Mirys & Katherine

Bylo teprve krátce po poledni, ale stejně tma. Bylo zataženo a celý den měl díky tomu šedavý nádech. O to víc, když se kvůli mě vybourali tři auta. Ne že by to bylo tak jednoduché. Vběhla jsem do křižovatky kvůli nějaké důchodkyni. Ani nevím jak se tam dostala, ale držela za ruku nějaké malé dítě a najednou se proti nim někdo vyřítil hroznou rychlostí. No, jenže místo toho, abych to zlepšila, jsem to jen zhoršila. Vběhla jsem za nimi, ale už jen kvůli tomu se vybourala dvě auta, když duply na brzdu. Stihla jsem sice doběhnout k té paní, jenže ta dostala infarkt. To třetí auto, které vlastně jelo proti nim, se vybouralo o můj štít. Věděla jsem, že bych měla hrát, že jsem v bezvědomí. Jenže to by si lidé mysleli, že to dítě má nějaké super schopnosti a nedali by mu pokoj. Takže jsme ho omráčila a sama se snažila hrát, že jsem v bezvědomí i já. Tedy že do mě to auto opravdu narazilo, jenže krev chyběla. A ta stará žena zřejmě umře, než přijede záchranka. Jenže té bych já stejně nepomohla. Na tohle jsem byla krátká.

Další nehoda. Stála jsem na kraji chodníku a zkoumala situaci na silnici. Tři auta v sobě a na přechodu tři lidé v bezvědomí. Pravděpodobně. Z dálky už jsem slyšela houkat záchranku. Brzy tu nastane naprostý zmatek. Ještě větší než doteď. Zhluboka jsem se nadechla a soustředila se na to, jak se čas pomalu zpomaluje. Brzo se mi podařilo čas naprosto zastavit. Nemohlo to vydržet moc dlouho, jelikož jsem byla vyhládlá. Ale stačilo to na to, abych stihla situaci obhlédnout z blízka. Rychlým krokem jsem vyrazila k na první pohled bezvládným tělům. Jedna stará žena, dítě a mladá dívka. Klekla jsem si a pohledem zůstala viset na staré ženě. Vypadalo to, že ta na tom byla nejhůře a neměla moc velkou naději na přežití. Kdybych si vzala její duši, na krátkou chvíli bych zase nabrala víc sil. Stejně jí moc času nezbývalo. Čas se však pomalu zase začal hýbat a já už neměla moc času na rozmyšlení.

Zaslechla jsem záchranku a v hlavě se mi už rodil plán, jak vyváznout, abych netrčela ani jeden den v nemocnici a nemusela z ní utíkat. Tím bych se mohla dostat ještě do horších míst. Jenže pak se najednou zdálo všechny zvuky města tak daleko a najednou nastalo ticho. Jen tiché kroky, které se přibližovaly, až byla osoba až u nás. Vůbec jsem nechápala, co se to děje a tak jsem pootevřela jedno oko jen tak, abych zahlédla co se to děje. Nic se nehýbalo. Všechno zůstalo jako zmražené na svých místech. Zapomněla jsem na jednu osobu, která byla nebezpečně blízko a otevřel obě oči. Párkrát jsme zamrkala, než jsem vyletěla do sedu. "Co to sakra-?!" ani jsem nedořekla otázku, když můj pohled ulpěl na rudovlasé dívce u postarší ženy. Na nic jsem nečekala a vyskočila na nohy a dala se na útěk. *Dobře, tohle se nepovedlo. Co to sakra je? Proč jsou všichni jako sochy?! Kdo byla ta holka?!* Už jsem věděla, že já se můžu pohybovat díky své schopnosti, ale vážně jsem netušila, že by někdo mohl udělat tohle.

Trhla jsem sebou, když se ta dívka rozeběhla pryč. Jak to, že se vlastně mohla pohybovat? Nemohla být obyčejný člověk. Zvedla jsem se od postarší ženy a otočila se za ní. „Kdo jsi?" zavolala jsem, zatímco se čas pomalu zase rozbíhal a já už tak stejně neměla čas na jídlo.

Slyšela jsem její hlas, jak se ptá, kdo jsem. Ale nehodlala jsem to už nikomu říkat. Naposledy když jsem takhle někoho potkala, vylezlo z ní, že vlastně přišla za mnou kvůli tomu, aby mě mohla odvést nějaké organizaci a to po dobrém nebo po zlém. Zerath mě už taky několikrát napálil, když posedl nějakého člověka a já o tom neměla ani šajna. Takže už ne. Už jen tak někomu věřit prostě nebudu. A to jsem byla pevně rozhodnutá.

Nereagovala a já naštvaně sevřela ruce v pěsti. „Hej! Vím, že mě slyšíš," zavrčela jsem a vydala se za ní. Potřebovala jsem vědět, proč zrovna byla odolná mému pohrávání si s časem. A taky proč předstírala, že ztratila vědomí. Nemělo cenu pomáhat si znovu schopnostmi, jelikož na ní očividně neplatily, ale jen tak jsem jí neměla v plánu nechat utéct.

Rychle jsem zabočila za roh ulice doprava a pak za další vlevo. Dál už jsem ale nehodlala běžet jen tak a vyšplhala jsem se po okapu na střechu. Doufala jsem, že si tak získám víc času. A pak jsem běžela dál. Jasně, mohli mě vidět jiní lidé, ale ti by si jen mysleli, že utíkám před policií nebo tak. A tak jsem běžela dál po střechách a skákala z jedné na druhou. Nevěděla jsem sice kdo byla, ale že si uměla takhle hrát s časem, to se mi nějak nelíbilo.

Byla jsem jí v patách, dokud se nevyšplhala nahoru na střechu. Zaklonila jsem hlavu a podívala se na systém domů v ulici. Potřebovala jsem jí nějak naběhnout, dostat jí do slepého místa. Rozběhla jsem se na konec ulice, kde u jednoho z domů bylo lešení. Viděla jsem to jako lehčí cestu za tou neznámou.

Běžela jsem dál a brzy jsem zahlédla tu dívku, jak běží podél domů ale po zemi. Jenže přidala a začala šplhat po lešení. Rychle jsem přemýšlela, co udělám. Abych zahla, musela bych přeskočit až moc širokou ulici a to bych opravdu jen tak nezvládla. Proběhla jsem střechu domu, u kterého bylo i lešení. Takže teď ji budu mít v patách. No nějak se jí zbavím, to vymyslím po cestě. A pak jsem to uviděla. Knihovna. Zrychlila jsem a po dalších střechách se dostala až na střechu knihovny, přeběhla jsem i tu a pak přeskočila na okenní římsu domu naproti. Ale ani tam jsem nebyla moc dlouho a hned se odrazila zpět na okenní římsu knihovny. Takhle jsem brzy seskákala až k otevřenému oknu na záchodech. Ne že by bylo velké, ale proskočila jsem jím. Na nic jsem nečekala a hned jsem vyšla ze záchodů dovnitř a schovala se mezi regály plných knih, kde jsem si sundala bundu a rozepla mikinu. Taky jsme si rozpustila rychle vlasy a vyndala si jednu knihu z police. Takhle by mě hned tak nemusela poznat, o to spíš, když jsem se přidala nenápadně k nějaké menší skupince.

Jakmile jsem se dostala na střechu, rozhlédla jsem se, abych věděla, kde je ta dívka. Vyrazila na střechu knihovny a brzo oknem vlezla dovnitř. *Jak chceš...* Rozeběhla jsem se, ale přesto si dávala pozor, aby mi nepodklouzla doma a já po jedné ze střech nesjela dolů. Na střeše knihovny jsem se zastavila. Musela jsem jít přes okenní římsy, přesně jako ona. Zhluboka jsem se nadechla a opatrně se po okenních římsách dostala až k oknu, ve kterém mi před chvílí zmizela ona. Prolezla jsem dovnitř a ocitla se tak na záchodech. Nepředpokládala jsem, že by tu zůstala, ale stejně jsem radši zkontrolovala všechny kabinky. Všechny však byly prázdné, jak jsem očekávala. Rozešla jsem se tedy ke dveřím a zkoumavě prohlížela každý regál s knihami. Bylo tu dost lidí a většina z nich se zdržovala ve skupinkách. *Nemůžeš se schovávat donekonečna,* pomyslela jsem si a pomalu začala procházet regál po regálu a zkoumala každou dívku, kolem které jsem prošla.

Občas jsem se ohlédla nebo jen zvedla zrak, abych se ujistila, že je ta holka dost daleko. Ale právě teď se celkem blížila. Naštěstí pro mě, jeden z partičky, ke které jsem se přidala, prohodil nějaký vtip a všichni se zasmály. Ihned jsem se zasmála s nimi a dělala, že k nim vážně patřím. Naštěstí to nevypadalo, že by mě nějak zaregistrovali, nebo jim to alespoň nevadilo a nic neříkali. A tak jsem i já dělala jako by nic a že k nim prostě patřím.

Otočila jsem se na rozesmátou skupinku lidí a přimhouřila oči. A konečně jsem ji spatřila. Sice si rozpustila vlasy a sundala bundu, ale přesto jsem jí poznala. Držela v ruce knížku a snažila se splynout se skupinkou, ale to už ji teď je k ničemu. Může to hrát i v můj prospěch. Sebevědomě jsem se rozešla k nim a zastavila se před skupinkou. „Můžu si půjčit tady vaší... kamarádku?" poslední slovo jsem vyslovila spíše výsměšně a pak ukázala na tu dívku, kterou jsem propálila vítězným pohledem. *Mám tě.*

Zaslechla jsem přibližující se kroky a pak ten hlas. Nemohl být nikoho jiného. *Asi nebude tak blbá, za jakou jsem jí měla. Sakra!" Povzdechla jsem si a otočila se k ní. Ostatní na nás jen nechápavě koukali a pak odešli. *Fajn.* Prohlédla jsem si ji od hlavy až k patě a nevynechala jedinou část, která by mi mohla pomoci při určování, kým ve skutečnosti je. "Co potřebuješ?" Zeptala jsem se a otočila se zase k regálu a prohlížela si nápisy na knihách, zatímco jsem další vytáhla.

"Mám na tebe jen pár otázek," pokrčila jsem rameny a následovala jí. "Vlastně mě zajímá hlavně jen jedna," dodala jsem po chvíli, zatímco jsem tu dívku propalovala pohledem. "Co jsi?" zeptala jsem se chladným tónem. Potkala jsem ve svém životě jen pár lidí, kteří byli odolní mým schopnostem. A normální lidé to nikdy nebyli.

Vyslechla jsem si její otázku a pobaveně se usmála. No co jiného bych čekala, že? "A co si myslíš že jsem?" Opáčila jsem a zastavila se zase. Otočila jsem se čelem k ní a s kamennou tváří jí hleděla do očí. "Jak jsi to udělala? Jak jsi zastavila čas?" Zeptala jsem se na otázku, která mě doopravdy zajímala. Věděla jsem, že není člověk a z těch ostatních ras, mohla být kdokoli. Na to jsem ale chtěla přijít jinak, než zodpovězenou otázkou.

"Nevím, co přesně jsi, ale jsem si jistá, že obyčejný člověk nejsi," ušklíbla jsem se. "Jak jsem to udělala? Tak sleduj," věděla jsem, že bych zbytečně neměla plýtvat svojí sílu, ale malá názorná ukázka mi nemohla uškodit. Vzala jsem do ruky knížku a vyhodila jí do vzduchu. Zatímco jí gravitace táhla k zemi, zavřela jsem oči a myslela na to, jak se všechno dění kolem zpomaluje, jak knížka zpomaluje svůj pád, až se úplně zastaví. Otevřela jsem oči a pohledem vyhledala knihu, která se nehybně vznášela kus nad zemí. "Přesně takhle jsem to udělala," podívala jsem se znovu na tu dívku a pak stejným procesem znovu nechala čas plynout tak, jak správně má.

"Ne, to nejsem." Potvrdila jsem jí, ale nijak přesně jsem to dál neurčovala. Jen ať se trochu trápí. Jenže pak mi ukázala jak zastavila ten čas. Dost překvapeně jsem sledovala knihu, která se jen tak vznášela, zaseklá v čase. Pohlédla jsem na dívku zrovna, když otvírala oči. Nechápavě jsem se dotkla knihy ve vzduchu a pak ji chytila, když své kouzlo dívka zřejmě zrušila. Uklidila jsem jí tak, kde ji vzala a probodla dívku před sebou pohledem. "Tohle nepatří mezi kouzla mágů." Zmínila jsem nahlas svou myšlenku spíš pro sebe.

"Taky, že nejsem mág," pokrčila jsem rameny. Nemínila jsem však vysvětlovat svůj původ, když ona se ke svému taky moc neměla. Žádná informace není zadarmo. "Můžeš zkusit hádat znovu," dodala jsem provokativně.

Pousmála jsem se. Tohle se mi začalo líbit. Nehodlala mi to říct a zřejmě mi klidně bude lhát. Zdálo se, že jí to nevadí. "Tak dobře..." Prohlédla jsem si ji znovu a chvíli přemýšlela. "Fajn, tak hádám že ani zvěromág nejsi, ti často využívají zlepšených smyslů svých patronů." Zmínila jsem a přemýšlela dál. "Taky si myslím, že nejsi ani succuba. Ty už jsem poznala dva a ty nejsi jako oni. Anděl by se měl pokusit té staré ženě pomoct, proto myslím, že nejsi ani anděl." Pokračovala jsem a obešla ji jednou dokola.

"Takže vyřazovací metoda... Hm, dobrý způsob," odpověděla jsem nezaujatě a zatím se snažila poskládat si sama dohromady z toho, co o té dívce vím, co by mohla být ona. Rovnou jsem vyloučila možnost, že by byla démon. Ale zbývalo tu ještě dost možností.

"Hmm, tak zatím to vypadá dobře pro mě." Usmála jsem se, když dívka mlčela a zase jsem se dala do vylučování možností. "Vlkodlak, upír i aurin by při mém pronásledování použil svou rychlost, byť částečně aby nebyl nápadný, ale použil. Což jsi ty neudělala. Takže mi zbývají jen dvě možnosti. Buď jsi Nephalem, ale o těch jsem si ještě nezjistila dost, takže tady se můžu mýlit, neb jsi Xaphan." Dokončila jsem vylučování a upřela oči do těch jejích.

"Teď je řada na mně.." nepotvrdila jsem ani nevyloučila její dedukce. "Jsi dost mrštná. Po těch střechách jsi se pohybovala tak ladně jako by jsi běžela po zemi, bez jakýchkoliv problémů... Mohla by jsi být upír nebo vlkodlak. Ale myslím, že je tu jedna rasa, která by seděla lépe. Pohybuješ se skoro jako... zvíře. Využíváš svoje smysly stejně jako oni a tvoje oči mají tak výraznou barvu, skoro jako by seděly k jiné formě podoby... takže by jsi mohla být zvěromág," přimhouřila jsem oči.

"Já neřekla že se budeme střídat." Zasmála jsem se pobaveně, ale vyslechla si, co si myslela. "No pokud já vím, vlk je taky zvíře." Namítla jsem a chvíli se na ní vyzývavě dívala. "Jenže co když za to, co umím a jak se pohybuju, může šestiletý výcvik a ne to kým jsem?" Položila jsem jí otázku a doufala, že se trochu chytne. Přeci jen teď jsem jí nelhala, ale to ona zřejmě ani netuší. "Tak co? Buď sázíš na to, že se umím proměnit ve vlka, nebo že mi narostou špičáky, poslední možnost je že se umím proměnit hned na několik zvířat. K tomu připočti fakt, že jsem zachránila toho kluka i když jeho babičku ne. No já nevím, ale ochraňovat mají andělé ne ti ostatní." Usmála jsem se na ní a čekala, co ona na to. Ještě jsem jí mohla zmást tím, že bych si nechala narůst křídla, protože i když jsem nebyla anděl, mohla jsem si změnit jen část těla na zvířecí a příhodně jedna z mých podob měla velká bílá křídla, tak proč jí nezamotat hlavu ještě víc? Tohle mě bavilo.