Zareth+Xaiarana

Počasí: Jasno
Místo: Park / Vlivem hry se může změnit
Pořadí: Zareth / Xaia

Procházel jsem se parkem a vyhledával vhodnou oběť. Posledních pár dní bylo pěkně náročných, proto jsem si chtěl nějak zpravit náladu. No co může být lepší, než vydařený lov? Vlastně jsem ani nevěděl koho hledám, ale k mé smůle se tu většina lidí pohybovala ve skupinkách. Ty jsem si nemohl dovolit zlikvidovat všechny, protože by přitáhli až moc pozornosti. Byla to pěkná otrava být pod drobnohledem nebe i pekla. Kam jsem se jen hnul ukázala se tlupa těch otravů. Jejich drzost mě až překvapovala, jasně věděl jsem, že mě mají na hledáčku ale tohle? Navíc, kdyby alespoň poslali pár pořádných bojovníků. Ti co jsem potkal naposledy mě doslova uráželi. Že zrovna na mě poslali takový pár neschopných zazobanců. Myslím...Na mě! To přehnali, stačí najít jediný způsob, jak se osvobodit a všichni se budou dusit v té své nedobytné pevnosti vlastní krví.

Procházela jsem se parkem, dneska jsem nemusela do práce, tak jsem mohla jít pěkně v klidu. Všichni byli ve skupinkách, vypadalo to, že se dobře baví, já byla jako vždy sama. Vždy jsem ráda, když si takhle v podvečer můžu vyjít ven, vždy čekám až vyjdou hvězdy a čas čekání si zkracuju čtením. Hvězdy, pohled na ně mě vždy uklidňuje a dobře se mi při tom přemýšlí. Hledala jsem nějakou volnou lavičku, většina byla obsazená, tak mi to chvilku zabralo. Konečně jsem uviděla volnou lavičku a šla si sednout. Pozorovala jsem lidi kolem, všichni se dobře bavili až na jednoho kluka, šel sám po cestě a tvářil se, jakoby mu patřil celý tenhle park. Jen jsem nad ním protočila očima, takové lidi vážně nemám ráda. Knížku, kterou jsem celou dobu nesla v ruce jsem otevřela na příslušné stránce a pustila se do čtení.

Zahlédl jsem jednu dívku, která se usadila kousek opodál na lavičku a snad bych i radostí zatleskal. Tedy, kdybych někdy tleskal. A vydal se jejím směrem. Okamžitě jsem nasadil ten nejhezčí a nejmilejší úsměv, jaký jsem na tváři dovedl vykouzlit a přikradl se k ní zezadu. Byla tak zabraná do čtení a vůbec si mě nevšimla. Nejdřív jsem trochu zaváhal, pak si dal ruku před pusu a odkašlal. "Ehm promiň." S předstíranou nervozitou jsem se poškrabal na hlavě a odvrátil pohled stranou. Sice to celé bylo jen divadlo, ale po tolika letech už jsem v tom byl skoro mistr. "Nerad to přiznávám, ale asi jsem se tak trochu ztratil. Myslíš, že bys mi mohla trochu pomoct?" Znovu jsem se na ni usmál, ale pak se na okamžik zarazil. Cítil jsem totiž něco nezvyklého, skoro jakoby mi to bylo povědomé. Můj instinkt mi napovídal, že to rozhodně nebude člověk, čímž si získala moji plnou pozornost. Samozřejmě jsem měl nasazené své modré čočky, protože pohybovat se na veřejnosti normálně přitahuje dost pozornosti.

Byla jsem zabraná do čtení, když někdo za mnou zakašlal. Protočila jsem očima, copak nevidí, že čtu? Nechtěla jsem být hned nepříjemná, tak jsem se s tázavým pohledem otočila na osobu za mnou. Stál tam ten kluk, co si myslí, že mu to tady všechno patří. "Potřebuješ s něčím pomoct?" zeptala jsem se mírně neochotně. Když se me zeptal na cestu, měla jsem sto chutí mu říct, ať mě laskavě nechá si číst, ale nakonec jsem se rozhodla přece jen pomoct. "Kam se potřebuješ dostat?" zeptala jsem se a rovnou při tom zavřela knížku. Bylo mi nepříjemné, jak za mnou stojí, tak jsem se postavila a přes lavičku mu tázavě hleděla do modrých očí.

Byl jsem tak zabraný do uvažování nad tím, kdo nebo co může být, že jsem úplně zapomněl na co jsem se ptal. "Eh..Co?" Zarazil jsem se a pak mi to konečně došlo. "Jo no...hledám knihovnu. Možná nevypadám jako čtecí tip, ale o to ani nejde. Mám se tam sejít kvůli práci a tak nějak nevím kudy kam." Předstíral jsem, že mi jde trochu proti srsti dělat, že nevím co a jak. "Já bych ti byl opravdu vděčný, kdybys mě trochu navedla. Nebydlím tu dlouho a ještě se tu úplně nevyznám. Navíc přijít první den pozdě do práce." Povzdychl jsem si. "Ne že by se mi to už nestalo, ale není to nejlepší začátek."

Zajímavá náhoda, já čtu a on zrovna hledá knihovnu. Knihovna je odsud docela daleko, s mými vysvětlovacími schopnostmi bych to asi nepopsala. "Je to odsud daleko, zavedu tě aspoň kousek, pochybuju, že bys z mého vysvětlování pochopil kam máš jít," řekla jsem a už se od něj vzdalovala. "Jdeš?" zeptala jsem se po pár krocích, když se pořád neměl k tomu, aby se pohl. Když se konečně rozešel, rozhodla jsem se nadhodit nějaké téma, je mi nesympatický, ale raději se ho na něco zeptám, než aby tu bylo traoné ticho: "Jak dlouho bydlíš tady, když si říkal, že tu nejsi dlouho?"

Když se zvedla nadšeně jsem jí poděkoval. Na oko dotčeně jsem si odfrkl. "No dovol, nejsem úplně blbej, ale jak myslíš. Máš to u mě, protože si mi asi právě zachránila život." Když se zvedla ucítil jsem, jak jí má pasivní schopnost začíná pomalu naleptávat zdraví. Následoval jsem ji a nadšeně se jí vše snažil vysvětlit. Tedy až na to, že to byly všechno naprosté výmysly a lži. "Teprve týden, ale město je velké, takže jsem ještě nestačil vše ani projít, natož si zapamatovat." Ušklíbl jsem se a pokračoval. "Ani bys nevěřila kolik podivných lidí už jsem i za tak krátkou dobu stihl potkat. Někteří jakoby snad ani nebyli z našeho světa." Úsměv mě ale přešel, když jsem si všiml, že se naším směrem blíží nějaký hlouček. Podle způsobu jakým se pohybovali mi bylo jasné, s kým máme tu čest. Byla to úplně nová letka těch okřídlených opic. "Nebylo by to rychlejší tudy?" Zeptal jsem se. "Nemysli si, že jsem srab, ale támhleti na nás dost blbě čumí." Doufal jsem, že mě poslechne a změní směr, protože jinak by mi asi vážně hodně zkazily plány.

Když se zmínil o skupince lidí, musela jsem s ním souhlasit, vážně na nás blbě čuměli, ale to jsem mu neřekla, hlavně mi šlo o to, že procházet skupinkami, mi nedělá zrovna nejlíp. "O moc kratší to není, ale stejně to vezmeme kolem, nemám kolem sebe ráda moc lidí," řekla jsem na oko ledabyle, i když mi to tak úplně jedno nebylo. Teď mi došlo, ze vlastně ani nevím, jak se jmenuje. "Hele, jak se jmenuješ?" zeptala jsem se s neskrývaným zájmem. Vyšli jsme z parku a šli dál po chodníku.

"To jsem docela rád, že se shodneme." přikývl jsem, když jsme sešli z cesty. Aspoň že tak. Na její otázku jsem odpověděl okamžitě. "Alex." Řekl jsem a zazubil jsem se na ni. "Ty?" Ne že by mě to nějak zajímalo, stejně jsem drtivé většině bytostí dával přezdívky protože se mi prostě nechtělo vyslovovat ta nechutně dlouhá a složitá jména. Ty ostatní jsem prostě rád štval. Otočil jsem se právě v čas na to, abych zahlédl, jak i skupina andělů mění směr a rozbíhali se k nám. Nejspíš už jim došlo, že jsem si jich všiml. Popadl jsem ji tedy dívku za ruku a táhl ji za ruku pryč z cesty obrovskou rychlostí. "Rychle, no tak dělej, musíme dosud. Hned!"

"Jmenuju se Xaia" řekla jsem ve zkratce, stejně by ho celé moje jméno ani nezajímalo, nebo by ho ani neuměl vyslovit. Když se rozběhl a popadl mě za ruku okamžitě jsem se mu chtěla vysmeknout, ale měl pevnější stisk, než jsem čekala. Viděla jsem ho procházet se v parku, ještě předtím byl s nějakýma 2...andělama? Co po něm sakra chtěli andělé? Něco na ně křičel, chtěl, ať mu něco řeknou, nevím co, zvuky neslyším. Oba andělé vzdorovali a zřejmě mu nic neřekli, protože jednoho okamžitě rozpáral svými drápy? Tak to zřejmě není jen obyčejný, namyšlený kluk, všimla jsem si také jeho bílých očí. Druhému andělovi, který s vyděšeným výrazem koukal na svého druha usekl křídla. Viděla jsem, jak se jeho obličej změnil v bolestnou grimasu, ale i tak stále vzdoroval a neřekl Alexovi to co chtěl. Proto i on skončil rozdrapaný na zemi. Víc už jsem neviděla a ani vidět nechtěla, tohle mi bohatě stačilo. Během toho, co jsem to sledovala jsem v sobě cítila nehorázný vztek a později, po smrti obou andělů určitou úlevu a radost. Jakmile se mi, konečně, povedlo vytrhnout ze sevření, cítila jsem se bezmocně, rak moc jsem si přála, abych tohohle kluka nikdy nepoznala. "Ty zrůdo! Zabil jsi je bez mrknutí oka a ještě si z toho měl radost?! Nikdy jsem se nesetkala s nikým, kdo by se mi během takové chvilky zhnusil tolik, jako právě ty!" dokřičela jsem na něj, bylo mi jasné, že teď z toho budu mít problém, ale zpátky už to nevezmu. Rozběhla jsem se na opačnou stranu, než jsme běželi původně, tedy směrem k skupině lidí, předpokládám taky andělů.

"Xaia?" Povytáhl jsem obočí. "To je dost neobvyklé jméno." Zasmál jsem se. "Ale pěkné." Během toho, co jsem ji za sebou táhl, úplně zbledla. Nechápal jsem to, přeci jsem ji nic neprovedl. Jakmile začala vyšilovat, vyvalil jsem na ni oči, ale brzy můj výraz nahradila naprosto ledově klidná maska s arogantním úšklebkem. "Ale no tak, šetři se trochu i slova bolí." Ve skutečnosti mi bylo úplně jedno co si o mě myslí. Mnohem zajímavější bylo, jak to zjistila? Stačí se jí jen dotknout? Ne že by se mi líbila představa toho, jak se mi někdo hrabe v hlavě, ale při výslechu nějakých opelichaných slepic, by se to mohlo dost hodit, protože jsou bohužel dost loajální. Nemohl jsem jí tedy nechat utéct. Škoda, že jsem nezačal nejlíp, ale fakt jsem netušil, že se jí nemůžu dotknout, to nějak v příručce nepsali. Vyburcoval jsem v sobě nově ovládnutou temnou magii a donutil ji, aby zvětšila mé fyzické schopnosti, konktrétně rychlost. Netrvalo dlouho a byl jsem jí v patách. "Můžeš se uklidnit?" Řekl jsem podrážděně, fakt si nevybrala vhodnou chvíli na to vyšilovat. No bože, tak jsem někoho zabil, to je toho. Andělé od nás byli ještě celkem daleko a tak jsem se svůj čas snažil využít jejím uklidněním.

Během chvilky byl za mnou a to jsem si myslela, že jsem na tom s běháním dobře. Nemělo cenu mu utíkat, tak jsem se zastavila a šokovaně se na něj otočila:"Neříkej mi ať se uklidním a už vůbec ne tímhle tónem," řekla jsem, když jsem se na něj otáčela. Tak jo, pochybuju, že tohle jsou jediní andělé co kdy zabil. Možná zabíjí i kohokoliv jiného a nejen anděle. To je podle mě dost pravděpodobné. Sakra, neměla jsem tak vyšilovat, teď ví, že vidím minulost, už párkrát někdo chtěl použít mojí schopnost, pro mě spíš prokletí, proti mě. Nepochybuju, že u něj to bude jiné. "Fajn, stačí, už jsem klidná...v rámci možností. Hele, nevím co přesně jsi zač a vědět to nechci, řekněme, že já nikomu dalšímu neřeknu co jsem viděla a ty mě v klidu necháš odejí domů, dobře? Stejně už je pozdě, měla bych se vrátit," mlela jsem jedno přes druhé a přitom pomalu couvala dál od něj.

Jen jsem se na ni znuděně díval a čekal až se vykecá. "Skončila si? Fajn protože já mám taky co říct." vycenil na ni špičaté zuby. "Myslíš, že když tě teď nechám jít, ti andělé si nebudou myslet, že jsme spojenci a nepoběží za tebou dokud tě nedostanou? Protože víš, já u nich mám docela dobrou reputaci a stejně tak moji přátelé. Skoro bych řekl, že by tě láskou sežrali." Otočil jsem se na blížící se anděli. "Tak pojď dostanu tě odsud a pak si v klidu promluvíme. Například ty už něco víš o mě, ale já o tobě zatím moc ne." Na drahocennou chvilku jsem se odmlčel. "Je tu jeden tajný vchod, který vede do celé spleti chodem co je pod městem, tam se jim lehce ztratíme. Nebo můžeme zůstat a bojovat, jenže poté bude veškerá krev i životy na tebe, protože jsem tě varoval. Tak co jdeš?" Zeptal jsem se a rozběhl se od ní. "Jinak přeju hodně štěstí."

Vážně po mně chce, abych ho následovala do nějakých chodeb pod městem, o kterých vůbec nic nevím? Normálně by to nepřipadalo v úvahu, ale po zmínce o tom, že by všechno dávali za vinnu mně, mi to přijde jako o něco málo lepší možnost. Rozběhla jsem se za ním. Zahnul za mohutný strom a...nebyl tam? Jediné co jsem právě teď viděla byly schody a černočerná tma. Nejistě jsem se rozběhla pod schody a doufala, že nezakopnu. Za sebou jsem slyšela jakoby zavření poklopu a to už jsem neviděla vůbec nic. Schody skončily a já neměla nejmenší tušení kde jsem, nebo kde je Alex. "Haló?" můj hlas se rozléhal tmou.

Jen co vešla dovnitř, přitáhl jsem poklop do jeho původní podoby. Určitě by to muselo dělat několik lidí na ráz, ale když jsem použil trochu temné magie, nebyl to žádný problém. Po jejím docela roztomilém pokusu se někoho dovolat, jsem se jí připlížil za záda a tiše do ucha zašvitořil. "Bafiky baf, já jsem tvé svědomí. Dlouho jsme spolu nemluvili. Měla bys vědět že si právě vyhrála jackpot a ti hajzlové tě nedostanou. Jo a jsem si jistý, že z tebe a Zaretha budou brzy skvělí přátelé." Potichu jsem se zasmál a zbystřil si pomocí magie zrak. Tak pohni trochu, ještě kousek, pak tu už bude světlo. Kráčel jsem kamenitou chodbou a zeptal se jí. "Takže co že to vlastně jseš za podivnost?" Tahle věc mě opravdu zajímala. Ještě nikdy jsem nepoznal nikoho ani s podobnou schopností, jakou měla ona i když jsem zatím sám pořádně nevěděl jak funguje.

Dlouho se nic neozývalo, když najednou se ozval přímo za mnou. Málem jsem dostala infarkt! "Děláš si srandu, chceš mě zabít, víš jak jsem se lekla?" řekla jsem mu vyčítavě a trochu i naštvaně. "Zřejmě si pod slovem 'jackpot' představuješ něco jiného než já, protože si nemyslím, že jsem něco vyhrála tím, že jsem s tebou zavřená pod městem někde, kde se vůbec nevyznám... Počkat? Zaretha? Ty! Lhal jsi mi dokonce i o jméně." Řekla jsem na oko naštvaně, já mu nelhala, jen jsem mu neřekla celé jméno, to se nepočítá jako lež, ne? "Když už jsme u těch jmen, celým jménem se jmenuju Xaiarana, pochybuju, že si to vůbec zapamatuješ, takže jednoduše Xaia. Za podivnost? Nejsem žádná podivnost, vlastně jsme si ještě podobnější, než si myslíš. Jak jsem pochopila z toho co jsem viděla, tak jsi démon, typuju Xaphan? Já jsem jen o trošilinku jiná, jsem Aurin. Tohle by ti pro začátek mohlo stačit, nemysli si, že ti všechno vyklopím během minuty," ušklíbla jsem se.

Pobaveně jsem sledoval jak se vzteká. Jo jo užijeme si vážně hodně legrace, teda asi hlavně já. "Di ty, být se mnou je radost." Řekl jsem na oko hrozně dotčeně a pak se tomu sám zasmál. "No jo, lhal...doufám že to na našem zatím rozkvétajícím vztahu neudělá žádný velký šrám." Její celé jméno bylo fakt dost hrozný, teda na vyslovení. "Hmm...ty si děláš starosti s infarktem a přitom nosíš beztrestně takovéhle jméno." Jakmile mi řekla, že je Aurin, vzpomněl jsem si na nehezkou věc, kterou jsem kvůli nim provedl a možná právě ona by mi dokázala pomoc to napravit. "Ty že jsi Aurin? Teda já vím, že dáváte veškerý svůj rozum, energii a potenciál do těch svých zbraní, ale tohle?" Okázal jsem na ni a jen nad tím zakroutil hlavou. Tohle jsem opravdu nečekal. "No ale po tom mi vysvětli proč si začala tak strašně vyšilovat. Já vím, že vyloženě zabíjet nemusíš, ale jsi démon, nemáš to tak trochu v povaze. Navíc za anděli bys měla skoro děkovat no ne?"

Během toho, co tu kecal o našem 'rozkvétajícím vztahu' a všem dalším jsem tak pětkrát protočila oči. Tohle je vážně za trest, vždyť ty jeho kecy mi lezou na nervy už teď. "Máš s tím nějaký problém? Jo, jsem Aurin, pár andělů jsem zabila, ne, že ne, ale nikdy jsem nechtěla vidět válející se střeva na zemi, rozumíme si? Navíc, co je ti do toho, koho zabíjím, či nezabíjím, podle mě nic. Moc se ptáš, teď se na něco zaptám já: Jak dlouho otravuješ tenhle svět svou existencí a proč jsi tak neskutečně otravný?" zeptala jsem se tónem, který jasně naznačoval, že nic jako 'rozkvétající vztah' mezi námi není a nikdy nebude. O tom si může nechat jen zdát, při první příležitosti se chci od něj dostat co nejdál to půjde a budu doufat, že ho už nikdy v životě neuvidím.

Kousl jsem se do rtu, abych se nezačal smát. "Ne nemám s tím vůbec žádný problém, vlastně jsem rád, že sdílíme tolik stejných vlastností. Určitě si budeme rozumět." Nijak zvlášť jsem se nesnažil skrývat to, že si ji dost dobírám. Třeba by se mi jednou podařilo přesvědčit jí o tom, že zabíjení andělů je vlastně správná a celkem zábavná věc. Jak je vidět, když jsou vhodné okolnosti dokáže zabíjet. No aspoň že není úplně sentimentální. "Tak pojď Rambo, než ty naprosto úchvatný a záviděníhodní andělé přijdou vypálit tohle místo do základů, protože určitě vždycky vědí co je pro svět nejlepší." Když se na mě obořila, že se moc ptám zkoumavě jsem se na ni podíval a představil si ji v zeleném kostýmu se čtyřlístkem na hlavě. "Připomínáš mi trochu nějakého naštvaného skřítka, který skáče důležitě na stoličce před někým, komu se snaží vysvětlit, že loupež lízátka je hrozná věc. Ale ten dotyčný se na to prostě soustředit nemůže, protože je tak strašně roztomilé, jak si ten skřítek myslím, že je důležitý a hrozivý." Jestli jsem se jí snažil vyprovokovat? No částečně ano, potřeboval jsem, aby svůj hněv v případě nouze použila jako zbraň proti letce, která šla za námi. Vykročil jsem svižně chodbou dál. "Jo jinak na co si se mě to ptala? Já se nějak nemohl soustředit...aaaaha...Je mi 187 teda aspoň myslím, pár těch let se nepočítá, nebyly tak docela prožité."

Skřítka? No to už si ze mě dělá srandu. Nesnáším ho, tak moc ho nesnáším. A mně to je jedno, ať si o mně myslí cokoliv, mě to nezajímá. Nasadila jsem klidný výraz a zeptala se: "Tak co, kde jsme a kdy se vymotáme z těhlech chodeb? Přestává mě to tu bavit," řeknu znuděně. Když se rozejde, stihne mi o kousek utéct, proč sakra chodí tak rychle? Jasný, protože je tak o hlavu vyšší a je mu úplně jedno, že ho nestíhám. Doběhnu ho, až zase stojím vedle něj, ugh...ať zpomalí. Tyhle chodby jsou snad nekonečný, kam vlastně chce dojít? "Kam vlastně jdeme, hmm?" zeptám se, abych konečně něco málo věděla.

Trochu zklamaný z toho, že na moje popichování nijak zvlášť nereagovala, jsem se zase začal soustředit na náš úkol. "Z těch chodeb se můžeme vymotat relativně brzy, ale o to nejde, já bych si totiž rád opatřil nového kamaráda a jelikož to tu neznají, stává se to tím nejlepším místem na odchyt." Vysvětloval jsem ji trpělivě, jakoby někdo zmáčkl nějaké kouzelné tlačítko s nápisem "konec kravin". "Jinak pak bych tě moc rád pohostil u mě doma, nabídl ti čaj a tak podobně, protože má velkorysost nezná hranic. Mimo to je to přesně tam, kam poté míříme. " Dodal jsem, abych zase moc nezvážněl. "Dobře tady je perfektní místo, řekl jsem, když jsme dorazily do malé kruhové místnosti s několika chodbami. Přeměnil jsem se do své pravé podoby, protáhl si dlouhá křídla a párkrát švihl ocasem. Tady bylo dost místa pro boj. Došel jsem až ke stěně, o kterou jsem zaskřípal kovovými drápy, až od nich vylétly jiskry, které zapálily pochodeň.

Páni, žádné připomínky, nebo jiné popichovaní, tohle se mi líbí. Odchyt kamaráda, to beru, trochu se pobavíme. "Kamaráda?" odfrkla jsem si "O tvé velkorysosti nemám pochyb, určitě jsi úžasný hostitel," ušklíbla jsem se. Potom, co jsme došli do kruhové místnosti jsem se rozhlédla a když jsem se otočil zpátky na Zaretha, tak se proměnil do své démoní podoby. Zaskřípal drápy o zeď a pochodně se rozsvítily, konečně nějaké světle. Konečně jsem ho pořádně viděla. Abych nebyla pozadu, tak jsem se také přeměnila a protáhla si křídla. Tohle bude ještě zajímavé, dlouho jsem nebojovala. V téhle podobě jsem dlouho nebyla, teda aspoň v ne úplně dokončené. "Tak co, kolik 'kamarádů' sem vlastně přijde?" zeptala jsem se a založila si ruce na prsou. Napadlo mě, že bych si mohla vzít meč, ale proč by hned co přijdou měli vědět, že mám nějakou zbraň, takhle jim budu připadat víc bezmocná a využiju moment překvapení.

Všechno začínalo vypadat dobře a to doslova. Nijak jsem se nesnażil zakrýt svoji zvědavost, už pěkně dlouho jsem nepotkal nikoho mé rasy. Když jsem od ní konečně odtáhl pohled, řízl jsem se drápem do ruky, z té mi okamžitě začala proudit tavě rudofialová krev. Ale nedopadla na zem, vznesla se ke stropu a roztáhla se po něm, jakoby se naproto zbláznilá gravitaacee. Brzy se nad námi uďelala nová vrstva. Rána na ruce se mi okamžitě srazila. "Asi patnáct jich je, řekl bych." Nijak víc jsem se o nich bavit nechtěl a už vůbec nemusela vědět, že z nich mám ve skotečosti strach. Na nic jsem nečekal a když se ozvaly blížící se zvuky kroků vyskočil jsem ke stropu a zepřel se nad vchodem tak, aby mě neviděli, dokud nepřijdou dovnitř kruhové místnosti. "Připrav se." Špitl jsem a vyčkával na jejich příchod.

Cítila jsem na sobě jeho pohled, otřásla jsem se, nikdy mi nebylo příjemné, když mě někdo pozoruje. "Mám se ti nějak otočit, ať na mě líp vidíš?" zeptala jsem že nepříjemným tónem. Trochu vyděšeně jsem na něj koukla, když si drápem rozřízl ruku a začala mu vytékat tmavě rudofialová krev a vznesla se ke stropu. Počkat...vznesla se ke stropu? To není normální, ale vůbec. Nedokážu přesně popsat, jak jsem na to koukala, bylo to, jako bych viděla děsivýho jednorožce, byla jsem vyděšená a užaslá zároveň. Vytvořil na stropě slabou vrstvu z krve. Pak se mu rána na ruce zacelila. Vyjeveně jsem na to koukala a když jsem se aspoň trochu probrala, tak jsem se zeprala: "Co to sakra bylo?' Začaly se ozývat kroky, které se stále přibližovaly, Zareth vyskočil ke stropu, v hlavě se mi začal rodit plán. Sedla jsem si přímo doprostřed místnosti a nasadila vyděšený pohled. Zahraju si na ustrašenou holku v nesnázích, ušklíbnu se v duchu. Vypadám, že se za chvíli rozbrečím, když sem přiběhnou."Prosím, pomozte mi, nemůžu ani vstát," říkám ustrašeným pohledem. Jeden přijde a chce mi pomoct, v tu chvíli si nechám v ruce objevit meč a jediným švihem ruky mu podříznu krk.