Ireth & Fen'lin & Elias

Odpoví, že tady mají koně a tak se tiše zaraduji, že nepůjdeme celou cestu pěšky a dostanu se k Ireth dříve. Chvíli se dívala na svá křídla, která byla menší než ty od ostatních andělů, než uzná, že by mě neunesla. Nakonec poznamená, že bude rychlejší, když si dopravní prostředek stopneme, něco vytáhne z kapsy a poté se vydá směrem do lesa, který už tak přátelsky nevypadal. Následoval jsem ji a obezřetně se rozhlížel okolo, jestli na nás nezaútočí nějaká potvora, nebo nepřátelé. Poté si však uvědomím, že andělé budou asi trochu civilizovanější, než démoni a tak hrozí jen nějaká bestie.Při vzpomínce na draka mě tahle skutečnost však nijak neuklidní.
"Co máš v plánu?" zeptám se jí, poté ale zapíská na píšťalku a chvíli na to zaslechnu mocné máchání křídel, začnu se tedy rozhlížet po okolí

Vodu od Casselie odmítnu, ale mou pozornost upoutá obrovský, bílý lev, který mířil přímo k nám. Cítil jsem z něj velké množství bílé magie a tak jsem musel potlačit potřebu se bránit. Sotva přistane, obdivně se na něj podívám a po chvilce přistoupím k lvovi, kterého opatrně pohledím po hřívě. Má společnice nás představí, zatímco já si ho stále prohlížel. Měl obrovská, silná křídla a určitě se na něj pohodlně vlezeme oba dva a nebude mít nejmenší problém s tím, nás unést.
"Nebe mě stále víc překvapuje," poznamenám a sundám si helmu, kterou si připevním za opasek a poté vyskočím na záda lva. Pohodlně se usadím, než podám ruku Casselii a pomůžu ji nahoru.
"Za jak dlouho dorazíme k Ireth a ostatním," zeptám se potichu a ačkoliv jsem se na to snažil celou cestu nemyslet, znovu se mi vybaví, v čích spárech se nachází a co ji hrozí. Zatnu ruce v pěst a zadívám se na nebe. Rozhodně ji dostanu zpátky, nehodlám toho bastarda nechat nás rozdělit!

Zamračím se, když mi řekne, že cesta bude trvat asi čtyři dny. Chtěl jsem odtamtud dostat Ireth co nejrychleji a pokud všechno půjde dobře, budeme tam čtyři dny před rituálem. Za předpokladu, že se Casselia nespletla. Po dni letu na lvovi se má společnice rozhodne, že si odpočineme a tak přistaneme v hustém lese, který vypadal o dost zlověstněji, než lesy, ve kterých jsme byli předtím.
"No, hned se cítím víc jako doma," zavtipkuji, abych odlehčil situaci, ale přeruší mě nějaký tvor, který se vynoří z lesa. Měla křídla, ostré drápy a zobák, které měly podle všeho paralizující účinky.
"No... Čas vyzkoušet brnění a zjistit, jestli ještě umím bojovat s mečem," řeknu a seskočím ze lva, zatímco vytasím dlouhý meč. První Impala zaútočí na Casselii a tak před ní skočím a tvora odhodím zase zpátky. I obrovský lev za námi vrčel a oháněl se tlapou po menších tvorech. Na nic nečekám a vyběhnu proti naším nepřátelům. Můj meč projde jako nůž máslem tělem prvního tvora, ale v tu chvíli se tři Impaly vznesou a zaútočí mi do zad. Jejich drápy se však neškodně odrazí od mého brnění a jedinou ránou připravím jednu z nich o hlavu, zatímco druhé poraním křídlo. Spadne na zem a zaútočí na mě svým zobákem. Nechám ji zakousnout se do meče a volnou rukou jí pěstí praštím přímo do hlavy, což jí rovnu pošle k zemi.

Zabodnu padlé Imaple meč do krku, čímž jí oddělím hlavu od těla a prudce se otočím. Zbývaly už jen dvě a Casselia seděla opodál a dívala se na mě. Jakmile se ujistím, že v pořádku, rozběhnu se proti dvěma zbývajícím bestiím, jedné vyskočím na záda a i přesto, že se mě druhá pokusí z jejich zad sundat, podaří se mi jí podříznou krk a zatímco druhá kolem mě prolétávala, chytím ji za křídlo a stáhnu sebou k zemi. Ožene se po mně, ale její drápy neškodně sklouznou po hrudním plátu brnění a tak se jen oženu mečem a vteřinku na to dopadne její hlava na zem. Poodstoupím a podívám se na tu spoušť mrtvých těl, než se otočím na mou společnici a ušklíbnu se.
"Možná přehodnotím svůj názor na brnění. Proti bestiím se celkem hodí," řeknu jí a poté se rozhlédnu, zda nám nehrozí další nebezpečí.
"Klidně si odpočiň, budu hlídat," řeknu a opět si připevním meč na záda.

Řekne, že odpočívat se jí moc nechce a abych řekl pravdu, já také nebyl moc unavený. Nakonec se přesuneme dál od mrtvol, kde se Casselia usadím pod strom a tak si sednu kousek od ní. Nabídne mi jídlo, které od ní vděčně přijmu a pustím se do jídla. Po chvilce se mě zeptá, jak jsme se s Ireth dali dohromady, že to není obvyklé spojení.
"Zvláštní zrovna od tebe, která se zamilovala do démona," ušklíbnu se, když zmíní zvláštní spojení, ale nakonec se rozhodnu odpovědět.
"Před lety jsem ztratil vzpomínky po souboji s jedním démonem, stejně jako mé schopnosti. Začal jsem pracovat v jednom baru, který se po půlnoci otevíral výhradně pro upíry, tam jsme se potkali. Zachránil jsem jí život a ona si mě k sobě později nastěhovala, když mi šli upíři po krku," zasměji se při těch vzpomínkách.
"Zamilovali jsme se a zůstala se mnou i když se mi vrátili schopnosti a vzpomínky a zjistila, že jsem démon," vydechnu, skloním hlavu a zadívám se do země.
"Slíbil jsem, že ji ochráním, už tolikrát mi málem zemřela před očima a teď... Jsem opět selhal," řeknu potichu a když mě začnou štípat oči, párkrát rychle zamrkám, abych je zahnal.
"A co ty a tvůj démon?" zeptám se na oplátku já.

Snažila se mě povzbudit, ale moc to nepomohlo. Ano hodlal jsem ji zachránit, i kdyby mě to mělo stát život, ale už jen to, že jsem to dopustil... Raději se zaposlouchám do jejího vyprávění. Z jejího hlasu jsem slyšel zároveň lásku, štěstí, ale také obrovský smutek. Nechápal jsem, jak jí to mohli její vlastní rodiče udělat. No, dobře chápal, ale... Pomalu se zvednu a nakonec si sednu těsně vedle ní, položím ji ruku kolem ramen a zády se opřu o kmen stromu, zatímco se zadívám na nebe. Nenáviděl jsem anděli, už jen proto, že sami sebe idealizovali, stavěli se nad všechny ostatní tvory, dělali ze sebe něco lepšího, ale zároveň neměli žádné hodnoty. Jejich arogance přesahovala všechny meze a to bude i jejich pád. Kde je jejich láska, soucit, pochopení a obětavost, kterou se tak chvástají?! Chvilku zůstanu jen tak potichu sedět vedle Casselie, ponořený do vlastních myšlenek, než vzhlédnu a zadívám se jí do očí.
"Víš... Nenáviděl jsem anděli, jejich přetvářku, falešné ideály, aroganci... Ale potkat někoho jako jsi ty, mi dává naději, že se tento svět ještě tak úplně neřítí do záhuby," pousměji se.
"Nepřemýšlela jsi někdy o tom, že by jsi začala žít v lidském světe?" zeptám se po chvilce.

Nechtěla opustit nebe kvůli své rodině a přátelům, to jsem částečně chápal. Tedy ne tu část s rodinou, potom, co jí provedli, ale přátelé... To byla jiná. Chtěla změnit svůj domov, doufejme k lepšímu, byl to šlechetný ideál a tiše jsem doufal, že se jí to podaří. Což bylo zvláštní stanovisko pro démona, protože kdyby se věci v nebi uklidnili, andělé by byli jednotnější, silnější. Získali by výhodu, oproti démonům, ale... Bylo mi to jedno. Nelíbila se mi představa, že by vojska démonů obsadila zemi a zotročila si všechny lidi, to jsem opravdu nechtěl. Poznamená, že jsem jeden z nejmilejších démonů, které kdy viděla.
"Snažím se," ušklíbnu se a potom zavrtím hlavou.
"Jen nevidím důvod proč se hnát celý život za mocí, slávou, nadvládou nebo jinými blbostmi. Jediné na čem mi záleží je má rodina a mí přátelé. Pro ně bych udělal cokoliv. Snažím se vyhýbat bojům, když můžu, ale pokud jde o mé blízké, před ničím se nezastavím... Jedno ti ale slíbím rovnou. Střet s tvými přáteli je nevyhnutelný, pokud to však bude možné, nezabiji je. Leda by mi nedali na vybranou," řeknu a zadívám se na ni. Zamyslím se nad tím, co udělá, pokud zabiji některé z jejich přátel. Obrátí se pak proti mě? Nejspíš ano, budu pak muset být ostražitý.

Ještě nějakou dobu jsme spolu mluvili, než Casselii přepadne únava a tak se domluvíme na stráži. Jakmile usne, poodejdu o kousek dál a zaposlouchám se do okolních zvuků. Celou dobu jsem přemýšlel o Ireth, doufal jsem, že je v pořádku a že se nám celá tahle záchranná akce vydaří.
"Prosím, buď v pořádku," zašeptám ke hvězdám.

Uplynuly další dva dny a blížili jsme se k místu, kde drželi Ireth. Za cestu jsme narazili ještě na pár problémů v podobě bestií, ale nikdy nás moc nezdržely a do cíle jsme se blížili na bílém lvovi relativně nezraněni. Už teď jsem se nemohl dočkat, až ji uvidím a zároveň jsem pociťoval stále větší vztek a nenávist vůči těm, kteří mi ji vzali. Před Casselií jsem se snažil krotit, aby nic nepoznala, ale i tak jsem byl dneska ještě více potichu, než obvykle.
"Jaký je teda plán?" zeptám se potichu a nespouštím svůj pohled z krajiny před námi.

Jen přikývnu a nic jí na to neřeknu. Nebylo co, znal jsem její obavy, ze smrti jejích přátel, ale bylo mi to jedno. Ano, jí jsem ublížit nechtěl, byla jednou z mála andělů, kteří mi nevadili a které jsem respektoval. Ireth pro mě ale znamenala všechno a i kdybych měl pro její záchranu zabít samotnou Casselii, udělal bych to. Pro ni bych se klidně změnil na vraždící monstrum, které se nezastaví před ničím, jen pokud by to znamenalo, že přežije. Zatím jsem si nepřipouštěl skutečnost, že bych mohl selhat. Tato myšlenka byla příliš bolestná, nemohl jsem dopustit, aby se to stalo. Blížili jsme se k velké kamenné stavbě a jakmile přistaneme, seskočím na zem a začnu se rozhlížet po jakékoliv stopě po mé milované. V dálce něco zahlédnu a tak se tam bez zaváhání rozběhnu. Když však dorazím na místo, které vypadalo jako tábořiště, které někdo opustil sotva před pár dny a ucítím povědomé stopy magie, které se tehdy nacházely i v době, popadne mě vztek a prudce se otočím na Casselii.
"Nejsou tady," zavrčím a probodnu ji pohledem. Hned na to si ale uvědomím, že to není její vina a tak se zkusím trochu uklidnit, přestože jsem začínal panikařit.
"Kam ji mohli vzít? Proč tady nejsou?" začnu se naléhavě ptát a dlouhými kroky se k ní rozejdu.

Uvidím strach v jejích očích a dřív než stihnu zareagovat, vznese se do vzduchu asi deset metrů nad zem. Stále jsem se na ni díval a lehce jsem se třásl. Byla tohle past? Dovedla mě sem schválně. Ne, strach v panika v jejích očích nebyla falešná. Bála se mě, ale já stále potřeboval její pomoc.
"Casselie..." oslovím ji a chvíli ji pozoruji, než si sundám helmu a připevním si ji za opasek.
"Omlouvám se, nechtěl jsem tě vyděsit," řeknu klidným hlasem a donutím se uvolnit své napjaté svaly.
"Prosím, potřebuji tvou pomoc, nechci ti ublížit," řeknu zoufalým a prosebným hlasem. Bez ní nebudu vědět kam jít, nebudu se poté ani s Ireth moct vrátit domů. Nerad jsem si to přiznával, ale byl jsem na ní závislý. Musela mi pomoci! A byl jsem připravený ji klidně prosit na kolenou.

Jediný úspěch bylo to, že rovnou neuletěla tam, kam jsem ji nemohl následovat. Ale nevěřila mi, bála se mě, bála se o své přátele. Chápal jsem to, ale zároveň jsem netušil, co teď dělat. Musím si získat její důvěru, ale jak? Pokazil jsem to svým jednáním a netušil, jak to napravit.
"Dal jsem ti slib, že pokud budu moct, tvé přátele nezabiji a hodlám to splnit. Nechci nikomu zbytečně ublížit, ale chci ji získat zpátky. Miluji jí, je pro mě vším, ale bez tebe ji zpátky nezískám. Prosím, Casselie! Potřebuji tvoji pomoc, jinak ji zabijí. Je nevinná, tohle si nezaslouží! Není to právě to, proč jsi mě hledala? Proč mi pomáháš? Chtěla jsi udělat správnou věc..." řeknu zoufale a po tvářích mi začnou stékat slzy. Nemohl jsem o Ireth přijít, nemohl! Teď jsem vůbec netušil kde je, nevyznal jsem se tady a jediná osoba, která mi mohla pomoci ze mě byla doslova vyděšená.

K mé velké úlevě sletí dolů a nejistě poznamená, že ví ještě o jednom pohřebišti. Setřu si slzy z tváří a lehce přikývnu, než se s ní zadívám na mapu. Bylo asi půl dne cesty odsud, nebylo zase tak daleko.
"Doufám, že tam budou," zamumlám potichu a poté se zadívám na mou mladou společnici.
"Děkuji že jsi neodletěla," zašeptám vděčně a poté si opět nasadím helmu a vydám se k okřídlenému lvovi, na kterého vyskočím a pobídnu ho, aby došel ke Casslii. Nabídnu ji ruku a jakmile se oba usadíme, vzlétneme do vzduchu a zamíříme k pohřebišti. Doufal jsem, že tam budou, neměli jsme už tolik času, pouze dva dny a pokud tam nebudou, pravděpodobnost, že je stihneme najít bude malá.

Zaposlouchám se do jejích slov a trochu mě uklidní, když řekne, že musí být tady. Rozhlédnu se po okolí, hledal jsem jakýkoliv náznak po tábořišti, ale nic jsem zatím neviděl. Když však Casselia vyjekne, prudce se pootočím a zadívám se na ni.
"Co se děje?" zeptám se naléhavě, ale tentokrát se mi podaří kontrolovat můj tón, takže nezněl nijak agresivně, spíše starostlivě. zadívám se na ni a dostanu z jejího výrazu opravdu špatný pocit. Podívám se stejným směrem, kterým se dívala i ona a jakmile uvidím měsíc, který byl pomalu v rovině se sluncem, hlasitě zanadávám a pobídnu lva, aby letěl rychleji.
"Nemělo to být až pozítří?" zeptám se jí a v hlase mi jasně znělo zoufalství.