Zareth+Xaiarana

Ani jsem jim nemusel říkat, co dělat. Byla to banda lupičů a vrahů, stačila jediný náznak toho kde bydlí, že jí nesmí ublížit a než jsem stačil mrknout vše bylo zařízené. Celý den ji ti nejlepší pozorovali, hodnotili a posuzovali její chování. Další skupina zamířila ke Xaie domů, nachystat pasti a runy, které oslabí její moc a zmatou smysli. Já se do toho nechtěl moc angažovat, jen jsem pozoroval jednotlivé kroky postupující práce, abych mohl zasáhnout pokud by to bylo nutné. Po poledni bylo vše připraveno a každý každý byl na svém místě. Jediná věc, na kterou se čekalo byla Xaia. Musela se vrátit domů. Hned za dveřmi byl na stropě jejího domu, do kterého se vloupali ďáblova pas s pomocnými symboly. Takže hned, jak pod ni Xaia vejde, už se z ní nedostane. V úkrytech byly samozřejmě připraveni další členové tohoto lovu se speciálními zbraněmi napuštěnými nějakým matoucím nebo uspávacím jedem, obojky s ďáblovou pastí a opravdu hodně pout a řetězů. Krátce před tím, než měla Xaia dorazit domů, jsem si tohle dílo prohlédl, abych viděl s čím budu mít tu čest. Jakmile mi přišlo, že už jsem viděl dost, přeměnil jsem se do své pravé podoby, vylétl na nedaleký strom, kde jsem byl dobře skrytý hustými větvemi a spokojeně usazený na větvi čekal, na své představení, které jsem tak pěkně navrhl.

Po chvíli čtení začala být zima, tak jsem se zvedla a vydala se domů. Měla jsem to celkem daleko, ale cestu jsem ani nevnímala, jak ji znám nazpaměť a byla zahloubaná ve svých myšlenkách. Konečně jsem došla domů, nemůžu říct, že tam mám teplo, ale aspoň tam není vítr. Odložila jsem si bundu na věšák a šla odložit knížku na stůl. Neušla jsem ani dva kroky a do něčeho jsem narazila. Trochu jsem poskočila dozadu. Co to sakra...? Popošla jsem dřív a dotkla se rukou jakési neviditelné hranice. Dokonce jsem do toho i kopla, ale vůbec nic to neudělalo. Snažila jsem se to obejít, ale zjistila jsem, že jsem naprosto obklíčená touhle podivnou hranicí. Obklopovala mě ze všech stran a já neměla žádnou šanci utéct. Snažila jsem se proměnit, ale jako bych v sobě žádného démona neměla, prostě se nic nestalo. Teď by se hodila třeba schopnost teleportace... Byla jsem úplně bezmocná.

V klidu jsem si hověl na té větvi a vyřezával své jméno drápem do kůry. Dokud můj pohled neupoutala blížící se Xaia. Sotva zmizela za dveřmi domu, měl jsem pocit, jakoby utichlo snad úplně vše, četně ptáků v lese. Znovu jsem se dal do vyřezávání abych zabil ještě trochu času a počítal vteřiny. Ani trochu se mi nechtělo do toho domu chodit, když jsem viděl, jakým způsobem jsou na útok démona připraveni. Kdyby uvnitř nebyla Xaia nejspíš bych se na svoji malou záchranou akci vykašlal. Napočítal jsem zatím půl minuty, když v tom se zevnitř začaly ozývat výkřiky. Neměl jsem tušení co se tam právě dělo a určitě se na to někdy pokusím nenápadně Xaii zeptat. Seskočil jsem z větve a neslyšně letěl ke střeše domu. Kolik to teď mohlo být? Dvě minuty? Možná...Díky tomu, že jsem předtím dům viděl i zevnitř dalo se docela dobře odhadnout, kde se Xaia nachází. Chtěl jsem, aby prkna tvořící ďáblovu past praskla nebo se jinak poškodila. Proto jsem dal do svého dopadu na střechu i obrovské množství magie, takže se pode mnou asi polovina střechy úplně propadla. Rychle jsem se snažil zorientovat se v místnosti zaplněné překvapenými a tak trochu zavalenými lidmi, než usedne prach. Konečně jsem ji uviděl.

"Co se to sakra děje!" Zakřičela jsem a začala se rozhlížet. Z různých temných zákoutí mého příbytku se postupně začaly vynořovat postavy se zbraněmi a pouty. No to si snad děláte srandu, co mám dělat, když jsem tu zavřená jak zvíře v kleci? Pomalu se ke mně přibližovali a pak si vyměnili pohledy, jako by se na něčem domlouvali. A pak to začalo, hodili po mně řetězy a naprosto mi znemožnili se hýbat, protože mě do nich zamotali. Nejprve jsem se snažila řetězy přetrhnout, ale pak jsem si uvědomila, že bez démonské síly se mi to vážně nepovede. Jak můžou lidé s tak malou silou žít? Snažila jsem se z nich vymotat, ale drželli je asi 4 lidi a proti nim jsem moc šanci neměla. Ještě více utáhly řetězy, až se mi začaly zařezávat do kůže. Tak z toho budou pěkný modříny. Jak jsem se snažila vymotat z řetězů, nevšimla jsem si muže, který na mě míříl zbraní. Když vystřelil, zapíchla se mi do krku šipka obsahující nějakou tekutinu. Vyjekla jsem a jak jsem se snažila pohnout, přes zamotané nohy jsem spadla a pěkně se praštila do hlavy. Začalo se mi mlžit před očima a zamotala se mi hlava, z posledních sil jsem se snažila zaječet, ale jenom jsem ze sebe vydala nějaký podivný zvuk, když se zbořila střecha a někdo vletěl dovnitř. Záchrana? Chtěla jsem něco říct, ale zatemnilo se mi před očima a já ztratila vědomí.

Xaia ležela uprostřed pasti s řetězy omotanými kolem těla, zdála se být v bezvědomí. No to je teda úplně super, prošvihla můj dramatický příchod, který by se jistě zapsal do dějin...dramatických příchodů všech dob hádám. Udělal jsem rychlou otočku, bych se vyhl výpadu pohotového člověka, přičemž jsem ho při tom pokovovanými křídly rozsekl vejpůl, stejně jako jeho druha, který se neopatrně přiblížil blíž, než bylo moudré. Na okamžik jsem se zastavil v další legendární poze, abych se mohl podívat jestli Xaia sleduje situaci. Než jsem ji ovšem stačil očima vyhledat, musel jsem se potýkat s další bandou ničemů. Naštěstí jsem byl přítomen, během přípravy na chycení Xaii, takže jsem přesně věděl, kam mohu šlápnout. Zatraceně stylově jsem si protančil krvavou cestu téměř až k velitelce celé téhle chásky a zatímco moje magie zastavovala kulky nepřátel, nechal jsem její další část pracovat na osvětlení a hře stínů v pozadí, aby celé téhle situaci nasadila třešničku. Nebezpečně jsem se na velitelku zazubil a jen tak ledabyle, máchl rukou, hlava jednoho z jejích nohsledů explodovala, takže mi krev a zbytky na kaši rozplizlých částí ohodily půlku tváře. To, že mě tohle divadlo neskutečně vyčerpávalo, jsem si pochopitelně nechal pro sebe. Konec konců, bych měl pak mít dost času i duší na obnovu ztracené energie. Jestli mi Xaia nepadne kolem krku teď a nezavaže mi svůj život do konce svých dnů, tak už fakt nevím, co mám víc dělat. Olízl jsem si ze rtů trochu cizí krve a pokračoval k velitelce, která však klidně pozvedla svoji zbraň. Jen jsem se uchechtl, ale posměch mě přešel, když se ozval výstřel a kulka se pro mě nepochopitelným způsobem dostala skrz vrstvy magie. "Myslela jsem si, že změníš, stranu. Navíc jsi měl pravdu, to jediné po čem toužím, je tvá smrt. Za tenhle bonus v podobě tvé...známé...Jsme ti ovšem všichni vděčni." Tiskl jsem si ránu na břiše a vztekle syčel. "Teď vás čeká cesta, zase do mého domu." Poznamenala, pokynula rukou a jakoby od nikud na mě přistála síť z bílé magie. "Rádi se podíváme." Zavrčel jsem.

Xaia ležela uprostřed pasti s řetězy omotanými kolem těla, zdála se být v bezvědomí. No to je teda úplně super, prošvihla můj dramatický příchod, který by se jistě zapsal do dějin...dramatických příchodů všech dob hádám. Udělal jsem rychlou otočku, bych se vyhl výpadu pohotového člověka, přičemž jsem ho při tom pokovovanými křídly rozsekl vejpůl, stejně jako jeho druha, který se neopatrně přiblížil blíž, než bylo moudré. Na okamžik jsem se zastavil v další legendární poze, abych se mohl podívat jestli Xaia sleduje situaci. Než jsem ji ovšem stačil očima vyhledat, musel jsem se potýkat s další bandou ničemů. Naštěstí jsem byl přítomen, během přípravy na chycení Xaii, takže jsem přesně věděl, kam mohu šlápnout. Zatraceně stylově jsem si protančil krvavou cestu téměř až k velitelce celé téhle chásky a zatímco moje magie zastavovala kulky nepřátel, nechal jsem její další část pracovat na osvětlení a hře stínů v pozadí, aby celé téhle situaci nasadila třešničku. Nebezpečně jsem se na velitelku zazubil a jen tak ledabyle, máchl rukou, hlava jednoho z jejích nohsledů explodovala, takže mi krev a zbytky na kaši rozplizlých částí ohodily půlku tváře. To, že mě tohle divadlo neskutečně vyčerpávalo, jsem si pochopitelně nechal pro sebe. Konec konců, bych měl pak mít dost času i duší na obnovu ztracené energie. Jestli mi Xaia nepadne kolem krku teď a nezavaže mi svůj život do konce svých dnů, tak už fakt nevím, co mám víc dělat. Olízl jsem si ze rtů trochu cizí krve a pokračoval k velitelce, která však klidně pozvedla svoji zbraň. Jen jsem se uchechtl, ale posměch mě přešel, když se ozval výstřel a kulka se pro mě nepochopitelným způsobem dostala skrz vrstvy magie. "Myslela jsem si, že změníš, stranu. Navíc jsi měl pravdu, to jediné po čem toužím, je tvá smrt. Za tenhle bonus v podobě tvé...známé...Jsme ti ovšem všichni vděčni." Tiskl jsem si ránu na břiše a vztekle syčel. "Teď vás čeká cesta, zase do mého domu." Poznamenala, pokynula rukou a jakoby od nikud na mě přistála síť z bílé magie. "Rádi se podíváme." Zavrčel jsem.

Nevím, jak dlouho jsem byla mimo, ale když jsem se probudila, první čeho jsem si všimla byl... Zareth? Jo, tenhle idiot, který jak baletka tancoval mezi ostatními. Jo, tak to je nejlepší záchrana, kterou jsem mohla dostat, vážně. Tak zvláštně problikávalo světlo, že si moje oči nedokázaly přivyknout a stále jsem viděla trochu rozmazaně. "No to si děláte prdel..." Zamrmlala jsem si pro sebe, když jsem svou pozornost stočila směrem k řetězům, kterými jsem stále byla svázaná na zemi. Pěkně to bolelo, když se mi zařezávaly do kůže a navíc jsem se nemohla ani proměnit kvůli té bariéře, ve které jsem se nacházela. Ani nevím jak, vymotala jsem se z řetězů a pomalu se postavila, aby se mi nezamotala hlava a rozhlédla se po místnosti. Všude bylo spoustu těl...občas nebyly ani celé, což mě nijak nepřekvapuje, když je tu Zareth, ten se v tomhle vyžívá. Chtěla jsem udělat krok v před, ale zas a opět mě zastavila ta bariéra. "Tohle mě vážně nebaví..." Zavrčela jsem dost naštvaně. Sklopila jsem pohled k zemi a všimla si, že kousek čáry z kruhu, ve kterém jsem byla uvězněná byla smazaná...nebo spíš zamazaná od krve. Prosím ať to funguje. Udělala jsem pár kroků tím směrem a skutečně se ocitla za touhle neviditelnou hranicí. "Tak jo, asi bych mu mohla pomoct." Prohodila jsem jen tak sama pro sebe a prudce se otočila směrem, ze kterého se ozývaly hlasy. Divím se, že si mě ještě nikdo nevšiml, ale nejspíš je to díky tomu prachu, který se tu rozvířil. Fakt dlouho jsem tu neuklízela. Uslyšela jsem výstřel, ale nevěnovala jsem mu větší pozornost. Schovala jsem se za trám a chvíli naslouchala jejich rozhovoru. Já jsem bonus? I když, dává to smysl, jak jinak by se někdo o tohle místě dozvěděli... Ten hajzl. Tak takhle mě nikdo hodně dlouho nenaštval. Na Zarethovi z ničeho nic přistála síť, hádám z bílé magie...au. Nechci mu pomoct, za to, co mi udělal, ale nemůžu ho tady tak nechat. Po tomhle mi bude hodně dlužit, minimálně nový barák. Ačkoliv, je to tu dost malé, mám tu dost míst, kam si schovávám zbraně, pro jistotu, že jo. Trochu jsem se od nich oddálila, přeměnila se a vyrvala jedno prkno z podlahy. Jo, stále si pamatuju, kde co mám. Vytáhla jsem menší sekyrku a rozhlédla se po trámech, což bylo to jediný, co tenhle barák ještě drží pohromadě. Jeden trám byl už dost ztrouchnivělý a navíc nevypadal moc stabilně, tak jsem se rozhodla jít po něm. S trochou štěstí se střecha nesvalí na mě a na Zaretha...snad. Nebylo tu už moc přeživších a ta, co jsem tak pochopila jejich vůdkyně mi stále nevěnovala žádnou pozornost. Přeběhla jsem na druhou stranu místnosti, čímž jsem si vysloužila její pozornost. "Ale koukněme se, kdo se to probral." ušklíbla se na mě. "Krásný to den, že?" ušklíbla jsem se nazpátek. "Škoda, že už končí." Zasmála jsem se a vší silou praštila do trámu. Poprvé se nic nestalo, ale podruhé se zatřásl celý zchátralý barák a postupně se začala rozpadat střecha. Měla jsem tě ráda baráčku. S tím, že přeci jenom nechci umřít jsem máchla křídly a dírou ve střeše vyletěla nahoru. Po baráku se jen zaprášilo a já čekala, než se ten vír prachu ustálí. Třeba to Zareth přežil. Nebo ho půjdu vyhrabat s trosek.

Ohromeně jsem zíral na ránu, ze které se mi bez přestání valila krev. Jak je možně, že to nemůžu zastavit? Absolutně jsem nerozuměl, co to bylo za zvláštní kulku, či zbraň, která dokáže mé schopnosti sfouknout, jako svíčku. Když mě, k tomu srazila k zemi ještě síť, myslel jsem, že vyletím z kůže.Ta nezaměnitelná bolest se mi dostávala čím dál tím hlouběji, pod kůži. Nevnímal jsem o čem se s kým ta zatracená ženská baví, protože jsem se drápy hrabal ve vlastní hrudi, abych se zbavil té proklaté kulky. S kusy masa se mi jí nakonec podařilo vytáhnout ven přesně ve chvíli, kdy Xaia začala mlátit do domu. To bylo...trapné...hodně. Toliko k mé záchranné akci. Uvědomil jsem si kolik tun materiálu se nade mnou ještě tyčí a pokusil se téměř panicky dostat neúspěšně ze sítě ven."Xaio počkej! Nesmíš to znič...!" To už se mi ovšem zbytek domu svalil na hlavu. Dobrá zpráva byla, že pád nejspíš narušil síť, která mě držela v šachu. Ta špatná, že jsem ležel pod troskami domu a nemohl se pohnout. Na malý okamžik mi prolétla hlavou myšlenka o tom, jak si za to v podstatě můžu sám, ale rychle jsem ji zahnal. Něco takového, přeci nepřipadá v úvahu. Snažil jsem se přimět zbytky své vyplýtvané magie spolupracovat, abych si kolem sebe vytvořil prostor, alespoň na dýchání. Ta Xaia se nezdá, ale má docela radikální jednání. Pomyslel jsem si trochu otráveně a konečně se mi podařilo uvolnit ruku. Dal jsem se do odhrnování sutin i prken, ačkoli jsem měl tělo v jednom ohni a byl jsem si téměř jist, že jedno křídlo zlomené. "H-h-h-hej!" Zkusil jsem ze sebe, vydat, abych si získal možná něčí pozornost, ale hlasivky jsem měl plné prachu, takže to znělo spíš, jako skřípot starých dveří.

Když prach usedl, zaměřila jsem se na trosky pod sebou a hledala Zaretha. Jediné co jsem zahlédla byla ruka, která se snažila odhrnovat kusy mého, již bývalého, baráku. Fajn, jdu ho zachránit, když je tak neschopnej, ugh. Pomalu jsem se snesla až k němu a radši nikam nešlapala, ještě bych ho zašlápla a to určitě nechci. Začala jsem odhrnovat kusy prken až se přede mnou postupně začal v celé své kráse objevovat Zareth. "Nemysli si, že to, že tě tady teď vyhrabávám něco znamená. Když jsem ho z toho vykopala, hodila jsem po něm naštvaný pohled a odletěla si stoupnout před sutiny, kde bývaly dveře a otočila se zády k Zarethovi. "Nikdy jsem nepotkala nikoho horšího, než jsi ty! Přivedl si cizí lidi do mého baráku a ještě k tomu jsi mi hodlal lhát, jako, že jsi mě zachránil, i když za to všechno můžeš ty! Vlastně jsem tě tam možná měla nechat, ale já mám narozdíl od tebe nějakou morálku. Víš co, tohle nemá cenu, už tě nikdy nechci vidět, vypadni odsud!"

Někdo odstranil další vrstvu sutin, nemusel jsem hádat dvakrát, moc bytostí se tu nepohybovalo. Vyškrábal jsem se ven a zatnul při tom zuby, abych nezaúpěl bolestí. Vrávoravě jsem se postavil na nohy a sledoval, jak popolétla před bývalý barák. Stále jsem si tiskl ruku na ránu na břiše, která stále odmítala přestat krváce, to zvláštní střelivo by zřejmě stálo za prozkoumání. Xaia byla uražená a já na tom upřímně nebyl o moc lépe. "J-ja" Musel jsem si odkašlat, abych vyhnal prach z plic a mohl zase normálně mluvit. "Jakže prosím?" Zeptal jsem se nevěřícně. "Snažil jsem se tě před nimi chránit...jen jsem tě sledoval a nemohl jsem tušit, že se ke mě budou snažit dostat přes tebe, když vidí, že mi na tobě záleží." Přemítal jsem nad tím, proč jsem si nezařídil karieru jako herec. Po jejím proslovu, který by se jistě dotkl každého až na mne, jsem se ji rozhodl vyzkoušet a odhalit tak pořádně její hranice. "Možná máš pravdu, pojďme tedy napravit tvoji chybu." Doklopýtal jsem až k ní co nejdůstojněji to šlo, ačkoli jsem za sebou na zemi táhl jedno křídlo a rána v břiše mi bránila v nějakém elegantnějším pohybu. Donutil jsem ji zadívat se mi do očí a věnoval jí drzý úšklebek. "Máš hned několik možností. Můžeš si zjistit, jestli ti říkám pravdu a projít si mým peklem. Můžeš jít se mnou a já ti na oplátku poskytnu absolutně bezpečný pobyt mimo zraky těch, co si přijdou pro své přátele, později pro tebe. A nebo je tu ještě jedna třetí varianta, ta se ti bude jistě líbit. Ukaž jak dokážeš použít ty svoje drápky a rozpárej mi hrdlo, když mě tak nesnášíš, protože je to ta nejjistější varianta, jak se mě zbavit. Navíc, pokud mě tu najdou mtvýho nechají tě na pokoji." Po závěrečné větě jsem pokrčil rameny i když jsem toho brzo litoval. Tělem se mi okamžitě rozlila další vlna bolesti. "Jinak bych taky moc ocenil, kdybys mi vyndala ten střep, co mám mezi křídly, je to celkem otravné a já tam nedosáhnu. Byl bys tak laskavá?"

Celou dobu jsem ho pozorně poslouchala a tak mi ani neuniklo, že když se blížil ke mně, nešel úplně v pořádku. To je možná trochu i moje chyba no. Celou dobu jsem nic neříkala a jen stála na svým místě s pohledem upřeným před sebe. Toho, že umí až moc dobře lhát jsem si všimla už před nějakou dobou, takže tenhle jeho proslov mě nijak moc neohromil. Když došel až přede mě a já viděla v jakém stavu se právě nachází a že to nebylo úplně pěkný, bylo mi ho možná i trochu líto a tak můj naštvaný výraz trochu změkl. "Jasný, to ti tak budu věřit." Zabrblala jsem si pro sebe, i když mě nejspíš slyšel. Hodil na mě jeho klasický úšklebek a samozřejmě všechno svedl na mě, nad čímž jsem jen protočila oči. Začal mi vyjmenovávat mé možnosti. Ta první varianta nezní dobře, on je schopný hodně věcí, teda většinou no... Řekla bych, že šanci na jeho zabití mám teď celkem velkou, ale... Je to jediný ´člověk´se kterým se teď tak nějak bavím a opravdu nemám moc možností kam jít. Takže jsem se nemusela ani moc dlouho rozmýšlet. "Jo, to by asi chtělo." věnovala jsem mu omluvný pohled a obešla ho. Au, to asi musí bolet, hodně bolet. "Tak na tři, jo? Raz, dva, tři." Jakmile jsem to dořekla, vyndala jsem mu vcelku velký střep ze zad. "Um...chceš nějak pomoct?" Zeptala jsem se nejistě, protože ano, stále jsem na něj naštvaná, ale celkem dost to schytal a mně je ho vážně líto. "Já jen abychom nějak došli k tobě domů." Pokrčila jsem rameny.

Pokud mě mé oči neklamaly, zdálo se, že jí je mě snad i líto. Musel jsem se nad tím trochu pousmát. Málem bych ji za to odpustil i to, že na mě hodila barák...MÁLEM. Dobře trochu jsem si za to mohl sám. Jakmile se přesunula za má záda, jen jsem čekal, až si to odpočítá. Byla vlastně docela vtipná, tady, přeci nešlo o to jestli mě to bolí, zažil jsem o dost horší věci, jen jsem to potřeboval dostat ven. Když vzala za střep, jen jsem trochu trhl křídly a ocasem, ovšem ani jsem ji neprobodl, takže to byl v celku úspěšný zákrok. Hned jak byl střep venku zacelil jsem si ránu krví vlastní a opět se k ní otočil čelem. Ta její další otázka byla vážně docela roztomilá, hlavně když dodala ten konec. Já se na ni na ni však jen zašklebil. "Snad ani radši ne, děkuju pěně. Jen už na mě možná neházej další budovu a bude to super." Po těch slovech jsem pomalou chůzí zamířil trochu blíže k městu. Ta představa, že se brzy budu zase brzy muset stáhnout, do své lidské podoby, se mi ale vůbec nezamlouvala. Musel jsem se sám pro sebe zasmát, když si představím, že se mě ještě před několika vteřinami snažila zabít, je to vlastně docela slušný pokrok, teď ji ještě následujících několik minut nenaštvat, aby si to nerozmyslela.To by mi ale opravdu zkazilo náladu.

"Řekla bych, že se radši nebudeme bavit o tom, kvůli komu všechno tohle začalo a kvůli komu jsem si musela zničit barák." Ušklíbla jsem se na něj. Ano, stále jsem naštvaná, ale tak stejně jsem tu skoro vůbec nebyla, jen to prostě bylo takový to moje útočiště. Něco co ke mně patřilo. Ale nic netrvá věčně, že. Tak když už to tu není k dispozici, aspoň si vezmu nějaké věci, teda pokud je najdu. "Počkej ještě, jen si něco vezmu." Snažila jsem se zorientovat v sutinách a pak se v nich začala přehrabovat. Vytáhla jsem malou truhličku na šperky ze který jsem si vzala prsten a řetízek. Taky jsem tam měla svoje úspory, které se teď budou hodit. Nechtěla jsem to nosit u sebe, aby se s tím nic nestalo, tak snad to se mnou přežije. Dále jsem šla do takové tajné skrýše pod podlahou. Teda do jedné z mnoha. Tam jsem vytáhla opasek s dvěma dýkami. Teď mám všechno co potřebuju. "Hotovo, můžeme jít." Nešla jsem moc rychle, abych byla ohleduplná na Zarethova zranění. Já jsem vyvázla dost v pohodě, což je zvláštní, ale tak nevadí mi to. "Jo ještě jedna maličkost. Někdy v nejbližší době musíme vyrazit na nákupy. OBA." Usmála jsem se na něj nevinně. Potřebuju oblečení, když mám teď jen tohle, protože všechno je pohřbený pod dřevem a spoustou prachu. A nehodlám ty tašky tahat sama, třeba by si i Zareth mohl obnovit šatník.

"Jasně času máme dost." Zamumlal jsem a představoval si, jak už budu pěkně v pohodlí domova vysávat nějakou bezvýznamnou oběť. Vyčkal jsem na ni, ponořený do svých myšlenek, ale stále po očku sledoval, co tam provádí. Já přiznávám, že jsem byl rád, za rychlost chůze jakou zvolila, ovšem kdyby se mě zeptala, klidně bych šel i rychleji, nebo spíš bych nepřiznal problém, mám přeci ještě nějakou hrdost. Kupodivu mě na malý okamžik zaplavil zvláštní pocit vděčnosti, který jsem rychle zase dostal pryč. Ta holka má na mě nějaký špatný vliv. Měl bych si na to dát pozor. Jen jsem znuděně přikyvoval tomu co říkala, než mi došel význam jejích slov. Nakrčil jsem nos a nechápavě se na ni podíval. Nějak jsem nevěděl co na to říct a můj jinak pěkně ostrý a pohotový jazyk, jakoby zcepeněl. Několikrát jsem se ze sebe snažil vypravit odmítavou odpověď. Jenže jsem se vždy jen nadechl zvedl drápovitý ukazováče, jako bych ji chtěl něco vytknout, ale nikdy jsem ze sebe nic nevypravil, jako bych netušil jak na to. Po delší době jsem to vzdal a jen se jí prostě zeptal. "Cože?" To mám jako vážně nakupovat v nějakém obyčejném ochodě pro lidi a vybírat tam věci, které bych měl třeba i nosit na sobě? To snad nemyslí vážně. "No...to ještě proberem, nejdřív se ale musíme zastavit u mě, potřebuju se dát tak trochu do pořádku." Zamumlal jsem a změnil se do své lidské podoby. Při pohledu na své potrhané oblečení jsem se zamračil. Další hadry v háji. Navíc ti co je vyrobili jsou už leta po smrti. Možná bych její slova mohl přeci jen zvážit.

Vypadal, jako by mě vnímal jen na půl a tak chvilku trvalo, než mu došel význam mých slov. Nejspíš se snažil najít nějaká slova, ale nic ho nenapadalo. Jen jsem se nad tím ušklíbla. "Ale neříkej, že tě to tak rozhodilo." Zasmála jsem se. Jako po tom, co se přeměnil a já viděla jeho oblečení si myslím, že bude ještě rád souhlasit. "To by chtělo no." Taky jsem se změnila do lidské podoby a moje oblečení vypadalo...no hrozně. Ale pořád jsem na tom byla líp jak Zareth. Cestou jsme bohužel potkali mýho šéfa z práce. Nebo spíš bývalý práce, když jsem tam teď tak dlouho nebyla a ani nedala vědět. Hups. "Nevezmeme to jinudy." Navrhla jsem a už jsem začala odbočovat do postranní uličky, když se za mnou ozval ten jeho chraplavý hlas: "Slečno Moorová, nechcete mi náhodou něco vysvětlit?" Zamračil se na mě. Jen jsem se na něj pomalu otočila a zoufale se usmála. "Eh no... já toho teď jaksi měla víc a nějak jsem nestíhala a..." Přehnaně jsem gestikulovala. Udělal pár kroků směrem ke mně, až to zadunělo, byl totiž trošičku kulatější postavy. "Vaše výmluvy mě nezajímají, doufám, že vám je jasný, že máte padáka a nedostanete poslední výplatu." Zahřměl. "Ale..." Snažila jsem se něco namítnout. "Žádný ale mě nezajímá, skončila jste." Vyplivl a odvalil se kolem nás pryč. Počkala jsem až o kousek odejde a naštvaně dupla. "Tlusťoch jeden nepříjemnej, stejně jsem ho nikdy neměla ráda." Brblala jsem si pro sebe. "Tak to abych se koukla po nové práci. No nic, jdeme."  Otočila jsem se a pokračovala v naší cestě. Třeba se mohl zeptat co se děje, ale ne, on mě tu radši seřve jak malý děcko. On se mi protivil, ale měla jsem to tam ráda. No nic, najdu si něco novýho. Za chvilku už jsme stály před velkým domem. Jako, že by byl v lepším stavu jak ten můj to ani moc ne. "Tak kde budu bydlet?" Zeptala jsem se sladce, když jsme vešli dovnitř. Je to tady velký, místo se pro mě určitě najde. Trochu si to vybavím a zkrášlím a půjde to.

"No řekněme, že svůj čas trávím trochu smysluplněji, než procházením lidských obchodů." Zakřenil jsem se na ni, když v tom se změnila do své lidské podoby. Stejně je zvláštní, že jsme to právě my, kdo se tu snaží přizpůsobit, ačkoli bychom lidi dokázali smazat z povrchu země, jen kdyby si to démoni pořádně uvědomili. Zamyslel jsem se na okamžik, jenže v tom do mě málem vrazil nějaký obtloustlý podivín. Pobaveně jsem si vyslechl jejich rozhovor a čekal, až mu Xaia rozsápe hrdlu, jenže se tak nestalo, přitom se do ní docela navážel. Zakroutil jsem nad ní hlavou. "Co to jako bylo? Kdybych věděl, že ho necháš odejít zabiju ho sám. Takhle sebou nechat zametat. Máš pro to nějaký rozumný vysvětlení nebo ho mám jít ještě pozdravit?" Zeptal jsem se jí a už si představoval, jakým pěkně bolestivým způsobem, bych si mohl vzít jeho duši. Nakonec jsem to ovšem nechal plavat, ať si dělá co chce, má snad mozek, i když je blonďatá. Netrvalo dlouho a ocitli jsme se u mě doma. Zamířil jsem k velkému zábradlí, když v tom se mě Xaia bez ostychu zeptala, kde jako bude bydlet. "Tak počkat." Začal jsem a snažil se jí zastavit dřív, než mi to tady celý přestaví. "Uvědomuješ si, že tenhle dům má nějakou historii. Nebo možná, že tady třeba bydlím, takže to tady vypadá, jak to vypadá z nějakého důvodu?" Spražil jsem jí zamračeným pohledem. To byl zase nápad přitáhnout sem tuhletu. Nakonec jsem však jen elegantně i když trochu neochotně pokynul k vyřezávanému schodišti. "Máš k dispozici celé první patro, co se pokojů týče, vyber si tam, jakýkoli budeš chtít. Koupelna je tady na konci chodby. Každý patro má několik vlastních salonků, nebudu ti lhát nejsou využívané, takže nejspíš trochu sešlé, nicméně tady dole, by ti to snad mělo stačit, krb by měl být v každém pokoji vlastní, rozdělat oheň snad umíš. Kuchyň je támhle...eeem...nejím, takže tam toho nejspíš moc nenajdeš, jen nějaký starý sušený čaj. Pokud by se stalo, že bys svoji energii chtěla přiživit, jako například já, dole ve sklepě je ještě pár nevyužitých duší. Zrovna tak, pokud umíš hrát na klavír, klidně si hraj, aspoň se jednou využije." Než se ovšem vypadala pryč, ještě jsem ji chytl za rameno a donutil ji , podívat se na mne. "Moc se tu nezabydluj, je to jen dočasné." Opět jsem ji pustil a zamířil rovnou do sklepení, potřeboval jsem doplnit trochu energie a vyléčit svá zranění.

"Hele, koupíme pár věcí a během chvilky budeme pryč." A nebo taky ne. "To nemusíš. Je to prostě jen nepříjemnej člověk, těch je na světě spousta a já si to nějak osobně neberu, takže mě to fakt netrápí." Ikdyž... On by si to možná i zasloužil. "A nebo..."Mohla by to být sranda, jakože shodit na někoho barák taky není špatný, ale to není to samý. "Omluv mě na chvilku." Usmála jsem se a rozběhla jsem se opačným směrem, než jsme šli. "Jenom ještě drobnost." Prohodila jsem, když jsem ho doběhla a přidala se k němu. Na mých rukou se mi objevily moje dlouhé drápy, kterýma jsem mu přejela po tváři a zářivě se mi zalesklo v očích, "Nebuďte na všechny tak nepříjemný, to není správný." Zasmála jsem se svýma démonskými zuby. To ho nejspíš trochu vyděsilo, protože se nejspíš snažil utéct. Teda pokud je toho schopný ehm. No neudělal ani 2 kroky a já ho za rameno strhla na zem. Sakra, občas mám fakt sílu. Kdyby náhodou chtěl vstát, tak jsem ho přišlápla, zatímco jsem přemýšlela, jak ho zabiju. V ruce se mi zjevil meč, se kterým jsem ladně otočila v ruce. "Ahoj zlato, dlouho jsme se neviděli." Usmála jsem se, pak jsem svou pozornost zase vrátila k chlapíkovi, který se snažil vykroutit, no bezúspěšně. "Nebuď nepříjemný, může se ti to vrátit a teď běž." Zasmála jsem se a sundala z něj svojí nohu. Nejprve se na mě celý vystrašený koukl, pak se nějak vyhrabal na nohy a jinak nic nestihl. Jedním švihem jsem mu oddělila hlavu od zbytku těla, která přistála o pár metrů dál. "Třeba si to zapamatuješ do příštího života zasmála jsem se a nechala svůj meč zmizet. S usměvem jsem v klidu došla k Zarethovi a jen tak prohodila, "Jo, je to dobrý pocit." Došli jsme k němu domů, snažil se mi vysvětlit, proč to tam vypadá, tak jak to tam vypadá, ale moc si nepomohl. "Klid, nehodlám ti to tu přestavovat. Ikdyž by to možná potřebovalo." Zašeptala jsem poslední větu. A jako nevypadá to tu, že by tady bydlel, ale tak já mu do toho kecat nebudu. Dostala jsem velice zajímavou nabídku, ale eh. "Díky za nabídku, ale bez toho se obejdu." pokrčila jsem rameny. To si radši půjdu něco nakoupit. Ten klavír nezní tak špatně. Ale možná později. Už jsem se chtěla otočit a prozkoumat tu pár pokojů, když mě chytl za rameno. Ne, to vůbec nemám v plánu. Jen jsem nad ním protočila očima. "Neboj se, jen co mi postavíš novej barák, už mě tu nikdy neuvidíš." Mrkla jsem na něj a vydala se to tu prozkoumat. Prošla jsem si pár pokojů a ve třetích dveřích se mi to zalíbilo, tak jsem se rozhodla, že tam to bude fajn. Rozhlídla jsem se a začala přemýšlet, co by se dalo změnit. "Kdyby se to tu vymalovalo, ometly se pavučiny, utřel prach a podlaha, koupilo se nové povlečení a nějaký kytky, tak by to mohlo být fajn." Zamyslela jsem se na hlas.

To co mi naslibovala o pobytu v obchodě, jsem raději ponechal bez komentáře. Zpozorněl jsem ovšem hned, jak začala zvažovat mou myšlenku zabití toho tlustého prasete. Než jsem se nadál stála nad ním s mečem v ruce a já se spokojeným úsměvem na rtech sledoval, jak mu seká hlavu. Málem jsem zatleskal nadšením, byla to překrásná podívaná. Xaia se ke mě vrátila s prostým komentářem svého výstupu. Zářivě jsem se na ni zazubil se slovy. "Já vím, že je." Je vůbec možné, abych byl pyšný na holku, kterou znám sotva den? No zřejmě ano. "A kam že zmizela ta ustrašená čtenářka z parku?" Zeptal jsem se naprosto nevinně. Pokud jde o můj osobní názor, takhle verze Xai, kterou jsem měl právě možnost sledovat, je rozhodně lepší. Už už jsem chtěl odejít do sklepení, když v tom pronesla svoji poznámku o stavění nového domu. V půlce pohybu jsem se zarazil. "Co?" Vypravil jsem ze sebe a pozvedl obočí. Tohle ji snad nemohlo napadnout ani jako vtip. Já abych pracoval rukama...no a hlavně...pracoval...děkuji, nemám zájem. "Nech si zajít chuť i když by teda určitě vydržel víc, než ta tvoje ztrouchnivělá stodola." Zavrčel jsme na ni, při vzpomínce na to, jak se na mě ten proklatej barák bortí. Nijak mě nepřekvapilo, že moji nabídku se zásobami odmítla, ovšem třeba ji jednou dojde, že duše jsou perfektním zdrojem energie. Nezdržel jsem se ve sklepení dlouho, jen jsem roztrhal jednu bezvýznamnou opici, díky které se mi zahojila drtivá většina zranení. Brzy jsem už stál ve svém pokoji a hrabal se ve velké almaře, abych našel nějaký kloudný kus oblečení. Můj pohled ovšem sklouzl k velkému zrcadlu, ve kterém jsem zahlédl známý i když trochu neupravený obraz sama sebe. "Ne...Ne ne ne...To je špatný, to je hodně špatný." Mumlal jsem si při pohledu do zrcadla, na češ jsem si rukou prohrábl rozčepýřené vlasy. "Jak se tohle stalo?" Mumlal jsem si stále. Pravda, je to sice trochu dětinský a kdyby to někdo viděl, pravděpodobně by si o mě myslel všechno, ale co. Trocha temné magie nikdy nikoho nezabila. S její pomocí jsem brzy vrátil vlasy do původního stavu. Svoji pozornost jsem tedy opět přesunul k almaře. Poměrně dlouhou dobu jsem v ní štrachal, ovšem nakonec jsem si na sebe vzal černou matně se lesknoucí košili se zlatým lemováním. Uznávám, že vypadala možná přehnaně slavnostně, ovšem já tu nic "normálnějšího" jaksi momentálně neměl. Vytáhl jsem k tomu ze skříně ještě černé kalhoty, ze stejně zvláštně lesklé, černé látky, pomocí zrcadla opravil poslední otravné nedokonalosti, následně zamířil po schodech opět do hlavní místnosti. Ještě vyzvednu něco, čím tam zaplatíme a můžeme vyrazit.

"Tahle moje část nikdy nezmizí." Prostě se jen k tomu přidala ta moje část, co si užívá zabíjení, v pohodě. Představa Zaretha jak pracuje je...vtipná, vlastně si to ani pořádně nedokážu představit. "To pochybuju. Nebyla to žádná stodola a vydrželo to dost dlouho." Stála jsem si za svým bývalým baráčkem. Vlastně od tý doby, co jsem to našla se to ani moc nezměnilo. V místnosti bylo zaprášený zrcadlo, tak jsem ho trochu očistila a prohlédla se. No, může to být i horší. Modřiny už skoro nebyly vidět, jen ty vlasy... Trochu jsem si je prohlábla rukou, aby vypadaly aspoň maličko upraveně, ikdyž to moc nepomohlo, ale aspoň něco. Oprášila jsem si trochu oblečení, vzala si peníze a s rukama v kapsách někde trochu potrhané mikiny šla do přízemí. Zareth tu ještě nebyl, tak jsem si na chvíli sedla ke klavíru a prstama jemně přejela po klávesách. Vybavila jsem si jednu skladbu, která často hrála v divadle, ale ještě než jsem se rozehrála přišel Zareth. Byl oblečený jak na nějakou slavnost. Projela jsem si ho pohledem, "Super, teď vedle tebe budu vypadat jako bezdomovec." Ušklíbla jsem se. Ale slušelo mu to, ne že ne. "Hurá nakupovat." Rozzářily se mi oči. Zamířila jsem rovnou do středu města, kde je takový menší nákupní středisko. "Vidím to tak, že se první půjdu najíst a pak nějak projdeme obchody." Pokrčila jsem rameny, protože mi vlastně bylo jedno co odpoví. Co si dám? Vidím to dneska na nějaký zdravý jídlo. Vchod do obchodu byly takový ty divný točivý dveře, kam se k nám nacpali ještě další dva lidi, takže jsem se co nejvíc natiskla na sklo, abych od nich byla co nejdál. V obchoďáku se to množilo lidmi. "Tohle množství lidí mě jednou zabije." Možná i doslova ha. S dostatečným odstupem jsem se rychle proplétala mezi lidmi a zamířila rovnou na místo, kde jsou různé občerstvení a ostatní. Pár lidí na mě hodilo divný, nebo až znechucený pohled, ale moc jsem si toho nevšímala. Sem tam se našel někdo, kdo nerespektuje osobní prostor a já si připadala jak ve špatným kině, kdy se mi před očima zobrazovaly náhodné snímky z životů ostatních. Jak já to nesnáším. Trochu mě začínala bolet hlava a já byla ráda, že jsem si stoupla do fronty a snad se brzo dočkám nějakého pití. Vybrala si salát s kuřecím masem a k tomu vodu s citronem a když jsem nepříjemné prodavačce podávala peníze, zavadila jsem o ni rukou. Rychle jsem ji stáhla k sobě, ale to už se mi začínala motat hlava. Naštěstí to po chvilce přešlo, ale už se zase těším až budu pryč. A to jsem se na to nakupování tak těšila.

Nabral jsem si do kapes pár cenností a když jsem se vrátil do místnosti, nalezl tam Xaiu sedět u klavíru. Škoda jen, že si mě všimla tak brzy. Popravdě jsem byl docela zvědavý, jestli na to něco dovede. Ne, že by mě to snad nějak dojímalo, spíš by nemuselo být od věci vědět, jestli ten starý kus dřeva ještě hraje, když už ho vlastním. Pochopitelně mi lichotilo, jakým způsobem si mě prohlížela a ještě více mě potěšila její poznámka k mému zevnějšku. Legrační je, že si nejspíš vůbec neuvědomuje, jak je těžké, vypadat vedle ní dobře. Tuhle lichotku jsem si ovšem nechal pro sebe. Jakmile celá nadšená zajásala, že se jde nakupovat, jen jsem se na ni zamračil. "Jsi divná." Poznamenal jsem a trochu neochotně ji následoval městem. Sotva jsem se ocitl v zatraceně divném vchodu do, ještě divnějšího obchodu, moje nálada se začala blížit k bodu mrazu. Přísahal bych, že se mi někdo snažil prošmátrat kapsy. Těch lidí tu bylo tolik! Jakoby se na nás všichni schválně lepili. Ocitli jsme se uvnitř obchodu a já jen těžko skrýval úžas. Tolik nových věcí! Sice tu hrála příšerná hudba, za to na každém rohu byla nějaká vymoženost, kterou jsem si nutně chtěl prohlédnout. Copak jsou ti lidé opravdu takhle vynalézaví? "Co je tohle?" Zeptal jsem se Xai a otočil hlavu jejím směrem, při čemž jsem si uvědomil, že zmizela. Místo ní jsem si všiml skupinky nějakých tupců, kteří na mě civěli tak, jako bych snad mohl za to, že vypadám takhle dobře. Je to prostě břemeno, se kterým jsem se naučil žít. "Kde sakra je?" Zeptal jsem se sám sebe a zmateně se rozhlížel kolem. Konečně jsem v davu zahlédl bílé vlasy. Rozběhl jsem se tím směrem, rozrážejíc dotěrné lidi, kteří na mě něco křičeli, dokud jsem Xaiu nedoběhl. Tentokrát s odhodlání znovu ji neztratit z očí, jsem se držel blízko za ní. Takže jsem do ni málem narazil, když se zastavila u nějakého barevného okýnka, zatímco jsem obdivoval neskutečně ošklivou, ovšem krásně zářivou výzdobu. "Co rukavice? Nefungují?" Zeptal jsem se, když zmínila, že ji velké množství lidí nedělá dobře. "Třeba by ti to ušetřilo spoustu problémů." Byl to jen takový nápad. Prostě jsem jen uvažoval nahlas. Nedůvěřivě jsem sledoval, mísu zeleného králičího jídla, které si Xaia koupila. "Tohle vážně chceš jíst?" Zeptal jsem se, ale to už mou pozornost upoutala špinavá židle u posledního, volného, barevného stolku. "Eeeeem...nemají tu náhodou taky něco jako první třídu?" Zeptal jsem se Xai s nadějí v hlase. Přece si na jídlo nemáme sednout k tomuhle.

Už i s jídlem na tácu jsem se otočila na Zaretha. "Proto jsme taky tady. Jen co se najím, tak si nějaké koupím." Ušklíbla jsem se na něj, "Hele možná to nevypadá pro tebe úplně chutně, ale je to fakt dobrý a dokonce i zdravý." Pokrčila jsem rameny. Rozhlídla jsem se po místnosti a koukla na poslední volný stolek, ke kterýmu jsem se rozešla. Vytáhla jsem kapesníky z kapsy a alespoň tu židli otřela. "Jsi zvyklý na moc velký luxus." Zasmála jsem se a podala jsem mu kapesníky. "To přežiješ." Pustila jsem se do jídla a přemýšlela, co všechno musím koupit. "Vidím to tak, že první zajdeme pro ty rukavice, pak nějaký oblečení a prostě to tu nějak rychle proběhneme a zmizíme, protože mi to tady vážně nedělá dobře." Prohodila jsem během jídla. "Nebo jako nemusíš se mnou chodit, ale aby ses neztratil." Ušklíbla jsem se. Ještě bych ho tu hledala po celým obchoďáku, to určitě. Dojedla jsem a odnesla tác, snažila jsem se nějak zorientovat v informační tabuli, abych si mohla rychle koupit rukavice. "Tak snad to bude tudy." Pokrčila jsem rameny a vydala se směrem k jednomu obchodu. Vybrala jsem si tam kožený černý rukavice, nic luxusního, ale účel splní. Nejlepší by bylo, kdybych všechno nakoupila tady. Ale když si tu nakoupím i oblečení, tak vlastně stačí jen zajít do drogerie a můžeme jít pryč. Vybrala jsem si hodně oblečení, peněženka bude brečet. Zaplatila jsem tu nechutně velkou částku a pomalu vycházela z obchodu. "Už jen do jednoho obchodu a můžeme jít." Zastavila jsem se u lavičky, kam jsem si položila tašky a rovnou si nasadila rukavice. "Už chci pryč..." Ani jsem to nestihla doříct, tak se mi zamotala hlava, až jsem se musela posadit. "Nevím, co se děje, tohle se mi nikdy..." Na chvilku jsem se zamyslela, "prosím, řekni mi, že tu máš ten tvůj nechutnej proti jed, to je jediný možný vysvětlení." Koukla jsem na Zaretha prosebně.

Jen jsem nedůvěřivě sledoval Xaiu i to podivný jídlo, kterým se tu začala ládovat. Jak tohle někomu může připadat zdravý, to asi pochopit nedokáži. "Vždyť ti to jen zanese organismus...Měla by ses naučit přijímat čistší formu energie, než tyhle lidské...výmysly." Zabrblal jsem si pro sebe, ovšem na židli si stále odmítal sednout. Tam mě nikdo nedostane. Jakmile naznačila, jestli půjdu s ní, rychle jsem přikývl. Necítil jsem se tu úplně dobře, takže bylo jedině dobře, že mě tu nechtěla nechat samotného. Následoval jsem ji tedy k tabuli a nechápal, proč na mě neustále ostatní návštěvníci tak divně civí. Čekal jsem snad věčnost u toho debilního obchodu, ve kterém si Xaia vybírala své oblečení a popravdě, zaujala mě jedna docela pěkná košile, kterou jsem si tam po celou dobu jejího pobytu v kabinkách prohlížel. Než jsem se ovšem stihl dokopat k nějakému závěru, Xaia se už zdála být hotová. Jak je sakra možné, že ona si stihla vybrat celý šatník a já se nedokázal rozhodnout , co z jedinou kostkovanou košilí? Než jsem se vzpamatoval, Xaia už mě táhla do dalšího obchodu. Možná to byl, jen můj pocit, ovšem ona bledla během nákupů čím dál tím víc. Nechtěl jsem jí do toho zasahovat, ovšem jí to došlo za nedlouho. Jen jsem se na ni potutelně usmál, po jejích slovech. "Díváš se na nejdokonalejší bytost týhle planety Blondsko, myslíš si snad, že bych zapomněl na protijed?" Z kapsy jsem vytáhl malou lahvičku s nezdravě vyhlížejícím nazelenalým obsahem. Jakmile jsem jí ho však chtěl podat, kde se vzalo, tu se vzalo, objevilo se stádo odrostlých lidských mláďat, které mi při vzájemném pošťuchování vyrazilo lahvičku z ruky. Ačkoli jsem od sebe odhazoval ty smrady snad po desítkách , když jsem se dostal až k lahvičce, našel jsem ji rozdupanou na zemi. S očima na vrch hlavy, jsem chytil za čelo, při čemž sledoval, jak se tekutina roztýká po zemi. Rychlým krokem, jsem se vrátil spět ke Xaie. "Emmm...Jak moc špatně, že ti je?" Zeptal jsem se jí s výmluvným výrazem ve tváři. "Protože se objevily komplikace."

"Nejdokonalejší bytost téhle planety, to určitě." Odfrkla jsem si. "A neříkej mi blondsko." Zpražila jsem ho pohledem. Trochu se mi ulevilo, když vytáhl lahvičku s nechutně vypadající tekutinou. Pochybuju, že to bude dobré, ale aspoň to pomůže. Chtěla jsem se natáhnout pro lahvičku, když v tom se kolem nás prohnalo spoustu dětí jako hurikán. Snažila jsem se uhnout někam na stranu, ale neměla jsem se jak kolem nich dostat. Jakmile odběhly, objevil se vedle mě Zareth, který byl mezi nimi uvězněný. Jak moc špatně mi je? Ne, neznamená to, že...ne. "Objevily se komplikace?" Nevěřícně jsem se na něj podívala, pak jsem si všimla zelené tekutiny na zemi. "No to si děláš srandu... Já nevím, umíram! Ale však to nevadí, protože tady pan dokonalej má vždycky nějaké řešení." Začala jsem hystericky rozhazovat rukama. Párkrát jsem se zhluboka nadechla, abych se zase uklidnila a prohrábla si vlasy. "Doufám, že máš doma další a cestou neumřu." Otočila jsem se a vzala si tašky. Je mi čím dál tím hůř a to bych ještě potřebovala zajít do dalšího obchodu. Budu se sem muset vrátit. "Nesnáším děti, takový malý kazisvěti." Brblala jsem nenávistně. "Pojď, pokud možno bych chtěla ještě chvíli žít." Protočila jsem očima. No jo, ale kudy se dostaneme ven? Jaksi jsem se při nakupování ztratila a můj orientační smysl není úplně nejlepší. Udělala jsem pár kroků, než jsem se na něj otočila. "Ehm, víš kudy jsme přišli?"

"Nejdokonalejší bytost téhle planety, to určitě." Odfrkla jsem si. "A neříkej mi blondsko." Zpražila jsem ho pohledem. Trochu se mi ulevilo, když vytáhl lahvičku s nechutně vypadající tekutinou. Pochybuju, že to bude  dobré, ale aspoň to pomůže. Chtěla jsem se natáhnout pro lahvičku, když v tom se kolem nás prohnalo spoustu dětí jako hurikán. Snažila jsem se uhnout někam na stranu, ale neměla jsem se jak kolem nich dostat. Jakmile odběhly, objevil se vedle mě Zareth, který byl mezi nimi uvězněný. Jak moc špatně mi je? Ne, neznamená to, že...ne. "Objevily se komplikace?" Nevěřícně jsem se na něj podívala, pak jsem si všimla zelené tekutiny na zemi. "No to si děláš srandu... Já nevím, umíram! Ale však to nevadí, protože tady pan dokonalej má vždycky nějaké řešení." Začala jsem hystericky rozhazovat rukama. Párkrát jsem se zhluboka nadechla, abych se zase uklidnila a prohrábla si vlasy. "Doufám, že máš doma další a cestou neumřu." Otočila jsem se a vzala si tašky. Je mi čím dál tím hůř a to bych ještě potřebovala zajít do dalšího obchodu. Budu se sem muset vrátit. "Nesnáším děti, takový malý kazisvěti." Brblala jsem nenávistně. "Pojď, pokud možno bych chtěla ještě chvíli žít." Protočila jsem očima. No jo, ale kudy se dostaneme ven? Jaksi jsem se při nakupování ztratila a můj orientační smysl není úplně nejlepší. Udělala jsem pár kroků, než jsem se na něj otočila. "Ehm, víš kudy jsme přišli?"

Připouštím, že tohle nebylo úplně dobře načasované. Dokonce bych možná dokázal překousnou i Xain poněkud naštvaný ton hlasu. Dobře...tentokrát je naštvaná docela oprávněně. Jak jsem měl ale předpokládat zrovna tohle? Po její otázce jsem si rukou promnul oči a spánky. "Ehm...hlavně nezačni panikařit. Komplikace se objevují, projevují a odcházejí." Řekl jsem, při čemž se pokusil o trochu nucený úsměv, moc dobře jsem si uvědomoval, co je v sázce. Než jsem se ovšem stačil nějak obhájit, Xaia začala téměř hystericky jančit. Jen jsem zvedl ukazováček a nadechl se k odpovědi, jenže ona se zdála být k nezastavení. Opět jsem tedy ruku svěsil a sepjal rty k sobě. Takhle jsem tam stál, do té doby, než mi řekla, vše co měla na srdci. Nic moc pěkného to nebylo, nikomu jinému by to nejspíš neprošlo. Zatvářil jsem se na ni při její poslední větě dost dotčeně. Načež jsem opět vykouzlil na obličeji široký úsměv. "Samozřejmě, že mám nějaké řešení Blondsko. Buď dojdeme ke mě a nebo si tu můžeš párkrát olíznout podlahu. Vzhledem k tomu, kde a co jsi před chvilkou jedla, tě tohle určitě nezabije." Uznávám...tohle byl špatný vtip. Raději jsem ji tedy beze slova následoval. Souhlasně jsem kýval na její brblání, abych pořádně kladl důraz na to, že za rozbití lahvičky nemůžu já, ale lidská mláďata. Tak malá a přesto podlá. Jakmile se ovšem zastavila, s tím, že vlastně neví, kde je, jen jsem na ni překvapeně hleděl a zamrkal. "Mno...ehm...jako...asi takhle... Já jsem tu poprvé, takže to ty by ses tu měla nějak rozumně orientovat. Nemám tušení, kde jsme." Mou pozornost, ovšem upoutala zářící světla. "Zdá se mi to snad? Nebo ty lampiony mají tvar zvířat? Jsou to vůbec lampiony? A proč by je prodávaly v obchodě pro děěě...jo jasně, ten problém...už se soustředím." Znovu jsem se tedy rozhlédl. "Prostě se někoho zeptáme, třeba těhle divnejch výrůstků." Nadhodil jsem a ukázal ke skupině mladých jedinců."