Khora + Zareth

Lidský svět, och ano. Od povídaček ostatních démonů jsem o něm měla celkem slušnou představu a tak jsem nebyla až tak překvapena, když jsem vylezla z portálu na kraji nějakého města. Chvíli jsem jenom nehnutě stála a pozorovala prostředí, které se od toho podsvětí zcela lišilo, než pobaveně pohodím bokama a rozejdu se hlouběji do města. Na boku mi visel měšeč z penězi, ve kterém se mísily lidské mince s těmi démoními, které jsem využívala v Západním království poté, co mě tam dovlékl můj bratr. Bylo to nejbezpečnější místo v podsvětí, ale mé pokušení se vydat do světla lidí bylo větší a tak jsem se vetřela do portálu jednoho démona, který...řekněme měl dneska velmi špatný večer. Nezabíjela jsem, když to nebyla potřeba ale k mému dobru a pohodlí, přeci zepár obětí padnout muselo. No co, moje srdce stejně nemůže být čisté.
S obdobnými myšlenkami, které se mi honily hlavou se dostanu až do sředu města, kde zaslechnu hudbu z jednoho baru. Abych pravdu řekla, docela lichotila mým uším a když dovnitř vejde skupinka nějakých lidí, rozhodnu se je následovat. Tohle místo bylo zvláštní, rozhlédnu se po baru plném lidí a bez sebemenšího zaváhání si to namířím rovnou k baru, kde se posadím na židličku a zakřením se na barmana s velkou dávkou sebevědomí, než sáhnu do měšce a vyhodím mu pár mincí na bar. Výběr alkoholu jsem nechala na něj, věděla jsem že má tolerance k němu je strašná a tak bylo poměrně fuk co jsem pila. Sotva jsem se usadila, začnu si pohrávat se rtem, do kterého se několikrát zakousnu. Bylo tu tolik lidí... a já bohužel vynikala, už jenom kvůli pevnému oblečení, které z části připomínalo spíše jakousi pevnou bojovou kombinézu uhlově černé barvy.  Od hostince v podsvětí se to tu až tolik nelišilo, jen to tu bylo trochu víc modernější a tak překřížím přes sebe a očima přelétnu všechny v baru.

Hned jakmile před sebe dostanu skleničku alkoholu, natáhnu se pro ni a sotva se ozve mužský hlas z mé levé strany, kopnu ji do sebe na ex. Párkrát zamrkám než se na něj otočím a sjedu ho nasraným pohledem, který jasně dával najevo co si o něm myslím. Lehce nakloním hlavu na stranu, než se můj pohled promění v pobavení.
"Tak kuře?" ušklíbnu se nad oslovením onoho neznámého a sjedu ho pohledem od hlavy až k patě. No musela jsme uznat že nevypadá k zahození, dokonce mi přišel tak nějak k nakousnutí. No... ještě že jsem byla vegetariánka, jinak bych si nad nim prsty ohlodala. Z mého pozorování mě vytrhne až hlas barmanky, která mě žádala o doklady a tak se na ni pobaveně otočím, než ji hodím na stůl pár mincí a seskočím ze židličky na baru. Jen ji zamávám s pozvedlou rukou a zmizím ve dveřích dřív, než vůbec stačí odpovědět. No co, najdu si jiný hostinec, kde za barem nebudou sedět podivně vypadající lidská zjevení co odhánějí nezletilé od zdravé dávky alkoholu. Ne, vážně mě napráskal? Kretén...

Svižnými kroky jsem procházela město a rozhlížela se po kolemjdoucích. Ne že bych tedy o jejich pozornost stála, ale kdo ví kdy narazíte na někoho zajímavého. Tak nějak automaticky se ohlédnu za sebe, kale to už se do mě opře prudký vítr, který mi rozfouká vlasy do všech stran. Automatiky se natáhnu pro gumičku, kterou si vlasy sepnu do culíku a zkousnu si ret. Kdyby ho nebylo... ještě bych tam mohla sedět v teple a užívat si příjemné chuti hořkého alkoholu, který jsem ještě stále cítila na jazyku. Mohla jsem tam zůstat a udělat nějakou scénu... i když ne, najdu si něco mnohem lepšího.
Zhluboka se nadechnu s úmyslem vykročit dál městěm, ale z ničeho nic mi po zádech přejede nepříjemný mráz. Doslova jsem na sobě cítila něčí pohled a když jsem se ohlédla, zjistila jsem že je to jen skupinka nějakých puberťáků a tak jsem zaběhla do jedné tmavší uličky, kde jsem se opřela o zeď. Tohle město... se mi nelíbilo, netušila jsem čím, to je ale nelíbilo se mi. Vzduch tady byl vlhký a já se zamyslela nad tím, že to poslední co bych potřebovala je zmoknout. Z mých myšlenek mě vytrhne až silueta muže, který procházel jen cestu odsud. Okamžitě zaostřím a když v něm rozpoznám toho z baru, vzedme se ve mě vlna vzteku, kterou potlačím a uklidním se. Vypadalo to že někoho hledá a docela u toho pospíchal a tak jsem se ho po chvilce rozmýšlení... rozhodla sledovat. Třeba mě dovede k něčemu zajímavému, když už tu pobíhá jako idiot.

Sledovala jsem ho už nějakou dobu a byla jsem docela dobře pobavená. Nevím proč ale něco mi na něm přišlo jiné, neobyčejné... Možná to, že pobíhal po městě v té naprosté tmě bez nějakého pudu sebezáchovy? Jednoho by ta tma kolem vyděsila ale naštěstí tohle nebyl případ ani jednoho z nás. Brzy na to se ale zastaví a ohlédne do tmy se slovy že na mě nemá celý den. Chvíli jsem ještě nevylézala, než se vyořím ze tmy jendé obzvláště úzké uličky a roztáhnu koutky v pobavený a přitom milý úsměv.
"A co třeba celou noc? Ani tu mi nevěnuješ?" ušklíbnu se, zatímco si položím ruce na boky a pomalu se rozjedu k tomu neznámému, ze kterého nespouštím své zvědavé rubínové oči.

Na tváři se mu okamžitě roztáhne úsměv a osloví mě jako kuře. Nadzvednu obočí a sjedu ho otráveným pohledem, který ale hned na to vzápětí zmizí. Takže hledal mě? Dle jeho slov to tak vypadalo, jenže proč? To byla dobrá otázka, na kterou jsem chtěla znát odpověď. Znovu si ho prohlédnu s jakýmsi zájmem a opět jsem musela uznat že vypadá k nakousnutí, zatímco mi věnuje stejný pohled a zeptá se mě jestli jsem nezabloudila.
"Tak trochu," vydechnu zamyšleně a svěsím ruce podél těla než mu věnuji jeden milý úsměv.
"Jaká škoda," šeptnu jenom tak do větru jakoby na tom ani nezáleželo, než se donutím udělat ještě jeden krok blíže k němu abych si ho mohla prohlédnout ještě lépe.
"Řekněme že jsi ve mě vzbudil jakýsi zájem," odpovím zcela vážně a probodnu ho chladnýma očima. Byla jsem zvědavá, přece jenom stál vůči mě tváři v tvář, měl přehnaný zájem o to kde se nacházím aniž by mě znal a kdo ví jaké byly jeho záměry.

Zasmála jsem se. Jeho zmatený pohled a otázka mě opravdu pobavila. Přišel mi tak sebejistý tím že vezmu nohy na ramena a začnu utíkat, že jsem mu tohle potěšení prostě musela odepřít. Nebyla jsem taková, smrt by pro mě byla spíše vysvobozením, neměla jsem co ztrati, neměla jsem co získat... jak jednoduché a přitom hloupé na někoho komu bylo teprve šestnáct. Dříve než jsem se vůbec stačila nadechnout, rychlým pohybem mě chytil pod krkem a narazil na stěnu. Jen lechce sípnu, než se můj úsměv roztáhne tak dvakrát víc než doteď. Obličej se mi zkroutí v jakémsi pobavení, přesně tohle jsem chtěla vidět! Tu nedočkavost, tu touhu. Upíral na mě své chladné oči, cenil své ostré zuby a když mi zašeptal do ucha, přejel mi mráz po zádech, až jsem se musela lehce zachvět vzrušením.
"Nephalem, potomek anděla a démona," vydechnu nadšeně a více se zapřu do zdi za mými zády, než nakloním hlavu lehce na stranu a nechám ruce svěšené podél těla. Honila mě hravá, chtěla jsem po něm skočit a pověsit se mu na ramena! Jeho stisk mi v tom však bránil, jen oči se mi zeširoka rozevřely a sledovaly ho s nefalšovaným zájmem. U všech temných...líbil se mi! Líbila se mi ta chladnost a odměřenost v jeho očích.
"Pojď si povídat!" vyhrknu jakoby na ničem jiném nezáleželo a jakobych si ani neuvědomovala v jaké jsem pozici, přestože jsem to moc dobře věděla a mohla jsem se z jeho sevření kdykoli dostat, ale nechtěla jsem... vyhovovalo mi to.
"Meh, nikdo mě neposlal, jsem tu poprvé. Řekla bych že mi kazíš zážitky, ale tak to není. Ne, ne! Tak to vůbec není!" zasměji se, než lehce zvednu ruku, kterou se jen zlehka dotknu té jeho. Měl pevný stisk, ale nedržel mě tak moc abych nemohla mluvit. A já si tu jeho pozornost užívala!

Jeho nehty se najendou protáhly. Ne...bylo to chladné a studené a zaštípalo mě to na kůži, byl to kov. Usmívala jsem se čekala na jeho rekaci, sledovala jeho očí, jejichž výraz se každou chvíli měnil. Zavrčel na mě že ví, co to znamená být Nephalemem a jeho pohled se v tu chvíli změnil. Tolik mi připomněl...Na malou chvíli jsem se uplně ztratila ve vspomínkách, jenom úsměv mi zamrzl na tváři.
"Máš pravdu, neměli by existovat..." zopakuji po něm opravdu potichu, něco v mých očích se v tu chvíli zlomí a já jenom hleděla před sebe, jakoby tam ani nebyl. Byla jsem mu odporná, nedivila jsem se mu, ale teď... teď už mi najednou nepřišel tolik zajímavý. Byl stejný jako všichni ostatní, nudný. Ucítím jak jeho stisk povolil, ale nic to pro mě neznamenalo. Znovu se více opřu o zeď za mnou a úsměv mi z tváře zmizí. Najendou se mi zatemní před očima a aniž bych tušila co se vlastně stalo, bezvládně jsem dopadla na zem.
Temnota, nevím jak dlouho jsem v ní byla, ale brzy jsem se vzpamatovala a když se mi vybaví události z předešlé chvíle, otráveně se postavím na nohy a naštvaně zavrčím, než se rozběhnu ulicí, kde jsem ho viděla naposledy odcházet. Tak tohle posral, já mu ukážu kdo komu bude odporný až s nim skončím...Tolik mi připomněl otce, ta slova... Na tváři se mi vyloudí krutý úšklebek, se kterým se rozběhnu městem, ještě jsem pořádně netušila co udělám až ho najdu, ale nenechám někoho mě shazovat slovy a potom prostě odejít, ne ne... takhle to nefunguje!

Sotva mě spatřil, sjela jsem ho nasraným pohledem a poslouchala všechno co mi chtěl sdělit. Nic jsem neříkala, jenom se na něj dívala, prohlížela si ho a nad jeho větou o kanagomu mi zacukají koutky. Tenhle démon nebo co byl zač, mě opravdu podceňoval, což se nevyplácelo. Měla jsem hcuť proti němu vyběhnout plnou silou a ukázat mu kde je jeho místo, ale ta troufalost v jeho hlase, tónu i slovech se mi jsitým způsobem líbila, bavil mě, nenudila jsem se s ním a to bylo něco co jsem i po vstupu do bratrstva, dokázala ocenit. Znovu mě nazvě zrůdičkou a tak se pobaveně zasměji. 

"Máš docela prořízlý jazyk... to se mi líbí," vydechnu pobaveně a prokřupu si prsty, než proti němu vyrazím plnou rychlostí a napřáhnu se abych ho praštila do břicha. Chtěla jsme odzkoušet za kolik námahy mě bude stát on a jestli mou bolestivou ránu vůbec... zastaví. 

Stihl se mému útoku vyhnout a tím si získal ještě mou větší pozornost. Kdyby se mou ránu pokusil zastavit, bolelo by ho to, o tom nebylo pochyb ale nebylo to jenom štěstí začátečníka? Ušklíbnu se když schytám ránu do zad a pobaveně nad tím zasyčím. Byl rychlý, ale ne až tolik. Štiplavá rána na mých zádech mě potěšila, doufala jsem, že si jeho mlácení pořádně užiju, vždy jsem byla neopatrná na své tělo ale nevadilo mi to. Bolest z boje byla požitek a byl to důkaz dobrého protivníka, jenže on měl tak drzou hubu, že jsem nedokázala říct zda mě to baví nebo štve. Kdybych chtěla jen pohou fyzickou silou bych ho dostala na kolena. Přeci jenom jsem byla členkou Temného batrstva a nemohla jsem Balaura zklamat, takový jako on na mě byli krátcí. Jak se bude tvářit až ho na zem dostane šestnáctka? S tím kolem mě hravě probleskne elektřina a velkou rychlostí se dostanu k němu, než proti němu vyběhnu pěstí, kterou zablokuje ale brzy na to po něm prudce vykopnu a podaří se mi ho zasáhnout do boku, proto se hravě ušklíbnu a měla jsem teď tři minuty na to abych toho hajzla zpráskala a bylo mi jedno co všechno mi udělá. Jiskřila kolem mě zlatavá elektřina a tak jsem se nemusela hlídat, místo toho jsem proti němu opět vyběhla a začala si s ním vyměňovat rány.