Zareth+Ytia+Xaiarana+Sombra

Trochu vyděšeně jsem zamrkala, když mi došlo, že Zareth svá slova nejspíš myslí vážně. Pak jsem znovu nabila své ztracené rovnováhy: "Až na to, že nejsem jídlo." Zamrmlala jsem a předešlý poznatek o mé velikosti a jeho nezdvořilosti jsem přešla bez povšimnutí. Odešel z pokoje a já svou pozornost nenápadně přesunula na Xaiu. "Uhm," odkašlala jsem si: "Takže Xaio..." Zarazila jsem se, protože jsem nevěděla jak pokračovat. Zavrtěla jsem nad sebou hlavou. Nepoučitelná si, Ytio. Zhrozila jsem se nad sebou v duchu. A najednou mi něco svitlo. Otočila jsem se čelem ke Xaie, nasadila svůj zářivý úsměv a v očích se mi zalesklo pochopení a potěšení: "Co takhle navštívit ZOO? Myslím, že mi došlo něco, co před tím ne." Sice se to týká i Zaretha, ale doufám, že tam půjdu sama nebo jen s Xaiou. Zadoufala jsem v duchu. Tleskla jsem si mírně pro sebe a úsměv ještě víc rozšířila.

Nevím jak dlouho už jsem vlastně šla, ale konečně se přede mnou vynořila střecha našeho starého domu. Sice stále vypadal majestátně, ale léta chátrání na něm byla už hodně znát. Přejel mi mráz po zádech. Přísahala jsem si, že už sem nikdy nevkročím. Přistoupila jsem ke dveřím a přejela prsty po klice.Musela jsem se smutně usmát, vše bylo stejné jako před lety. Opatrně jsem sáhla na kliku a po chvilce váhání ji stiskla. Dveře zaduněli a zaskřípaly, když jsem proklouzla dovnitř. Nechala jsem spadnout kápi na ramena. Jakmile jsem se jen trochu rozhlédla, úplně jsem se zarazila. "Kdo sakra jste?!" Veškerý můj um ovládat se byl ten tam, protože do tohohle domu nemohla proklouznout živá duše. Přesto tu teď právě byly dvě úplně cizí dívky. Znovu jsem nasadila svoji klidnou masku a tentokrát už klidně zopakovala svoji otázku. "Kdo jste?"

Ytia se na mě otočila a začala mluvit o... zoo? Tak trochu jsem nechápala, o co teď jde, ale její úsměv naznačoval, že je v tom nějaký háček, přece bychom nešli do zoo jen tak. "Co máš v plánu? To, jak jsi z toho nadšená se mi nějak nezdá a jen tak do zoo, bychom asi taky nešli, takže... o co jde?" Zeptala jsem se jí, ale Ytia nestihla odpovědět, protože nás přerušilo otevření dveří, kterými přišla bělovlasá dívka. Když se zeptala, kdo jsme, jen jsem se trochu nervózně uchechtla, "Na to bychom se měli ptát spíš mi." Jak se sem sakra dostala? Musela o tomhle místě vědět, ale jak, to jsem neměla tušení... to se dořeší potom, teď mě spíš zajímalo, kdo to je... Kde je Zareth, když mu někdo úplně neznámý vejde jen tak do domu?

Zavřel jsem za sebou dveře svého pokoje a klekl si k jedné staré skřínce. Otevřel jsem ji, abych mohl zkontrolovat zásoby protijedu, který tu mám pro Ytiu. Sice ji vážně hodně nesnáším, ale zatím potřebuju aby žila. To že ve skřínce zůstaly poslední dvě lahvičky s hustou, odpudivou tmavě zelenou tekutinou, mi rozhodně radost neudělalo. Sedl jsem si tedy ke stolu, a připravil kovovou misku. Drápem jsem si podřízl žíly na levém zápěstí a čekal dokud se mi nezačaly dělat mžitky před očima. Když už jsem se vážně necítil dobře, zacelil jsem si ránu a přivolal k sobě démonskou desku. Stačila jednoduchá formule a síly jsem znovu nabil. Vzal jsem misku s krví a zamířil do podzemí. Nebo spíš do jedné utajené cely, ke které byl vstup přímo v pokoji. Odhrnul jsem malý rudý koberec a odklopil jsem desku a slezl po žebříku. Hned jak jsem se dostal na zem, zaskřípal jsem drápy o kámen a pochodeň po mé pravé straně vzplála. Celá místnost byla jen malá kamen kobka s vlhkými stěnami. Naproti mě byl v řetězech svázaný anděl. Dlouhé téměř zlaté vlasy mu splývaly na ramena a oči měl zavázané proužkem látky. Jeho bílá křídla byla úplně polámaná a hubený byl až na kost. Byl také velmi mladý a přesto mi vědomí, že tu mám opeřence, nedělalo vůbec dobře. "Zdravím tě..."Začal jsem úlisně. "Jako obvykle budu potřebovat nějakou krev." S těmi slovy jsem k němu zamířil. "Jo a ještě tvé slzy."

Vystřelila jsem do stoje a postavila se po boku Xaiy. Kdo to, ksakru, může být?! Přemýtala jsem v hlavě, až mi postupně začalo něco docházet. "Počkat," šeptla jsem si tiše pro sebe. Tenhle dům přeci nikdo neobjeví. Z toho vyplývá, že už o něm vědět musela. A ta Zarethova složka.. V to chvíli mi to konečně docvaklo a já překvapeně vytřeštila oči. "Takže je to pravda!" Vyhrkla jsem a přeměřila si dívku pohledem. Naklonila jsem se blíž ke Xaie: "Nejsou si trochu podobný?" Ušklíbla jsem, ale můj úšklebek mi hned z tváře zase zmizel. Takže to, co se psalo v jeho složce byla pravda. On má...sestru. Nechtělo se mi v to věřit. "Jdeš za Zarethem, že jo? Už ale asi nebude takový jakého si ho znávala." V duchu jsem s ní soucítila, protože vím jaké to je přijít o bratra. Na odpověď týkající se ZOO se Xaia bude muset ještě počkat.

Obě dvě jsem si pozorně prohlédla. Bylo dost možné, že to byly nějaké vražedkyně, třeba je budu muset v blízké době dokonce zabít, ale na to jsem teď nechtěla myslet. Probodávala jsem blonďatou dívku tvrdým pohledem. Rozhodně se mi nezamlouvalo, jak se mnou v mém vlastním domě mluvila. "Mě to tady v podstatě patří. Takže to tady dělám." Ukázala jsem na blízký obraz. "To jsem já když mi bylo patnáct a ten rozcuchaný malý kluk je můj bratr. Myslím, že si jsem se zas o tolik nezměnila." Pronesla jsem chladně jejím směrem. Mou pozornost upoutala ta se zrzavými vlasy. Jen jsem ji upřeně sledovala a snažila se co nejlépe odhadnout, co si o tom všem vlastně myslet. Nakonec jsem trochu odměřeně odpověděla. "Já už si nějak poradím. Jen mi řekni kde ho najdu. Nestojím o žádné potíže." Po tolika letech odloučení se konečně znovu setkáme. Přesto jsem se zatím nemohla radovat, alespoň dokud ho neuvidím na vlastní oči.

Yita se mě zeptala, jestli si není se Zarethem podobná, nebyla to rolik otázka, jako konstatování, teď když jsem se na ní koukla, tak možná trochu ano. Říká, že jí to tady patří. Takže je to nějaká příbuzná a Ytia ví o koho jde. "O co tady jde, kdo to je?" zeptala jsem se jí podezřívavě. Je to divný, přece by se Zareth aspoň zmínil, ne? No, ikdyž u něj nikdo neví. Právě teď jsem to byla já, která byla nejvíc mimo, už by mi to mohl někdo vysvětlit. "Věř mi, taky nestojíme o potíže, takže nám, tedy hlavně mně, vysvětli o co tady jde a co po Zarethovi chceš a pak ti klidně řeknu, kde je." Ušklíbla jsem se na ni. Doufám, že do tý doby nepřijde Zareth, to by mi nikdo nic nevysvětlil a já bych zase nevěděla o co jde.

Krev toho anděla byla snadná získat, horší už to bylo se slzami. Chvilku to zabralo, ale po osmém zlomeném žebru a rozdrásané noze, konečně zaplakal. Křišťálové slzy jsem zachytil do lahvičky a zamířil do svého pokoje. Nevěděl jsem jestli anděl přežije, ale kdyby vyšel ještě alespoň na jedno použití, byl bych rád. Znovu jsem přišel ke stolu a nalil krev i slzy anděla do misky s tou mojí. Většina se okamžitě vypařila, jen na dně zbylo trošku podivné, husté, zelené tekutiny. Mezitím co jsem opatrně přehrával tekutinu do hlavičky zaslech jsem nějaký rozruch za dveřmi, ale musel jsem to dodělat. Když byla veškerá hmota v hlavičce, zasklebil jsem se na ni. "Tak to je dobře nechutný."

Střeliva jsem pohledem po Xaie, a pak zase zpět na tu dívku. Zavrtěla jsem hlavou: “Však on se za chvilku objeví sám,” Pokrčila jsem rameny a přměřila ji pohledem: “Neměla by si být..mrtvá?” Otázala jsem se váhavě a snažila se skrýt veškeré emoce, které se pokoušeli vydrat na povrch. Hlavou mi Pluto tolik otázek, na které bych chtěla získat odpovědi, jenže jsem si celou situaci dobře uvědomila. Byla bych sebevrah, kdybych teď začala šťourat do minulosti. Pohled jsem zabořila do jejích očí: „Nepamatuje si tě. Neví o tobě.” Šeptla jsem, a přesto si byla naprosto jostá, že mě slyšela.

Preměřila jsem si blonďatou dívku pohledem. Zdála se být dost zmatená, přesto očividně bratra znala.. Znamenalo to, že není tak špatný, jak jsem se z počátku obávala? "Chci s ním jen promluvit. Nic víc." Svoji pozornost jsem obrátila na tu zrzavou. " Omlouvám se...příště si to přežívání odputim." Řekla jsem s kamenným výrazem. Došla jsem až k zrzce a podezřívavě se jí zeptala. "Řekni mi, jak je možné, že on si mě nepamatuje, ale nějaká cizí holka o mě ví až nepěkně moc?" Byla to výzva. Na její odpovědi bude záviset další dění v místnosti.

Tak si s ním chce jen promluvit, jo? Stejně je to divný, hlavně Ytia toho ví až moc, rozhodně víc než by měla. Takže abych si to ujasnila: Ona je sestra Zaretha, kterou si Zareth nepamatuje. Už by Zareth mohl přijít, aspoň by se konečně setkal se svou sestrou a my to tady nemuseli řešit. Další otázkou se Sombra strefila do černého. Tohle mě taky hodně zajímalo, "Jo, jakto, že toho víš tolik?" otočila jsem se podezřívavě na Ytiu a čekala na odpověď.

Vzal jsem si ze skříně šedou košili,uklidil lahvičku do skříně k těm dalším, co mi zbyly a zamířil za těmi dvěma ztracenými případy. Moc se mi nezamlouval fakt, že mi ty dvě dost možná někde slídí v domě. Když jsem se ale objevil ve dveřích,opravdu hodně překvapeně jsem zůstal stát, protože v místností bylo o jednu víc. Znamenalo to snad, že ochranné kouzlo nefunguje? Moje zvědavost byla to jediné, kvůli čemu jsem zatím neútočil. Pomalu jsem se vydal směrem k nim. "Čekám nějaké vysvětlení." Dobře jsem si bělovlásku prohlédl, ale nezdálo se mi na ní nic povědomého. "Jak si se sem sakra dostala?" Možná je ze stejné společnosti jako Ytia a jen ji sem následovala. Zpražil jsem tedy Zrzku pohledem, protože jsem to dávala za vinu jí a také se tvářila jako jediná, kdo celé téhle situaci rozuměl.

Když do místnosti vešel i Zareth, tak jsem darovala všem třem ušklíbnutí. Nejdřív jsem se otočila k dívce a ke Xaie: “Jednoduše to vím ze Zarethovi složky, kterou si vedla organizace.” Pak jsem se otočila k Zarethovi: “Já ti na začátku, jak jsme byli v sídle organizace, říkala, že máš sestru.” Kývla jsem hlavou k dívce a nevinně Pokrčila rameny. “Informace o tobě byli docela zajímavé,” zaškelbila jsem se na něj. Konečně, nejsem pro jednou ta, co nic neví. Na chvilku jsem se zarazila, ne jsem se otočila ke Xaie a bělovlásce: “Mám ale takový nepěkný dojem, že vaše složky organizace stále má.” Což není dobré, došlo mi.

Prohlédla jsem si Zaretha, který se teď objevil ve dveřích a velice důkladně si ho prohlédla. Po tolika letech, jsem ho konečně našla. Sice jsem na to byla připravena, přesto mě zasáhlo, že v jeho očích rozhodně nevidím nadšení ani jiný náznak emocí. "Má pravdu." Opáčila jsem, na to, co řekla Zrzka a pro jednou vynechala důležitý o organizaci, která nějakým zázrakem věděla víc než mi samotní. "Jmenuju se Sobra, hledám tě už nějakou dobu." Na chvílí jsem se odmlčela, protože jsem váhala, zda to mám říct před těmi dvěma. "Taky vím, že jsi nemocný...a můžu ti pomoct. Jen mě vyslechni."

Chtěla jsem něco říct, chtěla jsem se zeptat na nejmíň milion otázek, ale jen co jsem otevřela pusu, ani jsem nevydala hlásku a zase ji zavřela. Netuším, o co se jedná, přijde mi, že jsem nejzmatenější ze všech aa nepotřebuju to sobě, ani všem okolo pořád připomínat. Prostě počkám, až se všechno vysvětlí.Ovšem to by se nesměla ozvat Sombra s tím, že je Zareth nemocný a že mu může pomoct. Tak teď jsem zmatená ještě víc. "Počkat, cože? Nemocný? Vysvětlete mi konečně o co se tu jedná a budu spokojená." Řekla jsem a na náznak toho, že už to vážně chci vysvětlit a neustoupím od toho jsem si založila ruce na hrudi.

Tak tohle byla ta Sobra o které před tím Ytia mluvila. Pokýval jsem hlavou. Jediný, kdo se tu zdál být stejně zmatený jako já, byla asi Blondska, ta e to ale nesnažila skrývat. Nevěřil jsem tomu, že bych s ní měl cokoli společného, ale hodlal jsem využít toho, že si to ona myslí. Málem jsem se od srdce zasmál, tedy kdybych to uměl, po té, co mi nabídla svoji pomoc. Místo toho jsem jí věnoval jen úšklebek. "Podívej, já rozhodně netvrdím, že jsem tvoji rodinu i s bratrem nenaporcoval do guláše, ale jsem si docela jistý, že mebyli ani první ani poslední. Jen mi všichni nějak splývájí. Každopádně kdybych věděl, že žiješ, rozhodně bych si tě našel a poslal rovnou za nimi." Na rukách se mi objevili kovové drápy."Jsem rád, že jsi mě našla, aspoň si ušetřím práci." Nemohl jsem ji nechat odejít i kdybych chtěl. To jsem konec konců nemohl nikoho, ani ty dvě, co přišli se mnou. Jenom o tom ještě nevěděli." Tak pojďme mluvit sestřičko."

Pro jednou jsem se rozhodla do toho nemíchat. Teda, aspoň na chvilku. Navíc mě pomalu, ale jistě, po dnešku začínalo bolet v krku. Koutkem oka jsem sledovala Xaiu, ale spíše jsem se soustředila na dění mezi těma dvěma, Zarethem a Sombrou. Na tváři se mi vyrýsoval další kyselý úšklebek, když se na scénu dostavili Zarethovi drápy. Musela jsem si trochu odkašlat, protože mě v krku začínalo i škrábat. Super, díky tomu idiotovi přijdu na chvilku nejspíš o hlasivky, zanadávala jsem v duchu. Mezi dva prsty jsem chytla pramen svých zrz vlasů a začala jimi točit jako často před tím. “Jak to asi dopadne?” Zachraptěla jsem si tiše pro sebe a byla si jistá, že mě nikdo jiný neslyšel. Ostatní mohli totiž zaslechnout maximálně mé sípání.

Dovolila jsem si na malý okamžik obrátit svoji pozornost na Blondýnu. "Není to démon, alespoň ne pravý. Tohle jsem neměla dopustit, ale teď jsem tu, abych to napravila. Jen potřebuju trochu času a spolupráce. " V tom jsem spatřila jeho vyzývavý výraz a lesklé drápy. Bez jediného slova se mi v rukách objevily dva krátké energetické meče. Které pulzovaly snad všemi odstíny modré a jejich světlo tančilo po stěnách domu. S bratrem jsme se vrhli di rychlého šermu. Jeho pohyby mi byly povědomé a věděla jsem co čekat, což mi dávalo obrovskou výhodu. Rychle se mi tedy podařilo prolomit jeho obranu. Problém byl v tom, že jsem ho nechtěla zabít, ani těžce zranit. V okamžiku se mi tedy v ruce objevil místo jednoho meče, dlouhý bič z modré energie, kterým jsem proti němu švihla.

Jen co jsem slyšela slovo "spolupráce" hned mi bylo jasné, že to fungovat nebude. To se potvrdilo hned jak se po sobě vrhli. "Takhle asi nevypadá spolupráce, co?" ušklíbla jsem se na Ytiu. Nechtělo se mi úplně mezi ně vrhat, tohle jsou jejich rodinné záležitosti, ale nechtěla jsem, aby se třeba zabili nebo něco, tak jsem jen zařvala ať se nechají, ale asi mě úplně ignorovali. Tohle nebude jen tak nějaká rodinná šarvátka. Hlavně mi pořád nejde do hlavy to, co znamená, že je nepravý démon, ale nad tím úplně nemám čas přemýšlet. Už jsem je chtěla od sebe odtrhnout, ale modrovlásce se v ruce objevil bič a chytila do něj Zaretha. To že mě málem švihla je vedlejší... Chvíli jsem přemýšlela, jestli se jim do toho budu motat, ale pak jsem si jen dřepla a čekala co bude následovat. Moje věc to není, ať si to nějak vyřeší.

Nechápal jsem,jak je to možné, ale zdálo se, že dokázala předvídat mé pohyby. Brzy mi došlo,že ji tímhle způsobem nebudu moct porazit. Rozhodl jsem se zjistit jeden důležitý faktor. V jednu chvíli jsem si nechal nechráněné hrdlo. Byl jsem si docela jistý tím, že mohu vyhrát jedině tak, když prohraju. Sice to nebyl zrovna muj stil, ale co se dalo dělat. Jakmile se objevil ten bič, zavrčel jsem na ni. "Ty jedna mrcho. Ode mě teda žádný ohledy nečekej!" Ráně jsem se nevhl, stejně by mě dřív nebo později trefila. Místo toho jsem nastavil ruku, aby se do ní zamotala, co největší část biče. Ihned po hodně, HODNĚ nepříjemné a silné ráně následovala další salva bolesti, jak se mi ta podivná energie začala neuvěřitelně rychle propalovat hlouběji do masa. Bylo pěkně nepříjemné slyšet, vidět i citit, jak se všechno škvaří. Uvědomil jsem si, že jestli si nepohu, tak budu mít po ruce. Zatnul jsem zuby a pevně chytil bič mezi do běla rozpálené drápy. Natáhl jsem jej pod lopatky a namotal i na druhou ruku. Probudil jsem v sobě temnou magii a veškerou svoji sílu soustředil do švihu. Trhl jsem s bičem tak silně, že Sombra odlétla přes celou místnost a narazila zády i hlavou do zdi. Konečně bič zmizel. Prohlédl jsem si znetvořenou levačkou, ze které vysely kusy seškvařené kůže a masa, tohle bylo vážně zlé. Tiše jsem zavrčel a odhalit tak ostré zuby. Moje ruka není vůbec nic v porovnání s tím, co se stane s ní. Přistoupil jsem k ní a chytil ji rozžavenými drápy za hlavu. Bezeslova jsem jí znovu praštil hlavou o zeď. Když se znovu sesunula k zemi chytl jsem ji pod krkem a zase vytáhl na nohy. "Brášku tu nenajdeš." Ještě okamžik jsem sledoval jak se šrtí a zmítá se v bolestech. Potom jsem ji jediným rychlým pohybem usekl ruku. Okamžitě nás oba zalila krev. Odhodil jsem ji kus stranou a zjistil, že ta mrška má docela výdrž. Furt ještě žila. "Divadlo je u konce." Řekl jsem směrem k těm dvěma a s tichým syknutím, si chytl spálenou ruku.

Zavrtěla jsem nad celou situací hlavou a posadila se vedle Xai. Nenechám se zabít při pokusu je zastavit. Prudce jsem se ale postavila, když Sombřino tělo přelétla místnost a setkalo se se zdí. Rukou jsem si překryla pusu, když jí Zareth nemilosrdně usekl ruku. Jeho ruka na tom sice nebyla nejlíp, ale byla jsem si jistá, že on si s tím už poradí. Místo toho jsem rychle přešla místnost, nachvilku se zastavila u něj a prohlédla si jeho ruku z blízka. “Jsem si jistá, že si jí ošetříš sám,” ucouvla jsem od něj na několik kroků, než jsem se s nechápavý zavrtěním hlavy opět vydala k Sombře. Přiklekla jsem k ní a obdivovala v duchu to, že ještě žije.

Jakmile chytil do ruky můj bič, pokusila jsem se ho vytrhnout, místo toho mě ale čekal bolestivý dopad na sousední stěnu. Celá otřesená jsem se pokusila zvednout, zatímco jsem v puse ucítila pachuť vlastní krve. No tak tohle se mi moc nepovedlo. Vykřikla jsem, když se mě ty rozžhavené drápy dotkly, ale mé nářky přestaly hned, jak se zeď přiblížila podruhé. Tentokrát už jsem se ani nesnažila zvednout. Naprosto jsem ztratila orientaci. Probudila mě až naprosto mučivá bolest u mého pravého ramene. Až teď mi do došlo. Ten parchant mi usekl ruku. Ani nevím jak jsem se ocitla znovu na zemi a tak nějak věděla, že je to konec. Už jsem nemohla ani naříkat. Zahlédla jsem nějaký mlhavý obraz zrzavých vlasů, jak se ke mě blíží. "Proč mě teda nezabiješ?" Vypravila jsem ze sebe. "Předtím jsi řekl, že kdybys věděl o mé existenci už bych byla mrtvá. Tak už si sakra pohni." Zakřičela jsem na něj a doufal, že už to dokončí.

Musela jsem si dát ruku před pusu, abych nevyjekla když Zareth hodil Sombrou o zeď. Prudce jsem se zvedla, když ji usekl ruku, až se mi trochu zamotala hlava, ale to jsem ignorovala. Upřímně jsem teď vůbec nevěděla co dělat, Zareth si se svými zraněními poradí, to vím jistě, ale nevím jak Sombra. Ono přijít o ruku asi není úplná sranda. Hlavně nevím, jestli jí vůbec chci pomáhat. Vždyť si sem nakráčela jak já nevím kdo a chtěla zabít svého bráchu, to mi nepřijde úplně normální. Rozešla jsem se k Sombře, ale zastavila jsem se, když zakřičela, ať ji Zareth zabije. Ta holka má kuráž, to musím uznat. Otočila jsem se na Zaretha a tázavě se na něj podívala, vážně mě zajímalo, co bude v téhle situaci dělat. Doufám, že ji nezabije, ta holka by se nám mohla i hodit, aspoň po tom, co jsem teď viděla, tak si myslím, že nebude úplně marná.

Sledoval jsem výrazy těch dvou. No booože, tak nemá ruku. Zblázněte se všichni. Já ji zase mám a taky to nikomu necpu. "Ty jseš tak bezcitná víš to vůbec Ytio? Nemohla bys mi prostě dát svoji duši , abych se dal do kupy že ne..." Odfrkl jsem si dotčeně po její poznámce. Mou pozornost teď upoutala Sombra. "Jo no... Nejspíš jsem změnil názor." Zakřenil jsem se na ni kysele. "Vyneste ten odpad než se vrátím jasné? Už ji tu nechci videt." S těmi slovy jsem zamířil do svého pokoje. Zatracená Sombra. Nejen, že si teď budu muset dávat dohromady ruku, ale ještě jsem kvůli ní přišel o košili. Otráveně jsem ji ze sebe stáhl a roztrhl ještě na pár pruhů, které jsem zavázal kolem spálené ruky. Našel jsem něco jako lepicí pásku a pokoušel se donutit pruhy látku i kůži, aby zůstaly tam kde mají být. Když se mi to konečně podařilo sáhl jsem po tabulce. Stačila jednoduchá formule. Sice to zabere pár dní, ale bude to v pohode. Na nic složitějšího jsem momentálně neměl náladu. Cítil jsem, jak se mi rány začínají až nehezky pomalu hojit. Hodil jsem na sebe nějakou černou košili, kterou jsem vyhrabal ve skříni, aby mi zakryla zranění na zádech a plácl s sebou jak široký tak dlouhý na nadýchanou postel. Jen mi nedošlo, že už jsem ji nějaký ten pátek nepoužíval. Do vzduchu se vznesl oblak prachu a já se opravdu hodně snažil nenadávat. "Jen klid..." Snažil jsem se uklidnit sám sebe. "Alespoň, že už to horší být nemůže." Sotva jsem to dořekl,postel se s obrovským rámusem sesunula k zemi. Nejdřív jsem se pokusil vstát, ale nakonec to vzdal, vykašlal se na celej svět a rozvalený uprostřed pokoje na troskách postele prostě usnul.

Trhla jsem hlavou, když se ozvala z patra nad námi rána. Nadzvedla jsem hlavu a pootevřela ústa. Chvíli jsem očima probodávala strop, než jsem se opět sklonila nad Sombřinou rukou. "Zajímalo by mě, co rozbil tentokrát," zamumlala jsem si pro sebe a z trika si odtrhla kousek látky. Zaškrtila jsem Sombře ruku a v duchu doufala, že nevykrvácí. Otočila jsem se na Xaiu a váhavě zkrabatila svoje obočí. "Ošetříš jí? Skočím pro nějaké obvazy a," znovu jsem si prohlédla Sombřin pahýl: "A bůh ví, co ještě." Zašeptala jsem si pro sebe. Ani jsem nepočkala na odpověď a rychle se rozběhla ke schodům. Brala jsem je po dvou a celá zadýchaná zastavila až na vrcholu schodiště. Našla jsem Zarethův pokoj a otevřela dveře. Překvapeně jsem na Zaretha vyvalila oči. Jeho, musím si sama pro sebe zdůraznit, zničená postel ležela povalená na zemi, okolo ve vzduchu vířila snad tuna prachu a uprostřed toho všeho spal Zareth na té rozbořené posteli. Na tváři se mi vytvořil úsměv od ucha k uchu. Ihned mě totiž napadlo několik způsobů, jak ho "mile" vzbudit. Nakonec jsem ale raději všechny zavrhla. "Zarethe?" Zašeptala jsem nejdřív jemně a došla blíž k jeho posteli. "Zarethe," zvýšila jsem trochu hlas a šťouchla do něj rukou: "Zarethe!" Zaječela jsem mu do ucha. "Ty jsi usnul?" Svůj úšklebek jsem zamaskovala malým úsměvem a naklonila jsem hlavu mírně napravo. V očích se mi zalesklo.