Mirys a Fen'lin

Rychle jsem Fenovi vzala sklenku, když se rozkašlal a povzdechla si. "Promiň." Špitla jsem a zadívala se mu do očí. "Gladiátorské zápasy? Zbláznil ses? Vždyť démoni jsou tak..." Zarazila jsem se a zhluboka se nadechla. "Myslím ty ostatní, ty krvelačné bestie, které chtějí vyvraždit lidstvo i s anděli a možná vším živým." Vysvětlila jsem a zamračila se. Ale pak jsem jen zavrtěla hlavou a zlehka se o Fena opřela bokem. "Co se stalo při cestě zpět?" Zeptala jsem se nakonec potichu a snažila se udržet si klidnou chladnou mysl. Jenže jsem se opravdu bála, že jestli se dozvím, že udělal ještě větší pitominy tak ho už opravdu přerazím. Vždyť tam mohl umřít! I já si už pomalu začínala myslet, že se mu stalo něco hrozného, opravdu nevím, co bych dělala, kdyby se neukázal další rok. Kdyby byl opravdu mrtvej... Znovu jsem zavrtěla hlavou, abych ty myšlenky zapudila.

Omluví se mi, sotva jí však vysvětlím, kde jsem byl... A to byly jen asi 2 měsíce... Začne lehce panikařit, že se mi mohlo něco stát. Povzdechnu si a zamyslím se nad tím, co řekla o démonech.
"Všichni démoni nejsou takoví, tedy... Hlavně ze začátku ne. Boj, krev, ničení... Smrt... To je většinou to jediné, co známe, není pak divu, že jsme takoví. Já byl také krvelačnou bestií a taky bych jí zůstal, nebýt Alexe a potom mé sestřičky," povzdechnu si a zašklebím se při vzpomínkách na všechny ty války a krveprolití. Raději se rozhodnu jí zodpovědět její další otázku.
"Zpočátku nic moc, poté jsme však narazili na pár démonů od Mephistophela, kteří mě chtěli zajmout, nemohli jsme se vyhnout boji a tak jsem schytal pár ran," vysvětlím a prohrábnu si vlasy.
"A jak ses měla ty?" pokusím se změnit téma.

"Co? To si děláš srandu? Říkáš mi tu, že tě přizabili a pak se zeptáš jak jsem se měla?" Vytřeštila jsem na něj oči. Vážně jsem nechápala, jak to mohl takhle zlehčovat. Jak od toho tématu mohl tak rychle utéct. Promnula jsem si oči a povzdechla si potichu. "No...co vlastně víš o strážcích?" Zeptala jsem se radši, než abych mu odpověděla, nebo se držela toho tématu, který chtěl on zjevně opustit. I když já bych se ho jinak držela. Ale pak se ze shora ozvalo ptačí zahvízdnutí. Trochu mě to překvapilo protože Theia byla většinou potichu a ostatních se ztranila, kromě Alexe, na kterého si už zvykla. 
"A co víš o fénixech?" Pousmála jsem nevinně a doufala, že jsem ho tím dostatečně připravila na Theiu, která brzy přiletěla z mého pokoje k nám a přistála na gauči vedle nás. Zkoumavě si při tom prohlížela Fena.

Překvapeně na mě vytřeští oči, kvůli tomu, jak jsem celou situaci zlehčoval. Povzdechnu si a zavrtím nad tím hlavou.
"Nic moc si z toho nedělám jen kvůli toho, že jsem za svůj život zažil horší. Bylo to jen pár ran, jediný důvod, proč už nejsem zcela v pořádku je ten, že mi zlomil několik žeber a i když se léčím rychleji než lidé, pořád to nějakou dobu trvá," vysvětlím a rozcuchám ji vlasy.
"Vážně to nic není, jsem už v pořádku a nehodlám se tam vracet," povzdechnu si a otřepu se při pár nehezkých vzpomínkách na můj poslední pobyt. Mirys se mě zeptá, co vím o strážcích a tak se na chvíli zamyslím.
"Něco málo... Nikdy jsem se s nimi nesetkal, ale někdo mi říkal něco o tom, že dávají pozor na to, aby se nadpřirozeno nevymklo kontrole?" zeptám se zamyšleně, jenže pak se zarazím nad další otázkou a překvapeně se podívám na ohnivého fénixe, jehož celé tělo žhnulo rudými plameny.
"Páni..." zamumlám a opatrně k němu natáhnu ruku, nepokusím se ho však pohladit, místo toho nechám ruku kousek od ní. Viděl jsem, jak si mě zvědavě prohlíží inteligentníma očima.
"Kde jsi ho našla?" zeptám se Mirys.

Nechala jsem tedy to téma plavat a doufala, že se brzy zahojí. Přeci jen mě ničilo vidět ho takhle...pochroumaného. "No..svým způsobem ano." Přikývla jsem, když mi řekl, co ví o strážcích. "Jen mají své metody...a ty nejsou zrovna...bezpečné? Ani hezké. Ukázali se jako tvrdí hráči s nepřirozenou silou. Nepřirozenou ve světe nadpřirozených." Ujasnila jsem trochu zamyšleně. Popravdě mě to dost děsilo. 
Když přiletěla Theia, jen jsem se usmála a sledovala Fena, kterýmu se zvědavě rozzářily oči. "Našla jsem vejce při...no když jsem byla s jedním démonem...s Darrenem, s tím co mám kontrakt v sídle jednoho boháče. Měl tam dost věcí jen tak zamknuté ve vitrínách. Jen se na ně díval a nevážil si jich. Tak jsem mu jedno vejce vzala." Pousmála jsem se jako andílek a pokrčila rameny. "Vyklubala se deset dní před halloweenem. Takže jí je půl roku. Neuvěřitelné, jak fénixové rychle dospívají." Usmála jsem se a nastavila jí předloktí aby si na něj mohla sednout a být k tobě blíž. Theia si zkoumavě prohlížela tvou ruku, ale neměl jsi v ní nic dobrýho, tak usoudila, že si vleze ke mě na ruku. Věděla, že za to dostane kousek jablka a to ona měla ráda. "Její oheň není pravý...Tedy ne dokud si to nepřeje. Už mi spálila deku." Zasmála jsem se a zlehka jí pohladila po peří, které splývalo s plameny. Pak jsem ruku i s ní přiblížila k Fenovi aby si ji mohl pohladit i on. Theia v klidu přešlápla a zadívala se mu přímo do očí, jako by mu to povolovala.

Byl jsem rád, že to téma konečně nechala plavat, některé věci nepotřebovala vědět, nic by s nimi už neudělala a zbytečně by se strachovala. Ale i tak jsem měl zvláštní pocit z toho, že před ní něco tajím. Když však přiletí její fénix, na všechno zapomenu a jen se s úžasem dívám na toho nádherného tvora. Zasměji se, když mi vysvětlí, jak vejce získala a zavrtím hlavou.
"Mirys, Mirys, krást se nemá, ale bez tak to byl namyšlený, hamižný parchant, takže tentokrát to schvaluji," řeknu s úsměvem a dále sleduji fénixe, který si mě také zvědavě prohlížel, než přešel na Mirysinu ruku. Dá ji blíž ke mně a oba dva se na chvíli zadíváme do očí toho druhého, než pomalu zvednu ruku a opatrně ji pohladím po hlavě. Bylo zvláštní dotýkat se ohně a nespálit se.
"Jak se jmenuješ, maličká?" zeptám se a zadívám se na Mirys, věděl jsem, že od drobného fénixe odpověď nedostanu.

Usmála jsem se na Fena a dívala se na ně. Theia se na něj dívala a pak mu vzala prst do zobáku. Zřejmě ho chtěla ochutnat, ale pak ho nechala. "Theio..." Napomenula jsem jí a položila ji zas na gauč. Ona se usadila ke mě a sledovala Fena. "Theia. Podle bohyně...slunce." Usmála jsem a podívala se na ni. "Vylíhla se chvilku před tím, než jsme s Alexem šli na ples." Řekla jsem a usmála se. "Vypadá to, že se jí líbíš. "Zmínila jsem při pohledu jak si ho Theia chvilku prohlížela a pak si mezi mnou a jím ustlala, tak že se opírala o mě a seděla trochu na Fenovi.

Fénix vezme můj prst do ruky, usměji se, byla opatrná a vůbec to nebolelo, takže mi to ani nevadilo.
"Myslím, že chce něco dobrého," zasměji se a pohladím ji po hlavě. Mirys mi sdělí, že se jmenuje Theia, podle bohyně slunce.
"Dobré jméno," odpovím a pohladím Theiu po zádech, hned na to se uvelebí mezi námi a vypadalo to, že si hodlá dát šlofíka.
"Hmm, myslel jsem, že něco podnikneme, ale jak to tak vidím, někdo si z nás udělal postel," řeknu Mirys a sám se pohodlněji usadím.
"Je úžasná, nic podobného jsem v životě neviděl a to je co říct," ušklíbnu se, než obrátím svou pozornost na Mirys.
"Chceš něco podniknout? Výběr nechám na tobě," řeknu jí potichu, abych nerušil spícího fénixe.

"Jo..myslím že by si dala něco dobrého." Přikývla jsem souhlasně a pohladila ji po hlavičce. "No já myslím, že chce být jen ve společnosti. Bude nás dál poslouchat a nechávat se hladit, viď potvoro." Zasmála jsem se a vstala. Theie se to moc nelíbilo a hned to dala hlasitě najevo, ale já jí došla pro kousky ovoce a zase se vrátila. Když viděla, že nesu její misku, ihned zmlkla a načepýřila se. Zasmála jsem se a zase si sedla jako před tím a jen jsem jí dala to ovoce, aby se trochu najedla. "Ne, postel z nás nebude, i když mám podezření že v noci využívá můj polštář." Zasmála jsem se a dívala se jak se krmí ovocem. Pak se zamyslím nad Fenovou nabídkou. "Jsi si jistý? Je docela pozdě a venku už je tma..." Ujišťovala jsem se.

Mirys se zasměje nad chováním mladého fénixe a poté se rozejde pro jídlo do kuchyně. Jakmile vstane, Theia dá dost hlasitě najevo, že se jí to nelíbí a tak ji začnu drbat na zádech. Okamžitě však zmlkne, když uvidí misku s dobrotami. Pousměji se a když se mě Mirys zeptá, jestli jsem si jistý, že venku už je tma, přikývnu a ušklíbnu se.
"Tma mi nevadí, alespoň venku nebude tolik lidí... Lidé se většinou bojí, že je v noci někdo přepadne, ale v našem případě by to byla spíš velká smůla pro ty druhé," ušklíbnu se a zvednu se z gauče.
"Můžeme dělat cokoliv chceš," řeknu jí a trpělivě čekám, jak se rozhodne.

"Moc nevím co se dá v noci dělat venku." Přiznala jsem a krmila fénixe zatím co jsem přemýšlela, co bychom mohli podniknout. "No... a co se jít na chvíli dívat na zimní souhvězdí?" Navrhla jsem nadšeně a v očích mi zajiskřilo nad představou těch krásných třpytivých hvězd na nebi, které se tam tak zářivě blýskaly, jako by to snad byly diamanty. "Ach to by bylo nádherné! Jdeme!" Rozhodla jsem hned a nechala Theiu i s dobrotami na gauči a rovnou se běžela obout. "Ani nemusíme nikam daleko." Dodala jsem, když jsem už byla obutá a oblékala si teplý kabát. Thiea na to však měla svůj názor a rozhodla se jít s námi. Taky mi do dala najevo, když chvilku po Fenovi přiletěla a usadila se u dveří, čekaje až je otevřu.

Mirys se chvilku zamyslí nad tím, co se dá dělat venku v noci. Jen ji pozoruji a čekám, co vymyslí, když najednou řekne, že půjdeme pozorovat hvězdy. Pousměji se, přikývnu a vydám se pro svůj kabát, který si obleču, abych venku nezmrzl. Když uvidím Theiu, která čekala u dveří, pousměji se a otevřu je, okamžitě vyletí ven do zimy a já jsem rád, že Mirys bydlí tak daleko od lidí, jelikož fénix doslova zářil ve tmě.
"Alespoň se nám nemůže schovat," zamumlám a sám vyjdu ven. Byl jsem rád, že se počasí už uklidnilo, sice pořád trochu foukalo, ale už nesněžilo a na obloze nebyl ani mráček.
"Máme štěstí, kdyby bylo tak jako předtím, nic bychom neviděli," řeknu, odlepím svůj pohled od nebe a otočím se na Mirys.

"Ne!" Vyhrkla jsem, když Fen otevřel dveře, ale už bylo pozdě. Vyděšeně jsem se dívala za Theiou. "Ona ještě nikdy venku nebyla." Vysvětlila jsem a dívala se smutně jak letí pryč. "Co když se už nevrátí?" Zamumlala jsem smutně, protože se ta oranžová záře čím dál tím vzdalovala. "Co když zaletí k městu a někdo jí zabije?" Zeptala jsem se smutně a dívala se, jak Fen prošel kolem mě. "Proč jsi otvíral?! Neměl jsi otvírat! Teď se jí něco může stát!" Vyčetla jsem mu trochu naštvaně, ale to jen proto, že jsem se o Theiu opravdu bála. "Co když jí někdo uloví?" Ani jsem nechtěla myslet na to, co všechno by jí mohli udělat. "Je mladá, určitě ani netuší, co všechno na ní tady venku čeká. Nikdy před tím ani ven nechtěla. Neví kudy a kam, co když se ztratí a nenajde cestu domů?" Zamračila jsem se a schovala si tvář do dlaní. Trochu jsme si promnula tvář, než jsem vyběhla kousek dál a zapískala, ale nic. Zkusila jsme na ní i zavolat, ale pořád nic. Začala jsem se o ní vážně bát a nějaké hvězdy mi byly ukradené v tomhle momentě.

Sotva otevřu dveře, Mirys začne vyšilovat, že Theia nikdy nebyla venku. Zarazím se a zadívám se na ohnivý bod v dálce, který si radostně poletoval ve vzduchu. Mirys zkusí zapískat, ale fénix se stále nevracel. Skousnu si ret, netušil jsem, že ji Mirys za půl roku nevzala ani jednou ven a měla ji jen doma. Myslel jsem si, že jako magický mazlíček se bude držet u svého majitele. Naštvaně sevřu pěsti, když si uvědomím, že už za Theiou jít nemohu a prohrábnu si vlasy, než zkusím i já zapískat, tentokrát mnohem hlasitěji než Mirys.
"Omlouvám se, netušil jsem, žes ji nevzala ven, nahrnula se ke dveřím, jako by byla zvyklá a tak jsem myslel..." omluvím se a rozhlédnu se po okolí. Bezva, co teď? Najednou si však všimnu rudého bodu nad domem, který vesele kroužil nad našimi hlavami.
"Ale myslím, že ti neuletěla," dodám a pousměji se, když fénix přistane na zasněžené střeše domu.

"Já vím... Nemohl jsi to tušit...jenže ona nechtěla. Nejdřív byla maličká a pak se tu radši se mnou mazlila. Vůbec nevypadala, že by měla potřebu jít ven. A teprve nedávno se naučila létat...Já...moc o Fénixech nevím. Alex mi dal sice knížku, ale všechno tam taky není." Zamumlala jsem smutně a rozhlížela se, ale Theiu jsem neviděla, dokud na ni Fen neupozornil. Podívala jsem se směrem co on a úlevou si oddechla. "Theio! Nesmíš mě takhle děsit." Pokárala jsem ji hned a povzdechla si. "Promiň že jsem byla tak....že jsem panikařila." Špitla jsem omluvně a otočila se zase na Fena. "Vážně jsem se jen bála." Omlouval jsem se dál. "Tak...jdeme kousek dál na ty hvězdy?" Zeptala jsem se po chvilce, když jsem se konečně trochu uklidnila, a namluvila si, že Theia nikam neuletí.

Jen zavrtím hlavou a dále sleduji Theiu, která se se zájmem dívala na bílý sníh. Po chvilce jí to však podklouzne, sjede kus po střeše, než vzlétne do vzduchu a zamíří přímo k Mirys. Vypadalo to, že trochu vylekalo. Pousměji se a souhlasím s tím, abychom šli kousek dál pozorovat hvězdy. Popojdu kus za dům a jakmile jsme dostatečně daleko, sundám si kabát, který rozložím na zem a posadím se na něj. Nechám dost místa i pro Mirys a pak poklepu vedle sebe, aby si také sedla. Věděl jsem, že mi nebude zima, tedy alespoň ne v brzké době, navíc jsem na sobě měl svou mikinu a ještě svetr od Mirys, což mi úplně stačilo.
"Noční obloha mi opravdu chyběla," poznamenám a lehce sebou cuknu, když mi hlavou proletí pár vzpomínek.

Hned, jakmile jsem zaslechla, jak to Theie podklouzlo, jsem se na ni i otočila. A trochu pobaveně ji sledovala, ale pak jsem jí nastavila ruku, aby mohla přistát na ní a spokojeně jsem se pousmála. "Ty zlobidlo." pousmála jsem se a pohladila jí pod zobákem. V tom Fen přikývl a souhlasil, že půjdeme kousek dál a tak jsem šla hned za ním i s Theiou. 
"Nebude ti zima?" Zeptala jsem se ustaraně, když si Fen sundal kabát a položila ho na zem. Ale to už si na něj sedl a poklepal na místečko vedle sebe, abych si sedla i já. A tak jsem nakonec tedy poslechla a sedla si vedle něj. Theia se uvelebila mezi námi a já se spokojeně dívala na oblohu. "Hmm, ani se ti nedivím, taková nádhera. Tolik hvězd a ta modrá...a to všechno." Je to úchvatné, nemyslíš?" Rozplývala jsem se a prohlížela si každičký detail, který jsem viděla. Bohužel mi v tu dobu nedošlo, že nebe vidím trochu jinak, než Fen.

"Ne, budu v pohodě," pousměji se a zadívám se na noční oblohu. Sledoval jsem hvězdy a snažil se najít nějaká souhvězdí. Moc jsem ji neznal, ale pár ano. Začnu zase dávat pozor na své okolí, jakmile zaslechnu Mirysin hlas.
"Modrá?" zeptám se a znovu se zahledím na noční oblohu, která byla zcela černá a zářily na ní akorát hvězdy. Lehce se zamračím a snažím se nají to, co myslela, poté to však vzdám a zadívám se na Mirys pro vysvětlení. Až teď si všimnu, že se mezi námi uvelebila Theia a pohladím ji po zádech. Sálalo od ní teplo a já přemýšlel, jestli vůbec ohnivému fénixovi může být zima....

Dívala jsem se na tu nádheru a rozplývala se nad ní. "No...jo modrá a..." Zarazila jsem se a položila Fenovi ruku na hřbet dlaně a ukázala na nebe. "Támhle...vidíš to? Koukáš se vůbec na nebe?" Zasmála jsem se pobaveně a dívala se na tu nádheru po té, co jsem mu ukázala kde. "A ta troška fialové...Prostě úžasné! Neuvěřitelné!" Zasnila jsem se při tom pohledu. 

https://i.pinimg.com/564x/a1/d9/0e/a1d90eb774ee1ad3c471f368a90395ee.jpg

Vážně mi vrtalo hlavu jak to, že Fen nevidí tu modrou. *Vždyť je skoro všude, tak proč vidím něco co on ne?* Opravdu jsem nechápala, jak je něco takového vůbec možné. Vždyť je to obloha. Prostě...Oba se na ní díváme stejně, proč bych vůbec měla vidět něco co on ne? Je to tím, že jsem zvěromág? Nebo si ze mě jen utahuje? Přemýšlela jsem nad tím dál, než jsem otočila pohled zase na Fena. "Vidíš ji? Protože jestli ne, tak mám asi halucinace..." Zamračila jsem se nechápavě.

Mirys se rozplývala nad něčím, co jsem neviděl, stále jsem se mračil a snažil se to najít, ale zároveň mě napadlo, jestli si ze mě nedělá srandu. Jenže poté se dotkne mojí ruky. Bylo to jako vyjít na světlo po dlouhé době ve tmě. Konečně vidím, to co myslela a byla to vskutku nádhera. Jenže to tady před chvílí nebylo, nebo jsem to alespoň neviděl. Odtrhnu svůj pohled od oblohy a zadívám se na Mirys. Odtáhnu ruku, na které měla položenou tu svou a nebe se vrátí do původního stavu. Ušklíbnu se a znovu ji za ruku chytím.
"Halucinace nemáš, ale vidět bych ji normálně nemohl... Zvláštní, působí to, jen když se dívám na nebe, ostatní věci ostřeji nevidím," řeknu zamyšleně, zatímco se rozhlížím kolem, abych zjistil, co se přesně děje.

Nechápavě jsem se dívala na Fena, když odtáhl svou ruku. Jako by byl uražený nebo naštvaný, ale proč? Jenže to už mě zase držel za ruku. "Co to děláš?" Nechápala jsem zamračeně. Opravdu jsem neměla ani nejmenší tušení o co tu šlo. "Halucinace nemáš, ale vidět bych ji normálně nemohl... Zvláštní, působí to, jen když se dívám na nebe, ostatní věci ostřeji nevidím," Vysvětlil mi Fen a já se na něj zmateně dívala. "Jak to myslíš? Co se děje? Vůbec nevím o čem to mluvíš..." Řekla jsem zamračeně a povzdechla si. "To jako vidím něco co ty ne? Ale to přece nejde..." Namítla jsem promnula si oči. Vážně mi to vůbec nedávalo smysl. Theia si vylezla do mého klína a chvíli se mi dívala svými očky do těch mých. Jako by se mi pokoušela něco říct pomocí očního kontaktu, ale já jí nerozuměla. Zřejmě to po chvilce vzdala a rozletěla se zase někam pryč, ale stále se držela celkem blízko nás. Jen usoudila, že ten čas využije lépe když bude zkoumat vše, co může. A to taky dělala, ale nevím se jí líbil sníh. Někdy kolem ní roztál a někdy ne. To si určovala sama. A teď si s ním a v něm hrála skoro jako pejsek, štěně, které vidí sníh poprvé.

Mirys se mě zeptá, co dělám a poté se začne vyptávat dál. Jakmile prohlásí, že nemůže vidět něco, co já nevidím, hlasitě se rozesměji a svalím se na záda do sněhu. Přestanu až když mě rozbolí hojící se žebra a zase se posadím. Na tváři jsem však měl stále úsměv.
"Mirys, žijeme ve světě plném magie, kde pomalu nic není nemožné!" řeknu s úsměvem na rtech a poté naberu hrst sněhu do rukou. Pevně jej stisknu a po chvilce soustředění se sníh změní na vodu, ze které vytvaruji růži, kterou opatrně zahrabu do sněhu a otočím se na Mirys. Stále jsem se však soustředil na to, abych udržoval tvar vodní růže.
"Bude to pravděpodobně magie, schopnost, o které ještě nevíš. Když jsem tě potkal, uměla ses tak akorát proměnit na pantera a o svých dalších přeměnách jsi ani nevěděla. Tohle je ten samý příklad. Svět je nevyzpytatelný, možná toho umíš mnohem více," řeknu jí a natáhnu se na místo, kam jsem růži zahrabal. Byla dost velká zima, takže vytáhnu teď již ledovou růži a podám ji s úsměvem Mirys.
"Očividně to však funguje jen na oblohu, pro mě je černá a dokáži vidět jen hvězdy a ani ne tolik, jako ty. Víc už ti k tvojí schopnosti říct nemohu," pousměji se a znovu se zahledím na nebe, které najednou vypadalo tak prázdné, když jsem neviděl očima Mirys.

Vyslechla jsem si, co mi řekl Fen a pak si povzdechla. Měl jako vždy pravdu, to ano, ale... U všech bohů, vždyť tohle by mělo být nemožné! Párkrát jsem zamrkala než jsem si taky lehla do sněhu, jako před chvílí Fen. "Přála bych si, aby mi někdo řekl, co všechno umím a co všechno je u mě jiné, než u ostatních." Přiznala jsem a dívala se na nebe. "Proč já vidím takovou nádheru a vy ne? Proč se ubráním cizí magii a vy ne?" Zeptala jsem se spíš tak jako do větru a pak se rozhlédla po nebi. Neuměla jsem si teď už ani představit, co vlastně vidíte vy. Zavrtěla jsem hlavou a zase si sedla, abych nenastydla. Najednou se Fen pro něco natáhl, pro tu růži a podal mi ji. Opatrně jsem ji vzala do rukou a pousmála se. "Tohle je dobrý trik. Na to jsi sbalil i tu svou? Ehm... Iret?" Zeptala jsem se trochu nejistě. Přeci jen rok jsme se neviděli a o ní jsme se bavili jen párkrát a to ne pořádně.

Mirys si lehne do sněhu a začne se mě ptát, proč má své schopnosti, jenom nad tím zavrtím hlavou a pousměji se.
"Proč umím ovládat vodu a ty ne? Proč Alex ovládá... Ovládal elektřinu... Je to stejná otázka se stejnou odpovědí. Každý jsme jiný, každý jsme získali jinou magii a nemůžeme s tím dělat. Narodíme se s ní a zůstane nám," řeknu s povzdechem a jakmile se mě zeptá na Ireth, na tváři se mi objeví široký úsměv.
"Ne, mým přirozeným šarmem," odvětím s úsměvem a znovu se zadívám na noční oblohu.
"Mám pocit, že si ji ani nezasloužím, to, co udělala... Je vážně mým strážným andělem. Mým světlem ve tmě a mou nadějí," řeknu tak trochu zasněně, než se vzpamatuji a podívám se na Mirys.
"Už to budou už skoro tři roky, co jsme spolu a... Nic lepšího mě ještě nepotkalo," usměji se.
"Někdy vás musím představit..." poznamenám.

Pousmála jsem se nad tím, jak trochu zlehčil svou otázku a pousmála jsem se na něj. Ale mlčela jsem. Nevěděla jsem co říct. Dokud se nechytil témata: Ireth. "Jo, to bys už měl!" Odpověděla jsem na jeho zatím poslední větu, kdy mi řekl, že by nás měl někdy představit. "Vlastně jsi mi o ní říkal jen jednou a nic moc. Tvoje vyjadřovací, popisovací schopnosti dost váznou." Zasmála jsem se a pak růži z ledu odložila. Byla krásná, ale já se bála, aby mi v rukou neroztála. Za to Thiea si s tím takovou hlavu nedělala. Počkala, až ji odložím a pak přiletěla blíž a začala ji zkoumat a hrát si s ní, dokud ji nepolámala a na konec neroztavila. Hned když se růžička rozpustila, se na nás Theia nevinně podívala, jako by chtěla další hračku. Jen jsem nad tím pobaveně zavrtěla hlavou a zasmála se.