Mirys & Alexander

Zatleskal mi do rytmu a zasměje se se mnou, když spadnu. Prohodí, že to určitě bylo součástí tance a já jen přikývnu. Když mi pak pomohl nabrat rovnováhu řekl, že jsem s ním nebyla dost dlouho, aby mi mohl lézt na nervy načež mě rozcuchá. "Hej!" Vyjekla jsem, ale zasmála se. "Obávám se, že na tohle škádlení začínám být zvyklá." Vyplázla jsme na něj jazyk. Pobavilo mě, jak zvedl ruce a řekl, že on nic. Objala jsem ho jednou rukou kolem krku, abych si ho stáhla trochu blíž a rozcuchala mu taky vlasy. Ihned na to se rozeběhnu směrem k parku se smíchem a větou: "Měl by ses víc snažit!". Trochu jsem se motala, ale překvapivě pro mě bylo snazší běžet než jít a nebyla jsem ani tolik zpomalená.

Musel jsem se ušklíbnou jejímu cování, vypadala roztomile když byla opilá, to jsem nemohl popřít. Každopádně jsem se bavil a nenudil, což bylo velké plus pro mě i pro ni. Byla sladká, to jsem nemohl popřít. Rozcuchal jsem ji vlasy a to se ji moc nelíbilo, vzhledem k tomu že vyjekla v protest a objala mě kolem krku aby mi to mohla vrátit, což také udělala a zasmála se tomu. Sdělila mi že si s obavami na tohle škádlení začíná zvykat a to mě donutí se jenom ušklíbnout.
"Jo? Tak uvidíme na jak dlouho," zakřením se a když se rozběhne do parku, pomalu se rozejdu za ní a jakmile se mi začne vzdalovat o něco více, rozběhnu se za ní po chvilce i já.
"A ty bys měla dávat pozor na cestu," zakřením se a zahulákám na ni v protest k její poznámce o tom, že bych se měl víc snažit. "Aby jsi náhodou nechytla po cestě krtka," zazubím se a rozběhnu se tak, že jsme za chvíli u ní a s úsměvem si ji prohlédnu, nezastavovali jsme se však.

Zřejmě byl taky takový hravý, jako občas i já. Vlastně jsem taková byla poslední dobou nezvykle často. Proběhla jsem do parku, ale to už mě Alex dohnal. Předtím na mě něco volal, ale já rozuměla vždy jen části. Avšak k mému překvapení, jsem si je snad realisticky uměla domyslet. Teď mi ale vrtalo hlavou, jak to, že mě tak rychle dohnal? To chodil běhat? Ale ani teď nezastavoval. "Ty chytáš po cestě krtky? Já jen zajíce." Zasmála jsem se a zpomalila, až jsem úplně zastavila. "Odtud je krásný výhled na hvězdy." Zamumlám, když jsem koukla na malý palouček kousek od nás. A šla jsem tedy tím směrem.

Ani jsem si nevšiml že jsme doběhli do parku. Tedy ano všiml jsem si toho že jsem minul nějakou černou bránu, což byl hádám vstup. Ale více mě zajímalo že je moje společnost v pořádku a po cest vážně žádného krtka nechytila.
"Zajíce? Tak to je ještě horší," zakřením se na její poznámku a když se zastavila, teprve teď jsem se mohl rozhlédnout. Park, bylo tu překvapivě krásně i když jsem toho zatím z něj moc neviděl. Nakonec jsem musel uznat že je rychlá, i na podnapilou slečnu.
"Na to kolik máš v sobě alkoholu, ti to docela dobře běhá," zasměji se a olíznu si suché rty. Hrábnu po batohu, ze kterého vytáhnu flašku s vodou a napiji se. Napadne mě ji nabídnout Mirys, přece jenom po alkoholu je občas dobré se napít normální vody. Když však poznamená že je odtud krásný výhled na hvězdy, měl jsem nutkání podívat se na oblohu. Nakonec jsem to ale neudělal a pouze se za ni rozešel.
"Hvězdy jsem nepozoroval už pěknou dobu," poznamenám a zasměji se. "V Barceloně bylo nádherné sednout si na pláž, pozorovat hvězdy, šumění moře a nebo sledovat západ slunce," vydechnu zamyšleně a zavzpomínám na ty krásné časy.

Uzná, že i já běhám dost rychle. No...ráda bych mu hned nějak odpověděla, ale přepadla mě najednou nevolnost. Stihla jsem sotva ukročit stranou a už jsem zvracela. Bylo mi tak trapně a ještě hůř než před tím. Bohové... Vážně jsem neměla střídat ty drinky. Otřela jsem si pusu a byla ráda, alespoň za to, že to neschytaly moje vlasy. "P..promiň." Zamumlala jsem a vrávoravě došla k lavičce. Sedla jsem si na ní a zhluboka se nadechla. Teď jsem se cítila vážně opile a přitom bych si myslela, že to teď už bude spíš lepší. Zaklonila jsem hlavu a vzhlédla ke hvězdám, když mi Alex řekl, že hvězdy nepozoroval už hodně dlouho. "Měl bys, jsou překrásné" Zašeptala jsem, ale pak ho zase nechala mluvit a představovala jsem si, jaké je to, o čem mi teď povídal.

Sledoval jsem ji, ale když jsem ji zrovna podával flašku s pitím, odklonila se stranou a udělalo se jí opravdu špatně.
"No ono to běhání v kombinaci s tím alkoholem a houpáním žaludku, většinou moc dobře nedělá," zasměji se když se omluvně vydá k lavičce. Chtěl jsem ji pomoci, ale zvládla to sama. Bylo to vtipné, byla mladá a o alkoholu toho pravděpodobně moc nevěděla.
"Neboj, tenhle stav jsem taky jednou zažil," hlesnu a zasměji se, chtěl jsem situaci trochu odlehčit a ukázat ji že se nemá vůbec proč cítit trapně. Občas se takové věci stávají.
"A už si tu vodu dáš?" zakřením se a natáhnu k ní ruku s láhví čisté vody, teď se ji na zahnání žaludečních kyselin bude hodit. Každopádně zašeptala že bych měl hvězdy zase někdy pozorovat že jsou krásné, což mě donutilo k úsměvu, který na mé tváři zůstal a sám jsem zvedl hlavu k nebi abych se na ně podíval.
"Máš pravdu, dříve jsem to dělával často, ani nevím proč jsem s tím přestal," odpovím.

Ujistí mě, že i on už tenhle sta zažil, zasmál se a pak mi podal znovu lahev, jestli tentokrát dám. "Děkuji." Přikývla jsem a vzala si od něj vodu. Napila jsem se nejdřív pomalu a jen trochu, ale pak jsem se napila trochu víc. a flašku mu vrátila. Křenil se a to bylo vážně vtipné. Uchechtla jsem se, když jsem ho viděla a pak ho poslouchala, když mi říkal o tom, že dříve sledoval hvězdy často a ani neví, proč s tím přestal. Pousmála jsem se a zvedla se pomalu. "Tak s tím zase začneš." Usmála jsem se a vzala ho za ruku. Odvedla jsem ho na palouček a tam si s ním sedla. "Třeba teď...se můžeš dívat na hvězdy, ale nejdřív mi řekni, jak to že ty jsi v pohodě jako bys nic nepil? Měl jsi tři sklenky než jsem k tobě vůbec přišla a to nevím co jsi pil předtím, než jsem vůbec do baru přišla." Zajímala jsme se zvědavě a pak si lehla na záda a sledovala chvíli hvězdy, než jsem otočila hlavu na Alexe.

Sledoval jsem jak si ode mě bere vodu. Zprvu se lehce a opatrně napila, skoro jako kdyby si myslela že v láhvi je další snůšek alkoholu. Ne opravdu nebyl, byla to čistá, neperlivá voda a já ji uvítal. Nosil jsem ji sebou, často jsem chodíval běhat a posilovat, cvičit, přece jenom to byl základ snad každého muže, co chtěl nějak vypadat... A já to měl taky jako koníčka, rád jsem cestoval a když už jsem navštívil nějaká města, většinou jsem si udělal během týdne i výšlapy do hor, měl jsem tenhle svět docela rád. Podsvětí bylo o něco temnější, ochuzeno o tuhle krásu. A jak už jsem jednou zmínil, kdyby učili démony v podsvětí tancovat, hned by tam bylo veseleji. Při té myšlence se ušklíbnu a vezmu si od Mirys láhev zpátky. V mžiku se však postaví, ťápne mě za ruku a rozejde se semnou k paloučku.
"jsi si jistá že ven už nic nepůjde?" zakřením se jí a se smíchem se nechám stáhnout až k paloučku, kde se oba dva posadíme. Doslova mi přikázala že hvězdy zase sledovat začnu a tak jsme obraně zvedl ruce a souhlasně přikývl: "Dobrá, dobrá - vzdávám se," odpovím a k větě přidá i to že je zvláštní, v jakém stavu jsem když jsem do sebe hodil tři panáky.
"Mužské tělo vydrží mnohem více a jelikož je můj organismus na alkohol zvyklý, vydržím toho opravdu hodně, tři panáky jsou pro mě nic," usměji se a potom k ní natáhnu ruku, abych ji mohl pohladit po vlasech, což také udělám a poté se pohodlněji posadím na trávu a zapřu se rukama za zády.
"Neměla bys pít sama to co neznáš, alkohol je svinstvo co dokáže pěkně zavařit," zasměji se a mám na jazyku ji znovu připomenout to, že jí zítra bude blbě a ta bolest hlavy co přijde, nezáviděl jsem ji. Místo toho jsem se jenom usmál a zaklonil hlavu, abych se mohl podívat na hvězdy.

Zakření se na mě se smíchem a otázkou, jestli si jsem jistá, že ven už nic nepůjde. Vyplázla jsem na něj jazyk a zasmála se taky. Pak souhlasí, jako bych ho snad vydírala, že zase začne sledovat hvězdy a i to mě donutilo k smíchu. Zase jsem se zaposlouchala do jeho hlasu, když mi vysvětlovat, že mužské tělo toho vydrží mnohem více. "Tss, taková blbost." Odmítla jsem ihned, ale pak pokračoval, že je na alkohol zvyklý. "Kdybych byla taky zvyklá, byla bych taky úplně v pohodě." Vyplázla jsme na něj jazyk s úšklebkem. Najednou ke mě natáhl ruku a pohladil mě po vlasech. Překvapeně jsem se na něj podívala, ale nic jsem neřekla.
"Neměla bys pít sama to co neznáš, alkohol je svinstvo co dokáže pěkně zavařit," zasměje se pak, když už se rukama opírá za zády. "Já vím, ale jeden můj kamarád je v práci a zrovna u něj se mi pít nechce. Je to barman... Ale..nevím, určitě by mi jen vynadal a vlastně by mi ani nenalil, protože ví, že nejsem plnoletá ještě." Zasmála jsem se při představě, že bych šla pít k Fenovi do práce.

Vyplázla na mě jazyk a já jsem byl opravdu rád, že se usmívá, opravdu. Nerad bych ji nějak obtěžoval, moje poslední setkání s někým nedopadlo zrovna nejlépe. A po manažerské hádce, no bylo ti divné! Poslouchala mě a potom vyprskla něco v tom smyslu že co jsem říkal, je blbost. Zasměji se tomu a poté ji poslouchám i dále. Také by byla v pohodě, kdyby byla zvyklá.
"To nepopírám, tělo si umí rychle přivyknout na nové látky," zasměji se a když na mě vyplázla jazyk i podruhé, akorát jsem si ji prohlédl. Nakonec jsem upnul svou pozornost ke hvězdám, ale poslouchal jsem ji jak mluví o tom že není plnoletá a že jeden její kamarád dělá barmana a určitě by ji nenalil.
"Tak to musí být pěkný suchar, když odmítá dívce dopřát to co chce," zakřením se a olíznu si suché rty. "Ten tvůj kamarád, ve kterém baru dělá?" položím nenápadnou otázku a zamyslím se. Okamžitě se mi vybaví obličej mladíka z minulého týdne, kterého jsem od té doby v baru neviděl. Svůj pohled od hvězd však neodtrhávám.

Řekl, že to musí být suchar a já se nad tím zasmála. "To ne...spíš...by mě tím chtěl chránit." Zasmála jsem se pobaveně, vzhlédla ke hvězdám a pak se zamyslela, když se zeptal kde dělá. "Umm...no U Padlého kolibříka. Znáš to tam?" Pousmála jsem se a zase otočila obličej k Alexovi. "Dělá tam hlavně v noci, vlastně jen v noci." Zamyslela jsem se, jestli dávají má slova smysl a doufala, že mě chápe. Sama jsme si totiž nebyla jistá, jestli neplácám už úplné blbosti.

Obeznámila mě s tím, že to suchar není a že by jí tím chtěl spíše chránit. Chápal jsem to, ale přílišná opatrnost byla přece taková nuda! S povzdechem na chvíli zavřu oči a pousměji se, přece jenom jsem si užíval tuhle chvilku a byla fajn, bavil jsem se a nenudil, mohl na chvíli pobýt zase na čerstvém vzduchu. Nic jsem na to neříkal, akorát jsem poslouchal o čem hovoří dál. Přiznala mi, že pracuje U Padlého kolibřík, tak se zamyslím.
"Ano, na tom místě jsem jednou byl, je to skoro týden zpátky, pěkné místo," hlesnu a zakroutím hlavou když řekne, že tam pracuje zejména v noci a poté dodá že jenom v noci.
"Já tam byl přes den, takže to asi nebude on, takový zvláštní mladík s neobvyklým vzhledem. Ummm, bílé vlasy, rudé oči," vydechnu zamyšleně a vybavím si jeho tvář před očima.

Alex na chvíli zavřel oči a pak řekl, že tam byl. Pousmála jsem se a přemýšlela, jestli mu mám Fena popsat nebo ne. Dost mě překvapilo, když řekl, že tam byl přes den, ale hned na to popsal Fenovu tvář. "Tak to byl on, Fen'lin." Pousmála jsem se a chvíli přemýšlela, jestli jsem teď neměla mlčet. Přeci jen i po Fenovi stále někdo pátral. Zavrtěla jsme hlavou. Ne, Alex po něm určitě nejde. Snažila jsem se přesvědčit samu sebe. "Ale nevím proč tam byl přes den..." zamyslela jsem se, ale pak nad tím mávla rukou. "No to je jedno, takže.... Ty jsi s ním mluvil?" Usmála jsem se a dívala se pořád na Alexe.

Vzpomenu si na to jak jsem si myslel že je fanoušek kontaktních čoček, tedy... myslel jsem si to pořád, ale no co. Zhluboka se nadechnu abych nabral trochu čerstvého vzduchu do plic a otevřu oči, když mi řekne že to byl on. Sama to řekla ale tak nějak překvapeně. K tomu dodá i jeho jméno, které... co že to řekla? Prudce otevřu oči, lehce sebou škubnu a zadívám se na ni s jakýmsi tázavým pohledem.
"Fe - co? Slyšel jsem dobře?" okamžitě se zamračím a prosebně se ji zahledím do modravých očí, které byly pod tmavou oblohou spíše tmavší, než za obvyklého bílého dne. Pronesla něco že neví proč tam byl přes den a zeptá se mě jestli jsem s ním mluvil. Přikývnu, ale pořád mi to nedá, očekával jsem odpověď a odmítal se bavit o čemkoli jiném. Buď jsem poslední týdny až moc paranoidní a hluchý, nebo jsem slyšel věci dobře, ale odmítal jim věřit. Odmítal fakty samotné.

Naprázdno jsem polkla, když se mě Alex zeptal na jeho jméno. Posadila jsem se a trochu se od něj odtáhla. Že bych se opravdu mýlila? A on tu byl jen kvůli tomu, aby ho zabil nebo odvedl? Už dvakrát za dobu, co jsem Fena znala pro něj někdo přišel a snažil se ho zabít. Že by mezi ně patřil i Alex? Nic jiného to ale nevysvětlovalo. Přikývl že s ním mluvil. Třeba nevěděl, jak v lidské podobě vypadá. Třeba ho znal jen jako démona a hledal ho tu. Rychle vstanu zamračím se. Co jsem to zase provedla?! Musím najít Fena a říct mu o Alexovi. Musím mu hned říct, co se stalo. Otočila jsem se a rozeběhla se rychle pryč. Pryč od Alexe, pryč z parku... První místo, kam jsem zamířila byl ten bar, kde Fen dělal. Chtěla jsem Fena prostě najít první. Dřív než on.

Sledoval jsem ji, nic neříkala a já byl zmatený snad ještě více vmomentě co se postavila, zamračila, vyskočila na nohy a rozběhla se pryč. Natáhnu se po její ruce, abych ji chytil, ale nestihnu to.
"Néé, tohle už nééé, proč mi všichni utíkáte když se chci ujistit?" zavrčím sklesle a chvíli přemýšlím jestli mám jít za ní, nakonec to ale vzdám jako tehdy a zůstanu civět na její siluetu, která se mi vzdalovala. Ruku nakonec svěsím podél těla a s povzdechem zvednu pohled k obloze. Takže tady někde byl, Fenlin... To je opravdu krásná ironie, jaká byla vůbec pravděpodobnost že ho zase někdy uvidím? Rukou si zakryji obličej a párkrát se zasměji, než mě to přejde a akorát několikrát zlostně zavrčím několik poznámek a za oběť si najdu keř opodál, do kterého vší silou kopnu.
"Doprdele Fenline," zavrčím.

Tu noc jsem Fena nenašla. Nenašla jsem ho ani další den. Prostě to bylo jako by se vypařil. A já nedokázala myslet na nic jiného, jen na to, že Alex ho našel dřív než já a buď zabil nebo odvlekl. Ale takhle to nemohlo být! Byla jsem vyděšená. Bála jsem se, že to kvůli mě Fena dostali. A tak jsem zamířila k baru, abych se ujistila ještě jednou, že tam Fen opravdu není. Ale byl den a on většinou pracoval v noci. Procházela jsem městem, když jsem si všimla nějakého rozruchu. Vydám se tedy tam, abych zjistila co se děje. Najednou všude kolem vidím kluky, převážně tedy kluky, kteří předvádí podobné show jako tehdy Alex, když jsem ho potkala poprvé. v tu ránu mi probleskne hlavou myšlenka, že jestli tu nebude Alex, tak je něco opravdu špatně. Vydám se tedy mezi kluky, kteří si, jak jsem pochopila od různých rozhovorů lidí, které jsem míjela, nacvičovali svá čísla do soutěže. Úplně vzadu jsem zahlédla Alexe. Trochu se mi ulevilo, ale zároveň i přitížilo. Zamířila jsem za ním. "Jak to, žes poznal jeho jméno, když podle tváře jsi ho nepoznal?" Zeptala jsme se hned zamračeně a nezatěžovala se s žádným pozdravem.

A bylo to tu, jedno z menších klasifikačních kol, kterých jsem se měl zúčastnit a probojovat se do finále, které se uskuteční zítra. Jenže, nemohl jsem se nikým zvláštním způsobem soustředit. Co to s tímhle městem bylo? Párkrát zakroutím hlavou a nakonec si zase udržím dobrou náladu v momentě co vyhodím pár láhví do vzduchu a začnu s nimi cvičit. Hudba hrála opravdu hlasitě a já si to zase začal užívat. Můj přítel byl v tomhle městě a já vůbec netušil kde, nemohl jsem ho najít. Bylo to jakoby se po něm slehla zem, přitom tolik vyčníval svou jedinečností, chladnou povahou a... Znovu zatřepu hlavou a jedna láhev mi spadne na zem. Skutálí se až k nohám jedné dívky. Když zvednu pohled a zahlédnu Mirys, překvapeně zamrkám. Ani nepozdravila a vyvalila na mě otázku týkající se Fen'lina.
"Ahoj," vydechnu s úsměvem a znovu si ji prohlédnu. Nechtěl jsem se o tom bavit před lidma, ale nakonec jsem si povzdech a popošel jsem dál od lidí a hluku někam pod stánek.
"Chtěl jsem se jenom ujistit jestli mluvíme o té stejné osobě," hlesnu bezmyšlenkovitě a rukou sejmu modrý plastový stůl který si o to doslova koledoval.

Zamračila jsem se ještě víc, když Alex odešel ke stánku a sejmul stolek. Prý se chtěl ujistit, že mluvíme o stejné osobě. Přišla jsem k němu o trochu blíž, ale byla připravená vytáhnout dýku. "A o kom jsi tedy mluvil ty?" Zeptala jsem se a prohlížela si ho. "Kdo jsi, že ho znáš?" Zeptala jsem se a čekala na odpověď. A byla jsem připravená získat je i násilím, bude-li třeba.

Sledoval jsem ji. Mračila se a já měl pocit že kdyby chtěla, tak po mě skočí a informace ze mě vymlátí. Zároveň se mi ji nechtělo nějak odpovídat, přece jenom nevím co byla zač a když pokládala takové otázky, nemohl jsem si být jistý jestli není náhodou můj nepřítel.
"O příteli, ale záleží na tom? " vydechnu už klidněji a na chvíli zesmutním, nakonec se ale zamračím a vztekle kopnu do stolku ještě jednou.
"Nebudu tady o tom mluvit," zavrčím na ni a potom se rozejdu pryč odsud, pryč od lidí. Slyšel jsem jak za mnou pár mladíků a manažéru volá a chtějí vysvětlení o tom kam jdu, ale já se nezastavoval. Bylo mi to jedno, chtěl jsem pryč od lidí a hlavně jsem potřeboval přemýšlet. Bylo mi jedno jestli mě bude následovat.

"Záleží!" Namítla jsem prudce a sledovala ho, ale ani se nepohla, dokud se neotočil a neodcházel. To jsem hned vykročila za ním. "Je mi jedno, kde o tom budeš mluvit." Zavrčela jsem, když jsem s ním srovnala krok. "Ale buď si jistý, že to z tebe dostanu." Vydechla jsem tišeji, aby to lidé neslyšeli. "Určitě to není náhoda, že jen co tě potkám, nemůžu najít ani Fena. Takže ti radím, abys začal mluvit. A to sakra rychle." Zavrčela jsme na něj znovu, ale na pohled jsem šla poklidě dál vedle něj.

Namítla že na tom opravdu záleží, ale nevypadalo to že by měla nějaké přátelské úmysly, tak jsem je přestal mít i já. Vykročila za mnou a vypadalo to že mě nehodlá nechat o samotě, nakonec ji to asi budu muset říci, nebo bych se ji musel nějak zbavit. Byla to lidská dívka a já ji ublížit nechtěl a .. mohl bych ji leda tak vyděsit, ale to jsem taky nechtěl, nesedělo to k mé povaze a té stvůry toužíí po násilí a krvi ve mě jsem se částečně zřekl. Už jsem se staletí nepřeměnil a žil lidský život bez problému, nehodlal jsem si to pokazit, tohle pohodlí mi sedělo. Mephistopheles si myslel že jsem mrtvý a to mi vyhovovalo jelikož jsem se mohl oprostit od jeho služeb. Zavrčela že si mám být jistý, že to ze mě dostane.
"Hoho, to bych chtěl vidět, už se celý třesu," zasměji se nahlas a prohrábnu si rukou vlasy. Po té ale dodá že to není náhoda. Sotva co mě potká nemůže najít ani Fen'lina. V tom momentě se zastavím, už jsme byly v ulicích kde není tolik plno a mihlo se kolem nás jenom pár lidí.
"Nemůžeš najít Fennyho? No když nechce, nenajde ho nikdo," vydechnu a s povzdechem do ni zabodnu své zvědavé oči, ve kterých se zaleskne.
"A kdo jsi vůbec ty, že se tolik staráš? A pravděpodobně toho víš víc, než by jsi vůbec měla?" zavrčím na ni podezíravě a udělám k ní jeden krok, po kterém si ji změřím pohledem.

Počkala jsem, než Alex zastavil a vysmál se mi s tím, že by to chtěl vidět, jak ho donutím. Pak mi sdělil, že Fena nikdo nenajde, když to Fen nechce a po chvilce přistoupil blíž ke mně s tím, že vím víc než bych měla. Jedním pohybem jsem vytáhla dýku a prudce natlačila Alexe na stěnu budovy. Dýku jsme mu přiložila ke krku a upírala oči do těch jeho. "Jsem jeho...kamarádka." Řekla jsem tišeji a probodávala ho pohledem. "Kdo jsi ty? Že ho znáš? Očividně toho o něm taky dost víš." Zamračila jsem se a dýku mu natlačila ještě blíž ke krku, až se její ostří dotýkalo Alexova krku.

Sledoval jsem ji i to jak vytáhla dýku a natlačila mě na zeď budovy. Jejíž stoupající chlad jsem cítil na svých zádech. Potichu vydechnu a probodnu ji pohledem s tím, že tohle není způsob, kterým by mě zrovna vyděsila.
"Nebojím se smrti," zavrčím na ni a probodnu ji zlostným pohledem. Už jsem jednou zemřel. Ano, už jednou a... jediné co mě v tu chvíli co jsem umíral zajímalo bylo to, že se nestihnu rozloučit se svým jediným přítelem, se kterým jsem se znal po staletí. Cítil jsem jak mi chladný kov tiskne na kůži a kdyby chtěla s lehkostí mi s ní podřízne hrdlo. Poznamenala že je jeho kamarádka a zeptala se kdo jsem já, že ho znám.
"Jsem jeho bratr," zavrčím na ni,"... nebo spíše byl," dodám po chvilce a lehce zatřepu hlavou. Ostří dýky mi přejede po krku a zanechá na něm lehkou krvavou ránu, nezáleželo mi na tom. Když vycítím příležitost, lehce ji od sebe rukama odstrčím, s mou silou mi to nedělalo problém.
"Je to složité," odvětím nakonec, už jsem se o tom nechtěl bavit. Dost živě jsem si vybavil jak mi hlína lezla do očí, měl jsem ji až v krku než jsem se prohrabal na povrch. Chvíli jsem s i myslel že je to jenom nějaký hloupý vtip, ale doba ve které jsem se ocitl byla jiná než jsem znal.

Probodne mě zlostným pohledem a řekne, že je jeho bratr. Zalapala jsme po dechu a když mě lehce odstrčí klopýtnu. "Raven zemřel, toho jediného považoval za svého bratra." Zamračila jsem s. Moc dobře jsem si pamatovala celý jeho příběh, který mi vyprávěl. A stejně tak dobře vím, že mi řekl i o tom, že Raven, démon, které považoval za svého bratra, v jednom boji zemřel. "Tak znovu, kdo jsi?" Zamračila jsem se na něj a podkopla mu nohy. Nelíbilo se mi, že ho nazývá svým bratrem, ale teď už nebylo pochyb, že o něm něco ví. Dýkou jsem mu ale vyhrožovat nemohla. Bylo mu jedno, jestli umře, to jsem pochopila hned.