  postavit na celá chodidla a měla po výhledu. Chtěl jsem na ni znovu zařvat ať vypadne, ale nakonec jsem jen zanadával něco o porcování všeho zrzavého do guláše a obrátil se k mapě. "No vlastně nejsi zas tak daleko od pravdy Blondsko." Poznamenal jsem se spokojeným výrazem ve tváři. " Před pár desítkami let tam jeden můj kamarád schoval něco, co mi patří. Já nedávno potkal jednoho jeho kamaráda a on mi po chvilce přemlouvání vypůjčil tuhle mapu, která k tomu shodou okolností vede. Žel bohu se mu nechtělo pro tu věc dojít, takže už chodit nemůže a zas to zbylo na mě." Došel jsem k mapě a naznačil těm dvoum, aby ke mě popošli. "Protože nechci, abyste mi zlikvidovali  barák vezmu vás s sebou" Oznámil jsem jim trochu neochotně. "No a k tvému štěstí do té ZOO budeme muset, protože se to nachází pod ní." Řekl jsem Ytie a nijak se nezmiňoval o tom, že nemám nejmenší tušení, co ta jejich ZOO je.

Je jasný, že ho ten bok bolí, ale on je až moc velký 'drsňák' než aby to přiznal, klasika.Jen jsem si odfrkla "Stejně jsem si na to už zvykla." Když zmínil Ytiu, jakožto svého 'psa' jen jsem na ni koukla omluvným pohledem. Netuším proč ji nemá rád, ale jsou dospělí, zvládnou si to vyřešit sami. Navíc je celkem vtipný je pozorovat aspoň se v jejich společnosti nikdy nebudu nudit. Nad Zarethovým upozorněním na mentální stav Ytii jsem se jenom uchechtla. Uhm, vafle? Vím co to je, ale nikdy jsem neměla nějaké nutkání si o tom zjišťovat něco víc. "To zní jako zajímavé dobrodružství, i kdybys mě nechtěl s sebou, tak bych se stejně přidala, tohle si nenechám ujít." Tak nějak vím, jak podle Zaretha vypadá přemlouvání, chudák jeho 'kamarád'. ZOO...to mi něco říká, nejspíš to bude něco neškodného. Vůbec netuším, kde tady ve městě se nachází, tak doufám, že je Zareth natolik inteligentní a vyzná se v te mapě a neztratíme se někde. Nadšeně jsem tleskla, "Čeká nás určitě úžasná cesta plná zábavy, tak hurá do toho!" Jsem z toho až přehnaně nadšená, ale když jsem potkala tyhle dva, tak se můj život obrátil o 180°, konečně nemám takový nudný stereotypní život.

"Hej!" Zaprotestovala jsem hlasitě: "Já nejsem žádný pes a můj psychický stav je naprosto normální." Odfrkla jsem si a uraženě jsem si založila ruce na prsou. "A co je ten poklad?" Zajímala jsem se hned. Protože kdyby pro tebe nebyl důležitý, tak tam nejdeme. Pomyslela jsem si, ale nic nahlas neříkala. "Počkat," zarazila jsem se a spustila ruce podél těla: "Vy nemáte tušení, co ZOO je, že?" Došlo mi to ve chvíli, kdy Xaia nadšeně vykřikla něco o cestě plné zábavy. "No, to bude ještě zajímavé," zamumlala jsem si pro sebe a dlaní se jemně plácla do čela. Povzdechla jsem si a opět si ruce založila na hrudi: "Tak kdy vyrazíme?" Optala jsem se znuděně. Vlastně jsem ani moc nečekala na odpověď a vyšla ze Zarethova pokoje. Zastavila jsem se mezi dveřmi a pootočila na ně ještě hlavu: "Jdu zkontrolovat Sombru." Vyšla jsem na chodbu a rychlými kroky zamířila ke schodům. Seběhla jsem, přičemž jsem je brala po dvou. Samozřejmě bych to nebyla já, kdyby se mi nepodlomila noha. Skutálela jsem se proto ze schodů a rozplácla se na podlaze. Zaskuhrala jsem, zanadávala a pomalu vstala. "Do hajzlu, můj kotník," pokusila jsem se postavit na pravou nohu. Nakonec jsem nad tím mávla rukou s tím, že jsem si ho podvrkla. Pak si ho něčím stáhnu. Ujistila jsem se v duchu. Došla jsem k místům, kde jsme zanechali Sombru, ale nikde nebyla. Rychlostí světla jsem zbledla: "Asi máme menší problém." Zamumlala jsem si pro sebe a vyjeveně koukala na místo, kde musela ještě před chvílí být Sombra.

Došla jsem až ke svému novému bytu. Zkontrolovala, jestli mě nikdo nesleduje a zdravou rukou otevřela dveře. Nebylo sice nic moc, každý měsíc se stěhovat, ale při své práci jsem bohužel nemohla jinak.Nejedna z těch stvůr už se snažila přijít na to kde bydlím a tohle stěhování bylo zatím nejlepší řešení. Umyla jsem se a hned potom sedla do maličkého obýváku, abych si dala dohromady ruku myšlenky v hlavě. Zatímco jsem od lokte tvarovala svoji energii tak, aby dokonale kopírovala tvar mé bývalé ruky přemýšlela jsem o svém bratrovi. Nebo tom co z něj zbylo. Nejprve jsem si snažila namluvit, že ho dokážu zachránit, jako většinu těch u kterých jsem si to přála. Po chvíli mi došla skutečnost. Už je dávno mrtví a ta věc, která se promenáduje v jeho těle s ním nemá nic společného. Budu to muset zabít, jako všechny zrůdy, co byli před ním. Ne jen kvůli památce mého brášky, ale pro dobro všech.

Ytia odešla zkontrolovat Sombru a mezi mnou a Zarethem se rozhostilo ticho, které přerušila až nějaká rána, která se ozvala ze zdola. S tázavým výrazem jsem koukla na Zaretha, i když jsem neočekávala, že by věděl co se stalo a tak jsem se vydala za Ytiou. Tu jsem následně uviděla válet se pod schody, jen sotva jsem udržela smích a pokroutila nad ní hlavou. Takhle nešikovného člověka jen tak nepotkáte. Bez toho, aby si mě všimla jsem ji s pobavením sledovala, jak se zvedá ze země. Že bych ji měla pomoct? Jo, to měla. Ale tohle je mnohem zábavnější. Když se tak nějak dala do kupy, koukla směrem, kde ležela Sombra, ale... ona tam nebyla. Seběhla jsem schody a stoupla si vedle Ytii. "Tohle asi není dobrý, co?" Jasně, že to nebylo dobrý. "Takže ji půjdeme hledat, nebo budeme doufat, že ji ještě dlouho neuvidíme a půjdeme to té tvé úžasné ZOO?" Jako kdybychom ji šli hledat, tak by to možná zase skončilo nějakou rvačkou, ale když ji nepůjdeme hledat, tak je tu taky možnost, že nás bude sledovat a my o ní vůbec nebudeme vědět a pak bude o pár kroků napřed a dá nám to pěkně sežrat. Ale to je celkem nepravděpodobné... snad.

"No jo promiň, já zapomněl, tvé chování je úplně normální." Začal jsem skládat mapu a v tu chvíli se mě Ytia zeptala, co je to poklad. Naklonil jsem hlavu trochu na stranu a naprosto zaskočeně se jí to pokusil vysvětlit. "Inu poklad je nějaká většinou cenná věc, ukrytá před těmi, kdo ji nemají najít." Doskládal jsem mapu a zastrčil ji do šuplíku, po kterém jsem přejel prsty a zapečetil ho černou magii. "Vidíš to Blondsko? a ona se diví, že neznáme nějakou ZOO, zatímco má sama takové mezery ve vzdělání." Než jsem se nadál, obě byly z pokoje pryč, samozřejmě jsem si nijak neztěžoval a za pár minut sám sešel dolů. Zastavil jsem se u těch dvou, které zrovna stáli nad louží krve. Pobaveně jsem povytáhl obočí, když jsem viděl ty nejisté obličeje. "Nenapadlo vás třeba, že jsem ji chtěl nechat utéct?" Zakřenil jsem se na ty dvě." Jen si to představ Ytio, celý svůj život zasvětíš hledání nějaké bytosti, protože k ní máš z nějakého důvodu zvláštní vztah. Konečně se ti podaří ji najít a ty zjistíš nejen, že všechno z toho co sis představovala je lež, ale ještě tě zpráská jako psa tak, aby ti to každou vteřinu tvého marného života něco připomnělo. Není to slitování, ale to nejhorší, co jsem ji mohl udělat." Zle jsem se na ni usmál. "K takovým věcem mě zkrátka vycvičila...tedy oni." Opravil jsem se a zahnal nepříjemnou vzpomínku z tréninku. "Navíc mě to zatraceně baví." Natáhl jsem ruku ke krvi, která zůstala na zemi a ta se začala pomalu vypařovat, dokud na zemi nezůstalo vůbec nic. Otočil jsem se a otevřel obrovské dvoukřídlé dveře. "Tak pojďte už, ona se už neukáže. Je zní troska." Ujistil jsem je, zatímco se mi chladivý vzduch otřel o tvář.

“Já ale vím, co znamená slovo poklad! Chtěla jsem jen vědět, co tak důležitého je tím pokladem, po kterém tak Toužim, idiote!” Naštvaně jsem si založila ruce na hrudi. “Víte, co?” Nadšeně jsem vystrčila Zaretha od dveří: “Půjdu na před a koupím si ještě svačinu! Teda, samozřejmě, že mě a Xaie. Sejdeme se u ZOO.” Nadšeně mi zajiskřilo v očích. Ani jsem nečekala na odpověď a Vyběhla ven. Proměnila jsem se do podoby káně a vzlétla k nebi. Tohle je totiž jeden z nejrychlejších způsobů přesunu. Přsitála jsem kousek od obchodu s vaflemi. Vešla jsem dovnitř a objednala třikrát vafle se šlehačku a čokoládový posypem. Zaplatila jsem a usmála se na paní za mnou, která nesla v kabelce malého psíka. “Ten je roztomilý,” pochválila jsem jí ho a podrbala ho za uchem. V tu chvilku mě něco napadlo. Pobírala jsem všechny porce zabalené v krabici. Všechny krabičky s vaflemi jsem strčili do igelitového sáčku, který mi dala prodavačka, a rozběhla se do zverimexu. Koupila jsem tam ty největší kšíry na psa a vodítko. Pak jsem se s blaženým úsměvem rozešla ulici k ZOO.

Po té co jsem se trochu prospala zamířila jsem do blízkého lesa. Někteří lidé říkají, že sem chodí čerpat energii, ale pochybuji, že má nějaký vliv, zatímco u mě je to skutečně často otázka života a smrti. Přišla jsem k jednomu ze statných stromů a přiložila k němu ruku. Brzy jsem cítila jak jeho energie zažíná- přecházet do mého těla, cítila jsem se každým okamžikem silnější, jenže listy toho stromu začínaly uvadat z toho, jal jsem mu brala životní sílu. Odtáhla jsem tedy ruku a ujistila se, že strom tenhle můj počin přežije a za několik týdnů se dá snad do pořádku. tohle jsem zopakovala ještě u několika dalších, dokud jsem nenabrala dostatek sil. Jakmile jsem věděla, že už jsem opět dost silná a připravená, zamířila jsem zpět do města.

Když Ytiia odběhla pryč, jen jsem pokroutila hlavou nad jejím dětinským chováním. Otočila jsem se na Zaretha a pozvedla obočí: "Víš kudy se jde do ZOO?" Snad jo, já nemám nejmenší tušení. Jo, znám snad každou ulici tohohle města, ale vážně by mě nenapadlo pozastavovat se nad něčím, co se jmenuje "ZOO". Vyšli jsme z domu a vydali se na cestu. Neměla jsem žádnou potřebu rozvádět konverzaci, když stejně nebylo o čem, ale jedna věc mě vážně zajímala, protože mi přišlo, že už jdeme věčnost, až tak byla ta cesta nudná. "Jak je to ještě daleko?" Nechci znít jak nedočkavý děcko, ale už to chci mít za sebou. Konečně jsme došli před tu "úžasnou ZOO", teda, z venku to nijak úžasně nevypadalo. Velký nápis, pár pokladen a všude spousta kartonových zvířat, na můj vkus až moc. Před vchodem jsem si všimla Ytii držící... vafle, myslím. Ale tak proč ne. S radostí jsem si od ní jídlo převzala a zakousla se do něj, dost mi vyhládlo a musím říct, že něco tak dobrýho jsem snad neměla. "Mmm, to je výborný." Když jsem dojedla, tak jsem se psychicky připravila na to, co mám čekat vevnitř.

Svraštil jsem čelo, když se mě Xaia zeptala jestli vím kudy se jde do ZOO. No jasně že jsem to nevěděl. Na tváři se mi ale hned objevil nový úsměv. Zvedl jsem ukazováček a řekl. "Já sice nevím kudy se tam jde ale mám něco mnohem lepšího co nás tam zavede." Dál už jsem na nic nečekal a vyrazil za ní. Už už jsem jí chtěl odpovědět na otázku, když v tom se přede mnou vynořila cedule ZOO. Úsměv mi z tváře okamžitě zmizel. "Ou...Co to sakra je?" Opakovaně jsem zkoumal mapu, abych se ujistil, že jsme na správném místě, nicméně tomu vše nasvědčovalo. Něco mě zatahalo za rukáv. Šlehl jsem po tom nevraživým pohledem a spatřil obtloustlou holčičku, která se na mě  dívala stejně popuzeně jako já na ni. "Zdržujete frontu!" Řekla mi naštvaně. Já na ni nechápavě civěl a asi po dvou minutách mlčení se jí zeptal. "...Cože?..." Holčička se zamračila ještě víc. "Chcete jít dovnitř se svou holkou, jako já se třídou?" Následovala další chvíle ticha a můj naprosto zmatený pohled. "...Cože?..." Holčička na mě zezdola civěla a její neuvěřitelně otravný hlas mi drásal uši. "Támhle si koupíš lístek, abys mohl dovnitř. Chceš vědět proč nejsem se třídou?" Můj obličej asi mluvil za vše, když už jsem se potřetí zeptal. "Cože?" Rychle jsem se ale vzpamatoval, jak jsem si všiml, že se chystá rozvést svůj proslov. Se slovy. "Nějak nevím k čemu by mi to bylo dobrý."Ačkoli jsem doufal, že holčička zůstane za daleko za mnou opak byl pravdou. "To kvůli Tereze! Přebrala mi nejlepší kamarádku!" Pohybem ruky jsem ji od sebe odstrčil. "Jo no...mám  slzy ve vočích." Pokouše jsem se v ceníku nějak zjisti jaké vstupenky, když v tom se holčička ozvala znovu. "Máš divný oči." Obrátil jsem se na ni s rozzuřeným výrazem. "Cos to řekla skrčku?!" Ona ale pokračovala. "A jsi taky divně hubený
a bledý...ty máš nějakého parazita?" Stiskl jsem čelisti, až mi ostré zuby deroucí se ven, zaskřípaly o sebe. "Ne to nemám! Navíc taky bych ti mohl říct, jak jsi malá, bezvýznamná tlustá a a a MALÁ." Vší silou jsem se držel na uzdě, abych toho otravného skřeta nerozcupoval. "Tak tys byl taky někdy malý." Dotčeně jsem se odvrátil. "Takový prcek jako ty jsem teda nikdy nebyl! Fajn dám ti radu, vykašli se na tu holku, přátelé se přeceňujou a stejně dřív nebo později umřou a zůstaneš sama. Tak a teď už vypadni." Opravdu jsem doufal, že tohle zabere, ale zdálo se, že holčička je připravená k další konverzaci.

Rozhlížela jsem se okolo sebe a davem dětí, snad nějakou školní třídou, se prodírala blíž k pokladně. Najednou jsem od někud zaslechla Zarethův hlas. Znovu jsem se rozhlédla a mírně se zamračila, když jsem spatřila Zaretha s Blonckou a nějakou malou holčičkou. Prodrala jsem se k nim. Když jsme konečně byla kousek od něj, ozvala jsem se: “Jé, Zarethe, ty jsi si našel kamarádku!” Zašklebila jsem se na něj. “Můžeme jít dovnitř?” Optala jsem se nakonec, ale otázka byla spíše mířena ke Xaie. Můj zrak se stočil k pokladně a skoro jsem ztratila řeč, když jsem viděla tu frontu. “Sakra,”zamumlala jsem si pro sebe. “Zarethe,” otočila jsem se znovu k němu: “Mám pro tebe dárek,” ušklíbla jsem se: “Vezmi si ho.” Podala jsem mu tašku.

Pohybovala jsem se ulicemi tiše a nenápadně, jak to jen šlo. Svoji falešnou ruku jsem měla schovanou pod dlouhým rukávem a koženou rukavicí. Hledala jsem nějaké informace, jakýkoli náznak čehokoli, co by mě mohlo připravit na další setkání. Přemýšlela jsem nad těmi dvěma dívkami, které tam byly s ním. Neměla jsem tušení, co to bylo zač a už vůbec jsem netušila, proč se s ním paktují. Uvědomila jsem si, že si s oběma budu muset pořádně promluvit a možná rozšířit svůj pomyslný seznam o dvě další jména. Z přemýšlení mě vytrhl až zvuk zvonku, nade dveřmi petchopu. Otočila jsem hlavu tím směrem a uviděla zrzku, která byla rovněž v domě. Chtěla jsem vědět, co má v plánu, proto jsem se přimíchala do davu, abych na sebe neupoutávala pozornost, zatímco ji budu sledovat.

Byla jsem ráda, když k nám došla Ytia a řekla, že už půjdeme dovnitř. "Musíme jít dovnitř, nebo tady Zarethovi brzo přetečou nervy." uchechtla jsem se, ale myslela jsem to smrtelně vážně, protože vážně nevypadal, že by měl na tu holčičku trpělivost. Vydala jsem se v pokladně a Zaretha radši táhla za rukáv, aby se náhodou nezačal zase hádat s tou malou holčičkou. U pokladen byly hrozný fronty, ještě se dost načekáme. Ytia zatím dala Zarethovi nějaký dárek, jsem zvědavá, co to je.

Byl jsem tak rozčílený už jen z toho, jak ten malý skrček dýchal můj vzduch, že jsem si ani nevšiml Ytii, která se k nám vrátila a její postradatelnou existenci jsem zaznamenal, až když promluvila. Chtěl jsem něco namítnout a opět se začít hádat s tou dotěrnou holkou, jenže to už mě Xaia táhla za rukáv pryč. Jakmile jsme se opět zastavili ve frontě, vzal jsem si od Ytii tašku, jak mi řekla, rozhlédl se kolem a když jsem si byl jistý, že se každý zaobírá svými věcmi doslova jsem nechal tašku vypařit se. "Nepotřebuju žádný tvůj dárek, věř mi." Nikdy jsem žádnou dobrou zkušenost s dárkem neměl. Když tohle slovo někdy Kiirah použila, jednalo se většinou o haldu mrtvol nebo o novou metodu mučení. "Ale tobě by prospělo, kdyby ti někdo daroval alespoň kapičku inteligence, nemyslíš?" Otráveně jsem se od těch dvou odvrátil a klidně čekal ve frontě, dokud mi nedošla trpělivost, což bylo asi tak za pul vteřiny. "Nesnáším lidi" mumlal jsem si pro sebe "a nejspíš i fronty...výborně. Nesnáším lidi a fronty."

Vztekle jsem si dupla nohou, když můj dárek pro Zaretha zmizel v jeho ruce: "A já jsem chtěla být fakt hodná!" Mračila jsem se na jeho záda, nakonec jsem se k němu otočila zády. "Pf," odfrkla jsem si uraženě: "Prý inteligenci." Když Zareth pronesl, že nesnáší lidi a fronty, otočila jsem se ke Xaie a s prstem přiloženým na rtech jsem na ní mávla. Vlastně jsem ani nečekala na její reakci a už jsem jí táhla za rukáv pryč od Zaretha. Zastavila jsem se až u pokladny a usmála se na prodavačku. "Brej den," pozdravila jsem slušně. "Promiňte, ale musíte si vystát frontu," promluvila klidně a mávla opět na konec fronty. Nahodila jsem překvapený výraz: "Ale ne! Já se zapomněla představit, že?" Vesele jsem k ní natáhla ruku: "Já jsem tu na ten inzerát na novou ošetřovatelku. A tahle," ukázala jsem na Xaiu: "Je tu prý taky kvůli tomu." Žena si nás podezřívavě přeměřila očima: "Opravdu? Nejste, ehm," odkašlala si nervózně: "Na to příliš mladé?" Zavrtěla jsem hlavou: "Kdepak! I když nás fakt těší, že vypadáme mladě." Prodavačka pokývala hlavou: "Fajn. Jste takhle tedy všichni? Pustím vás dovnitř hned." "Počkejte," naklonila jsem se k ní blíž: "Víte, můj kamarád mě přišel podpořit. On je tak trochu nemocný a já vím, že by mu udělalo radost, kdyby mohl s námi. Myslíte," hraně jsem zaváhala: "Že by mohl s námi?" Prodavačka se na chvilku odmlčela. Pak si povzdechla: "Dobře, ale," prudce zvedla prst: "Jen pro tentokrát. Tak pro něj skočte, ať už to tu nezdržujete." Rychle jsem se obrátila a rozběhla se k Zarethovi. "Zartehe!" Ozvala jsem se stále mírně uraženě: "Pojď, vyhneme se frontě." Pak jsem zašátrala v kapse a vzpoměla si mašli, která mi tam leží už hodně dlouho: "Mimochodem, vezmi si na sebe tuhle mašličku," ušklíbla jsem a rychle mu ji vrazila do ruky: "A pospěš. Ať na nás Xaia nečeká!" Křikla jsem na něj, když jsem se začala vracet zpět k pokladně.

Ytia mě odtahla až k pokladně, což mě celkem zmátlo, ale doufám, že má vymyšlený jak nás dostat dovnitř a netáhla mě sem zbytečně. Zatímco ona kecala s prodavačkou já jen nenápadně stála za ní. "A tahle," ukázala na mě, "je tu prý taky kvůli tomu." Jenom jsem pohotově kývla, aby to nebylo divný a zase je ignorovala. Když se zmínila o Zarethovi jako o jejím nemocném kamarádovi jen jsem se uchechtla. Pak se otočila a zřejmě odběhla pro Zaretha. Jen jsem se usmála na prodavačku a nervózně pošlapávala na místě. Když se vrátila i se Zarethem musela jsem se naplno rozesmát. Zareth měl na hlavě roztomilou mašličku. Smála jsem se jak postižená a ne a ne přestat. Po chvíli mě začalo bolet břicho a slzet oči od smíchu, tak jsem se hluboce nadechla, abych se uklidnila. "Tohle je vtip, že?" zeptala jsem se mezi zadržovaným smíchem, "Protože to je to nejvtipnější co jsem za poslední dobu viděla."dopověděla jsem to a znovu se naplno rozesmála. Pak jsem nad ním jen mávla rukou a rozešla se, abych se znovu nezačala smát.

Nechápavě jsem civěl na tu věc, kterou mi Ytia podala. "No tak moment, vážně si tvoje maličkost myslí, že si na se vezmu...tohle?" Sotva jsem to dořekl, má vlastní magie se proti mě obrátila, jako pokaždé, když jsem neuposlechl rozkaz majitele dýky. Zabručel jsem několik nadávek a přísahal si, že tohle té malé zrzavé veverce nedaruju. Co si o sobě vůbec myslí? Jediné štěstí bylo,že ta mašlička byla fialová, takže mi docela slušně ladila k věcem. Chvíli jsem se zarazil a přemýšlel, kam nejlépe umístit otravnou věc. Rozhlédl jsem se kolem a všiml si nějakého šedohnědého psa, který mi dosahoval sotva po kotníky a zjistil, že má růžovou mašličku na hlavě. Jen jsem pokrčil rameny a sám si ji obratně zapletl do vlasů, jako bych to snad dělal každý den. Než jsem ale dokázal najít nějaké zrdcadlo, ve kterém bych se mohl prohlédnout. Než se mi to podařilo, Ytia mě táhla zase jinam. Jen jsem na ni tlumeně zavrčel a následoval ji k tomu okýnku, u kterého mě přivítal smích Xaii. Věnoval jsem jí podrážděný výraz. "Tohle není moje chyba, abys věděla! Tahle totiž ani nedokáže najít správný odstín!" Bránil jsem se a založil ruce na prsou. Opřel jsem se o zeď a pevně sepnul rty v částečně znuděný a částečně dotčený úšklebek, který jsem hodlal nosit do konce dne. "Nesměj se...neměl jsem možnost se upravit. Ti lidé očividně neslyšeli pojem zrcadlo..."Žena na druhé strany přepážky se začala nějak podezřele usmívat. Chtěl jsem jí na místě uškrtit, ale místo toho, jsem jen uraženě pohodil hlavou jiným směrem, při čemž mi vlasy i s mašličkou spadly do obličeje. Snažil jsem se je nějak nenápadně dostat z očí. Ale super nenápadné foukání moc nezabíralo. "Ehm...nepůjdem?"

Také jsem se dala do smíchu a pozorovala, jak si Zareth stále snaží odfouknout mašličku na stranu. „Tak běžte,” popohnala nás prodavačka: „Jo a u šimpanzů na vás už bude někdo čekat, fajn?” Přikývla jsem na znamení souhlasu a vesele jsem v hopkala dovnitř. „No, není to tu super, Zarethe?” Otočila jsem se dokola: „Ty se mnou určitě souhlasíš, že Jo, Xaio?” Pak jsem se rozešla směrem k infotabuli, kde jsem našla klece s šimpanzi. Ukázala jsem na jednu z upravovaných cest a ještě si pro jistotu vzala letáček s mapkou: „Měli by to být tudy.” Pak jsem nakrčila nos a povzdechla si: „Nebo taky ne. Já nevím!” Rozhodila jsem rukama do stran a zatvářila se zoufale. Jenže to už se k nám přiřítila malá holčička, se kterou jsme se už setkali ve frontě. „Hele, vás znám!” Ukázala na mě a já zvedla ruce v obranném gestu, přičemž jsem couvla k Zarethovi a Xaie. „Xaio!” Vykřikla jsem téměř panicky: „Udělej s tím něco!” Ukázala jsem na holčičku. „O-ono,” vykoktala jsem pomalu: „Si to se mnou chce povídat!” V duchu jsem se musela smát, i když popravdě mě ta holčina opravdu dost děsila a deprimovala. „Myslím, že půjdu napřed, než se jí zbavíte,” pomalu jsem se otočila a rozběhla se směrem k šimpanzům. Přes rameno jsem ještě zavolala: „Sejdeme se u těch šimpanzů!”