Khora & Nius

Místo: Hluboké lesy poblíž Atreii
Počasí: Podzimní ráno jako každé jiné. Teplota kolem 14°C, kapky ranní rosy na rostliních a v lesích se drží husté mlhy.
Pořadí: Nius -> Khora

Slunce již pomalu vycházel, což umožnilo Niusovi konat nějaké povinnosti kolem svého domu. Oproti letních dnech již bylo po ránech chladněji, tudíž si Nius na sebe nechává dlouhou mikinu připomínajíc kabát. Sice to je jeho jediné civilní oblečení, ale nehodlá ohrožovat své zdraví. Dříve, než začal cosi dělat, tak si sedl na pařez před domem a poslouchal. Možná mohl vypadat vtipně, jelikož jakmile uslyšel jakýkoliv podivný zvuk, tak se rychle ohlédl na ono místo. Když byl tak nějak ujištěný, že kolem není žádná osoba, tak vzal dřevěnou tyč a vydal se do lesa. Nasadil si kapuci a při chůzi si pomáhal tyčí. *Chm... dochází jídlo... dochází.. všechno.* Pomyslel si a při této myšlence mu zakručelo v břiše. Zastavil se u potůčku, který tudy procházel. Dopadl na kolena, do dlaní si nabral vodu a rychle se pokusil napít. Takto to párkrát opakoval, dokud neukojil svoji žíznivost. Poté se postavil na nohy, několikrát se rozhlédl a nakonec přeskočil potůček. Bylo to jen tak tak, ale zvládl to, avšak před ním bylo něco víc horšího, než je mokré oblečení. Byl to dosti prudký kopec. Odfrkl si a pomalu se sápal nahoru. Nějakou tu chvilku mu to zabralo, ale nakonec se dostal na vrchol, přičemž sebou sekl o zem a rozdýchával to.

Bylo brzké ráno a já už se tak nějak smířila s myšlenkou že dneska s Balaurem nestrávím ani trochu času. No bratrstvo bylo poslední dobou zaneprázdněné a pro nováčky prý nebyla žádná mise. S povzdechem jsem se tedy odbelhala z podzemního komplexu někam na procházku a kam jinam než do lesa. Tady jsem poprvé potkala toho pitomce, který mě nakonec dokopal k něčemu takovému, vlastně...on se o to ani nemusel snažit, to jenom má zvědavost byla přehnaná. S povzdechem jsem se brzy dostala hlouběji do lesa a minula nějaký potůček, který jsem ladně přeskočila na druhou stranu. Takové věci mi nedělaly problém a tak jsem se se smíchem rozběhla dál. Ani nevím jak dlouho jsem běžela, ale brzy se zadívám na velký kopec, který mi stál v cestě. Pobaveně se zašklebím, než se vydám jeho směrem. Najednou mě na vrcholku praští do očí jakási silueta člověka a tak přimhouřím oči a zaostřím. Byl to chlap, kluk...nevermind. Můj zrak nebyl nejhorší ale stejně jsem od něj byla daleko a tak jsem s přesností nemohla říci o koho jde, navíc byla malá pravděpodobnost že tady v lese na někoho narazím... přeci jen lidé se tady báli chodit kvůli divným věcem co se tu dějí. S úsměvem na rtech a jakýmsi pobavením ve tváři se ho rozhodnu chvíli sledovat. 

Ležel jsem na zemi a snažil se lapit dech. Když jsem se již konečně trochu uklidnil, tak jsem se zadíval na větve stromů, které tvořily zajímavé obrazce. Úplně jsem zapomněl vnímat to, co se kolem děje. Dokud jsem neuslyšel křupnutí větvičky. Stuhl jsem a chvíli i nedýchal. *Zůstat... v klidu..* Pomyslel jsem si a začal opětovně dýchat. Posadil jsem se, chvíli tak zůstal, přičemž jsem zatřepal hlavou, abych dostal všechen bordel z vlasů. Jednu ruku jsem dal za záda, zapřel se o ní a vstal. Začal jsem se protahovat, abych se mohl pořádně porozhlédnout kolem. Viděl jsem stromy, křoví a kdo ví co všechno, ale cosi mě praštilo do očí. Sice jsem se choval, jako kdybych to přehlédl, ale siluetu podobnou člověku jen tak nepřehlédnu. Když jsem skončil s protahováním, tak jsem zvedl ze země dřevěnou tyč a podíval se na celkem strmý kopec, který jsem právě vylezl. *Proč já...* Povzdechl jsem si a rozeběhl se zpět dolů s nadějí, že onu osobu setřásnu.

Dýchala jsem zhluboka a sledovala jsem toho mladíka, který se válel na zemi. Snad nepatří mezi nějaké ty bezvýchodné nemehla... doufala jsem že s nim bude sranda. Brzy na to se postavil a začal se protahovat. Sledovala jsem ho ale nijak se neskrývala a tak když se rozběhl dolů, dostala jsem zvláštní pocit, že o mou přítomnost nestojí a že mě nejspíše zpozoroval. No jistá jsem si tím být nemohla a nepřekvapovalo mě to. Vypadala jsem snad jako nějaký vrah že ode mě každý utíkal? Že mi každý opakoval že jsem jenom odpad a nic víc? Povzdechnu si a hrábnu na dýku u boku, kterou vezmu do ruky a začnu si s ní pohrávat, zatímco se rozejdu do kopce. Mladík už byl někde dole, hádala jsem a já nespěchala. kdybych chtěla svou nadlidskou rychlostí ho doženu jedna báseň ale jestli si chce hrát na lovené zvíře, tak proč mu to nedopřát? Navíc já byla lovec...vrah...stopař, cokoli co si zamanete. Brzy na to dýku schovám zpátky do pouzdra a doběhnu až nahoru kopce, na jehož vrcholku se zastavím. Teď když jsem na něj shlížela z výšky a sledovala ho jak utíká, přišel mi jako...kluk. Nakonec se s úšklebkem rozběhnu dolů přímo za ním. Nezastavovala jsem se a brzy jsem mladíka dohnala a tak mu skočím na záda, zatímco ho přimáčknu k zemi.
"Hoj kluku!" vyhrknu se smíchem a posadím se mu na záda, zatímco si začnu prohlížet jeho okrové vlasy, které mu trčely do všech stran. Dokonce si všimnu že v nich má jakýsi kousek větve a tak se natáhnu abych mu ji z vlasů vyndala, což také udělám. 

Ačkoliv se z kopce utíkalo dost mizerně, tak i přes to jsem udržel svoji stabilitu a doběhl až dolů. Několik metrů přede mnou byl onen potůček, který jsem plánoval hravě přeskočit, avšak dříve, než jsem k němu stihl doběhnout, tak mi cosi přistálo na záda. Ke všemu mě to cosi přirazilo k zemi, tudíž jsem se o snídani již nemusel starat. Hlína plna brouků a žížal přece vystačí. Celý zadýchaný jsem zůstal ležet na zemi. Útočník si na mě mezitím sedl, což mi dalo dost jasnou nevýhodu. Jednu ruku mi zablokoval svoji nohou, ale druhou jsem měl volnou, v které jsem pevně svíral dřevěnou tyč. Chvíli jsem uvažoval, zda bych se ohnal tyčí, ale na druhou stranu jsem si řekl, k čemu by to bylo dobré. Povolil jsem svoji ruku, čímž jsem pustil jediný nástroj, kterým jsem se mohl bránit. Po chvilce mi došlo, že to cosi na mě dokonce promluvilo. A neznělo to moc mužně. *Dívka... přeprala mě?* Nad jejím pozdravem jsem jen zamručel a pořád uvažoval, zda je výhodnější utéct, či se nechat zabít. Dospěl jsem k tomu, že běhu mám dneska celkem už plný zuby, a tak jsem povolil veškeré napnuté svaly, co jsem jen mohl a teoreticky svůj život odevzdal cizince.
Chvíli jsem nad tím ještě uvažoval, zda bych chtěl zemřít, ale došel jsem ke stejnému výsledku, jen jsem si dodal, že by bylo fajn uvidět člověka, co mě zabije. Proto jsem natočil hlavu na stranu a snažil se jedním okem zjistit, kdo to na mě vlastně sedí.

Seděla jsem na něm a nějak mě netrápilo že ho omezuji v pohybu nebo že mu je to možná nepohodlné proč by taky, vždyť mi ani neodpověděl na pozdrav. Chvíli na něm jenom tak sedím a sleduji jak křečovitě drží tyč v rukou a začnu se hlasitě smát. Nehodlal mě s tím...snad praštit? To by byl dobrý vtip! Ještě chvíli jsem si prohlížela jeho vlasy, oblečení, dlouhý kabát nebo co to bylo, kalhoty, boty a nakonec jenom otráveně zavrčím a postavím se, čímž mladíka pustím.

"Neumíš mluvit? Ztratil jsi řeč? Na to jak jsi tichý umíš rychle utíkat..." vydechnu a natáhnu se k němu, než ho chytím jednou rukou za límec a vytáhnu ho na nohy. Až poté ho pustím a udělám od něj pár kroků dál abych si ho mohla prohlédnout. Okamžitě se mu zadívám do obličeje a prohlédnu si jeho rysy než sklouznu k jeho tmavým očím, které měly hloubku, ačkoli mi přišly trochu bez života. 

Nebudu lhát, rozhodně mě napadlo, že bych mohl znovu začít utíkat, jakmile ze mě slezla, ale na druhou stranu jsem byl již připraven na smrt, takže jsem zůstal ležet, dokud mě nepostavila. To mě trochu ohromilo, jelikož se přeci jenom jednalo o dívku, která mě dokázala uzvednout a postavit na nohy. Svůj údiv jsem ovšem nedal nijak znát a jen si ji prohlédl. I když na mě předtím mluvila, tak já mlčel a začal si jednou rukou hrát s vlasy. Byl to můj jistý způsob jak se odreagovat od toho stresu, že se se mnou někdo baví. I když jsem si ji již prohlédl, tak jsem na ni stále koukal. Respektive chvíli jsem se koukal na její vlasy, a pak, když jsem si povšiml, že se mi kouká do očí, tak jsem se zaměřil na její špičky bot. Svoji druhou ruku jsem nechal volné podél těla a levou nohu trochu přikrčil.
Po dlouhém rozmýšlení jsem se nakonec rozhodl vydat hlásku, ačkoliv to nebylo mým zvykem a nehodlal jsem si na to zvykat. "Bě..." Vydal jsem ze sebe a rychle ztichl. Hlasitě jsem polkl, pootevřel jsem pusu, která se mi trochu klepala a zkusil jsem to znovu. "Běháš... ry-rychle." Řekl jsem a na krátkou chvíli se ji taktéž podíval do očí.

Hluboce jsem dýchal a snažil se tak nějak uklidnit. Bylo to už hodně dlouho, co jsem se takhle s někým bavil, nebo vůbec byl s někým v kontaktu. Jediný lidský kontakt, který mi nevadil, byl ten, který docházel když jsem někomu kradl peníze. Když se přiblížila, tak jsem si přestal hrát s vlasy a nechal ruku spadnout zpět k tělu. Trochu jsem zaklepal hlavou a začal se ji dívat do očí. Byly vskutku zvláštní a překrásné, avšak místo toho, abych otevřel pusu a neslušně zíral, tak jsem si zachoval mrtvou tvář a trochu pohodil hlavu na stranu, přičemž se ozvalo jasné křupnutí. *Ona se představila... fér bude... když... když se také představím.* Pomyslel jsem si a ačkoliv s nechutí jsem tak učinil. "Nius..." Představil se klidným tónem. Poté jsem dal ruce za hlavu a chvíli je tam nechal. Rychlím a rázným pohybem jsem si nandal kapuci. Ruce jsem zastrčil do kapes, přičemž jsem se trochu shrbil. Ta holka se mi nelíbila, ale to bylo asi kvůli tomu, že byla v lese, v kterém bydlím.

Mladík si přestal pohrávat s vlasy a svěsil ruku podél těla. Sledovala jsem každý jeho pohyb, nádech a prohlížela si jeho zvláštní oči. Přišel mi tak...obyčejný. Po všem s čím jsem se už setkala ať už v podsvětí nebo v bratrstvu, mi přišel tak... normální ale přeci jenom něco bylo v jeho pohledu zlomené. Sotva pohodil hlavou, ozvalo se zakřupání, nadk terým se ušklíbnu zrovna ve chvíli, cose představí jak Nius. Nebyla jsem na takové to áda tě poznávám, těší mě... ne, to ne. Místo toho jenom nepatrně přikývnu a povzdechnu si. V momentě kdy si dá ruce rychle za hlavu se lehce odpružím a ruka mi vystřelí k dýce u opasku. Sotva položím prsty na rukojeť, natáhne si kapuci na hlavu a strčí ruce do kapes. Byl to planný poplach a tak vydechnu a ruku nakonec ze zbraně svěsím, než se zase narovnám. Nechtěl zaútočit... ale moje reflexy mi radily se mít na pozoru. 

"Nedělej..." vydechnu a na chvíli se zaseknu, než si povzdechnu a zajedu rukou do vlasů. 

"Nedělej předemnou zbytečně rychlé pohyby... nebo tě omylem zabiju," varuji ho a nakonec se na něj se smíchem zadívám, než ho začnu prohledávat pohledem. Zajímalo by mě co tady kluk jako on dělá. 

"Ztratil ses?" vypadne ze mě po chvilce otázka. 

Pozoroval jsem každý její pohyb. Ačkoliv jsem na povrchu nijak nereagoval, když sahala na dýku, tak jsem byl celkem překvapený. *Nedůvěřuje...* Pomyslel jsem si a zaklonil hlavu, abych se podíval nad sebe. Rozhlížet jsem se pořádně nemohl, jelikož kvůli husté mlze bych moc daleko neviděl. Tak jsem se zadíval k nebi, ačkoliv to bylo také celkem schované. Po chvilce jsem si jaksi uvědomil, že ji doslova nastavuji krk. Vrátil jsem se teda do původní pozice a naslouchal ji. *Rychlé... pohyby nedělat.* Řekl jsem si a opětovně se ji zadíval do očí. Bylo to vskutku dlouho, co jsem se takto zblízka díval na nějakou osobu, a tak jsem využíval každý moment. Z tohoto překrásného momentu mě ovšem vytrhla její otázka, nad kterou jsem odvrátil pohled. Chvíli jsem koukal na tlustý kmen vysokého stromu. Natočil jsem celé své tělo směrem k tomu stromu a popošel k němu. Když jsem byl přímo u něj, tak jsem se k němu otočil zády, pohlédl na dívku a posadil se. Zády jsem se opřel o mokrý kmen a nohy pokrčil tak, abych je měl u brady. Jednou rukou si chytím nohy a druhou na ni ukážu. "Ty ses z-ztratila...Já tu by-bydlím..." Řekl jsem naprosto klidné a rukou, kterou jsem na ni ukazoval, jsem si začal opětovně hrát s vlasy.

Hustá mlha se vznášela vysoko nad stromy a některými místy prokukovala až sem. Bylo to přímo ideální počasí! S úsměvem jsem sledovala kluka před sebou a šklebila jsem se na něj, zatímco došel ke kmeni stromu a sedl si pod něj. Jakmile se skrčil jak malé zlomené dítě a ukázal na mě s tím že jsem se ztratila, ale on tu bydlí, začnu se nahlas smát a ještě chvíli jsem nemohla přestat, než zcela zvážním a probodnu ho chladným pohledem.

"Eh? Vážně si to myslíš? Můj domov je opravdu....opravdu... daleko," ušklíbnu se, oh ano podsvětí bylo opravdu daleko od tohoto města. I když já měla domovů víc a přitom by se dalo říct že ani jeden. 

"Hej kluku, myslíš to vážně?" řeknu zcela vážně a začínala jsem se nudit, začínal mě nudit. Přemýšlela jsem že ho začnu štvát jako lovenou zvěř, chtěla jsem vidět jeho obličej plný strachu a zoufalství! 

Naprosto bez reakce jsem jen pozoroval dívku. Prostě jsem tam jen tak seděl a doslova zíral na ní. V mé hlavě se utvořil spor, zda se s tou dívkou mám víc bavit, či se ji zbavit. Při přemýšlení jsem nakláněl hlavu na různé strany. I když jsem k ničemu nedospěl, tak jsem si stoupl a došel k dívce. Byl jsem tak krok od ní, přičemž jsem se k ní ještě naklonil a zadíval se ji do očí. Takto jsem chvíli zůstal s mrtvým výrazem v obličeji. Když už to začínalo být dost divný, tak jsem jen přikývl a dodal. "Ano... j-já tu bydlím..." Přimhouřil jsem oči a došel si pro dřevěnou tyč, kterou jsem tam nechal jen tak ležet. Levou dlaní jsem ji uchopil a natáhl ruku tak, aby tyč byla co nejvíc vodorovně přede mnou. Mohl jsem vypadat vskutku divně, avšak já ani pořádně nevěděl, co dělám. Pravý koutek rtu se mi trochu posunul nahoru a vypadalo to, že se nejspíš lišácky usmívám. Zaklonil jsem hlavu a položil si ji na levé ramenou, přičemž jsem zaměřil svůj zrak na Khoru. "domov..." Řekl jsem potichu, tyč přesunul vedle svůj levý bok a otočil se k potůčku. Rozeběhl jsem se a přeskočil jej. Pak jsem natočil hlavu tak, abych na ni viděl jen jedním okem a pravou rukou na ni zamával, ať mě následuje. Pomalým během jsem vyrazil ke svému domu.

Sledoval mě a nijak nereagoval, jeho oči nabraly doslova mrtvolného pohledu a tak nakrčím nos, než si podrážděně zavrčím pod nos. Ubohé... ubohé... UBOHÉ! Nakláněl hlavu na různé strany jako nějaký pošuk a díval se mi do očí. Celou dobu měl ten mrtvolný výraz, který mě strašně moc nudil! Takhle mi nestojí ani za zabití... Můj bože, proč já musím mít takovou smůlu? Ani to trhání na kusy bych si neužila. Znovu mi sdělí že tady bydlí a dojde si pro sovu tyč, jako důchodce co nemůže chodit pro své berle. Sledovala jsem ho očima a tak jsem se po chvilce musela otočit celá abych na něj viděla. NA tváři se mu vyloudí úšklebek a z ničeho nic se rozběhl a přeskočil potůček, zatímco na mě mávl abych ho následovala. Chvíli zůstanu stát na místě a jenom se na něj dívám jako na pošuka, než se prudce vyřítím jeho směrem a mrknutím oka jsem byla vedle něj, ale musela zpomalit aby mi stačil.

"Kam to jdeme? A proč bych s tebou měla jít?" zeptám se ho zmateně, teď... jsem se v něm opravdu nevyznala. 

Po chvilce běhu jsem se zastavil a věnoval krátký pohled na Khoru. Pak jsem jen zaklonil hlavu a přemýšlel nad slovy. Když jsem si svoje myšlenky smysluplně srovnal, tak jsem se na ni opětovně podíval a s klidným výrazem se snažil vymáčknout. "Mu-musím hlídat... mám tam vě-věci..." Řekl jsem trochu vážnějším tónem a znovu se rozeběhl. Ačkoliv je velice nepravděpodobné, že by mě někdo okradl, tak jsem to nehodlal riskovat. V lese jsem se skvěle vyznal, a tak jsem věděl kudy je nejkratší cesta k mému domu. Společně s Khorou jsme vyběhli poslední kopeček, přičemž na vrcholku se nám vyskytl pohled mého domu. Byla to sice polorozpadlá dřevěná chata, ale byl to můj domov. "Ty host..." Ačkoliv jsem nerad měl hosty, tak nějaké to slušné vychování mi zůstalo. Seběhl jsem kopeček a zmizel v dřevěné chatrči. Vše jsem tam obešel a zkontroloval sebemenší detail, který by naznačoval, že se tu někdo procházel. Po uklidnění jsem vylezl opětovně ven a posadil se na kmen spadlého stromu, který byl asi sedm metrů od hlavních dveří. "P-proč jsi tady?" Vypadlo z mých úst. Nehodlal jsem se na Khoru podívat a radši jsem civěl na spadlé listy válejíc se na zemi.