Ireth & Fen'lin & Elias

Počasí: Velice nepříznivá, večerní, sněhová bouře. Počasí se pravděpodobně zbláznilo, fouká opravdu ledový vítr a vločky prudce švihají okolo, jakoby se předháněly v nějakém nekonečném, divokém maratonu.

Místo: U Ireth a Fen'lina doma.

Pořadí: Kdotomázatraceněvědět?

V této hře bude vystupovat smyšlená herní postava jménem Cole

Cole:

Cole

Cole:

Cestou jsem svůj pohled upírala na zvláštní až děsivá místa nad kterými jsme spolu prolétali. Tak tady Fen'lin prožil většinu svého života. Nevypadalo to tu zrovna dvakrát příznivě, ale pro démony to byla jistá přirozenost, jejich domácí půda a já byla narušitelem v jejich domovině. Věděla jsem že Caesar připoutá pozornost ale na démonického koně bych nesedla ani za mák a Cole by mě tam klidně nechal. Potřebovala jsem ho k výpomoci nalezení Fennyho, alespoň aby mě dovedl za někým kdo mi řekne více informací. Ale budou vůbec ochotni se mnou mluvit? Možná jim budu muset dokázat své odhodláním, přece jenom mě chtěl dovést za někým, kdo nesl titul královny. Skutečnost že jsem Fenliho přítelkyně, tady nebyla žádnou protekcí a někteří by byli dokonce rádi kdybych zmizela. Popadne mě neuvěřitelně mnoho emocí a se strachem se zadívám na prázdnou oblohu před námi. Oči se mi okamžitě zalily slzami a tak jsem si je rychle setřela abych před démonem nebrečela a nedala najevo svou slabost. Byla jsem rozhodnutá ho najít za cenu vlastního života a všech ostatních. Skutečnost že jsme od sebe byli takhle dlouho odloučeni v mém srdci vytvořila jakous díru a ta bolest byla odporná. Kam se hrabaly fyzické rány před těmi psychickými? Byla jsem na fyzické rány zvyklá ale mé srdce řvalo bolestí kterou jsem nedokázala zastavit. Slzy jsem ale neudržela a s každým vybavením jeho úsměvu se mi hnaly do očí další. Okamžitě skloním hlavu a zabořím ji gryphonovi do srsti. Ruce jsem zkřížila pod čelem a asi deset minut jsem v téhle pozici vytrvala nechajíc Caesara aby následoval směr démona. Chyběl mi, tak moc mi chyběl že jsem to nedokázala vyjádřit slovy a proto jsem byla pevně rozhodnutá za sebe nechat mluvit své činy. Bylo mi jedno že jsem jedinou upírkou v celém širém podsvětí, že stojím proti nelítostnýma krutým démonům a že mě ve svých řadách nikdy nepřijmou, ale hodlala jsem se probojovat vším co se mi postaví do cesty. Věděla jsem že si nedám pokoj dokud neuvidím jeho jemnou tvář, ty červené značky na jeho obličeji a ty rudě žhnoucí oči plné života, který se mi rozhodl věnovat. Milovala jsem dotek jeho sněhobílých vlasů a při té vzpomínce křečovitě sevřu srst Caesara, který můj dotek ani nezaregistroval. Teď když se mezi námi rozhostilo takové ticho a jasný směr byl dán, až příliš jsem se ubírala ke svým myšlenkám, které mě škrtily s každým dalším nádechem. Opět jsem si nevšimla že se má schopnost zaktivovala a já kolem sebe rozšířila smutek a jakousi tíseň, se kterou jsem lehce rozhodila mého gryphoního společníka. Párkrát namáhavě máchl křídly a mě to donutilo až teď vztyčit hlavu a setřít si slzy z očí.
"Omlouvám se, nechtěla jsem," šeptnu a s upřímným úsměvem ho pohladím po srsti. Náhle mě démon přivítá v domovině jejich královny Nearry a tak jen tiše přikývnu a zadívám se na obrovské hradby před námi.  Možná bude na čase, nechat své emoce spát. Nemůžu se nechat rozházet maličkostmi. Jenže jsem dostala strach. Co když síla meče pohltí mou touhu a já se nedokážu z jeho moci probrat? Věděla jsem že když je nechám spát, nezastavím se před ničím. A přesně to jsem ve světě démonů potřebovala. A občas musíme pro lásku a touhu zariskovat. Přála jsem si více než cokoli dostat svého démona domů. K nám domů, nikoli tady ale do našeho velkého domku v lidském světě a udělala bych pro to první poslední. Pro teď jsem tedy zavřela oči a nechala emoční dívku spát abych ji mohla nahradit tou zbraní, kterou jsem za všemi těmi pocity, které mě rozptylovaly skutečně byla. "Miluji tě," šeptnu do větru, ale slova se na přelomu ztráty emocí, stanou zcela bezvýznamná. Po chvilce se otočím na démona a poté svůj pohled upřu k městu pod námi.
"Uznávám že to tu nevypadá zase tak špatně," vydechnu nad potemnělým městem a sjedu ho rudýma očima. Teď jsem se zase o něco více podobala všem těm démonům kteří tu byli. Zahodila jsem to jediné co mě od nich odlišovalo, když jsem nepočítala svůj lidský zevnějšek a kdybych mohla, řekla bych že se těším až v jejich srdcích zaseji strach.