Khora & Nagash

Bylo docela chladno a schylovalo se k večeru, což nebyla jedna z nejlepších zpráv vzhledem k tomu kde jsem se nacházela. Tohle území bylo jedno z nejhorších a já vůbec netušila jak jsem se mohla tak moc ztratit, že jsem skončila tady. I když ono to udělá své, když usnete na zádech Iriona, který vás odveze někam do prdele a vy si uvědomíte že jste spali více než čtrnáct hodin. Vlastně jsem vůbec nechápala jak se mi to podařilo a tak jsem se jen zmateně zadívala na černou srst hřebce, který stál po mém boku a rozhlížel se okolo. Narozdíl ode mě byl klidný a nevypadalo to, že by si lámal hlavu s tím kde je a s kým je. Zhluboka se nadechnu a v dálce zpozoruji černé mraky, které nás pomalu ale jistě doháněly. Ta ještě horší skutečnost byla taková... že jsem vlastěn stála uprostřed... ničeho. Kolem byla jenom poušť a velký kus v dálce za kopcem stála jedna z menších vesnic, kde jsem doufala že budu moci přenocovat, snad se tam tedy najde nějaký hostinec, který bych mohla využít jako nocleh. Opravdu jsem nechtěla spát venku pod tou bouří, která nás zřejmě nemine a tak se zadívám na koně, který hlasitě odfrkne a pohodí hlavou. Nakonec pevně chytím jeho otěže a rozejdu se pomalu směrem k městu, které bylo opravdu daleko a já věděla že kdybych sedla na koně, byla bych tam rychleji, jenže jemu se nechtělo a dal mi to dost jasně najevo. Chápala jsem to, vzhledem k tomu jak dlouho mě nesl na zádech a nezastavil se, navíc jsem mu dala svou poslední vodu a víc jsem ji už opravdu neměla.

Už několik dní jsem cestoval pouští a proto když jsem v podvečer zahlédl nedaleko vesničku, namířil jsem si to k ní. Neměl jsem problém se spaním venku, ale poslední dobou ho bylo nějak moc a i já nepohrdnu postelí a střechou nad hlavou. Slunce jsem měl v zádech a i když to na to nevypadalo, věděl jsem, že co nevidět zapadne za obzor a vše kolem pohltí černo černá tma. Pohodil jsem si cestovní vak s těmi pár věcmi, které jsem vlastnil na rameni a zrychlil, když jsem vzhlédl a všiml si mraků, které na dálku volaly "bouře". Tady kolem pouště déšť a bouře nebyly časté, ale když už přišly, stály za to. Vesnička byla malá, pouze pár domků obehnaných dřevěnou zdí a několika políčky, kde rostlo to málo, co tady bylo schopné přežít. Když jsem vešel otevřenou bránou, hned jsem se rozhlédl s pochybnostmi kolem, zda-li tady vůbec mají místo, kde by se dal pronajmout pokoj a nemohl jsem si nevšimnout jak špatně vesnice vypadá a v jakém stavu jsou domy okolo. Nechtělo se mi tady moc zůstávat, ale usoudil jsem, že to bude lepší než spát venku a když mé oči našli malý hostinec, okamžitě jsem si to do něj namířil. Když jsem vešel dovnitř, místo podivného zápachu, který jsem si představoval při pohledu na chátrající budovu, jsem ucítil vůni pečeného masa a alkoholu, což mě poněkud překvapilo. Došel jsem k baru a oznámil, že si zde chci pronajmout pokoj. Neptal jsem se... chtěl jsem pokoj a měl jsem v plánu ho dostat tak nebo onak. Muž za barem se na mě lehce zamračil, ale když se mi podíval do očí, lehce sebou trhnul. Hned řekl, že má poslední dva volné, natáhl se někam pod pult a pak ke mě přisunul klíč, který vypadal, že už mu je snad sto let. Vzal jsem klíč a už měl v plánu se vydat do vrchního patra abych si tam mohl nechat svoje věci, než se přijdu dolů najíst, ale hostinský ještě řekl, že to bude dvacet stříbrných na noc. Otočil jsem se zpět na muže, pak se rozhlédl kolem a hodil mu deset stříbrných. "Tady máš deset a buď rád, že za pokoj v takové díře dostaneš tolik" řekl jsem a vydal se nahoru.

Šla jsem už nějakou tu minutu a můj kůň vypadal jako kdyby měl každou chvíli chcípnout. S povzdechem se tedy zadívám na hřebce a chvilku na to se zasoustředím a vytvořím kopii svého těla, které přenechám otěže koně, zatímco si na zádech zhmotním dvě velká černá křídla a vznesu se do vzduchu. Rozhodně jsem nehodlala čekat až mě dostihne bouře a tak jsem se rozletěla k městu. Stále jsem doufala že budou mít nějaký volný pokoj a brzy jsem se dostala nad vesnici, kde jsem přistála. Hned na to se nadechnu a hodím oko na svá černá dračí křídla, než je přitáhnu k tělu a nechám pod rouškou magie zmizet. Hned na to se vydám hledat nějaký hostinec. Co jsem se tak rozhlížela po okolí, překvapí mě v jakém bídném stavu je tahle vesnice,i když by mě to vzhledem k tomu, kde jsem se nacházela nemělo až tolik překvapovat.
Vítězně se pousměji když v dálce zahlédnu malý hostinec do kterého se vydám. Sotva se však dotknu dveří, měla jsem pocit že se mi rozpadnou v ruce, ale... to byl opravdu jenom pocit a tak je za sebou zavřu než si to zamířím rovnou k baru. Veškeré svě věci jsem měla na koni venku, kterého má druhá polovička vedla dlouhou pouští do města, ve kterém jsem už byla. Ihned se posadím na bar a objednám si nějaké pití, zatímco se začnu bavit s barmanem o volném pokoji a hodím mu a stůl malý váček s pěnezi, do kterého nakoukne a přikývne že má jeden z posledních pokojů volný. Hned na to si objedám jídlo a tak se zadívám na misku ovoce, kterou přede mě postaví a změří si mě pohledem, než ke mě přišoupne skleničku alkoholu.

Vyšel jsem nahoru a mrknul na dřevěný štítek s číslem na mém klíči. Můj pokoj byl desítka a tak jsem vyšel ještě o patro výš do úplně posledního pokoje. Byl to obyčejný malý pokojík s postelí, stolem, židličkou a skříní, ale nevypadal tak hrozně jak jsem se obával. Bylo tu čisto a pootevřeným oknem sem šel čerství vzduch. Hodil jsem svůj vak na postel a vyhrabal z něj dřevěnou skřínku, kterou jsem odemkl, vytáhl z ní pár mincí a vložil je do měšce, který se mi houpal u pasu. Skřínku jsem opět uložil uprostřed vaku obklopenou oblečením a poté vak kopnul pod postel, než jsem se vydal zpátky dolů. Když jsem sešel schody, až dolů, znovu jsem se rozhlédl a všiml si, že se tu mezitím objevila nová osoba. Dle jejího vzhledu sem nezapadala o nic víc než já a tak jsem usoudil, že se sem taky přišla ubytovat zatím co cestuje. Došel jsem až k baru a objednal si nejkvalitnější alkohol co tady má a po trošku přísném pohledu na něj také pořádný flák masa. Nechtěl jsem, aby mi naservíroval nějaký blaf jen proto, že jsem mu za pokoj zaplatil míň než si řekl.
Sedl jsem si k jednomu ze stolů poblíž baru a když mi donesl skleničku plnou zlatavé tekutiny, přičichl jsem k ní a ochutnal. Znovu jsem byl příjemně překvapen a tak jsem hostinskému po stole poslal celý zlaťák. Ten ho překvapeně vzal a s výrazem úplně jiným než doposud se lehce uklonil a odběhl zpátky k baru.

Vděčně se na barmana pousměji, zatímco mě zpluje otráveným pohledem a začne se věnovat záležitostem na baru. Ihned se natáhnu pro jakblko, do kterého se zakousnu a vychtunám si jeho lahodnou chuť. Byla jsem vyhládlá po cestě a tak jsem za chvíli spořádala více než tři a až po chvilce se natáhla pro klíček, který mi položil na bar. Chvíli na to jsem se ohlédla abych si prohlédla celý bar a můj pohled se zastaví hned na několika démonech okolo. Všichni zde přítomní byli ve svých démonických podobách a tak nebylo divnu že se na mě dívali jako na nějakého idiota a u některých jsem si byla jistá že mě doslova svlékali pohledem. Tiše si povzdechnu a začnu se otáčet k baru, to už ale můj pohled spadne na mladého blonďáka, který scházel schody z druhého patra a zamířil si to rovnou k baru. Chvíli jsem si ho nenápadně prohlížela, než jsem se otočila k baru a natáhla se pro skleničku, ze které jsem se napila. Okamžitě ucítím jak mě studená hořká tekutina zaštípe na jazyku a zašklebím se. Má tolerance k alkoholu byla naprosto mizerná a tak si místo toho raději dopřeji další kousek ovoce. Koutkem oka jsem sledovala blonďáka, který přisunul jednu zlatku k barmanovi a tak zědavě stočím pohled jeho směrem, než se na něj zcela úmyslně zahledím.
"Myslím že za takový obnos peněz tu ani jídlo, ubytování, alkohol ani oblusha nestojí," vydechnu poněkud pobaveně a zabodnu rubínové oči do těch jeho. Zaujal mě, už jenom protože se tu procházel v lidské podobě a rozhazoval penězi jako kdyby byl zdaleka, takže nejspíše cestoval?

Znovu jsem se napil a užíval si chuť alkoholu, který mi po polknutí příjemně, i když by se se mnou většina ostatních hádala, spaloval hrdlo. Než jsem skleničku znovu položil, dívka u baru na mne promluvila. Že prý tu nic nemá takovou cenu, jakou jsem mu právě zaplatil. Chvíli ji sleduji koutkem oka, než usoudím, že bych mohl odpovědět "je to pouze má věc kolik se rozhodnu zaplatit" odfrkl jsem si a po chvilce ještě dodal "a pokud je mé očekávání překonáno a jsem spokojen, proč to nedat najevo". A vzhledem k tomu jak to tady kolem vypadá byla má očekávání opravdu malá, takže jsem byl o to víc překvapen kvalitou zboží, když už ne prostředí. Dál jsem se o dívku nezajímal a v klidu seděl se skleničkou alkoholu v ruce, zatím co jsem čekal na své jídlo. Byla to dlouhá doba co jsem naposledy jedl něco co by mělo nějakou výraznou chuť, jelikož sebou nosím maximálně pár sáčků se solí a bylinkami, takže ať už si ulovím cokoli, chutná to pokaždé stejně a raději s kořením šetřím, kdybych musel zůstat mimo města delší dobu. Těšil jsem se tedy a pokud jejich jídlo bude jen z poloviny tak dobré jako pití, neměl jsem žádné námitky.

Stále jsem si ho prohlížela a přemýšlela. Vypadal docela sympaticky, ale to jenom do doby než otevře pusu. Bože takový suchar, to byla první z mých myšlenek a tak jsem nafouknutě stočila pohled k baru a uraženě drápla po skleničce alkoholu, ze které jsem usrkla. Mladík se o nějakou konverzaci očividně nezajímal a já usoudila že vnucovat se mu není potřeba, proto jsem si dál hleděla misky s ovocem a sem tam se ohlédla do baru abych si prohlédla zdejší nebo nově příchozí a nenašla někoho s kým bude nějaká legrace. Pravda byla taková, že má očekávání byla příliš velká na to, že jsem byla na Azaelově území, kde o všem rozhodovala především síla. Navíc... dobrý Aurin se jménem, si mohl dovolit kde co a... v tu chvíli se na blonďáka zase otočím a znovu si prohlédnu jeho rubínové oči. Určitě musel být známý a proto skrýval svou démoní podobu. To by také vysvětlovalo jak rozhazoval penězmi a už od pohledu mi připadal silný. Párkrát zamrkám a ušklíbnu se, než se natáhnu pro jablko které sním. Možná když se ho budu držet, zajistím si trochu bezpečí, když už nic jiného... Zároveň jsem se snažila vymyslet plán, jak se na něj pověsit.

Když jsem dopil první skleničku, objednal jsem si další a díky tomu jak málo tu bylo dalších hostů jsem si užíval jakž takž ticha a mohl přemýšlet o tom jaké další město je tím směrem kterým jsem šel a co tam asi bude za nabídky práce. Nakonec jsem to ale hodil za hlavu a usoudil, že uvidím až tam dojdu. Po další chvilce jsem znovu ucítil pohled té dívky a když už mě to začalo po chvilce rozčilovat, chystal jsem se po ní něco křiknout, ale to zrovna přiběhl hostinský s jídlem a já se zahleděl na krásně vypadající steak, pečené brambory a oblohu. Okamžitě jsem se pustil do jídla a znovu jsem byl spokojen s tím co jsem dostal.
Znovu jsem měl pocit, že mě někdo pozoruje, ale tentokrát bylo těch očí víc a tak jsem otočil hlavu směrem k ostatním stolům a všiml si, jak se skupinka čtyř démonů u stolu v rohu rychle otočila a přestali mě sledovat hladovými pohledy. Zdá se, že dnes v noci bude ještě veselo, řekl jsem si a oči mi rudě zaplály. Tohle byla další výhoda placení větším obnosem peněz, vždycky se našel jeden nebo dva ubožáci, kteří se pak snažili dostat k rychlým penězům a skončili přinejlepším bez ruky.

Na chvíli jsem zavřela oči a pohodlněji se opřela o židličku. Na chvíli jsem vypustila realitu kolem a zasoustředila se na kopii, která konečně dovedla koně do města a do stáje, která byla celkem slušně vybavená a já se nemusela bát, že by o něj nebylo postaráno. Hned na to zajdu za roh a nechám kopii zmizet a tak jsem se mohla plně soustředit na zdejší bar. Zhluboka se nadechnu a všimnu si pohledů čtyř démonů v rohu u stolu, ale nějak to nekomentuji aspíše se otočím na blonďáka, který spokojeně jedl a rozhodla jsem se ho zase otravovat.
"Dobrou chuť," ušklíbnu se zatímco ho sjedu až od hlavy k patě a natáhnu se pro poslední kus ovoce, který do sebe nasoukám, než ho zapiji alkoholem, jehož obsah vypiji až do dna, než si objednám další. Ode dveří se vznesl lehký chlad, který naznačoval v tom, že se bouřka pět posunula o něco víc a tak se ošiji a vytáhnu z vaku několik mincí, které hodím barmanovi.

"Dobrou chuť" ozvala se znovu dívka vedle mě. Jen jsem na chvíli zarazil vidličku s dalším soustem, ale nakonec jsem beze slova pokračoval v jídle. Nebyl jsem zvyklý, že by se se mnou někdo snažil navázat konverzaci a vyhovovalo mi to tak, takže jsem doufal, že když ji budu ignorovat, přestane se snažit. I když jsou tu i jiné metody jak ji k tomu donutit, pokud nebude sama chtít. Měl jsem poměrně dobrou náladu a nechtěl jsem si jí nechat pokazit. Znovu jsem se ohlédl na skupinku démonů, kteří si něco se zápalem šeptali mezi sebou a tak jsem se jen ušklíbl a naházel do sebe zbytek jídla s tím, že je přece nenechám dlouho čekat, aby se mohli pokusit připlížit za mnou do pokoje. Hodil jsem příbor na talíř, zvedl se a hodil do sebe zbytek druhé skleničky, než jsem se otočil a beze slova se vydal nahoru do pokoje, kde jsem si sedl na postel, opřel se o zeď a očekával jejich příchod. Jak to asi udělají, přijde sem pouze jeden, nebo snad všichni... přijdou dveřmi a nebo oknem, nebo snad každý jinudy... jaký asi bude jejich výraz až uvidí, že nespím, ale koukám jim přímo do očí... a hlavně... co jim asi tak provedu až se tu objeví.

Vůbec ale vůbec mě nepřekvapilo že mě ignoroval a hleděl si svého jídla. Na malou chvíli jsem si připadala blbě a tak jsem toho nechala a ztratila se v myšlenkách. Brzy do sebe nasoukal i zbytek jídla a odkráčel k sobě do pokoje, nebo jsem si to alepsoň myslela. Démoni v rohu se začnou hlasitě smát a jejich debata byla najendou o něco hlasitější a tak natočím ucho zvědavě směrem k nim a zaposlouchám se do jejich debaty. Z toho co jsem slyšela mi brzy dojde že se chystají toho muže ukrást a já byla zvědavá jak to udělají a tak jsem se zvedla od baru a pomalu došla až k nim. Cestou jsem čapla židličku na kterou jsem se rázně posadila u stolu k nim a začala jim našeptávat hned několik nápadů, které by jim zvýšily jejich šance. Chtěla jsem se mu pomstít za to ignorování i když ne... chtěla jsem se pobavit, přeci jenom si toho byl vědom a věděl že přijdou a já... chtěla jsem vědět co udělá a tak jsem tam s nimi dole seděla ještě nějakých pár minut, než jsem se vydala nahoru najít svůj pokoj. Podařilo se mi podplatit barmana, který mi za menší obnost velice rád řekl číslo jeho pokoje a tak jsem se zasekla na chodbě, kde jsem se opřela o dřevěnou zeď a z bezpečné vzdálenosti jsem se zadívala na pokoj číslo deset, zatímco jsem si tiše a dlouze zívla v jakémsi očekávání.

Čekal jsem v pokoji a každých pár minut co nepřicházeli se nedočkavě zachvěl. Nepřipadali mi jako nejmazanější a tak jsem čekal, že prostě chvilku počkají než si budou myslet, že už spím a možná... opravdu jen možná mě jeden z nich bude sledovat nahoru, aby zjistil v jakém pokoji, že to vlastně spím. Když už jsem tam seděl asi tři čtvrtě hodiny a stále se neukázali, začal jsem v duchu proklínat jejich zbabělost a zároveň jim gratuloval, že budou žít o něco déle. Zvedl jsem se tedy s o něco horší náladou a sundal si kabátek, triko a ponožky s úmyslem se natáhnout, když jsem zaslechl zaskřípat podlahu na chodbě. Vida, něco dobrého na tom polorozpadlém baráku přeci jen je řekl jsem si a ušklíbl se s o něco lepší náladou než před pár vteřinami. Tak to přeci jen zkusí.
Zaposlouchal jsem se a slyšel kroky dvou párů nohou... takže na mě šli pouze dva, tak to mě vážně podcenili... vlastně mě to docela štve.
Když se kroky zastavily za dveřmi, strnul jsem na místě a zadíval se ke dveřím, aniž bych vydal jakýkoli zvuk. Klika se po chvíli pomalu pohnula a dveře se začaly otevírat a tak jsem líně poskočil hned za ně s dopadem tak lehkým, že podlaha nevydala ani hlásku. První démon udělal krok do pokoje, s pohledem na mě zakrytým dveřmi a zašeptal na druhého "máme kliku, není tady, ale přitom je tu i jeho oblečení... celkem špatná chvíle na to aby si odskočil, ale aspoň mu to zachránilo život".
Jen jsem se tiše ušklíbnul a sledoval, jak oba démoni došli až k posteli a začali se prohrabávat hromádkou mého oblečení. Nadšeně vypískli, když objevili můj měšec s pár zlatými a já už málem nemohl udržet smích v sobě. Když se však jeden z nich otočil se slovy, že mi ještě rychle prohrabe skříň a uviděl mě stát mezi skříní a otevřenými dveřmi s úšklebkem a rudě zářícíma očima, zbledl a zarazil se na místě. "Ts Ts Ts... to vás maminky nenaučili, že krást se nemá?" řeknu a konečně se z úšklebku stane tichý smích. Udělám krok k nim a v tu chvíli oba vystřelí směrem ke dveřím, ikdyž to znamenalo proběhnout kolem mě. Znovu mě podceňovali... a znovu mě to začalo iritovat. Napnul jsem proto jen svaly a nechal je kolem sebe proběhnout, jenže když už byli mezi futry, přiskočil jsem k nim a pouze jim zabořil špičky prstů do zad se slovy "to už odcházíte? vždyť jsme si spolu ještě nic neužili" a oba se zastavili na místě jako přimrzlý. Oba dva byli zády ke mě vydaní mi na milost a já si tento okamžik hodlal užít, než jim něco provedu, ale první... "prozatím bych rád dostal zpátky ten měšec" řeknu hlasem, který už nebyl hravý jako doposud, ale chladný a výhružný. Jeden z démonů upustí měšec na zem, já se na něj podívám a tentokrát už jsem se vážně naštval. Přejedu démonovi rukou po zádech a udělám mu šrám kolem celé páteře "vážně si mi ho právě hodil na zem? seber ho a podej mi ho" řeknu chladným hlasem k démonovi, který ani neceknul, ale chytil se za záda a spadl na kolena. Najednou však za sebou ucítím lehký závan větru a tak se otočím a uvidím jak právě oknem utíkají další dva démoni a jeden z nich má přes rameno hozený můj cestovní vak. Takže úkolem těch prvních dvou nikdy nebylo mě okrást, ale pouze odpoutat pozornost, okamžitě se odrazím a pomocí quick stepu jsem u okna dříve, než se druhý démon dostane ven. Chytnu svůj vak a škubnu, ale démon ho prostě jen pustí a ani se nesnaží o něj přetahovat a zmizí ve tmě. Překvapeně zamrkám a otočím se zpátky ke dveřím, u kterých už také nikdo není a měšec ze země také zmizel. Takže vlastně přišli ve dvou skupinách s tím, že volně přehazovali mezi tím, kdo pouze odvádí pozornost a kdo krade... tohle nemohli vymyslet sami, takový zlodějíčci z vesnice. Naštvaně hodím vakem do dveří, které tím zabouchnu a chvíli přemýšlím o tom, že bych si je našel a potrestal je, ale měl jsem před sebou zítra ještě dlouhou cestu a potřeboval jsem se vyspat a tak jsem sebral vak ze země, hodil ho znovu pod postel a šel si lehnout s náladou, kterou by už nespravila ani sklenička toho nejlepšího alkoholu.

Byla jsem docela mile překvapena tím jak jim vycházela jejich spolupráce. Na zlodějíčky to nebylo vůbec špatné a dokonce zapojili jeden z mých oblíbených triků, odvádění pozornosti to byla má oblíbená parketa. Pomocí magie jsem vytvořila svou kopii, kterou jsem nechala skrze svůj pokoj proklouznout ven a brzy na to jsem ty dva vystopovala. Byli jsme domluveni na jistém místě setkání, kde se měl obsah vaku rozdělit mezi nás pět, ale já je přepadla ještě předtím a měšec z penězi jim ukradla než se vůbec stačili sejít. Dá se vlastně říci, že jsem je využila přesně pro tuhle chvíli a také pro vlastní pobavení. Brzy na to jsem se zadívala do okna hostince, než jsem do něj vyskočila a sama sobě vak nadhodila, než jsem nechala kopii zavřít okno a rozplynout se. Sama jsem poté už jen došla kedveřím, které jsem zavřela a vydala se k pokoji číslo deset, než jsem na ně zaklepala a hravě si pohodila s měšcem v ruce.

Ještě nějakou chvíli jsem jen ležel a přemýšlel... ukradli mi jen "pár drobných", takže sem vlastně nemusel být až tak naštvaný... ale to, že na mě vyzrálo pár obyčejných zlodějíčků bylo to co mě na tom nejvíc štvalo. Pochybuji, že se mi zítra ukážou, ale mohl bych si je najít sám... nemyslím si, že by tudy jen procházeli, takže musí být v některém z domů kolem a těch tu moc nebylo, takže by mě to ani moc nezdrželo.
Když už jsem téměř usnul s vidinou jak je zítra potrestám, někdo mi zaklepal na dveře. Okamžitě jsem seděl na okraji postele s jednou nohou na zemi, kdykoli připraven vyskočit, ale osoba zjevně čekala na pozvání... proč by taky ne... být to další zloděj či vrah, přece by se neprozradil zaklepáním. Trošku se uvolním a přemýšlím, jestli chci aby mě teď ještě někdo otravoval, ale nakonec usoudím, že dnešní den už horší být nemůže a tak zavolám "vstupte" a vyskočím zpět na postel, na kterou si sednu se zády opřenými o zeď za mnou.

Pohazovala jsem si s měšcem v ruce a sledovala dřevěné dveře. Delší dobu se nikdo neozýval a tak jsem několikrát netrpělivě poklepala nohou u jeich práhu. Vážně mě ten pitomec nechá tak dlouho čekat? Lehce nakrčím nos a už jsem se natahovala ke klice že dveře otevřu ať chce nebo nechce, ale v tom se ozvalo abych vstoupila a tak se nadechnu, než dveře prudce otevřu a očima přelétnu místnost, která se od té vedlejší kde jsem byla já až tolik nelišila. Chvíli si prohlížím místnost, než můj pohled spadne na blonďáka na posteli. Opíral se o zeď za ním a měl na sobě jenom kalhoty. Chvíli jsem si ho prohlížela, jeho vypracované svaly na břichu, hrudník a silné paže. Na chvíli jsem se při tom pohledu zasekla a pozastavila nad jeho tetováním, hned na to jsem zatřepala hlavou a povzdechla si, než jsem udělala pár kroků k posteli a hodila mu měšec s pěnezi.
"Myslím že tohle je tvoje," ušklíbnu se na něj a zahledím se mu do přísných očí.

Hned po tom co jsem se ozval se otevřeli dveře, jako by už ta netrpělivá osoba měla ruku na klice ve chvíli kdy jsem jí pozval dovnitř. První čeho jsem si všiml byly jasně rudé dlouhé vlasy a okamžitě jsem zalitoval toho, že jsem radši nepředstíral spánek a nenechal ji odejít. Byla to ta dívka, která mě večer otravovala u jídla, zamračím se na ní jak si prohlídne nejdříve pokoj a pak i mě. Když mi však něco hodí se slovy, že to je asi moje, zaostřím do tmy na malý předmět a pohotově ho chytím. Byl to můj měšec, který mi před chvílí ukradli ti zlodějíčci. Nejdřív se ušklíbnu nad tím, že po tom všem co pro něj udělali o něj zase přišli, ale pak se znovu zamračím a zvednu oči od měšce k dívce.
"To myslíš správně... ale jak to, že ho máš ty?" zeptám se podezřívavě a první co mě napadne je to, že jim přeci někdo musel pomáhat ve vymyšlení toho plánu a ikdyž téhle dívce nemohlo být víc než 15-18 let, to neznamenalo, že nemohla být chytrá. Že by jim pomohla mě okrást jen aby mi to mohla vrátit a já jí něco dlužil? Nehodlal jsem dělat ukvapené závěry a tak jsem ty myšlenky odsunul stranou, ale nechal si je na mysli, abych byl před ní neustále ve střehu.

Zamyšleně přešlápnu na místě a nespouštím ho z dohledu mého zorného pole. Přeci jen mohl být nebezpečný... Ne, musel být nebezpečný a já bych zase měla být opatrnější. Byla jsem na Azaelově území a společnost by se hodila, bylo lepší cestovat s někým než sama a šance na přežití poté byly o něco větší, přeci jen pár dnů cesty odsud byla Azaelova aréna a okolo se pohybovalo mnoho silných Aurinů, kteří by mi mohli dělat problémy. Jenže jsem absolutně netušila jak ho donutit k nějakému zájmu a vlastně ani proč jsem se upnula zrovna na něj. V tom mi ale potvrdí že měšec je opravdu jeho a zeptá se mě proč ho mám já.
"Řekněme že nějací vesničští zlodějíčci jsou na mě krátcí," usměji se na něj co nejmileji a znovu si prohlédnu jeho tělo. "Neměl by jsi tu nikoho podceňovat nebo na to doplatíš tak jako teď," šeptnu nakonec s hravým úšklebkem vepsaným na tváři a prohrábnu si vlasy, které si hodím za záda jakmile mi pár pramínků přepadne do tváře.

Její odpověď mi připadala jako výsměch, že na ní ti zlodějíčci nemají, zato mě se jim podařilo okrást... vážně jsem ji nemohl vystát a to jsem ji viděl teprve dvakrát. Zdá se, že dnešní den a jeho bullshity ještě nekončí což znamenalo, že jsem se spletl... tenhle den nakonec může být ještě horší. Faktem, ale zůstává to, že měla pravdu... byl jsem si natolik jistý tím, že na mě nějací zlodějíčci nemají, že jsem si nedával dostatečný pozor a to mě na tom štvalo ještě víc, ale nehodlal jsem jí to přiznat.
"Tak mi vzali měšec s pár drobnými, kdybych si měl hlídat každý zlaťák, nedělal bych nic jiného" řeknu, podívám se jí do očí a přemýšlím, co asi sleduje tím, že mi ho přišla vrátit. Nakonec vytáhnu z měšce dva zlaté a hodím je dívce se slovy "tady máš něco za námahu aby jsi neřekla a teď můžeš jít, brzo ráno odcházím a rád bych se pořádně vyspal".

Sledovala jsem ho a po chvilce promluvil a zadíval se mi do očí. Musela jsem se pousmát sama jsem netušila proč, jistým způsobem mi přišel sympatický. Možná protože se tak snadno nedal přemluvit a já že bych to snad pojala jako nějakou výzvu? I tak nad tím zakroutím hlavou a když vytáhne z měšce dvě mince a hodí mi je, obezřetně je chytím a zadívám se na ně jakmile jsem je měla ve své dlani. Chvíli jsem nic neříkala a s jakýmsi pututelným úsměvem jsem si dvě zlaté mince prohlížela, než jsem vzhlédla k neznámému.
"Cestuješ? Kam máš namířeno?" zeptám se ho a zcela ignoruji tu skutečnost, že mi ty zlaté dal abych konečně odešla a dala mu pokoj. Jenže mě se prostě nikam nechtělo.  

Chytila mince a podívala se na ně... místo toho, ale aby si je dala do kapsy a odešla se na ně jen ušklíbla a zeptala se mě kam cestuju. Nebyl jsem si jist jestli má něco v plánu, nebo jestli jí prostě jen baví mě otravovat, ale vážně jsem s ní nechtěl ztrácet čas. "Mířím do Moonblightu, je to poměrně velké město na východ odtud... asi dva dny cesty pěšky, což je poměrně daleko a proto bych rád vyrazil co nejdřív ráno" řeknu, abych zároveň uspokojil její touhu po odpovědi a znovu jí naznačil, že bych si už vážně rád lehnul... Měl jsem za sebou pár dní cesty a konečně mám možnost se vyspat zase v posteli a nehodlal jsem celou noc být vzhůru kvůli něčemu z čeho nebudu mít alespoň nějaký zisk a tahle osoba začínala být už vážně otravná. Možná bych si mohl pokud neodejde trošku pohrát s ní, když mi ti zlodějíčci utekli... i když... to by mě znovu jen připravilo o čas na spánek, takže ji jen vyhodím z pokoje, pokud nebude chtít odejít sama.

Říct jí přímo aby odešla nefunguje, naznačit, že chci jít spát nefunguje a teď mi dokonce nabízí, že by mohla jít se mnou... tohle se mi vážně nelíbí a to hned z několika důvodů. "Kdybych si chtěl líně vozit prdel na nějakém stvoření a nepoužívat vlastní sílu, už bych dávno nějaké měl" odseknu. Cestování drsnými podmínkami byl přeci jen nejlepší způsob jak cvičit své tělo a občasné útoky bestií byly také vítány, ať už na další trénink, nebo na obstarání jídla bez nutnosti lovit. Pak se nepatrně pohnu na posteli, abych se nadzvedl a dostal nohy pod sebe... okamžitě použiji quick step a zastavím se vedle dveří, které podržím a ještě víc otevřu "a tvá přítomnost by taky nebyla vítána" řeknu a čekám než konečně vypadne.

Sledovala jsem jeho reakce a čekala jsem jak mi odpoví. To co ale řekl, musela jsem se nad tím zamyslet. Najendu stranu měl pravdu a na druhou to byl, prostě idiot. Nejspíše si budu muset najít někoho jiného na otravování a tak si povzdechnu než složím ruce v bok. Nevěděla jsem co mu na to mám říct a tak jsem se znovu zadívala na mince v rukou a na chvíli se ztratila v myšlenkách. Jak bych ho mohla přesvědčit aby mě vzal sebou? A proč jsem o přítomnost takového pitomce vůbec stála? Ani si nevšimnu že mladík přesunul nohy na zem a sotva se objeví vedle dveří, okamžitě vyjeknu a trhnu sebou. Mé reflexy na mě kříčely abych mu za tohle dala pořádnou ránu mezi oči, ale sotva jsem zatnula pěsti, více otevřel deře a sprostě mě vyhodil. Chvíli jsem na něj hleděla jako na blbečka, než jsem to vzdala a s povzdechem jsem mu věnovala nasraný pohled a rozešla se do dveří.
"Fajn," odseknu nasupeně, než chytnu roh dveří a prudce je za sbeou zaouchnu. Ještě chvíli jsem za nimi stála, než se rozmrzele zadívám na dřevěnou podlahu a pomalu se vydám k sobě do pokoje, který byl vlastně hned vedle. Zase jsem byla sama a tak jsem zalezla do pokoje, zamkla za sebou a schoulila se do postele. Unavená jsem ale nebyla a tak jsem pouze ležela na posteli a sledovala starý strop nad hlavou. Brzy jsem vytvořila svou kopii, abych si měla alespoň s kým povídat, jenže... sama sebe jsem znala a uměla jsem si odpovědět a to... nebylo ono.

Zatvářila se kdo ví jak naštvaně a když konečně odešla, ještě za sebou práskla dveřmi, že jsem se obával, jestli to vůbec vydrží. Nechápal jsem ji... já jsem byl ten co měl důvod být naštvaný... ona se mi sem jen vetřela a nechtěla odejít když jsem se snažil jí to říct slušně. Ani nevím proč jsem se vůbec snažil být slušný... každý nakonec stejně rozumí jen síle a výhružkám a dokud jim neukážete kdo je pánem budou si dělat co se jim zachce... proto by jste se měli vyvarovat ukazování jakékoli slabosti před ostatními.
Ale co, zbavil jsem se jí a pochybuju, že se třeba jen podívá mým směrem pokud na sebe ještě narazíme, takže jsem dosáhl svého. Vlezl jsem si zpátky do postele a během chvíle usnul, i když jsem byl naučený i ve spánku být ve střehu a probudit se při sebemenším náznaku cizí přítomnosti či útoku.

Ráno jsem se probudil za úsvitu, oblékl se a posbíral si svých pár věcí, než jsem se vydal dolů a nakoupil si u hostinského nějakou vodu a pár kousků zeleniny na cestu... maso jsem nepotřeboval, jelikož si vždy něco můžu ulovit. Vrátil jsem klíč a pomalu se vydal na cestu.