Darren + Xaiarana

Počasí: Zataženo s lehkým vánkem
Místo: Park / vlivem hry se může změnit
Pořadí: Darren / Xaiarana

Konečně, den, kdy nemám vůbec nic v plánu. Už jsem si myslel, že to zase dlouho nepřijde, kvůli mým plánům do budoucna. Vlastně do blízkého budoucna. Trochu jsem doufal, že si pročistím hlavu v parku, jenže to, co jsem tam viděl mě dost zaskočilo. Všude - a tím myslím opravdu skoro všude byly malé děti, nebo jejich rodiče. Sem tam prošla dospělá osoba s notýskem a něco si zapsala. Nechápavě jsem sledoval, jak se děti koulují, jiné staví sněhuláky, další u kopečku sáňkují a bobují. Párkrát jsem zamrkal, abych se ujistil, že se mi to nezdá a pak jsem otráveně potichu zaklel. *Výborně!* Dal jsem si ruce do kapes a nasadil rychlejší tempo. Vážně jsem dnes nestál o tu lidskou havěť. Ale já měl takové štěstí, že jsem nemohl jen tak projít. Najednou i mě trefila sněhová koule. Zarazil jsem se a koukl se na kluka, který ji po mě hodil. Zamračil jsem se na něj a zase se rozešel, jenže jsem se nedíval na cestu, ale stále na onoho kluka, a díky tomu jsem i najednou do někoho vrazil. Rychle jsem chytil, podle váhy, ženu, ale moc jsem tomu nepomohl. Podklouzla mi noha a najednou jsme byli na zemi oba. "Omlouvám se. Obvykle se koukám na cestu, to ty děti." Řekl jsem hned s mírným naštváním a podíval se do zlatavých očí slečny s bílými vlasy. Zkoumavě jsem si prohlédl její obličej, ale pak jsem se postavil a vytáhl a nohy i tu dívku.

Pomalu jsem se procházela po parku. Všude bylo krásně bílo a i když byla zima, děti, ale i dospělí si užívali sněhu. Koulovali se, stavěli sněhuláky a bavili se. Všichni vypadali tak šťastně. Musela jsem se pousmát, zima patří mezi mé nejoblíbenější období, miluju sníh, to jak se třpytí na slunci mě vždy fascinovalo. Zakoukala jsem se na pár dětí a pak do někoho narazila. Sakra, tohle se mi stává poslední dobou často, vždy se koukám okolo sebe a zapomenu na to, že bych měla sledovat cestu. Dotyčný se mě snažil chytit, ale dopadlo to tak, že jsme skončili oba na zemi. "To je v pořádku, je to i moje chyba, zase jsem nesledovala cestu." řekla jsem a zvedla hlavu k sympatickému muži. Pak se zvedl na nohy a chytil mě za ruku, aby mi pomohl se zvednout. Trvalo to chvilku, hned jsem se mu vytrhla, ale i tak jsem nějaký záblesk minulosti viděla. Okamžitě jsem si dala ruce do kapes, pak mi došlo, že to bylo až moc urychlené, tak jsem se jen mírně pousmála a doufala, že si ničeho nevšiml. Trochu jsem si ho prohlédla, byl hezký, to musím uznat. "Ehm, tak já zase jdu, pěkný zbytek dne." řekla jsem nervózně.

Zdál se mi trochu zmatený, ale pak se vzpamatoval a zeptal se, jestli s ním někam nezajdu. Tak proč ne, stejně už nemám nic v plánu. "Klidně můžeme." pokrčila jsem rameny. Stejně bych se nudila a něčí společnost mi neublíží. Teda...snad. Netuším proč, byla jsem v jeho přítomnosti trochu nervózní, ale je pravda, že se s moc lidma nebavím. V kapse jsem si hrála s prstýnkem, který mi zdobil prostředníček. Jedna z mála věcí, kterou mi dala má matka. Bylo to v den mých čtrnáctých narozenin. Předávala mi nádherný stříbrný prsten na kterém byla vyrytá růže. "Střež ho jako oko v hlavě, je to naše dědictví, předej ho někomu, kdo pro tebe bude znamenat všechno." a tak jsem i dělala, skoro vůbec jsem ho nesundávala, stal se skoro mou součástí. "Bylo by fajn vědět tvoje jméno, já jsem Xaia. A ty?"

Byl jsem moc rád, že mou nabídku přijala. Opravdu. Vypadala dost hezky a já se přeci jen už znám, Myslel jsem na to, jak by vypadala pode mnou v posteli. Ale co říct? Jsem hold už takový - nenapravitelný. Po krátké odmlce pokračovala v konverzaci. Prý by bylo fajn, znát mé jméno. Trochu jsem se pozastavil nad tím jejím, když se mi představila. "Zajímavé jméno. Takové zvláštní." Konstatoval jsem a s mírným úsměvem jsme vykročil cestou parkem ke kavárně. "Jsem Darren." Představil jsem se hned taky a podal jí ruku. "Těší mě." Dodal jsem. Přeci jen bylo zvláštní, jak rychle se mě pustila, jako by jí pálil můj dotek nebo co. A proto jsem byl ještě víc zvědavý, co udělá teď.

Ptal se mě na moje jméno, no, není první. "Jo, to jsem už párkrát slyšela." uchechtla jsem se. "Vlastně se jmenuju Xaiarana, ale vždy říkám zkrácenou podobu, protože to většinou nikdo neumí ani vyslovit." vysvětlila jsem, doopravdy moc lidem celé své jmeno neříkám, ale jemu jsem hio řekla, ani nevím proč. Pak se rozešel a já ho následovala, poté se taky představil. "Pěkné jméno." odpověděla jsem stručně, pak mi jako naschvál podal ruku. A co teď? Buď mu ruku nepodám a nějak mu to vysvětlím, nebo mu ji podám a budu muset vysvětlovat, co se mi stalo. "Já... nerada někomu podávám ruku, neptej se proč...prostě to tak je." odpověděla jsem nervózně a doufala, že to nebude řešit, ale pochybuju.

"Divil bych se, kdybys to ode mě slyšela poprvé." Přiznal jsem a usmál se nevinně. Xaiarana... Přemýšlel jsem nad tím opravdu zvláštním jménem a přikývl. I ona mi pochválila jméno a já se trochu zasmál. "Jo, takový obyčejný, na rozdíl od tvého." Pousmál jsem se a teď už jen čekal, na její reakci, co se té ruky týče. Jak jsem čekal, tedy podezíral ji, tak se tomu vyhla. *Zajímavé.* I když možná, že se vážně nerada dotýká jiného. "Dobře, nevadí." Usmál jsem se a schoval tedy svou ruku zase do kapsy. "Dobře, A to máš od kdy?" Zeptal jsem se jako zaujatě, no ono mě to vážně zajímalo.

"Žádné jméno není obyčejný, každé má svůj význam." mrkla jsem na něj. Matka mi vždy říkala, že moje jméno mám po její babičce a po dědečkovi, Xavier a Rana, spojila ty jména dohromady a vzniklo mé jméno. "Asi už od mala, vždycky jsem to tak měla." odpovím na jeho otázku ohledně toho že nepodávám ruce a pokrčím rameny. Začíná být ještě větší zima a já vlastně ani nevím, kam přesně chce jít. "Kam přesně máme namířeno?" zeptám se a otřesu se zimou, když zafouká vítr.

"To určitě má." Souhlasil jsem s ní a rozhlédl se. Nebyly jsme tak daleko od mé oblíbené kavárny, kde nikdy nebylo moc lidí. To co mi řekla ohledně podávání rukou mě ani nijak nepřekvapilo. Vlastně jsem to čekal. O to víc, mě zajímalo, co pod tou lží skrývá. Na světě už nějakou dobu jsem a lež - řekněme, že není tak těžké ji poznat, když je to každodenní chléb. "Do kavárny. Támhle za rohem je jedna, kde většinou nebývá plno." Odpověděl jsem jí na dotaz a pokynul hlavou, abych nemusel ukazovat. Ano, byl jsem démon, ale zimu jsem nenáviděl. Hlavně kvůli tomu podlýzavýmu počasí.

Měla bych se naučit lépe lhát, určitě mu začíná docházet, že jsem se ho nechtěla dotknout z nějakého důvodu a bude chtít vědět, proč to tak je. Prostě se z toho budu muset nějak vykroutit, rozhodně mu o své schopnosti neřeknu, stejně jako ostatní by se ji určitě pokusil využít. Moc se tu s nikým nebavím, takže pořádně nemám podle koho soudit, ale nebyl by první, kdo by se o to pokusil...a určitě ani poslední. Když mi řekl o kavárně, kam máme namířeno, tak jsem jen přikývla a šla dál. Během chvilky jsme dorazili do oné kavárny. Vešla jsem dovnitř a rozhlédla se, nikdy jsem tu ještě nebyla. Koukala jsem po nějakém dobrém místě, až jsem našla stůl v rohu místnosti. Když jsem stála u stolu, sundala jsem si bundu, kterou jsem následně přehodila přes židli, na kterou jsem se posadila. "No a jak dlouho tu bydlíš? Nikdy jsem tě tu nepotkala." prohodila jsem, aby nebylo ticho. Vlastně jsem řekla úplnou kravinu, protože ve městě mě jen tak nepotká, skoro vůbec tam nechodím.

Vešel jsem do kavárny hned za mou společností a zavřel za námi dveře. Nechal jsem na ní výběr stolu a i já se u něj svlékl z bundy, tedy hned po té, co jsem pomohl svléknout tu její. Už jen kvůli tomu, jak se úpěnlivě snažila vyhnout se doteku, jsem měl potřebu využít kterékoli situace k 'náhodnému' doteku. Rád jsem si hrál s lidmi, o to zábavnější bylo hraní si s anděli, démony, zvěromágy či jinými tvory. Usadil jsem se naproti ní a vzal si nápojový lístek, zatímco se mě Xaia zeptala, jak dlouho tu bydlím. "už to bude pár měsíců, ale město je rozlehlé. Přesto můžu jistě říci, že mě mrzí, že nepiješ. Nebo alespoň ne ve společnosti, to bych tě totiž určitě už znal." Nadhodil jsem a trochu se uculil. "Ne, že bych byl opilec, to u všech bohů ne, ale..." Zamyslel jsem se jak to podat a s dalším uculením jsem větu dokončil. "...mám rád zábavu a večírky." Nemohl jsem si však odpustit i já otázku, když se už začala ptát, tak proč bych nemohl já, že? "Ale ty se ve městě moc nevyznáš. Je to proto, že ses přistěhovala nedávno, nebo proto, že se chceš držet dál od lidí?" Byl to výstřel na slepo kvůli její potřebě nedotýkat se ostatních, na druhou stranu jsem ji přeci našel v parku plném lidí a dětí. I tak jsem radši riskoval. Takový prostě jsem.

Když mi pomáhal vysvléknout se z bundy měla jsem štěstí, že se mě nedotkl přímo. Když mi odpověděl na otázku, jen jsem pozvedla obočí: "Chápu, já na něco takového nejsem." Řekla jsem velmi zkráceně. Možná bych si ráda užívala zábav a chodila víc mezi lidi, ale... je tam to velký 'ale', co mi vážně komplikuje život. Stejně jako on jsem si vzala do ruky nápojový lístek a začala hledat co bych si dala. Trochu mě zaskočil jeho další otázkou, on si prostě nedá pokoj. "Bydlím tu celkem dlouho..." jo, nějakých 150 let není málo no, "a dál od lidí se nechci držet, jen nejsem ráda v uzavřených prostorech, kde jsou kolem mě lidi." Odpověděla jsem vyhýbavě. Začíná mě štvát jeho zvědavost. Je pravda, že já jsem zvědavější a začala jsem se ptát jako první, ale stejně... Po chvilce přišla servírka s notýskem a otázkou, co jsme si vybrali. Já se nakonec rozhodla pro citronový čaj a čekala, co řekne Darren.

"To je ale škoda." Namítl jsem ihned, když Xaia prohlásila, že na něco takového není. I když jsem to myslel napůl upřímně a napůl mi to bylo naprosto  ukradené. Ale byla pravda, že bych si s ní rád hrál, a také to udělám. Když mi však sdělí, že tu bydlí celkem dlouho, trochu mě to zarazí. Bydlí tu dlouho a já si jí ještě nevšiml? Zvláštní. Ani její tvář se mi nevybavila. Jako bych ji prostě nikdy neviděl. No co, teď dumat nad tímhle bylo zhola zbytečné. Servírce jsem sdělil, že si dám jejich úžasnou bílou čokoládu a pak jsem nám oběma objednal i dortík, abychom měli co k tomu ukusovat. Ještě jsem se podíval na Xaiu, jestli s výběrem ovocného dortíku souhlasí. Přeci jen jeden byl pro ní. Ale když nakonec odešla pro naši objednávku, tak jsme si Xaiu zase změřil pohledem. "Hmmm a kým bys chtěla být obklopená?" Vyzvídal jsem dál.

Když objednal dortík, zvážila jsem jestli mám vůbec na něco chuť, ale nakonec jsem přikývla. Nad jeho další otázkou jsem se na chvilku pozastavila. Kým chci být obklopená? Na to bych taky ráda znala odpověď. Nejradši bych byla, kdyby tu byli moji rodiče... Což je nemožné. Nebo by mi stačil někdo, komu bych vážně věřila, věděla bych, že mě nezradí, někoho komu bych byla schopna svěřit i život. Ani nevím, jestli někdo takový vlastně existuje... Avšak poslední dobou jsem nejradši sama, se svýma myšlenkama, tančící jako o život, v dokonalé harmonii s hudbou. To je to co mě naplňuje, to čím jsem. Balet je můj nejlepší přítel, který me vždy podrží a nikdy nezradí. "Potřebuju být někým obklopená?" odpověděla jsem nakonec otázkou. "Občas stačí jen dělat to, co člověka baví a nepotřebuje nikoho jiného."

Byl jsem rád, že dortík neodmítla. Přeci jen byla dost hubená. A tím dost jsem myslel opravdu dost, i když zase ne příliš. Ale dortík jí jen prospěje. Počkal jsem, než si odpověď na mou otázku pořádně promyslí a pak jsem si zvědavě vyslechl její odpověď. Přikývl jsem souhlasně, ale trochu váhavě. "Na druhou stranu najít někoho, koho baví to co tebe, je taky úžasné. Nebýt sama a mít někoho... Eh, jak to říkají lidé? -Pro sebe?" zamyslel jsem se, když jsem uvážil, že jsem chtěl říct tohle, zase jsem na ní upřel zvědavé oči, čekající na odpověď.

Najít někoho, koho baví to co mě. Jo, to by bylo fajn, ale pochybuju, že bych našla někoho, kdo se mě nepokusí využít a pochopí, co pro mě znamená mít tuhle schopnost. Někoho, kdo pochopí, že mi svým dotekem ubližuje, že mě může i zabít. Pak jsem se zarazila, když mi došlo, co řekl. "Jak to říkají lidé?" koukla jsem na něj, "Ty snad člověk nejsi?" zvedla jsem obočí. Vlastně jsem se jeho otázce vyhla, ale odpověď na tohle mě zajímala mnohem víc. Tak schválně s kým mám tu čest.

Sledoval jsem Xaiiny oči, když přemítala nad tím, co jsem řekl. Bylo jí vidět, jak jí myšlenky víří v hlavě, když na mě upírala ten zamyšlený výraz. Pousmál jsem se spokojeně a sledoval ji. Neuniklo jí, co jsem řekl a najednou se nad tím i zarazila. Usmál jsem se na ni spíše zlověstným úsměvem, ale chvíli jsem neodpovídal. Pro jistotu jsem si ji prohlédl znovu a přikývl. "Stejně, jako ty." Odpověděl jsem konečně, a čekal jsem při tom, co přijde za reakci teď. Zda bude zatloukat, nebo přizná barvu. Začínalo mě to tu bavit. Jestli s ní bude zábava, konečně bych nemusel hledat jinou v barech tohoto města.

Zlověstně se na mě usmál a pak řekl to, čeho jsem se nejvíc bála. Ví to, ví, že nejsem člověk. A sakra, co teď? Už mu nemůžu lhát, neuvěří mi. "Jak jsi na to přišel, co mě prozradilo? A co jsi zač?" Zeptala jsem se ho a změřila si ho vražedným pohledem. Pak jsem se zase zatvářila normálně, protože přišla servírka a přinesla nám naší objednávku. Jen jsem poděkovala a čekala co mi odpoví.

V očích se jí lesklo mírné znejistění, ale brzy to skryla. Ale jak se zdá, nezatloukala. Nejspíš věděla, že by to bylo k ničemu, že si jsem jistý, že před sebou nevidím obyčejného člověka. "Nejsem dnešní. Poznám člověka od jiné rasy." Zmínil jsem i když jsem si samozřejmě stoprocentně být jistý nemohl. No naštěstí u ní jsem se trefil, jak se zdá. "Hmm, nene. První ty." Namítl jsem s potutleným úsměvem, že jsem měl pravdu. Ale blíž jsem se neodvažoval hádat. Jen ať i to sama poví.

Začíná mě pěkně štvát, já se ptala první, rozhodně mu nebudu jako první říkat, že jsem démon, pak zjistím, že je anděl a budu v háji. "Já se ptala dřív, takže bych byla ráda za odpověď." Namítla jsem nazpět, "Jo a času mám dost, ráda si počkám." dodala jsem jen tak mimochodem a začala uždibovat dortík.

Pobaveně jsem se zasmál a sledoval ji. Začínala se mi líbit. Ale byla bláhová, naivní. Upil jsem bílé čokolády, kterou mi servírka donesla a sledoval při tom svou společnost před sebou. "Nemusíš se bát. Neublížím ti." Mrkl jsem na ni a spokojeně také ochutnal dortík. "Prosím, pověz, kdo jsi." Zopakoval jsem svou otázku. "I já mám dost času." Dodal jsem se zaculením a sledoval dívku.

Tak to už si vážně dělá srandu. Tohle mě vážně nebaví, to bychom se mohli hádat do nekonečna. Měla jsem hrozné nutkání prostě mu to říct, ale mé tvrdohlavé já to nutkání zahnalo daleko do kouta. "Vypadám snad, jako, že se bojím?" zeptala jsem se ho a když pak poprosil, abych mu to řekla, jen jsem zakroutila nesouhlasně hlavou. "Prosení na mě neplatí." Odvětil mi, že má taky dost času, na což jsem jen pokrčila rameny, "Nebo se na to můžeme vykašlat a jít každý svou cestou." Prohodila jsem, to jsem měla v plánu už od začátku, ale co, zjistím kdo je to a pak se rozhodnu co dál.

Pobaveně jsem jí sledoval. "Ano, vypadá to, že se bojíš." Uculil jsem se, když se na to zeptala. No co? jestli to nechtěla slyšet, tak se neměla ptát. I když to neznamenalo, že mám pravdu. Po té odvětí, že prosení na ni nefunguje a po té pokrčila rameny s tím, že to můžeme nechat být a každý může jít vesele svou cestou. Ale to jsem už teď nehodlal. Ne, když už mě začala zajímat. Jen tak se mě prostě nezbaví. "Řekneš mi to, nebo se tě dotknu." Uculil jsem se na ní a počkal, co ona na to.

V duchu jsem se zasmála, to, jak to řekl znělo vážně vtipně. Vlastně kdyby se mě dotknul, tak bych to rovnou mohla využít a zjistit co je zač. A nebo by mě mohl zabít, to je taky možnost. Ale je to hodně nepravděpodobné. "To, že se mě dotkneš může ve výsledku ublížit spíš tobě. Jednoduše mi řekni, kdo jsi a já ti to taky řeknu, jak jednoduché." Teď hodně riskuju, třeba z jeho minulosti ani nezjistím, kdo je, třeba mi to hodně ublíží, ale zpátky už to vzít nemůžu. Leda, že bych mu řekla pravdu a to nepřichází v úvahu!