Ireth & Kael

Už je to skoro 24h co jsem navždy odešel z domu a stále se potýkám s jedinou myšlenkou... co dál?
Jen letmo si všimnu, že už jsem zase došel do parku, kde jsem zapečetil své emoce a nadobro vymazal vzpomínky mého otce. Přede mnou jde skupinka dalších lidí, ale já si jich nevšímám a pomalu kráčím stejným směrem jako oni. Nad hlavou mi prolétávají blesky jeden za druhým a osvětlují krajinu kolem a při jednom záblesku si všimnu osoby sedící na lavičce ve směru kam jdu, vypadá zamyšleně jako já... když se však podívá mým směrem odvrátím pohled zpět k zemi a pokračuji v chůzi. Dnes v noci musím konečně přijít na to, jak pokračovat dál životem.

Myslí mi poletuje spousta myšlenek a nesoustředím se na nic kolem sebe jak pokračuji cestou dál, když mě najednou z myšlenek vytrhne škubnutí. Než se stihnu rozkoukat co se vlastně děje sedí dívka, která se o mě pravděpodobně snažila přidržet když ztratila rovnováhu, na zemi a s úsměvem nehodícím se k její nynější situaci se mi omlouvá. Za co se mi vlastně omlouvá? Nic se mi nestalo, zato ona sedí v téměř rozpuštěném sněhu, mokrá od pasu dolů. "V pořádku, to já se omlouvám... byl jsem ztracen v myšlenkách a nestihl jsem si všimnout co se děje než bylo pozdě." Natáhnu k ní ruku abych jí pomohl vstát. Na chviličku se zarazím... normálně bych v takové situaci vymazal vzpomínky na moji přítomnost všem v okolí a šel dál. No co, řeknu si... stejně se nemůžu vyhýbat kontaktu s lidmi navždy a s úsměvem, který jsem se snažil napodobyt (bez emocí je i úsměv celkem námaha) držím dál pomocnou ruku nataženou směrem k ní. Jak se na ni tak dívám a čekám jestli ji přijme, nemohu si nevšimnout, že je velmi krásná... ještě včera by to pro mne jistě mnoho znamenalo, ale dnes... dnes to byla jen jedna z mnoha informací, kterých jsem si všiml.

Pomohl jsem jí na nohy a přitom stále přemýšlel proč má na tváři tak pobavený výraz. Nejspíše jí její situace přišla vtipná... a možná, že i byla... není to ještě ani den co jsem se rozhodl vzdát se emocí a už mi začínalo vadit jak dlouho mi kolikrát docházejí věci, které jsou naprosto běžné a mám tak vydržet po zbytek života, ať už bude jakkoliv dlouhý? Paráda...
Po chvilce ke mně natáhne ruku a představí se, znovu mě napadne, že bych mohl prostě jen odejít a nechat ji zapomenout. Ta myšlenka však odešla stejně rychle jako přišla a tak se chopím nabízené ruky a také se představím. "Kael... Kael Kuroshi." Načež se zase vrátím od přemýšlení nad emocemi k realitě a podotknu, že by neměla zůstávat v těch promáčených šatech venku, jinak onemocní a nabídnu jí, že ji doprovodím někam, kde by se mohla ohřát a uschnout.
"Bohužel vážně netuším kde by se takové místo poblíž nacházelo." Přiznám a pokusím se o úšklebek... to předstírání emocí je vážně vyčerpávající. Dávat si pozor na každou maličkost, kterou jinak dělám automaticky... nechtěl sem však vypadat zvláštně a díky tomu, že jsem emoce dříve měl, jejich napodobování není zase tak těžké, jen si musím vůbec uvědomit v danou chvíli, že bych nějakou emoci měl projevit.

Pozvala mě na skleničku... můj původní plán byl jen ji doprovodit a pak jít dál... dál kam? Nemám vlastně žádný cíl a proto ani žádnou cestu po které bych se měl vydat. Možná, že když si s někým dobře popovídám přijdu na to jakým směrem bych se teď měl vydat.
A zase jsem se zamyslel aniž bych odpověděl, uvědomím si a všimnu si jak na mě nervózně kouká. "Proč ne, nějaké zpestření bych dnes v noci rozhodně uvítal", řeknu tedy znovu s úsměvem. Řekla také, že to vypadá na déšť a musím přiznat, že představa jak moknu uprostřed města se mi vůbec nelíbila. Po malém zaváhání se jí snažím nervózním porozhlédnutím naznačit, že netuším, kterým směrem se mám vydat.

"Narodil jsem se tady, ale až donedávna jsem moc neopouštěl dům svých rodičů." Odpovím na její otázku. A co vy... ty, žiješ tady už dlouho? zeptám se na oplátku já a neubráním se přeřeknutí po tom co mi najednou začala tykat. Bylo zvláštní, že mi ze začátku vykala, nemohla přeci být o moc starší než já.
Když jsme vycházeli z parku ucítil jsem na obličeji první kapku deště, který předpověděla a tak jsem mírně přidal do kroku. Vážně jsem nechtěl zmoknout, ale především by bylo špatné kdyby zmokla Ireth, která už teď musela být promrzlá až na kost... já jsem nikdy nebyl nemocný, ale obyčejný člověk by mohl skončit vážně špatně. Doufám, že to místo už není moc daleko, ale přinejhorším bych jí půjčil svou bundu.

Místo odpovědi přeběhla na druhou stranu cesty kde vešla do nějakého baru... U Padlého kolibříka... zvláštní jméno pro bar, řeknu si a jdu za ní dovnitř. Těsně před tím, než vejdu si letmo všimnu cedulky, která říká něco o uzavřené společnosti od půlnoci a uvažuji, proč jsme šli zrovna sem když už je po jedenácté a půlnoc přijde během chvilky.
Uvnitř si Ireth odložila a tak jsem udělal to samé... prohrábnul jsem si vlasy a šel si sednout ke stolku, který vybrala. Moc se mi nelíbilo, že jsem seděl zády ke zbytku baru, ale co se dalo dělat. Už jsem se jí chtěl zeptat, proč vybrala zrovna místo ze kterého budeme muset za chvíli odejít když mě napadlo, že pokud je ona součástí té uzavřené společnosti tak by to asi nebylo tak divné a tak tedy zopakuji svou otázku jak dlouho už v Atrei žije ona.

Když k nám došla barmanka a Ireth si objednala, nebyl jsem si jistý co si mám objednat já, nikdy jsem v baru nebyl a alkohol jsem také nikdy nepil a tak jsem řekl, že si dám to samé. Poté jsem se konečně dočkal odpovědi na svou otázku.
Slyšel jsem jak se za mnou pohybuje větší počet lidí a odolával jsem nutkání se každou chvíli ohlédnout, pak ale dorazila barmanka a položila na stůl 2 sklenice. Ireth se ihned natáhla pro tu svou a s chutí se napila. Dle jejího blaženého výrazu jsem usoudil, že ji to vážně chutná a tak jsem si plný zvědavosti také dal pořádný doušek. Chyba... bylo to nahořklé a výrazné. Vůbec jsem nemohl říct, že by mi to chutnalo a tak jsem to rychle polknul. Další chyba... štípalo mě to v krku a jen taktak jsem se nerozkašlal. Pokusil jsem se vše skrýt za nic neříkající výraz, ale nebyl jsem si jist jestli se mi to povedlo. Skleničku jsem však odložil a přemýšlel jak se zbavit jejího obsahu aniž bych ho musel vypít.
Abych vše nějak zamaskoval zavedl jsem hovor na téma volného času a koníčků, třeba bych našel něco čím bych mohl zaplnit svůj teď tak prázdný život.

Poslouchám jak mluví o všem, co dělá ve svém volném čase i čím se živí a hltám každé její slovo. Najít si nějakou zálibu, kterou bych mohl provozovat a bavila mě bylo momentálně asi tak možné jako pro hluchého naučit se hrát na hudební nástroj, takže další možností je najít si nějakou práci... ale co bych mohl dělat? Není nic co bych uměl a ani nic o čem bych toho hodně věděl. Její druh "profese" se mi však zdál zajímavý, mohl bych ji zkusit požádat aby mi pomohla hrát emoce aniž bych se musel tak soustředit, ale jak to mám asi udělat?
"Čau Ireth, nemohla by si mě naučit lépe lhát lidem?" nebo snad "Víš, já mám vlastně takový menší problém, vážně jen prkotina... nemám žádné emoce a potřebuji se je naučit o něco snáze hrát"... jó jasně, už vidím jak se na to bude tvářit.
V tom se najednou nahlas zasměje a řekne, že se neurazí když tu skleničku nedopiji... omluvně se na ní podívám, poté na skleničku s alkoholem, která stále ležela na stole přede mnou a vybavím si chuť alkoholu na jazyku. Znovu zkřivím obličej a tentokrát se to ani nesnažím skrývat. Posunu skleničku směrem k okraji stolu "už nějakou dobu jsem chtěl vyzkoušet alkohol, ale radši zůstanu u nealkoholických nápojů" prohodím při tom. Náhle se za mnou ozve zvuk odstrkávání židlí a několik lidí se chystá k odchodu. Vzpomenu si na nápis o uzavřené společnosti po půlnoci na dveřích baru a tak se znovu podívám na Ireth... nejeví žádnou známku odchodu a tak také zůstanu sedět, pohrávající si s myšlenkou co se tu asi bude dít a jak se nejlépe zeptat na hraní emocí aniž bych musel prozradit, že sám žádné nemám či dokonce jak k tomu došlo. Zkuste začít vysvětlovat člověku, že jste ve skutečnosti z části temný anděl a své emoce nosíte uzavřené v amuletu kolem krku a do třetí věty vás povezou na psychiatrickou léčebnu. Prozatím nechám toto téma být a raději se zeptám jaký druh společnosti tu vlastně každou noc má rezervaci.
V mysli mi hned vyskočí nějaký druh lepší společnosti, snad herců a zpěvaček, když Ireth chodí hrát do divadla. Možná jsem se dnes v noci seznámil s osobou, která mi bude vážně schopná poradit jak dál životem, přeci jen není o moc starší než já a už toho tolik umí a chodí do uzavřených společností.

Také nebyla moc velkým fanouškem alkoholu a teď ho pije s takovou chutí. Já si neumím představit, že by mi něco takového mělo někdy začít chutnat.
Mou otázku co za lidi se tu schází asi nepostřehla, jelikož se její pohled zrovna přesunul k barmance... po chvilce přesunula svou pozornost zpět k našemu rozhovoru a zeptá se mě co rád dělám a abych jí o sobě něco řekl.
Tohle byla těžká otázka... není nic, co by mě teď bavilo a tak jsem zavzpomínal co jsem rád dělával když jsem byl mladší a žil ve šťastnější době. Jediné, co se mi vybavovalo byli samé dětské hry a čas trávený s rodiči... nic co bych mohl použít. Abych získal čas na přemýšlení, natáhnu se po skleničce, že se znovu napiji, ikdyž mi to vážně vůbec nechutnalo. Jenže jsem zapomněl, že jsem ji posunul dál od sebe a tak ji místo uchopení převrhnu přes okraj stolu.
Omluvně se rozhlédnu po baru, ale nikdo nejeví známky rozčílení. Je fakt, že přes hudbu a hlasité bavení ostatních hostů byl zvuk tříštícího se skla sotva slyšet. Rychle se sehnu pod stůl a začnu sbírat střepy, které položím na stůl s tím, že je barmanka uklidí. Bohužel jsem si nevšiml, že mi malý střípek zůstal na dlani a když se opřu o židli s úmyslem se posunout, zařízne se mi do dlaně. Syknu bolestí a vystřelím rukou k obličeji abych si prohlédl co se stalo. Atmosféra v baru se náhle změnila, ikdyž nevím čím to je a já ucítím nepříjemný pocit, jako by se na mě soustředily pohledy všech ostatních hostů. V tom si uvědomím co se stalo, veškeré hovory utichly a atmosféra vážně zhoustla. Nevím co se přesně děje ale mám pocit, že to není nic dobrého a tak se znovu podívám na Ireth, která má částečně pobavený výraz a částečně... je to strach... ne, ne strach spíše jako by ostražitě sledovala co udělají ostatní.
Znovu jsem zalitoval, že jsem si sedl zády ke zbytku baru. "Nic to není, jen škrábnutí" řeknu a zamávám rukou před Ireth. Její oči se na chvilinku zasoustředily na mou ruku a dostali trošku zvířecí podobu, ale byl to jen zlomek vteřiny než se znovu zadívala směrem za mě s výrazem člověka, kterého čeká něco velice zábavného.

Přišel k nám nějaký muž a zeptal se Ireth, jestli se nechce podělit o společnost... co tím myslel? Ireth si dávala s odpovědí na čas, dokonce se ještě napila a místo aby promluvila k muži, otočí se na mě a řekne ať ji na chvíli omluvím. V tom se odstrčí od stolu a začne i se židlí padat k zemi... dříve než se stihnu pohnout a pokusil se ji zachytit se ale zapře rukama o zem a švihne židlí po muži. Ten pohyb byl zcela plynulý a když navíc z toho pohybu ladně přejde do dalšího a postaví se na nohy je jasné, že je velice ohebná a možná i zvyklá se takto pohybovat. Bylo to skoro jako z nějakého akčního filmu, už chyběla jen nějaká dobrá věta pro efekt.
Jen na to pomyslím, Ireth spraží celou místnost přísným pohledem a řekne, ještě někdo stojí o jezení mojí společnosti?
Nad tou větou se pozastavím a podívám se znovu na muže, který stále ještě seděl na zemi poté co ho tam Ireth poslala a všimnu si záblesku v jeho očích. Vzpomínky mého otce mi potvrdily to, co mě právě napadlo a sice, že muž přede mnou byl upír. Rozhlédnu se po ostatních v baru a zjišťuji nepříjemnou skutečnost, že není sám... každý host mě pozoroval se stejně hladovým výrazem ale zdálo se, že postupně přechází jejich pohledy z mojí osoby na Ireth a pak zpět k jejich stolům.
Pomalu potlačím magickou energii, kterou jsem měl připravenou k případné aktivaci schopnosti a útěku.
Tak tohle je ta uzavřená společnost, která se tu zdržuje každou noc. A jak na to pomyslím otočím se na Ireth a znovu nahromadím co největší množství magické energie, vstanu a řeknu "Ty jsi upírka..." nebyla to otázka, jen čistě konstatování skutečnosti "Máš taky v plánu dát si mě k večeři? Jestli ano, musím tě upozornit, že to asi nebude tak snadné jak si můžeš myslet". Nemám strach, dokonce ho ani nemůžu mít a věřím, že kdyby k tomu došlo dokázal bych se z této budovy dostat... jestli bych dokázal také utéct když by mě po městě naháněl upír, nebo dokonce celá skupina je však něco zcela jiného.

Chvíli se na mě mlčky dívala, než vyprskla smíchy... nechápal jsem čemu se směje. Byla pro ni představa, že se ji dokáži ubránit vážně tak zábavná? Pak ale dodá, že kdyby měla v plánu mě sníst tak by to udělala už dávno a já musím uznat, že měla opravdu spoustu příležitostí. Ireth zvedne svou židli a dodá, že jsou dnes upíři kultivovanější než si myslím, alespoň většina z nich. "Dobrá tedy... přeci jen jsi mi nedala dnes v noci jediný důvod ti nevěřit" řeknu a přesunu svou pozornost na druhého upíra, který se právě zvedal ze země. "Předpokládám ale, že tvůj "přítel" zde nepatří k těm nejkultivovanějším" a jak to dořeknu vykouzlím ten nejnevinnější a nejpříjemnější úsměv kterého jsem schopen přičemž aktivuji auru strachu pouze na jeden jediný cíl, upíra který se právě konečně postavil. Měl jsem v plánu ukázat všem v baru, že není chytré si na mě někde počíhat až nebude Ireth v mé blízkosti a tak jsem ho nijak nešetřil a aktivoval rovnou třetí stupeň síly. Upír sebou cuknul a vyvalil na mě oči, poté se roztřásl strachy a pohled okamžitě odvrátil, začal něco nesrozumitelně vyřvávat a rozběhl se širokým obloukem kolem mě směrem ke dveřím z baru stále se vyhýbajíc pohledu na mě. Spokojeně znovu pohlédnu na Ireth, posadím se na svou židli a koutkem oka zachytím znovu zmizet ve stínu svého Blackeyho, který se tu objevil jen co jsem se ocitnul v nebezpečí.

Ireth se také posadila a omluvila se... prý ji to, ale přišlo jako dobrá zábava a jelikož byla očividně dost silná na to aby zvládla cokoli co by se mohlo stát, nemohl jsem jí to mít za zlé když jsem vlastně nebyl v žádném nebezpečí. Znovu se napije, přehodí si nohu přes nohu a s úsměvem usoudí, že zdá se také nebudu obyčejný člověk.
"Máš pravdu, ikdyž jsem stále asi to nejbližší člověku krom člověka samotného co jsi v životě asi potkala" řeknu a nechám to tak, ať si láme hlavu co přesně to znamená. Pokud si ona může užít zábavu na můj účet, nemůže čekat, že ji taky něčím nepřekvapím. A jak mě to napadne, říkám si, že bych jí mohl provést ještě něco... přeci jen neříct úplnou informaci není nic co by se dalo označit za vtípek roku. Nemohl jsem už cítit radost, přesto pokud se mi něco povede, ucítím něco jako uspokojení, že se mi daná věc povedla.
Vyšlu tedy směrem k Ireth jednoho ze svých Memory Eaterů s co nejmenší silou aby si nemyslela, že útočím a s trochou štěstí tak ani nepostřehne, že se k ní nějaká magie vůbec blíží s jediným povelem... zapomeň moje jméno. Přitom se opatrně snažím odvést její pozornost větou "jsi-li natolik obávaná upírka, hádám že nebudeš pouze o pár let starší než já, ikdyž to tak vypadá... mohu se zeptat jak dlouho už jsi na světě?"