Zareth+Xaiarana

"Fakt vtipný." Protočila jsem oči, ikdyž mě nemohl vidět a pokračovala zatím neznámo kam. "No já se jich ptát nebudu." Vyprskla jsem stále naštvaná, ale pak se mi udělalo ještě hůř jak před chvílí. "Fajn, ale jen protože vážně nechci umřít." Vydala jsem se rychle směrem k nim, až za mnou vlály vlasy. "Ehm, prosím vás, kudy se dostanu ven? Nejsem zdejší, takže se tu úplně nevyznám." Zeptala jsem se v rámci možností mile a pokusila se na ně usmát. Snažila jsem se pobrat cestu, jakou mi popisovali, ale stejně si myslím, že se ještě ztratím. Poděkovala jsem a vydala se zpátky k Zarethovi, přičemž jsem si stále procházela popisovanou cestu. "Tak jo, jdeme." Prošla jsem kolem obchodů, kde jsem byla i kolem restaurací. "Teď doleva, ne doprava, sakra." Brblala jsem si a zastavila se na místě, abych se mohla pořádně rozhlédnout. "Jo, určitě tudy." Zakývala jsem hlavou a vydala se směrem, kterým jsem si myslela, že je východ. Naštěstí jsem se strefila. "Už jsem se bála, že se ven nedostaneme." Oddychla jsem si. Cestu k Zarethovi jsem skoro ani nevnímala. Kdyby to bylo o kousek dál, mám pocit, že bych tam už nedošla. Jakmile jsme vešli dovnitř, odhodila jsem tašky a sesunula jsem se na nejbližší křeslo. Už jsem ani nevnímala nic kolem, jako bych se propadala do neznáma. "Můžeš si pospíšit? Prosím."

K mému překvapení Xaia mé poznámky přešla bez odporu. Dokonce se šla o cestě poradit i s těmi podivíny, což jsem skutečně nečekal a zamračeně ji při tom sledoval. Zřejmě už ji opravdu nebylo moc dobře. Co mě překvapilo ještě víc, byl fakt, že se jí od těch smradů podařilo skutečně něco zjistit. Rád bych si myslel, že cesta ven probíhala bez problému, jenže jsem si prošel ještě asi tak dvěma infarktovými stavy, protože nějakému děcku bouchl balonek hned u mého ucha. Podrážděně jsem na něj zavrčel, což ocenilo brekem a zmizelo. Nějakým způsobem jsme se však nakonec dostali domů. Ještě jednou jsem ohodnotil pohledem Xaii stav, načež vyšel do svého pokoje. Otevřel jsem známou skříň, vyndal falešné dno, díky čemuž konečně uviděl zásobu malých lahviček s protijede. Zamířil jsem tedy opět ke Xaie, která se tvářila, že už opravdu umře, což jsem jí i věřil, protože byla úplně bledá, přisedl si k ní, otevřel lahvičku a podal jí podivně nazelenalou látku. "Je to pěkně nechutný, ale uleví se ti." Konstatoval jsem, při čemž jí hlídal, aby svoji dávku vypila do dna. Pokud by se tak nestalo, nebo ji třeba vrhla, musel bych jí látku dostat přímo do krve, což je pěkně nepříjemná záležitost.

Ačkoliv to vypadalo fakt nechutně nezmohla jsem se na protestování a prostě do sebe lahvičku vyklopila. Hned potom jsem se rozkašlala, protože to bylo ještě nechutnější, než jak to vypadalo. "No tak to je hnus." Zkonstatovala jsem. N ejhorší je, že to budu muset pít opakovaně, abych přežila v jeho blízkosti. Mám já to vůbec za potřebí? Ještě pořád jsem cítila tu hnusnou pachuť v puse a pochybuju, že se jí jen tak lehko zbavím. "Nejradši bych byla, kdybys mi teď řekl, že už tohle nikdy nebudu muset pít, ale silně o tom pochybuju." Znechuceně jsem si znovu prohlídla už prázdnou lahvičku. Ale jak říkal, hned se mi udělalo líp. Tedy aspoň už se necítím, že bych měla každou chvílí umřít. Ještě chvíli jsem seděla, ale pak už konečně plně při životě jsem se zvedla a sebrala tašky, co jsem odhodila na zem. "No, protože už mi nehrozí blízká smrt jdu se trochu zkulturnit." Prohodila jsem cestou do schodů. Zamířila jsem si to nejprve do svého dočasného pokoje, kde jsem si vzala všechny potřebné věci a zbytek jsem poskládala na jednu skříňku, která vypadala, že by se nemusela v nejbližší době rozpadnout a vydala se do koupelny. Naštěstí koupelna byla vzhledem k ostatním pokojům v dost dobrém stavu. Nikdy jsem se do sprchy netěšila tak jako teď. Po dlouhé sprše jsem s umytými vlasy vylezla ven a usušila se. Chtěla jsem se oblíknout, když jsem si uvědomila, že jsem si čistý oblečení nechala v pokoji. "Klasika." Povzdechla jsem si a jen s ručníkem omotaným kolem sebe se vydala do pokoje.

Xaia vypila celou lahvičku protijedu během okamžiku, při čemž jsem ji ostražitě sledoval. Ještě snad nikdy jsem nezkoušel protijed v takhle pokročilém stadiu otravy, takže jsem jen zakryl úlevu v očích, když začala opět trochu nabírat barvu do tváře. Na její otázkou jsem však jen protočil oči. "Měla bys být za ten humus vděčná. Kdybys přišla o pár desítek let dřív, žádný bych neměl a ty tu skapeš. Takže tohle je vlastně docela úspěch." Netrvalo dlouho, než Xaia zmizela ve svém pokoji. Při čemž jsem ji vyprovodil pohledem. Zkulturnit? No jsem zvědav, za jak dlouho tady najde koupelnu. Dlouho jsem však sedět nehodlal, neboť měl sám ještě fůru práce. Zamířil jsem do prvního patra, na vzdálený konec chodby, kde se nacházela moje další pracovna. Potřeboval jsem ji připravit na následující výzkum, takže oprášit pár knih, odstranit stopy krve a další takové ty klasické, nudné věci. Když jsem byl hotov, měl jsem zatraceně špatnou náladu. Absolutně zbytečná práce tohle...Stejně se to zase všechno zasere, hned jak budu mít další vzorky. Otráveně jsem tedy vyšel spět do chodby a tak nějak doufal, že lehká svačina mě zase trochu vzpruží. Z vedlejší místnosti jsem zaslechl kroky, načež kousek ode mně do chodby z koupelny vyklouzla Xaia. Jako...uznávám. Ten pohled mi docela zlepšil den. Založil jsem si ruce na prsou, nadzvedl obočí, při čemž svůj uznalý výraz zakryl za pobavený. Na takovejhle výhled bych si dokázal zvyknout...počkat...Jo, zvyk jsem si. "Víš...do teď jsem si tě moc nevážil, ale jak se na tebe tak dívám, říkám si, že pokud je tohle tvůj nový styl, můžeš tu zůstat jak dlouho si budeš přát samozřejmě." Poznamenal jsem s hravým výrazem ve tváři a zvedl ukazováček. "Jestli ale můžu být tak smělý a říct názor profesionála. Tak připouštím, že ty císařovi nové šaty, co jsou ve skříni, by ti celkem určitě padly ještě trochu líp, než kus mokrýho hadru. Nemyslíš?" Ušklíbl jsem se na ni. "Až je budeš mít, rád je osobně ohodnotím." Jaká to zábavná situace. Problesklo mi hlavou.

Samozřejmě, že mě jako na potvoru cestou musel vidět Zareth. Stejně jako on jsem si založila ruce na prsou a nadzvedla obočí, protože mě vážně zajímalo, co se skrývá za jeho pobaveným výrazem. Jen jsem se nad jeho poznámkou ušklíbla. "Haha, vtipný." Vložila jsem do toho co nejvíc sarkasmu šlo a pokroutila nad jeho chováním hlavou. Názor profesionála, jojo. "Jsi jak malej." Probodla jsem ho pohledem, ale smcíh jsem neskryla a pak jak mi sám profesionál poradil jsem se šla převléct do něčeho pořádného. Chvíli jsem se koukala na poskládané oblečení na skříňce. Rozhodování o oblečení je občas celkem na dlouho, tedy alespoň u mě. Nakonec jsem se rozhodla pro jednoduché tmavě modré tričko s nějakým potiskem, který jsem vlastně ani moc nezkoumala a černé legíny. S tím, že jsem si chvilku potom uvědomila, že bych takhle umrzla jsem si ještě vzala šedý kartigan. Skepticky jsem se rozhlédla po místnosti, která nebyla úplně v tom stavu, ve kterém bych se chtěla nacházet. Povzdechla jsem si a rozhodla se tu aspoň pro začátek trochu uklidit. Budu se muset Zaretha zeptat na nějaké koště, hadr...vlastně cokoliv, protože to tu vypadá fakt otřesně. Ten největší nepořádek jsem se snažila dostat na jednu hromadu, přičemž se mi všude motaly mokré vlasy. "Vypadá to tady jak kdyby tu tak půl století nikdo nebyl." Brblala jsem si. Nakonec jsem se na to vykašlala, protože jsem si urazila prst o postel, přičemž mi vyklouzlo celkem dost hlasité "Sakra" když jsem se za bolavou nohu chytla. Tohle místo mě nemá rádo. Stále jsem nebyla spokojená s tím, jak to tady vypadalo, takže jsem se vydala najít Zaretha, protože mu nehodlám procházet celý barák. Než bych našla koště, nebo něco podobnýho strávila bych tím dost času, protože úplně malý tenhle barák není.

Vyprovodil jsem Xaiu pohledem až ke dveřím a trochu naklonil hlavu na stranu, abych měl lepší výhled. Jen okamžik na to opět zmizela. "Hmm jo...to by šlo." Broukl jsem si spokojeně pro sebe a sám zamířil do hlavní haly domu, kde jsem očima zabrousil ke klavírnímu křídlu. Vzpomněl jsem si, jak u něj Xaia seděla, než jsme vyrazili do obchodu. Nejsem si úplně jistý proč, ale docela mě zajímalo jestli jí jen zaujalo nebo na to skutečně dokáže hrát. No a taky jestli se na tuhle věc dá vůbec ještě hrát. Déle už jsem se tím ovšem nezabýval. Po tom psychicky náročném nakupování, bylo na čase dobít baterky. Netrvalo dlouho, než se přede mnou otevřeli tajné dveře v podzemí domu, které mě zavedli do jedné z částí mé "ledničky." Tohle je ta trochu starší část, nic úžasného, jen pár cel. Mé oběti tu nic hrozného nesužuje. Otevřel jsem na dálku pomocí starého mechanizmu jednu z cel a skryl se ve stínech. Dokud kolem mě do podzemních chodem neproběhla malá osoba s nožíkem v ruce. Lov začíná. Problesklo mi netrpělivě hlavou, načež jsem započal pronásledování. Nechápal jsem ostatní démony. Proč by se někdo živil, jakýmkoli jiným způsobem než tímhle? Je to všechno tak rozkošně dramatické, komplikované a nevyhnutelné. Jak můžou odolat? Brzy bylo po všem a já už si opět svíral hlavu ve dlaních. Jednoduše řečeno...Předávkoval jsem se...už zase. Po chvilce jsem se opřel o zeď abych mohl vstát. Krev ze svých rukou ale ani obličeje jsem zatím nesundal. Nedokázal jsem se na to moc soustředit. Místo toho jsem jen přerývavě dýchal a sledoval, jak mi pod kůží pulzuje energie z těch duší. Jak málo asi scházelo k mému přetížení, si netroufnu odhadnout. Kousek od schodů jsem se už neudržel a padl na kolena. Nejlepší bude přesměrovat přebytečnou energii přes desku někam dál. K tomu se ale nejdřív musím dostat do svého pokoje. Znovu jsem se tedy sípavě nadechl, načež se snažil přemoci schody do hlavní haly, po kterých jsem se doslova plazil. Je možné, aby mi vybuchla hlava? Napadlo mě, protože přesně takovýhle jsem měl pocit.

Chtěla jsem najít Zaretha, takže jsem se vydala do přízemí, abych nemusela křičet. Zaposlouchala jsem se, jestli ho třeba někde neuslyším, ale nic se neozvalo. Začala jsem procházet přízemí a pak jsem někde kousek ode mě něco uslyšela a vydala se tím směrem. "Zarethe?" promluvila jsem do prázdna, když se stále nikde neobjevil. Po chvíli jsem ho objevila, jak se plazí po schodech. Rychlými kroky jsem k němu přispěchala a pomohla mu na nohy. "Co jsi sakra dělal?" Zeptala jsem se možná až moc starostlivě. "Chvilku jsi sám a najdu tě takhle." Zabrblala jsem. To je neskutečný, furt aby ho někdo hlídal. "Jsi fakt neskutečný." Uchechtla jsem se, abych odlehčila situaci, ale přitom ho stále starostlivě pozorovala. Dovedla jsem ho k nejbližšímu křeslu, kam jsem ho posadila. "Nejprve umírám já a pak ty, na tohle máš taky nějakou pomoc v podobě nechutné tekutiny v lahvičče?" Zeptala jsem se ho s úšklebkem. Jakože jo, bojím se o něj, ale nemusím mu to zase dávat tolik najevo, ještě by z toho měl radost. Ale jako umřít nemusí. Teda jako doufám, že neumře. "Ne vážně, jak ti můžu pomoct?" Zeptala jsem se s vážným výrazem, když jsem si ho znovu prohlédla. Vypadala jsem stejně na umření předtím já?

Nějakým zázrakem jsem přes zvuky vlastní pulzující krve, která mi drnčela v uších zaslechl Xain hlas. Nevím jestli byla příležitost, kdy jsem ji slyšel raději. Ne, že by se mi to nějak zvlášť chtělo dávat najevo, sakra...to je zase situace. Vděčně jsem se do ní při snaze zvednou se na nohy zapřel a doklopýtal až ke křeslu, do kterého se následně těžce svalil. Její otázky jsem však příliš dobře vnímat nedokázal. Proto jsem v odpovědi jen zamručel. "Hmmm." Zbytek můžeme probrat později. Snažil jsem se nějak udržet v sobě všechnu tu energii, která chtěla ven. Kůže na rukou se začala trhat a pod ní prosvítalo tmavě fialové světlo. Brzy se mi tahle podivnost objevila po celém těle, včetně obličeje. Mohlo to působit, jako popraskané sklo nebo keramika. Měl jsem dvě možnosti, buď zničit dům, abych se energie zbavil nebo doufat, že to Xaia stihne. "Na mém stole je kamenná deska, dones ji." Vypravil jsem ze sebe mezi trhavými nádechy. Snad ji najde.

Bylo to, jako by Zaretha temná magie trhala na kusy zevnitř. A to doslova. Vypadal...no, vypadal už rozhodně líp, jak teď, co si budem. Těžce ze sebe dostal tu jednu jedinou větu. "Eh..jo... JO!" Probrala jsem se rychle a jak nejrychleji jsem dokázala se rozběhla po schodech nahoru. Brala jsem je po dvou a to, že jsem se málem zabila je vedlejší. Vběhla jsem k Zarethovi do pokoje a pohledem ihned začala hledat tu desku. Jak řekl, tak jsem ji opravdu našla na stole, vzala jsem ji a zase se rozběhla dolů. Poslední tři schody jsem seskočila, abych se co nejrychleji dostala k Zarethovi a vrazila mu desku do ruk. S napůl vyděšeným a napůl zvědavým výrazem jsem se radši o krok vzdálila a sledovala jak tohle Zareth vyřeší, protože celá tahle situace nevypadala vůbec dobře.

Byl jsem připraven vyhodit místo do povětří, jen abych se tak nějak udržel při životě a mé tělo vlastní magie úplně nezkonfiskovala, ale Xaia se vrátila dostatečně včas na to, abych se k podobným věcem nemusel uchylovat. V momentě, kdy jsem se tabulky dotkl a ona začala žhnout, nechával jsem svoji energii proudit do ni, dokud znovu nebyl stabilní...tedy v rámci mezí. Možná, kdybych si problémy nepůsobil sám, vše by bylo o dost lehčí. Unikl mi jeden vděčný pohled, který se ovšem téměř okamžitě změnil v chladnou tvář. Na nějaká slova díků, jsem nebyl stavěný, proto jsem pouze odložil desku vedle sebe, vstal a beze slova zamířil pryč od Xaii. Tohle byla tak nezkutečně trapná situace...a ke všemu pouze díky mé vlastní hlouposti. Prostě budu předstírat, že se to nestalo...jednoduché. Nervozně jsem si cestou pryč promnul zápěstí, ovšem zarazil se v půlce pohybu. "Uhm...co to?" Nadzvedl jsem ruku blíž k obličeji abych lépe viděl do rukávu a k svému překvapení v něm spatřil úzký předmět. Můj zamračený pohled setrvával na té věci, dokud nezačala slabě zářit. Na nic jsem už nečekal a rychle ji z rukávu vytáhl, jak se ukázalo, šlo o jakousi kartu. Nechápavě, jsem svraštil obočí a protočil svítící kartu mezi prsty. "To je...Je to pozvánka...pozvánka na ples." Zkoumavě jsem si Xaiu přeměřil pohledem. "Co přesně dělá v mém rukávu pozvánka na ples? Pro nás dva...jmenovitě... Mimochodem máš zbytečně dlouhý jméno, jen abys věděla." Natáhl jsem ruku s kartou směrem ke Xaie. "Máš pro to nějaký vysvětlení?"

Už jsem si myslela, že se třeba dočkám nějakého vděku, ale samozřejmě se žádný nedostavil. On se prostě otočil a začal odcházet pryč. Jako vážně? "Takže nebudeme řešit to, co se teď stalo? Pff" Unikl mi neveřícný pohled na jeho záda, když se ode mě vzdaloval. Ale můj pohled se rychle změnil na zvědavý,když si Zareth vytáhl nějakou kartu z rukávu. Jak se pozvánka na ples dostala do jeho rukávu? "Já si to jméno nevybrala." Prohodila jsem, když jsem si brala pozvánku do ruky. Prohlížela jsem ji, jestli se někde nedá zjistit od koho je, ale nic jsem nenašla. To je zvláštní. "Myslíš si, že zrovna já jsem někdo, kdo chodí na plesy? Mezi lidi?" Zeptala jsem se ho, ikdyž odpověď už byla předem daná. Nějak se mi to nezdá. Proč my dva? "Kolikátýho dneska je? Myslím, že to je už dneska." Poukázala jsem na datum napsané na pozvánce. Nevím, jestli se mi chce někam mezi lidi. Navíc nemám žádný šaty! A bude tam hrozně moc lidí. "Přijde ti jako dobrý nápad tam jít? Já...nikdy jsem na plese nebyla" Přiznala jsem neochotně a zadívala se do země. Mohla by to být sranda, ale ta možnost nebezpečí je moc velká. "Jo a nemysli si, že mě přestalo zajímat, co se předtím stalo." Ušklíbla jsem se na něj, částečně, protože mě to fakt zajímalo a taky abych zakryla svoji nejistotu ohledně plesu.

Pobaveně jsem nadzvedl obočí v momentě, kdy se zdálo, jako by si snažila obhájit své jméno. Víc se tomu však tomu nevěnoval, neboť mi to vzhledem k okolnostem přišlo dost nepodstatné. Bez jediného slova jsem předal pozvánku Xaie a doufal, že mi k tomu řekne snad víc, nic podobného se ovšem nekonalo. Její další slova mě zprvu trochu zaskočila, protože jsem si byl jistý, že zrovna ona by se tam nikdy neměla špatně se svým vystupováním i řekněme...těmi dalšími přednostmi. Na druhou stranu dnes nejspíš teprve objevila něco tak banálního, jako jsou rukavice. Jestli předtím nevěděla o jejich existenci nebo si je prostě jenom z nějakého mne naprosto neznámého důvodu nemohla pořídit, pak chápu, že to byl neřešitelný problém. "Ve tvém případě už si radši netroufnu odhadnout vůbec nic." Přiznal jsem popravdě. "V jednu chvíli se tváříš, že nevíš k čemu je meč a rázem sekáš anděli na kusy nebo mi na hlavu hážeš vlastní barák." Uchechtl jsem se, ale pak jen zamyšleně svraštil obočí a probodával pozvánku zamračeným pohledem. "Hmm...jo je to dnes. Ať to byl kdokoli, dostal to do mého rukávu, aniž bych si toho všiml, čímž si rozhodně získal moji pozornost. Ne...nápad to dobrý skoro určitě není...někdo si tu s námi pohrává. Ale...neřekl bych, že ví, co hraje za hru a hlavně s kým." Při jejím nervozní povídání, jsem se už už chystal chytit ji Xaiu za ramena ve snaze ji nějakým způsobem uklidnit a donutit, se soustředit na to, co říkám, protože mi přišla šíleně roztěkaná. V půlce pohybu jsem se však nejistě zastavil. Tohle asi není úplně dobrý nápad...ta její schopnost je vážně pěkně otravná. Navíc šíleně nepraktická. Zajímalo by mě jak to funguje když třeba chce... SOUSTŘEĎ SE! Hmmm...jo ta pozván-Moment! No jasně tak to ona asi bude ještě...SOUSTŘEĎ SE NA PROBLEM!...jo radši to nechám být... Nakonec jsem se na ni tedy jen povzbudivě podíval se slovy. "Hele klid...šaty se tu najdou. Jak už víš, je tu lecos. Mno a ten ples...nedělej si s tím hlavu, bude to v pohodě. Dost silně pochybuju, že můžeme narazit na něco horšího, než jsem já." Zazubil jsem se na ni, absolutně přesvědčený o tom, že nejméně ta poslední část, je pravda. Její poslední otázka mě ale trochu zarazila. Zmateně jsem zamrkal, následně jen ledabyle mávl rukou, protože se mi téma, kterým se tenhle rozhovor začal ubírat, ale opravdu nezamlouvalo. Otočil jsem se na patě a se slovy, "Hrozně rád bych tě zahrnul nějakým srdcervoucím vypravováním o tom, co se stalo, ale ke vší smůle se musím připravit na ples, takže třeba někdyyyy...nikdy." odkráčel pryč. "Až budeš připravená, jenom na mě houkni."