Mirys & Alexander

Na chvíli jsem zavřel oči ale jenom na moment, když v tom jsem zaslechl jakýsi dopad a proto je zprudka otevřu a zadívám se před sebe. "M-Mirys?!" vyhrknu překvapeně a úplně zapomenu na levitování a s chutí se za ní rozhodnu rozběhnout. Jenže se stanou hned dvě věci. Udělal jsem jeden krok a natáhl se obličejem přímo do vody, když jsme ztratil rovnováhu a kontrolu nad svou schopností. Naštěstí tady nebylo tolik vody a tak jsem se mohl okamžitě postavit. Vodu jsem měl asi po kolena a trochu vyplašeně se díval na Mirys, než mi došlo co jsem to udělal za hovadinu a proto jsem se nahlas rozesmál. "Tak to se mi zrovna dvakrát nepovedlo," zakřením se ale poté se už nějak poskládám a rozejdu se za ní. Nejraději bych ji objal, ale teď jsem byl mokrý až na kost a vlasy mi spadaly do obličeje a tak jsem to raději neudělal. Nejspíše by mi moc nepoděkovala. A nechtěl jsem aby nachladla a byla mokrá.

Zaslechla jsem své jméno a trochu nechápavě se podívala na své ruce. Až po té mi došlo, že mám své lidské tělo. "Alexi!" Vykřikla jsme radostně, než se rozplácl do vody. Zarazila jsem se a překvapeně se na něj dívala. "Jsi v pořádku?" Zeptala jsem se hned a rychle se postavila. Udělala jsem pár rychlých kroků, kterými jsem mu šla naproti a rozesmátě jsem si ho prohlížela. On se sice zastavil kousek ode mě, ale já se mu vrhla kolem krku. Už mokrý byl, tak co? Objala jsem ho tak prudce, že jsme spolu zase spadli do vody. Smála jsem se, ale objímala ho. Tam, kde jsme leželi byla voda sotva po kotníky a tak jsem ho nehodlala jen tak pustit. "Vůbec nevím, co se stalo, moc se omlouvám. Nechtěla jsme se proměnit. Já...moc se omlouvám! A je to tu hrozně krásný!" Vykřikla jsem a stále ho svírala v obětí.

Zrovna jsem se chystal protáhnout, když v tom vykřikla mé jméno a vrhla se mi kolem krku tak rychle a tak zatraceně nečekaně, že jsem to neustál a skončil opět ve vodě. Tentokrát jsem v ní ale nebyl sám, spadla tam totiž se mnou. Chtěl jsem něco namítnout, ale všiml jsem si že jí to vůbec nevadí. Navíc mě objímala tak pevně že jsem ani nechtěl. Smála se a vypadalo to že mě nehodlá nějakou chvíli pustit. Spokojeně se pousměji a voda mi v tuhle chvíli byla ukradená. Naopak obmotám ruce kolem jejího pasu a vyslechnu si co má na srdci. Přitom jsem ji také pevně ale něžně objetí opětoval. Omluvila se mi že vůbec neví proč se proměnila a potom poznamenala že je to tu krásný. Usmíval jsem se v jejím pevném objetí a vůbec jsem ji nechtěl pouštět. "Neomlouvej se, to je dobrý, jenom jsem byl lehce překvapený a zmatený," podotknu a nakonec se od ní dotáhnu. Z vody se ale ještě nezvedám, spíše se jí místo toho zahledím do očí a uculím se. Byla opravdu úžasná a tak zatraceně roztomilá, že se mi zdálo, že při pohledu na ni samotnou se mi barví tváře do růžova. "Hlavně že jsi v pořádku, to je to nejdůležitější," usměji se a spokojeně ji pohladím ve vlasech.

Alex vypadal dost překvapeně, když jsem ho tím rychlým nečekaným obětím shodila spolu se mnou zase do vody, ale brzy objal i on mě. Byl to tak úžasný pocit, že ho snad ani nedokážu popsat. A o to víc mě mrzelo, že se odtáhl nakonec. I když mi bylo jasné, že takhle nemůžeme ležet na věky. Koukla jsem na něj trochu s obavami, co mi na to řekne, ale on namítl, že se nemám omlouvat a že je hlavní to, že jsem v pořádku. "Bála jsem se, že ti ublížím... Než jsem se proměnila. Takovouhle proměnu jsem zažila poprvé." Přiznala jsem a zhluboka se nadechla. Ale pak jsem se zase usmála a cákla na něj trochu vody. Nevinně jsem se zazubila a vstala na nohy. Byla jsem celá mokrá, stejně jako on. No vlastně já měla suchá záda, což on neměl. "Taky jsem tě nechtěla tak srazit. Jsi v pořádku?" Zeptala jsem se radši a podala mu ruku, abych mu pomohla na nohy. Byl docela srandovní, když byl zmoklej jak slepice a pak jsme se neubránila uculování. Ale až teď jsem si všimla, že má mírně narůžovělý tváře. Což mě vlastně potěšilo i když sama nevím proč.

Stále jsem ji sledoval a až teď jsem ucítil teplo na svých tvářích. Měl jsem sto chutí strčit hlavu do vody ale ovládl jsem se. Probral mě až její zvonivý hlas a cákanec vody s jejím roztomilým uculením. Musel jsem se pousmát a když tam přede mnou tak hezky stála, neodolal jsem a cákl po ni vodu zpátky. Nakonec jsem se s úšklebkem postavil na nohy a zhluboka se nadechl. "Nejsem zase tak zranitelný," zakřením se a vypláznu na ni jazyk. Bylo mi s ní dobře, užíval jsem si každou chvilku tady a byl jsem ji vděčný že ten čas tráví se mnou, svůj čas. Vysvětlila mi jak se věci mají a já přikývl. Chvíli jsem si to nechal rozležet v hlavě a poté se na ni zkoumavě zadíval. "Takže to znamená?" nadzvednu obočí a očekávám co mi odpoví. Pořád jsem to tak trochu nechápal. Chtěl jsem se zeptat na rovinu co je zač, ale přišlo mi to takové surové a nemilé a proto jsem se pral nepřímo. Pokud mi to totiž bude chtít říci, udělá to sama, ať už teď nebo časem. Ale byl jsme zvědavý, ne že ne.

Dívala jsem se na Alexe pobaveně a když mi vrátil cáknutí, pobaveně jsem se zasmála a zavrtěla hlavou. "To jsem ráda. Připadá mi, že se mnou jsou mí přátelé vystaveni řekněme ohrožení - totiž mně." Zaculila jsem se nevinně a pak si trochu vyždímala mikinu. Přeci jsem jsem nechtěla mít nacucanou mikinu vodou na sobě. Už tak stačilo, že byla zima a my teď byli oba mokří. Budeme se muset vrátit k městu, abychom nebyli nemocní. Nebo alespoň tedy já. Jak to bylo u něj, to jsem moc nevěděla. Ale ze zamyšlení mě zase vytrhl, když se mě zeptal, co to tedy znamená. Skousla jsem si ret a podívala se mu hluboko do očí. "Jsem zvěromág." Přiznala jsem mu. Přeci jen já věděla, co je zač on. Jen jsem se teď trochu bála, a to nevím proč, že už se se mnou nebude chtít vídat. A proto jsem napjatě čekala na jeho reakci.

Napjatě jsem ji sledoval a když mi po chvilce nervózně odpověděla, usmál jsem se abych ji uklidnil. pomalu jsem k ní přistoupil a poté jsem ji znovu obejmul. "Jsem rád že jsi mi to řekla," pozvednu koutky v další letmý úsměv a i když se mi moc nechtělo, odtáhl jsem se od ní abych se ji podíval do očí. "Nemusíš mít strach, neodradí mě to co jsi, rád s tebou trávím čas, jsi zábavná, krásná a chytrá. Navíc jako jedna z mála vystojíš mou přítomnost a toho všeho si opravdu velice cením," přiznám a při tom neustále sleduji její nebesky modré oči, které mě na moment úplně pohltily. "Navíc, je to vzájemné, ani se mnou nejsi v bezpečí a abych pravdu řekl, to není nikdo kdo mě zná," odpovím znovu upřímně a na chvíli se zadívám do svého odrazu ve vodě, kde zahlédnu i ji, než se tak nějak donutím vylézt z vody na suchou zem. O zvěromázích jsem slyšel, ale nic moc jsem o nic nevěděl, možná bych se ji poté rád na pár otázek zeptal, čistě ze zvědavosti. Vždycky se hodilo vědět něco navíc.

Čekala jsem na Alexovu reakci, ale nemusela jsem čekat dlouho. Skoro hned se na mě usmál se slovy, že je rád, že jsem mu to řekla. Chtěla jsem mu to říct, jen jsem nevěděla jak na to. Mohlo to být asi za lepších okolností, ale takhle to pro mě bylo snazší myslím. Nemusela jsem to otevírat já. Prostě se to stalo a já mu to chtěla vysvětlit. 
Následně ujistil mě, že se nemusím bát. Že tohle ho určitě neodradí, že se mnou rád tráví čas a pak přidal i pár lichotek, nad kterými mi začaly rudnout tváře. Ještě dodal, že jako jedna z mála vystojím jeho přítomnost, nad čímž jsem se musela pobaveně ušklíbnout. Ale nechala jsem ho domluvit, než jsem mu sama odpověděla: "Ale tvoje přítomnost se vystojí hravě. Navíc i já jsem s tebou moc ráda. A není to jen kvůli tomu, že máš odpovědi na mé nekonečné otázky." Zaculila jsem se a pak pohlédla tam co on. Na naše odrazy ve vodě a mně došlo, jak studená ta voda je. "Alexi...je to tu vážně moc krásné. Tak krásné, že na to slova nestačí...ale mě je zima. A tobě určitě taky. Co kdybychom šli teď ke mně?" Navrhla jsem mu, protože jsem se vážně začínala chvět zimou a tušila jsem, že mi brzy začnou i drkotat zuby. Zimu jsem nikdy neměla ráda. No a bylo to na mě vidět. Alespoň teď, když jsem se objala rukama ve snaze udržet si teplo v těle.

Byl jsem za tuhle chvíli rád ale povšiml jsem si že se Mirys lehce chvěje hlas. Chvíli jsem přemýšlel jestli to není z nejistoty, ale nakonec mě ujistila o tom že je jí zima a zeptala se mě zda bychom nešli teď k ní. Přikývnu a přiložím si ruku k ústům. Nějak se mi zachtělo zívnout, ale unavený jsem nebyl, energie jsem měl stále dost. "Rád, ale zima mi není," zakřením se na ni a vypláznu jazyk. Měl jsem dlouhé triko které mi zakrývalo celé ruce a i když bylo mokré a cítil jsem jak se mi lepí na kůži, nevadilo mi to. Neřešil jsem vodu na sobě, ale za to jsem řešil svou společnici, která mohla onemocnět a dokonce třeba i umřít na podchlazení! To jsem riskovat nehodlal. "Dobře, pojďme nechci aby jsi nastydla nebo onemocněla," vydechnu s úsměvem a nakonec se chci pomalu vydat pryč odsud jenže se hned zaseknu, vždyť ani jinou cestu než vrchem neznám. Trochu nervózně se zadívám na Mirys a s úšklebkem ji naznačím že jinudy odsud nepolezu. Nevím jak byla jeskyně dlouhá a vůbec... jak dlouho by trvalo ji projít. Držela se ti zima ale za to tu bylo čisté ovzduší než kdekoli jinde. Bylo mi v podstatě jedno kde budeme, ale hlavně že tam někde nebudu sám.

Byla jsem ráda, že se mnou souhlasí. "Ale no tak. Zase tak křehká nejsem." Zaculila jsem se na něj a taky na něj vyplázla jazyk. "Tak jdeme." Usmála jsem se pak a šla pomalu za ním. I mě se Mokré oblečení lepilo na kůži, což bylo velmi nepříjemné. Tedy já to rozhodně neměla ráda. Navíc ještě k tomu to oblečení bylo studený. Povzdechla jsem si. Ale teď s tím stejně nic neudělám. Jenže v tom se Alex přede mnou zasekl. Nechápavě jsem na něj koukla, ale když jsem pochopila o co mu nejspíš jde, jen jsem se usmála a šla tedy první k východu, odkud jsme se sem dostali. Jenže tam jsem stejně musela počkat na něj. V téhle podobě jsem létat neuměla a do jiné jsem se na tomhle místě trochu bála proměnit. Co kdybych se příště už neproměnila zpět? Co já vím. Před tím jsem ani nevěděla, jak jsem to udělala. Jen jsem věděla, že obvyklým způsobem se mi to nedařilo. "Emm a nebude ti vadit když... No když poletím teď zase s tebou?" Zeptala jsem se opatrně a nejistě se na Alexe dívala, do těch jeho krásných čokoládových očí.

Chvíli jsem přemýšlel a trochu jsem se obával dalšího letu, jak to vůbec bude vypadat a bude se mnou chtít ještě letět po tom co spadla? Trochu jsem zaváhala a proto jsem ji dal i chvíli, aby došla ke škvíře na stropě jeskyně dříve než já. "Vím že nejsi tak křehká, jenom mám obavy. Na rozdíl ode mě můžeš onemocnět, to já nemohu, alespoň ne lidskými nemocemi," vydechnu starostlivě ale hned na to se pousměji. Byl jsem rád za dobrou náladu a vůbec za všechno. V tom se ale i ona zastavila a chvíli to vypadalo že také přemýšlí, než se na mě otočila s prostou otázkou, která ve mě vyvolala další obavy. "Bude mi ctí, jen se mě budete muset pevněji držet slečno," zakřením v odpověď abych odlehčil situaci. Ve skutečnosti jsem se trochu bál, ale zase jsem nabral odvahu a proto jsem se zastavil až pár centimetrů od ni. Hleděla mi do očí a já upíral pohled do těch jejích nebesky krásných. "Já jsem připraven a ty?" zeptám se opatrně.

"Ale prosím tě. Zase tak lehké onemocnět není. Ne u mě neboj. Mám silnou imunitu." Zakřenila jsem se na něj po tom co mi řekl, že on onemocnět nemůže. Když ale zmíním další let a pohlédnu mu do očí, hned si jsem jistá, že on už o tom přemýšlel. Zasmála jsem se na to, co mi řekl a rovnou jsem ho objala kolem krku. "Už se tě nepustím, slibuju." Špitla jsem potichounku do jeho ouška. Cítila jsem jak se mi chladem už třese i hlas a proto jsem nechtěla mluvit moc nahlas. Bylo by to o to víc slyšet a já nechtěla, aby se o mě Alex bál. "Jsem připravená." Přikývla jsem, když se mě zeptal a objala ho o trochu pevněji. Tentokrát to ale mělo jiný důvod. A to ten, že mě hřál. I přes promoklé oblečení měl teplé tělo, které hřálo to mé prochladlé. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a zavřela oči, aby mi cesta rychleji ubíhala. Při tom jsem se snažila ovládnout třes těla, aby si Alex nemyslel, že jsem na tom nějak zle. Vážně jsem nechtěla, aby se o mě bál, a už vůbec ne, když jsem věděla, že až budeme u mě a já se převléknu do suchého a teplého oblečení, budu zase v pořádku.

Opravdu bych nechtěl aby byla nemocná a i kdyby no co, postaral bych se o ni. "Vlastně onemocnění nezní až tak špatně, vařil bych ti čaj, vykrmoval tě a staral se o tebe," zasměji se a když se mě chytne okolo krku, pevně si ji přitáhnu k sobě a pomalu se vznesu do vzduchu. "Vím že nejsi tak křehká, ale jeden nikdy neví a náhoda je blbec," dodám k předchozí větě a zamířím ven z jeskyně. Venku by mělo být o něco příjemněji, to protože vevnitř se držel chlad, ale tady občas prosvitlo i slunce.
"Tak a teď mě budeš celou cestu navigovat," rozhlédnu se okolo abych vůbec našel správný směr a mohl pokračovat dál, což se mi také povede a tak na nic nečekám. Na chvíli jsem se ztratil v myšlenkách, byly tu a tam a já rozjímal nad vánocemi a nad tím, že už vím co bych ji dal. Jen bude trochu obtížné to sehnat, jenže i tak jsem se právě vyhecoval k tomu abych to udělal. Vánoce budou za chvíli a i když jsem je léta neslavil, možná jsem právě teď našel důvod alespoň k tomu, někomu udělat radost. Vlastně všechno to bylo zvláštní, nebyl jsem zvyklý trávit čas s někým, spíše jsem jezdíval po soutěžích a o svátky se nijak nezajímal. Měl jsem z toho sice peníze, ale nic víc. Pomalu jsme letěly nad lesem a mohly si jej prohlédnout, jenže netrvalo to dlouho a opět se pod námi rozprostřel ten starý. Cestou jsem pokračoval kudy mne navedla a už z dálky jsem mohl zahlédnout město.

"Myslím, že bys brzy změnil názor." Zasmála jsem se pobaveně po tom, co mi řekl, jak si představuje situaci, kdybych onemocněla. "byl bys naštvaný, že neležím v posteli a trénuju, že bych přitom vykrmovala spíš já tebe a tak podobně." Upřesnila jsem mu, jak by to vypadalo a pobaveně se zaculila, i když jsem měla hlavu stále na jeho rameni a zavřené oči. Cítila jsem jak si mě pevně přitáhl k sobě i to, jak jsme spolu vzlétly. Tedy on vzlétl, mě jen držel. Nijak jsem na to nereagovala a jen si užívala ten blažený pocit z jeho přítomnosti a jeho tepla, které jsem mu takhle kradla. Ale co? Jemu zima nebyla - sám to říkal. Po chvíli mi ale řekl, že ho budu muset navigovat, jenže vysvětlit mu kde bdlím, nebylo tak těžké. A určitě to najde hned co budeme blíže městu. "Můj dům je ten asi o 200 metrů mimo město. Ten u lesa. Určitě to najdeš. Já ti věřím." Usmála jsem se a ani při tom neotevřela oči.

Zprvu než cokoli řeknu si vyslechnu co měla na srdci a když mi dopoví svůj názor o léčbě její nemoci, jenom se pousměji a s uculením si ji přitáhnu pevněji k tělu. *To si nemyslím, rozmazloval bych tě tak moc že by jsi ani z postele vylézt nechtěla,* zakřením se ale nahlas to rozhodně neřeknu. Mirys vypadala jako by mi každou chvíli měla usnout v náruči a tak jsem ji chytil ještě o něco pohodlněji a zamířil k městu. Když jsem byl obeznámen s tím, že to najdu a že mi věří, trochu znervózním. Co když to nenajdu? Ale po chvilce jsem se uklidnil a na moment zavřel oči stejně tak jako je měla zavřené ona. Zapřemýšlel jsem a když jsem je otevřel nechal se vést svým instinktem. Kromě toho z výšin jsem měl pěkný rozhled a tak by to opravdu nemusel být problém. Zbytek cesty jsem si užíval okolí a přírody kolem nás. Nejen toho, ale i blízkosti mé společnice. Zdálo se to jako delší doba, možná byla... ale už jsem z dálky zahlédl dům, který byl v samotném okolí jeden jediný. Proto jsem se k němu pomalu začal snášet dolů.

Ještě chvíli jsem měla zavřené oči a vdechovala Alexovu vůni spokojeně. Také jsem si užívala jeho přítomnosti, obětí a toho všeho. Ucítila jsem, jak svůj stisk ještě trochu zesílil a tak jsem se jen usmála a oči otevřela. Hlavu jsem mu ale nechala položenou na jeho rameni. Když jsem mu prozradila, jak najde můj dům cítila jsem jak trochu znervózněl. Nebo se mi to jen zdálo? Možná. Ale já věřila, že ho najde. Přeci jen to byl jediný dům, který byl tak daleko od ostatních. No co říct? Nemám moc ráda sousedy, obzvlášť když si je nemůžu vybrat. "Kdybys mířil špatně tak tě na to upozorním, neboj." Ujistila jsem ho s úsměvem, ale to naštěstí ani nebylo třeba. Našel ho po delší cestě snadno a začal se k němu snášet. "No vidíš. Už víš kde bydlím." Pousmála jsem se a zvedla konečně hlavu z jeho ramene. Až nyní mi došlo, že jsem se ani nezeptala, jestli mu to nevadí, no snad by mi řekl, kdyby vadilo Počkala jsem, než se se mnou Alex snesl až na zem a pak jsem ho pomalu a neochotně pustila. "Nejdřív jídlo, nebo nejdřív oblečení?" Zeptala jsem se a s úsměvem jsem vyrazila ke dveřím, abych odemkla a pustila nás oba dovnitř.

Sledoval jsem čistě černoustřechu pod námi a pomaluse blížil k domu, který už z téhle výšky vypadal obrovský a já mu tipoval tak dvě patra. A čím blíže jsem byl, tím vypadal větší a větší. Snesl jsem sek zemi a až teď jsem si mohl konečně povšimnout překrásného dřeva ze které byla celá stavba dělaná, opravdu se mi to líbilo. Částečně prosklené první patro odhalovalo část krásy zevnějšku a přitom navenek s celým interiérem působily opravdu dokonale. Oči se mi doslova rozzářily a nadšeně jsem si prohlížel všechny možné zákoutí které jsem před dveřmi mohl zahlédnout. Skoro jsem si ani nevšiml že na mě Mirys mluví. "Já hlady neumřu a suché oblečení zní dobře," usměji se a když vejdeme dovnitř, oči se mi rozzáří jak malému dítěti. "Wooha, vypadá to tu skvostně,, že to tady můžu omrknout?!" vyhrknu nadšeně a roztáhnu úsměv zeširoka, div u toho nevypadám jako idiot. Veškerá ta kombinace dřeva a nábytku vypadala tak úchvatně, neměl jsem slov. Vůbec jsem si to tkhle nepředstavoval a právě proto se mi to tolik líbilo.

Sledovala jsem Alexe, jak mu jiskří oči. Byla jsem z toho trochu v rozpacích, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že se mu můj dům líbí. Byla jsem na něj hrdá. Vážně byl podle mých představ a tak mě těšilo, že se někomu líbí to, co mně. "Můžeš, ale až budeš mít suché oblečení." Zasmála jsem se pobaveně, když chtěl prozkoumat můj dům. "A nahoru nechoď. Tam se budu převlékat já. Upozornila jsem ho rovnou a po té, co vešel, jsem za ním zavřela dveře. No stejně nevím co by nahoře viděl. Je tam jen můj pokoj a koupelna, jinak je vše dole. "Jo a jeden z pokojů pro hosty je zamčený." Vzpomněla jsem si. No jo, stále u mě bydlel Darren, naštěstí přes den většinou nebyl doma. Vlastně jsem ho tu už delší dobu neviděla. Bůh ví, co ten démon dělá. Zula jsem se a našla nám oběma pantofle, abychom hned nenašlapali. "Támhle je koupelna. Tam se můžeš převléct. Hned ti něco přinesu." Ukázaa jsem Alexovi koupelnu pro hosty, když v tom jsem zahlédla obálku, která ležela na zemi a já ji předtím přehlédla. Zvedla jsem ji, ale teď se s ní nezaobírala. Rovnou jsem zamířila ke schodům a obálku zatím položila na jídelní stůl, abych na ni pak nezapomněla. Vyběhla jsem schody do svého pokoje, který byl dost velký na to, abych tam mohla i pracovat. Takže jsem tam měla takovou svou maličkou dílnu. Vzala jsem nějaké oblečení, které by mu mohlo být a donesla mu ho dolů. Bylo to obyčejné šedé tričko s obrázkem blesku, černé džíny a černá rozepínací mikina s žlutým zipem a vnitřní stranou a suché spodní prádlo. "Tady máš, snad ti to bude." Usmála jsem se trochu nesměle. Předala jsem Alexovi oblečení a sama jsem se vyběhla převléknout. I pro sebe jsem zvolila obyčejné přiléhavé tričko ale tyrkysové barvy spolu s šedými legíny a samozřejmě čistým spodním prádlem. V domě bylo příjemně teplo, takže jsem si mikinu nevzala a nejspíš ani Alex si ji neobleče, ale já mu ji chtěla dát. Přeci jen jsem oblečení, které jsem mu dala, ušila sama. Když jsem byla oblečená v suchém a čistém, pokusila jsem se ještě trochu si osušit vlasy ručníkem, ale moc to nešlo a tak jsem to po chvilce vzdala a seběhla dolů.

Bylo to tu opravdu úžasné. Musel jsem vypadat opravdu legračně jenže jsem nedokázal skrýt své nadšení a po chvilce mi to už ani nevadilo. Lehce si olíznu rty které jsem měl odletu seschlé a přikývnu na její odpověď že se tu mohu porozhlédnout, ale až budu mít suché oblečení. "Jak je rozkazem," zakřením se a nepřestávám si prohlížet okolí. Když nám donese papuče, přezuji se a jakmile mě upozorní že nahoru nemám chodit, že se tam bude převlékat ona, znovu přikývnu a uculím se na ni. "Neboj, respektuji tvoje soukromí a tady jsi přece jenom doma," odpovím a když někam odběhne, rozejdu se dál. První co mě uchvátí když vejdu do obývacího pokoje je velký krb, který byl zazděný v kamenné nástavbě. Stolek uprostřed křesel působil velice příjemným dojmem a lustr k tomu seděl dokonale. Člověk měl odsud výhled i na zdejší les, což se mi neskutečně líbilo. Chvíli jsem se tady zdržel rozhodnutý prozkoumat co nejvíce části tohoto pokoje, ale pouze jsem se díval, na nic nesahal to bych si nedovolil. Jen sem tam jsem zkusil jaký je povrch dřeva a jak je dobře obroušený a nalakovaný. Mokré triko už nebylo tak mokré ale spíše jsem ho měl přilepené na těle a už jsem se těšil až se převleču. Byl jsem rád že se nemusím převlékat před ní, zjizvené tělo jsem ji ukazovat nechtěl, i když to nebyla nějaká hrůza, ale některé rány zkrátka nezmizeli ani po tom, co jsem se nakrmil duší nějakého člověka. Možná to mělo co odčinění s mou smrtí, sám jsem pořádně nevěděl. Na moment se opřu o křeslo které bylo postavené před krbem a zadíval se do něj. Z přemýšlení mě vytrhla Mirys, která přinesla oblečení, co jsem si od ní vzal. "Díky, hodím si sprchu a budu zpátky," odpovím když mi ukáže koupelnu a sám do ni rychle zapluji jakmile ji ztratím z dohledu. Upozornila mě že do některých pokojů nemám chodit a tak jsem tuhle žádost přijal a odkráčel se umýt. Koupelna mě také velice překvapila a vůbec, už jsem ztrácel slova jak popsat své nadšení z tohoto baráčku. Bylo to tu opravdu libové, lépe jsem to říci nedokázal. Líbilo se mi to tu. Sundám ze sebe tedy špinavé oblečení a zapluji do sprchového koutu. Nevynechal jsem ani hlavu a co mě překvapilo byl mužský šampon co tady měla. Možná od nějaké společnosti? Vlastně jsem se ji ani neptal jestli s někým žije nebo má přítele. Po té mi došlo že by to bylo hloupé, ptát se a tak jsem to nechal být, nejspíše by mě upozornila. Když jsem byl hotový, natáhnu na sebe veškeré oblečení co mi podala, včetně spodního prádla a usušil si vlasy co to šlo. I když to moc nešlo, ale na tom mi nějak extra nezáleželo. Bylo to ale příjemné a vypadal jsem konečně lépe, ne jako nějaký ubohý bezdomovec. Při pohledu do zrcadla mi zacukají koutky nad tím jak mi postávaly vlasy na hlavě a s nazutím papučí se odeberu zpátky do obýváku, kde počkám na Mir. Zahleděl jsem se z okna, jako bych tam po něčem pátral, ale myšlenkami jsem se opět na chvíli vzdálil. Nechal jsem si na sobě jenom tričko a to díky krátkému rukávu odhalovalo i mé tetování na levé ruce. A já za tím přemýšlel, co všechno tady ještě může být. Byl to opravdu velký dům.

Protože jsem vynechala sprchu, byla jsem dole hotová dřív než Alex. Ale radši jsem šla zkontrolovat, jestli je Darrenův pokoj zamčený. Což opravdu byl. Také jsem zkontrolovala tajnou místnůstku, kterou bych Alexovi asi hned neukazovala pro jistotu. A když už jsem se vracela, neslyšnými kroky, jak jsem měla ve zvyku, byl už hotový. S myšlenkami někde v oblacích se díval z okna, zády ke mě a já tak mohla posoudit, zda jsem vybrala správnou velikost oblečení. Což se mi zdálo, že ano. "Sluší ti to." Špitla jsem, abych na sebe upozornila a došla až vedle něj. "Co by sis dal k obědu? Uvařila bych než to tu prozkoumáš." Mrkla jsem na něj a zamířila do kuchyně. Samozřejmě mi neušlo jeho tetování. Sice jsem si ho nemohla prohlédnout detailně, ale připadalo mi to jako nějaký pták, možná havran. Zalíbilo se mi a proto jsem si řekla, že se na něj musím někdy zeptat a prohlédnut si ho. "Ale nemysli si, že jsem zapomněla na ty runy. Až si to tu prohlédneš, ráda bych o nich slyšela." Pousmála jsem se nesměle a prosebně zároveň a mezitím jsem čekala, než si řekne, na co by měl chuť k obědu.

Zhluboka se nadechnu a když potichu promluví, lehce sebou škubnu. Úplně jsem se ztratil v myšlenkách, ale už jsem byl zpátky. Chvíli jsem přemítal nad tím co řekla, ale nakonec jsem ta slova našel a s úsměvem se na ni otočil, abych si ji také mohl prohlédnout. "I tobě to převelice sluší," uculím se na ni a když došla vedle mě, zahleděl jsem se do jejich nebeských očí."Stále mě ty tvé kukadla uchvacují," prohodím do vzduchu a když se mě zeptá co si dám k obědu, zamyslím se. "není nic konkrétního na co bych měl chuť, takže to nechám na tobě, jím, všechno," odpovím a zamyslím se. Lidské jídlo jsem jedl v podstatě na chuť, ale nenajedl jsem se z něj. Mohl bych být démon labužník, při té myšlence se jenom ušklíbnu a znovu se tu porozhlédnu. Opravdu jsem byl unesen tímto barákem a chtěl jsem z něj vidět co nejvíc. Poté se ale zmíní o runách a proto se k ní opět obrátím s veškerou pozorností. "Jistě, nemám s tím problém," usměji se.

Vypadal trochu zaraženě a pak, jako by rychle vzpomínal, na co jsme se ho to vůbec ptala. Ani se mu nedivím, jestli byl zamyšlený. Ale místo odpovědi mi nejdřív řekne, že ho stále uchvacují moje kukadla. Potěšeně jsem se usmála. "Mám je po matce." Zašeptala jsem potichu a roztáhla koutky do širokého úsměvu. "Dobře, tak udělám jídlo, na které mám chuť já." Mrkla jsem se na Alexe, když po zamyšlení odpověděl na mou otázku, že nemá chuť na nic konkrétního. A pak se už vydám do kuchyně a začínám připravovat všechno, co na to budu potřebovat. Což znamená tortili, maso, salát, česnekovo-bylinkový dresing a cibulku. V tom mi ale Alex odpoví, že s tou prosbou nemá problém, za což jsem byla neuvěřitelně vděčná a nadšená. "Dobře, tak si to tu prozkoumej. Já zatím uvařím a po obědě mi něco povíš." Navrhla jsem mu a začala smažit cibulku s masem.

Musel jsem se usmát když řekla že má oči po matce a poté dodala že uvaří něco na co má chuť ona sama. Přikývnu a znovu se rozhlédnu po místnosti. Opravdu jsem si to tady chtěl prohlédnout a proto jsem se pomalu vydal ke dveřím, když se vydala k plotně a pustím se do zkoumání veškerého dřeva které tady bylo a... nábytku samozřejmě. Musel jsem vyzkoušet všechno, dokonce jsem se kochal i obrazy které byly po baráku rozmístěné a do místností kam jsem chodit neměl, jsem nešel.Vlastně jsem si nedovolil vlézt do žádné a proto jsem se vrátil poměrně brzo, jelikož chodeb tu až tak moc nebylo. Jakmile jsem tak udělal, došel jsem za Mirys a aby se mě nelekla a neublížila si, promluvil jsem na ni už ve dveřích: "Tak jak to jde? Můžu se dívat?" zeptám se a opřen o futra se na ni zadívám s očekáváním v odpověď.

Než se vrátil, stihla jsem usmažit cibulku s masem a tak jsem plotýnku vypla a připravila tortili, do kterých jsem začala dávat postupně všechny ingredience. Alex mi prozradil, že jí všechno, takže jsem se nebála, že by mu jídlo nechutnalo a dala jsem mu tam všechno, co sobě. Ale to už stál u kuchyně a koukal na mě s očekáváním odpovědi na jeho otázku. Pobaveně jsem se usmála. "Jistě že můžeš. Ale dělám tortili, takže už to jen zabalím." Usmála jsem se na něj, ale pak se radši zase dívala na to, co dělám, abych to nevysypala všude možně. Udělala jsem dohromady čtyři tortili, aby si mohl Alex přidat. A když jsem měla všechny zabalené, dala jsem je na tácek a pak jsem každému z nás vzala talíř. "Tak můžeme ke stolu." Usmála jsem se natěšeně. Už jsem taky byla vyhladovělá po všech těch překvapeních. Vzala jsem tác s tortilama i talíře a odnesla to na stůl. "Co si dáš k pití?" Zeptala jsem se Alexe a s prázdnýma rukama se vracela do kuchyně, abych mohla přinést ke stolu pití a skleničky.

Když se zasmála s tím že se dívat může, ale už to má skoro hotové, přikývnu a sleduji jak balí tortilly. Musel jsem uznat že jí to opravdu jde a představa že bych to dělal já... no bylo by to všude okolo takže jsem byl rád že to můžu přenechat ji a kochat se pohledem na to chutné jídlo. Nakonec pokynula že můžeme jít ke stolu a bylo nachystáno. Zapřemýšlel jsem nad tím co bych si dal za pití. "Vodu, pokud tedy nemáš pivo, tomu bych neodolal," zasměji se a nakonec se zamířím ke stolu na který položí tác s jídlem. Zůstanu tam stát dokud nepřijde, nechtělo se mi sedat a navíc ke stolu má první usednout slečna hostitelka a tak se zadívám na dřevěný stůl po jehož povrchu přejedu rukou. "Musím opravdu uznat že tak nádherný dům jsem ještě neviděl, všechno je tu tak dokonalé, nalakované dřevo, obrazce a látky, všechno k sobě sedí," vydechnu s úžasem a doufal jsem že mě do kuchyně slyší.