Mirys a Fen'lin

Počasí: sněhová bouře, vichr 
Místo: bar U Padlého kolibříka
Čas: večer
/vlivem hry se bude měnit
Pořadí: Mirys, Fen'lin

Uplynul asi rok a já neměla o Fenovi žádné zprávy. Bála jsem se o něj, ale co jsem měla dělat? Město jsem prolezla skrz na skrz a nikde jsem ho nenašla. Mrzelo mě to a bolelo mě u srdce, že tak zmizel. Stejně jako předtím Alex. Ale tohle... Mě zasáhlo víc. Fena jsem znala totiž nějakou dobu. Choval se ke mně jako k sestře a stále mi říkal, jak mě má rád. A najednou zmizel. Alexe jsem alespoň tolik neznala, když zmizel, ale Fen... Prošla jsem si snad všemi možnými náladami při myšlenkách na něj. Jeden měsíc jsem byla naštvaná, druhý mě to mrzelo, další jsem byla smutná, třetí jsem si nalhávala, že to je jen parchant, který mi lhal, další jsem se tvářila, jako by mi to jen prospělo. Ale všechno to bla lež a přetvářka. Nevěděla jsem totiž vůbec, co si o jeho zmizení myslet. Ano, byla jsem z toho smutná a nešťastná. Na druhou stranu čas se nezastavil, ten šel dál. Změnila jsem práci a teď už jsem dost času trávila s Alexem, který se vlastně do Atrei vrátil asi před měsícem. No od toho, co se Fen vytratil se toho událo opravdu hodně. A já i teď, jako každou neděli poslední dva měsíce navštívila bar, kde předtím pracoval Fen. Venku bylo stejně hrozně a já se chtěla trochu zahřát, než vyrazím domů. Sundala jsem si kabát a usadila se u jednoho stolku. Vzala jsem si nápojový lístek a když přišla číšnice, objednala jsem si čtyři nějaké drinky. Vypadalo to, že tu dneska mají docela fofr a moc nestíhají. Asi i proto jsem čekala na své drinky dost dlouho.

Stál jsem před Mirysiným domem a rozhlížel se okolo. Chtěl jsem jí překvapit, ale s mým štěstím... Nebyla doma. Povzdechnu si a pomalu se vydám zpátky do města. Tak dlouho jsme se neviděli a já vůbec netušil, kde ji najít. Chvíli bloumám ulicemi města a nemůžu se rozhodnout kam jít, poté mě však prudký vítr a studené počasí donutí vyhledat úkryt. Jako první mě napadne bar, ve kterém jsem kdysi pracoval. Přidám do kroku a o pár minut a pár ulic později se dostanu před mě až moc dobře známý podnik, ke kterému se mi vázalo pár krásných vzpomínek. Bez váhání vstoupím dovnitř a k mému velkému překvapení zahlédnu povědomou hnědovlasou dívku. Jen stěží se ubráním úsměvu a pomalu se k ní rozejdu.
"Mirys," řeknu, když jsem jen pár kroků od ní a zastavím se. Zadívám se na ni, vůbec se nezměnila a já najednou ani neměl co říct. Ano, asi ji dlužím vysvětlení, tehdy jsem ji v tom spěchu zapomněl kontaktovat, ale tady, mezi všemi těmi lidmi se mi o tom moc mluvit nechtělo.
"Rád tě zase vidím," řeknu nakonec a zůstanu stát na místě, nejistý, jak na mě zareaguje.

Počkala jsem, než mi číšnice donesla objednané pití a jeden z drinků do sebe obrátím. Byl až moc sladký a tak rovnou zkusím i druhý. No ani ten mi moc nechutnal. Porozhlédla jsem se kolem a pak si povzdechla. Alespoň že mě alkohol zahřál tak, jak jsem plánovala. Dneska tu bylo až moc lidí a tak jsem do sebe kopla i další dva panáky a rozhodla se dneska odejít brzy. Stejně jsem tu neměla co dělat, sama. Jenže v tom se ozve mě až moc známý hlas a mé jméno. Chvíli jsem civěla do blba před sebe a ujišťovala se, že to bylo skutečné, ale co když jsem jen zaslechla někoho, kdo má podobný hlas jako Fen? Naštěstí, když obrátím pozornost k mladíkovi, který stál vedle stolku... Byl to Fen. Párkrát jsem němě zamrkala a pak vstala. Málem jsem nepřemýšlela, no vlastně jsem mu vrazila facku tak trochu bez přemýšlení. "Chtěla jsem se ujistit, že jsi skutečný." Vysvětlila jsem jednoduše a dívala se na něj. Vážně tu byl. Jenže to už mi říkal, že mě rád vidí. *Rád mě vidí? A to je všechno?!* Problesklo mi hlavou a já mu vrazila další facku. "Kdes byl?! Proč jsi mi ani nezavolal? Nenechal jediný vzkaz?!" Zeptala jsem se ho hned naštvaně, ale do očí se mi draly slzy radosti z toho, že ho konečně zase vidím. I když bych teď nepřiznala, že to jsou slzy radosti.

Na chvíli ztuhne, než se na mě otočí a vrazí mi pořádnou facku. Překvapeně a tak trochu vyjeveně se na ni podívám a když vysvětlí, že se chtěla ujistit, jestli tady opravdu jsem, nechápavě zavrtím hlavou. Sotva však znovu promluvím, dostanu druhou facku a lehce se zamračím. Asi... Jsem to neměl říkat. Povzdechnu si a když si všimnu slz v jejích očích, ztěžka polknu a pomaličku k ní přistoupím. Opatrně ji obejmu a lehce přitisknu k mému hrudníku.
"Omlouvám se, že jsem ti nic neřekl, měl jsem, ale teď to už nenapravím... Můžu ti to akorát vysvětlit, ale ne tady" zamumlám do jejích vlasů a poté ji pomaličku pustím, abych se mohl podívat, jak se tváří. Potichu si povzdechnu a hlavou kývnu směrem ke dveřím, které vedly z baru. Byl jsem tak rád, že jsem jí tady našel, i když jsem ji vlastně ani nehledal. Nikdy by mě nenapadlo, že bude zrovna tady... Sama... Pít... Trochu se ušklíbnu, než hodím peníze na bar, abych za ni zaplatil.

Bylo mi jedno, že se zamračil. To já tady měla právo být naštvaná, ne on. On si to zasloužil. Ale to zřejmě usoudil i on sám, když ke mě přistoupil a objal mě. Měla jsme takový vztek, že jsem ho nejdřív odstrčila. "Přijde po roce, po roce! -a myslíš si, že mi to jen tak vysvětlíš a všechno bude v pohodě?! Dala jsem ti na sebe číslo! Volala jsem ti! Psala...!" Křikla jsem po něm, až se na nás všichni otočili. Nakonec jsem to ale nezvládla, nezvládla jsem udržet slzy ani sebe, a tak jsem se k němu zase rychle přitiskla a sevřela ho pevně v obětí a nechala slzy stékat po tvářích. "To si piš, že mi to vysvětlíš." Špitla jsem, když jsem ho tak pevně objala. Ale pak jsem ho pustila. "Nech toho...já za sebe umím platit..." Zamračila jsem se a vzala jeh peníze dřív než barmanka. Vrátila jsem mu je a zaplatila za sebe. Oblékla jsem si kabát a rázně vyšla ven. Teď už mi bylo jedno, že fouká vítr, který klidně lidem podráží nohy i to, že jsem přes padající sníh skoro neviděla. "Tak kde jsi byl?!" Zeptala jsem se po pár vteřinách, kde jsem už neudržela pusu. Ale i to mi bylo jedno. Měla jsem právo vědět kde byl. Vždyť mi vůbec neodpověděl na vzkazy.

Sotva ji obejmu, odstrčí mě od sebe a začne na mě křičet, přilákáme pozornost mnoha lidí v baru, ale nevšímám si jich. Chtěl jsem něco říct, než to však stihnu, přiskočí ke mně a pevně mě obejme. Kousnu se do jazyka, abych nezaskučel bolestí a místo toho ji lehce obejmu. Oddechnu si, když mě zase pustí a když mi vrátí peníze, s povzdechem je zastrčím do kapsy. Tolik k tomu abych byl gentleman, pomyslím si, ale nahlas nic neřeknu, abych jí znovu nenaštval. Vyjdeme před bar a okamžitě se do mě opře studený, prudký vítr. Trvalo jen pár vteřin, než se na mě Mirys obrátila a zeptala se, kde jsem byl. Viděl jsem na ní, že je naštvaná a že jsem jí svým náhlým odchodem ublížil.
"Promiň, že jsem se neozval, ale v podsvětí ještě telefonní signál není," povzdechnu si a prohrábnu si bílé vlasy.
"Asi bych měl začít od začátku... Jeden den se u nás doma objevil démon, ale výjimečně tady nebyl, aby se mě pokusil zabít..." zamumlám a pomalu se rozejdu směrem k Mirys domů. Nechtěl jsem, aby mi tady umrzla a mě samotnému nebylo na mrazu nejlíp.
"Byl to jeden z nejbližších královny Nearry a donesl mi vzkaz, že mě žádá o pomoc. V podsvětí jsou očividně zase nepokoje a vypadalo to vážně špatně. Nechtěl jsem si ji znepřátelit, kdyby nebylo jí, už bych byl nejspíš mrtvý a tak jsem jí minimálně tohle dlužil... Nemohl jsem odmítnout a bohužel jsem neměl ani čas se s nikým rozloučit, pomalu ani s Ireth ne...." zamumlám a s povzdechem zatřepu hlavou.
"Tam dole jsou věci horší, než jsem si myslel, žádný otevřený konflikt, ale myslím, že válka je na spadnutí... Snažili jsme se tomu nějak zabránit, ale místo toho jsme se dostali do ještě větších problémů... Vrátil jsem se teprve před pár dny, omlouvám se, dřív to nešlo," povzdechnu si a zadívám se na Mirys, tiše jsem přemýšlel, jestli dostanu další facku....

Vyslechla jsem si ho a potají souhlasila, abychom šli ke mě, protože jsem se s Fenem rozešla i já směrem k mému domu. "Takže jsi se vrátil před pár dny... Aby ses rozloučil? Půjdeš do války?!" Zeptala jsem se nechápavě a dost vyděšeně. Už jen to co mi tu řekl... Byla to dobrá výmluva. Zamračila jsem se na něj nesouhlasně. "Jestli je v podsvětí válka, tak se odtamtud budeš držet co nejdál! Kdyby to šlo poslala bych tě k andělům!" zavrčela jsem na něj rovnou a pak odemkla dveře od mého domu a vlezla dovnitř. Počkala jsem, až projde i Alex a pak jsem za námi zase zamkla. Sundala jsem si kabát a boty a zamířila rovnou do kuchyně, abych se napila vody. Z toho alkoholu a náhlého příchodu Fena mi nebylo nejlíp. "Co...co si vůbec myslíš že na to řeknu? Furt jsi měl čas aby ses rozloučil s Ireth. Vrátil ses před pár dny, ale za mnou jdeš až teď. Jak jsi mě vůbec našel?" Zeptala jsem se po té, co jsem vypila celou sklenku vody.

Vyděšeně a zmateně se mě zeptá, jestli odcházím do války, zavrtím hlavou a zadívám se jí do očí.
"Ne, právě jsem se odtamtud vrátil a splatil jsem svůj dluh Neaře... Už nehodlám bojovat za nikoho jiného, než za sebe a mou rodinu," odpovím klidně. Blížili jsme se k Mirysinému domu a já se nemohl dočkat, až budeme uvnitř. Tiše se zasměji nad její "výhrůžkou" že mě pošle k andělům a na chvíli ji položím ruku na rameno.
"Nikam nejdu," ujistím ji a ruku zase svěsím podél boku. Projdu dveřmi a rozhlédnu se okolo, vůbec se to tady nezměnilo. Následuji Mirys a zatímco si napouštěla sklenici vody, sundám si kabát a rychle ho zajdu pověsit na věšák. Vrátím se zrovna ve chvíli, kdy odloží prázdnou skleničku a zasype mě vlnou otázek.
"S Ireth jsem se stihl rozloučit jen díky tomu, že jsme byli spolu doma a i tak jsem neměl moc času. Jak jsem tě našel? Byla to velká náhoda, hledal jsem tě tady, ale nebyla jsi doma, tak jsem se šel projít po městě a když mi začala být zima, zašel jsem ke Kolibříkovi," vysvětlím a poté nervózně přešlápnu na místě. Chvíli Mirys sleduji, než se rozejdu ke gauči, na který se pomalu posadím.
"Co se týče toho, jak dlouho jsem zpátky na zemi... Jediný důvod, proč jsem nepřišel dřív je ten, že bych sem asi nedošel," zamumlám potichu a hlavu si opřu o opěradlo.
"Vím, že jsi na mě naštvaná, neměl jsem jen tak odejít, omlouvám se ale... Teď s tím už nic neudělám."

Poslechla jsem si jeho odpovědi a pak si povzdechla. Nic jsem na to zatím neříkala. Došla jsem až k němu a stoupla si naproti němu. "Aby bylo jasno, tohle si budu pamatovat." Řekla jsem zamračeně a pak mě napadlo, že bych mu asi něco měla říct. "No...Před pár měsíci se vrátil Alex a...taky jsme na sebe náhodou narazili, když jsem já šla původně pro peníze a on se šel ubytovat do hotelu. No a..." Začala jsem a pak si sedla vedle Fena, ale dívala jsem se mu stále do očí. "A tak nějak jsme teď asi spolu...Jako že spolu...chodíme...?" Vysvětlila jsem trochu nejistě. Sama jsem si nebyla úplně jistá, jestli to Alexovi nebude vadit, že jsem to řekla Fenovi, ale byl to jeho nejlepší přítel. Přišlo mi fér, aby to věděl. Ale to neznamená, že bych snad zapomněla na to, jak hnusný bylo ani se neozvat a odejít na rok. Nic méně, teď jsem zlobu nechala v pozadí a radši se nechala naplnit radostí, že ho zase vidím. "Hrozně moc jsi mi chyběl." Vydechla jsem nakonec a pevně ho objala. Dost pevně, ale zase abych z něj nevymáčkla duši.

Sdělí mi, že si tohle bude pamatovat, tiše si povzdechnu, bylo mi jasné, že ano, budu jí to muset nějak vynahradit. Najednou však znervózní a začne mluvit o Ravenovi. Pozorně jsem ji poslouchal a jakmile mi sdělí, že jsou spolu, překvapeně se na ni podívám, než se pousměji.
"Hodně štěstí s tím idiotem," řeknu, bez jakéhokoliv náznaku emoce, poté se však pousměji a zavrtím hlavou.
"Přeji vám to a snad ti s ním nerupnou nervy, doufám, že jste šťastní, jen mám menší dilema, komu vyhrožovat, ať neublíží tomu druhému, když jste pro mě oba jako sourozenci," zasměji se, potom se ale rozhodnu, že si s Alexem musím promluvit, stejně jsem ho dlouho neviděl... Když mě však najednou Mirys obejme, neubráním se tichému zakňučení, poté se však rychle kousnu do rtu a také ji obejmu.
"Ty mě taky, Mirys," zašeptám a snažím se ignorovat ustupující bolest v hrudníku. I když jsem se léčil mnohem rychleji než lidé, stále mě některé části těla dost bolely.

Nejdřív jsem se trochu bála, že je naštvaný, ale pak se pousmál a mě se hrozně ulevilo. "Děláš si srandu? Je s ním zábava...je milej a hodnej... A zatím nám to klape." Pousmála jsem se a pak se odtáhla a prohlédla si Fena. "ty.. říkal jsi, že ses z války vrátil?" Došlo mi najednou i když jsem to mohla pochopit špatně, ale přepadla mě o něj starost. Už jen z toho tichounkého zasyknutí, které jsem ale postřehla. "Co jsi tam vlastně ten rok dělal? Co po tobě ta Neara vlastně chtěla? A co jsi jí dlužil?" Vyzvídala jsem dál, ale jen kvůli tomu, abych si byla jistá, že kvůli tomuhle už neodejde. "Když jsi byl pryč, dost se toho změnilo." Špitla jsem trochu smutněji a naprázdno jsem polkla. "Myslím..." Začala jsem, ale pak se rozhodla radši počkat. Ano, chtěla jsme mu toho tolik říct. Vysypat to ze sebe, ale na druhou stranu-. Teď na to asi nebyl nejvhodnější čas. "chceš něco k pití nebo k jídlu? Zdržíš se, že ano?" Zeptala jsem se když mi došlo, že jsem se vůbec nezeptala, jestli nespěchá za Ireth, což by mě ale opravdu mrzelo, i když jsem to chápala svým způsobem.

V jejím výrazu se zračila úleva, což mě pobavilo, vypadalo to, že jí na Alexovi opravdu záleží, za což jsem byl rád, někoho si zaslouží po tom všem, co se mu stalo. Chtěla se ujisti, jestli jsem se vrátil a tak s úsměvem přikývnu.
"Ano, už se tam nehodlám vrátit," odpovím a na chvilku se zamyslím, když mě zasype hromadou otázek.
"Bojoval, snažil se přežít, vedl armádu, hrál si na špióna, chvíli cvičil mladé démony. Nebyl to otevřený konflikt, ale i tak se prolilo dost krve... Nearra? Chtěla pomoct, mám dost zkušeností a dokáži vést ostatní, sám se rozhodovat a dosáhnout, co potřebuji, to se jí hodilo... Jak jsem řekl, dlužil jsem jí pomoc, když jsme uprchli od Mephistophela, poskytla nám útočiště a později nám pomohla uprchnout do lidského světa. Bez ní bych tady nejspíš nebyl...." odpovím zamyšleně a když mi nabídne jídlo a pití, usměji se a přikývnu.
"Rád, určitě se zdržím a abych řekl pravdu, mám trochu hlad... Chceš nějak pomoct?" zeptám se a upřu na ni svůj pohled.

Při tom všem, co mi řekl, že dělal v podsvětí se mi zvedal žaludek,ale zároveň jsem byla čím dál tím vyděšenější. Žaludek se mi zvedal kvůli tomu, že jsem měla jisté představy o životě a vlastně jsem od svého mistra utekla abych nezabíjela, a on se naopak vrátil do podsvětí, aby vraždil. Takhle jsem to tedy pochopila. Jistě, nešel by tam, kdyby to nikomu nedlužil. Ale dlužil. Skousla jsem si ret a zamyslela se nad tím. Při tom všem - mohl tam zemřít. K čemuž jsem se tedy přiblížila i já a ne jedenkrát, ale on... Zamrazilo mě, až se mi postavily chloupky na rukou. Ze zamyšlení mě probral až když se mě ptal, jestli s tím chci pomoct. Takže zřejmě chtěl něco k jídlu a pití. Snažila jsem se zamaskovat, že jsem byla chvíli mimo a trochu se pousmála. "No..asi nemusíš, jestli nechceš nic teplého tak tam mám nějaký salát s kuřecím masem, sýry, ovoce a zeleninu." Odpověděla jsem a postavila se. Zhluboka jsem se nadechla a šla do kuchyně. "Takže jsi Vánoce strávil zabíjením..." Vydechla jsem a opřela se o linku. "No..i tak. Myslím, že tu pro tebe ježíšek něco nechal." Pousmála jsem se a natáhla se pro schovaný dáreček na horní skřínce, který jsem mu pak podala.

https://i.pinimg.com/564x/d0/b6/fc/d0b6fc440dd99e78f6f612c5d67f677d.jpg

Zvědavě jsem se díval na Mirys, která vypadal duchem nepřítomná, najednou se z toho však otřepe a nabídne mi něco k jídlu. Nechám to plavat, pomalu se postavím a vydám se za ní do kuchyně.
"Salát s kuřecím masem zní lákavě," odpovím a pousměji se. Poznamená, že jsem Vánoce strávil zabíjením. S povzdechem přikývnu a zadívám se na ni.
"Bohužel..." odpovím, ale v mém hlase není ani náznak lítosti. Po chvilce mi podá zabalený balíček s tím, že mi ho tady nechal ježíšek.
"Kdo?" zeptám se zmateně a vezmu si od ní zabalený balíček. Byl měkký a po chvilce ho začnu opatrně rozbalovat. Uvnitř byl bílo-černý svetr se soby, prohlédnu si ho, než se nechápavě zadívám na Mirys.

"Dobře, vyndám ti ho, budeš k němu chtít nějakou minerálku, džus nebo jen vodu?" Zeptala jsem se ho rovnou, když souhlasil se salátem s kuřecím masem a když si ode mě převzal trochu nechápavě balíček, tak jsem mu vyndala to jídlo. "No přece ježíšek." Usmála jsem se na něj ale pak se zarazila. "Jasně..v podsvětí nejsou lidské tradice. Ale já myslela..no že už sis o nich něco zjistil...Prostě, to je dárek. Ode mě." Přiznala jsem nakonec a pousmála se nejistě, když ho rozbaloval. Ale pak se podíval zase na mě a jeho tvář mi prozradila, že vůbec nechápe, co to má znamenat. "No já...myslela jsem..když nosíš jen černé věci... Třeba..." Zakoktala jsem se trochu a dívala se na něj nervózně. Mrzelo mě, že se mu nelíbí, i když jsem to tak trochu čekala. "Já...nevěděla jsem, co by ti mohlo udělat radost. No a...když jsem viděla tenhle svetr a představila jsme si tě v něm... Ta představa ve mě vyvolala pocit, jako by se nic z posledních dvou let nestalo. Vlastně z celého mého života při tý představě zmizela magie a já...byla jsem jen obyčejná holka, která potkala obyčejné kamarády. Ne démony, anděle, mágy a bůhví co všechno." Vysvětlila jsem a znovu si skousla ret. "Ale chápu, že se ti nelíbí. Pochopím, když ho uklidíš dospod své skříně nebo ho vyhodíš do první popelnice, kterou uvidíš." Dodala jsem a snažila se znít, jako by mi to bylo jedno. Pravdou ale bylo, že mě mrzelo, jak na ten dárek zareagoval.

Sledoval jsem Mirys a snažil se sledovat její myšlenkové pochody. Ale akorát mi připadalo, že hrozně zmateně mluví. Nakonec mi ale dojde, co se snaží říct a s úsměvem si natáhnu svetr přes hlavu, než přistoupím k Mirys a opatrně ji k sobě přitisknu.
"Ne, líbí se mi, jen jsem byl trochu zmatený. Lidské svátky a tradice neznám a chvilku jsem přemýšlel co za chlapa je ten Ježíšek a proč mi přes tebe posílá dárek," zasměji se a jednou rukou jí rozcuchám vlasy.
"Moc děkuji Mirys, moc se mi libí... Jen mě mrzí, že pro tebe nic nemám..." zamyslím se a odstoupím od Mirys.
"Hmmm, možná by byl ale dobrý začátek, kdyby jsi mi vysvětlila, co jsou to ty Vá.... Vánoce?" zeptám se jí a posadím se na kuchyňskou linku.

Překvapeně jsem se na něj koukala a vůbec netušila co říct. "J-já myslela, že už nějakou dobu v lidském světě žiješ..." Zamumlala jsem, ale pak se usmála. Neskutečně se mi ulevilo, že se mu líbí. Podala jsem mu tedy ten kuřecí salát, ale vystrnadila ho z té linky. "Jdeme ke stolu, abych si mohla sednout i já, tam ti to vysvětlím." Usmála jsem se pobaveně a sama jsem vzala minerálku a dvě sklenky. Pak jsem odešla do obýváku a sedla si na gauč. Nalila jsem nám minerálku a upila z ní, abych získala trochu času vymyslet kde začít. "No tak..Vánoce jsou křesťanský svátek, ale původně vznikl u pohanů. Křesťani jsou zmetci." Zasmála jsem se a pak jen trochu zavrtěla hlavou. "No ale slaví je skoro každý člověk. Je to den, kdy mají být všichni z rodiny spolu. Ozdobí se stromeček, upeče se cukroví a... No prostě všude je ta Vánoční atmosféra. Všichni se tváří že jsou šťastní a na ty tři dny asi opravdu jsou. Patří k tomu i určitá snídaně, oběd a večeře, ale to má každý stát trochu jinak. Já jsem třeba navyklá k večeři mít kapra s bramborovým salátem." Vysvětlila jsem a zase se trochu napila. Koukla jsem na Fena, jestli ho nenudím a pak jsem pokračovala. "No a po večeři většinou někdo zazvoní zvonečkem nebo rolničkou a jde se ke stromečku, pod který dal každý dárečky pro ty, které má rád. Zazpívá se pár koled a pak se rozbalují dárečky." Vysvětlila jsem ve stručnosti a usmála se na něj. "Chápeš? Je to jen..stručný, ale to hlavní jsem asi řekla. A to že pro mě nemáš dárek je celkem pochopitelný, když nevíš, co jsou Vánoce a kdo je Ježíšek." V tom mi došlo, že toho jsem nevysvětlila. "Ježíšek je vlastně...no to říkají rodiče malým dětem, že ty dárečky přinesl Ježíšek. V Americe mají Santu Clause. Jsou to smyšlené postavy, které mají roznášet lidem dárečky a radost." Usmála jsem se a doufala, že teď už jsem opravdu řekla vše.

Překvapeně zamumlá, že si myslela, že už nějakou dobu žiji v lidském světe. měla pravdu, možná bych se měl více zajímat o lidské tradice...
"To sice ano, ale... většinu času jsem cestoval z místa na místo ve snaze najít mou sestřičku, s lidmi jsem přicházel do kontaktu minimálně... Bylo to tak pro mě lepší, lidé jsou křehcí, smrtelní a mé vnímání času je... Poněkud jiné. Navíc... Většina o nadpřirozenu ani netuší a já nestárnu, kdybych byl s někým v kontaktu opravdu dlouho, všiml by si toho," odpovím s pokrčením rameno a když mě vystrnadí z kuchyňské linky, zasměji se a vydám se ke stolu. Pustím se do jídla, zatímco Mirys se pustí do vysvětlování. Celou dobu ji pečlivě poslouchám a sem tam přikývnu hlavou. Znělo to fajn, pro lidi to byla asi dobrá chvíle proto se všichni sejít a strávit čas jako rodina. Najednou mě něco napadne a tak se usměji a zadívám se na Mirys.
"Co takhle příští Vánoce oslavit společně? Ty, já, Ireth, Alex..." navrhnu nadšeně a pozoruji její výraz, abych zjistil, co si o mém návrhu myslí.

Bylo vidět, že mě poslouchá a zdálo se, že všechno chápal. Takže jsem asi mluvila celkem souvisle. Alespoň že to ode mě pochopil. A zdálo se, že i ten salát mu chutná, protože si na něj doteď nestěžoval a jedl ho jako by nejedl měsíc. Pobaveně jsem ho sledovala ale pak mi došlo co mi vlastně navrhl a trochu jsem se zarazila. "Chtěla jsem takhle oslavit už tyhle, ale...nenašla jsem tě. Denně jsem chodila kontrolovat bar, kde jsi pracoval, jestli tam nejsi, ale nebyls. Moc ráda bych Vánoce slavila zase...Jako rodina. Nejen já sama nebo jen s Alexem." Přiznala jsem nadšeně a zase Fena objala. Tentokrát jsem si ale dávala pozor, aby ho to nebolelo jako před tím. "Můžeme být tady u mě. Je tu místa dost. Ale žádný rvačky ani nic...no žádný hádky.." Uculila jsem se i když to byla tak trochu samozřejmost o Vánocích.

Můj návrh ji zarazí a tak přestanu jíst a tázavě se na ni zadívám. Lehce si skousnu ret, když ale řekne, že už ty minulé chtěla oslavit jako rodina, usměji se a přikývnu.
"Omlouvám se," zašeptám provinile, když mi opět dojde, jak moc jsem jí ublížil. Bohužel v té době jsem netušil, že se to tak zkomplikuje... Myslel jsem, že za dva až tři měsíce budu zase doma... Povzdechnu si, ale zase se usměji, když mě tentokrát opatrně obejme, omotám jí ruce kolem pasu a posadím si ji na klín, zatímco se pohodlně usadím na gauč a opřu se. Poznamená, že nechce žádný rvačky, nebo hádky.
"A proto si domů pozveš dva démony a upíra?" zeptám se pobaveně, potom ale lehce zvážním.
"Teď ale... Jak jste se vůbec dali s mým idiotským bratrem dohromady?" zasměji se, ale byl jsem opravdu zvědavý. Budu se na to pak muset zeptat i Alexe... Přeci jen... I on na to bude mít svůj úhel pohledu.

Pousmála jsem se když se mi Fen omluvil už asi po stý za těch pár minut, co jsme byli spolu. Možná to tak nevypadalo, ale už jsem mu to odpustila. Tedy...ještě má u mě vroubek, který si vyberu, ale odpustila jsem mu. "Ano, přesně proto si domů pozvu dva démony a upíra." Zasmála jsem se. "Vlastně bych si domů ráda pozvala i Zoe...teda Miriam...no..furt nevím jak jí mam říkat. Ale je moc milá. Ale nevím...no nevím jestli se to hodí, když tu budu mít vás. Ale třeba byste si padli do oka." Pousmála jsem se nevinně a pak dala Fenovi pusu na tvář. Jenže jeho další otázka mě donutila zrudnout.  "Já...já vlastně nevím. Tak trávili jsme spolu čas, bavili se...byli jsme spolu na dvou plesech a jeden nedopadl moc dobře. Vtrhli tam strážci a všechno se pokazilo. No a ty debilové nelidský co tam byli...No chovali se jako debilové a Alex se to snažil vyžehlit a...málem tam zemřel. Pořád jsem moc nepochopila, jak to přežil, ale je...je z něj člověk. Asi v tu chvíli mi došlo že ho miluju a že tu bez něj asi ani nechci být." Vysvětlila jsem trochu stručněji a se skousnutým rtem jsem se dívala na Fena, co na to řekne.

Zasměje se, když poukážu na to, jak nebezpečné tvory si sem zve, zmíní se o nějaké dívce a když vysloví ta jména, trhnu sebou a párkrát zamrkám, než to odsunu někam do pozadí s tím, že se na ni zeptám později. Začne vyprávět o Alexovi a když se zmíní, že málem umřel a je z něj člověk, jediný důvod, proč nevyletím z gauče je ten, že mi stále sedí na klíně.
"Cože?" zavrčím hlasitěji, než by byla třeba a začnu se lehce třást.
"To je idiot! Co proboha dělal? On je nebezpečný sám sobe! Já ho přerazím, až ho potkám. Jak mohl ZASE málem umřít? Nestačilo to tomu idiotovi jednou? Nemůže být opatrnější?!" začnu nadávat, ale přestanu, jakmile mě rozbolí žebra a tak se jen párkrát zhluboka nadechnu a zadívám se na strop.
"Ten idiot," zašeptám potichu a začnu proklínat svou nepřítomnost.
"Vážně ho nemůžu nechat ani chvíli samotného," zamumlám a lehce nepřítomně zavrtím hlavou, zatímco se mi v hlavě promítaly velmi živé vzpomínky na den, kdy zemřel.

Všimla jsem si, jak sebou Fen trhl, aby ne, když jsem mu seděla na klíně. Jenže to byla jeho reakce na Miriam a byla slabá oproti tomu, jak zareagoval na fakt, že Alex znovu málem umřel. "Klid, klid...není mrtví. Je v pořádku." Ujišťovala jsem Fena rychle a koukala docela překvapeně na jeho reakci. "Snažil se chránit ostatní, nejen sebe." Vysvětlila jsem a zlehka se pousmála. Byla jsem ráda, že o něj měl skoro stejnou starost jako já. No vlastně asi stejnou. "Je v pořádku a od teď bude i nadále, protože si ho už ohlídám, neboj." Pousmála jsem se a podala Fenovi minerálku, aby se napil a trochu uklidnil. "Ale dost už o mě, chci vědět co jsi dělal ty? A vzhledem k tomu, v jak bídném jsi stavu a to říkáš že už ses nějakou dobu léčil... Nejsem si jistá, jestli nepřerazím já tebe." Zamračila jsem se ustaraně.

Mirys mě začne uklidňovat s tím, že je v pořádku a že se snažil chránit ostatní. Na jednu stranu jsem to chápal, oba jsme se vždycky snažili chránit nevinné, ale... Nechtěl jsem o něj přijít. Povzdechnu si a vděčně se pousměji na Mirys, když mi podá minerálku, začnu pít, když se mě zeptá, co jsem dělal já. Zprudka se nadechnu, což nebyl zrovna dobrý nápad udělat při pití, jelikož mi zaskočí a rozkašlu se. Po chvilce mě to však přejde a tak odložím sklenici na stůl a nervózně se podívám na Mirys.
"No... V podsvětí se tak trochu... Pořád pořádají něco jako... Gladiátorské zápasy na život a na smrt? Možná... Možná jsem se pár z nich nedobrovolně zúčastnil?" řeknu jí a s povzdechem sklopím pohled k zemi.
"Ale popravdě, většina z toho, co se mi ještě nezahojila se stala až při cestě zpátky..." odpovím a rozhodnu se, že o tom, co se dělo před tím, bych jí říkat neměl, nebo mě opravdu přerazí.