Zareth+Ytia+Xaiarana+Sombra

Otevřel jsem oči, ale stále nic neviděl, byl jsem natěsnán v nějaké malé bedně, do které jsem se skoro nevešel. Pokusil jsem se pohnout, ale ruce i nohy jsem měl svázané, přes obličej něco přetažené, nejspíš šátek, abych neviděl kolem. Ruce jsem měl svázané za zády pod křídly, která mi také svazoval silný popruh. Chtěl jsem to tu rozbít, proto jsem se pokusil osvobodit svoji magii, ale marně. Očividně na mě stále působila ďáblova past. Nenáviděl jsem toho, kdo na tu věc přišel. Motor zastavil a auto, ve kterém jsem nejspíš byl se zastavilo. Několik rukou mě vytáhlo z auta a shodilo na zem. "Hni se zrůdo!" Křikl jeden hlas a přišel další elektrický šok. Po tom co ustal jsem se s temným vrčením postavil na nohy. "Jen počkej hajzle slibuju ti, že tě už brzo donutím podívat se na vlastní střeva." Řekl jsem tiše, ale dost zřetelně na to, aby mě slyšeli všichni v okolí. Po další ráně jsem je pomalu následoval. Netrvalo dlouho a přivázali mě k nějakému křeslu. Netušil jsem, kam mě to zavřeli, ale to mě nezajímalo nejvíc, kdepak. Proč jsem sakra ještě naživu? To už byla lepší otázka. Někdo mi strhl pásku z očí a já je přimhouřil pod světlem lampy. Porozhlédl jsem se po místnosti. Já byl ve středu asi dva metry velkého kruhu se symbolem ďáblovi past. Neměl jsem jak se odtud dostat i kdyby mě nepřivázali. Kolem byly jen holé šedé stěny a na konci místnosti, velké kovové dveře. "Líbí? Já osobně si myslím, že příležitost mít nebudeš." Toho muže jsem poznal po hlase, byl to ten samý, co se mnou mluvil venku. Zabodl jsem do muže svůj pohled. "Co na vás mají, že pro ně děláte špinavou práci agente?"

Auto zastavilo a Jack mě surově chytl za loket a usmál se u toho falešným kamarádským úsměvem: "Připravená?" Podvědomě jsem vytušila, že to nebyla otázka, ale rozkaz, i když to tak vyznělo. Stroze jsem přikývla a začala se rozhlížet okolo. Vytáhl mě z auta. Podívala jsem se ke kufru, jak vytahují Zaretha. Při pohledu na to jak s ním zacházejí mě v duchu zahřál pocit zadostiučinění, navenek jsem se na Jacka otočila a naštvaně se zastavila. On se nenechal vyvést z míry a ušklíbl se: "Jen pojď nebo to bude jen horší." Neochotně jsem ho tedy dál následovala až do nějaké budovy. Jack mě zavedl do místnosti, kterou jsem znala až moc dobře. Zavedl mě k šéfovi do kanceláře. Můj bývalý šéf se na mě otočil a s vážným výrazem rovnou vyložil karty na stůl: "Potřebujeme od tebe službu, Ytio. Chci aby si dodělala svůj výzkum, se kterým si začala před pěti lety." Zajiskřilo mi v očích a já vypálila otázku: "Jaký?" "Nedělej, že jsi hloupá, Ytio. Oba moc dobře víme, že t tak není," tlouštík za stolem si mě měřil nadřazeným pohledem. "Nevím o čem mluvíte," napřímila jsem se v zádech a Jack na stůl před šéfa okamžitě hodil složku s mým výzkumem. Zamračila jsem se nad jejich úšklebky. Narovnala jsem se ještě víc a hrdě vystrčila hlavu: "Proč bych to měla dělat?" "Kvůli tomu démonovi. A hlavně kvůli sobě," promluvil po té dlouhé době Jack. Jeho hlas se mi hnusil stále víc. Vřel ve mně vztek a jen tak, tak jsem se držela abych mu jednu nevrazila. A oni si toho byli vědomi. "Pokud ti ani na jednom nezáleží," promluvil na mě zase šéf, tím svým úlisným hlasem. Mluvil pomalu a zřetelně jako bych byla malé děcko: "Tak by si to měla jistě udělat pro svého bratra. Jistě by nechtěl, aby jeho milovaná sestřička zemřela. Zvlášť, když se za ní obětoval." "Bratra do toho netahejte!" Zakřičela jsem a bouchla pěstí do stolu. Nikdo nehnul ani brvou. Vydýchávala jsem se a v hlavě mi při tom šrotovaly ozubená kolečka: "Dobře udělám to. Ale nejdřív ho chci vidět," narovnala jsem se a vydechla: "Chci vidět toho démona." Mluvila jsem sebejistě. 3éf se usmál a kývl na Jacka. Ten mě chytil okolo boků a přehodil si mě přes rameno. Nebránila jsem se a nechala se nést po schodech dolů. "Proč se se mnou takhle taháš?! Dokážu chodit sama?!" Prskala jsem rozrušeně a naštvaně zároveň. "Abys nám neutekla. Už od mala si na to moc šikovná, mrško." Dál jsme pokračovali v tichosti. Jack mě sundal až když jsem byli před nějakými dveřmi. Otevřel je a strčil mě dovnitř. Sám mě následoval. Stěny byli holé a uprostřed místnosti, pod tím zvláštním obrazcem, který jsem si matně od někud vybavovala, seděl na židli svázaný Zareth. Byl tu je jeden agent a já začala zvažovat naše možnosti. Vše jsem nakonec zavrhla, pro zatím, protože proti Jackovi by jsem neměla šanci. Vešli jsme ve chvilce, kdy chtěl ten agent Zarethovi něco říct ale zarazil se. Zašklebila jsem se na něj: "Liane." "Ytio," dostala se mi odpověď. "Tak jak se vede?" Dál jsem se šklebia tentokrát to bylo ale mířeno Zarethovi. Máme možnost se odtud vůbec ještě někdy dostat? ptala jsem se sama sebe v duchu.

Muž se nejprve zarazil, na to se na mě zamračil a drsným hlasem řekl. "Nic na mě nemají, dělám to proto, aby na světě bylo o pár hnusných zmetku, jako jsi ty míň." Povytáhl jsem obočí. Tohle jsem mu nehodlal zbaštit ani za nic. "Nejsi blázen, nezabíjel bys všechno na co přijdeš jen kvůli nějaké zábavě. Věř mi takové poznám." Na chvíli jsem se zamyslel. "Bude v tom rodina, že ano?" Zazubil jsem se nakonec na něj. "Tak mi řekni kdo ti zbyl. Až tady skončíme, mám se zastavit za tvou ženou?" Muž měl úplně prázdný výraz, bylo mi to jasné, jeho žena je mrtvá. "Oh to mě mrzí." Řekl jsem po chvilce ticha. "Ale neboj se, tvoje společnost za nic určitě nemůže, oni přeci mají pod kontrolou úplně všechno no ne?" Muž vypadal na to, že mi každou chvíli skočí po krku a přesně o to mi taky šlo, stačila jediná příležitost. "Kvůli komu bys to ještě mohl dělat. Možná je to někdo ještě důležitější...Co třeba dcera?" Podle svalů ve tváři, které se mu napnuli mi bylo jasné, že jsem se trefil. "Páni, je ti hodně podobná pokud vím. Takový trochu tmavší tip. Řeknu ti, potkal jsem ji nedávno v baru, byla úplně můj tip a musím říct, že už jsem dlouho neměl..." Větu jsem nestihl dokončit, protože mi pusu zavřela rána pěstí, pak další a pak další. Proč jsem tohle celé podstupoval? Všiml jsem si jak ze stropu prosakuje voda, byla v naprosto správném úhlu tak, že kapala na jednu čáru ze symbolu, stačilo jen pár minut a dostanu se z kruhu, jenže on si toho samozřejmě nesměl všimnout, proto jsem se snažil jeho pozornost odlákat ke mě. Muž chytl do ruky nůž a řízl mě do tváře. "Nezabiju tě ty šmejde, alespoň ne teď. Ještě chvilku tě potřebujeme a taky to co máš. Mimochodem slibuju ti, že to z tebe osobně milerád vyřežu." I když se mi nelíbilo to co říkal nemohl jsem nic jiného čekat, věděl jsem co ode mě chtějí. "Navíc tě ještě nesmím zabít." Povytáhl jsem zkrvavené obočí, samozřejmě rány teď nešli zacelit, protože má magie byla blokována, stejně jako ty dvě rány na zádech, stejně brzy vykrvácím, jestli s tím něco neudělají. "Proč přesně mě nesmíš zabít?" Zeptal jsem se. Muž se ke mě naklonil a usmál se, no protože kvůli tobě bude mluvit ona." Na chvilku jsem se zarazil. Vypadalo to, že chytili i zrzavou. Opětoval jsem mu tedy sladký úsměv. "Ujišťuju tě, že se kvůli mě namáhat nebude a už vůbec neudělá co po ni chcete. Víš náš vztah není tak úplně růžový, ona nesnáší mě a já ji." Upřímně jsem pochyboval, že by pro mě něco podobného podstoupila, ale pro všechny případy jsem nesměl dovolit to, aby pochytili jediný náznak toho, že jsme v téhle šlamastyce spolu. Jenže v tom se dveře otevřeli a v nich se objevila Ytia i s tím druhým chlápkem. Myslel jsem, že si hodím mašli. Tedy kdybych měl volné ruce. Všichni se pozdravili a když Zrzka přenesla svoji pozornost na mě, otráveně jsem ji pozdravil. "No nazdar Charlie, co pro tebe můžu já a tady pan negativní udělat?"

Pokrčila jsem rameny a pořádně si Zaretha prohlédla. Na to jsem se otočila k agentovi, který ho tu hlídal: "Necháte ho vykrvácet? Protože to by mi vážně udělalo radost." Ušklíbla jsem se na něj. Jack za mnou se napnul, cítila jsem to. Přešla jsem o několik kroků blíž k Zarethovi a zašklebila se něj: "Pan negativní svoji práci zjevně odvádí, a moc dobře." Ignorovala jsem jeho přezdívku, kterou mi neustále říkal už od našeho setkání v baru. Jack se postavil vedle mě: "Tak co? Prohlédla sis ho dostatečně? Protože by si mohla začít-" Umlčela jsem ho ránou pěstí a než stihl druhý agent zareagovat hodila jsem po něm jednu ze svých dýk. Zabodla se mu do ramene a on se svezl po zdi na zem. Nechtěla jsem ho ušetřit, ale věděla jsem víc než dost na to, abych ho nechala žít. Prudce jsem se otočila a jen o malý kousek se vyhnula ráně od Jacka. Uskočila jsem do strany a vyrovnala rovnováhu. Odrazila jsem další jeho útok a zasadila mu kopanec kolenem do podbřišku. O něco se vzdálil a sykl bolestí. Pohnula jsem se vpřed k němu abych mu zasadila další rány, jenže on byl rychlejší. Vyhnul se mi, chytil mě za rameno a zápěstí, a jediným švihem si mě přehodil přes rameno. Dopadla jsem na tvrdou zem a rozkousla si ret. Jack už byl na dem mnou a znehybnil mě. Chladně se rozesmál: "Ale copak, Ytio? Snad sis nemyslela, že utečeš?" Smál se. "Zab-zabiju tě," zaskřípala jsem zubama a Jack mě rázem vytáhl za vlasy do kleku. Bolelo to ale já mu nehodlala udělat tu radost a zakřičet. Místo toho jsem čelisti stiskla ještě víc k sobě. "Začneme s výzkumem," zašeptal mi do ucha a já cukla hlavou ve snaze ho praštit. Jenže se nepovedlo a já k tomu všemu od něj schytala silnou facku až jsem druhou chytila o zem. "Vstaň!" Křikl na mě a já se pomalu vysoukala do stoje. "Půjdeme." Chytil mě za nadloktí a táhnul pryč z místnosti. Než jsme ale odešli tak zamumlal něco do vysílačky a během chvilky se u Zaretha objevili další tři agenti. Jeden z nich ho obešel a ukázal na znak na stropě a na kapající vodu. Zastavili vodu a dál už nevím, protože se za námi zaklapli dveře. "Neuděláš to kvůli němu, že ne?" Zeptal se šeptem Jack. Ignorovala jsem ho ale on se nenechal vyvést z míry a ušklíbl se: "Děláš to kvůli bratrovi!" Vykřikl skoro až vítězně.

"No očividně ti tu radost brzy udělají." Zašklebil jsem se na ni. "S panem negativním si tu zatím krásně povídám." Dodal jsem. Když se strhla rvačka, vyčkával jsem jestli se do ni budu moct zapojit, či jestli to zrzka zvládne sama. Po chvilce bylo po všem a jí zase táhli pryč. "Ale no tááák." Řekl jsem otráveně. "Kolik vás tu ještě je?" Když se dveře zavřeli a muži se na mě podívali, jeden z nich mě zaujal. Byl v něčem jiný než ti ostatní. Po tom co zadělali strop jsem musel vymyslet lepší plán. "Tak...Co mají ti parchanti na vás, moji noví přátelé?" Ten podivný muž s bílými vlasy se napil z malé placatky. Párkrát tekutinu převalil v puse než ji polkl. Ani se na mě nepodíval a kývl hlavou. Na to po mě vychrstl část té tekutiny. Stále svázaný jsem se začal na židli zmítat a křičet, když mi voda spalovala kůži. Byla to totiž svěcená voda. No tak tohle jsem opravdu nečekal. Poslední zbytky se z mé kůže odpařily a já se udýchaně podíval na muže. Rozhodně jsem se tím nehodlal odradit. "Víš...nejdřív jsem nechápal v čem jsi jiný. Teď už tomu rozumím. Ostatní tu jsou jen proto že musí, zatímco ty jsi prvotřídní magor." Na mé tělo dopadla další várka svěcené vody. Zaskřípal jsem zuby a čekal až bolest přejde. Muž se ke mě naklonil. "Skoro, ale rozhodně ti tu nehodlám žrát ty tvý blbý kecy. Na to mě omráčili další salvou elektrického šoku. Probral jsem se a zjistil, že mi opět zavázali oči šátkem. Také jsem cítil, jak mi obě rány na zádech sešily, jenže to nebylo všechno. Nemohl jsem mluvit, nebyl to roubík kde pak, bylo to něco horšího, nemohl jsem pusu ani otevřít. "Nevěřil bys co jsem našel, musel jsem si ověřit, že je to pravda. tak to pojďme vyzkoušet. Cítil jsem nepříjemné spojení a v tom mi to došlo. Musel se nějak dozvědět o mém nepovedeném pokusu s dýkou. "Aby bylo jasno, v rameni máš čip pro monitorování tvého pohyby, kdyby tě náhodou napadlo, že se nám vyvlíkneš z nitek, ale do té doby jsi díky vlastnímu kouzlu dokonalou loutkou." S těmi slovy mi strhl pásku z očí a já ve stejný moment spatřil, jak se mu v ruce leskne má dýka a svůj obličej v zrcadle. Nevěděl jsem, čeho se bát víc, ten magor mi totiž několika stehy sešil pusu.

Obešla jsem celou laboratoř, do které mě zavřeli, a v hlavě zvažovala jeden plán za druhým. Na stole ležela složka s mým výzkumem ale já se jí ani nedotkla. Zoufale jsem rozhodila rukama do vzduchu a otočila se ke kameře v pravém rohu místnosti: "Já se té proklaté složky ani nedotknu!" Vřískla jsem se zoufalým podtónem. Dveře do místnosti se na malou chvilku otevřeli a zase zabouchli. Otočila jsem se k nim a překvapivě spatřila dívku, která mi dříve vypomáhala s některými pokusy. Byla ve stavu na pokraji smrti a života. Vyděšeně jsem k ní přiklekla: "Pro-" Nenechala mě domluvit a sama se nejspíš z posledních sil odhodlala promluvit: "Y-tio, udělej co říkají jinak ho zabijou. Zabijou toho démona i tebe a, a, a." Už nebyla dál schopná mluvit a tak se o mě jen opřela a zavřela oči. "Nemůžu," zavrtěla jsem hlavou: "Když jim ho dám zabijou mnohem, mnohem víc lidí." Děvče se ke mně ještě naklonilo, upřelo na mě oči a zašeptalo sotva slyšitelně: "My ti věříme, že uděláš co je správné." Zarazila jsem se. Dveře se otevřeli a několik agentů mi ji vyrvalo z náruče. Přesto jsem ještě dlouho seděla na stejném místě a donutila se nad jejími slovy zamyslet. Ono poznání, že stále nejsem úplně sama do mě vlilo novou naději a já se odhodlaně zvedla a přešla ke své složce. Otevřela jsem jí a začala v ní listovat. "Snad je tu vše, co potřebuji," zamumlala jsem a skousla si ret.

Muži mě rozvázali a já jednomu z nich na místě utrhl hlavu. Byl jsem připravený se vrhnout i na dalšího, jenže to už muž řekl. "Stůj." A mě okamžitě přepadla obrovská bolest. Proč jsem se vůbec o něco podobného někdy pokoušel? Proč jsem se snažil podmanit si schopnosti jiných bytostí? "Je zajímavé vidět démona jako jsi ty, jak se kvůli vlastní chybě nechá ovládat. Jak že si to vlastně tehdy podělal?" Na to se muž odmlčel. "No jistě...to mi teď asi nepovíš co?" Zavrčel jsem na něj přes stehy a chtěl ho roztrhat na kusy nesměl jsem se pohnout. "No dobře ty naše nová ochočená zrůdičko, uvidíme, jak moc tahle věc funguje. Pojď se mnou." Nejdřív jsem se snažil odolat, ale jediným výsledkem byla další salva bolesti. Proto jsem ho po několika neúspěšných pokusech musel následovat. "Tvůj první úkol, vidíš támhle tu dívku? Jedna z mála věrných přátel naší společné kamarádky Ytiy." Muž se na mě podíval a zlomyslně se usmál. Dívka se skoro nemohla hýbat, byla už na pokraji sil a kolem ní stálo v kroužku pár mužů. "Ustupte mládenci." Řekl klidně muž. Ostatní se na nás otočily. Zarazil jsem se, ale ostré bodnutí do břicha mě přimělo pokračovat. Všichni se na mě dívali jako na nějaké víře, ne zvíře, ale zbraň. To bylo snad ještě horší. Věděl jsem, co bych tomu chlápkovi měl říci, abych ho zlomil, teď už ano, jenže jsem mluvit nemohl. "Zabij ji." Řekl jednoduše. "A opovaž se dotknout ostatních." Došel jsem až k dívce, která se na mě se strachem v očích podívala. Nejspíš ještě démona neviděla, nebo aspoň ne takového, jako jsem já. Došel jsem až k dívce a za každou chvilku váhání dostal další várku bolesti od vlastní magie. "Zabij ji." Zopakoval muž klidně a tím se mé utrpení jen znásobilo. Po několika dalších vteřinách už jsem to nevydržel a jedním rychlým pohybem ruky jí drápatou prackou rozpáral krk. "To bylo působivé." Přikyvovali muži kolem a psali si nějaké poznámky do svých sešitů. Po jednom z nich jsem vystartoval, ale podlomila se mi kolena. Chytl jsem se za břicho a z nosu mi vytékala krev. Ještě chvilku se budu snažit odporovat a zaplatím za to životem.

Prošla jsem si celou složku několikrát, a pak jí zastrčila za pas. "Mohla by si se mi hodit," šeptla jsem si pro sebe a přešla jsem přes místnost. Naťukala jsem do počítače několik kódů a přešla k chemikáliím. Na stole ležel bílý plášť, bez váhání jsem si ho natáhla a nandala ochranné brýle. "Potřebuji Lynwooda," promluvila jsem do ticha. Byl to můj učitel už od doby, kdy jsem sem nastoupila. Pomáhal mi s pokusy, s výcvikem i s mými výzkumy. Byl první komu jsem se s tímto výzkumem svěřila, nikdo jiný kromě něj a oné dívky o něm neměl vědět, jenže někdo mluvil. Přesto všechny své pochybnosti jsem Lynwoodovi věřila. Vešel dovnitř ve svém bílém plášti a milým úsměvem jako vždy. "Ytio!" Vykřikl radostně: "Jak rád tě vidím! Jak se má moje nejoblíbenější žákyně?" Neodolala jsem jeho bodrému úsměvu a sama se na něj usmála. Letmo jsem ho objala: "Pane profesore také Vás ráda vidím!" Mírně jsem se od něj oddálila: "Skvěle opravdu. Ale potřebovala bych pomoct s jednou látkou." Důvěrně se ke mě naklonil: "S tvým výzkumem to nemá nic společného, viď? Jen se chceš odsud dostat." Přikývla jsem. "Tak se do toho dáme," spráskl ruce a přešel ke stolu. Poukázal na jednu mou chybu ve výpočtech. Měla jsem tam o jednu nulu míň, což mohlo být ve výsledku katastrofální. Když látka byla hotová vešel do místnosti Jack a i s látkou ve zkumavce mě odvedl. Přivedl mě ke hloučků agentů, kteří něco hodnotili. "Jen se podívej," zašeptal mi do ucha a já zvědavě přešla blíž. Uprostřed hloučku stál Zareth, měl zašitou pusu a očividně ho trápila nehorázná bolest. Pak jsem ji spatřila. Tu dívku, mojí dlouho letou kamarádku a spolupracovnici. Do očí se mi nahrnuli slzy a slabostí podlomila kolena. Někdo mě zezadu zachytil a pomohl mi se postavit. Opřela jsem se o neznámého agenta a zahnala slzy. "Zrůdo," šeptla jsem a stále přitom hleděla na Zaretha. Doopravdy to však bylo mířeno na Jack a agenta, který Zaretha zřejmě ovládal. "Z tvého démona je teď prachobyčejná zbraň," sykl potěšeně a vítězně se šklebil. "Neslyšel si?! Zrůdo!" Zakřičela jsem hystericky, odlepila se od onoho agenta a praštila Jacka volnou rukou do tváře. Nevyhnul se jen se na mě dál šklebil. Tekutina v oné zkumavce málem vyšplíchla. Napadl mě skvělý nápad. Podala jsem ji Jackovi: "Dej si dvě kapky a zbytek ať se napije po kapce. Dají ti tak všechnu svou sílu." Hltavě se po zkumavce vrhl a udělal to co jsem řekla. Dva agenti po jeho pravé straně následovali mých pokynů. Zbytek se raději tohoto pokusu zdržel. Všichni tři padli k zemi v bezvědomí. Z rukávu mi vyjela malá dýka a já ji na mířila na nejbližšího agenta. Je to jen sebeobrana. Pro vyšší dobro. Zabij ho. Nabádal mě tichý hlas v hlavě. Já místo toho ale padla na kolena a vzdala se tak své možná poslední šance na útěk. Klečela jsem u ní, hladila ji po vlasech a nechala se ušpinit od její ještě nezaschlé krve. "Doufám, že umřeš, Zarethe. Že shniješ někde v podzemí, vy všichni," šeptala jsem zlomeným hlasem. Poslední plamínek naděje, který nedávno zažehla, odešel spolu s její duší. Nádech, výdech, uklidni se, Ytio. Jednej srdcem i rozumem. Vždyť víš co máš udělat. radil mi v hlavě hlas mého bratra. Smutně jsem se pousmála a vytáhla složku s oním výzkumem. Chystala jsem se ji roztrhnout. "Neunahluj se," varoval mě jeden agent a snažil se tvářit nebezpečně. "Nemusíš mít strach, já mám svůj výzkum tady," poklepala jsem si na hlavu: "Ale vy, vy ho mít už nebudete." Jedním trhnutím jsem složku roztrhla. A pak znovu a znovu a znovu, dokud nebyla rozcupovaná na malinkaté kousíčky. V životě máme na výběr, ale z čeho? Ze života a smrti? Radosti a smutku? Dobra a zla? Ne. Máme na výběr pouze z toho jestli umřít hned nebo až o pár vteřin později. Smrti se totiž nikdo nevyhne. Nebo ano?

V hloučku lidí jsem zaslechl známý hlas. Otočil jsem se tím směrem a zahlédl zlomenou Ytiu. Nechtěl jsem ji zabít kamarádku, vlastně sem nechtěl zabít vůbec nikoho, už jen proto, že mi to někdo nařídil. Zahleděl jsem se na dívku a poté zase zpět na Ytiu. Pravda byla, že jejich stav byl podobný. Beze já se zájmem sledoval, co se dělo kolem. Několik mužů se zhroutilo k zemi, jenže ona vůbec nic neudělala. Prostě se sesypala po nich. Její slova až podivně zabolela, jako bych to snad neslyšel tisíckrát před tím, tentokrát to bylo jiné. Na to roztrhala složku. Přemýšlel jsem jestli ví o té dýce, jestli jí došlo, jak mě propustit, ale zdálo se, že byla smířena s tím, že se odsud nedostaneme. "Démone?" Oslovil mě ten muž s bílými vlasy s nadzvednutým obočím. "Tiše jsem přes svoje stehy zavrčel a muž se spokojeně usmál. "Dojdi pro profesora, určitě pak bude naše nezbednice malinko sdílnější." Nejdřív jsem se snažil neviditelné síle bránit. Jenže potom jsem se vzdal a vykročil do vedlejší místnosti. Opravdu tam profesor byl, když mě uviděl zbledl a vzal do ruky lahvičku s průzračnou tekutinou. "Jen se zkus přiblížit ty netvore." Svěcená voda však byla o mnoho menší než bolest než trest za neuposlechnutí. Proto jsem k němu opravdu vyrazil. Muž po mě chrstl vody a já pod párou ze svého spáleného obličeje zkřivil tvář. Rána se však brzy zahojí. Praštil jsem ho do hlavy tak moc, že schytal další ránu ještě o zeď. Na tváři měl krvavý šlic. Přistoupil jsem k němu a zabořil mu drápy do ramene. Tím jsem ho donutil postavit se a vedl ho před sebou. Jednou rukou jsem ho držel kolem krku a tou druhou zabořenou v jeho rameni jsem mohl nahmatat všechny jeho kosti. Tlačil jsem ho před sebou a donutil kleknout před Ytiou. "Dobrá práce." Řekl bělovlasý muž. "Vidíš o kolik je to jednoduší, když se tomu nebráníš." V duchu jsem si přísahal, že ho za tohle rozetřu po všech stěnách, ale zatím jsem nemohl nic dělat. Svým způsobem měl pravdu. Tyčil jsem se nad Ytiou jako socha a nevěnoval ji jediný pohled. Nedokázal jsem se na ni podívat. slova jsem si vyslechl její nářek. Nemohl jsem ji odpovědět i kdybych chtěl. Na to roztrhala složku a V hloučku lidí jsem zaslechl známý hlas. Otočil jsem se tím směrem a zahlédl zlomenou Ytiu. Nechtěl jsem ji zabít kamarádku, vlastně sem nechtěl zabít vůbec nikoho, už jen proto, že mi to někdo nařídil. Zahleděl jsem se na dívku a poté zase zpět na Ytiu. Pravda byla, že jejich stav byl podobný. Beze slova jsem si vyslechl její nářek. Nemohl jsem ji odpovědět i kdybych chtěl. Na to roztrhala složku a já se zájmem sledoval, co se dělo kolem. Několik mužů se zhroutilo k zemi, jenže ona vůbec nic neudělala. Prostě se sesypala po nich. Její slova až podivně zabolela, jako bych to snad neslyšel tisíckrát před tím, tentokrát to bylo jiné. Na to roztrhala složku. Přemýšlel jsem jestli ví o té dýce, jestli jí došlo, jak mě propustit, ale zdálo se, že byla smířena s tím, že se odsud nedostaneme. "Démone?" Oslovil mě ten muž s bílými vlasy s nadzvednutým obočím. "Tiše jsem přes svoje stehy zavrčel a muž se spokojeně usmál. "Dojdi pro profesora, určitě pak bude naše nezbednice malinko sdílnější." Nejdřív jsem se snažil neviditelné síle bránit. Jenže potom jsem se vzdal a vykročil do vedlejší místnosti. Opravdu tam profesor byl, když mě uviděl zbledl a vzal do ruky lahvičku s průzračnou tekutinou. "Jen se zkus přiblížit ty netvore." Svěcená voda však byla o mnoho menší než bolest než trest za neuposlechnutí. Proto jsem k němu opravdu vyrazil. Muž po mě chrstl vody a já pod párou ze svého spáleného obličeje zkřivil tvář. Rána se však brzy zahojí. Praštil jsem ho do hlavy tak moc, že schytal další ránu ještě o zeď. Na tváři měl krvavý šlic. Přistoupil jsem k němu a zabořil mu drápy do ramene. Tím jsem ho donutil postavit se a vedl ho před sebou. Jednou rukou jsem ho držel kolem krku a tou druhou zabořenou v jeho rameni jsem mohl nahmatat všechny jeho kosti. Tlačil jsem ho před sebou a donutil kleknout před Ytiou. "Dobrá práce." Řekl bělovlasý muž. "Vidíš o kolik je to jednoduší, když se tomu nebráníš. Jsem si jistý, že tě tvá nová práce brzy začne bavit." V duchu jsem si přísahal, že ho za tohle rozetřu po všech stěnách, ale zatím jsem nemohl nic dělat. Svým způsobem měl pravdu. Tyčil jsem se nad Ytiou jako socha a nevěnoval ji jediný pohled. Nedokázal jsem se na ni podívat.

"Ne!" Křikla jsem a pohlédla agentovi, který ovládal Zareth, přímo do očí: "Prosím." Jenže neměl slitování. Přitiskla jsem k sobě tu dívku ještě víc: "Důvěřovali jste mi." Šeptala jsem zoufale. Slíbila jsem si, že jim pomůžu, že je zachráním. A já to nesplnila. Zkazila jsem jim celý život. Zemřela kvůli mě. Zavzlykala jsem a znovu ji začala hladit po vlasech. Zareth přivedl profesore a donutil ho si přede mnou kleknout. Smutně se na mě usmál: "Má nejlepší žákyně..Jednou zachráníš celý svět, Ytio," řekl mi to, stejně jako když mi bylo dvanáct. Přes slzy jsem mu oplatila jeho úsměv jemným pousmáním: "Pokud budeš sama chtít." Dokončila jsem naši větu. Pevně mě objal a při tom mi zašeptal do ucha: "Zemřu pro dobrou věc. Nikdy, nikdy, jim nepodlehni. Všichni raději zemřeme." Nepatrně jsem přikývla. Jeden z agentů ho ode mě odtrhl a nakopnul ho surově do břicha. "Dost!" Zaječela jsem. Promluvila jsem na něj latinsky. Byla jsem si jistá, že nám nikdo jiný nerozumí. Namáhavě mi odpovídal. Jeden z organizace nás přerušil: "Tak co, už budeš spolupracovat?" Jízlivě se ušklíbl. Zavrtěla jsem rozhodně hlavou: "Nikdy!"

Muž se naklonil nad Ytiu. "Kolik lidí kvůli tobě ještě bude muset zemřít?" Na to pohlédl na mě. "Zabij ho." Pokynul mi rukou. Nemohl jsem to jen tak neudělat, proto jsem jen švihl rukou a nechal ho před sebou vykrvácet. Už mi to bylo jedno, chtěl jsem mít jen pokoj, tohle bylo stejně ztracené. "Tak pověs za kým se máme podívat teď? Stačí jen naznačit prstem a náš nový agent se o to postará." Pohlédl jsem jeho směrem a přimhouřil oči. Vběhl jsem proti němu, ale jeden z mužů mi zastoupil cestu, což se mu stalo osudným. Vytrhl jsem mu hlavu i s páteří z těla. Po tom co se tělo zhroutilo k zemi, zahlédl jsem opět bělovlasého muže, jak si hraje s mojí dýkou. Jen mlask a podíval se na mě. "Ne." Řekl. Bylo to tak krátké a jasné slovo, ale já měl pocit, že mi do břicha někdo vrazil nůž a kroutil tam s ním do kolečka. Otřel jsem si krev, která mi vytékala z nosu po tom co jsem se vyhrabal na nohy z naprostého záchvatu bolesti. "Takže? Co bude Ytio?" Zeptal se muž.

Překvapeně jsem sledovala Zaretha. Sebrala jsem zbytky síly a zvedla se na nohy. Sklopila jsem pohled: "Chci aby jste mě nechali se prospat." Jeden z agentů ke mě bez zaváhání a rozkazů došel. Chytila mě za rameno a já ho lehce jako pírko přehodila přes rameno. Dobře mířeným úderem za krk upadl do bezvědomí. Z poza pasu jsem vytáhla svojí poslední dýku. "Teď nebo nikdy," Zašeptala jsem si pro sebe a rychle se rozběhla proti bělovlasému muži. Několik agentů se mi postavilo do cesty, já je ale vždy dobře mířenými ranami dostala na zem aniž bych kteréhokoliv z nich zabila. Dostala jsem se k bělovlasému agentovi, jenže než jsem vůbec stihla zaútočit, objevil se vedle něj Jack a chytl mě pod krkem. "Ytio, Ytio, Ytio," zvedl mě do vzduchu a já marně tápala po vzduchu. Při tom sem mi díval do očí svýma jako kámen studenýma očima: "Doufal jsem, že se po smrti profesora a jí poučíš." Odmlčel se. "Mno," mlasknul si sám pro sebe jako onen muž s tou zvláštní dýkou: "Nepoučila. Co nejde po dobrým půjde po zlým. Takže to prostě udělej nebo tě zabiju, jasné?!" Odhodil mě na stěnu a já se po ní svezla až na zem. Lapala jsem po dechu a pozorovala jak se ke mě přibližují těžké boty bělovlasého muže. Přiklekl si přede mně a protočil dýkou: "Chtěla by si jí, viď?" "Nevím, jak to funguje, ale pomůžu všem," zašeptala jsem, a když to nejmíň čekal, vrazila jsem mu pěstí. Zavrávoral, spadl na zadek a já ze země sebrala dýku, která mu vypadla. "Zarethe, zabij ho? Stačí říct tohle, nevím jak to funguje?" Pohlédla jsem na Zarteha, a pak zpět na onoho muže.

Bez jediného mrknutí jsem sledoval okolní dění. Ytia se opět snažila odsud nějak dostat. Se zájmem jsem sledoval celé scénu i když už bez zbytečných nadějí. Bohužel opět neuspěla, čemuž jsem se ani nedivil. Když muži sebrala moji dýku, vzplál ve mě záchvěv nadšení a zároveň se mi udělalo dost nevolno. Teď mě měla pod kontrolou ona a mohla mi nařídit prakticky cokoli. Po jejím rozpačitém rozkazu nebo spíš otázce se mi rozzářily oči. Lehce jsem ji přikývl, obrátil pozornost na bělovlasého muže a pozvedl drápovitou ruku. Muž mi oplácel pohled a vyděšeně u toho kroutil hlavou. Já se na něj přes veškerou bolest, kterou mi způsobovali stehy ušklíbl a luskl prsty. Muž doslova explodoval a jeho krev vybarvila roh místností. Normálně bych to nedokázal, protože jeho krev nebyla prokletá, ale díky takovému množství zlosti, to nebyl problém a jeho krev prostě tělo roztrhala na kusy. Připravil jsem se tedy k dalšímu útoku. Vypadalo to, že se celá situace začínala obracet k lepšímu.

Setřela jsem ze sebe pár kapek krve, které na mě dopadly, když Zareth nechal bělovlasého agenta explodovat. Pomalu jsem se zvedla a protočila dýkou mezi prsty: "Tak takhle jednoduše se dá náš démon ovládat?" Ušklíbla jsem se na něj a sebrala ze země nějakou dýku. Došla jsem až k němu a rozřízla mu stehy na puse. Upřímně jsem si nikdy nemyslela, že někdo z organizace může být tak krutý a udělat tohle. Jack nás celou dobu jen pozoroval. Otočila jsem se na něj. "To je jen mezi námi," pronesl sebevědomým hlasem. Zašklebila jsem se a vyčkala dokud se ke mně nerozběhl. Byl rozzuřený, ač to nedával na sobě jinak znát, než zvláštním leskem v očích. Nedával příliš velký pozor a tak mu dýka v mé ruce projela srdcem lehce jako by projela máslem. "Sbohem, Jacku," zašeptala jsem a odstoupila od něj. Vzala jsem si do ruky pistoli od jednoho z agentů na zemi. "Jdeme najít cestu ven," rozhodla jsem a vydala se chodbou do neznáma.

Když si mě dobírala, probodával jsem ji vražedným pohledem, jenže pak ke mě zamířila. Nechtěl jsem ji nechat, aby na mě šahala, ale nemohl jsem se bránit. Když mi přeřízla ty stehy, odstrčil jsem ji a vytáhl si zbytky nití. "Že ti to ale trvalo." Řekl jsem chraplavým hlasem. Než jsem se nadál, Jack byl mrtví. No konečně nějaká dobrá zpráva. Když Ytia řekla, musel jsem ji následovat i kdybych nechtěl. V chodbě za námi jsem ještě vytvořil z krve bělovlasého muže stěnu z krve, abychom měli patřičný náskok. Byl jsem si jistý, že je na chvilku zaměstná. "Počkej." Řekl jsem ji, když jsme byly na chvilku relativně v bezpečí. "Vrať mi tu dýku." Řekl jsem vážně. Nemusela mě samozřejmě poslechnou a když řekne ne, nemůžu s tím nic dělat, krom přísahy, že ji zabiju, hned jak se mi dostane do ruky. "Tak vrať ji." Řekl jsem a natáhl před sebe ruku.

Když mi znovu zopakoval abych mu vrátila dýku, zastavila jsem se a otočila se na něj. Nadzvedla jsem obočí: "Proč bych to měla dělat?" Ve skutečnosti mě v duchu sžírala zloba a jediné, co jsem chtěla bylo ho zabít, rozsekat na kousky, rozemlít do konzervy pro kočky, nechat nějakou kočku, aby sežrala tu plechovku a nechat tu kočku shořet. Aniž bych čekala než odpoví rozešla jsem se se slovy: "Tak jdeme, musíme se odsud dostat." Věděla jsem, že mě musí následovat a momentálně mi nemůže nějak ublížit. Do leva, pak doprava a pak..Pak kudy? Opakovala jsem si v duchu cestu, kterou jsem se snažila zapamatovat. Bohužel se mi to nějak nedařilo a já začínala být nervózní. Projevilo se to hlavně na mém držení těla, kdy jsem celá stuhla. Měla jsem pocit, že už nějakou dobu chodíme v kruhu. Zastavila jsem se a naštvaně rozhodila rukama: "Fajn! Nemám ponětí kde jsme ani kudy ven." Zavrčela jsem naštvaně a otočila se k Zarethovi.

Když mi řekla, že nemá důvod dýku mi vracet, vrhl jsem se na ni. Má vlastní neviditelná síla mě ale srazila k zemi dřív, než jsem udělal druhý krok. Zvedl jsem se na nohy a nasupěně na ni hleděl. "Protože jestli ji hned nevrátíš, první co udělám až o ni jednou přijdeš a že o ni jednou přijdeš, bude to, že tě roztrhám na kusy." Musel jsem ji dál následovat. Když mi ale oznámila, že nemá tucha kde jsme, rozhodil jsem ruce do stran. "No paráda, chcípnu v nějaký špinavý díře, obklopenej samejma magorama a ještě ke všemu s tebou." Měl jsem tak trochu plán jak odtud, ale doufal jsem, že to nebudu muset dělat, protože snad pokaždé to špatně dopadlo. "Fajn běž najít východ a to hodně rychle, neměla bys být poblíž, než to skončí. Počkám tady. Vím jak je na dost dlouho zdržet. Jo a doporučuji ti mě tu nenechávat až ho najdeš." Na chvíli jsem se odmlčel. "Ber to jako dobrou radu." Na to jsem se otočil směrem, kterým by měli muži brzy přibíhat a nechal Ytiu za sebou ať si myslí co jen chce.

Ušklíbla jsem se nad tím jak se na mě pokusil vrhnout: "Smůla. Myslím, že si jí ještě chvíli ponechám." Protočila jsem dýkou mezi prsty a pevně ji stiskla: "Možná o ní jednou přijdu, ale brzy to nebude." Pokrčila jsem rameny. Vyslechla jsem si ho i jeho dobrou radu. "Počkat, počkat. Tak to rozhodně ne!" Zamítla jsem jeho návrh na to, abych šla najít východ a pak se pro něj vrátila. Ukázala jsem na něj prstem: "Ty půjdeš se mnou." Rozhodla jsem a vykročila dlouhou chodbou vpřed. S oním krokem jsem se se zábleskem změnila v káně a prolétla trochu napřed. Spatřila jsem východ. Nepotěšilo mě však, že ho hlídá armáda asi stovky mužů těžce ozbrojených. Vrátila jsem se k Zarethovi a proměnila jsem se zpět v člověka. Jeho dýku jsem stále pevně svírala v ruce. "Mám dobrou zprávu," pousmála jsem se falešně a pohodila hlavou do postranní uličky: "Našla jsem východ." Pak jsem ale zvážněla má: "Má to ovšem jeden malý háček," odmlčela jsem se, abych vytvořila dramatickou pauzu: "Hlídá ho asi stovka mužů a já rozhodně nechci pokoušet osud tím, že by si se mohl znovu změnit v draka a roztrhat všechny, všechno a všude. Dopředu ti prostě zakazuji se měnit v draka. Budeme se muset probojovat jinak." Pak jsem se zase začala usmívat a odhopkala k chodbě: "Jde se na svobodu!" Výskla jsem si pro sebe.

Neměl jsem, co bych ji na to řekl. Hodlala si ji nechat a podepsala si tím rozsudek smrti. Jakmile mi nařídila, abych šel za ni neměl jsem na výběr a beze slova ji následoval, pak se mi ztratila z dohledu. Když zmizela,řízl jsem se drápem do ruky a na stěnu nakreslil jeden symbol. Poté jsem pronesl jednoduchou větu a položil ruku do středu. Obrys zazářil a v mé ruce se objevila kamenná deska. No aspoň něco. Opět jsem položil ruku na zářící písmena a přijímal novou energii. Když jsem skončil, připadal jsem si jako bomba. Stačilo jen zapnout odpočet. Deska zmizela v oranžovém záblesku světla ve chvíli, kdy jsem před sebou opět uviděl Ytiu. S kyselým výrazem na tváři, jsem si vyslechl, co měla na srdci a odpověděl naprosto klidně i když to uvnitř mě dost vřelo. "Když jsem ve své dračí podobě, dýka nefunguje, to už mám vyzkoušené, takže se modli, aby mi stačila tvá slova a já se nemohl proměnit, protože to je něco co schválně rozhodně nedělám." Po chvilce ticha jsem vyrazil tím směrem. "Vím jak je zabít, ale asi se pak o mě budeš muset chvíli postarat. Jo a taky zůstaneme u toho, že se to nikdy nestalo." Teď byla ta vhodná příležitost na využití své dlouho potlačované síly. Doufal jsem, že mě to tentokrát nepoznamená na tak dlouho, jako naposledy. Jakoby jen letmo jsem se té síly dotkl a okamžitě se začaly dít věci. Kůže mi popraskala a skrz ní zářilo rudé světlo, stejně jako mé oči se změnili z klasicky bílé do temně rudé. "Jen mě nech dělat svoji práci." Řekl jsem a vyrazil vstříc nepříteli, poháněný nekonečnou silou etheru.

Vyšla jsem za Zarethem klidným sebevědomým krokem, i když jsem si doopravdy nebyla ničím jistá. Nemohla jsem dát na sobě nic znát, jediné malé zaváhání by mě mohlo stát život, tím jsem si byla dokonale jistá. Začala mu praskat kůže a barva jeho očí se také změnila. Nadechla jsem se: "Co vlastně hodláš dělat?" Přeměnila jsem se zpět do své ptačí podoby a nechala si zbystřit své mysli. V chodbě u východu jsem cítila všechny ty agenty. Cítila jsem, jak jejich splašená srdce rychle bijí, jak se jim nenápadně chvějou kolena a chřípí nosu. V duchu jsem se nad tím musela usmát. Měli z nás strach. Letěla jsem mírně za Zarethem, těsně u stropu. Viděla jsem ostřeji než jindy, protože mě kupředu poháněla hlavně nadmíra adrenalinu, který se mi vlil do krve. Mírně jsem pootevřela zobák a nechala vzduch prosáklý vůní chodeb, aby mě obklopil. Museli jsme se odsud dostat, co nedříve.

Jen co jsem se dostal na dohled k agentům začali pálit, ale já místo toho, abych se jejich střelám pokusil vyhnout, jsem roztáhl křídla, aby se kulky nedostali k Ytie. Sotva jsem to cítil. Ta síla, která mi teď proudila žilami, zničila kulky ještě před tím, než dokázali vůbec proniknou skrz kůži. Šel jsem přímo doprostřed a zahlédl v tmavé chodbě náznak ranního světla. Brzy nás obklíčily. Než se ale kdokoli stačil byť jen přiblížit objevil se kolem nás rudý štít z podivné nestálé energie. Muži netušili co se děje a rozkazy jim velely udržovat formaci. Klekl jsem si k zemi a drápatou prackou, se jí dotkl, jako bych z ní chtěl vytáhnout vodu. Místo vody se však začali hromadit částečky rudé zářící energie. Věděl jsem, že teď už není cesty zpět. Pomalu jsem se zvedl a stále se zvětšující koule v mé ruce začala pulzovat a snažila se jakoby vymanit z mé kontroly. Už jsem věděl, že déle čekat by vedlo jen k jisté smrti nás všech, proto jsem rukou švihl rudá hmota se rozlétla do všech stran. Každého muže v okolí doslova vypařila. Jediný, kdo zůstal nedotčený, jsem byl já a Ytia. Tedy alespoň částečně. Rychle jsem se stáhl do své lidské podoby, abych tu moc trochu uchlácholil a nezabil se hned jak pohlédnu do zrcadla. Když jsem se znovu rozhlédl kolem už jsem neměl nejmenší tušení co se stalo. Klečel jsem na zemi nějaké hrozné místnosti a nad hlavou mi poletoval sokol. S hrůzou jsem si vše prohlédl, něco se tu určitě přihodilo. Chtěl jsem se rychle zvednou a utéct, jenže když jsem si všiml, že moje ruka má nepřirozeně šedou barvu, skoro jsem vykřikl. "Co se mi stalo?" Vyskočil jsem na nohy a zavolal. "Hey! Je tu někdo?" Jediná živá bytost o které jsem zatím věděl, byl sokol a ten mi toho asi moc neřekne.

Celé to představení jsem pozorovala ze své sokolí podoby. Co to je? Pootočila jsem hlavu mírně napravo a naklonila ji, přičemž jsem zaujatě pozorovala Zaretha. Právě k němu ze země přilétávaly jakési červené kuličky. Další, co mě tak trochu vyvedlo z míry, byla ona velká koule, kterou Zareth svíral v rukou. Když ji hodil okolo sebe, všichni agenti se začali vypařovat 'jako pára nad hrncem'. Nakonec jsem zavřískla a slétla ke zmatenému Zarethovi. Přistála jsem před ním a zůstala sedět na zemi. Chvíli jsem ještě otálela, než jsem s blýsknutím proměnila zpět do zrzavé holky. "Zarethe?" Promluvila jsem na něj klidně. Mávla jsem rukou do strany: "Vše ti vysvětlím. Nejdřív se odsud musíme ale dostat ven." Pobídla jsem ho. Rozhlédla jsem se a skousla jsem si dolní ret. "Musíme se odsud dostat dřív, než nás přijde zabít někdo další."

Byl jsem zrovna na cestě do obchodu koupit si mnou milované mandarinky. Procházela jsem kolem vysoké zašedlé budovy, když se přímo vedle mě rozrazily dveře. Skoro jsem si nestihla všimnout, kdo do mě vrazil a už jsem ležela na zemi. Nechtíc jsem se posadila na studenou zem. Když jsem se podívala nahoru, viděla jsem na první pohled sympatickou zrzku a tmavovlasého kluka. Vypadali normálně, ale aspoň o té holce jsem už během té chvilky, co jsem se jí nechtíc dotkla věděla své, nebo alespoň něco málo. Viděla jsem ji proměněnou v sokola, s pár takovými lidmi jsem se už setkala. Myslím, ze se jim říká zvěromág? Jo, tohle to je.

Když se ten pták proměnil v zrzavou dívku málem jsem omdlel. "Co to?" Začal jsem, ale ona mě přerušila. Znala mě, ale já neměl ponětí, kdo to sakra je. Raději jsem si řekl, že je to jen zlý sen a po chvilce váhání ji následoval. "Co seš sakra zač? Věci jako ty, by rozhodně neměli existovat!" Řekl jsem ji cestou. Raději ale pujdu s ní, než abych zůstával tady. Než jsem se jí stačil zeptat, jak je možné, že zná mé jméno, srazila mladou dívku. Proč tu mají všichni tak divné oblečení? Nepřemýšlel jsem nad tím a vytáhl ji za ruku na nohy. Pak jsem vyvalil oči na všechno kolem. Tohle rozhodně nebylo normální, jakobych se objevil v ùplně jiné době. Udělal jsem od nich pár kroků stranou a zvedl ruce před sebe v obraném gestu. "Co se to tady sakra děje?" I když jsem se snažil vypadat klidně do mého hlasu se začala vkrádat panika. "A kde to jsme?"

"Omlouvám se," přejela jsem pohledem po dívce na zemi a projel mnou záchvěv magie. Otřásla jsem se a soustředila svou veškerou pozornost na Zaretha, který po zvednutí oné dívky, začal pomalu panikařit. "Uklidni se," pomalu jsem se k němu rozešla a pak se zastavila kousíček od něj. "Nemáš se čeho bát, ano?" Mluvila jsem klidným vyrovnaným hlasem jak jen mi to šlo. V hlavě jsem tápala, co si o něm pamatuji z jho složky. Pamatuje si veškerou svou..minulost? Napadla mě náhle v duchu otázka. zastrčila jsem ji ale někam až hluboko do své mysli. "Si v budoucnosti. Ano, máš pravdu lidé jako já," ignorovala jsem přítomnost oné neznámé a pokračovala ještě pomaleji: "by neměli existovat. Stejně jako..stejně jako bytosti, jako si ty. Přesto jsme skuteční. Neublížím ti, slibuju. Jen se musíš uklidnit a nepanikařit." Snažila jsem se zároveň uklidnit i sebe. Otočila jsem se na blonďatou dívku. Usmála jsem se na ní: "Ahoj. Prosím tě nevíš, v které části města se přesně právě teď nacházíme? My jsme tady s kamarádem hráli jednu hru a trochu jsme se ztratili, jenže zároveň nemůžeme přestat hrát." Vypustila jsem ze svých úst jednu obří lež, ovšem bez zaváhání. Moje magie se ve mně vzedmula, jako když jsem poprvé potkala Zaretha. Slabostí se mi roztřásli kolena. vyčerpávající den a časté přeměny braly za své, ubývala mi cená energie. Překryla jsem to milým úsměvem a po očku dávala pozor na Zaretha.