Khora & Nagash

Sledoval jsem, jak se začal nervózně rozhlížet po kuličkách, jak si nebyl jistý, který chytit první a když se po jednom konečně natáhl, zaradoval jsem se jak mi můj plán vyšel, ale bohužel jsem se radoval předčasně, jelikož ho minul a všechny papírové kuličky skončili na zemi. Doufal jsem tedy, že alespoň sebere jednu z nich, jenže on je posbíral všechny a donesl mi je s rozzářeným výrazem, jako by to byla prima hra a on v ní chtěl pokračovat. "No tak prcku, naposledy... pak už budeme muset zase vyrazit" řeknu, než si od něj vezmu kuličky, počkám než zase odcupitá kousek dál a znovu je rozhodím vzduchem kolem něj. Jestli to nevyjde ani tentokrát, vyberu si z nich já sám, stejně už po tom všem házení nemám tušení na kterém papírku je které jméno řeknu si a pozoruju padající papírky.

Když si odemě papírky vzal, uculila jsem se. Oslovil mě jako prcka s tím že mám poslední možnost a potom už budeme muset vyrazit na cestu. Tenotkrát jsem hodlala chytit alespoň jeden z nich a tak když je znovu rozhodí do vzduchu, odrazím se od země a pro jeden vyskočím, než nechám zbytek dopadnout na zem. Vítězně se ohlédnu na Nagashe a papírek mu zase donesu, než se otočím na ty zbylé ale po chvilce zírání na ně se rozhodnu je tam nechat. Sotva si ho ode mě vezme, zadívám se na něj v jakémsi očekávání a několikrát přešlápnu na místě. Byla jsem zvědavá které jméno je na tom papírku a když ho začne pomalu rozevírat, zvědavě se vydám až k němu a zastavím se opravdu jenom kousek od něj, jen nějakých pár centimetrů.

Tentokrát tvoreček věděl co hodlám udělat a tak hned po tom co jsem papírky rozhodil vyskočil do vzduchu a jeden z nich chytil. Trošku jsem se obával, že jich pochytá víc, ale zůstal pouze u toho jednoho, který vítězoslavně zvedl v drobounké ručičce a přicupital s ním až ke mě. Tam se přeci jen otočí na zbylé papírky, ale nakonec se je rozhodne ignorovat a podá mi kuličku, kterou chytil. Natáhnu se pro ni a hned ji začnu rozbalovat a po tak dlouhém snažení jsem opravdu zvědavý na to, které jméno na něm je. Dokonce i ten tvoreček byl strašně zvědavý a přicupital až ke mě aby se mohl z blízka dívat jak ho narovnávám. Když se mi ho povedlo rozmotat a narovnat, otočím ho abych viděl, jaké jméno na něm je a bylo na něm... nic... pouhá černá šmouha přes celý papírek. Zdálo se, že popel z uhlíku nevydržel tak drsné zacházení a rozmazal se po celém papíře. Ačkoli mě to samotného překvapilo, byl jsem zklamaný, že se to stalo. Zvedl jsem tedy jen ruku a pohladil tvorečka po hlavičce, která byla hladká a chladná "tak se zdá, že nám to zase nevyšlo" řeknu a překvapí mě smutek, který jsem slyšel ve svém hlase. "Víš ty co..." řeknu se znovu nabitým elánem "... když už máme takovou smůlu, budu ti říkat Štístko... snad nám alespoň to přinese trochu štěstí" a usměji se na něj.

Napjatě jsem ho sledovala a očekávala co na papírk bude, které jméno jsem chytila a doufala jsem že bude nějaké opravdu pěkné. Doslova se mi rozzáží oči při eozbalování papírku, ale když tak můj společník udělá, oba zjistíme že na něm nic není... Úsměv a nadšení mě najednou přejde a zmateně pohlédnu do očí mého společníka, než se zamračím. Byla pravda že názvy psal uhlíkem a tak jsem se na krátkou chvíli otočila k ostatním papírkům a zadoufala že by alespoň na jednom z nich mohlo jméno přežít, jenže to už Nagash pronesl, že nám to zase zdá se nevyšlo a tak sklopím pohled k zemi a zatvářím se tak nějak provinile. Hned na to ale pokračuje s tím, že když máme takovou smůlu, bude mi říkat Štístko a to jméno... se mi líbilo. Smutnou náladu hodím za hlavu a spokojeně poposkočím na místě, než zatleskám rukama o sebe a pohodím hlavou ze strany na stranu abych dala najevo že se mi to opravdu líbí.

Tvoreček provede jakýsi nadšený taneček a já jsem rád, že se mu nové jméno líbí. Pomalu se zvednu ze země, posbírám svoje věci a udusím oheň, než se pomalu vydám znovu na cestu. "Tak poběž Štístko, máme před sebou ještě kus cesty a tohle odpoledne už jsme se zdrželi víc než dost" zavolám směrem za sebe, ale to už kolem mě Štístko proběhne a znovu zaujme pozici přede mnou. Pokračujeme dál a když si všimnu kousek dál spadlé silnější větve něco mě napadne a tak ji seberu, odříznu z ní menší špalek a začnu z něj odřezávat další a další kousky, zatím co se krajina kolem nás mění z traviny na pouhou hlínu, nějaké skalky a pár jezírek kolem. Se všemi dnešními zdrženími budeme rádi, že se do Moonblightu dostaneme zítra večer, ale co se dá dělat. Než přišel večer, ušli jsme celkem slušnou vzdálenost a já mel v ruce krásný dřevěný míček velikosti menšího jablka, který byl krásně kulatý a obroušený hlínou i pískem, aby se z něj nemohly zadřít třísky. Když jsem nám rozdělal nový tábor... nebo spíš jen našel pěkné místo poblíž jezera a rozdělal oheň, poslal jsem dřevěnou kuličku směrem ke Štístku a čekal, jak na něj zareaguje.

Sotva uhasil oheň a posbíral si věci, pronesl větu že bychom měli jít , jelikož jsme se zdrželi víc než dost a měl pravdu. Vybírání jména bylo náročnější než jsme oba čekali a tak se nad tím pousměji a vyrazím za Nagashem, kterého brzy zase předběhnu a cupitala jsem kousek před nim. Stále jsem se však motala tak nějak kolem něj abych se neztratila nebo aby mě ochránil, kdyby se před námi objevilo nějaké nečekané nebezpečí.
K našemu štěstí byla cesta klidná a můj společník celou dobu vyžezával něco ze dřeva. Sem tam jsem na něj hodila očko abych zjistila co má v plánu, že by nějaký z jeho koníčků? I tak jsem to nechala být a kráčela jsem dál, navíc jsem se těšila do nějakého většího města i když jsem se tak trochu obávala všech těch démonů co tam budou. Cesta byla kupodivu příjemnější než když jsem šla pouští a já si okolí nadšeně prohlížela, přeci jen jsem toho moc neznala a s ním... procestuju určitě hodně míst!
Už jsme kráčeli kdo ví jak dlouho a já pocítila první náznaky únavy. Bolely mě nožky a cítila jsem se trochu vyšťavená ze všeho toho poskakování a tak první věc kterou jsem udělala, když jsme se opět utábořili, bylo to že jsem se posadila. Když se ale k mým nohám přikutálí něco... kulátého, okamžitě se zadívám tím směrem na dřevěnou kuličku, která byla skvěle ohoblovaná nebo tak alepsoň vypadala. Tak to celou dobu vyráběl?! Párkrát zamrkám než se pro kulatou věc natáhnu a začnu ji všemožně zkoumat v rukou a prohlížet si ji ze všech stran které byly stejně hladké. Znovu zamrkám, než se ohlédnu na blonďatého společníka a kuličku mu pošlu zpátky.

Přemýšlel jsem trošičku víc o tom tvorečkovi a došlo mi, že vlastně ani nevím jeho pohlaví, ale jeho nové jméno bylo naštěstí celkem neutrální, takže tam nebyl žádný problém. Neměl jsem moc možností si ho víc prohlédnout, ale řekl jsem si, že ho budu považovat za samičku, když to vypadalo, jako by na sobě měl šatičky. Pozoroval jsem Štístko, jak si kuličku prohlížela a zkoumala její povrch a otáčela si ji v drobounkých ručičkách, než mi ji poslala zpátky. Čekal jsem spíš, že si s ní bude hrát sama a tak mě to trošku překvapilo, ale neměl jsem nic proti, rychle jsem hodil nějaké maso nad oheň, sedl si čelem ke Štístku a znovu poslal kuličku směrem k ní, trošku rychleji než prvně. Bohužel tady kolem nebyly žádné ovocné stromy a tak jsem doufal, že Štístku budou stačit ty dvě jablka, která mám ve vaku ještě od dnešního odpoledne... případně bych mohl znovu zkusit, jestli vážně nejí maso, nebo jen dává přednost ovoci a zelenině. Nebo bych mohl také chytit nějakou rybu, když už jsme hned vedle jezera.

Moje reakce ho očividně překvapila vzhledem k tomu že se na malou chvílli zasekl, než se postavil a odběhl dát maso na oheň. Mezitím jsem ho bedlivě pozorovala a prohlížela si ho. Líbil se mi, vypadal zdatně a síla mu určitě nechyběla. Znovu se nadechnu a sklouznu očima k ohni, který jsem chvilku pozorovala. Tohle cestování se mi začínalo líbit, se společností.. která se mi věnovala, dokonce si semnou hrál a... jídlo zadarmo! Brzy na to se zvedl od ohně a posadil se naproti mě, zatímco mi kuličku poslal po zemi a tak jsem se k ní natáhla malýma rukama a zastavila ji jen kousek od sebe. Chvíli jsem ji držela, než jsem ji zvedla do vzduchu a hodila ji po něm a doufala že si toho všiml a že to chytí.

Existovalo spoustu démonů, kteří vypadali více jako bestie či zvířata než lidé, ale ještě jsem neviděl tvora, který by tolik připomínal stavbou těla člověka a dokonce to někdy vážně vypadalo, že mi alespoň částečně rozumí. Nemám rád společnost druhých, ale se Štístkem ať se podobala člověku sebevíc to bylo něco jiného, nevadila mi. Možná to bylo tím, že i přes svou podobu byla pouhým magickým tvorem, nebo možná proto, že se chovala jinak a neotravovala neustálými otázkami a hovorem... kdo ví, každopádně jsem si ale tuto cestu užíval víc než jakoukoli předchozí kam mi až sahala paměť. Když jsem jí poslal kuličku, zastavila ji, sebrala a tentokrát hodila. Nečekal jsem to, ale reflexy a rychlost byly mou silnou stránkou, takže jsem se jen naklonil do strany a kuličku chytil ve vzduchu na místě, kde ještě před chvílí byla moje hlava.
Ještě chvíli jsme si hráli s kuličkou, než bylo maso hotové. Poté jsem se zvedl, maso sundal z ohně a vytáhl láhev s vodou a poslední dvě jablka, která jsem měl. Vodu a jablka jsem postavil ke Štístku a maso odložil stranou aby trošku vychladlo, než jsem se svlékl do spodního prádla a vydal se podívat do jezera jestli by se v něm dalo něco chytit.
Ryb tu bylo poměrně dost, ale můj quick step byl pod vodou minimálně desetkrát pomalejší, jelikož jsem se nemohl pořádně odrazit a voda mi bránila v pohybu a tak se mi nepodařilo ani jednu chytit. Alespoň jsem se ale osvěžil, opláchnul a vylezl z vody ven k ohni abych se najedl a uschnul.

Usmívala jsem se od ucha k uchu a užívala jsem si společnost Nagiho. Právě jsem se rozhodla že mu tak budu říkat, alespoň v duchu a tak sotva se ke mě kulička přikutálí, znovu ji chytím a pošlu zpátky mému společníkovi. Hráli jsme si tak nějakou dobu, než se zvedl aby otočil maso a zkontroloval jestli je hotové. Opět jsem ho pozorovala a dokonce jsem se přiblížila až k němu a sledovala plamínky ohně, které házely na mé lebce zajímavý odstín. Netušila jsem proč ale celou dobu jsem se spokojeně culila a když přišel čas na jídlo, nadšeně jsem se rozběhla za Nahashem pro jablka a lahev s pitím. Zatímco já jsem do sebe okamžitě naházela oba kousky ovoce, se můj společník začal vysvlékat. Za normálních okoloností bych zčervenala, ale teď... jsem nemohla. Srdce na chvíli zrychlilo svůj tep a tak jsem okamžitě vyskočila na nohy a rozešla se za Nagashem, který se pokoušel... chytit nějaké ryby? Chvíli jsem ho sledovala a hleděla na něj, poskakovala na místě a občas mu zatleskala, i když se mu nepodařilo žádnou rybu chytit. Sotva vylezl z vody a opláchl se, krátce jsem na něj zamrkala, než jsem se otočila k jezírku a zadívala se na všechny ty ryby. Má magie působila na všechny tvory v okolí a tak ryby zcela ignorovaly mou přítomnost, proto pro mě jejich lovení bylo snažší. Natáhnu ruku před sebe a hned na to se mi v ní zhmotní má démonická zbraň, kterou se napřáhnu a hodím ji po jedné větší rybě která plavala jen kousek ode mě. Sotva ostrý hrot probodne její tělo, prudce škubnu provázkem a přitáhnu si ji k sobě. Tohle zopakuji hned několikrát a byla jsem spokojená, když jsem si od jezera nesla čtyři krásné úlovky, se kterými jsem nadšeně přicupitala za Nagashem a zvedla je do úrovně svých očí, než jsem s nimi spokojeně zamávala a uculila se na něj.

Když jsem se vracel k ohni, Štístko kolem mě proběhla k vodě a pozorovala ryby v ní. Když jsem si sedl s jídlem, uslyšel jsem žbluňknutí a lekl se, že spadla do vody, ale když jsem se podíval jejím směrem, stále jsem viděl její siluetu na břehu, takže jsem spokojeně pokračoval v jídle a nechal jí pokračovat v čemkoli co tam dělala. Když jsem do sebe naházel všechno maso, nakoukl jsem do vaku a dle jeho prázdnoty, alespoň co se jídla týče, jsem usoudil, že se zítra budeme muset podívat po nějakém ovoci a také něco ulovit.
Znovu jsem se otočil za Štístkem, ale ta už nestála u jezera, místo toho cupitala ke mě a vypadalo to, že něco nese. Jakmile přiběhla dostatečně blízko k ohni, uviděl jsem, že sebou táhne čtyři poměrně veliké ryby, které tak tak unesla a když s nimi přicupitala až ke mě, spokojeně je zvedla a ukázala mi je.
"Páni..." řekl jsem překvapeně "... ty si mi ale šikulka" a pohladil jsem jí po hlavě, než jsem si od ní ryby vzal a začal je čistit a vyvrhovat. Zdá se, že už vím alespoň o jedné věci, kterou dokáže, ikdyž si nejsem jistý jek se jí to povedlo. Každá ryba v sobě měla díru, jako by je lovila kopím, ale neviděl jsem nic, co by se mu podobalo, ale dál jsem nad tím nepřemýšlel.
Když byly ryby opracované, začal jsem je zabalovat na druhý den, než mě napadlo, že jsem ještě nezkoušel, jestli by Štístko jedla ryby a vzhledem k tomu, že měla k večeři pouhá dvě jablka, byl teď dobrý čas to zkusit. Jednu rybu jsem tedy nechal venku a hrábnul do vaku pro trošku soli a pár bylinek, kterými jsem rybu zevnitř posypal a dal nad oheň. Ryba byla během pár minut hotová a tak jsem ji sundal, položil na voskovaný papír, rozdělil na půl a vytáhl celou páteř i se všemi kostmi. Pak jsem kousek ochutnal, natáhl se pro další, ale na ten jsem jen párkrát fouknul a nabídl ho Štístku, která seděla kousek vedle a bedlivě mě pozorovala.

Nadšeně jsem se uculila když ke mě vzhlédl a jeho výraz se změnil na překvapený. Za všechnu tu námahu jsem byla spokojená, že jsem dostala pochvalu a když mě pohladí po hlavě, spokojeně zavřu oči a užívám si ten krátký okamžik, než si ode mě rybky vzal a dal se do jejich úpravy. To už jsem ale zase byla u něj a sledovala ho jak to dělá, musela jsem uznat že už jenom tím se od něj naučím hodně. Brzy mě to ale přestane bavit a tak popojdu o kousek dál, kde si začnu hrát s míčkem který mi vyřezal a znovu si ho spokojeně prohlédnu, než ho k sobě přitisknu a usměji se. Byla to první věc, kterou jsem od něj dostala, byla určena jenom pro mě a tak jsem si ji opravdu hodně považovala a hlídala jsem si ji aby se mi neztratila. Po chvilce hraní si s míčkem se ohlédnu na Nagiho a jakmile dá rybu na oheň, zase se spokojeně přesunu blíž k němu, než ho začnu opět a zase pozorovat. Ve vzduchu jsem cítila příjemnou vůni opečených ryb, které se na ohni dodělávaly. Brzy byly hotové a když je můj společník dochutí a sní jeden kousek, pousměji se. To už se ale natáhne pro druhý ale místo toho aby ho snědl mi ho nabídne. Chvíli na něj jenom koukám než se pro něj natáhnu a vezmu si ho, s čmíž ho taky sním a... musela jsem uznat že nebyl vůbec špatný!

Štístko si kousek ryby nejdřív jen prohlížela, než se pro něj natáhla a nakonec ho i snědla a podle jejího výrazu jsem usoudil, že jí ryby chutnaly. Střídavě jsem tedy trhal kousky masa pro sebe i pro Štístko, aby se nespálila a během chvíle celá ryba zmizela. Kosti jsem hodil do ohně a spokojeně se natáhl na záda. Zadíval jsem se na oblohu nad sebou, která byla plná hvězd a já, dosyta najezený a v teple vedle ohně jsem během chvíle usnul aniž bych to měl v plánu.

Když jsem se ráno probudil, Štístko ležela stočená v klubíčku a přitisknutá ke mě. Chtěl jsem se zvednout a jít se opláchnout a nachystat na odchod, ale když jsem si všiml, že by pak Štístku spadla hlava na zem, zůstal jsem tam jen tak ležet a pozoroval její lehce se pohybující drobné tělíčko při každém nádechu. Znovu jsem si vzpomněl na chvíli, kdy jsem ji uviděl poprvé a na myšlenku, že bych ji mohl někde prodat za vysokou cenu a uvědomil jsem si, že to už ne jen nemám v plánu, ale dokonce bych i odmítnul jakoukoli nabídku, kdyby s ní přišel někdo za mnou sám od sebe. Usmál jsem se na ni, jak sebou lehounce škubla a začala se probírat a věděl, že si ji nikdy nenechám vzít.

Spokojeně jsem s Nagim dojedla rybu a potom co se natáhl jsem se zadívala na oblohu s nim a jenom ji sledovala a přemýšlela nad vším možným. Byla jsem teď opravdu spokojená a nemohla jsem být spokojenější... leda tak v jeho objetí. Jak jsem tak přemýšlela nad vším možným, obrátila jsem hlavu na mého společníka který k mému překvapení už spal a tak jsem se pousmála a chvíli sledovala jeho klidnou, spící tvář, než jsem se natáhla pro dřevěný míček a přemístila se až k němu, kde jsem se sschoulila do klubíčka a zavřela oči, než jsem spokojeně usnula.

Ani nevím jak se mi podařilo lehnout si částečně na něj, ale když jsem se ráno probudila, cítila jsem jak z něj sálá příjemné teplo a také se na mě díval. Rozespale se tedy posadím a dlouze si zívnu, než se tak trochu rozkoukám a nakloním hlavu na stranu abych mu popřála dobré ráno. Chvíli na to se zadívám na kuličku kterou jsem měla jen kousek od nohou po cvhiličce energicky vyskočím na nohy, než začnu prohledávat okolí a zastavím se až u vyhořelého ohniště, na které se zadívám, než se zase začnu motat kolem Nagashe.

Štístko se vedle mě posadila a tak jsem se mohl také zvednout a pomalu se rozkoukávala. Když si zívla, protáhla se a s úsměvem a nakloněnou hlavou na stranu se na mě podívala, nevím proč, ale připadalo mi to jako ranní pozdrav a tak jsem se přidal "tobě také dobré ráno Štístko". Sundal jsem si triko a šel se opláchnout do jezera, než posbírám naše věci, při čemž se kolem mě Štístko motala a pobíhala a hned několikrát jsem musel udělat krok stranou, abych se s ní nesrazil. "Jestli budeš takhle pobíhat už od rána, nevydrží ti energie na celý den" řekl jsem všiml si, že celou dobu drží v ručkách míček, který jsem jí vyrobil. Docela mě potěšilo, že se jí tak líbí, i když to byla jen obyčejná, narychlo udělaná dřevěná kulička. Za chvíli jsme se vydali na cestu a já doufal, že dnes večer už konečně dorazíme do Moonblightu.

Bylo milé když mi popřál dobré ráno a vlastně to že můj pozdrav tak nějak pochopil. Za těch pár dnů jsem si docela zvykla na tuhle naši komunikaci a to že nemohu mluvit, mi už ani nevadilo. Následovala jsem Nagashe všude kam jsem mohla a dokonce se s nim běžela i opláchnout k jezeru, Většinu věcí jsem po něm opakovala a pokaždé ho sledovala když dělal něco zajímavého. Brzy jsem ale dostala napomenutí s tím, že pokud budu takhle pobíhat, nebudu mít energii na celý den a... vlastně měl pravdu. Sotva to dořekl, trochu jsem se uklidnila a přestala pobíhat, jenom se sem tam otočila okolo a byla jsem ráda když jsme se opět vydali na cestu.
Už pár hodin jsme kráčeli lesem, který byl čím dál hlubší a já dostala nepříjemný pocit když jsem zaběhla trochu dál od Nagashe. Už od té doby co jsme tady vlezli, jsem měla dívný pocit, kterého jsem se nedokázala zbavit. nevím čím to bylo, ať už tím jestli nás někdo sledoval nebo spíše něco. Párkrát zamrkám a začnu se nervózně rozhlížet okolo sebe, že jsem si ani nevšimla jak moc se přibližuji k Nagashovi, než jsem do něj omylem strčila a tak jsem k němu stočila omluvný pohled. Sotva jsem tak udělala, ozvalo se z lesa hlasité vrčení a když jsem se ohlédla, spatřila jsem obrovského Xerase, který nás propaloval očima a olizoval se. Místo toho aby útočil však zůstal stát na místě, dokud se z lesa za nim nevynořil démon velký jako malý, jablečný keříkový strom.
"Copak tu máme dnes za úlovky?" vydechne s úšklebkem vepsaným ve tváři a oba dva nás sjede nehezkým pohledem, zatímco pohladí svého Xerase po srsti.

Dnes nám cesta ubíhala rychleji a zatím jsme neměli žádné zdržení což jsem považoval za dobré znamení. Už bylo pozdní odpoledne a procházeli jsme hustým lesem, ale já stále nezastavoval k odpočinku a abychom se naobědvali, jelikož jsem měl pořád nepříjemný pocit, že nás něco pozoruje. Zastavil jsem se na místě a zavětřil... něco jsem cítil, nějakou bestii, ale než jsem si stačil přiřadit její pach, něco do mě zezadu narazilo a tak jsem se se škubnutím otočil, ale byla to jen Štístko, která se na mě omluvně podívala. Znovu jsem začal pátrat ve vzpomínkách a přesně ve chvíli kdy jsem si ten pach zařadil vystoupil z lesa jeho majitel. Obrovský vrčící Xeras... byl to ukázkový jedinec vysoký něco přes metr a já už si málem oddychl, že nás nesledovalo něco horšího, to se ale zpoza něj vynořil démon, který byl snad o metr vyšší než já a můj oddych se změnil v naštvané syknutí.
"Copak tu máme dnes za úlovky?" řekne s úšklebkem a přejede rukou po hlavě Xerase, který při jeho doteku na chvíli přestane vrčet.
"Jelikož jsem sám lovcem, není mi moc příjemné být označován za úlovek" štěknu po démonovi a narovnám se do své plné výšky, což samozřejmě proti obrovy přede mnou bylo naprosto zbytečné. "Nevím kdo jsi, ale určitě jsi už slyšel o někom jménem Nagash a pokud ne ty sám, určitě tvůj nadřízený... takže je ve tvém vlastním zájmu, aby jsi se nám klidil z cesty" řeknu a jiná část mé mysli mi šeptá v hlavě, jen si zaútoč... už jsem se docela dlouho nepobavil dobrým bojem a začínalo mi to chybět.

Sledovala jsem toho démona a na malou chvíli jsem přestala vnímat všechno kolem. Brzy na to můj pohled spadne na Xerase, kterýmě propaloval pohledem a zuřivě na mě vrčel. Ani nevím proč, automaticky jsem udělala krok dozadu a namáčkla se na Nagashe, než jsem se chytila jeho nohavice a zamračila se na ně. Démona to očividně pobavilo, protože si nás oba dva prohlédl od hlavy až k patám, než se hlasitě rozesmál nad sloy mého společníka.
"Jistě že slyšel ale díky tomu bude odměna za tvou hlavy ještě vyšší," ušklíbne se démon a já ho mohla přiřadit k nějakým lovcům odměn nebo mi to tak alespoň přišlo. Hned na to spadne jeho pohled mým směrem, když se krutě pousměje.
"A hádám že za ni dostaneme taky nějaký ten zlaťák. Když už ne za tělo... tak alespoň za hlavu jako ozdobu někam nad krb," vydechne démon s krutým úšklebkem, než se natáhne pro obrovskou dvouručku kterou měl na zádech a mě chvíli připadalo, že je větší než on sám. Znovu křečovitě stisknu Nagiho kalhoty, než se na něj vyděšeně zadívám. Jak se máme ubránit něčemu takovému?! A ten jeho pes... neustále vrčel a čekal jenom na povel svého pána aby mohl zaútočit. Ještě trochu víc jsem se schovala za Nagiho, když se ten démon najendou vyřítil naším směrem a pokynul Xerasovi aby zaútočil.
"A ve vašem vlastním zájmu... bych se příliš nebránil!" zavrčí ještě předtím, než se dostane k nám a s obrovskou dvouručkou se napřáhne aby sejmul Nagiho. Samotného mě překvapila rychlost démona a chvíli jsem přemýšlela jak je možníé že se něco tak obrovského pohybuje tak jako on.

Prohlížel jsem si démona před sebou, ale co přesně říkal jsem moc nevnímal, jelikož po prvních pár slovech ze kterých bylo jasné, že se chystá zaútočit se celé mé tělo napjalo, dech se mi zpomalil a já jen vyčkával jako správný lovec na tu pravou chvíli. Když si vzal do rukou obrovskou zbraň a rozběhnul se na nás, jediné na co jsem se zmohl před tím, než se mi na tváři objevil nadšený úsměv, bylo to, že jsem nohou jemně odhodil Štístko stranou. Oči se mi rozzářili a z úst, které se pořád roztahovali do čím dál širšího úsměvu uniklo zasmátí, které by jste si představovali od malého dítěte, když běží v zábavním parku na svou oblíbenou atrakci. Boj... Boj...BOJ! bylo jediné co jsem slyšel ve své hlavě a když démon přede mnou švihl zbraní tak aby mě rozpůlil, spíš líně jsem použil quick step a objevil se u jeho boku, který si neměl jak bránit v půlce švihu tou neohrabanou zbraní. Jediným pohybem jsem tasil svůj meč, který jsem měl vždy připravený na zádech a udělal démonovi obrovskou sečnou ránu přes žebra. Znovu se zasměji, jak mě pokryje sprška teplé rudé krve a přetočím se k jeho druhému boku vedle kterého měl ještě před chvílí svého Xerase. Ten už ale byl o kus dál a mířil přímo ke Štístku. Věnoval jsem démonovi vedle sebe jediný pohled, abych si byl jistý, že se hned tak nechystá znovu zaútočit a připravil se k použití quick stepu, kdyby se Štístko objevila ve velikém nebezpečí, ale zatím jsem zůstal stát a sledoval co udělá. Přeci jen jsem ji nikdy neviděl v boji a to, že je malinká nemusí znamenat, že se o sebe neumí postarat, vždyť se podívejte na mě. Vlastně bych za ní normálně asi už běžel, ale teď jsem byl příliš vzrušený bojem a tak jsem si přál, aby se ze Štístka vyklubal někdo, kdo by mohl bojovat po mém boku.

Stála jsem vedle Nagiho a sledovala jsem toho démona před námi a jeho hladově vypadajícího Xerase. Netušila jsem co dělat a tak jsem se držela blízko mého společníka, který mě nohou odhodil stranou, že jsem to nečekala a dopadla jsem jenom kousek na prdel. Párkrát zmateně zamrkám a otočím se na něj a jeho váraz ve tváři, který se pomaličku měnil. Sledovala jsem ho, jak se mu koutky roztahovaly do úsměvu a z jeho rtů uniklo pobavené zasmátí. Hned jakmile se na něj démon vrhne, brilantně se mu vyhne a ještě mu zasadí hlubokou ránu. Zeširoka rozevřu oči a když se znovu ušklíbne, prudce se mi rozbuší srdce a nebyla jsem schopná od něj odtrhnout oči. Cítila jsem jak mě štípou tváře a děkovala jsem bohu že to nemůže jít vidět. On.... on byl tak úžasný! Tak cool! Awwwh! Byla jsem z něj naprosto mimo, že jsem si skoro nevšimla Xerase, který běžel mým směrem.
Když se pekelný pes objevil jen kousek přede mnou s tím, že se prudce odrazil od země a skočil po mě, zamrkám a zhmotním si v ruce zbraň a dostanu se pod psa, než mu kolem nohy omotám skoro neviditelnou niť, za kterou škubnu a pes sebou za letu sekne na zem při tak nečekaném pohybu. Sotva se postaví, uvolním svou zbraň a napřáhnu se abych ho sekla po celém boku, což se mi také podaří. Pes jenom zmateně uskočí stranou, než se mu podlomí bolavá noha od ostré nitě a on se se zakňučením zapotácí.

Jakmile jsem si všiml, že si Štístko vyvolala něco co připomínalo zbraň a vyhnula se prvotnímu útoku, přenesl jsem svou pozornost zpátky na démona, který už se ode mě stihl vzdálit a držel si rukou krvácející bok. Musel jsem obdivovat jeho sílu, když svou mohutnou obouručku zvedl v jedné ruce stejně snadno, jako suchou větvičku a znovu se proti mě ohnal. Udělal jsem dva krůčky dozadu, vyměřil si vzdálenost a nastavil svou zbraň tak aby narazila o úplnou špičku démonovi zbraně. To zapříčinilo, že ruka, kterou démon zbraň držel byla hnána dál, ale zbraň se pouze nakláněla a tak ji byl nucen pustit. Poprvé se v obličeji démona objevil překvapený výraz a já k němu přiskočil a zabodl mu meč do břicha dřív, než jeho zbraň dopadla na zem. Trošku jsem svůj meč pootočil a škubl s ním do strany, takže jsem mu rozřízl půl břicha a vytáhl meč jeho bokem. V tu chvíli mé soustředění povolilo a tak jsem zaslechl zakňučení za sebou, které muselo patřit Xerasovi. Můj úšklebek se ještě víc rozšířil a prohlížel jsem si démona před sebou, který padl na kolena a já se mu konečně mohl podívat do očí, aniž bych musel vzhlížet nahoru. Démon byl poražen, nebyla žádná možnost jak by se ještě mohl bránit, ale já jsem stále neměl dost. Pomalu jsem mu zajel mečem do masa pod ramenem a sledoval, jak se jeho svaly napjali a obličej zkřivil, přestože nevydal ani hlásku.
"Zdá se, že tě trénovali dobře... zajímalo by mě jak dlouho to potrvá, než tě uslyším křičet a žadonit o smrt" řeknu, pořád se usmívající, jako bych našel novou príma hračku.

Sotva se pes přede mnou zapotácel, zabodla jsem do něj své velké oči a udělala několik prudkých kroků dozadu než jsem se otočila na Nagiho. Obrovský démon stál kousek od něj a brzy na něj opět zaútočil. Všechny svaly v mém těle se napjaly a nadšeně jsem to sledovala. Z nějakého neznámého důvodu jsem o svého společníka vůbec neměla strach, ne po tom co jsem viděla poprvé a ... ten obrovský démon ho podceňoval a já po chvilce pochopila, že si s nim Nagi jenom hraje. Znovu mi zazáží oči nadšením a přísahala bych že jsem u toho začala slintat. Nemohla jsem se toho pohledu nabažit. To jak zapíral své vypracované paže pokaždé když svou zbraň zapřel o tu démonovu a ten nádherný psychopatický úšklebek který měl vepsaný ve tváři, pokaždé co se jeho ostří zabodlo do masa démona naproti... Chtělo se mi kříčet! On byl prostě... úžasný.
Nagi dostane démona na kolena a tak udělám jeden krok k nim abych lépe slyšela co mu říká. Jenže najednou zaslechnu zavrčení, několik rychlých kroků a než jsem se nadála, Xeras mě udeřil tlapou přímo do lebky na hlavě, kde mi udělal pár šrámů a já se po nečekaném zásahu odkutálela stranou. Párkrát zamrkám ale to už obrovské zvíře běželo přímo na mě a tak chytnu zbraň pevně do obou rukou a vyskočím na nohy. Čekala jsem na vhodnou chvíli, kdy se mě Xeras pokusil chňapnout, zhmotnila jsem svá křídla díky kterým jsem se rychle dostala nad pekelného psa, než jsem je zrušila a vší silou jsem mu zarazila jehlu do hlavy, kterého ta rána okamžitě zabila. Hned na to jsem se rozcupitala směrem k Nagimu, který si tam pohrával s tím démonem a čím blíže jsem byla, tím více se mi tajil dech a srdce zase nabíralo na rychlosti.

Démon se na mě podíval a naprosto mě překvapilo, že měl úsměv na rtech. "Porazil jsi mě... ale tvou hračkou se nestanu" řekl, plivl mi krev do obličeje a jediným rychlým pohybem si zarazil prsty do krku a rozerval celé hrdlo, načež spadl na zem a během pár vteřin byl mrtvý. Vzteky se mi zkřivil obličej a se zařváním jsem se sklonil a několikrát bodl bezvládné tělo do zad. Zhluboka jsem se nadechl se zavřenýma očima a pomalu vydechl, čímž jsem se uklidnil a ještě chvilku počkal, než opadlo mé bojové rozjaření a teprve potom jsem se otočil směrem na Štístko, která už přišla až ke mě. Pohlédl jsem na mrtvé tělo Xerase a zpět na Štístko, než jsem se usmál a natáhl k ní pěst.
Pak jsem se zvedl a došel ke svému vaku, který ležel na zemi opodál a vytáhl z něj láhev s vodou, kterou jsem použil na očištění ran, které měla Štístko na své lebce a byl jsem překvapen, že z ní krvácela, což znamenalo, že buď šlo o nějakou magickou masku, která byla propojená s tělem pod ní, nebo její hlava pouze vypadala jako lebka.

Stála jsem jenom kousek od nich, když si démon s úctyhodnými slovy rozedral hrdlo. Párkrát jsem zamrkala a postřehla jak to mého společníka naštvalo, vytočilo... Několikrát se nadechl a zarazil bezvládnému tělu dýku do zad. On si boj opravdu užíval a i když byl krutý a jeho výraz naháněl hrůzu, neděsilo mě to, což mě překvapovalo snad ještě více. Nagimu chvíli trvalo než se uklidnil, ale poté se otočil na mě a natáhl pěst mým směrem. Chviličku jsem na něj koukala, než můj pohled spadl na jeho ruku, poté na tu mou, než jsem ji zvedla a přiložila ji k té jeho se zcela spokojeným výrazem.
Chvíli na to se dal do ošetřování mých ranek na hlavě a zadívá se na mě takovým zvláštní zkoumavým pohledem. Nevím proč ale byla jsem ráda že to zvládl tak v pořádku a přepadla mě taková chvilková krizová, se kterou jsem se k němu natáhla a objala ho kolem pasu, než jsem ho pustila a párkrát spokojeně poskočila na místě, než jsem se rozhlédla okolo, ačkoli můj pohled stejně nakonec spočinul na něm.

Po tom co jsem Štístko ošetřil mě objala kolem pasu a párkrát si vesele poskočila, což mi bylo dostatečným poděkováním a důkazem, že je jinak v pořádku. Prohledal jsem tělo démona a našel u něj slušnou hromádku zlata a nějaké papíry s hledanými osobami. Chvíli jsem přemýšlel, jestli na mě náhodou někdo nevypsal odměnu, ale po jejich proletění jsem zjistil, že ne a tak se mi ulevilo. Kdo by také na mě vypisoval odměnu, když jsem nikomu nikdy nic neprovedl a ani nezklamal žádného ze svých klientů. Když jsem skončil s prohledáváním démona a zkoumáním papírů, zvedl jsem se a znovu jsme vyrazili na cestu, která už byla naštěstí klidná a bez dalších zdržení.

Pozdě večer, když už byla všude kolem nás tma jsme před námi zahlédli louče, které byli po stranách hlavní brány vedoucí do Moonblightu. Po několikadenním putování jsme konečně dorazili do cíle a únava se na nás značně podepsala. Já jsem byl už zvyklý, i když souboj mě stál nějakou energii, ale Štístko byla už natolik unavená, že jsem ji k večeru čapnul a posadil si jí na rameno.
Došel jsem až k bráně, která se na noc zavírala a zabušil na ní. Chvíli jsem čekal, ale z druhé strany se nikdo neozýval a tak jsem zabušil znovu a silněji. Ozvala se rána, jako by někdo spadl ze židle a hlasité nadávání, načež se někdo z druhé strany ozval "Kdo jste a co tady chcete?" docela naštvaným, nebo možná podrážděným a rozespalým hlasem. "Jsem unavený lovec, který by uvítal po dlouhé době měkkou postel a střechu nad hlavou" odpovím, jelikož jsem nechtěl vyřvávat své jméno na celé město abych alespoň první den ve městě měl klid. "Tak to máš asi smůlu..." ozve se znovu z druhé strany brány posměšným hlasem a mě je jasné, že je jen naštvaný, že jsem ho probudil "... jelikož tahle brána se do rána neotevře".
"Možná bys mohl zkusit přelézt přes zeď" ozve se ještě po chvilce a hned na to se ozve škodolibý smích. Na to se ozvou kroky, jak stráž odcházela od brány a já znovu cítím vztek, který mi dodával potřebnou energii. Udělám pár kroků zpět, mrknu na Štístko a řeknu potichu "nelekni se... a měla by ses držet" a hned na to se kousnu do prstu, abych pomocí krve mohl aktivovat své tetování a proměním se do své pravé podoby. Párkrát si poposkočím na místě, než udělám jeden skok k bráně a dalším skokem s pořádným odrazem se dostanu přes ni a lehounce jako pírko bez jakéhokoli zvuku dopadnu na zem na druhé straně. Tam se znovu proměním do své lidské podoby, přidám do kroku a zaklepu strážnému, kterého jsem doběhl na rameno. Hned jak se otočí mu podám jeden zlatý se slovy "tohle se ti asi brzo bude hodit" než ho vší silou praštím pěstí do obličeje a vydám se najít nějaké ubytování.