Nepha + Zareth

Nachází se v kavárně, která se nachází nejblíž z městských kaváren u její střední školy. Mají s sebou zrovna obyčejnou kabelu přes rameno a v ní se nachází jejich seznam učiva i s látkou z níž budou mít testy a termíny, které by neměly prošvihnout. Rozdvojená osobnost znamená, že ve všem či skoro všem u nich pro okolí bývá prostě množné číslo. "Kávu?" Objeví se u jejich stolu zdejší zaměstnankyně, servírka. Jen o pár let starší dáma, než jsou ony. Tak soudí podle vzhledu. Zprvu mlčky přikývnou. "Dvě kávy. A dohromady čtyři sáčky cukru." Informují ji, sotva je na odchodu. Přeci jen Nepha sladí o trochu víc, než Neziah a pít kombinovaně jednu sladší proti druhé, pro ně je to jakási rovnováha. Aspoň u kávy. Vytáhnou si blok rozvrhů různých akcí spolu se školními aktivitami. Vlasy volně rozpuštěné. Vedle sebe mají u okna pověšený svůj kabát světle hnědé barvy s uvnitř černou napodobeninou kožíšku. Na sobě černé tričko s dlouhým rukávem, bez ozdob a černé přiléhavé kalhoty s černýma botama. Barevnější svetr je přehozený přes opěradlo židle za jejich zády. Svetr je bez obrazů, ale barvu má trochu do plamenné. Střídají se v něm oranžová, žlutá a červená tak jemně, že skoro splývají v neznatelné přechody. U stolu sedí sami.

Procházel jsem městem a sledoval svůj cíl. Už dlouho jsem duši neměl, tedy pro mě to bylo dlouho, protože jsem měl poněkud větší spotřebu než většina démonů mé rasy. Mým dnešním cílem byla tmavovlasá žena, něco kolem třiceti let. Ne že bych byl dobrý v odhadu stáří zrovna u lidí, ale mohlo to být alespoň přibližně. Na sobě jsem měl šedivé rifle, černé triko a kostkovanou košili. Nutno uznat, že tohle oblečení bylo o dost pohodlnější než většina kabátů, které většinou nosím. Pochopitelně jsem v očích měl modré čočky, aby můj ne úplně typický vzhled, nepřitahoval ještě více pozornosti. Žena zmizela za dveřmi kavárny a mě nezbývalo nic jiného, než se vydat za ní. Jen co jsem vstoupil ucítil jsem, jak má pasivní schopnost začíná naleptávat zdraví všech v místnosti. Jak nepraktická tahle věc byla, pokud šlo o to být nenápadný, se dalo jen těžko popsat, ale bylo to dost. Prohlédl jsem si místnost, má oběť se cpala nějakým bochníkem a mě nezbývalo nic, jen čekat až zase vyrazí. Poohlédl jsem se tedy po místnosti a sedl si k poslednímu volnému stolu. Moji pozornost upoutala nějaká mladá dívka, nejspíš ještě dítě, která seděla téměř naproti mě. Její duše se zdála být výjimečná. Jakoby její síla byla povědomá a zároveň úplně jiná a protikladná. Nevěděl jsem, co to má znamenat. Z mého přemýšlení mě vytrhla až servírka, která se mě zeptala, co si dám. S nezájmem jsem pohlédl na lístek a ukázal na první věc, kterou jsem viděl. "Tohle." Řekl jsem jen a dál si jí nevšímal. Nemělo cenu si tu něco vybírat, stejně vše chutnalo stejně odporně.

Ještě okamžik před příchodem nových dvou hostů, přinesla servírka jejich objednávku. Zřejmě měla za to, že objednávka je určená i pro nějakého dalšího hosta, kterého snad očekává mladá dívka. Jenže Nepha s Neziah nikoho neočekávají. Přisunou si k sobě oba šálky. Nejprve do jednoho z nich vysypou jeden jediný sáček cukru a následně zbylé tři do druhého šálku. Ne vždy pijí kávu bez mléka. No dnes tomu tak je. Jenže, ani neochutnají. Slyší dveře značící příchod dalšího hosta. Na to chvilku potom další. Tentokrát vzhlédnou, ani neví proč. Opět kouknou na kávu. *Vypadá to, že kávu pro dnes asi vynecháme...* Polknou. Chytl je jakýsi neklid a trochu až nechuť. Zvláštní nepříjemný pocit. Jsou neklidné, když spozorují, že se na ně dívá muž co došel zatím poslední. I tak mu však věnují letmí úsměv. Z půlky bezchybný, z druhé skoro škleb. *Proč se musíme na toho neznámého vejráče usmívat, Neph?* Dodá nepříliš spokojeně právě podrážděná Neziah. *Radši si pořádně projděme ten diář..* Povzdechne si Neph. Není podrážděná, jako Neziah z toho neklidu. ač obava nějaká je. Pevně doufá, že je to obava týkající se něčeho co přehlédli v diáři. Listují v něm tedy po jistou chvíli. Kontrolují každý den i jeho rozvrzh.

Se zájmem jsem pozoroval tu dívku, které donesli dvě kávy. Co to mělo znamenat? A proč si hlavně každou sladí jinak? Jenže to už mi donesli vlastní břečku. S dokonale nacvičeným neutrálním výrazem jsem se napil. Chutnala přesně jak jsem očekával. Jako úplně vše co jsem jedl. Cítil jsem na jazyku každou molekulu, ale nespojovalo se to v žádný celek, jak popisovaly mnohé knihy. Představoval jsem si, že takhle nejspíš lidem chutná popel. Ta žena, kvůli které jsem sem původně přišel se pomalu zvedala a chystala k odchodu. Nejspíš měla dost naspěch, protože takhle rychle jsem dlouho nikoho jíst neviděl. Dále jsem tu podivínku s dvěma šálky provrtával pohledem, abych trochu probudil její zvědavost a jen chvilinku po té, co odešla moje kořist, jsem se z kavárny vypařil i já. Neplánoval jsem ale stopovat tu ženu. Kde pak, takových je dvanáct do tuctu. Oběd počká. Chtěl jsem se něco dozvědět o té podivné dívce. Netrvalo dlouho a šel kolem kluk kterému mohlo být něco kolem patnácti, šestnácti, v ruce držel nějakou knihu. Kousek vedle stála malá kašna s několika lavičkami kolem. Usadil se na ni, otevřel knihu a začal listovat. Přikradl jsem se k němu a než se nadál jeho tělo bylo moje. Doslova jsem zadupal jeho osobnost do podvědomí a sám přebral plnou vládu nad tělem. Párkrát jsem zahýbal jeho prsty na rukou a vyzkoušel tak, že vše funguje jak má. Jediné, co mě teď mohlo prozradit byl mé oči. Doufal jsem tedy, že dívka chlapce jménem Mat, jak jsem se dozvěděl mezitím co jsem se prohraboval jeho myšlenkami nezná. Asi by ji překvapilo, že mu prostě zmizela duhovka. Letmým pohledem jsem tedy sledoval dveře kavárny a stále předstíral, že čtu knihu.

Zjišťují, že v diáři všechno naprosto perfektně sedí. Oddechnou si úlevou, která přijde i se ztrátou lehkého neklidu. Ten samozřejmě nastal v dobu odchodu dvou hostů kavárny. Ty dvě si to s tím i tak nespojili. Diář schovají do té své kabelky. *Zdá se, že nyní už není problém..* Přivoní si ke kávě, což Neziah okomentuje myšlenkou plnou jisté pohody. Následně jedna využívá jednu ruku, druhá by nejradši tu druhou, ale to je v běžném světě dost na cvokárnu. Tam skončit nechtějí. Proto si někdy dávají pozor. Ač ne vždy. Upijí si pořádně z té hořké. Šálek odloží a chvilku potom následuje druhý. Zaplaší tím tu hořkou chuť. Ještě stále jim v šálcích káva zůstává. Vzhlédnou ke zbylému osazenstvu kavárny. Pohledem samozřejmě vyhledají i hodiny, aby si ověřili onen čas. Pocítí i pocit, že něco není v pořádku. Neklid trochu jiný, než předtím u diáře. Nemluvě o pocitu, že jsou sledovány. S tímhle pocitem už však mají zkušenost. Vždyť jsou modelkou. Ale tentokrát jim to přijde divné. Hlavně tedy Neziah. Nepha to neřeší. Postupně dopijí kávu, aby se mohli vydat ven na cestu jinam. "Budeme platit!" Zavolají na kavárnu, aby si přišla servírka pro peníze. Neřeší, že se na ně část zákazníků i zaměstnanců náhle otočí se svými pohledy. Opět prostě hodí na osobu pokus o úsměv. Ten se zas zdaří jen z půlky, když Neziah nehodlá plně podporovat tohle jednání. Vznikne z toho jednoduše úšklebek. *Proč nemůžeš být milá na každého?..* Převrátí oči Nepha i navenek, ke stropu a zpět. *Proč ty musíš být na každého milá?..* Oplatí Neziah s velmi vážnou tváří. Tolik jinou, než je přátelská Nepha. Útrpně si povzdechne a hlavu podepře o čelo jednou dlaní. Jejich rozdílnost je vzápětí zase na venek v tahu. Servírka přijde a předá papírek se zapsanou sumou. Mezitím co vybírají z kapsy peníze na zaplacení, jimiž jsou drobné, Nepha se toho neklidu chytne. *Nebylo by lepší.. Prostě zavolat si pro jistotu odvoz? Nezapomeň na to, kdy jsme byli neklidné posledně před lety.. * Nepha má starosti. Nezdá se jí to, asi jako Neziah má své reakce na strýčka Gabriela, bratra jejich otce, když jsou s ním v kontaktu. Neziah na to nedbá. Ano, zůstává ostražitá, ale jde o to nebezpečí. Dokonce by to mohl být planý poplach, čímž by ze sebe jen dělali debila. Odmítá si připustit sílu nejistoty samotné Neph. Pohlédne na to okno u nějž dosud seděly. *Dobrá.. * Svolí ne příliš ochotně. Rozhlédne se po kavárně. Nezůstává jediné místo co by se nenacházelo u okna, jako vytríny. "Prosím.." Zvedne ruku při zvolání. Servírka je hned u nich. "Nakonec to bude ještě nějaký hořký čaj a k tomu třebas kousek tvarohového dortu." Objedná. Doufá, že tohle jim dodá na uklidnění oběma. Pokusí se pohodlněji usadit na svém místě u okna. Znovu se podezřívavě podívá z něj ven, zda neuvidí někoho podezřelého.

Stále jsem seděl na lavičce s pohledem upřeným na dveře kavárny. Nevědě jsem, kdy vyjde, ale nevadilo mi to. Za ta léta jsem se už naučil být trpělivý, rád počkám, alespoň protentokrát. Mezitím co jsem předstíral, že čtu knihu, přemýšlel jsem nad tím, co může být zač. Její duše, jakoby snad ani nebyla jeden celek. Když jsem seděl ještě uvnitř, připadalo mi, jako by tam byly dvě rozdílné osobnosti. Jenže takhle nic přeci fungovat nemůže. Už vůbec mi do toho nesedělo její podivné chování. Jediné čím jsem si zatím mohl být jistý bylo to, že rozhodně nebyla člověkem, jenže čím tedy? Zvěromág to jistě nebyl, ty už poznám, protože mám s nimi zkušeností víc než dost. Na anděla působila moc podezřívavě a na démona příliš nejistě. Musel jsem si to přiznat, neměl jsem totiž nejmenší tušení, co byla zač. Jediné, co by mohlo tak trochu přicházet v plánu byl vlkodlak. Tihle nechutní a zaostalí psi bez mozku by se možná zachovali stejně. Zahlédl jsem, jak se naklonila k oknu a rychle sklopil pohled ke knize. "No tak dělej, vylez už." Zašeptal jsem sám pro sebe a znovu pohlédl do okna.

Netrvá dlouho a ona objednávka leží před nimi. Kvůli tvarohovému dortu pouští ze zřetele ostatní oči kolem. Dokonce plně vypouští ty své starosti. S chutí ochutnávají první lžičku. Dávají si záležet na vychutnání. Lžičku vyndavají z úst pomaličku. Oči zavřené. Vždyť jde o první sousto, které si prostě chtějí, musí, procítit. Pomáhá jim to na ty jejich nervi hlásající problémek. Nic jiného nyní, než tvarohový dort a čaj k němu, neexistuje. Občas si k dalším už méně procítěným, ale i tak vychutnávaným, soustům tvarohového dortu, loknou čaje. Rázem jim je jedno, že je někdo zřejmě sleduje. Dort jim však nevydrží na pořád. Je to jen zákusek. Maličký kousek sladkého. S povzdechem zjišťují tu krutou pravdu o tom, že už mají talířek prázdný. Lžičku odloží. *Byl dobrý.. I když ne tak vynikající, jako míváme doma.* Usmívá se Nepha, naprosto klidná a šťastná. Neziah je též trochu uklidněna, obalamucena. Kouknou do hrnku. Zbývá tam ještě půlka čaje. Vhodí do sebe ten zbytek na ráz, polknou a odloží. Tentokrát na stole rovnou nechají určitý počet peněz, který pouze o trošičku převyšuje cenu objednávky. Oblečou se a odchází z kavárny dřív, než by je stačila servírka zastavit. Za dveřmi zavárny se zastaví. Zhluboka se nadechnou toho chladného, ale čerstvého vzduchu. Zkontrolují nohavice a vyrazí podél bloku budov ulicí dál po městě. Kabát mají upnutý, aby nemrzli. Je s ním i límeček. Tím si nyní kryjí z části svou tvář, asi po nos.

Když už jsem si myslel, že na té lavičce asi přečkám další století, dveře se otevřely. Jakmile jsem ji uviděl vycházet, upřel jsem na ni svůj pohled a pozorně sledoval kam míří. Netrvalo dlouho a ztratila se mi za rohem budovy. Pochopitelně jsem se hned zvedl a vyrazil za ní. Kniha kterou jsem měl do teď v rukou zůstala na lavičce, protože se mi ale opravdu nechtěla tahle zbytečnost tahat s sebou. Zabočil jsem za roh a začal trochu panikařit, nemohl jsem tu dívku totiž najít. To poslední co bych po téhle ztrátě času potřeboval, bylo odejít s prázdnou. Přidal jsem tedy do kroku a ke své úlevě ji za chvilku opravdu uviděl. Chtěl jsem zjisti, kam míří, nebo za kým, protože by mi to mohlo docela dost napovědět, co je to vlastně za podivnost. Držel jsem se tedy od ní v bezpečné vzdálenosti a sledoval každý její krok. Rozhodně jsem nechtěl připustit, aby mi někam pláchla.

Kráčí a zatím nevědí přesně, jaký bude cíl. Teprv se o něm na základě svých poznatků, pocitů i diáře, rozhodují. Kráčí tedy trochu náhodně ulicemi. Zahybají zdánlivě náhodně za nějaké ty rohy pro změnu směru. Přesto dbají na udržování si pomyslného přehledu co mají kolem sebe. *Jdeme domů, ne?* Nadhodí po nějaké té době zdánlivého klidu, Nepha. Neziah kráčí sebejistě za tím náhodným cílem. Vyhýbá se srážkám s dalšími chodci po ulicích. Neodpoví Nephě a rovnou zastaví po přejití na opačnou stranu silnice. Zvedne ruku, aby na ně upozornila přijíždějícího taxikáře. *Máme něco co by jsme měli stihnout, pak můžeme vyrazit domů.* Informuje Neziah konečně Nephu, když k nim taxík přijíždí. "Prosíme si tuhle adresu. Pokud počkáte na místě tak hodinku, až dvě.. Připlatíme." Spustí Neziah bez zaváhání k řidiči, jen co se usadí do vozu. Chce si být jistá, že mají slušnou vyhlídku na jistý odvoz ze své zastávky ve studiu, kde je čeká schůze s fotografem. Určitě si nevlezla na přední sedadlo vedle řidiče. Bere za vhodnější zadní sedadla.