Mirys a Ireth

Počasí: sněží, ale nefouká moc silný vítr
Místo: Divadlo Marlowe 
Čas:  večer
/vlivem hry se bude měnit
Pořadí: Mirys, Ireth

Na dnešek jsem se moc těšila. Už před týdnem jsem si koupila lístky na toto představení a já se nemohla dočkat, až ho uvidím. Dlouho jsem na žádném nebyla a konečně jsem si udělala čas jít do divadla. Vzala jsem si na sebe tmavé kalhoty, bílou halenku, svetřík a šla se obout. Samozřejmě jsem si nazula kozačky, aby mi venku nezmrzly nohy a taky jsem se zabalila do černého kabátku. Kolem krku jsem si uvázala bílou šálu a pak už jsem vyrazila. Díky své nedočkavosti jsem byla u divadla přesně, když otvírali lidem, aby si mohli odložit kabáty a najít si své místo. Všichni, kdo čekali a teď se hrnuli do divadla byli vybraně oblečení a troufala jsem si říct, že jsem tu byla jedna z nejmladších. Naštěstí pro mě, tohle mi absolutně nevadilo a tak jsem také vešla dovnitř a počkala, než se na mě dostane řada, abych si i já odložila kabát do šatny s šálou v rukávu. Nyní jsem už držela jen lístek, který mi vrátný odštípl s milým úsměvem a poradil mi, kudy a kam, abych se dostala na své místo.

"To snad nemyslíte vážně! Jak si podvrtla kotník?! Má vystupovat za deset minut a ona si podvrtne kotník na těch třech schůdcích co tu jsou?!"
zavrčí manažer divadla a probodne nebohou dívku pohledem. S povzdechem sleduji jak si vymění několik nadávek a pohodlně se usadím, dokud se nezželelo dívky, která se dala k slzám.
"Já to za ní vezmu," vydechnu a zvednu ruku abych se přihlásila. Seděla jsem vedle schůdků o které se dívčina přizabila a povzdechnu si.
"A ty jsi kdo zatraceně?" zavrčí, okamžitě se postavím a dojdu k němu.
"Mercerová," zhatím svoje přijímení a zadívám se mu do očí.
"Znáš alespoň tex-" zastavím ho když přikývnu. Nakonec souhlasí a naštvaně mě pošle do maskérny, kde se nachystám a obleču do kostýmu červené karkulky. Párkrát mi zacukají koutky ale nechám to být a raději se zasoustředím na svou roli. Věděla jsem že tohle je tak trochu krvavější karkulka než známe z pohádek a možná vás to nepřekvapí, ale slova jsem vůbec neznala! Prostě budu improvizovat a udělám z toho vlastní příběh, pokud to půjde a ostatní budou spolupracovat. Nasadím si na hlavu červený šáteček a se zazněním tónu s košíčkem v ruce odhopsám na parket kde už čekala maminka a tatínek od karkulky.

Usadila jsem se akorát, když zazněl zvon a všichni se utišili. Zhasla světla a jen pódium zůstalo osvětlené. Byla jsem asi uprostřed, takže vlastně to nejlepší místo, podle mě. Chvilku se ještě nic nedělo, ale brzy se roztáhla opona a představení začalo. Pozorně jsem si prohlédla herce v kostýmech a uznale pokývla hlavou. Ten kdo je šil věděl co dělá a mně se jeho práce velice líbila. Jen škoda, že jsem tu byla sama. Musela jsem si své poznámky nechat pro sebe, a tak jsem mlčela a sledovala dění na jevišti.

Za chvíli vše začalo a s prvním potleskem jsem se pustila do svého hereckého výkonu. Rodiče mě poslali k babičce s košíkem plným buchet a dobrého "Alpského vína", které měla babička ráda. Jenže táta z toho nadšený nebyl, nechtěl mě posílat lesem zatímco matce to bylo jedno. Ujistila jsem je o svém bezpečí a s úsměvem se rozešla ke dveřím.
"Budu v pořádku maminko, tatínku, když poběžím po polní cestičce nic se mi přece nemůže stát," odvětím a s jeho nesouhlasným zavrčením nakonec odejdu ze dveří. Venku svítilo sluníčko a počasí bylo opravdu krásné a tak se karkulka na půl cesty dostala opravdu rychle. Zpívala si u toho svou veselou písničku a poskakovala v rytmu hudby. Jenže brzy se obloha zatáhla hustými šedými mraky a místo sluníčka nahradil prudký déšť kterému karkulka musela odolávat. A jak se brodila hustým bahnem, do kterého se její malé a drobné nožky bořily, ozval se z nebe ohromující blesk který na moment ozářil celou oblohu a uvěznil karkulku v jakémsi nehezkém strachu že k babičce tak rychle nedojde. Sama se obávala toho, že bude v lese muset přečkat noc a s tou hrůznou myšlenkou si přidržela dlouhý červený šat a rozběhla se lesní zkratkou, kterou kdysi objevila když si byla hrát a sbírat nějaké lesní houbky pro maminku domů.

Napínavě jsem sledovala dění na jevišti a byla jsem opravdu ráda, že jsem sem šla. Všichni byli potichu a zaujatě sledovali děj, stejně jako já, o to víc jsem byla ráda, že jsem šla na tohle představení. Nebyly tu žádné malé děti, které by představení nějak narušovali. Pohodlně jsem se opřela do sedadla a  prohlížela si dívku, která hrála karkulku. Byla zvláštní. Pod červeným šátkem jí vykukovaly bělostné vlasy, což samo o sobě bylo dost neobvyklé.

Karkulka uvízla v lese zcela sama a po cestě se ztratila. Nedokázala se zorientovat o směru kterým by měla jít a prudký vítr s deštěm vůbec nepomáhal. Celá zoufalá se schovala pod velký stromek kde chtěla přečkat to nepříznivé počasí. Jenže ani hodiny sezení nepomohli. Karkulka se neskutečně nudila, malovala si obrázky v zemi, dokonce zkoumala "Alpské víno" od babičky, lámala větvičky popadané ze stromu a nakonec se schoulila do klubíčka a třásla se zimou. Sem tam utrousila nějakou neslušnou poznámku o bohovi a jeho nekalých úmyslech. Publikum se při některých poznámkách opravdu smálo a vypadalo to že si představení opravdu užívají. Až se náhle uprostřed temné noci vynořil zpoza keřů velký černý vlk. Ihned přiskočil ke karkulce která vyjekla leknutím. "Ach vlk! Přišel mě sníst!" vykřikne karkulka srdceryvně, zatímco se na ní černý společník překvapeně podívá.
"Ale kdepak karkulko, jsem tvůj věrný oř, znám cestu a ukážu ti cestu domů," vydechne. Karkulka nevěděla co říci. Hleděla do rudých očí vlka a lehce se třásla.
"Ale jdi vlku, copak domů, k babičce já pospíchám! Nesu jej víno z Alp, jistě jest vyprahlá žízní," odvětí tichým a nejistým hlasem. Vlk se zasmál a slíbil karkulce že ji odvede k babičce jak potřebovala. Karkulka si odkašlala a nenapadlo ji nic lepšího než se na vlka nakonec posadit. Vlk své slovo dodržel a karkulku opravdu odnesl na cestičku, kterou poznávala. Hustý déšť však divoce rozproudil řeknu a strhl sebou i dřevěný můstek, který byl široko daleko jedinou cestou k chaloupce od karkulčiné babičky.
"Ach ne vlku, co budeme dělat?" vydechne karkulka polekaně. Vlkovi však voda nevadila a tak se s karkulkou přebrodil na druhou stranu. A víte co bylo nejvtipnější? Když došli k babičce, ukázalo se že Alpské víno je vlastně krví a babička tak byla mladou, krásnou upírkou. Karkulčin tatínek byl zlý vlkodlak a samotná karkulka? To můžete už jenom hádat, protože s vlkodlačí pomocí se Karkulce podařilo očistit domek od veškerého zla a spokojeně se vrátila domů k mamince spolu se svým novým mazlíčkem kterého pojmenovala Fennyho. A s tím představení také skončilo, všichni se postavili do řady a s potleskem se uklonily. Ihned na to chytila polovina herců záchvat smíchu a raději se odebrali do zákulisí.

Sledovala jsem celé to představení a sem tam se při tom zasmála spolu s publikem. Na konci představení jsem tedy vůbec nelitovala, že jsem si na tohle představení koupila lístek a šla na něj i když sama. Bylo zábavný, ale pravda byla, že jsem teď přemýšlela nad tím, co vlastně herci o nadpřirozenu vědí. Pravda, v pohádkách a divadelních hrát se objevovali upíři a vlkodlaci docela běžně, stejně jako andělé a čerti. Nechala jsem to tedy radši plavat a pořádně zatleskala všem hercům. Po té se lidé z hlediště začali rozcházet k šatnám. Dnes to mělo být poslední představení, ale mě se nechtělo domů. Počkala jsem schovaná v divadle, dokud všichni neodešli a divadlo se neponořilo do tmy. Rozsvítila jsem si jedno světlo na jevišti, kde byl už připravený klavír na zítřejší vystoupení. Nemohla jsem odolat a sedla jsem si k němu. Tak dlouho jsem nehrála a přitom jsem hudbu tolik milovala. Zvedla jsem poklop kláves a začala potichu hrát svou oblíbenou skladbu - River flows in you.

Zrovna jsem se převlékala ale zarazila jsem se u toho v momentě kdy za mnou doběhl manažer divadla. Zůstal na mě civět a tak jsem se zasmála a zeptala se ho co potřebuje. Vydechl že to představení bylo úžasné a že jsem zachránila celou situaci. Kolem pobíhali lidé a chystali představení na zítra a já se domluvila s manažerem že občas bych mu mohla s nápady pomoci. Byla jsem ráda že se to lidem líbilo a moje improvizování nebylo tak hrozné. Nakonec se se mnou rozloučil a odešel pryč. Ještě jsem se převlékla, zatímco se divadlo vyprázdnilo a kolem nastala tma. Jakmile se na jevišti rozsvítilo světlo a já si jej z převlékárny všimla, nasoukala jsem na sebe oblečení. Ihned se sálem rozeznal hudba, kterou jsem moc dobře znala a proto dojdu ke kraji jeviště z boku a na moment se opřu o stěnu abych se zadívala na dívku která zády ke mě hrála na naladěný klavír. Nerušila jsem ji, prostě jsem jen poslouchala tu melodii která se rozezněla celým sálem. Nakonec neodolám a pomalu se k ní přiblížím. Nechala jsem si odstup abych ji nepolekala. Můj hlas byl opatrný.
"Krásně hraješ," vydechnu aby o mě věděla a potom se snesu do rytmu hudby. Párkrát zopakuji lehkou otočku a pomocí hudby se začnu pohybovat do rytmu. Tancovala jsem emotivně a nechala své tělo nadnášet určitými typy melodie a přechody, kterými jej ta šikovná dívka obohatila. Zároveň jsem se dostala před ni a mile se na ni pousmála.

Tuhle hudbu jsem milovala. Ta skladba ve mě probouzela tvůrčího ducha a já brzy přešla z tónů, které by byly v notách, které jsem však neměla, a začala jsem hrát svou vlastní melodii. Ale netrvalo to dlouho a brzy jsem zaslechla tiché kroky. Nehrála jsem moc nahlas a díky svým zbystřeným zvířecím smyslům jsem slyšela její příchod. Proto mě pak nevyděsil její hlas. Jen jsem na její pochvalu přikývla a dělala jsem, jako bych snad měla svolení tu být a hrát. Přeci jen, kdyby byla majitelka nebo někdo důležitý, už by na mě křičela, co si to dovoluji. Nechala jsem prsty tančit na klávesách a sama jsem se dívala na to, jak tančí ona dívka, která mě přistihla hrát. "Krásně tančíš, ale trošku..ztuhle." Přiznala jsem opatrně, abych ji neurazila. Tančila opravdu nádherně, ale kdyby se do hudby ponořila ještě o trochu víc a uvolila se, šlo by jí to ještě lépe. Ale co, možná byla trochu nervózní nebo nejistá z toho, že mě nezná. Ani neví kdo jsem, ale hraju tu na klavír.

"To víš, mám trochu zkoprnělé nohy od dnešní hry na jevišti," podotknu když poznamená že tancuji pěkně, ale trochu ztuhle. Sama se tomu zasměji a s hlubokým nádechem se opřu o klavír.
"Ty k zaměstnancům jistě nepatříš, nepotkala jsem tě tu a vidím ti jistou provinilost na očích," ušklíbnu se ale nevadilo mi že tady je. Naopak proč by nemohla? Manažer by z toho možná dělal povyk ale mě to bylo jedno. Svět patřil všem a občasné porušení pravidel nebylo nic hrozného. Navíc jsem u sebe měla klíč a stejně jsem to tu měla zamknout. Nenapadlo by mě že ale někdo bude tak odvážný a prostě se tu jenom tak posadí, o to více jsem byla mile překvapena že se to opravdu stalo. Opírala jsem se o dřevěný klavír vytesaný z nádherného bílého dřeva a prohlížela si ji. Vypadala mladě, pyšnila se dlouhými hnědými vlasy, které mimo světlo sem tam zapůsobily až černým dojmem. Nevinně jsem se zadívala do jejich modrých očí.

"Hmmm, ale ta se ti povedla. Improvizace je zřejmě tvá silná stránka." Pousmála jsem se, jako by ni a ukončila skladbu, kterou jsem si vymýšlela.  Pohladila jsem pár kláves, když jsem přitáhla ruce k sobě do klína a zadívala se té dívce přímo do očí. Mohla být jen o pár let starší než já, jestli tedy mohu věřit jejímu vzhledu. "A ty nejsi nikdo, kdo by platil za to, co bych tu mohla svou nešikovností rozbít." Odpověděla jsem, když zcela přesně odhadla, že tu vlastně nemám co dělat. "Chtěla jsem si trochu zahrát. Dlouho jsem nehrála a klavír na náměstí je už dost rozladěný. Navíc tady nejsou čumilové, je mi to tu příjemnější." Pousmála jsem se a pak se zvedla. "Ale jestli to vadí, už půjdu. Můžu se sem vkrást jindy, abych si zahrála a tys z toho neměla problém." Přiznala jsem, ale neříkala jsem jí, kolikrát jsem tu už byla. Stejně bych to sama nespočítala. Po knihovně bylo tohle místo snad mým druhým nejoblíbenějším.

Sledovala jsem ji a musela se pousmát. "Jen klidně hraj, nevadíš mi tady a já to na tebe opravdu neřeknu," zasměji se.
"Líbí se mi povahy, které se nebojí porušovat daná pravidla," zasměji se a sleduji jak jak zakončila melodii, kterou jsem neznala a pravděpodobně ji hrála z hlavy. Pokud ano, hluboká pocta tedy. Znělo to opravdu elegantně a přitom tak nějak smutně. Úplně přejdu její pochválení nad improvizací. Nemohla přece vědět že jsem se celý příběh snažila vymyslet sama nebo ano? Okamžitě zpozorním a oddálím se od ni ale opatrně a nenápadně aby to nepoznala. Co když uměla číst myšlenky? Okamžitě mě zaplaví vlna pochybností ale nedám na sobě nic znát, nebo jsem se o to alespoň pokoušela.
"To máš pravdu, tohle je fajn místo na to, vyzkoušet co umíš nebo by jsi mohla umět," vydechnu trochu napjatě, ale nakonec se přeci jen uvolním a po chviličce se zadívám do prázdného hlediště a mnoho rudých sedaček, které v jednotném spojení vypadaly jako krvavé moře.

"Tak dobře, ráda bych si ještě trochu zahrála, a když ti to nevadí.." Přiznala jsem když mě vyzvala, abych klidně dál hrála. Zase jsem se usadila, ale zatím si jí jen prohlížela. "Porušuji pravidla jen když se mi to hodí, navíc jsem myslela, že se o tom nikdo nedozví." Připustila jsem a pousmála se. Ale pak mi dojde, jak divně muselo znít, když jsem jí pochválila improvizaci. "Tohle představení jsem už viděla. Když jsem byla malá, ale nemělo úspěch. A teď se to někdo odvážil vytáhnout a zkusit to znovu. Ale nebylo to takové, jak si pamatuji." Vysvětlila jsem radši, aby bylo vše jasné a pousměji se. Sledovala jsem ji, jak se podívala do hlediště a pousmála jsem se nad tím. "Asi máš pravdu, mě se tu ale líbí spíš to, že má člověk pocit, jako by ho lidé vnímali a slyšeli. Tolik by se toho dalo změnit k lepšímu." Zamyslela jsem a položila prsty zase na klávesy a zkusila něco veselejšího.

Ráda by si zahrála dál a když mi to tedy nevadí, nechala jsem ji. Hrála pěkně a pro moje citlivé uši byla ta melodie velice příjemná. Na malý moment jsem se pohodlně opřela o klavír, než jsem se přemístila na kraj jeviště, kde jsem se posadila a přehodila nohy přes sebe.
"Kdo ví, stejně je to zvláštní," zasmála jsem se po chviličce a nakonec se namáhavě protáhla až mi křuplo v zádech. Ouch, na moment zavřu oči a nechám Mirys aby hrála. Přece jenom domů jsem nespěchala, Fen'lin bude nejspíše v práci i když si teď dával větší volno než předtím aby se pořádně zotavil. Ne že by se démoni neléčili rychle, ale ani já jsem ho nechtěla příliš pouštět mezi všechny ty upíry, co kdyby někomu z nich hráblo? Věděla jsem že se o sebe umí postarat, ale od posledních událostí... jsem si ho hodlala řádněji uhlídat. Koho by napadlo že se pro něj budu muset vydat do podsvětí? TA vzpomínka byla zvláštní. Doteď jsem se musela nepříjemně ošít nad tím živým obrazcem který mi okamžitě vyskočil před očima a možná trochu ublíženě si položím ruce na ramena a obejmu se jimi. Můj démon byl hrdina, statečný válečník a podsvětí se bez něj zkrátka neobešlo. Nevím jestli si na to dokážu zvyknout ale byla jsem si jistá že už ho nepustím samotného. Ještě jsem ani nedostala pořádnou příležitost to s ním probrat, nechala jsem to na později až se věci trochu nějak uspořádají a hodí do klidu, zejména on. Po chvilce nepřítomnosti se ale vzpamatuji, bylo neslušné se tady zaobírat svými myšlenkami, zvláště když za mnou hrála nějaká lidská dívka a proto se nakloním přes rameno a usměji se na ni jakoby se nic nedělo a abych ji dala najevo že se mi její hudba opravdu líbí.

Pustila jsem se do hraní, jako by nic jiného neexistovalo a brzy jsem se v hravé melodii ztratila. Hrála jsem se zavřenýma očima, když se ta dívka přesunula ke kraji jeviště a tam se usadila. Byla jsem k ní tedy bokem, ale hrála jsem dál. Zamyslela jsem se a když se na mě otočila, křečovitě jsem zmáčkla klávesy, nad kterými jsem měla prsty a tím melodii naprosto pohřbila. prudce jsem otevřela oči a otočila se na ni. "Nejsi ty náhodou Ireth?" Zeptala jsem se když mi došlo, odkud mi je její tvář tolik známá. Z vyprávění Fen'lina. Představovala jsem si ji tedy trochu jinak, ale třeba to ani není ona. Třeba jsem se spletla. To všechno se teď uvidí. Záleží jen na její odpovědi.

Můj pohled byl asi špatný? Nebo jsem vypadala nějak příšerně? Vzhledem k tomu, že dívka křečovitě zmáčkla klávesy, což mi málem utrhlo uši a kdybych nebyla tak trochu mimo, asi bych vyskočila na nohy a utrousila nějakou nehezkou poznámku. Co mě ale překvapí bylo když se zeptá jestli nejsem náhodou.. eh.. já. Dívala se na mě tak nějak zvláště a zamyšleně, skoro jako kdyby si s každou chvilkou říkala že se spletla. Párkrát zamrkám a chvíli na ni nechápavě hledím, než se zasměji a dám si ruku od smíchu před sebe.
"Ano, jmenuji se Ireth," zasměji se a potom se na ni zadívám tázavě. I nadále jsem seděla na pódiu a pozorovala jsem ji. Přeci jenom bylo zvláštní že se zeptala zrovna na tohle a mě zajímalo odkud mě zná.

Z jejího nynějšího pohledu, jsem pochopila, že zvuk, který vydal klavír díky mě byl hrozný. Vlastně mi to došlo až když jsem viděla její pohled. Chvíli na mě nechápavě hleděla, dokud se nedala do smíchu. Trochu jsem se zarazila, ale pousmála se. Co na to říct. Smích je nakažlivý. Nakonec ale pikývne, že se jmenuje Ireth. *Ano! Určitě to je ona! Musí být.* Problesklo mi v tu ránu hlavou a tak jsem se zvedla a přešla k ní s nataženou rukou. "Já jsem Mirys. Znám Fen'lina. Tvého přítele." Vysvětlila jsem a culila se na ní od ucha k uchu. Asi si teď bude říkat, že jsem praštěná, ale... No co? Vždyť taková stejně nejspíš jsem. Ale víc mne teď zajímalo, jestli jí o mně Fen říkal, nebo nebude mít tušení kdo jsem.

S doznívajícím smíchem jsem si povšimnula jak vstala a došla ke mě. Ihned jsem se přestala smát a přemýšlela o ni, když v tom mi najednou podá ruku a představí se jako Mirys. "Ah Mirys, ty jsi ta zvěromágyně," vydechnu překvapeně a nakonec se postavím a její ruku přijmu. "Fenny mi o tobě vyprávěl, o jeho lidské sestřičce,"vydechnu a znovu se na ni zadívám. Teď jsem si ji prohlédla a snažila se vybavit jeho popis a abych pravdu řekla, seděl ale představovala jsem si ji trochu...menší, dětinštější a veselejší. I když možná to bylo tou divnou atmosférou co visela ve vzduchu.
"Ráda tě konečně osobně poznávám," vydechnu a její ruku pevněji stisknu ale jenom důrazně jak se ruka podávat má a potom ji pustila a stáhla opět podél těla. *Ireth nebuď žárlivá, obzvláště ne na mladé, sexy brunety s modrýma očima,* upozorním sama sebe a olíznu si suché rty.

Pousmála jsem se a přikývla jsem, že to jsem opravdu já. "Také mě velice těší. I mně o tobě hodně vyprávěl, ale jeho popisovací schopnosti byly... Nebyly právě nejvýmluvnější. " Usmála jsem se a taky Ireth trochu stiskla ruku. "I když vlastně nejsem člověk." Poopravila jsem ji nakonec. Ne, prostě tuhle poznámku jsem si nemohla nechat pro sebe. "Nejspíš se mi zapomněl zmínit, že jsi herečka." Prohodila jsem a prohlédla si Ireth od hlavy až k patě, stejně jako ona mě před chvilkou. 
*No a je to tu, trapné ticho.* Napadlo mne, když jsem najednou nevěděla co říct. "Nezašla bys na čaj? Nebo na kafe?" Nabídla jsem jí, abychom nemlčely a já měla trochu času vymyslet něco kloudnějšího, o čem bychom se mohly bavit. Vlastně toho bylo spousta, jen jsem zrovna teď nevěděla co.

Když pronesla první větu, ihned jsem se nad ni zamyslela.Tak nebyly nejvýmluvnější? Jak to myslela? Rozhodla jsem se nad tím raději více nepřemýšlet a odkašlala jsem si když pronesla že vlastně není člověk. "Cože?" vyhrknu možná až trochu neslušně, hned ale omluvně sklopím pohled k zemi. Že by mi oni Fen'lin lhal a nechal si pravdu pro sebe? Chtěla jsem se zamračit ale nakonec jsem na sobě nedala nic znát a jenom si povzdechla a trochu se protáhla v zádech. "Jo, Fenn se očividně nezmiňuje o mnoho věcech, ale chápu ho. Sám má toho dost a přece jenom jsou zajímavější témata a činnosti, než probírat své partnery v přítomnosti někoho cizího," odpovím a překvapeně na ni zůstanu koukat, když mě pozve na kafe nebo na čaj.
"Pozvání neodmítnu, ráda bych si dala kafe tak proč ne. Domů nespěchám Fen by měl být stejně v práci," vydechnu a pousměji se. Nevěděla co si o ní mám myslet ani o tom jaký vztah s Fen'linem vlastně má. Zatím se tvářila dost sebejistě v tomhle směru a ve mě vyvolávala ještě větší obavy. Uh, přece by mě nepodváděl i když chlapi byli všelijací.

Trochu mě zarazí, když vyhrne otázku "cože?" až překvapeně zamrkám. "No vždyť jsi to už sama říkala. Jsem zvěromág, navíc s kontraktem s jedním démonem." Pousmála jsem se nevinně ale možná i maličko pobaveně. "Nejspíš." Přikývla jsem, abych jí radši víc neznervózňovala a jen se na ní omluvně usměji. "Tak výborně!" Zajásala jsem trošku, když mé pozvání přijala a šla jsem zavřít klavír, aby si nikdo nevšiml, že jsem tu vlastně byla a hrála na něj. "Tak jdeme? Hned za rohem je jedna výborná kavárna. Navíc mají výborné zákusky." Olízla jsem si hned mlsně rty nad myšlenkou kousku medovníku s čajem právě v oné kavárně.

Vážně jsem přemýšlela nad tímhle?Pobaveně mi zacukají koutky nad vlastními myšlenkami. Že by měl Fen'lin tak dobrý vkus? Po chviličce se ale neudržím a vyprsknu smích.
"Promiň," dodám po chviličce když mi steče slza od smíchu z oka a sleduji její pobavený úšklebek nad mou nečekanou otázkou, která překvapila i mě.
"Těším se. Dlouho jsem nebyla nikde na kávě a rozhodně nepohrdnu jak jí, tak příjemnou společností," zasměji se a energicky párkrát popojdu. Ano v podsvětí kávu neměli a lidský svět byl v tomhle prostě úžasný. Asi jsem se příliš rozmazlila po tom půlroku co jsem byla pryč z tohoto světa.
"Hmmm zákusky, který by jsi mi doporučila?" zeptám se po chvilce nadšeně a na moment mi zazáří oči. Miluji sladké lid-tedy věci, v podstatě všechno co bylo sladké!

Překvapeně jsem se na Ireth dívala, když vyprskla smíchy, ale bylo to nakažlivé. "To je v pohodě." Usmála jsem se na ní hned, jakmile se omluvila a otřela si slzy od smíchu. "Smích je lepší než pláč." Uculila jsem se a vydala se s ní tedy zadním východem ven. Hlavní vchod byl stejně už zamčený. 
"Nápodobně." Přikývla jsem s úsměvem, když zmínila, že nepohrdne kafem ani příjemnou společností. Zprvu jsem se trochu bála, že bude žárlit a že se mě možná bude chtít i zbavit, ale teď mi ty obavy přišly hloupé. To už se mě však ptala, co bych jí doporučila za zákusek. "No... Mají dobré všechny, ale mně osobně chutná nejvíc jejich medovník nebo krémová roláda." Zamyslela jsem se a rozplývala se nad tou představou. "Tak pojď honem! Děláš mi chutě." Zasmála jsem se a trochu zrychlila tempo chůze.