Zareth+Ytia+Xaiarana+Sombra

Pokrčila jsem rameny: "Stačil by mi můj notebook a během pěti vteřin by onen čip nefungoval." Dýku v ruce jsem stiskla ještě pevněji a pokračovala odhodlaně dál. Když mě šťouchl do tváře, uraženě jsem se na něj otočila: "Hej! Chovám se tak jak mě vychoval." Uraženě jsem protočila oči, pak jsem se ale rychle opravila: "Vychovali." Vyhrkla si to moc rychle, došlo mi a v duchu jsem si pořádně nafackovala. Pravdou bylo, že jsem se v sobě přestávala vyznávat i já sama. Po chvilce jsem trochu zklamaně a překvapeně zamrkala, ale zamaskovala jsem to klidnou tváří. "Myslím, že ke mě návod nedostaneš. Už jen proto, že už asi neexistuje nikdo, kdo by se ve mně vyznal," ušklíbla jsem se na něj. Otočila jsem se k němu zády a rozběhla se do schodů. Musíme si pospíšit. Musíme si pospíšit. znělo mi hlavou stále dokola. Moje magie se z části začala uklidňovat a hlava mě přestávala tolik bolet. Kolena nabrala ztracenou jistotu, kterou jsem několik dlouhých minut tam dole skrývala. "Ještě čtyři patra," zašeptala jsem si pro sebe a dál vybíhala do schodů, které se nyní začínali mírně stáčet do leva. Dostaneme se na střechu, opakovala jsem si do zmatku v mé hlavě svůj plán, Skočíme ze střechy. Dostaneme se na ulici nejméně o sedm bloků dál a pokračovat zpátky ke mně. kývla jsem si pro sebe hlavou a nezpomalovala. "Složku mého kamaráda," ani trochu jsem nezaváhala. Ona lež ze mě vylétla tak rychle, že jsem tomu sama na několik minut uvěřila. Bylo to tak sebejisté, že tomu by musel uvěřit každý, ujistila jsem se v duchu. Vyběhla jsem posledních pár schodů na střechu a rozrazila dveře. Naštvaně jsem se v nich zastavila a vztekle si prohrábla vlasy. "Jak dlouho už tohle vedeš?!" Zavrčela jsem na kluka proti mě. Se zářivým úsměvem se klidně pohupoval na špičkách před velkou černou helikoptérou a dvěma řadami těžce ozbrojených agentů. Narovnala jsem se a uklidnila. Pokynula jsem rukou směrem k Zarethovi: "Je mi ctí ti představit našeho nejlepšího agenta a mého dlouholetého přítele," hned na to jsem se opravila: "Kamaráda..J. Pravým jménem Jack Sulliven." Pak jsem zabodla své oči do těch Jackových: "Mělo mi to dojít dřív." Přiznala jsem bez okolků a přikrčila v kolenou. Psychicky i fyzicky jsem se připravila k boji. V ruce jsem více sevřela dýku, když J. promluvil: "Ta je jen moje. Toho démona si klidně vemte." Přesto jsme oba dva i vojáci stále setrvávali na místě. V hlavě se mi ale hned začal rodit nový únikový plán.

Povytáhl jsem obočí, ale rozhodl se její poznámky přejít. Konečně jsme se dostali na střechu, myslel jsem, že je všechno za námi, místo hoho, jako bych zamrzl na místě. "No do hajzlu." Řekl jsem, když mi konečně došlo, co takováhle obrovská přesila znamená. Tak na půl ucha jsem vnímal co mi Ytia říká, pak jsem se na ni obořil. "Měla by ses naučit vymírat si přátele zrzko." Řekl jsem a pomalu cítil jak ve mě narůstá panika, i když na povrh jsem stále zůstával klidný. Měli tolik střelných zbraní. Nenáviděl jsem střelné zbraně, když proti nim používám svůj štít, je to pěkně vyčerpávající. Tady bylo zbraní nespočet. Nejdřív jsem si nebyl jistý, ale teď už jsem cítil, jak se mé tělo celé třese a je připravené na přeměnu. "Víš jak ses ptala na létání?" Zeptal jsem se jí. Na to jsem sáhl do kapsy a hodil ji malou lahvičku s podivným zeleným hnusem. To tě přede mnou na chvilku ochrání, jinak bych ti rád vzkázal ať mi vlezeš na záda." Musel jsem se nad tím pousmát. "Doslova...a nesmím tě vidět." Dokončil jsem svoji větu a už na nic nečekal. Nechal jsem, aby mě temnota zase jednou zcela pohltila a já se během chvilky změnil v černého draka. Teď už jim kulky budou k ničemu. To bych si pomyslel, až na to, že teď jsem jenom cítil zlost a neutuchající hlad. Vrhl jsem se mezi muže a páral je na kusy, bez jediného zaváhání.

Naštvaně jsem nakrčila nos a chytla onu lahvičku. Překazil mi můj plán! Nedůvěřivě jsem si lahvičku prohlédla, ale nakonec jsem ji rychle vypila. Rozkašlala jsem se. Fůj! To je hnus! Ble, asi budu zvracet! křičela jsem v duchu. Neváhala jsem a raději uposlechla jeho rady. Použila jsem zase svojí schopnost a zneviditelnila jsem se. Pohledem jsem stále sledovala J. a při tom se vyhoupla na záda měnícímu se Zarethovi. Pevně jsem se chytla koleny jako při jízdě na koni a rukama se chytla za něco cosi. Jack se jen zasmál a prošel mezi agenty, kteří byli Zarethem trháni na kousky, v klidu až k helikoptéře. Místo aby nastoupil do helikoptéry se skryl pod malými padacími dvířky pod ní. Než mu zmizela hlava v díře a zaklaply za ním těžké ocelové dveře splývající se střechou, pohlédl mi přímo do očí a zašklebil se. Rty naznačil jednu jedinou větu, kterou jsme spolu dřív tak často používali: "Konec je jen začátek." Zpropadené dětské klišé! zanadávala jsem na to v hlavě. Srdce mi tlouklo tak, že jsem měla pocit, že mi exploduje. Byl to poslední, kdo mi zbyl. Poslední přítel. A teď už nemám ani jeho. Zavřela jsem oči a přitiskla se víc na záda Zarethovi dračí podoby. Před očima se mi zjevil můj bratr. Byla to vzpomínka schovaná hluboko v mé mysli, již skoro zapomenutá. Nebo to možná vzpomínka nebyla, možná to byl sen. Usmíval se na mě způsobem jakým to uměl jen on. Chytl mojí ruku do té své a stále mi hleděl do očí. Byl tak klidný. Promluvil na mě svým konejšivým hlasem: "Neboj, vše bude v pořádku. Jen vydrž." Zakňučela jsem jako raněné štěně: "Já už chci být navždy s tebou." Zavrtěl hlavou a jeho úsměv se rozšířil ještě víc: "Jednou budeš, ale teď ještě není ten správný čas." "Proč?" Ptala jsem se jako malé dítě. "Teď už se musíš vrátit zpět," pohladil mě po tváři a já se s jeho posledním úsměvem vrátila zpět do reality. "Pomstím tě," zašeptala jsem do větru.

Netrvalo dlouho a brzy bylo po zábavě. Těla mužů se válela po střeše, kousek tady kousek támhle...a kousek až úplně vzadu na zdi. Něco mě tu ale stále rozptylovalo, cítil jsem někde tady život, nevěděl jsem sice kde byl, ale byl blízko. Vystartoval jsem proto po helikoptéře vznesl jsem se kousek nad zem a chytil ji do zadních nohou, kde se mi zasekla za ostré drápy. Samozřejmě jsem i dával pozor na tu rotující věc nahoře, protože jsem opravdu nechtěl aby se mě to dotklo. Několikrát jsem s ní ve vzduchu zatočil a ji odhodil směrem k budově na které jsem předtím stál. Dosedl jsem vedle trosek helikoptéry. Něco mě svědilo na zádech, přímo mezi křídly, ale neměl jsem, jak to místo pořádně prohlédnout a už vůbec jsem na to neměl čas. Otočil jsem hlavu tím směrem, ale neviděl nic. Zvuk v mé hlavě hučel bohužel dál, párkrát jsem se otočil, jestli nenajdu jeho zdroj, jenže já stále nic neviděl, proto jsem vyskočil nad zem, párkrát ve vzduchu máchl křídly a vznesl se nad město. Zvuk stále nepolevoval, ale aspoň jsem necítil přítomnost ostatních lidských bytostí, nezáleželo na tom jak chutnají, sice mi stále z tlamy odkapávala jejich krev, jenže pro chuť bych je nezabil, alespoň ne teď, šlo o ten hukot, kterého se nemůžu zbavit. Šílel jsem z toho.

Když už všichni Jackovi agenti byli mrtvý, Zareth se několikrát otočil a snažil se dohlédnout i na svá záda. Pokouší se dohlédnout na tebe! Chce tě zabít! opakoval mi vtíravý hlásek v mé hlavě. Po chvilce párkrát zamával křídly a vznesl se. Od tlamy mu stále odkapávala krev agentů se kterými jsem se leckdy znala už od svých dvanácti let. Necítila jsem ale vůbec nic, žádné slitování, žádný strach ani žádnou lítost. Pociťovala jsem vztek, neuvěřitelný vztek, který se pomalu měnil v nenávist. Jednou tě zabiju, Jacku. Jednou ano a pomstím tak smrt svého bratra. Slíbila jsem si v duchu. Tiskla jsem kolena k sobě, rukama se pevně držela a hleděla přes dračí hlavu v před. Doufala jsem, že se Zareth brzy změní zpět. Ne, že by mi chyběli jeho poznámky a úšklebek, který jsem měla chuť smazat jeho smrtí, ale ta jeho dračí podoba mě do určité míry..vlastně mě neděsil. Jen vyváděl..vyváděl mě trochu z míry. Vítr, který mi svištěl kolem uší, jakoby mi šeptal radu, že Zareth se brzy uklidní. Měla bych tomu, ale věřit?

Dolétl jsem kousek za město, kde se zdálo vše relativně klidné až na pár rostlin a nějaké hlodavce tu nebylo nic, co by mě rušilo. Ještě než jsem dosedl na zem vychrlil jsem na ni temnotu. Hustý černý kouř jakoby vysál život ze všeho čeho se dotkl. Když byla celá zem mrtvá dosedl jsem na ni, složil křídla a ignoroval poslední otravný zvuk. Proti tomu, co jsem cítil předtím to nebylo nic. Konečně jsem pocítil kontrolu sám nad sebou a donutil se stáhnout do své lidské podoby. Zbylo na mě pár cárů, které mě tak nějak zakrývaly, ale potřeboval jsem nové oblečení. Chvíli jsem tam jen seděl a snažil se rozpomenout na to co se vlastně stalo. V puse jsem stále cítil jejich krev a kusy masa, zvedal se mi z toho žaludek. Ne že bych nikdy nic vyloženě neroztrhal, jenže teď jsem myslel, že se vážně pozvracím. S kůží popelavě šedou z toho, jak mi bylo špatně, jsem natáhl ruku do prázdna. "Potřebuju šaty." Řekl jsem jednoduše, věděl že tu Ytia někde je.

Když dosedl na zem a přeměnil se do lidské podoby, seskočila jsem z něj. Stále jsem byla zahalena svojí magií do neviditelnosti. Po několika dlouhých minutách mi došlo, že na něm visí už jen cáry hadrů. Do tváří se mi nahrnula nachová barva a já odvrátila pohled. Poodešla jsem od něj několik kroků a prohledávala očima okolí. Hlavně proto abych se nemusela dívat na něj. Promluvil na mě a já sebou trochu cukla. Chytla jsem ho za nataženou ruku a vytáhla do stoje. Podepřela jsem ho pod ramenem a vedla ho k lesu: "Musíme se teď hlavně dostat pryč." Přehodila jsem přes něj ještě rychle svojí bundu. Stačí dojít k lesu a za lesem už stojí můj byt. Zhluboka jsem dýchala a  táhla Zaretha dál. Dovedla jsem ho k sobě do bytu a zamkla za námi. Okno už bylo opraveno a mě došlo, že to nejspíš byla taktéž organizace. Nechala jsem Zaretha někde za sebou a vyhrabala u sebe v pokoji pár svých košil ke koním. Ušklíbla jsem se a vzala do ruky růžovo žlutou  košili, ty zbylé jsem schovala zase zpátky do skříně. Pak jsem vyhrabal ještě černé kalhoty po nějakém agentovi, asi?, a odnesla je Zarethovi: "Tady." S tím jsem zmizela do kuchyně. Ležel tam můj notebook a na něm papírek. S povzdechem jsem ho vzala, rozevřela a začala číst: "Milá Ytio, doufám, že se ti dárek, opravené okno, líbí. Načerpejte síly a brzy se zase setkáme. Tvůj milovaný Jack. P.S.: Ještě si to můžeš rozmyslet. Ještě existuje cesta zpět. A pamatuj konec je jen začátek." Dočetla jsem a rozhodně otevřela okno. Vyklonila jsem se z něho a zakřičela: "Konec je jen začátek!" Když jsem se otočila na stole už lžel nový papírek na kterém stálo: "Je to tvé rozhodnutí a už ho nemůžeš vzít zpět. Teď vypukla válka, Ytio, a já už nebudu stát po tvém boku." Oba papírky s dopisy jsem vyhodila z okna a zabouchla ho za sebou. Začala jsem dělat vafle s čokoládou.

Její snaha mě ignorovat, mi přišla docela legrační, já jsem na situaci měl asi trochu jiný pohled než ona, popravdě, byl jsem rád, že jsem se vůbec dokázal přeměnit zase zpět. Nečekal jsem, že mi pomůže se postavit, ale tak proč ne. Vzal jsem si od ní bundu a po pár metrech se ji vyškubl. Nepotřeboval jsem její pomoc, ani nikoho jiného. Beze slova jsem ji následoval až k ní domů. Sedl si na postel a čekal, až mi přinese nějaké normální oblečení. Opět jsem si ho od ní beze slova vzal. Tohle se mi nemůže stávat. Byl jsem si jistý, že si někdo ve městě poletující obludy asi všiml. Co když se mi to příště stane na horším místě. Jestli byl poblíž nějaký anděl, určitě se o tom ostatní dozví a budou mít další důvod mě hledat. Podíval jsem se na tu strašnou košili. Copak tu nemá nic po svém bratrovi? Nandal jsem si kalhoty a zamířil k jedné skříni. Asi jsem za dveře skříně vzal moc silně, protože mi s hlasitou ranou zůstaly v ruce. Nebyl jsem si jistý, co s tím dělat. Po několika neúspěšných pokusech o opravu, jsem je nakonec odhodil na postel. Všechny věci ze skříně jsem vyházel, ale nenašel nic použitelného, proto jsem jen v kalhotách zamířil za Ytiou do kuchyně a prostě prohlásil. "Tu košili si nevezmu. Dej mi něco normálního." Do nosu mě praštila podivná vůně, nic podobného jsem ještě necítil. Proto jsem s očima až na vrch hlavy přiskočil k ní. "Co to děláš?" Zeptal jsem se s neskrývaným zájmem.

Uslyšela jsem tlumenou ránu a na malou chvilku se ohlédla. Skousla jsem si ret: "Prosím, ať nic nerozbil." Dál jsem se věnovala dělání vaflí. Připravila jsem dva talíře a skleničky s trochou vína. Možná by se nemělo pít takhle brzo, ale myslím, že po dnešku to oba potřebujeme. Vtrhl do kuchyně jako vítr a já se na něj naštvaně pootočila: "Nemám, tak si aspoň obleč deku nebo aspoň něco." Po krátkém zaváhání jsem dodala: "Ty kalhoty nestačí." Odvrátila jsem od něj pohled a trochu mi zrůžověli tváře. "Co si to tam..rozbil?" Zeptala jsem se smířlivým tónem. Když ke mě přiskočil a přes rameno mi hleděl pod ruce, překvapeně a trošku polekaně jsem sebou trhla. Pak jsem se ale zasmála, tiše a přátelsky: "Vafle s čokoládou. Myslím, že by ti mohly chutnat." Usmívala jsem se a nandala je na talíř. Z ledničky jsem ještě vytáhla čokoládu ve stavu jako nutela a namazala jí ony vafle. ještě jsem na ně vytvořila komínek ze šlehačky a posypala kakaem. Postavila jsem talíře na stůl a položila k nim dvě sklenky s vínem. Sedla jsem si k vaflím: "Tak jen do toho." Podívala jsem se na Zaretha: "Tak...asi dobrou chuť." Trošku křečovitě jsem se na něj usmála a pustila se do vaflí.

Otráveně jsem protočil oči. "No tak mi něco sežeň, když ti to tak vadí." Poznamenal jsem dotčeně. Stále jsem fascinovaně sledoval ty údajné vafle, v tom se mi udělalo strašně špatně. Na šedé kůži se mi objevilo pár tmavých skvrn. Málem jsem vyrval další šuplík a vytáhl z něj nůž. Odběhl jsem od ní, skoro vyrazil dveře do koupelny, které jsem na několikátý pokus našel a snažil se vyšťourat kusy masa, které mi uvízly mezi zuby. Tohle byl fakt hnus. Ještě nikdy mi takhle špatně nebylo. Trochu jsem si sice pořezal pusu, ale to se rychle zahojí, proto jsem to nijak neřešil. Vrátil jsem se za ni do kuchyně a podezřívavě si vafle prohlédl. "Nejsem si jistý, jestli to chci jíst. Tohle občas vidím u nějakého dítěte a já dost pochybuju, že mi to bude chutnat. K vínu jsem si ovšem sedl bez okolků. Nadzvedl jsem skleničku a prohlédl si ho ve světli, pak jsem k němu přičichl a nakonec se napil. "Je dobré." Poznamenal jsem. K vínu se sice často nedostanu, ale když už, tohle byl takový můj rituál. Ani nevím proč to vlastně dělám. Opatrně jsem šťouchl do šlehačky, jejíž konzistence mě dost překvapila a když mi zůstala na prstě zmateně jsem se na Ytiu podíval. Nějak jsem nevěděl co s tím. Alespoň už jsem se cítil o něco lépe dokonce má kůže začínala nabírat normální barvu.

Sledovala jsem ho jak odběhl do koupelny. Upřímně jsem se zasmála a vrátila se k pojídání svých vaflí. Pak, když se vrátil a ohodnotil víno, jsem se na něj ušklíbla: "Taky jsem na něj šetřila několik let." Přiznala jsem bez okolků. Otřela jsem si vousky ze šlehačky, které mi zůstali nad horním rtem. Pokrčila jsem rameny a přisunula si talíř s vaflemi k sobě: "Když nechceš, nech být." Přišel mi až vyděšený, když šťouchal do šlehačky. Zasmála jsem se tomu jak se na mě zmateně podíval. Natáhla jsem ruku ke své vafli a nabrala pomalu šlehačku na svůj prst: "zkus to takhle." Pousmála jsem se na něj a olízla si šlehačku z prstu. Vyčkávavě jsem na něj hleděla jestli se to odváží zopakovat. "Začínáš vypadat líp," podotkla jsem. Uprostřed stolu přistál další papírek. Rychle jsem ho chytla do ruky a pod stolem rozložila. Zase na něm stál vzkaz od Jacka. "Podívej se vpravo nahoru. J." Stálo na něm. Zmuchlala jsem onen papírek a vstala. Židle zavrzala a ozval se zvuk šoupajícího se dřeva po podlaze. Zmuchlaný papírek jsem vyhodila do koše a došla mezitím k oknu. Odhrnula jsem trošku záclonu a pohlédla na střechu vysokého paneláku naproti nám. Stál tam a s úsměvem mi zamával. Pustila jsem záclonu a šla si zase sednout. Několika hlubokými doušky jsem celou skleničku vyprázdnila. Byla jsem si jistá, že okolo budou jistě ještě další agenti. Stejně tak jsem si ale byla jistá i tím, že zaútočit se zatím rozhodně nechystají. Dala jsem se zase do jídla a snažila se na nic nemyslet. Přesto mě vyčerpáním neuvěřitelně rozbolela hlava. Už jsme to nehodlala dát najevo, nechtěla jsem se totiž znovu proletět oknem. Věřila jsem, že Zareth by si to rád zopakoval, už jen pro svou vlastní zábavu. Vyhrnula jsem si rukávy a mlčky pokračovala v jídlu.

"Hmm..." zamumlal jsem, když podotkla, že vypadám líp. Viděl jsem ji, jak se dívá z okna, ale zatím jsem to neřešil. Upřímně mě teď mnohem víc zajímali vafle, které ležely přede mnou. Po chvilce váhání jsem šlehačku opatrně olízl. Roztáhly se mi zorničky do obřích rozměrů, když jsem se na vafle znova podíval. Na světě nemůže být přeci něco, co chutná tak perfektně. Ostatní jídla jsem vnímal spíš jako jednotlivé atomy, ale tohle. Na nic jsem nečekal a popadl celou vafli, na to jsem si ji celou nacpal do pusy. "To je tak dobrý!" Huhlal jsem přes plnou pusu a přehnaně gestikuloval. Byl jsem z toho úplně nadšený, nikdy v životě jsem nic takového neochutnal. Tak nějak jsem si otřel pusu od šlehačky a s naprosto vážným výrazem jsem ji řekl. "Potřebuju další. Je to pro mě dost důležité." Úplně jsem zapomněl na to co se dělo venku. Jestli mě teďka někdo z těch parchantů co běhá venku vyruší, přísahám čemukoli čemu můžu, že jim utrhnu hlavu.

Zvedla jsem hlavu a zmateně se rozhlédla. Pak jsem pohledem setrvala na Zarethovi a usmála se. Smála jsem se tomu jak si celou vafli strčil do pusy a huhlal jak je výborná. Když mi vážně oznámil, že potřebuje další zasmála jsem se tak jako už dlouho ne. Mávla jsem k troubě: "V troubě jich je ještě kopec. tak nějak jsem očekávala, že budeš mít hlad." Usmívala jsem se a sama se zvedla s prázdným talířem a došla ke dřezu. Položila jsem do něj talíř a začala ho mýt. Snažila jsem se svůj pohled soustředit každou chvilku na něco jiného, přesto mi na chvilku unikl k domu naproti. Stále tam stál a sledoval naše okno. Otočila jsem se k oknu zády a uklidila talíř do skříňky. Od hlavních dveří se ozvalo zaťukání. Váhavě jsem se tam rozešla a pootevřela dveře jen na řetěz. "Ano?" Zeptala jsem se podezřívavým tónem. "Slečno Ytio? Jste to vy?" zeptal se mě známý hlas naší pošťačky. přikývla jsem a pootevřela dveře ještě o něco víc bych jí mohla hledět do očí. Její výraz mě ale tak trochu zaskočil, nedala jsem však na sobě nic znát. "Co se děje?" Zeptala jsem se klidným tónem. Stále se nervózně ošívala a očima se mi vyhýbala. "No, totiž, t-te-ten muž," začala koktavě: "Řekl, ž-že Vám mám dorururučit tohle," podala mi malý balíček. Převzala jsem opatrně balíček a donutila ji pohlédnout mi do očí: "Co Vám za to slíbil?" "Že nezabije mojí rodinu," vyhrkla kvapně a už mizela za rohem chodby. Neváhajíc jsem zabouchla dveře a balíček otevřela. Spatřila jsem v něm několik vrhacích dýk a několik nových šípů do mého luku. Znechuceně jsem si odfrkla a hodila balík na zem před dveře. Do chodby jsem vyrovnaným hlasem zvolala: "Vyřiďte mu ať si ho strčí někam!" S tím jsem dveře zabouchla. Došla jsem do svého pokoje a pohlédla na rozbité dveře od skříně. "Jednou ho uškrtím, fakt," zavrčela jsem a chytla dveře do obou rukou. několika nacvičenými pohyby jsem je nasadila zpět a vyhrabala odtamtud sportovní tmavé tílko a černé legíny a samozřejmě jsem nezapomněla ani na růžovou mikinu s kapucí a klokaní kapsou. Všechny tyhle věci jsem vyházela na postel a zabouchla za sebou dveře. Stáhla jsem si vlasy do vysokého culíku a rychle se začala převlékat.

Dost uraženě jsem ji řekl. "Já nemám hlad a můžu přestat jíst kdykoli se mi zachce, takže se neboj, jenom ochutnávám." Když ale Ytia odešla zamířil jsem k troubě, otevřel ji a vyndal ostatní vafle. Ani jsem se nezdržoval s tím si je víc upravit, prostě jsem je všechny hodil na talíř a okamžitě snědl. Zapil jsem to vínem a vyžehl i to její. Pak jsem se zahleděl z okna a spatřil několik mužů. "A sakra." Zamířil jsem tedy za ní do pokoje. Určitě o nich věděla, ale jestli čeká na boží smilování, tak se asi daleko nepohneme. Neobtěžoval jsem se s klepáním a prostě vešel. Fakt jsem neměl náladu řešit jestli se Ytia převlíká nebo ne a bylo mi to celkem fuk. "Hele zrzko, nehodláš tu doufám čekat, až si pro nás přijdou, že ne." Řekl jsem, byla to spíš řečnická otázka, alespoň já už jsem byl tedy na odchodu. "Udělej něco s tím zařízením co máš v rameni a padáme." Sotva jsem to dořekl všiml jsem si skříně, která se zdála být v pořádku a s širokým úsměvem na ni ukázal. "Jé hele, jsi fakt dobrá."

Když vtrhl ke mě do pokoje, rychle jsem si přes sebe natáhla tričko. "Idiote," prskla jsem na něj a hodila po něm nejbližší věc, která mi přišla pod ruku. Což zrovna byla bělostná lampička. "Já o nich vím!" Došla jsem ke své posteli a zavraždila ho pohledem: "Jo, fakt dobrá." Zanotovala jsem ironicky. Otočila jsem se k němu zády a vzala do ruky svůj druhý notebook. Několikrát jsem do něj klikla a pak z mého rameny vyskočila jiskra. Sykla jsem bolestí a chytla se za rameno. "Vyřešeno," vydechla jsem namáhavě a popadla tašku ve svém rohu. Zmizela jsem na chodbu a obula se. "Jdeme?" Zavolala jsem na Zaretha a aniž bych čekala vyrazila jsem po schodech dolů. Byla to hra o čas. Sbíhala jsem schody po dvou, ale když jsem se dostala k oknu vždy jsem zpomalila a šla klidně. Musíme se dostat k lesu! bušilo mi v hlavě jako alarm. Při tom mi celým tělem proudila bolest ze zadržované magie, která nyní chtěla ven a poslat Jacka se všemi jeho agenty k čertu. Vyrazila jsem vchodovými dveřmi a otočila se jestli je za mnou Zareth.

Srazil jsem rukou lampičku, která na mě letěla a ta se rozbila na zemi. "Vidíš co děláš?" Zamračil jsem se na ni, po tom, co po mě bezdůvodně hodila předmětem. Když mi ale řekla, že o nich ví, nevěřil jsem vlastním uším. "No to si snad ze mě děláš srandu. Mě nadáváš do idiota a sama nás necháš sledovat bandou magorů, kteří nás chtějí zabít, to je fakt skvělý plán zrzko." Poznamenal jsem dost naštvaně. Tímhle mě dost vyvedla z míry, jestli jsou všechny její plány takhle úžasné, asi bych se s tím měl vypořádat sám. Nakonec jsem za ní přece jen vyrazil. "Doufám, že máš lepší nápad, než hrát těm ne zrovna milým přátelům přímo do karet." Tenhle večer bude asi ještě dost dlouhý a já se popravdě docela těšil, takhle jsem si nezařádil už nějaký pátek, přitom jak se zdálo největší zábava teprve začíná. Byly to jen obyčejní lidé, co by někomu jako jsem já mohli asi tak udělat?

"Uklidni se," sykla jsem na něj naštvaně. Rozhlédla jsem se po ulici a zvedla hlavu ke střechám těch baráku. Nikde jsem je neviděla. Popravdě mi to moc nehrálo do karet. Obrátila jsem pohled zpět na Zaretha. "Víš kudy k lesu? Musíš se tam dostat a najít starou roubenku. Počkej v ní na mě. Já ještě seženu..něco co budeme potřebovat," zuřivě jsem k němu šeptala: "Půjdou po mě, takže ty by si neměl mít problém." V duchu jsem věděla, že mě pořádně nikdy nebude poslouchat. Skousla jsem si ret: "Když to uděláš a bez keců, tak koupím vafle. Celé jen pro tebe." Odpřísáhla jsem mu s vážnou tváří a hned se vydala pryč. Nemělli jsme moc času.

Zkoumavě jsem si ji prohlédl. "To je sice moc pěkný, ale když tam chcípneš, vafle mít nebudu. Nehledě na to, že jediná věc, kterou mám radši než vafle je nakopat, pár otravným parchantům zadek, aby si vzpomněli, proč se vlastně kdysi báli temnoty." Na chvíli jsem se odmlčel, abych se ujistil, že to nedělám pro ni, ale pro sebe. Navíc jsem nemohl vědět, jestli mě nehodlá podrazit a rozhodně jsem na to nehodlal jen tak nečině čekat v nějaké chalupě. "Takže buď mi řekneš svůj strašně strhující plán, nebo tam vletím a do poslední je roztrhám na kusy. Je to jen na tobě." Zazubil jsem se na ni. Tahle celá věc mi připomněla situaci s prokletou krví, máš sice dvě možnosti, ale ve výsledku rozhodně není na výběr. Prostě umřeš nebo umřeš.

Protočila jsem nad ním oči a zapíchla mu ukazovák do hrudi: "Tak poslouchej já neumím vymýšlet strhující plány! Já, ksakru, umím vymyslet plán tak abychom přežili! Tak pro jednou drž hubu a udělej to co říkám!" Vydechla jsem zadržovaný vzduch a rozzuřeně si pročísla vlasy rukou. Naštvaně jsem si přidupla jak malé dítě a podívala se mu zpříma do démonických očí. "Jdou po mě! Tak toho využij a prostě zdrhni do té chaty! Vyčkej si tam den, dva, a pak zmiz. Já už se s nimi vypořádám sama. Vypořádám se sama i s tím zatraceným Jackem!" V duchu jsem upřímně panikařila a na povrch jsem to dávala najevo tak, že jsem začala hysterčit. Klid, Ytio. Uvažuj klidně. Použij rozum, ne vztek a chuť se pomstít. Radil mi hlas mého mrtvého bratra v hlavě. Otočila jsem se zády k Zarethovi a na malou chvilku zavřela oči. Nádech a výdech. Zase jsem oči otevřela a aniž by jsem se na něj otočila upozornila jsem ho: "To trhání být tebou bych nechala na jindy." S tím jsem se rozešla hlouběji do města, jistá si tím, že mě Jack a jeho agenti sledují.

S pobaveným výrazem a nadzvednutým obočím, jsem čekal až se konečně uklidní. Poplácal jsem jí po hlavě a rozcuchal vlasy, jakoby byla nezbedné štěně. Popravdě řečeno jsem ji tak trochu i vnímal. "Nebojse prcku, jediný kdo tě zabije budu já a ne nějaká banda línejch opic se starým přítelem v čele. Protože jestli už jsi na to nezapomněla, na té střeše jsme nechali docela nepořádek, v čemž jsem výjimečně nevinně a jsem si jistý, že si ho všiml i někdo jiný, než jen pár smrtelníků. Věř mi že oni od teď budou náš nejmenší problém." Volným krokem jsem ji následoval. "A ještě jednou mi zkus říct co mám dělat a ta tvoje smrt přijde kapánek dřív skrčku. Možná tomu nebudeš věřit, ale i moje neutuchající dobrosrdečnost a trpělivost s tebou není nekonečná." Přeměnil jsem se do své démonické podoby a protáhl si dlouhá křídla. "Teď už je asi jedno jestli nás někdo uvidí, aspoň ke konci života zažijí ještě něco zajímavého." Řekl jsem tak zřetelně jak mi jen dlouhé zuby dovolili i když se teď můj hlas dal připodobnit spíše k hlubokému chrčení. "Mimochodem tohle jsem skutečně já Zrzko. Těší mě."

Protočila jsem oči nad tím, jak se ke mně choval: "Nejsem malé děcko!" Odsekla jsem a zrychlila krok. Šla jsem v tichosti a naštvaně podupávala při každém kroku. Když skončil se svým proslovem, otočila jsem se na něj a pootevřela pusu: "Děláš si srandu?!! Prskala jsem naštvaně a zapíchla mu ukazovák zase do hrudi: "Víš co si?! Idiot! Neskutečný idiot!" Nádech, výdech a já promluvila o něco klidnějším tónem: "Měl si mě varovat." Odfrkla jsem si podrážděně a otočila se. Dala jsem se znovu do pochodu a šla vstříc Jackovi a jeho agentům, kteří mohli čekat za každým rohem. "Tvá démonická podoba se mi nelíbí," zamračila jsem se: "Vzbuzuje až moc pozornosti." Zastavila jsem se a rozhlédla se okolo sebe: "Konec je jen začátek." Zašeptala jsem do větru a připravila se k boji.

Na její obhajobu, že není malé malé děcko, jsem jen řekl. "No tak se tak nechovej." Jenže potom mi zase vynadala. Přiskočil jsem k ní chytl jí za rameno a když jsem ji na sebe otočil, zaryl jsem ji drápy do masa. "Jenže ten idiot ti teď pomůže, takže šetři slova. " Zavrčel jsem jí do tváře a pak pustil. Na její další poznámku jsem odpověděl s kyselým úšklebkem. "To jsi mě teda vážně urazila, předtím jsi si nestěžovala a najednou, když ti ukážu kdo opravdu jsem, se ti nelíbím? Protože tamto je jen jako, tohle jsem skutečně já." Sice to bylo dost nápadné, ale měnit spět jsem se nehodlal. Uklidnil jsem se a ještě dodal. "Tak využij své příležitosti a řekni mi, za kým se mám podívat jako první." Trochu jsem se k ní přiblížil a polohlasně řekl. "Nejdřív ty tři támhle na té střeše řekl bych."

Sykla jsem bolestí, když mi své drápy zaryl do masa: "Au." Snažila jsem se udržet klidný výraz. Oplácela jsem mu pohled: "Přesně tak. To se mi líbila víc tvá náhražka, tvé jako." Nadzvedla jsem provokativně obočí a zašklebila se na něj: "Copak? Snad ti nějak nevadí, že mám pro jednou pravdu a vypadáš strašně, drakoušku." Provokovala jsem ho. Pak se mě zeptal kdo první a já přikývla: "Jsou to jedni z jeho nejlepších agentů." Přitakal jsem pomalu se otočila. "Pak na řadu přijdou ty naproti, řekla bych," navrhla jsem klidným hlasem.

"Slova nejsou meče." řekl jsem a vycenil na ni své zuby. "Nezáviď prcku." Rozhodl jsem se nechat tenhle rozhovor na jindy. Vyslechl jsem si ty věci o mužích, nic jsem na to neřekl a párkrát máchl křídly ve vzduchu. Během pár sekund už jsem byl před muži, kteří proti mě pálili nějakou zbraní. Nemělo to žádný účinek, veškeré kulky se odrazili od mého štítu z tmavěrudé krve. Jednoho po druhém jsem rozcupoval a posledního přeřízl křídlem na dvě půlky. Tohle bych mohl dělat celý den. Spokojeně jsem se na své dílo podíval. Někdo takový byl dobrý sotva ke troše zábavy. Přelétl jsem na druhou střechu a pustil se do dalších. Když zůstal na živu poslední chytl jsem ho pod krkem a chtěl si vzít jeho duši. Posily se teprve blížili a jejich zbraně přes štít nepronikly. Podíval jsem se muži do očí a pomalu mu bral život, když v tom se ozvalo tiché cvaknutí. Náhle jakoby byla veškerá magie uvnitř mě spoutána do malé pixly. Podíval jsem se na svojí ruku a zasypal muže salvou nadávek, protože se mi na ní leskla pouta se známým symbolem. Ďáblova past. A kde tohle odkoukali? Nejspíš věděli opravdu dost věcí. Štít kolem mě rázem zmizel, hned na to jsem schytal dvě kulky do zad. S tichým vzdechem jsem se svalil na kolena a spatřil muže před sebou, jak z kabátu vytáhl krátkou tyč která tiše bzučela. Pomalu jsem se po něm ohnal, ale on uhnul a přiložil mi tyč ke krku. Po opravdu hodně silném elektrickém šoku jsem skončil na zemi a celý svět kolem mě zmizel ve tmě.

Odfrkla jsem si: "Já a závidět? Ani ve snu!" Vytáčel mě i tím, že mi na můj pláneček nic neřekl a prostě začal konat. Pozorovala jsem ho jak se mi vzdaluje a ještě šeptem dodala: "Pozor, jsou dost nebezpečný." Tak nějak jsem tušila, že mě stejně neposlouchal. Pomalým krokem jsem se vydala k baráku u kterého nyní postával Jack. Došla jsem k němu pomalým klidným krokem a oplácela jsem mu odhodlaný pohled. Ušklíbl se: "Ytio." Kývl mi hlavou na pozdrav a já nehnula ni brvou: "Jacku." Odpověděla jsem chladným hlasem s podtónem nenávisti. "Jak se ti daří?" Zeptal se jakoby nic. Jako kdyby se nic nestalo a my stále byli ti nejlepší přátelé. Posměšně jsem si odfrkla a nadzvedla obočí: "Bylo i líp. Co ty?" Odpověděla jsem však normálním tónem. Dalo mi spoustu práce aby se mi hlas netřásl. Snažila jsem se působit klidně, sebevědomě nebo dokonce chladně, ale ve vnitřku mnou otřásal vztek a taky strach. Jack zaměřil pohled na dům za mnou, kde jsem tušila Zaretha. Ušklíbl se a pokusil se mě chytit za zápěstí. Ucukla jsem a udělala krok vzad. Oplatila jsem mu úšklebek: "Ale, ale. Copak, Jacku, rád by si mě někam odvedl?" Ptala jsem se provokativně. Jeho úšklebek se jen rozšířil. Zatřásl hlavou: "Ne, ty totiž se mnou půjdeš dobrovolně." Hlasitě jsem se rozesmála: "Si si tím nějak moc jistý." "Jo, to jsem," přiznal bez okolků a ukázal na barák za mnou: "Protože to uděláš pro svého nového kamaráda." Prudce jsem se otočila a pozorovala Zaretha jak se svezl na kolena. Pak jsem spatřila jednoho z mých bývalých podřízených jak mu ke krku přikládá elektrickou tyč. Omráčil ho tím a démon se svezl do lehu. Zavrčela jsem a hodlala se přeměnit v káně a letět mu na pomoc. Jack se jen rozesmál: "To bych být tebou nedělal." Upozornil mě, na tváři jízlivý úšklebek. Vzhlédla jsem zpět nahoru a spatřila onoho muže, jak s dalšími třemi odtahují Zaretha do domu. "Co mám udělat?" Zeptala jsem se. Chytil mě za ruku a vedl k autu na druhé straně chodníku: "Půjdeš se mnou a uděláš co po tobě budeme chtít." Vytrhla jsem mu svou ruku ze sevření, ale následovala ho. Nasedla jsem a pozorovala z okýnka jak Zaretha nasoukali do kufru. Nastoupili i další agenti a auto se rozjelo, pro mě, neznámo kam.