Mirys & Alexander

Celou dobu jsem sledoval její překrásné oči v barvě moře a usmíval se.Opravdu pro mě neexistoval nikdo jiný než ona a tahle chvíle, kdy jsem ji mohl sebejistě držet za jemné ručičky a vést do tanečních kroků. Šlo ji to naprosto skvěle a nechala se vést i přesto, že jsem sem tam změnil kroky na vlastní, dokonce i v otočkách se nesla s takovou lehkostí až se mi z toho zatajil dech. "Tak hlavně aby jsi mi neuletěla," vydechnu a zhluboka se nadechnu abych dostal do plic alespoň trochu vzduchu. "Jde ti to skvěle, ty moje vílo," zasměji se a navedu ji do další otočky, kdy si ji z lehkostí přitáhnu znovu zpátky a opět vyzvednu do vzduchu jako naposledy.Jenže teď se s ní otočím i já a pomaličku ji spustím zpět na střevíčky, tak aby okamžitě posbírala jistotu na pevné zemi ale raději si ji přidržel kdyby náhodou, abych ji mohl strhnout do předklonu. Dobrý tanečník musel umět skrýt chybky tak aby vypadaly jako plánované a nakonec z nich udělat přednosti. Chtělo to trochu riskováni a hlavně důvěru a tu jsem měl, v sebe i v ní, když jsem ji měl tak blízko u sebe. S dozněním další písně se zastavím a nepřestávám ji hledět do těch očí, které si mě tolik získaly.

"Hmm myslím že mi křídla hned tak nenarostou." Uculila jsem se na jeho poznámku a dál se nechala unášet hudbou a vést Alexem. Byl opravdu vynikající tanečník, o tom nebylo pochyb. Ještě několikrát mě vyzvedl do vzduchu a opatrně spustil na zem. No a díky jeho pevným rukám, které mě celou dobu držely, jsem nespadla. Píseň skončila a já se mu stále dívala do očí. "Myslím, že pro začátek to stačí ne? Teď bychom si mohli dát další šampaňské a trochu...si popovídat?" Navrhla jsem nadšeně. Přeci jen i mé nohy by uvítaly pár minutek odpočinku. Tanec není snadný obzvláště ne na podpatcích, na které není člověk zvyklý. Překvapivé ale bylo, že mě zase tak moc nohy nebolely, ne tolik, jak jsem si myslela, že mě bolet budou. "Kde ses naučil tak úžasně tančit?" Zeptala jsem se ho rovnou a pomalu s ním šla k našemu stolu, zavěšená do jeho rámě.

"Rád," odpovím kdžy podotkne že by to pro začátek stačilo a že by si ráda popovídala a dala nějaké to šampaňské. S úsměvem ji tedy opět nabídnu rámě a dovedu nás ke stolku, který jsme si zabrali. Poté nám obstarám pití a tak na malý moment s omluvou opustím společnici ale na otočku jsem byl hnedle zpátky. Také se posadím ke stolu a okamžitě se napiji. "Tak co krásného mi povíš vílo?" usměji se na ni co nejmileji a zadívám se ji do těch kouzelných očí. Něco jsem ji chtěl dát, teda měl jsem to v plánu ale ještě musím najít tu správnou chvíli. Najdu ji, určitě. *Ach buď v klidu Alexi, jsi nervózní jak kdyby jsi se ji chystal požádat o ruku*, zasměji se v duchu sám sobě a poté se dál věnuji své společnici. "Jsem opravdu rád že jsi mě pozvala," vydechnu vážně a vděčně.

Odpověděl, že si popovídá rád a tak jsem se nadšeně usmála a šla s ním ke stolu. Až teď jsem si všimla, kolik lidí se na nás dívalo. Trochu mi zrudly tváře a tak jsem jen přikývla, když se Alex omluvil a šel nám pro pití. Hned byl ovšem zpět a to i se šampaňským. Vzala jsem si od něj sklenku a napila se při tom, co se mě ptal, co mu povím a oslovil mě vílou. "Hmm, to věru nevím. Co byste chtěl vědět králi tanečníků?" Uculila jsem se na něj. "A to jsem i já. Nebýt tebe, určitě bych si ani nezatančila." Přiznala jsem a trochu se ohlédla. "Jsem ráda, žes mé pozvání neodmítl. Líbí se mí chvíle strávené s tebou." Přiznala jsem a zrudla ve tvářích ještě trochu víc.

Sám jsem lehce upil ze skleničky kterou jsem málem vylil když mě oslovila králem tanečníků. A málem jsem si polil sako! Bohudík že ne! "T-tak mě už neoslovuj," zasměji se a poté se uklidním a skleničku raději odsunu. Někdy byla vážně legrační a hlavně úžasná, jenže... to byla pořád. "Mám to stejně, s nikým netrávím čas tak rád jako s tebou," přiznám upřímně a povšimnu si jak lehce zčervenala, nad čímž se ušklíbnu ale nekomentuji to. Sice jsem měl na jazyku poznámku typu:Tobě ty rudé tvářičky slušííí, ale raději jsem nic neřekl a jenom si užíval ten pohled. Byla roztomilá a v těch šatech nádherná, nikdy bych netušil že může být ještě nádhernější než normálně a hle! "Jsem vážně rád že jsem tě poznal a že tě znám," pousměji se po chvilce ticha a zase sáhnu pro šampaňském, ze kterého znovu upiji a rozhlédnu se po velkém sálu.

Musela jsem tázavě pozvednout obočí a pobaveně se zasmála, když se málem polil. "Ale pročpak ne?" Zeptala jsem se. Ale to už mi říkal, že i on se mnou tráví čas rád. Neuvěřitelně mě to potěšilo. Ani jsem netušila, že bych z něčeho podobného mohla mít až tak velkou radost. Bylo to, jako by mě uklidnil a zároveň do mě nalil dalších pět kanystrů štěstí. "To jsem i já, že jsem poznala tebe. I když se teď trochu stydím za naše první setkání." Přiznala jsem, ale to už byla minulost a já doufala, že na to už ani Alex nemyslí. Dopila jsem svou sklenku šampaňského a porozhlédla se. Na jedné stěně viselo zajímavé zrcadlo, které vyhlíželo trochu starobyle a přesto krásně. Hned jsem se tedy otočila zpět na svého společníka. "Nechceš...Totiž, chtěl by ses jít se mnou podívat támhle na to zrcadlo? A při té příležitosti to tu trochu projít a zjistit, kde mají nějaké malé občerstvení na doplnění energie před dalším tancem?" Uculila jsem se nevinně.

"To už je dávno minulostí, no a nebylo až tak hrozné," zasměji se a znovu zahledím do jejich nebeských očí kterými mě uchvátila. "Můj nejlepší přítel byl v podstatě mým nepřítelem který se mě před mnoha tisíci lety pokusil zabít," zasměji se. "Takže na tom nejsi až tak špatně, že by ses za to musela stydět," zakřením se a olíznu si suché rty jelikož jsem své šampaňské vypil. Zároveň si ale prohlédnu můžu před sebou a donutí mě to k lehkému spokojenému úsměvu. Byl jsem opravdu rád za tuhle chvíli a příležitost. Za to že mohu být bok po boku ní a na chvíli vypnout. Užívat si její přítomnost a nic víc. Poté mi ale položí otázku a tak se pousměji a přikývnu. "Půjdu velice rád, s tebou kamkoli," zasměji se a vstanu abych ji mohl nabídnout rámě.

"nebylo tak hrozné?" Zopakovala jsem po něm jako bych přeslechla. "Chtěla jsem tě zabít!" Zasmála jsem se a koukala na něj. "Dobře..na něj zřejmě nemám." Připustila jsem nakonec s pobaveným úsměvem. Chvíli jsem se dívala na Alexe a on na mě. Bylo ticho. Tedy mezi námi, jinak všude kolem byla hudba a tisíce rozhovorů. Ale nebylo to trapné ani nepříjemné ticho. Bylo to ticho, za které jste rádi. Ticho, které vám říká, že i když nemluvíte nahlas, stále jste myslí u toho druhého a ne někde mimo. Nakonec však přikývl na mou otázku s odpovědí, že by se mnou šel kamkoli. Což mě bohužel přivede na jiné myšlenky, ale zvednu se a zavěsím se do jeho nabízeného rámě. "Víš...já...co by se stalo kdyby někdo jako já se...řekněme ocitl? v podsvětí?" Zeptala jsem se šeptal a zamířila s ním k onomu zrcadlu, které mě zaujalo nejen svým vzhledem, ale snad ještě něčím.

"Možná jsi chtěla, ale neudělala jsi to a jsem za to neskutečně rád," vydechnu a při možnosti ji políbím na hřbet ruky. Když připustila že na něj nemá, zasměji se a byl jsem rád že mi věnovala také pobavený úsměv. Opět se mezi námi rozhostilo ticho, to nádherné ticho plné pocitů a myšlenek, které jsem cítil tak jasně, jako kdyby mi je našeptávala až do duše. Bylo to zvláštní, přitom tak krásné. Mlčeli jsme a přesto jako bychom spolu vedli tisíce nevyřčených slov. Poté se mě zeptala na zvláštní otázku, nad kterou jsem musel zapřemýšlet.
"Je možné, že by tvé tělo bylo oslabeno vší tou temnou magií, ale možná ne. Sám nevím, ještě jsem člověka v podsvětí neviděl. Ale nic není nemožné, proto si nedovolím tvrdit opak," odpovím zamyšleně když se rozejdeme k zrcadlu, které Mirys něčím zaujalo.
"Podsvětí je nebezpečné a kruté místo plné démonů, kteří by nedokázali přijmout fakt, že člověk narušil jejich svatou půdu," vydechnu a chvíli přemýšlím, jsou li má slova pravdivá nebo ne.
"Proč se zajímáš? Má to nějaký specifický důvod?" zeptám se po chviličce a všimnu si, že jsme od zrcadla už jenom pár metrů, ne-li krůčků.

"No tak to jsme oba." Přiznala jsem s úsměvem a v tichosti jsem šla s Alexem k zrcadlu. Po chvilce mi začal odpovídat na mou otázku. Zamyšleně jsem přikyvovala, že rozumím a pak se trochu zarazila. "Co? Ne, ani ne. Jen mě to teď tak..napadlo." Pokrčila jsem rameny a pousmála se na něj, abych svým slovům dodala důvěryhodnost. Vlastně jsem si už ani nevzpomínala, kde se ve mě ta otázka vzala. Prostě jsem ji vyhrkla. Ale proč, to netuším. A náhle jsme už stáli před tím zrcadlem. "Cítíš to taky...?" Zeptala jsem se. Takhle blízko jsem cítila podivné mravenčení, jako by se magie zrcadla k nám natahovala a hladila nás po kůži. Tedy kdyby nějakou oplývalo. A že jsem si myslela že ne, jenže stačil jediný pohled do něj a zjistila jsem, že zrcadlo magií oplývá. Neviděla jsem v něm totiž svůj odraz, ale odraz bílého zvířete, v které jsem se proměnila, ale jen párkrát. Zadívala jsem se na odraz Alexe vedle mě, ale ani ten nebyl obyčejný. Odrážel se totiž v zrcadle jako...démon. Překvapeně jsem na naše odrazy civěla, dokud se zrcadlo samo od sebe nezačalo chvět, až najednou spadlo a roztříštilo se před námi na malé kousky. Hned jsem sykla a odpotácela se dva kroky vzad. Jeden ze střepů mi totiž spadl do oka.

Nestihl jsem zaregistrovat vůbec nic. To zrcadlo mě nijak nezaujalo, ale stihl jsem pocítit jenom jak mi něco spadlo do oka a potom... zrcadlo leželo rozbité na zemi. Uteklo mi něco? Okamžitě jsem párkrát zamrkal, ale nějak výrazně mi to nepomohlo. S povzdechem se zadívám na Mirys.
"Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic? Nejsi zraněná?" zeptám se okamžitě a chytím ji za bok a odtáhnu trochu dál od rozbitého zrcadla. Náhle jsem na moment pocítil mrazivou magii v okolí, ale hodně rychle se vytratila. Jenom se ohlédnu jako kdyby mělo hrozit nějaké nebezpečí, ale nikde jsem nikoho neviděl. Zamyšleně si olíznu rty a ještě jednou si prohlédnu mou společnici jestli je opravdu v pořádku. Přece jenom to bylo zvláštní, skoro jako kdyby byla v zrcadle uchována nějaká magická moc, možná jsem mu měl věnovat více pozornosti...

Několikrát jsem zamrkala a věřila, že se ten střípek nějak dostane ven, ale to se nestalo. Už po druhém mrknutí jsem slyšela Alexe a brzy jsem cítila i jeho ruku na svém boku. Opatrně jsem se ho chytila za paži a vzhlédla mu do tváře. "Jsem v pořádku neboj, jen mi asi maličký střípek vletěl do oka." Přiznala jsem a povzdechla si. "Co ty? V pořádku?" Zeptala jsem se smutně a omluvně. "Promiň... Neměli jsme sem vůbec chodit." Zamumlala jsem a pak se ohlédla na to zrcadlo. Sakra! Všichni se na nás teď dívali, jako bychom ho snad schválně rozbili. Skousla jsem si ret a raději jsem střepy začala sbírat a odkládala jsem je na základnu zrcadla, která naštěstí zůstala v celku. Samozřejmě jsem se pořezala, to bych snad ani nebyla já kdyby ne. Personálu to trvalo docela dlouho, než přišli a zametli i ty malé střípky, které jsem já nesesbírala. Dali je tam co já a pak to všechno odnesli. Jeden z nich se u nás však zdržel. Pomohl mi na nohy a oba si nás prohlédl. "Prosím, následujte mne. Ošetřím vám ty ruce." Sdělil mi a pak vyrazil za těmi, kteří odnesli rozbité zrcadlo. Povzdechla jsem si a prohlédla si své ruce, pak jsem se podívala na Alexe omluvně a čekala, jestli půjde se mnou. Nechtělo se mi ho tu nechat. Vůbec ne.