Zareth+Ytia+Xaiarana+Sombra

Hned co mě onen kluk vytáhl na nohy, vytrhla jsem mu ruku. Za tu chvilku jsem toho viděla dost. Doufám, že ani jeden z nich nestihl postřehnout změnu mého výrazu. Je to démon, fajn vědět. Ale je ničím jiný, není jako já, s takovým jsem se setkala jen jednou a nemám s tím dobré zkušenosti. Viděla jsem ho v nějaké podobě, netuším co to bylo, každopádně zabil dost lidí, během vteřiny, jako by to byla nejlehčí věc na světě. Ztratil paměť, na tu jejich 'hru' jim neskočím. Ale nemusí hned vědět, že vím pravdu, když už, tak si a nimi trochu pohraju. "Nevím, jak se to tady přesně jmenuje, Ytio, ale když půjdete do prava, tak tam je park," řekla jsem s důrazem na její jméno a mile se usmála, jako kdyby o nic nešlo. "A můžu vědět, o jakou hru se jedná, zatím se mi zdá více než zajímavá," prohodila jsem ledabyle.

Zakroutil jsem hlavou. "Ne, to tedy ne. Odpusť, ale to ty si tady ta divná. Takže jestli mi ještě jednou řekneš, abych se uklidnil..." Mluvil jsem, ale zarazil se a opřel se o kolena. Měl jsem pocit, že mi pukne srdce. Nádech, výdech. Musel jsem se trochu sebrat. "No jistě...v budoucnosti... protože to je uplně normalni." I když jsem tomu nevěřil, jiná moost jak si tohle vysvětit asi nebyla . "Jakou hru?" Absolutně jsem nechápal o co tady jde. Když jedna druhou oslovila jménem vytřeštil jsem oči. "Vy se znáte?" Pak jsem si uvědomil jednu celkem dost podstatnou věc. "Je mi to trochu trapné, ale můžete mi některá prosím vysvětit, kde mám své oblečení?" Zetal jsem se celý rudý po tom, co mi došlo, že na sobě mám jen rostrhané kalhoty.

Z tváře mi zmizel úsměv a veškerá přívětivost. Magie se ve mně vzedmula jako voda v moři při tsunami. Vzpomněla jsem si na Zarethovu dýku v ruce a došlo mi, že mu tím jen víc ublížím. Ne, že by mě to na jednu stranu netěšilo, ale... Klidně jsem se podívala dívce do očí: "Dobré vědět." Konstatoval jsem, ale podle mého chladného výrazu musela poznat, že radu na cestu jsem opravdu nemyslela. Otočila jsem se k Zarethovi. "Neznáme," odpověděla jsem mu úsečně. Pak jsem se ale zarazila a opět promluvila klidným hlasem. "Muselo se roztrhat, tady slečna," ukázala jsem na bloncku a zopakovala při tom stejný důraz jako ona sama: "Nám jistě poradí, kde ti sehnat jiné oblečení?" A rovnou by nám mohla říct jméno. Napadlo mě. Místo toho jsem ovšem mlčela. Mezi tím jsem Zarethovi podala aspoň svou bundu: "Nic lepšího bohužel nemám." Pokrčila jsem rameny. Rozhlédla jsem se: "Ale opravdu bych odtud ráda, co nejdřív zmizela."

Chtěla jsem odpovědět, že se neznáme, ale zrzka mě předběhla. Po poznámce kluka, že je jen v kalhotech jsem ho přejela pohledem a nenápadně na něj mrkla. Jak jsem zjistila, při tom co mě zvedal na nohy, jmenuje se Zareth, zajímavé jméno...teda ne, že by to moje bylo úplně obvyklé. Ten důraz na slově 'slečna' mě nutil se zasmát, naštěstí jsem to vydržela jen se zacukáním koutků. "Vy asi nejste zdejší, že?" zeptala jsem se po otázce na obchod s oblečením. "Jděte rovně, tímhle směrem" pokynula jsem hlavou doprava, " o ulici dál je malý obchůdek s oblečením, jistě tam něco najdete" Napadlo mě, ze bych se mohla představit, ale proč bych něco sama od sebe říkala, jestli je to zajímá, tak ať se zeptají. "Kam máte tak na spěch, noc je ještě mladá. Nebo vám snad není moje přítomnost příjemná?" zeptala jsem se dotčeně, ale přitom Ytie provokativně koukla do očí.

Vypadao to, že se tu obě na místě pozabíjí. Při poznámce jedné z nich jsem si dotčeně založil ruce na prsou. "No dovolte, já tu se svou rodinou bydlím od jakživa, ale je to tu tak nějak...jiné." Všiml jsem si lesklého předmětu v ruce zrzky a vykřikl. "Ona má zbráň!" Hned jsem se zarazil a začal od nich couvat. "Víte co? Na tom vlastně ani nesejde, seženu si nějaké oblečení sám. Matka se již určitě shání a já bych měl akorát víc problémů. " Šel jsem od nich a chystal se přejít silnici. V tom se ozval hlasitý zvuk troubení. Na poslední chvíli jsem uskočil a přitiskl se k další zvláštní budově. To vozidlo se s tichým vrčením vzdalovalo a já se prohlédl v odlesku od zdi. Tentokrát jsem skutečně vykřikl. Něco jsem měl s očima. Dokonce i moje tělo mělo nepřirozeně popelavoou barvu. S hrůzou v očích, kterou však brzy vystřídal vztek jsem se k nim vrátil. "Už mám dost měničů i tohodle místa. Takže mi řekni, co jste se mnou udělay!"

Dál jsem oné dívce klidně oplácela pohled: "Jsem zdejší, jen nejsem zvyklá se pohybovat v této části města." Odpověděla jsem a otočila hlavu na Zaretha. Pozvedla jsem mírně obočí a dívala se, jak uskakuje před autem. Když k nám naštvaně zamířil, odpověděla jsem mu: "Já? Nic. To ty sám, brzy si snad vzpomeneš." Povzdechla jsem si. "Spíš bych nerada, aby nás někdo," zaváhala jsem než jsem dívce plně odpověděla: "Zabil." Postrčila jsem Zaretha do předu: "My už asi půjdeme?" Dál jsem ho postrkovala před sebou.

Když se Zareth rozešel pryč se slovy, že se po něm jeho matka shání, jen jsem se otočila na Ytiu a zeptala se jí: "Takže on ztratil paměť, jo?" naznačila jsem hlavou směr, kterým odešel Zareth. Stejně to je jedno, už teď jsem si je znepřátelila, teda Ytiu určitě. Zareth se vrátil a zrzka ho začala popostrkovat před sebou, že odchází, aby je nikdo...nezabil? Ale notaaak, s nima by nemusela být nuda. Rozhodla jsem se k nim připojit...ať už jdou kamkoliv. "Hele, chápu, že jsem nezačala asi nejlíp...jsem Xaia." představila jsem se a doufala, že na mě aspoň trochu změní názor a rovnou mi vysvětlí, co se to dělo uvnitř té budovy.

Vytřeštil jsem na zrzku oči. "Já bych nikdy nic takového neudělal!" Jakmile naznačila, že by nás někdo mohl zabít, opět jsem znejistěl. Tedy jestli to ještě více šlo. "Kdo by nás měl zabíjet? Nikdy jsem nic neprovedl. Moje sestra vám vše určitě potvrdí, tak prosím, dejte pryč ten nůž." Když mě začala postrkovat dopředu, vymanil jsem se z jejího sevření. "Já nic neztratil. Tohle je nějaký omyl, s někým si mě musíte plést." Snažil jsem se vysvětli. "Moje jméno je Zareth Sheranee a se svojí rodinou bydlím o pár ulic dál, prodáváme víno. Opravdu nejsem ten, koho hledáte." Když se Xaia představila zamířil jsem za ní a obešel zrzku pořádným obloukem. "Nejste jediná, kdo vzal představování za špatný konec, támhleta ještě ani neuznala za vhodné, říct mi, co tady vlastně dělám." Snažil jsem se posbírat trochu důstojnosti, což šlo docela špatně bez trika a s třesoucími se prsty. Nutno říct, že tohle se každý den nestává. Nakonec jsem si povzdychl. Takhle se stejně domů vrátit nemůžu. "Jaký tedy máte plán?" Zeptal jsem se odevzdaně.

Když mě Zareth obešel a došel ke, jakže se to jmenuje?. Xaia, jasně. Došel ke Xaie. Povzdechla jsem si. "Máš pravdu, ani já jsem nebyla zrovna," mírně jsem zaváhala: "Přívětivá." Změřila jsem si ji pohledem: "Asi je na mě toho poslední dobou moc." Natáhla jsem k ní ruku a pokusila se o mírný úsměv: "Jsem Ytia, jak už víš." Zastrčila jsem si rychle Zarethovu dýku za pas: "Kdybych ji dala pryč, zabil bys mě pak." Zamumlala jsem si pro sebe. Pokrčila jsem rameny: "Asi zmizet, co nejdál, řekla bych." Podívala jsem se zpátky na Xaiu: "Myslíš, že když ho vemu něčím po hlavě, tak se mu paměť vátí?" Zatvářila jsem se vážně, ale v duchu se nad tou představou usmála. "Nebo máte někdo lepší nápad?" Nadzvedla jsem mírně obočí a přejela je oba pohledem. Počkat, kdy jsme zapletli Xaiu do našeho útěku? Na přemýšlení nebyl příliš čas, protože od onoho baráku organizace se k nám rozešlo několik agentů. Stejně jako ty předtím, byli těžce ozbrojení. Skousla jsem si ret. "Navrhuji co nejrychlejší útěk," podotkla jsem a kývla bradou směrem k agentům.

Když ke mně Ytia natáhla ruku, ignorovala jsem ji, muselo to vypadat neslušně, ale co, později jim to vysvětlím...možná. "Ta představa vzít ho něčím po hlavě se mi líbí, ale už tak to vypadá, že trpěl dost, prostě ho necháme, snad si brzo na všechno vzpomene...nebo ne a pak až ho něčím praštíme." zasmála jsem se. Směrem k nám se rozešlo pár ozbrojených chlápků, Ytia navrhla útěk a já nemohla nic, než jen souhlasit: "To zní jako plán, poběžte za mnou, vím, kde se jim můžeme ztratit," dořekla jsem a už se rozbíhala. Běžela jsem stále víc na kraj města, pak jsem zahla do úzké uličky a skrčila se za popelnice. Když ti chlapi proběhli kolem, šla jsem hlouběji do uličky, až jsem došla k mně známému žebříku. Kývla jsem na Zaretha a Ytiu, aby lezli přede mnou a pak se vydala za nima. Vylezli jsme až na střechu, kde byl nádherný výhled, ale právě teď jsem neměla čas se kochat a vydala jsem se na druhou stranu, než jsme předtím beželi.

Já opravdu nerozuměl tomu, co se to tu dělo a celá tahle situace mi byla pěkně proti srsti. Kéž bych teď byl doma pěkně v teple a podepisoval nějaké hloupé formuláře, které jsem vždy tak nenáviděl. Raději jsem ignoroval jejich diskuzi o tom, jak kdy a kam mě čím praštit. Očividně si mě s někým pletly. Jen jsem nad tím zakroutil hlavou a po té, co se obě rozběhli do pryč vydal jsem se za nimi. Prvních několik kroků jsem se málem přerazil. Nevěděl jsem co to mělo znamenat, ale běžel jsem nějak rychleji, než bylo přirozené. Po chvilce jsem nabral jistotu a následoval je. Chtěl jsem vylézt na střechu, když v tom se za mnou ozvaly těžké kroky. Otočil jsem se právě v čas na to, abych zahlédl, jak ozbrojenec vystřelil. Jen jsem vykřikl, přikrčil se a stačil dát ruku před obličej. Po chvilce jsem pomalu otevřel oči. Muž na mě překvapeně hleděl a já si konečně všiml proč. Těsně před mým obličejem se ve vzduchu zastavila kulka a levitovala ve vzduchu, obalená zvláštní tmavou energii. Najednou se ve mě probudilo něco úplně nového, jakoby tu byl ještě někdo jiný. Nikdy v životě jsem necítil tolik zlosti, jako mě doslova pohltilo teď. Zadíval jsem se na muže a přesně věděl o dělat. On po mě vystřelil ještě několikrát, ale já se tentokrát neschoval. Zvedl jsem před sebe ruku a kulky se opět zastavily těsně před mým obličejem. S hlasitým křikem jsem je obrátil proti němu. Během zlomku vteřiny z něj zbyl doslova jen cedník a muž se zhroutil k zemi. Stejně rychle, jako se ten hněv objevil, zase zmizel a já zděšeně sledoval jeho tělo. Opravdu jsem ho zabil! Co se to tu sakra stalo? Rozum mi napovídal, že nic podobného se ani vzdáleně odehrát nemohlo, jenže nezvratný důkaz ležel přímo přede mnou. Roztřeseně jsem se zvedl na nohy a rozhlédl se kolem. Ty dvě jsem spatřil na střeše nad sebou, už jsem nečekal ani minutu a vydal se za nimi střechu. Třeba mi ty dvě dokáží vysvětlit, co to mělo znamenat.

Rozběhla jsem se za Xaiou. Na nic jsem nečekala a hbitě vyšplhala po žebříku na střechu. Podívala jsem se dolů pod sebe a spatřila vyděšeného Zaretha. Jemně jsem si skousla dolní ret. Sakra, jestli si brzy nevzpomene, tak mu to budu muset vysvětlit. Jenže jak? Položila jsem si v hlavě otázku, na kterou jsem neznala odpověď. Počkala jsem než se na střechu dostal i Zareth a postrčila jsem ho za Xaiou: "Jak to tak vidím, tak raději půjdeš přede mnou." Pak jsem naklonila hlavu na stranu a křikla za Xaiou: "Kam to vlastně jdeme?!" Otočila jsem se na chvilku, abych zkontrolovala jaký máme náskok. První z agentů se již sápal z žebříku na střechu. Zastavila jsem se a z boty vytáhla další z mnoha mých dýk. Pevně jsem ji stiskla a hodila proti agentovi. Dýka ho přesnou ranou trefila do ramena. Agent zaječel, spadl ze žebříku a, podle jekotu, sebou strhl nejméně další dva agenty. Otočila jsem se zpět na Xaiu: "Měli bychom si pospíšit!" Popohnala jsem je.

"Měli bychom si pospíšit!" zakřičela na nás Ytia, no nepovídej, to bych bez tebe nevěděla, ušklíbla jsem se v duchu. Kolik jich ještě je? ptala jsem se sama sebe, když jsem si všimla dalšího chlapa co vylezl na střechu. "Asi jste je dost naštvali, co?" křikla jsem spíš na Ytiu, Zareth pořád neví, kdo vlastně je, natož, aby věděl, co jim udělali. Ugh, musíme se jich nějak zbavit, nejradši bych byla, aby se o to postarali sami, ale tak pomoct bych jim mohla...přece jenom, když už mě, jakoby, vzali mezi sebe. Utíkala jsem dál a pak se schovala za komín, mezitím přiběhl chlápek blíž a já si nechala objevit svůj meč v ruce. Když přiběhl dostatečně blízko, nejprve jsem mu mečem sekla do ruky, tak upustil zbraň a potom jsem mu podřízla krk, pak jsem nechala zase meč zmizet. Ach, jak mi tohle chybělo, no nic, musíme jít dál.

"Tys...tys ho zabila!" Zakoktal jsem hned po tom, co Ytia hodila po muži dýku. Ani jsem se nestihl nadechnout a zahlédl jsem, jak Xaia tomu druhému podřízla krk. Jen tak se jí zjevil v ruce meč. Prostě puf* a bylo to. Stejně rychle jako se objevil, zase zmizel. "Nic jsem jim neudělal! Copak to nechápeš?" Zakřičel jsem na Xaiu. Chtěl jsem se od nich dostat co nejdál, ale aspoň se mě prozatím nepokusily zabít, na rozdíl od těch, co nás pronásledují. "Já raději zůstanu vzadu." Řekl jsem, jenže vtom mě něco bodlo do břicha. Bylo to, jakoby mi tam někdo otáčel nožem, ale žádná zbraň to nebyla. Vytřeštil jsem oči a chytil se za břicho. "To ty?" Zasýpal jsem. "Jste zrůdy...Obě dvě." Možná to byla chyba, ale musel jsem to říct. Když jsem se vydal jejím směrem bolest pominula. Byl jsem přesvědčen, že za to může oba.

"Sakra, hloupá dýka s jeho duší či co," odfrkla jsem si šeptem. "Nemohl by sis pospíšit, Zarethe?" Zeptala jsem se jakoby nic a postrčila jsem ho zase vpřed. "Promiň," šeptla jsem při tom a dál ho strkala před sebou. "Xaio?! Vem si chvilku na starost tady toho," kývla jsem bradou na Zaretha a otočila se. Z rukávu mi do rukou vklouzlo několik vrhacích dýk. Dva agenti se dostali až ke mě a pomalu postupovali vpřed. "Ale no tak, nemám na to celý den," protočila jsem oči. Oba agenti zrychlili a já se vyhnula první ráně. Na to jsem se otočkou vyhla další a jednomu z agentů podkopla nohy. S vyjeknutím padl na kolena. Během vteřiny jsem se objevila za ním a zabodla mu dýku do zad. Agent se chytil za krvácející ránu a já se přes něj přehoupla a zabodla druhému dýku do krku. Zachraptěl ale to už jsem dobíhala Xaiu a Zaretha. Úkosem jsem pohlédla na Xaiu: "Asi jim nesedíme v papírech." Odpověděla jsem vyhýbavě. "Od teď jim tam taktéž sedět nebudeš," podotkla jsem.

Nic jim neudělal...kdyby tak věděl. "Zrůdy?" chytla jsem se naoko ublíženě za srdce, "Jsme menší zrůdy, než ty..." zašeptala jsem si pro sebe, aby to neslyšel. Když Ytia dostrkala Zaretha ke mně a řekla, že jsi ho mám vzít na starost, jen jsem protočila oči: "Tak pojď za mnou, teda jestli nechceš, aby tě zabili, protože jsi jim přece nic neudělal." řekla jsem nejironičtěji, co to šlo. Když jsme odběhli trochu dál otočila jsem se a viděla Ytiu, jak zabila dva chlápky, "To bylo působivé." řekla jsem zaujatě. Nebudu jim sedět v papírech, já se snažila žít nenápadný život a teď tohle, no... aspoň bude sranda. "Je to všechno, nebo je za námi ještě někdo?" zeptala jsem se. Rozběhla jsem se dál, to už jsme byli na střeše jiného domu. Chtělo by to, aby se Zarethovi vrátila paměť, aspoň by nám to nedělal ještě složitější, než je to teď. Přeskočila jsem na další dům, nebyla to nejmenší dálka, snad se nebojí výšek a přeskočí to, nechtěla bych je vidět rozpláclé na zemi. "Tak pojďte, jen to přeskočíte, nic to není," otočila jsem se na ně povzbudivě. Přešla jsem k poklopu na střeše a vytáhla klíče z kapsy, když jsem poklop otevřela, začala jsem lézt po žebříku: "Tak pojďte a zavřete za sebou." křikla jsem, než jsem slezla úplně dolů.

Neochotně jsem došel až ke Xaie. A vyslechl si její sarkastické poznámky. "Já nic nechci být...jediné co chci je vrátit se domů. Nikdy bych nikomu neublížil. Na víc, co ty o mě můžeš vědět, známe se asi tak hodinu." Řekl jsem jí to přímo do obličeje, třeba mě konečně nechají někam zmizet. Jenže to prý ne... Mám tu přeskakovat barák. Opatrně jsem pohlédl dolů. "Tohle nepřeskočím." Oznámil jsem jí. Bohužel se za mnou objevil další ozbrojenec a já neměl na výběr. Nikdy bych nečekal, že takovou vzdálenost dokážu překonat, ale jakoby to nebyl žádný problém. Když jsem dopadl svět na zlomek vteřiny zahalila tma. Když jsem před sebou uviděl běžící agenty, nasadil jsem svůj klasický úšklebek. "Ale no tak, jestli hledáte práci hodnou svým dovednostem, myslím, že naproti v hračkářství postrádají růžový balonek." Sice jsem se ještě nezorientoval v tom, kde vlastně a proč jsem, ale tyhle druhořadý zabijáky už poznám snad všude. Jedinou myšlenkou jsem muži přerušil pá cév v mozku a ten se okamžitě sesypal na zem. Kousek ode mně byla Ytia. Oh...škoda...A já doufal, že ji někde cestou přejede autobus. Už jsem se tím dál nezabýval, snad mi vše vysvětlí. Mou pozornost teď upoutal někdo jiný. Během zlomku vteřiny se mi narostly ocelové drápy a já chytil cizinku pod krkem. Na nic jsem nečekal a přirazil ji ke zdi. Pozorně jsem si ji prohlédl, vlastně byla docela pěkná, ale pravděpodobně jen další zbytečná havěť z té organizace. Naklonil jsem se k jejímu uchu a skoro zapředl. "Řekni mi co jsi zač a třeba tě nenechám umřít tak pomalu." Na to jsem ji řízl drápem do tváře. "Tak si pospěš, mám totiž náladu si hrát." Hladově jsem se na ni při těch slovech usmál a odhalil tak špičaté zuby. Když v tom jsem něco ucítil, její duše měla k té lidské dost daleko.

Ohlédla jsem se a křikla nazpět Xaie: "Je jich tam ještě dost." Rozběhla jsem se k nim a pozorovala jak si Zareth vzpomněl. Přirazil Xaiu ke stěně a já se odrazila. Doskočila jsem na střechu dalšího domu a skoro to neustála. Na poslední chvíli jsem to vybalancovala a doběhla k Zarethovi. "Co kdyby si ji ještě chvíli nechal žít, když ti poslední hodinu už nejmíň dvakrát svým způsobem zachránila život," zpoza pasu jsem vytáhla jeho dýku a s úšklebkem ji protočila mezi prsty: "Pusť ji a jdeme." Zavelela jsem a věděla, že Zareth mě musí poslechnout. Těsně kolem hlavy mi prolétla kulka. Překvapeně jsem se otočila a zjistila, že agenti po nás začali střílet z okraje střechy. "Takže kudy dál?" Zeptala jsem se Xaiy.

Najednou, jako kdyby Zarethovi něco přecvaklo v hlavě, začal si z chlápků utahovat a pak se jeden sesypal k zemi. Pak obrátil pozornost na mě, chtěla jsem něco říct, ale to už mě přirazil na zeď. Tak tohle jsem nečekala. "Nemám v plánu dneska umírat vůbec." Zavrčela jsem a ukázala své špičáky. Když mě řízl drápem do tváře sykla jsem a snažila se dostat z jeho sevření. Tak on si má chuť hrát, jo? Než jsem mu stihla cokoliv odvětit, Ytia mu řekla, ať mě pustí. Divila jsem se, když ji poslechl, "Díky" prohodila jsem směrem k Ytie a chytla se za krk. Ten zmetek. Ukázala jsem na poklop na střeše: "Lezte rychle, zavřu to za námi." Než jsem stihla vlézt dolů, proleťela těsně kolem mě kulka. Další letěla přímo na mě, nechala jsem si v ruce objevit meč, který kulku zastavil. Jeden agent přiběhl dost blízko, hm, jeho chyba, zašklebila jsem se na něj a odhalila špičáky, podkopla jsem mu nohy, chytla meč do obou rukou a usekla mu hlavu. Další po mně zase začali střílet, tak jsem rychle slezla dolů, zavřela za sebou poklop a zamkla, nějakou chvilku je to zdrží.

Ytia se přiblížila a řekla, že bych ji zabíjet neměl. Prý mi dokonce zachránila život. Jen jsem se nad tím zasmál. "Vždycky přijde chvíle, kdy musíš přijmout odpovědnost za své chyby." Jenže potom vytáhla moji dýku. Pomalu jsem se od cizinky odtáhl a nakonec povolil i sevření. Byla Aurin...Takže buď ji vyslali z pekla kvůli mě a nebo je jen nějaký náhodný démon. Pravda je, že cena jejího života tím u mě trochu vstoupla. Kdysi jsem se snažil ovládnout i jejich moc. Bohužel můj neúspěch mi teď pěkně připomínala Ytia. A byl to právě tenhle důvod, proč jsem tento druh démonů neměl úplně v lásce. "Vidím že na tvém rozhodnutí umřít, se ještě nic nezměnilo, že ne Charlie." Zavrčel jsem jejím směrem a zamířil k poklopu. Ocitl jsem se vevnitř. Mohl jsem je sítí podzemních chodeb odvést ke mě domů do bezpečí, ale nehodlal jsem jim nic dát zadarmo a už vůbec ne teď. Chtějí žít? Tak fajn, ale já jim s tím pomáhat nebudu pokud nebudu muset. To byl také důvod, proč jsem na střeše zastavoval jen ty kulky, které letěly na mě. "Takže kde jsme nabrali zase tohle?" Zeptal jsem se a ukázal na cizinku.

Xaia za námi zavřela onen poklop a Zareth se mě zeptal kde jsme ji sebrali. Pokrčila jsem rameny: "Když ses uráčil na všechno zapomenout, tak jsme ji srazili na ulici. Jaksi nás s ní agenti viděli a stala se pro ně stejně nepohodlnou." Jeho dýku jsem si opět zastrčila za pas. "Máš pravdu, nic se nezměnilo. Navíc pořád je lepší, když je u mě než u toho, co ji měl přede mnou, ne?" Zašklebila jsem se na něj. Rozhlédla jsem se okolo sebe a zjistila, že nemám ani nejmenší ponětí, kde jsme. Tázavě jsem se obrátila na Xaiu: "Kudy dál?" V žaludku mi tiše zakručelo. "Měla jsem si dát víc těch vaflí," zabrbrala jsem si pro sebe. "Ten poklop je na moc dlouho nezdrží," podívala jsem se na poklop nad námi, kterým otřásaly duté rány, jak se agenti snažili dostat dovnitř.

"Prostě jsem byla ve špatnou chvíli na špatném místě." zjednodušila jsem to, co řekla Ytia. "O co tady jde? Co máte s tou dýkou, je snad kouzelná, nebo co?" Zeptala jsem se nechápavě. Kývla jsem hlavou, ať mě následují a vydala se temnou chodbou. Byla jsem tu několikrát, je to celkem bludiště, ale pamatuju si cestu, která vede k opuštěnému baráku na konci města. Ten dům má v sobě nějaké kouzlo, ráda tam chodím, většinou sedím na střeše a pozoruju město pode mnou. Protože je to na kopci, tak ten výhled je vážně skvělý. Proplétala jsem se chodbama, bylo tu divné ticho, které jsem se rozhodla přerušit. "Tak co jste oba zač, co umíte?"

Když se blondska zeptala na to, k čemu je dýka. Varovně jsem pohlédl na Ytiu a řekl. "Je to jen dýka, ale má docela velkou cenu." Jakmile se ale zmínila o opuštěném domu na kopci. Vyvalil jsem na ni oči. "To je můj dům! Ale jak o něm víš? Je viditelný jen pro toho, kdo už ví kde je. A já si nejsem jistý jestli vás u sebe doma chci." Dal jsem si prsty na spánky, jakože usilovně přemýšlím a hned na to dodal. "Ah už vím...Nechci vás tam ani za nic." Na její otázku, kdo vlastně jsme a co dokážeme, jsem jen mávl rukou. "Já jsem ten, který tě dokáže zabít jedinou myšlenkou a tohle je můj pes." Ukázal jsem na Ytiu a vyrazil chodbou.

Při Zarethově pohledu jsem protočila oči: "Jak řekl." Mykla jsem ležérně rameny a následovala Xaiu dál chodbou. Nakrčila jsem nos a věnovala Zarethovi další ze svých úšklebků: "Jak jako nechceš? Taky jsem tě vzala k sobě do bytu!" I když teoreticky nevzala, prostě šel taky. Dodala jsem si pro sebe v hlavě, ale nehodlala jsem to říct nahlas. "Tak to je skvělý!" Prskla jsem naštvaně: "Mám být tvůj pes, ale nechceš mě vzít ani k sobě do domu!" Na náznak toho, že mi to vadí, jsem k tomu zkřížila ještě paže. Nakonec jsem je ale pustila zase podél těla: "Nejsem pes, ale," trochu jsem zaváhala, co všechno mohu Xaie říct. Nakonec jsem se rozhodla jen pro svého patrona: "Ale liška." Odmlčela jsem se na chvilku, než jsem si pro sebe tiše zamručela: "A ze Zaretha brzy bude kočičí konzerva." Skvěle, ještě teď začínám trpět samomluvou! Zatleskala jsem si v duchu a v myšlenkách přemítala o tom divném domě.

"Tak to znamená, že asi vím, kde je," pokrčila jsem rameny, "vím o něm už dost dlouho, ani nevím, jak jsem ho našla poprvé." Zareth řekl, že umí někoho zabít pouhou myšlenkou a Ytia je jeho pes, začaly mi cukat koutky, ale udržela jsem se a nasadila zase neutrální výraz. Když na něj Ytia začala nadávat nevydržela jsem to a zasmála se. Chovají se jak malé děti. Liška, jo? Já vím, že není jen liška, ale i sokol, možná se umí proměnit i do jiného zvířete... co já vím, o zvěromágy jsem se nikdy nějak moc nezajímala. "Jasný, liška... a neumíš se náhodou proměnit i v sokola?" Zasmála jsem se při slově náhodou. "Když si tak chytrej, Zarethe, kam tedy půjdeme?" Zeptala jsem se a zkřížila ruce, ať si to vymyslí sám, já se mu do toho vůbec nebudu motat.