Zareth+Xaiarana

"Nemůžeš? Počkat, co? Proč bych riskovala život kvůli jedné dýce?" Ptala jsem se zmateně, tak nějak vůbec nechápu o co teď jde. To je sice pěkné, že mě bude krýt, ale... "ugh, máš štěstí, že jsem tak hodná a půjdu tam, ale jestli mě zradíš, tak si mě nepřej, fajn?" zeptala jsem se ostře. Pořád mu nevěřím, je to démon, tomu se nedá věřit, ale je pravda, že mi ještě ani jednou nepodkopl nohy a tak to snad zůstane. Neudělej žádnou pitomost? "Hele, nemám v plánu nechat se zabít," odmlčela jsem se, "Občas dokážeš být hrozně milej, víš to?" odvětila jsem ironicky. Pak jsem se jen otočila a otevřela dveře, v pravé ruce jsem si mezitím nechala objevit meč. Za dveřmi mě hned čekalo několik andělů a další se objevovali z dalších dveří. Nedělej kraviny, no dobře. Rychle jsem se přeměnila a vyletěla kousek nad zem, hned se proti mně tři andělé rozletěli. Nejbližšímu jsem uřízla hlavu a kopla ho na dalšího, kterého to zpomalilo. Hlavně se nesmím nechat obklíčit. Udělala jsem ve vzduchu piruetu, jak když tančím balet a křídlama poranila dva anděly. Rozletěli se proti mně další.

Varovně jsem zvedl prst. "Řekl jsem bez otázek, jinak žádné překvapení." Pohrozila mi s tím, že ji nesmím zradit. "Ale no tak, proč bych to dělal?" Zeptal jsem se a myslel to upřímně i když jsem se potom v duchu musel zasmát. Asi nebyl jediný člověk nebo bytost se kterou jsem se dal do řeči a nakonec ji zradil, každopádně alespoň zatím k tomu nebyl důvod. "O ovšem." Zazubil jsem se na ni. "Milý to já jsem pořád. Je to vlastně mé druhé jméno." Po těch slovech jsem od ní kousek poodešel a zaujal své místo na pomyslné hlídce. Pod ruce se mi dostali jen dva andělé, jinak byl klid. Tohle nebyla jejich nejlépe střežená pevnost a teď na to doplatí. Byl jsem v pokušení nahlédnout dovnitř a zkontrolovat, jak se vede Xaie, ale věděl jsem, že jakmile by si mě všimli, byl by ze mě prakticky jejich otrok. Proto jsem jen poslouchal zvuky narážejícího kovu ze druhé strany dveří, které tvořily naprosto skvělou symfonii pro moje uši.

Zasáhla mě vlna bílé magie a já sebou praštila o zeď. Tak jo, už mě to nebaví a je tu jen pár andělů, je na čase to ukončit. Sesbírala jsem poslední síly a zvedla se ze země. Zabila jsem zbytek andělů a vítězoslavně se vydala k té dýce, kterou Zareth tak moc potřebuje. Chytla jsem ji do ruky a pozorně si ji ze všech stran prohlédla. Vypadala jako obyčejná dýka, nevím, proč ji tak moc hlídali. To brzo zjistím, zeptám se na to Zaretha. Ale musím uznat, že je vážně pěkná. Rozešla jsem se za Zaretha, který na mě čekal za dveřmi. "Tak mi už řekneš co je na té dýce tak úžasného?" zeptala jsem se a přehodila si ji do druhé ruky.

Čekal jsem až ke mě konečně dorazí. "No vida jak to pěkně šlo." Zasmál jsem se trochu křečovitě. Ve skutečnosti jsem byl dost nervozní. Hlavně na to nesmí přijít. "Tak mi ji teď dej." K mému štěstí svou otázku nepoložila správně, takže jsem jen nastavil ruku a řekl. "Zatím se nechystám, ale když mi ji vrátíš, povím ti co budeš chtít vědět. Doufal jsem, že nebude mít další otázky, alespoň zatím ne. Ještě by to chtělo dostat se někam do bezpečí. Dál už snad bude jedno co se stane, ale upřímně bych trochu klidu uvítal. "No tak dělej, cesta je ještě dlouhá." Řekl jsem a vyčkával.

Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem dýku otočila v ruce a podala mu ji. "Tak už? vážně mě zajímá, proč ni střežilo tolik andělů, jen tak pro nic za nic to asi nebude." Třeba jsem mu teď dala nexo vážně cennéhi, čehož potom budu litovat. Měla bych občas myslet, než něco udělám. Ale naštěstí pro něj jsem až moc hodná. Pak se zmínil o tom, ze bychom měli pokračovat a měl pravdu, vážně bychom se měli vydat na cestu. "Kam přesně teda jdeme?" zeptala jsem se, protože jsem to stále netušila. Vedl mě zpátky cestou, kterou jsme přišli, až jsme se dostali zpět do města.

Skoro jsem ji dýku z ruky vtrhl a okamžitě ucítil jak mi spadly těžké magické okovy. "Je moje, to jim stačí a tobě bude muset taky." Řekl jsem jen a už se o tom dál nehodlal bavit. Plný síly jsem si spokojeně vykračoval a cestou přemýšlel, co bych měl asi z toho, kdybych ji prodal. Sice byla démon a tím pádem tak nějak rovnocenná mě, dalo by se říct, ale byl jsem si jistý že by za ni dal kdokoli cokoli. Jenže komu se víc hodila neuvěřitelná schopnost dokázat odhalit všechny slabiny nepřátel? Mě pochopitelně. Znovu jsem si ji prohlédl. Byla mojí nejcennější věcí do sbírky a já se toho rozhodně nehodlal jen tak vzdát. "No vyloženě teď na nic speciálního nespěchám, ale docela rád bych se o tobě něco málo dozvěděl. Konec konců, ty jsi přeci byla bez mého vědomí v mé hlavě. Řekl bych, že si taky zasloužím něco vědět, abychom byly vyrovnáni."

Dýku si vzal tak rychle, jak jen mohl a vysvětlil mi, že je prostě jeho. "Díky za vysvětlení," řekla jsem sarkasticky. Bylo ticho, které nakonec přerušil Zareth s tím, že jsem se mu bez dovolení hrabala v hlavě a tak by se o mně taky něco rád dozvěděl. "Tak promiň, nesttihla jsem se zeptat, jestli se ti můžu hrabat v hlavě, jaksi jsem na to neměla čas." protočila jsem očima. To je od něj nejak moc zájmu najednou, to se mi nezdá. "Tak se ptej." řekla jsem lhostejně.

"Omluva je přijata." Řekl jsem, jaky bych snad přeslech její sarkasmus. Ne že bych čekal na její vyzvání, spíš to stačila říct dřív, než jsem se začal ptát. "Tak nejdřív by mě zajímalo, jak je sakra možné, že někdo s podobným talentem jako máš ty, se může vůbec svobodně pohybovat. Chci tím říct...jsem překvapený, že ještě nejsi mrtvá nebo zamčená u někoho ve sklepě, jako živá zbraň. Určitě už někdo něco podobného zkusil. Řekni mi jak ses z toho dostala?" Na chvíli jsem se odmlčel. Opravdu mě tyhle věci zajímali. Byl jsem trochu jako vědec, který najde vynález ve který vždy doufal a který dokáže vyřešit všechny problémy, jen předtím musí zjistit jak funguje. A musel jsem se hodně krotit, abych zaryl své nadšení. Asi takhle bych popsal nejlépe svůj vztah k ní. "Taky by mě zajímalo, co všechno vlastně dokážeš vidět nebo cítit. Co si vlastně viděla u mě?" Kysele jsem se zašklebil. "Abych se neopakoval."

Svou otázkou mě celkem zarazil, ale nedala jsem na sobě nic znát. "Řekněme, že se nikde moc neukazuju, nechodím mezi lidi, skoro nikdo o mé schopnosti neví. A o tom, že nejsem mrtvá, ani nikde zamčená... jednou jsem byla, byla jsem neopatrná a dávala svou schopnost dost najevo a vymstilo se mi to. A jak jsem se odtamtud dostala ti může být jedno, prostě dostala." Pak se zeptal, co všechno dokážu, "No, vlastně všechno, i to, co si člověk člověk nepamatuje." Uchechtla jsem se. Tady se mi něco nezdá, na něj si musím dávat pozor, určitě něco plánuje.

Celé její vyprávění jsem bedlivě poslouchal a nutno dodat, že to bylo asi poprvé v životě, kdy jsem dával opravdu dobrý pozor na to, co někdo říká. Nakonec jsem jen pokýval hlavou. "Jasně...něco podobného jsem čekal." Opáčil jsem zamyšleně. Když se ale zmínila o tom, že dokáže vidět i to co si druhý nepamatuje, ušklíbl jsem se na ni. "No to se dost blbě využívá ne? Pochybuju, že tolik bytostí trpí amnézii, aby ti to mohlo být prospěšné. Všechny důležité informace si pamatuješ právě proto, že jsou důležité." Bylo to spíš konstatování, než otázka. "Víš co? Trochu se pobavíme." Zazubil jsem se na ni. "Máme za sebou docela úspěšnou misi. Řekl bych, že si to zasloužíme."

Jen jsem si nad jeho konstatováním o tom, že vidím i to, co si člověk nepamatuje odfrkla. Parkrát se to hodilo, nemusí to být úplně zapomenuté informace, ale třeba jen schované v zákoutí mysli. Nebo něco, co nějaká bytost úplně vytěsnila z mysli a teď si na to potřebuje vzpomenout. Řekl, že se trochu pobavíme, že si to zasloužíme. Pff, většinu práce jsem udělala já... Ale teď nevím, jestli se mám bát, nebo ne, protože úplně nevim, co si on představuje pod pojmem "Trochu se pobavíme." Trochu podezřívavě jsem na něj koukla, "Pobavíme? Trochu mi přibliž, co si pod tímhle pojmem představuješ."

Zářivě jsem se na ni zazubil. "Nechápu o čem mluvíš. Byl jsem přeci stejně důležitý, jako ty. Věřil jsem v tebe a podporoval tě. To je moc důležitá věc." Tvářil jsem se tak mile, až mi z toho bylo mě samému špatně, ale hlavně, že to splní účel. "No a proto, že ti jsem vážně vděčný, navrhuju drink, na který tě samozřejmě zvu, protože mě zajímá ještě spousta věcí, které se tě týkají. Nic extra, ale lepší než se poflakovat po městě ne?" Samozřejmě, že v tom bylo něco víc, ale nechtěl jsem zatím předbíhat. Všechno se dozví až bude čas. "No a protože jsi tu se mnou byla ochotná trčet do teď, řekl bych, že stejně nemáš nic lepšího na práci." Nevině jsem pokrčil rameny. "Takhle nějak si představuju "Trochu se pobavíme" situaci."

Prý stejně důležitý jak já, hmm, to určitě. Nějak jsem to nekomentovala a jen si nad jeho arogancí odfrkla. "Drink?" pozvedla jsem jedno obočí. On mě vážně zve na drink? V tomhle bude nějaký háček, třeba mě otráví. Ale s tím, že stejně nemám nic jiného na práci má pravdu, takže i přes malou nejistotu mu na to stejně nakonec kývnu. "Pozvání na drink neodmítnu." Trochu se na něj zašklebím. Chci zjistit, co má v plánu, takhle milý určitě není jen tak pro nic za nic. Jako jo, říkal, že o mně chce něco zjistit, ale to určitě není to jediný.

"Fajn." Zazubil jsem se na ni a vedl ji uličkami hlouběji do města. "Pojďme mluvit." Nadhodil jsem spokojený se svým novým pokladem." Řekni mi svoje příjmení. Zajímalo by mě, jestli jsem někdy znal někoho z tvé rodiny. Měli stejné schopnosti jako ty? Nebo spiš...je ještě někdo, kdo má stejné nadání." Tahle otázka byla také mnohem důležitější než se zdála. Pokud by někdo takový existoval, musel bych se ho pochopitelně zbavit. Konečně jsme dorazili k baru. Neotevřel jsem dveře a nahlédl dovnitř. Téměř všude bylo plno, ale pravý důvod naší návštěvy jak se zdálo ještě nedorazil. Vešel jsem tedy dovnitř a čekal, zda mě bude Xaia následovat. "Já osobně mám tenhle podnik rád, doufám, že ti nevadí." Byla to řečnická otázka. Na jejím názoru mi fakt nezáleželo, jen jsem chtěl nějak zabit čas, než místnost pořádně prohlédnu. Očividně tu ještě nebyl, jinak bych i po hodině cítil známky přítomnosti té otrávené věci.

Uchechtla jsem se, "Arilekiel, podle mě nikoho z naší rodiny neznáš. A ne, neměli a nevím o nikom, kdo má stejnou schopnost, ale kdo ví, svět je velký." Uchechtla jsem se. Snažila jsem se najít někoho se stejnou schopností, ale bezúspěšně. Došli jsme k nějakýmu baru a vešli dovnitř. Pořád se rozhlížel, jako by někoho hledal. Jeho otázku jsem ignorovala, stejně by ho můj názor nezajímal. Podezřívavě jsem mu propalovala záda, když jsem se za ním proplétala mezi lidmi. Koho hledá? Taky jsem se rozhlížela, nevypadalo to tu vůbec špatně, ale já si hlavně dávala pozor na lidi kolem sebe. Došli jsme až k jednomu stolku, které bylo rezervované a posadili se.

Nebyl jsem si jistý, jestli mám mít radost nebo obavy z toho, že je dost možná jediná svého druhu. Znamenalo to, že si ji nesmím nechat pláchnout. Na druhou stranu, pokud by ji chtěl někdo jiný využít ke svým účelům, nejspíš ji budu muset zabít. Když ji nebudu mít já, tak nikdo. Ale byla by taková škoda ji zabíjet. Konec konců mi v jednom kuse ukazovala, že je unikát. Nebyla ani hloupá a neodpovídala na mé zbytečné otázky. Chození kolem horké kaše, zřejmě nebylo pro ni a to se mi líbilo. Náš malý přítel zatím ještě nedorazil, proto jsem si objednal gin a nechal Xaiu ať si vybere, co chce. Konečně jsem ucítil přítomnost anděla. Nijak jsem na to zatím nereagoval a raději upíjel ze svého pití. Znovu jsem se musel pozastavit nad otázkou, proč mi všechno jídlo i pití chutná tak prázdně (teda až na vafle...nechápu) je to jako cítit jednotlivé molekuly, ale chuť to dohromady nemá vůbec žádnou. "Tákže...V klidu dopijeme a pak ti představím svého dlouholetého kamaráda Ketche. Jsem si jistý, že si budete skvěle rozumět." Zazubil jsem se na ni a dopil ten nechutný nápoj. "Ale nejdřív bych ti možná měl objasnit pár věcí."

Zareth si objednal gin, tak jsem si vzala to samé, stejně nechápu, proč to pije, když to pro něj nema žádnou chuť, vlastně o nic nepřichází, nikdy mi žádný alkohol, co jsem kdy měla nechutnal. Jsem zvědavá koho mi představí, celkově jsem nervózní z toho množství lidí, co tu jsou a ještě mi chce někoho představovat. Ale to bycb nebyla já, abych si z něj neutahovala, "Ty máš nějakého kamaráda? A dokonce je i živej? To se divím." uchechtla jsem se. "Zajímalo by mě, kde bereš tu jistotu, že si budeme rozumět." zabrblala jsem si pro sebe, ale jsem si jistá, že aspoň něco slyšel a napila se ze své skleničky. Možná by mi měl objasnit pár věcí, je fajn, že mu to takhle došlo, celkem ráda bych věděla o co jde. "To by bylo fajn. Na začátek by bylo fajn vědět, kdo to je."

Po kousavé otázce Xaii jsem se neudržel a snad poprvé v životě se od sedce zasmál. Ta představa, že bych měl nějakého skutečného přítele mě vážně pobavila. "No řekněme, že o tom ještě sám neví." Opět jsem se uklidnil, ale na tváři mi stále pohrával pobavený úsměv. "Jsem si dost jistý, protože díky své schopnosti dokážeš porozumět komukoli nemám pravdu?" Dopil jsem zbytek ginu a pokračoval. "Je to anděl... a krom toho velice důležitý. V jeho hlavě je ukryto pár informací. K mé smůle není moc výřečný." Naklonil jsem se až k ní s nebezpečným výrazem a zašeptal do ucha. "K mému štěstí mám dneska s sebou někoho výjimečného. S tebou se určitě rád podělí, ostatně jako každý." Odtáhl jsem se od ní a zvedl ukazováček. "Ále pochopitelně nejsem jediný, kdo z toho něco bude mít." Zkoumavě jsem si ji prohlédl. "Myslíš, že by sis s ním eventuelně mohla popovídat?" Zazubil jsem se na ni. "Víc ti řeknu až se rozhodneš"

Podle mě bude velice nadšený, až zjistí jak kamarádsky Zareth je, úplně to vidím. "Ne nemáš, to, že vím, jaký ten člověk je, ještě neznamená, že si s ním budu rozumět," protočila jsem očima, "ale to je stejně jedno." zabrblala jsem. No to si dělá srandu! Anděl? Jako kdyby s nimi neměl problémů až dost, ještě jednoho pozve na pokec. "Já se mu nedivím, že není moc výřečný, nevyhrožoval jsi mu náhodou tím, že mu vytrhneš páteř?" uchechtla jsem se. "Och, tak já jsem výjimečná, mám se začít červenat, nebo co?" řekla jsem a až moc mile jsem se na něj usmála. Konečně přišla řeč i na to, co z toho budu mít já, teda když nepočítám to, že mě nezabije. "Hmmm." Dělala jsem, jako když se hrozně moc rozmýšlím. "Mohla bych si s ním pokecat, třeba bude milejší jak ty. Ale jen když se mi to vyplatí." Tak teď jsem zvědavá, co pro mě má.

"Ale jdi ty, nebuď tak skromná." Mávl jsem rukou a objednal nám další pití. "No jo no...je to anděl, ale vážně bys neměla být takový rasista. Chci říct...je to zablešená opice? Jistě...ale svoji šanci na to být nám něčím užitečný si zaslouží." Po její další narážce jsem naprosto dotčeně odpověděl. "Ne to ne! Rozhodně jsem mu nevyhrožoval, možná jsem se o to kdysi pokusil, ale to už je dávno." Teď jsem se musel už opravdu zasmát a uznat , že po dlouhé době mám docela dobrou společnost. "Klidně se červenej, mě to neurazí a tobě neuškodí. Vlastně si myslím, že to musí vypadat docela roztomile." Teď přišla řeč na to nejdůležitější. Ještě jsem zareagoval na její zbytečnou otázku, abych si mohl dovolit, znovu zvážit co chci nabídnout. "Někoho milejšího než jsem já v tomhle vesmíru asi těžko najdeš." Zazubil jsem se na ni, ale hned po té o trochu zvážněl. "Mohl bych ti pomoci získat úplnou volnost, tak abys už nebyla otrokem svých vlastních schopností, protože si to nezasloužíš. Už si tě nikdo nikdy nedovolí nijak zneužít a všechny tvé problémy se doslova vypaří." Chvíli jsem se odmlčel a nechal svou nabídku vyset ve vzduchu, než jsem dodal. "Jako jasně, je dost pravděpodobné, že ti lžu. Vlastně bys byla hloupá, kdybys mi věřila. Na druhou stranu je to docela zajímavá možnost, jak začít žít po svém nemyslíš?" Po těch slovech jsem dopil co stálo přede mnou na stole a s klidným výrazem vyčkával na její volbu.

"Není to roztomilé." odfrkla jsem si. Když začal mluvit o jeho nabídce, zdálo se to lákavé, ale pak jsem si uvědomila, že ačkoliv občas... Většinou svou schopnost nesnáším, je součástí mě a toho se nemůžu vzdát. Bez ní bych to už nebyla já. "Zajímavé to určitě je, ale jsou tu dvě možnosti, buď mě schopnosti zbavíš úplně, což je nepravděpodobné, protože už několikrát si mi dal najevo, že se ti dost zamlouvá a proto je tu spíš možnost že si mojí schopnost necháš pro sebe, nebo něco takového, vážně nevím, jak to funguje. Na chvíli jsem se odmlčela a zamyslela se nad volbou svých dalších slov, "Takže ačkoliv ne to jakkoliv lákavé, tak nejsem tak hloupá, abych na tohle přistoupila, tvoji nabídku odmítám, své schopnosti se nevzdám ikdyž ji většinu času nesnáším, tak stále je mou součástí." Dořekla jsem svůj proslov, za který jsem na sebe byla snad i pyšná. "Takže bys teď měl přijít s něčím jiným, čím bys mě zaujmul a já měla důvod ti dál pomáhat." ušklíbla jsem se na něj a dopila pár posledních loků ze sve skleničky a čekala, co teď vymyslí.

Při jejích slovech jsem zatnul zuby i pěsti tak silně, až mi zbělely klouby. Rychle jsem se ale uklidnil a až nepřirozeně mile se usmál. "No pokud nemáš ty nějaký důvod proč do toho jít, hádám že si veškerou tu legraci budu muset užít sám." Řekl jsem to naprosto klidně až ledabile, jakoby snad celá tahle šaškárna nebyla jen pro to, aby mi pomohla. "Inu? Co by sis představovala?" Zavolal jsem nám pro další dva panáky. Jeden z nich jsem k ní přisunul. "Tákže buď mi řekneš svůj návrh" přisunul jsem k ní i ten druhý a pozvedl obočí. "Nebo stačí jedna pusa na tvář a já navždy zmizím z tvýho života." Musel jsem se zasmát nad jejím výrazem a opravil se. "No dobře, asi stačí když řekneš, abych vypadnul. Já totiž vím, kde jsou dveře." S ledabylým výrazem jsem sledoval, nějakou imaginární věc, u které jsem předstíral, že mě zaujala. Pokud moji nabídku odmítne, čeká mě dnes ještě spousta práce.

Tohle je nějak podezřelý, čekala jsem, že mě bude víc přesvědčovat. "To je v pořádku, taky vím, kde jsou dveře." S tím jsem se zvedla, posbírala si věci a odebrala se k odchodu. Ještě jsem se ale otočila zpátky: "Ráda jsem tě poznala," dala jsem důraz hlavně na slovo ráda, "snad si beze mě poradíš." A to už jsem se opravdu otočila a mířila si to ven ze dveří. Hned jak jsem vyšla, tak jsem se pořádně nadechla čerstvého vzduchu, mnohem lepší jak tam vevnitř. Chvíli jsem rozmýšlela, kam teď půjdu, ale protože na mě najednou dopadla všechna únava, rozhodla jsem se jít do svého... "příbytku". Během chvilky jsem se ocitla v lese, kde jsem v sobě probudila démona a rychle se rozběhla do nitra lesa. Zastavila jsem až když jsem byla na místě. Chvíli jsem se vydýchala a pak se vydala do útrob svého baráčku. Pořád stejný, překvapivě. Rozsvítila jsem jedinou lampičku co jsem tam měla a rovnou se převlékla a zalezla do postele, která pode mnou nepříjemně zaskřípala. Mé poslední myšlenky směřovaly k Zarethovi a tomu, jestli se třeba ještě někdy potkáme, nebo mě snad sám najde až mě zase bude chtít využít, poté už jsem se poddala spánku.

Když kolem mě odcházela ven, strčil jsem ji do kapsy lahvičku prokleté krve, abych ji mohl snáz vystopovat. Svým pohledem jsem ji vyprovodil až ke dveřím a sotva se za ní zavřely rozdrtil jsem skleničku od alkoholu. Měl jsem od střepů pořezanou celou ruku, ale bylo mi to jedno. Xaia mi přidělala dost práce a pokud tohle pokazím nebude mi už vůbec věřit. Vycházel jsem ven zadním vchodem, když v tom za mnou vyběhla barmanka. "Ty střepy jsou celé od krve, ukažte mi tu ruku ošetřím to." Podrážděně jsem se otočil a sykl, když jsem zády zavadil o trubky od topení. Podrážděně jsem se na ni otočil, střepy v ruce mi vážně obavy nedělaly. "Bože můj, vždyť se vám to dostane do očí! Vy s nima něco máte? To je jedno musím vás vzít k doktorovi a hned! Tohle ve svém baru nestrpím. Vždyť vás mám na svědomí. Jednou rukou jsem ji bez varování přirazil ke stěně s vařícíma trubkama. Druhou rukou jsem jednu trubku urval, okolí okamžitě zahalila pára a já jí vztekle trubku zarazil do oka tak silně, že jí prorazila lebku. Doslova jsem jí tak přišpendlil. Vzal jsem si její duši, abych zahojil jak spálenou tak pořezanou ruku. "Ne to vy máte něco s okem, měla byste si zajít k doktorovi, ale nebojte...jistě se to brzy zahojí. Můj hněv se dal dočista krájet a hodlal jsem to nechat pocítit kohokoli, kdo mi teď zkříží cestu. Ještě chvilku jsem ale musel vydržet, však ona si taky užije dost, za to že pokouší moji trpělivost. Vystopoval jsem ji až k jejímu domku. Nic jiného jsem zatím ani nepotřeboval, jen jsem si ověřil, že je to ona a zas odtamtud zmizel. Zabouchal jsem na jedny dveře a než jsem se nadál na mém krku bylo asi tucet ostří a jedna střelná zbraň mi mířila na čelo. "Ale tak se přeci uklidněte pánové, já mám jen jednu obchodní nabídku." Z davu se ozval ženský hlas. "Pochybuju, že mě něco na tomhle světě uspokojí víc, než tvoje smrt." Pohlédl jsem své staré známé do očí, zle se usmál a přitiskl si pistoli až na kůži. "To jsem trochu zklamaný, tak malé cíle se ti nepodobají, ale jak chceš. Tak si mě zabij, když tě nezajímá, co nabízím." Maskovaná osoba s tmavými vlasy i očima byla zahalena v plášti a rudém šátku. Stačil jediný její pohled a ostatní kolem trochu poodstoupily, ale stále mě drželi na mušce. "Tak mluv co máš." Věnoval jsem jim další široký úsměv a s nebezpečným zábleskem v očích začal. "Něco mnohem cennějšího, než jsem já nebo ty, něco co navždy vyřeší všechny vaše problémy. Nebo lépe řečeno...někoho."

Probudila jsem se docela pozdě, konečně jsem se pořádně prospala. Jako klasicky jsem doma neměla nic k jídlu a tak jsem se rozhodla jít si něco koupit do města. Abych to vzala trochu sportovně rozhodla jsem se to vzít delší trasou a tu si zaběhnout. Hodila jsem na sebe nějaké pohodlné oblečení a svojí oblíbenou mikinu, kterou nosím snad pořád, vzala si peníze a rozběhla se lesem směrem k městu. Proplétala jsem se mezi stromy, které jsem znala nazpaměť. Kousek před městem jsem zpomalila a pořádně se protáhla, aby mě nic nebolelo, přeci jenom naposledy jsem si zaběhala hodně dávno. Hned při vchodu do pekárny mě ovanula příjemná vůně čerstvého pečiva. Potom co jsem se najedla jsem se rozhodla, že se projdu městem. Procházela jsem kolem knihkupectví a zašla se jen na chvilku kouknout dovnitř. Neměla jsem v plánu nic kupovat, ale to bych nebyla já, abych si to z knihkupectví kráčela s prázdnýma rukama. Zaujala mě jedna fantasy knížka, kterou jsem si musela hned koupit a šla do svého oblíbeného parku si jí přečíst.