Zareth+Ytia+Xaiarana+Sombra

Tvářil jsem se, jako že ignoruju snad všechno co řekla a jen propaloval její mobil vražedným pohledem. "Víš jediná věc, kterou jsem teď slyšel byla ta, že umřeš." Na to jsem ji chytil za ruku ve které držela mobil. Okamžitě se mi na ní zase objevily dlouhé kovové drápy a já jí je zaryl do kůže až jí z ní začaly prosakovat pramínky krve. "Pokusím se ti to říct jinak." Začal jsem úplně klidným hlasem. "Pokud mi nepomůžeš umřeš, protože ti vyprší čas. Stačí jediný kontakt s moji krví v té tvé a zbývají ti asi tak tři dny života." Na prsech v místech kde jsem ji držel, prosákla krev i mě a já ucítil, jak se z její krve stává prokletá. Na to jsem ji pustil "Takže buď tě tu teď nechám a ty si budeš pěkně žít posvém do konce tvého krásného a třídenního života, nebo mi pomůžeš najít lék na tohle prokletí." Poodstoupil jsem od ní, sebral mobil s prasklým displejem ze země a nabídl jí ho. "Do toho, zavolej svoje kámoše a zabijte mě, ale bude to i tvoje smrt, protože oni lék neznají" Zamyslel jsem se nad jejím návrhem s kavárnou. "Do kavárny klidně zajít můžeme, kafe je fajn. Zvu tě, jestli se ke mě připojíš, aspoň ti budu moct vše vysvětli, dokud ti ještě zbývá čas." Na to jsem vyrazil uličkou směrem ke kavárně. Ať dělá jak myslí. Nehodlal jsem se s ní vláčet.

"Hej! Tsss," Vykřikla jsem když mě chytil za ruku, a pak, když přišla ona ohlučující bolest jsem jen sykla a dál si zachovávala chladný obličej. Když mi vlastně oznámil, že umřu jen jsem se ušklíbla: "Tvé přesvědčovací metody jsou zvláštní." Vytočla jsem číslo na J. na telefonu a přiložila si ho k uchu: "Nic se neděje, potebuju jen přístupová hesla a heckovací program k naší organizaci." Ve sluchátku se ozvalo zapraskání a pak jeho hlas. Vše mi odsouhlasil a poslal emailem. Protočila jsme oči nad jeho starostí: "Já vím Jé, že mě pak nejspíš zabijou, ale mám tu něco co," změřila jsem si Zaretha pohledem: "Co spěchá víc." S tím jsem hovor ukončila a mobil uložila do kapsy. Zareth byl už pěkný kouske přede mnou: "Tak na mě aspoň počkej!" Odfrkla jsme si naštvaně a doběhla ho: "To pozvání beru a to co potřebuješ," odmlčela jsem se a zamyslela. Dělám opravdu dobře, když mu pomáhám? Myslím, že s důvěrou tomu druhému jsme na tom dost stejně. "Pomůžu ti. Nejen proto, že tím zachráním život i sobě, ale něco se ve mně zejmě zlomilo." Ironicky jsem se zasmalá a následovala ho. "Chci od jen jedno." Několik minut jsme mlčela a až když jsem zahlédla nezadržitelně se blížící kavárnu prolomila jsem moje myšlenky a promluvila: "Nerada to říkám, ale budeš mi muset věit." Chvilku jsem se rozhodovala jestli mám pokračovat. Pak jsem se váhavě dala do vysvětlování: "Jak jsem říkala už jsme se s tvým jménem setkala. A od té doby jsem také něco málo zjistila, nejen to, že občas zabiješ pro zábavu, ale i pár dalších zajímavých věcí. Pracovala jsme na tom dost dlouho a tak trochu i na tajno," zhluboka jsem se nadechla: "Asi vím co a jak, jenže je v tom háček. Pokud mě zabiješ, nebo kdokoliv jiný či prostě nějak zemřu tak ten protijed, když to tak nazvu, nebude fungovat. Navíc se tak trochu stalo, že na to pišel šéf, což znamená, že se budu muset hecknout do systému naší organizace a zjistit kde se nachází a v jakém stavu můj výzkum." Přiznala a poočku sledovala jeho reakci. "Pokud mi nebudeš věřřit zemřu a ty později nejspíš se mnou," ušklíbla se sarkasticky: "Vlastně ani nemám důvod žít a mohla bych se tu hned podříznout, ale z nějákého důovdu jsem se rozhodla ti pomocr." Rozesmála se: "Asi jsem se zbláznila!"

Mé přesvědčovací metody jsou hlavně účinné." Opáčil jsem. Slyšel jsem ji jak se baví s někým po telefonu. Vypadalo to, že si je své situace dobře vědoma. Když na mě zavolala trochu jsem zpomalil a počkal, až mě dojde. Na její proslov o víře jsem nic neříkal, nejsem naivní, už dávno nikomu nevěřím, jenže pravda je taková, že ona měla přístupové kody a já ne. Proto jsem po chvilce jen přikývl. Najednou se rozpovídala o tom, jak dělala na mém "případu". Zadíval jsem se na ni a jen pronesl. "No to si děláš srandu. Takže mě nehledá jen celé nebe, ale vy si o mě vedete ještě nějaké záznamy v té vaší...eh organizaci? Musím uznat Charlie, že jsem ohromen. Skvělé...i když to by docela dost vysvětlovalo." Přidržel jsem jí dveře kavárny, samozřejmě jsem měl normální lidské ruce. V tom gestu byl spíše posměch, než nějaká starost o druhého. Usadil jsem se na židli a odpověděl jí na poslední věc. "Nejsi blázen, naopak. Jsi chytrá a odvážná. Jsou tací, kteří by to vzdali, ale ty se nebojíš. Řekněme, že máš dobré instinkty přežití." Byl to takový pokus o zvednutí jejího sebevědomí. Nikdy jsem to nepotřeboval, ale prý se to tak dělá. Potřeboval jsem, aby si myslela, že to vzládnem a ona se zase uzdraví. "Fajn...objednáme si a já ti řeknu víc."

"Naše organizace si vede záznamy o všech a pořád," zvedla jsem pyšně bradu: "A neříkej mi stále, Charlie! Jsem si jistá, že tě to velmi baví, ale lepší by bylo oslovení Ý." Zamračila jsem se a prošla dveřmi. Sice se mi tím jen posmíval, ale já se nechci nechat jen tak zabít a tak jsem prostě s hlavou zdviženou vešla a posadila se. Mávla jsem na obsluhu a ta k nám přispěchala: "Ahoj Johne," usmála jsem se na onoho číšníka: "Dám si své speciální latte jako vždy s cukrovím na víc." Počkala jsem až John odejde se všemi objednávkami a pak jsem se na Zaretha pohrdavě ušklíbla: "Špatný pokus, Zarethííííku," nuceně jsem se zasmála: "Proč tě vlastně provokuju, když mě můžeš tak snadno zabít?" Darovala jsem mu další úšklebek. Chvilku jsem mlčela a naslouchala okolnímu ruchu. "Chci vědět víc," odpověděla jsem po chvilce a pohlédla na něj: "Ale už se mi nesnaž nikdy zvednout sebevědomí nebo se zabiju a můžu ti odpřisáhnout, že nikdo jiný ti nepomůže." Naklonila jsem se k němu a nebezpečně se mi zalesklo v očích: "Tak umřu, ale jestli to tak bude vezmu tě sebou. Přísahám, že i kdyby si se z toho vykroutil tak si tě vždy někdo najde." Když přicházel John s objednávkou tak jsme se narovnala a falešně se usmála: "Jo, ráda ti pomůžu s tím projektem o anatomických směrech a rovinách na těle Eq. Za tohle 'rande'," rukama jsem se smíchem naznačila úvozovky, když ze mě vyšlo ono slovo rande: "Určitě!" Nenápadně jsem ho kopla pod stolem do nohy a když se číšník opět vzdálil zašeptala jsem směrem k němu: "Jeden z mých spolupracovníků."

Zatvářil jsem se na oko strašně provinile. "Oh promiň...Opravdu chceš abych ti říkal Charlie? Mě osobně se to moc nelíbí, ale když jinak nedáš Charlie, budu ti hold muset říkat Charlie." Pozdravila se s číšníkem, jako se starým známým. Nic horšího mě snad potkat nemohlo, leda by to byl anděl. "Jasně...Speciální meny." Nehodlal jsem se nad tím víc pozastavovat už mi bylo jasné, že tuhle kavárnu nenavrhla jen kvůli více očím, sledující okolní dění. Ona se ptá mě proč mě provokuje? No to si snad dělá srandu. "Protože si cvok, který si neuvědomuje vážnost situace." Odpověděl jsem. Už mi došlo, že ta holka není nic víc než vyšinutý cvok, ale potřeboval jsem ji živou. "Fajn." Zasmál jsem se. "Slavnostně přísahám, že se nebudu snažit zvedat tvé sebevědomí. Stejně , kdybych se chtěl zabít, tak vylezu na něj a skočím z něj na beton." Pak jsem se dal do vysvětlování. "Dobře, je to úplně jednoduché. Potřebuju se dostat dovnitř, abych ve vašem oddělení se starými kouzly našel jeden svitek, na kterém je popsán rituál. Jenže to není jen tak nějaký rituál, musí k němu být pár věcí, které ti řeknu později, protože nehodlám riskovat, že mi s nimi pláchneš." Řekl jsem vážně. "Já většinu těch věcí mám, ale minulý měsíc tvoji lidé svitek ukradli a shodou okolností s ním i jednu věc, která se normálně dost špatně shání." Přestal jsem mluvit, když k nám znovu dorazil John. Trochu jsem sykl, když mě kopla pod stolem. "To doufám!" začal jsem hrát společně s ní a zářivě se na ni usmíval. Po tom co odešel, jsem ji probodl vražedným pohledem. "Tohle už nikdy nedělej."

"Škoda, protože mě vážně baví tě kopat pod stolem do nohy," ušklíbla jsem se. Jsem si jistá, že mi pak vycucne duši, ale nejspíš mi opravdu nezbývalo nic jiného než mu pomoct. Koutkem oka jsem pozorovala Johnovy ztuhlé pohyby. "To by tě opravdu mohlo stát život," přikývla jsem roztržitě, protože jsem většinu pozornosti věnovala všemu co dělal onen číšník. Po chvilce jsem se doplnila: "Ten...skok?" Narovnala jsem se v zádech a ztuhle se dál usmívala. Přičichla jsem si ke svému kafi, tak aby si toho nikdo moc nevšiml. "O čem jsme to mluvili?" Zeptala jsem se bezmála po šesti minutách. Skousla jsem si dolní ret: "Jo jasně, ten...svitek? Na oddělení se starými kouzly není." Moje dýka schovaná v botě mě nepříjemně začala pálit. Celé mé tělo se nepříjemně napjalo a já pohled raději stočila na obraz za Zarethem. Pod stolem jsem začala vyťukávat SMSku. A při tom jsem to naznačila Zarethovi. Brzy tu bude někdo mrtvý a já díky tomu možná přeci jen získám pro Zaretha onen svitek.

"To mě těší, že ti dělám radost Charlie." ušklíbl jsem se na ni. Jasně, že není...přece ani jejich organizace není. Fakt o tom neví? "Tak to začíná vypadat, jakoby ti neříkali všechno." Poznamenal jsem. "Hele podívej, stačí, když se dostaneme dovnitř, nějak už to tam najdem a já ti slibuju, že pro tebe tu protilátku vytvořím dobře? Teď tě toho nemůžu zbavit ani kdybych chtěl." Ona ale pořád zírala na toho muže. "Na co furt tak čučíš?" zeptal jsem se jí podrážděně. Jestli se mu snaží dát nějaký signál, roztrhám jí na kusy. Měl jsem za zády celou armádu andělů, hledají mě i démoni, opravdu jsem nestál o to, aby mě chytili nějací druhořadí šašci s kravatou a kufříkem.

"Já ale nikdy neřekla, že mi říkají všechno," podotkla jsme a začala se kousat do spodního rtu až jsme v puse ucítila kovovou chuť krve. Myslím, že ona protilátka mi nepomůže. "Věřím, že by ses tam dokázal dostat i sám," přiznala bez okolků: "Tak proč sis jako oběť vybral mě?" Dala jsem co největší důraz na slovo oběť. Bože, ať je ten démon aspoň všímavý a pochopí to. Mlčela jsem a docela uvažovala nad tím, že jeho otázku budu ignorovat. Nakonec jsme si jen povzdychla: "Až sem přijde ten číšník a pozve mě do zadu je dost možný, že už nevyjdu." Pokrčila jsem svorně rameny a dál po očku sledovala dění kolem. Pokud mě naše organizace dostane tak mě zabijou, jak řekl J. A o to já nestojím. Protilátku si zvládnu případně vyrobit sama, nenechám se zabít kvůli němu! "Ale nezdrhnu." Doplnila jsem se.

"Takže po mě chceš, abych mu zabránil tě dovést?" Nechápal jsem ji. S tou protilátkou to budeš mít docela složité. " Poznamenal jsem, protože jedna z přísad, jsem já. Přeju ti tedy hodně štěstí Charlie." Po očku jsem se na toho muže podíval. "Co tedy navrhuješ? Jak ho chceš obejít, aby nikdo neměl podezření." Zašeptal jsem. Vůbec jsem nechápal, co to má být, třeba tu někde je odposlech. "Nemůžu se tam dostat, protože je to proti bytostem, jako jsem já zabezpečené." zašeptal jsem. "Hmm... jo oběť...pravda...moc na výběr nemáš. Proč jsi mě, ale zatáhla sem?"

"Naopak. Spíš aby si mu nebránil, bylo by to moc podezřelý," ušklíbla jsme se nad jeho hloupostí a rozpustila si vlasy. Měnit podobu se teď nehodí. "Pokud nejsi schopnej se dostat k nám do sídla organizace proč myslíš, že to zvládnu ja?" Nadzvedla jsem naoko naštvaně obočí. "Budeš muset být aspoň tak dobrej a dostat se co nejblíž k mému bytu," zastrčila jsme si pramen za ucho a ruku stáhla o něco blíž k oné dýce. "S tím už bych si poradila. Dokážu toho sehnat dost, myslím," darovala jsem mu pohrdavý pohled a znovu nadzvedla obočí: "Tak s jakou vtipnou či trefnou poznámkou na mě vyrukuješ teď, démone?" Optala jsem se. "Toho kluka neobejdeme," podotkla jsem: "Teda aspoň já ne. Ale tebe nechá ven projít bez povšimnutí, věř mi." Zasmála jsme se a napřímo se podívala k pultíku s obsluhou: "Já mám zatím pořád práci a hodlám ji plnit aspoň do doby než mě vyhodí, takže," Nechala jsem větu vyznít.

"Nevěřícně jsem se na ní podíval. " No asi proto, že s nimi pracuješ a jak už jsem si ověřil jsou ochotni ti poskytnout své bezpečnostní kody." No jasně musel jsem se zasmát. "Když jinak nedáš Charlie. Asi bych ti měl vážně nějak odpovědět. Tááákže." Párkrát jsem si přejel prstem po bradě, aby to vypadalo, že vážně strašně usilovně přemýšlím. "To bych do tebe neřekl, snad mě nehodláš uplácet tělem?" Duh...Jen ta představa byla odporná. "Ale chápu tě...mno každý má někdy blbej den a na studia se musí nějak vydělat...Každý má své způsoby a já nikoho nesoudím. Ani zrzavou Charlie." Vyprskl jsem smíchy. Před tím jsem se snažil tváři vážně, jenže to prostě nešlo. Počkám na tebe venku zrzko, než si to tu vyřídíš. Na to jsem nechal na stole peníze a zamířil ke dveřím.

"Idiote," prskla jsem za ním naštvaně a nadechla se: "Ale máš pravdu na studia se nějak vydělat musí." Ušklíbla jsem se pohrdavě a osvětlila svojí situaci: "Vlastně mi kódy neposkytli." Pokrčila jsme rameny: "To můj kamarád. Byl tak hodný, že nejspíš obětoval práci i život pro pár kódy, které bych sama jen tak nezískala." Poodešla jsem od stolu: "Mimochodem nemusíš čekat." Sebevědomě jsme se rozešla k pultíku a automaticky následovala Johna do zadu. Když jsem si byla jistá, že nás nikdo neuslyší, hbitě jsem z boty vytáhla dýku a vrazila mu koleno do rozkroku, hned na to jsme mu loktem zlomila nos a přiložila dýku k hrdlu. "Chci vědět, proč mě sleduješ?!" "Šéf," bylo jediné slovo než se dobrovolně probodl vlastní zbraní. "Škoda sebral si mi potěšení tě zabít," pokrčila jsem bez zájmu rameny a prohledala jeho kapsy. Vytáhla jsem stejný mobil jako mám já sama a projela SMSky. Jedna mě zaujala a tak jsem jeho telefon strčila do kapsy a zneviditelnila jsem se. Vyšla jsem zadním chodem ven a došla až na ulici k Zarethovi. Nemohl mě vidět, ale bude o mě vědět i tak?

Uslyšel jsem něco padnout na zem. Ten zvuk poznám vždycky, bylo to tělo. Pak jsem ji ucítil, byla někde poblíž. Věděl jsem zhruba , kde stála, ale neviděl ji. Určitě zase používá svoji otravnou schopnost. "Tak vystrč růžky Charlie." zazubil jsem se tím směrem. Stejně o tobě vím. "Jak dopadlo tvoje vyslýchání?" Zeptal jsem se spokojeně. " Vidím, že máš zajímavé vlohy, určitě se nám spolu bude dobře pracovat."

Tiše jsem si odfrkla a opověděla aniž bych se zviditelnila: "Ani náhodou. Mě se líbí, když se můžu pohybovat v klidu ulicemi a nikdo mě nesleduje." Otočila jsem se k němu zády a rychlými kroky jsme pokračovala směrem domů. Tak nějak jsme tušila, že by mě mohl následovat. "Pche, spolupracovat?! Ani náhodou! Ani nespolupracujeme, vlastně si mi totiž jaksi nedal na výběr!" Prskala jsem na něj. "A k tomu jak to dopadlo?" Povzdechla jsem si: "Pospíšila bych si odsud dřív než ho objeví někdo od nás." Přiznala jsem a pokračovala dál.

Jejím směrem jsem poslal další široký úsměv. "Spolupráce se dá vyjádřit různě." Řekl jsem. " A samozřejmě, že na výběr máš, každý má vždycky na výběr no ne?" Při její další výtce jsem se na ni trochu bořil. "No tak to zadrž zrzko. Dopadlo co? Jak? Někdo tě snad nutil toho chlápka, kterýho očividně dobře znáš zabít. To teda ne." Pak jsem jen pokrčil rameny. "Meh...tu vaší agenturu mám pořád radši." Poznamenal jsem a vydal se směrem k ní. "No tak dobrá Charlie...Veď mě."

"Fakt spravedlivý, když mám na výběr jen ze smrti nebo," odmlčela jsem se, jako bych se vážně zamyslela, a pak dopověděla: "Smrti." Naštvaně jsem pokračovala ulicemi dál. V hlavě mi opět bušila moje magie, z toho jak jsem byla dlouho blízko Zaretha. Zarazila jsem se při tom jak se na mě obořil a tiše špitla: "Netvrdím, že jsem ho nechtěla zabít. Ale," zhluboka jsme se nadechla a s výdechem mluvila dál: "Jaksi mi sebral ono potěšení a zabil se sám." Několik minut jsem mlčela než jsem byla schopná pokračovat: "V životě mi umřelo hodně lidí, který jsem měla ráda, jenže to ty asi nemůžeš pochopit!" Obořila jsem se na něj nakonec. "To já taky," ušklíbla jsem se a šeptem si dodala sama pro sebe: "Měla jsem odejít dřív." Už se nemůžu dočkat až budu doma: "Vím, že ti to možná bude pipadat divné, ale než se hecknu do sítě naší organizace, budu se muset najíst. Nebo pojdu hlady a to by ti mohlo být s tvou starostí o druhé líto," sarkasticky se zasmála a pokračovala dál ulicí. Po několika krocích zahnula doprava.

"Ale pořád je to výběr." Konstatoval jsem klidně, když jsem ji následoval. "Takže ty ráda zabíjíš své přátele?" Zasmál jsem se. "No páni jsem si jistý, že z tebe mají radost." Když se na mě obořila povytáhl jsem obočí. "Halooo? Je zrzka na přijmu? Když se k někomu přiblížím, nebo si o něj dělám starost umře. Takže docela chápu o čem mluvíš. Jen prosím tě žádný slzy, nehodlám tě tu objímat. To nemám v popisu práce." Ušklíbl jsem se. "Fajn, fajn, najez se...ty princezničko. Takže to znamená, že teď zveš na kafe ty mě?" Uculil jsem se na ni. Samozřejmě mě napadlo, že to může využít a zavolat posily, nebo tak něco, ale bylo mi to upřímně jedno, jen ať si to zkusí.

"To ani ne." Odpověděla jsem a snažila se uklidnit, abych mu jednu nevrazila. "To by byla nejspíš má smrt," konstatoval jsem suše pro sebe šeptem. "Jak jsem řekla zabil se sám," pokrčila jsem rameny ač to nemohl vidět a zase zahnula za roh. Ještě kousek a budu doma, uklidňovala jsem se v duchu. "Vlastně ne, nejsem na příjmu, nejspíš mi to i ztíží práci, protože jen tak se nevrátím." Ušklíbla jsem se ironicky: "Jsem totiž mutant z jiné planety." Mávla jsem rukou do vzduchu a zastavila u jednoho z panelových domů. Vytáhla jsem z kappsy klíče od venkovních dveří: "Nemusíš dovnitř." Konstatovala jsem, protože jsem ho tam možná v hloubi duše ani nechtěla. "Tebe bych se nedotkal nikdy, idiote!" Vykřikla jsem hrubě a otevřela dveře: "Neviděla jsem tě, že by si někdy něco pil." Vešla jsme dovnitř a pokračovala ke schodům.

Když konstatovala, že je mutant z jiné planety musel jsem se zasmát. "té se lecos vysvětluje." Jo je sice moc pěkné, že mě nechce doma, ale já tu nehodlal jen tak venku stát a čekat. "Budeš se s mojí přítomností muset smířit. Rád ti budu dělat společnost." Řekl jsem a ušklíbl se na ni. "Ale ale Charlie, zase mi křivdíš. V baru jsem pyl ten hnus, pamatuješ?" Chtěl jsem vejít za ní, ale nakonec jsem si to rozmyslel. "Fajn za chvilku jsem tu, najdu někoho s kým budeš méně nápadná, než se mnou. Dej mi chvilku." Na to jsem se otočil a zamířil pryč.

Prudce jsem se na něj otočila a pomyslela si, že chci být vidět. Rázem mě mohl opět spatřit. "Počkej!" Zavolala jsme na něj: "Jak jako někoho jiného?" Ušklíbla jsem se a zavřela dveře. Opřela jsem se o stěnu tak abych na ně viděla a čekala až se vrátí. Z kapsy jsem vytáhla svůj telefon a najela na SMSky. Zkopírované jsem si všechny poslala na email. Doma je musím roztřídit a najít ty kódy, připomněla jsem si v duchu. Pak jsem vytáhla i mobil Johna, najela jsem na onu SMSku a četla ji znovu a znovu dokola. DO očí se mi nahrnuly slzy a pár mi jich steklo i po tváři. Rychle jsem si je setřela a mobil zavřela a schovala. Promnula jsem si oči a doufala, že to nikdo neviděl. Zvlášť Zareth, takovou radost bych mu nechtěla udělat.

Otráveně jsem se na ni otočil. "Prostě si půjčím něčí tělo. Jestli máš kolem ještě někoho známého ukaž na něj, ať si nemusíme dělat starosti s tím, že nás někdo uvidí." Navrhl jsem ji i když to byla spíše řečnická otázka a chystal se k odchodu, když v tom jsem si toho všiml. Zatímco se dívala do mobilu v jejím výrazu se cosi změnilo. No to snad nemyslí vážně. Hodlá tady kňourat? Teď? skvělý..."Tak jak to bude Charlie?" Teď jsem neměl náladu to s ní nějak řešit. Pravda je, že jsem z jejího utrpení docela radost, každopádně jestli bude vhodná příležitost na to, vmést jí to do obličeje, počkám si na ni.

Cukla jsem hlavou a pohlédla na něj: "C-co?" Vykoktala jsem zmateně a pak nasadila zpět svůj povýšený úšklebek. "Jak by to mělo být? Tělo si vyber sám. Pokud vím tak nikoho znamýho tu teď nemám." Rozhodila jsem rukama a s úšklebkem nadzvedla obočí. Po chvilce jsem ještě dodala: "A pohni ať tu nemusím čekat celou noc." Pokud se nevrátí s něčím tělem do sedmi minut tak se prostě otočím a nechám ho tu, rozhodla jsem se v duchu.

Bavil jsem se nad jejím zmateným výrazem. "Zatím postav na čaj zrzko." Na to jsem odešel. Zahnul jsem párkrát do nějakých uliček a zahlédl někoho, kdo by snad mohl stačit. Z kina vycházel pár mladých teenagerů. Asi kolem sedmnácti let. Kousek dál se rozdělili. Zamířil jsem za tím klučinou a když si všiml, že jdu za tím tázavě se na mě podíval. Moc jsem si ho neprohlížel, bylo mi to celkem jedno. Člověk jako člověk. Vysoký byl asi jako já a jeho špatně nagelované tmavě hnědé vlasy mu děsně drsně padaly do obličeje. "Chceš něco?" Zeptal se mě. Já se ale nezastavil a prošel jsem skrz něj. Kluk chtěl vykřiknout, ale to už jsem nad jeho tělem převzal kontrolu. Jako vždy jediné co mě teď v jeho těle prozrazovalo, byly mé oči. No co s tím? Teď asi nic. Zahýbal jsem jeho prsty a popošel pár zkušebních korků. Na to jsem vyrazil spět za Zrzkou.

Přehodila jsem si vlasy z obličeje na rameny a kývla: "Okey." Odpověděla jsem Zarethovi. Zašla jsem a vyběhla schody do prvního patra, pak do druhého a nakonec do třetího, kde jsem počkala na výtah. Tím jsem nakonec vyjela až do devátého patra. Vyšla jsem z výtahu a z kapsy vylovila klíče od svého bytu. s povzdechem jsem si otřela podrážky bot o podložku před dveřmi. Odemkla jsem a otevřela. Hned mě do nosu uhodila klasická vůně koní smíchaná s vůní čokolády. Nasála jsem jí a pousmála se: "Tak takhle voní můj domov." Šeptla jsem si pro sebe jako pokaždé, když jsem se sem vracela. Vešla jsem do bytu a bouchla za sebou dveřmi. Zula jsem si boty, uklidila je do botníku a sundala si kabát. Rovnou jsem z předsíňky zamířila do kuchyně a opravdu postavila na čaj. Připravila jsem dva hrníčky. Pro sebe s jahodovým čajem a pro Zaretha po krátkém zaváhání heřmánkový. Unaveně jsem se opřela o linku.

Dorazil jsem na místo ale Zrzka tam už nestála. Následoval jsem tedy její pach i pach prokleté krve. "Buď zticha." Zahuhlal jsem ke své nové schránce, když začal v mé hlavě strašně křičet a naříkat. Jasně asi to bolí když někomu rozdrtíš ruku a stáhneš ji z kůže, ale mohl by se trochu krotit. Přesně to se mu totiž dělo, když můj dráp z pod jeho kůže s tichým křupáním protrhl lidskou pokožku. Uvěznil jsem ho tedy ještě hlouběji v podvědomí, aby mě nerušil. Párkrát jsem drápem v zámku zašátral a když tiše cvaknul, nechal jsem ho zase zmizet. Z prstu samozřejmě tekla krev a vypadal hrozně, proto jsem vytáhl z jeho kapsy kapesník a obmotal si tím znetvořený prst. Otevřel jsem dveře a následoval ten slabý pach. No skvělé. Jela výtahem, jak mám asi poznat kdy vystoupit. Povzdechl jsem si a vyrazil po schodech. Teprve až v devátém jsem ji znovu ucítil. Chtěl jsem dveře prostě vyrazit jako vždy, ale na poslední chvíli jsem se zarazil. Přistoupil jsem ke dveřím a zaťukal. "Charlie?" Zavolal jsem vesele hlasem toho chlapce.