Ireth & Fen'lin & Elias

Probudila jsem se v tmavé místnosti bez oken a první co jsem zahlédla byly mříže jakési kobky, ve které jsem byla zavřená. Strávila jsem tu nějakou chvíli s mnoha pokusy se odtud dostat, jenže všechny skončily neúspěchem. Zanedlouho jsem zjistila že tu nejsem sama, delší dobu jsem se obávala že mě dostali Meohistophelovi poskoci, ale mýlila jsem se. Tohle nebylo jeho království, jak mi bylo prozrazeno jedním z vězňů. Přišli a mluvili se mnou, nerozuměli tomu, proč jsem v lidské podobě. Pár dnů mě o hladu nutily abych se změnila do démoní podoby, ale byla jsme tvrdohlavá. Nemluvila jsem s nimi a dělala jsem si to akorát horší, než ze mě dostali přiznání, které ani jeden z nich nečekal. Když zjistili že ovládám magii, odsekli mě od ní a skutečnost, že jsem nebyla démonkou, vedl k mé zdiskreditaci. Opovrhovali mnou a nevážili si ničeho co jsem řekla, bylo to pár dní v terroru, kdy mě učili o poslušnosti a pravidlech tohoto kolosea. Pro jejich potěěšení mě nezabili a rozhodli se že mě přehodí ostatním a proto mě při mé první příležitosti dovlékli do arény, kde jsem musela bojovat o život. Brzy jsem pochopila jak to tu chodí, ale ani výhrou jsem si nedokázala získat jejich přízeň,spíše naopak. Zdálo se že čím lépe se mi dařilo, tím více opovrhovali tomu, že jsem jim dokázala čelit. Dlouhé bílé vlasy mi odsekly až po ramena, navlékli mě do nějakých hadrů. Postupem času jsem si mohla vybrat alespoň zbraň. Jenže jim to nestačilo, ke všemu mi vzali zrak černým šátkem přes oči a nehledě na to, jak moc jsem s tím byla nespokojená, jsem si musela na tenhle způsob navyknout. Trvalo to a několikrát jsem měla na mále, ale nakonec jsem se naučila bojovat na základě svých smyslů, ačkoli mě to omezovalo na plné čáře. Nejenom že jsem nemohla použít magii, ale nedokázala jsem vypnout ani své emoce, protože by bourlay všechny mé předtuchy. Natož abych mohla bojovat s něčím co by jenom obsahovalo špetku magie. Mohla jsem se soustředit především na svou rychlost a sluch, ačkoli jsem byla plná obav o svůj život. Nezbývalo mi nic jiného než poslechnout a později jsme vzdala všechny pokusy o útěk a dělal co po mě chtěli. Dneska mě čekal další zápas. Seděla jsem na dece, před sebou položený meč a jenom tiše meditovala. Měla jsem neblahé tušení že tohle nikdy neskončí a pokud ano, tak pouze mou smrtí. Jenže... chtěla jsem se odtud tolik dostat, za Fen'linem, znovu mu být blízko akaždý den tady mě držel akorát v zoufalství a beznaději, která mi našeptávala že už ho nejspíš nikdy neuvidím. Dříve nebo později se objeví někdo, kdo mě zadupe do země a nezůstane po mě vůbec nic, upřímně jsem se bála toho, kdy ten den nastane.

A bylo to tu zase. Poslušně jsem se postavila a hrdě nakráčelado arény. Chvíli jsme poslouchala jejich nadšený hukot, který patřil mému protivníkovi. Vzedmula se ve mě vlna obav, ale s další jistotou jsem vykročila vpřed. Zvládnu to, musím. Usmyslela jsem si a nakonec jsem se vydala rovně, vstříc svému protivníkovi. Zastavila jsem se až na pár metrů od středu arény. Zdejší démoni mě okřikovali a já si toho nevšímala, bylo to stejné jako pokaždé, co jsem bojovala a tak akorát natáhnu meč před sebe a v tichosti zůstanu stát na místě. Soustředit se na zvuky protivníka pro mě bylo o to těší, čím hlučnější všichni okolo byli. Musela jsem se opravdu ponořit hluboko do sebe a zapomenout na celé koloseum a soustředit se jenom na to, co bylo přede mnou. Celý můj boj byl na mých smyslecha odhadech o velikosti, pohybu a očekávaní. O zvucích a pachu, který jsem dokázala vycítit, i když to bylo pekelně těžké. V každém souboji jsem si připadala, jakoby má prohra měla být jistá. Zhluboka se nadechnu a poté dýchat zcela přestanu, když se ke mě přiblíží rychlé kroky poměrně velkého démona. Okamžitě vztyčím zbraň, která se zapře o tu démonovu. Neznělo to jako meč, nikoli. Zamračím se a na malý moment zaváhám, proto se prudkým úskokem dostanu daleko od něj. Musím nejprve zjistit, vše co můžu, nežse pokusím o výpad nebo útok, který by mě mohl stát život.

Tiše si povzdechnu a zakleji sama pro sebe. Myšlenka na mého milovaného ve mě ale okamžite vzdemula vlnu naděje a na malý moment jsem jeho široký úsměv zahlédla před očima. Se širokým úsměvem rychle zastavím zbraň nepřítele, který mě bez ooddechu zahrnoval dalščími a dalšími útoky. Začínala jsem si být jistá tím, že má jenom jednu zbraň a nebyla tak dlouhého dosahu jako můj meč. Proto se mi podaříjej několikrát odrazit a dokonce chytnu trochu odvahy k tomu, abych se sem tam pokusila o úder, který ale stačil zablokovat. Úplně jsem upustila nad faktem jeho druhé ruky, což mě stálo hlubokou řeznou ránu na ruce, ve které jsem svírala meč. Tiše syknu a odskočím dozadu. Jeho styl boje se okamžitě změní a já chvíli jenom ustupuji, abych se tomu přizpůsobila. Podaří se mi jej dostat do chvilkové=ho stereotypu, kdy jsem ustupovala a ond mě zahrnoval salvou útoků, než jsem si propočítala jeho kroky pokaždé, co jsem musela sutoupit a tak v momentě, když přistoupil blíž, napřáhla jsem se, přikrčila a prudce mu podkopla nohy. Rychle se postaví, zvednu meč nad hlavu a zamířím na jeho tělo s pokusem mu zasadit opravdu hlubokou ránu, když leží na zemi.

Podařilo se mi zasadit mu jednu hlubší ránu ale pravděpodobně jsem minula oblast srdce, čehož jsem okamžitě zaitovala. Se zamračením vyškubnu meč z jeho těla a v dalším pokusu jsem selhala, nejenom že jsem nebyla dostatenčě rychlá, ale tím že schytal ránu a chvíli držel meč ve svém těle, mi mohl můj útok v odvetě vrátit. Byl dobrý, byl to přeci jenom démon a ten byl na celé tyhle jejich hrátky jako dělaný, zatímco já jsem si připadala jako hadrová panenka zrovna ve chvíli, kdy mi něco ostrého probodlo břicho skrz na skrz a prudce mě odkopne pryč. Chvíli jsem letěla vzduchem, ale donutila jsem se nepouštět meč, i když jsem se několikrát zkutálela po písčité zemi. Byly to pevná kopyta, tím jsem si byla jistá, skoro jako kdyby mě kopl kůň. Cítila jsme žaludek až v krku a cítila jak se mi vlastní krev hromadí v krku. Rozhodně tady neumřu! Tvrdohlavě jsem se vyhoupla na nohy a i když jsem cítila jak mě rána zabrzdila, znovu jsem zapřela meč o jeho zbraň. Rychle jsem vystřelila levou rukou před sebe a i za cenu toho, že bych se pořezala, jsem chytila jeho ruku a přejela po ní. Pevně jsem ho za ní chytla, v momentě kdy mi došlo že jsou to jeho drápy, jsem upustila meč, chytla ho u za tu druhou, prudce se odrazila nohama a jenom se silou v rukou, jsem se vyhoupla na jeho záda. Byl vysoký, mohutný oproti mě, ale i tak se mi podaří vyhledat jeho krk, chtěla jsem mu co nejrychleji zlomit vaz.

Okamžitě jsem chytila jeho krk, ale zlomit mu vaz se mi nepodařilo. Ihned mě chytil za zápěstí, jeho velké ruce sevřely ty mé jakoby nic. Snažila jsem se s ním chvíli přít,ale byl silný a já jsem v sobě neměla dost krve, abych mu mohla oponovat déle než minutu, kdy mě opustili síly a razantně jsem stisk uvolnila, jenže to už jsem ucítila jak mi něco silného svírá krk. Stáhl si mě ze zad, rukama jsem sjela po jeho zádech ve snaze se někde zachytit, ale akorát jsem přejela přes kůži na jeho zádech, která nesla dvě opravdu škaredé rány. Znovu se zamračím, ale teď jsem se ocitla v bezradné situaci. Okamžitě jsem vysřelila rukama ke krku, ve snaze se z toho sevření dostat, nebo pod něj dostal alespoň část prstů, jenže marně. Za chvíli jsem se začala dusit a hodně rychle mě opouštěla síla i touha se mu bránit. Kdybych neměla pásku před očima, věřila bych tomu že svět okolo mě potemněl. Mohla jsem akorát ucítit pár slz, které se mi skutálely po tváři. Zabije mě. Zabije mě někdo, o kom ani nevím jak vypadá, bez lítosti a jediného slova. Párkrát jsem sebou ještě zaškubala, než mě opustila vůle a začala jsem pomalu upadat do bezvědomí. Slyšela jsem hlasité pokřiky démonl, kteří ho žádali o to aby mě zabil. Už ani nevím co se stalo v následujících pár sekundách. Malátně jsem letěla vzduchem, než jsem sebou praštila o zem a ztratila pojem o orientaci. Hlasitý aplaus démonů mi zamezil v tom jakkoli vyhledat nebo zaregistrovat přítomnost protivníka. Uvědomím si že je u mě až ve chvíli, co se jeho těžká kopyta zaboří do země dost blízko u mě abych to jen tak tak zaslechla. V zoufalé snaze o svou záchranu, jsem se ho akorát tak pokusila kopnout, nic víc.

Hned první co jsem postřehla byla obrovksá bolest v celém těle, svaly na celém tele protestovaly proti jakémukoli pohybu, ale i tak jsem se zděšeně chtěla posadit, což jsem nejspíše dělat neměla a to hned ze dvou důvodů. Moje břicho... díky kterému jsem zaúpěla bolestí a světlu, které me oslepilo tak moc, že jsem zase dolehla do postele, nehledě na to kde jsem vůbec byla. Bolest mě dost jasně přesvědčila o tom že žiji, což bylo zvláštní, neměla bych. Rychle jsem zavřela oči a neodvažovala jsem se je otevřít, poplašeně sáhnu na krk a uvědomím si, že na nich mám stále přivěsek, bez kterého by mě slunce popálilo. Bylo schovaný pod delším rolákem a tak jsem si oddechla. Nakonec jsem oči přeci jenom otevřela a snažila se přivyknout na světlo, i kdžy jsem okolí měla lehce rozmazané. Poplašeně sebou začnu šít až ve chvíli,kdy si uvědomím že cítím něčí teplo vedle sebe.

Něčí blízkost a ruce kolem pasu mě rozhodně neuklidní, spíše naopak polekají. Ještě více sebou škubnu, jenže mě cizí ruce sevřou ještě silěněji. Až  teď si uvědomím že na mě dotyčný vlastně mluví, a že mě dokonce oslovil jménem. Přestala jsem sebou házet a až po chvíli jsem si uvědomila komu onen hlas vlastně patří. Byl to Fen'lin. Ale... opatrně otevřu oči a když se mi konečně před očima zformuje zaostřený obličej mého démona, zůstanu na něj civět jako bych si právě myslelaže jsem po smrti. Nevěděla jsem co říci, lehce jsem rozevřela pusu, ale nic neříkala. Hleděla jsem na něj a potom pomalu zevdla ruce a ohmatala jeho obličej proto, abych se ujistila o tom, že je skutečný. "Fenne", vydechnu už klidněji a s jeho dovolením si lehnu na záda a natočím hlavu směrem k němu tak, abych mu viděla do obličeje. "Co se.. stalo? Já..."vypadne ze mě po chviličce.

Fen mi vysvětlil co se vlastně stalo a jak se věci měly. Přikývnu a pousměji se na nej. "Fenny, jen si to prosím nevyčítej, nemůžeš za to. Ani mě by ve snu nenapadlo že se něco takového může stát," odpovím cela upřímně a olíznu si suché rty. Posadil se a tak jsem se po chvilce posadila i já, abych vyhledala jeho rty a mohla ho krátce políbit. Odtáhnu se od něj a hned poté se mě zeptá kdy jsem naposledy jedla. "Už ani nevím," odpovím krátce a potom se rozhlédnu po okolí. Vypadalo to tu rozhodně přítulněji než u mě v cele a až teď si všimnu pásky, která ležela opodál. Pomalu se k ní natáhnu a sevřu ji v rukou, než se otočím na Fen'lina. "Jak jsi... ji sundal?" zeptám se zmateně a zadívám se do jeho krvavých očí, které jsem tolik milovala. Stačil jeden krátký pohled, abych se v nich zase ztratila. Nemohla jsem se dočkat až tohle všechno bude za námi, budeme sedět doma na gauči, popíjet čaj a užívat si ten klid a to nikým nerušené soukromí.

Sledovala jsem ho, vysvětlil mi že přesdvědčil jednoho z démonů a tak jsme přikývla a akorát se k němu přitulila. Navrhl, že bych si mohla vzáít trochu jeho krve. Souhlasila bych, ale sama jsem si všimla že ani jemu to není příjemné. "Můžu se napít a potlačit to," odpovím a pousměji se na něj v momentě, kdy se otočí někam do místnosti. Dříve než si to rozmyslím jak já tak i on, se natáhnu k jeho krku a opatrně se do něj zakousnu. Okamžitě potlačím vzpomínky, které se mi chěly promítnout a když se mi to podaři, jenom zavču oči a přitáhnu si ho k sobě. Napila jsem se tak akorát a ihned jsem cítila jak se mi rány zacelují, než jsem se od něj odtáhla a olízla si zakrvácené rty. Nevinně jsem se usmála a kdybych neměla v ústěch pachuť jeho krve, políbila bych ho. Vždycky mě tolik fascinovala, že jsem se divila tomu, že se od něj dokážu odlepit. Říci že byl tak chutný... znělo divně, dokonce i jakomyšlenka v mojí hlavě.

Usmála jsem se trochu nevinně a doufala jsem že mě za mou troufalost neokřikne. Ano, nezeptala jsem se hopřímo, protože by nesouhlasil a tak jsem to rpostě udělala. Překvapí mě ale, když se sám natáhne k mým rtům a políbí mě. Rozhodně jsem neměla nic proti, spíše naopak, jeho rty jsem si vychutnala a jehce po jejich krajích přejela zoubky, než si mě stáhl k sobě a já se ocitla na jeho hrudníku. Omotal mi ruce kolem pasu a já se tomu musela zasmát. Chvíli jsem se koukala do jeho nádherných očí, než jsem jeho tělo objala rukama a položila si na něj pohodlně i hlavu. "Všechny ty příběhy o promítnutí celého života na konci sil, jsou jenom keci," vydechnu jenom tak a ani jsem sama netušila proč. Byli jsme tady zavřeni a já se znovu musela vrátit k tomu co předtím říkal. "Ještě že jsem dobrá herečka, abych ti mohla zahrát tvého mazlíčka," ušklíbnu se nad tou představou a rolí, kerou by vůči měl a nakonec se jenom zakřením a pohodlně se na něm uvelebím.

Usmívala jsem se od ucha k uchu a měla zavřené oči, alepsoň do doby, než mi položil otázku, kterou jsem zcela zazdila s tím, co řekl hned poté. Měl pravdu a já bych trochu rozpýtlení také uvítala, proto jsem nic nenamítala a nechala jsem jeho ruce bloudit po mém těle. Obvazy které jsem měla na sobě jsem si už mohla sundat a tak jsem to udělala spolu s veškerým oblečením, které pokrývalo mé tělo. Při sudnávání věcí jsem se posadila a zadívala do jeho nádherných očí, než jsem se k němu natáhla pro něžný polibek, ze kterého jsem po chviličce udělala vášnivou hru o dominanci. Spokojeně jsem mu položila ruce na klíční kosti a v dalších mnohem hlubších polibcích jsem se mu rozhodla zcela oddat a tak jsem se posléze začala věnovat jeho tělu, tak jako on mě po celou dobu. Pro dnešní večer jsem byla opět jenom jeho. On to potřeboval a já to chtěla taky. 

Do svého deníčku se seznamen sexuálních zkušeností jsem si mohla připsat další věc.... Tedy to bych si nějaký deníček sexuálních zkušeností musela vést. Nad touhle myšlenkou se ušklíbnu. Ležela jsem zády opřená o svého démona a poslouchala jeho dech, který mě tolik ukllidňoval, stejně tak jako jeho blízkost. S polivkem do vlasů se na mě otočí aby byl čelem k tomu mému a já se tak mohla kochat jak jeho tělem, tak tváří a očima, které mě teď pečlivě a úlevně pozorovaly.
"Tohle všechno mi tak neskutečně chybělo, tvoje blízkost, tlukot srdce, teplo těla, vůně, prostě všechno," přiznám a natáhnu ruku k jeho tváři, po které ho pohladím, než rukou sjedu k jeho hrudníku a tam ji nechám položenou. Démon předemnou, pro mě znamenal všechno a já za to všechno byla neskutečně šťastná. Rozhodně jsem se toho nehodlala vzdát.