Ireth & Fen'lin & Elias

Krčila jsem se u schodů, svírala rukojeť meče a netrpělivě vyčkávala na jeho povel. Zhluboka se nadechnu a když mi dá znamení, prudce vyrazím kupředu po jeho opačné straně. Využila jsem svou plnou rychlost, abych se dostala za záda démonovi, který nic netušil. Tasila jsem meč a přeřízla mu hrdlo, démon před nim vyvalí oči ale než stačí zareagovat, bodnu skrze první tělo a naberu na meč i démona před ním. Nechám je dopadnout na zem, ale v tom upoutám pozornost jiného démona a tak proti němu prudce vyrazím. Co však za žádných okolností nečekal, bylo lidské gesto,při kterém jsem se sklouzla po zemi a sekla ho do noh. Zavrávoral a než chytil rovnováhu, stála jsem za ním a držela jeho hlavu, zatímco tělo dopadlo na zem. Jenže to už se na mě otočí dva démoni a já nestihnu včas zareagovat, když se na mě vyřítí se zbraní. Zamračím se a vyletím proti nim bez lítosti. Ani démon nevypadal že by se chtěl vzdát a vůbec jsem nečekala že by bojovali čestně a proto uskočím, když se mě do boku pokusí zasáhnout. Jenže co jsme nečekala byl démon stojící za mnou.Kde se tam vzal? Ani jsem ho neviděla, tolik k mé soustředěnosti na ty dva. Ucítila jsem štiplavou ránu na stehni a děkovala jsem bohůmže mátak blbou trefu. Okamžitě se napřáhnu a vší silou ho skopnu k zemi. Mířila jsme na krk a dávala si pozor aby neodletěl daleko. Ihned mu dupnu na hlavu a ozve se zakřupání a mě neskutečně zabrní noha. Nebyl čas nad tím přemýšlet a nebose starat o mrtvého démona na zemi, když přede mnou stáli ti dva démoni. Jeden z nich se najednou nadechne a já dostanu neblahé tušení a proto možná až příliš rychle vyletím směrem k němu a skočím mu kolem krku. Zakousnu se mu do tepny a prudce trhnu, než mu zlomím vaz. Druhý démon úlekem odstoupí, ale využiji příležitosti a zabodnu mu meč do nohy. Zavrčí a já doufala že to nebylo tak nahlas, jak to znělo pro mé uši. Ihned můj meč odrazí a vymění si se mnou několik ran. Po notné chvilce na něj začnu užívat svůj vliv abych ho rozhodila, spěchali jsme, muselo se nám podařit zabít co nejvíce démonů v krátkém čase a nebyl čas na nějaké hrátky, proto mu při první příležitosti a díře v obraně uštědřím smrtelnou ránu. Okamžitě se otočím na Cola jestli je v pořádku a ohlédnu se abych zjistila počet nepřátel.

Cole:
Přesunu se k dalšímu protivníkovi a vyměním si s ním pár ran, než si všimnu, že se mi za zády plíží další démon. Uskočím do strany, abych byl v lepší pozici a začnu odrážet jejich rány. Nebyli zvyklí bojovat bok po boku a tak si brzy začnu zavazet a tak využiji příležitosti a jednoho z nich se mi podaří vážně poranit. Dopadne na zem a brzy následuje hlava i druhého démona. Otočím se na Ireth, abych se ujistil, že je v pořádku a když uvidím, že je na nohách, otočím se zpátky k mým protivníkům. Postarám se o posledního a oddechnu si zrovna ve chvíli, kdy se zpoza rohu vyvalí asi patnáct démonů.
"Dostaň se za ně, ať nemůžou varovat démony na patře pod námi, já si vezmu tuto stranu," řeknu Ireth polohlasem.
"Udělám ti cestu," řeknu a kolem mého meče se objeví plameny. Vyšlu ohnivou vlnu přímo před sebe, která donutí démony uskočit na strany a tím dám Ireth příležitost, aby se díky své rychlosti dostala na druhou stranu. Poté se postavím do obranného postoje a začnu se soustředit.
"Tak pojďte," zamumlám a zablokuji první z mnoha ran. Byl jsem rád, že ulička mezi celami byla tak úzká, mohli útočit jen z jedné strany, akorát jsem si musel dávat pozor, aby se mi nedostali za záda.

Vděčně jsem se usmála na Aurina který dobojoval a udělal mi cestu na druhou stranu. Okamžitě se mezi davem nepřátel proletím jako mířená střela a zastavím se až na jejím konci. Zastavím se a ucítím jak mina ramena dopadly sněhové pramínky vlasů. Pevně sevřu zbraň v ruce a se zasyčením vyběhnu na prvního démona, který se vzpamatuje z úskoku. Zapřu s ním zbraň a zatlačím ho trochu dozadu. Jenže to už se přede mě rozestaví další dva démoni. Znovu zasyčím a rozhodnutá je nepustit dál zůstanu stát mezi chodbou a dlouhými schody které byly na konci chodby a vedly dolů. Začnu se soustředit na démona před sebou a za malou chvíli se mi jej podařilo vyhecovat. Ruka se zbraní se mu klepala ale musela jsme se věnovat i démonům okolo, kteří na mě neúnavně útočili. Byli pomalejší ale za to jich bylo dost. A vůbec se mi nelíbil fakt, když se na mě otáčeli další a další.
"Nikdy se nevzdám," zavrčím a vyběhnu proti zmatenému démonovi, kterého se mi podaří zasáhnout do boku. Byla jsem ale nucena odskočit dozadu a stáhnout se o krok dozadu. Chtěli mě zatlačit ke schodům aby byli pravděpodobně blíž, jenže já se nedám. Okamžitě se rozběhnu mezi ně a prudce švihnu zbraní k jednomu z nich. Vyměním si s nim pár ran, než mu setnu hlavu a zapřu svůj meč s jiným. Jenže to už se po mě vrhl třetí a sekl mě do ramene. Nevšímám si toho, pouze démona odkopnu a zasadím ránu tomu, který stál přede mnou. Zamračím se a když se napřáhne, stihne mi setnout pouze pár pramínků vlasů. Svůj vliv rozšířím do okolí abych usnadnila zabíjení i Colovi, ale o to těžší pro mě bylo soustředit se na něco jiného a tak jsem si démony chvíli jenom vyměňovala pár ran ve snaze se ubránit jejich zběsilým útokům,ale nedařilo se mi jim uštědřit nějakou hlubší ránu, byla to jenom povrchová zranění.

Cole:
Bránil jsem se před všemi jejich útoky, občas jsem ji pár ran vrátil a některé zasáhl, ale připadalo mi, že zástup démonů nekončí. Podaří se mi zabít dalšího, ale málem mě to stojí život, když si všimnu lesklé čepele, která se mi blížila k obličeji. Uhnu stranou a meč mě jen lehce škrábne do tváře. Okamžitě od démonů odskočím a zaútočím na dalšího. Podaří se mi ho seknout do nohy, spadne na kolena, ale než mu stačím zasadit smrtelnou ránu, musím se bránit před útokem dalšího démona. Najednou ucítím bolest v levé paži a ihned uskočím stranou. Stisknu si hlubokou ránu na ruce a zasyčím. Jeden démon se mi dostal za záda a já si ho nevšiml. Začnu s nimi znovu bojovat, tentokrát s většími obtížemi, protože jsem nemohl chytit meč do obou rukou. O několik minut později začnu pociťovat únavu a oddechnu si, když si všimnu, že mě čeká poslední nervózní a vystrašený protivník, který šel k zemi velmi rychle. Oddechnu si a vytáhnu z kapsy látku, kterou si rychle ovážu ruku a pomocí zubů pevně utáhnu. Měl jsem i několik dalších ran, které však byly jen povrchové a skoro vůbec nekrvácely.
"Ireth? Jsi v pořádku?" zeptám se a otočím se na svou společnici.

Nebylo to nejjednodušší, ale věděla jsem do čeho jdu a i za cenu života jsem odtud Fen'lina chtěla dostat. Myšlenka na to že ho tu vězní ten psychopat, byla velice bolestivá a mít zapnuté emoce, pravděpodobně by mě zabili pod návalem bolesti, která ke vší té ztrátě směřovala. Najednou jsem děkovala své upíři podstatě, že tohle dokáže. Zároveň jsem si přála aby se tohle nikdy nestalo, jenže naše životy. Můj i ten jeho byl tak rozdílný, odlišný, že jsem se tomu ani nedivila. Na malý moment zavřu oči a pevně stisknu rukojeť. Pokaždé co jsem si vybavila jeho tvář, cítila jsem jak mnou prostupuje síla téhle prapodivné zbraně. I přes blokující emoce mě pohltil vztek, kterému jsem se podvědomě nebránila. A s dalším výdechem jsem vyběhla proti nim. Oči jsem měla přivřené a řídila se touhou po krvi, nesoustředila jsem se na nějakou obranu ale pouze na útok, abych jich sundala co nejvíce. Jenže s každou další ranou co jsem utržila, můj vztek stoupal a já se cítila o to silnější, jako kdybych slyšela ostrost své zbraně a to jak projíždí tělem démonů. Jako kdyby jejich kůže byla papír, zatímco já křečovitě svírala zbraň a v záplavu vzteku se zakusovala tesáky do svého vlastního rtu. Do okolí se roznesla krev, pokaždé co jsem někomu zasadila hlubší ránu. Ty mé vlastní mě nedokázaly zastavit, necítila jsem bolest a tak jsem se nezastavila ani před hlubší ranou ve stehně. V tuhle chvíli jsem ignorovala i svého společníka, dokud na zem nedopadlo poslední tělo démona. Hladově do něj zabodnu meč a oddělím mu hlavu od těla. A v tu samou chvíli se rozběhnu směrem k Aurinovi, po kterém se oženu mečem. Ale hned jak si to uvědomím, prudce škubnu rukou tak, že se hrot velice ostrého meče zastaví na jeho krku a zanechá tam drobnou krvavou ranku. Upřeně jsem hleděla do jeh očí a přemýšlela jestli mám, jenže v tom se vzpamatuji a ucítím jeho krev, krvácel. Rychle stáhnu zbraň a otřepu se.
"Jsem a ty?" zeptám se po chvilce ale raději se otočím a zadívám na mrtvá těla démonů. Nehleděla jsem na to jestli je zraněný a na to že mi po těle stéká vlastní krev, chtěla jsem o patro níže a vymlátit další zbytek těch zasraných démonů.
"Jdeme?" vypadne ze mě jakoby se nechumelilo a rozejdu se ke schodům bez jakýchkoli dalších slov.

Cole:
Sotva se na ni podívám, vytřeštím oči. Byla pokrytá ranami, ale vypadala, jako by je ani neucítila. Najednou se rozběhne proti mě a dřív než zareaguji, mám její meč u krku. Ucítím chladné ostří na kůži a překvapeně se na ni podívám. Vypadala děsivě. Na tváři se jí nezračila jediná emoce, ale v očích jsem jí viděl jasný vztek. Doslova hořely nenávistí a zabodávaly se do těch mých. Ztěžka polknu a ustoupím dozadu zrovna ve chvíli, kdy stáhne meč k sobě. Takhle jsem ji neviděl a byl jsem si moc dobře vědom toho, že jsem se právě podíval do očí smrti. Kdyby nezastavila, je po mně. Ale proč to udělala? Byla úplně mimo. Počítal jsem s tím, že na této výpravě nejspíš zemřu, ale myslel jsem, že to bude rukou nepřítele a ne rukou mé společnice, které jsem věřil a ta kterou jsem byl ochoten položit život. Řekne, že je v pořádku a zeptá se mě na totéž. Překvapeně se na ni podívám, měla tolik ran, škrábanců a byla celá pokrytá krví. I když více krví nepřátel, než svou vlastní.
"Já? Já v pořádku jsem, ale ty ne!" zavrčím na ni a chytím ji za ruku, dřív než stihne odejít.
"Je tu dost těl, napij se jejich krve, ať se ti rány zahojí, jinak nikam nejdeme," zavrčím na ni a doufám, že se mě znovu nepokusí zabít. Teď jsem si nebyl jistý ničí, jen tím, že ji zabijí, pokud bude takhle bezohledná!

Démon mě prudce chytne za ruku a zavrčí že nejsem v pořádku. Chtěl abych se napila krve démonů a tak jenom zasyčím, vytrhnu se z jeho sevření a aby byl spokojený, kopnu do sebe lahvičku s krví.
"Necítím bolest a nechci ztrácet čas," zavrčím a ještě se ohnu k mrtvému tělu démona, abych nabrala novou. Měla jsem jich sice ještě dost ale i tak. Jeden nikdy neví kolik se mi jich podaří rozbít. Ucítím jak se mi rány začaly zacelovat a zadívám se na zraněného démona. Jemu krev asi nepomůže... Asi určitě. "S tou rukou se drž zpátky, kdo ví co nás čeká níže, je tu čím dál horší sebranka," řeknu přísně a ještě se rozhlédnu po okolí, než si povzdechnu a počkám na démona jak odpoví a zda ještě něco nepotřebuje.

Cole:
Zasyčí na mě, ani se nepohnu, dokud nevypije lahvičku krve a poté se pousměji. Bylo mi jedno, že necítí bolest, nechtěl jsem, aby byla nezodpovědná. Poznamená, abych se s rukou držel zpátky a tak jen přikývnu a podívám se na látku, která byla zbarvena do červena, ale měl jsem pocit, že už to přestalo krvácet.
"Budu v pohodě, hold budu bojovat jen s jednou rukou," odpovím a pokrčím rameny, jako by o nic nešlo. "Hej, pusťte nás ven!" ozve se mi za zády a já si teprve až teď všimnu, že v celách po stranách chodby bylo mnoho démonů a všichni se na nás dívali. Většina měla na tváři úšklebek a dívali se na mrtvá těla jejich stráží.
"Nechme je tady, sice by pobili stráže v patrech nad námi, ale jakmile by se dostali ven, vyvolali by poplach a bylo by to ještě horší," řeknu Ireth potichu a poté se vydám dlouhými chodbami vpřed, zatímco ignoruji pokřikování démonů v celách. Brzy se dostaneme na konec chodby a bez zaváhání projdu dveřmi a vydám se po schodech dolů na další patro.
"Další patro je komplikovanější, samo o sobě má několik poschodí. Jsou však do kruhu a prostředek je prázdný. Až úplně dole je jakási nezastřešená místnost a také vchod do posledního patra," řeknu Ireth a jakmile sejdeme schody, opatrně otevřu další dveře a před námi se objeví obrovská místnost, ze stropu visely řetězy a kolem dokola byly další cely, všechny však byly prázdné a ani žádné stráže jsem neviděl. Přikradu se ke kamennému zábradlí a podívám se dolů. Místnost měla čtyři patra, které vypadaly hodně podobně a na těch dalších byli již vězni i stráže, nebylo jich však tolik jako a předešlém patře. Pousměji se, ale úsměv mi zmrzne na tváři, když se podívám až úplně dolů. Byla tam jakási aréna a jediné velké dveře, u kterých seděl obrovský démon. Měl obrovské rohy, jeho kůže byla rudá a části jeho těla pokrývaly černé šupiny, vedle něj byl opřený trojzubec stejně velký jako on sám. Viděl jsem ho sice z dálky, ale odhadoval jsem, že má asi tak čtyři metry.
"No doprdele," vydechnu a podívám se na Ireth, doufám, že má plán.

Nad poznámkou démona si jenom povzdechnu. Nearra mě zabije jestli tady umře. Nechám myšlenky být a zadívám se na démona, který tvrdohlavě stál opodál a zadíval se na mapu. V rychlosti mi vysvětlil jak se věci mají, jak vypadá další patro pod námi a... rozuměla jsem jeho pokynům. Měl pravdu, měla bych se více soustředit a nenechat se tolik zlákat tou zbraní. Jenže díky ní jsem byla schopná vzdorovat většímu počtu, přece jenom byli to démoni a já byla drobná upírka. Pořád byli přirozeně silní, zatímco já se jim musela silou vyrovnat pomocí krve, zbraně a své lstivostí. Následuji démona, jehož úsměv za malý moment zamrzne. Pomalu dojdu k němu a obhlédnu si místnost dole. Pohled mi spadne na obrovského démona, který seděl u velkých dveří. Vedle sebe měl položený trojzubec a... vypdal opravdu nebezpečně.
"To bude problém, s tvou jednou rukou," vydechnu a vůbec. I já budu mít zatraceně velký problém s nim bojovat. Jedinou mou výhodou bude rychlost a můj stále neuhasínající vztek, se kterým jsem měla chuť skočit až dolů, přímo před něj. Místo toho schovám meč do pochvy a sáhnu po luku.
"Mohu je vystřílet z dálky, ale mám pocit že se na nás všichni níže otočí... a vězni? Co když budou pohukovat? To bude problém už sám o sobě," vydechnu a zamračím se.

Cole:
"Budu v pohodě, stejně, proti někomu jako on nemůžeme jít silou, ale rychlostí..." odpovím a dále démona sleduji.
"Když ho překvapíme, tím líp," povzdechnu si a když Ireth vytáhne luk a dělí mi své obavy, pousměji se a zamyslím.
"To je dobrý nápad, půjdu na patro pod námi a zkus je zabíjet tak, aby si toho ostatní nevšimli, pokud si toho všimnou, zabiji je dříve, než stačí něco udělat," řeknu odhodlaně a zadívám se na vězně.
"Vězni budou potichu, jak znám démony, tyhle stráže nenávidí za to, že je tady drží a mučí je. Budou potichu, možná nám aji trochu pomůžou," řeknu a sám doufám, že mám pravdu. Naposledy se podívám na Ireth a s kývnutím se rozběhnu ke schodům o patro níž. Doufal jsem, že to vyjde a že pokud se něco pokazí, budu dostatečně rychlý, abych Ireth pomohl.

Přikývnu, zbytečně jsem se nevyjadřovala a pevně jsem doufala že Cole má pravdu. Bylo to logické, když jsem se na ně podívala dolů, musela jsem uznat že nevypadají zrovna hloupě a překvapí mě, když si všimnu jednoho z nich, který se díval přímo mým směrem. Mlčel a jenom ke mě upíral své rudé oči. Cole, jsi zatraceně chytrý démon... Když mi vysvětlí svůj plán, natáhnu tětivu a zamířím na jednoho strážce pod námi. Vyčkám na signál od démona a když přikývne, pustím tětivu a šíp se zabodne do hlavy démona, který padne k zemi mrtvý. Díky upíři rychlosti už jsem zase natahovala tětivu s šípem a mířila na dalšího. Třetí nebyl v dohledu, ale byla jsem si jistý že je pode mnou. Okamžitě se otočím zády ke kruhovému spádu, a zaháknu se nohama o kamennou podlahu. Prohnu se v zádech a vzhůru nohama namířím na strážného pode mnou zrovna ve chvíli, kdy naproti němu vyběhne ze schodiště vyběhne Cole. Jenže stihnu ho sestřelit dříve než něco udělá a padne k zemi mrtvý. Potom se pustím a doskočím tiše na patro za Colem. Vyhledám oči společníka a přikývnu. Znovu napnu tětivu a vyhlédnu si prvního strážce kterého uvidím na patře níže. V tichosti vyčkám na signál mladého Aurina.

Cole:
Doběhnu pod schody a sleduji, jak se Ireth postarala o démony, jenže jeden byl rovnou pod ní. Tiše se k němu rozběhnu, napřáhnu svůj meč, ale než ho stačím zabít, proletí mu šíp hlavou. Podívám se na Ireth, která doskočí vedle mě a přikývnu, byla vážně dobrá. Rozběhnu se opět o patro níž a dám signál Ireth, aby začala střílet. Sejme dva další démony, když se najednou kousek ode mě objeví další, skočím na něj dřív, než si mě všimne a zlomím mu vaz, poté zase začnu dávat pozor na ostatní. Ireth zastřelí posledního na tomto patře a šíp mu projde rovnou krkem. Zavrávorá, udělá krok k okraji a začne padat dolů. Byl na druhé straně a tak se okamžitě rozběhnu, chytím se řetězu, který visel ze stromu a přehoupnu se na druhou stranu. Tělo zachytím, ale to už zaslechnu zespodu hlasy. Naštěstí si mě nevšimli a po chvilce to přestanou řešit. Oddechnu si a počkám na Ireth, zbývalo nám poslední patro...

Znovu jsem vypustila šíp z tětivy a sledovala jsem, jak prosvištěl tělem dalšího démona. Tahle věcička byla úžasná... měla páru a mě se zalíbila. Znovu zopakuji co předtím a byla jsme ráda když na padající tělo démona můj společník včasně zareagoval. Ozve se tiché řinčení kovu a tak si skousnu ret, ale naštěstí si toho nikdo nevšiml a neřešil to. S povzdechem to udělám i v dalším patře, ale zároveň vždy přiskočím k tělu démona a podepři jej abych je opatrně položila na zem. Jenže u jednoho z nich nestihnu zareagovat a když se ke mě otočí, doufala jsem že se o něj Cole postará. Párkrát zavrávorám, když se rychle zastavím až narazím zády o mříže. Okamžitě mě chytí jeden z démonů a já do něj zabodnu své rudé oči.
"Jdete pro generála, že ano?" zavrčí tiše a já se zamračím. Co mi chce? Byl tu? Je tady Fen'lin? Jak daleko? Jak daleko od nás je? Dole? Kde?! Kde je?! Tolik myšlenek mi prolétlo hlavou, ale najednou mě jeho ruce pustí. Zaskočil mě, nevěděla jsem co říci. Odskočím od démona a tiše na něj zasyčím. Probodnu ho očima a namířím na něj zbraní.
"Nemáte šanci," vydechne a potom se posadí zpátky na zem. "Náhoda je blbec," poznamenám lidskou otřepanou fázi a usměji se na něj, když ke mě znovu zvedne své oči. Nechám ho být a olíznu si rty.

Cole:
Přesto, jak snadno to šlo, nepolevoval jsem na ostražitosti a v momentě, kdy si jeden démon všimne Ireth, okamžitě proti němu vyrazím a zezadu mu probodnu srdce. Jeho tělo zachytím a tiše položím na zem, než se rozhlédnu po místnosti. Vypadalo to, že to byl poslední z nich. Povzdechnu si a vydám se k Ireth, která byla kousek od jedné z cel.
"To by bylo... Co uděláme s velkým chlápkem tam dole," zeptám se a dojdu k okraji "arény" podívám se dolů a zamračím se. Z blízka vypadal ještě větší a to seděl na zemi! Démon měl zavřené oči a vypadalo to, že spí.
"Mám nápad!" řeknu Ireth a než stačí zareagovat, rozběhnu se kolem arény a zastavím se až nad démonem, chytím zbraň do obou rukou a skočím dolů, přímo na jeho hlavu. Démon se však najednou pohne, nakloní s úšklebkem hlavu a kdybych se ještě ve vzduchu nepřetočil, nabodl bych se na jeho dlouhý roh na hlavě. Dřív než však dopadnu na zem, chytí mě svou obrovskou rukou za nohu a hodí se mnou přes celou arénu. Tvrdě narazím do zdi a zalapám po dechu. To nebyl nejlepší nápad...

Sledovala jsem Cola, ale než stačím zareagovat a zastavit ho, skočí dolů přímo na hlavu démona.
"Cole!" vykřiknu když se proletí vzduchem, ale zacpu si pusu. Jenže pozdě, démon mě jistě slyšel a tak se stáhnu dozadu a zaslechnu jak se obrovský démon zvedl ze země. Rychle vložím šíp do tětivy a natáhnu jej co nejvíce jsem mohla, poté se pomalu pohnu na okraj z druhé strany a v momentě na něj vystřelím. Jenže šíp dopadne na zem s jedním odlomením jeho šupiny. Zamračím se a ihned seskočím dolů před démona, který se začne smát. Okamžitě vyskočím na nohy a zahledím se do jeho očí. Rudě žhnuly jako kdyby bylo jeho nitro tvořeno ohněm a párkrát hlasitě zavrčí. Byl vysoký, oproti mě jako obrovská hora svalů a kostí, která pevně uchopila trojzubec do ruky jakoby nic nevážil. Se zájmem si mě prohlédne a potom to samé udělá i s druhým démonem za mnou. Nejspíše se chtěl ujistit proto čemu stojí. Ihned uskočím do strany, když se otřepe a ocitnu se jen kousek od Cola.
"To nebyl vůbec chytrý nápad!" zavrčím na něj.

Cole:
Začnu se pomalu sbírat ze země a potichu zasyčím. Ireth už stála vedle mě a sdělila mi, že to nebyl dobrý nápad.
"To už vím taky, promiň," odpovím ji a se zavrčením zvednu svůj meč ze země a zadívám se na démona.
"Budeme muset spolupracovat," vydechnu a jakmile dá Ireth signál, rozběhnu se proti démonovi. Tentokrát jsem na to nešel silou, ale rychlostí. Pobíhal jsem kolem něj, vyhýbal se jeho trojzubci, ocasu a drápům a snažil se mu zasadit ránu do nějaké šlachy, abych ho omezil v pohybu. Jenže pokaždé, co ho zasáhnu, jen mu odletí kus šupin, nebo mu do kůže udělám povrchovou ranku. Démon se sadisticky smál a snažil se nás zasáhnout, což se mu ale naštěstí zatím nedařilo. Nebyl tak rychlý jako my, ale tímhle tempem se rychleji unavíme... Nebo alespoň já ano. Dostanu nápad a tak když se démon zaměří na Ireth, rozběhnu se ke zdi, na kterou vyšplhám a poté z ní skočím démonovi na záda. Zabodnu mu meč do zad, ale dostanu ho jen pár centimetrů pod kůži, než mě démon chytí za nohu a opět odhodí stranou. Tentokrát však dopadnu mnohem lépe a usměji se, když si všimnu, že démon na můj meč v jeho zádech nedosáhne.
"Ireth! Musíme můj meč dostat ještě hlouběji, mám nápad!" zakřičím na Ireth a znovu se rozběhnu k démonovi.

Cole:
Ireth strhne démonovu pozornost na sebe a tak neváhám a znovu vyšplhám na zeď. Rozběhnu se do o patro výš a znovu skočím na jeden z řetězů, který byl nad arénou. Pevně se ho chytím a podívám se dolů. Čekal jsem na vhodnou příležitost, kdy démon bude přímo pode mnou. Jakmile ho Ireth kopne do obličeje, pustím se a začnu na něj padat. Za letu se chytím svého meče, který se ještě více zabodne do jeho těla a ještě ho potáhnu dolů a vytvořím tak hlubokou, asi dvacet centimetrů dlouhou ránu na démonových zádech. Zařve bolestí, ale jinak si mě skoro vůbec nevšímá, pořád se marně snažil zabít Ireth, jako by na ničem jiném nezáleželo. Musí na něj používat svou schopnost. Dávala do tohoto boje všechno a tak musím i já. Pevněji sevřu meč v rukou a vyhoupnu se na démona záda, než se začnu soustředit na svou ohnivou magii. Začnu ji shromažďovat a poté ji ve velkém množství pošlu až na špičku meče, kde ji nechám explodovat. Obklopí mě horko a démon znovu zařve bolestí, zavrávorá a spadne na zem. Vzduchem se nesl hrozný zápach spáleného masa a já jen s obtížemi vypáčím svůj meč z jeho těla.
"Jsi v pořádku?" zeptám se Ireth a pomalu se k ní vydám. Co by mě ani ve snu nenapadlo je to, že se démon i s obrovskou ránou na zádech začne pomaličku sbírat ze země a natáhne se pro svůj trojzubec.

Každá další rána mě značně zpomalovala, ale i za cenu toho jsem démona zahrnovala dalšími a dalšími ranami a celkem dobře se mi dařilo prokluzovat před jeho útoky. Sem tam jsem cítila hlubší a hlubší rány na těle, ale nikdy nebyly tak vážně aby mě donutily zastavit. Svůj vliv jsem nezastavovala a byla jsme ráda když mladý Aurin začal jednat. Při boji jsem jej ale nesledovala, byla jsem dost zabraná démona a vztek mi nedovoloval se na nic jiného soustředit. Byl tu pro mě jenom jediný nepřítel a tomu jsem věnovala svou plnou pozornost. Překvapí mě když démon zařve bolestí a až pak si všimnu Cola, který s pomocí magie něco tvořil. Démonovo tělo však zavrávoralo a spadl k zemi. Do nosu mě udeří zápach spáleného masa nad kterým akorát nakrčím nos a precizně odskočím od démona. Hlas Aurina ke mě dolehl až v momentě, co jsem se zaměřila na démona, který se sbíral pro trojzubec a co ani jeden z nás nečekal, bylo to... že jej prudce hodí Colovým směrem. Mladý démon k němu byl otočený zády a v tu chvíli prudce vyrazím vpřed proti obrovské zbrani démona, která by se mu s lehkostí zabodla do zad. Vší silou se vyhnu hrotu zbraně a podaří se mi ji skopnout k zemi akorát tak, že mladému Aurinovi podrazí nohy. Jakmile se má noha dotkla letící zbraně, ztratila jsem rovnováhu a odkutálela jsem se po zemi až k démonovi. Zbraň mi okamžitě odletěla stranou a dříve než jsem stačila zareagovat, přitáhl si mě k sobě a zakousl se mi jen pár centimetrů od krku a já cítila jak se jeho ostré zuby zabořily až k mé klíční kosti. Instinktivně kníknu ale zůstanu nehybně viset v jeho sevření. Kdybych se teď pohnula, ještě více bych si ublížila, takže to zůstalo na pohotovosti mladého Aurina.

Cole:
Ireth se ke mně rozběhne a dřív než stačím zareagovat, něco mi podrazí nohy a spadnu na zem. Okamžitě vyskočím na nohy a podívám se na démona zrovna ve chvíli, kdy se Ireth zakousne do těla.
"Ireth!" vykřiknu, když zaslechnu její zakňučení a okamžitě seberu obrovský trojzubec ze země.
"Ty hajzle!" zařvu a rozběhnu se proti němu. Vyskočím do vzduchu a démonovi jeho vlastní trojzubec zabodnu do hlavy silou, o které jsem ani nevěděl, že ji mám. Pustí Ireth a já se k ní okamžitě rozběhnu.
"U svatého Satana, Ireth!" vyjeknu pomůžu jí vyprostit se z tlamy démona a poté posadit se. Okamžitě vezmu dvě lahvičky s krví a jednu jí přiložím k ústům.
"Rychle to vypij, než mi vykrvácíš," zamumlám a starostlivě se na ni podívám.
"Hlavně mi tady neumírej! Vždyť už jsme tady! Fen je určitě za táhle těmi dveřmi!" začnu lehce panikařit, když si všimnu, jak je její rána hluboká. V zubech toho démona vypadala jako hadrová panenka!

Seděla jsem klidně a jediné štěstí bylo že jsem nedokázala panikařit. I tak se mi zamotala hlava a musela jsem párkrát zamrkat když se mi do očí nahnalo pár slz a obraz Aurina se mi před očima rozmazal. Bylo až děsivé jak zblízka jsem si mohla tlamu démona prohlédnout. Má apatie byla mou výhodou a doufala jsem že mi Cole pomůže, jinak je po mě. Stačilo jedno špatné trhnutí démona a byl by konec. Proto mě překvapí jeho pohotovost, když zvedne trojzubec ze země a zarazí ho démonovy do hlavy. Jeho stisk povolí a jsem ráda když mi démon pomůže se z jeho tlamy vyprostit. Okamžitě začne panikařit, až mě to vůbec nepřekvapovalo. Podá mi lahvičky s krví, ani se nesnažím zvedat ruce, pouze pootevřu ústa a jsem ráda když mi démon krev do úst nalije sám.
"Nepanikař, neumírám," zasípu a párkrát se rozkašlu, když se mi krev rozlije do úst. Hluboká rána se začne pomalu zatahovat.
"Já vím," vydechnu tiše když se zmíní o Fennym a to byl taky jediný důvod, proč jsem se smrti nehodlala nechat poddat. Chvíli setrvám v pozici ve které jsme byli, než vykašlu pár krve a s hlubokým nádechem se vyhoupnu na nohy. Raději jsem s rukou nehýbala a snažila se co nejvíce namáhat pravou půlku těla.
"Promiň, nechtěla jsem tě tak vyděsit," řeknu mu omluvně a trochu nejistě se na něj zadívám, než můj pohled spadne na dřevěné dveře.

Cole:
Byl jsem tak rád, když promluvila a ujistila mě, že neumírá. Oddechnu si a fascinovaně se podívám na ránu, která se začala zatahovat. Ireth se postaví na nohy a já ji opatrně chytnu za zdravou ruku.
"Počkej ještě chvíli a napij se více krve... Vím, že jsme blízko, ale nevíme, co nás čeká za těmi dveřmi. Byl bych radši, kdyby jsi byla nezraněná, až tam půjdeme," řeknu jí a zadívám se na velké, dřevěné dveře, za kterými by měl být démon, kterého tři měsíce hledáme.
"Fen'lin ještě chvíli počká," zašeptám jí a jakmile jsme připravení, vydáme se k velkým dveřím.

Fen'lin:
Z apatie a polospánku mě probere až hlasitá rána. Znělo to, jako by nade mnou něco velmi těžkého spadlo na zem. Ani se nenamáhám zvednou hlavu, nebo otevřít oči. Z dálky jsem mohl vypadat jako mrtvola a ani bych se nedivil, kdyby mě za ni někdo považoval. Už dlouho jsem se nepohnul, jelikož každý pohyb mého těla mi způsobovat obrovskou bolest. Ani jsem se moc hýbat nemohl. Kolem obou zápěstí jsem měl omotaný řetěz, který mě držel ve vzduchu. Napůl jsem visel a napůl klečel na zemi. Chladné okovy se mi už dávno zařezaly do kůže a jelikož jsem měl ruce stále nad hlavou, neměl jsem v nich už žádný cit, za což jsem byl částečně rád, protože to znamenalo, že tolik nebolely. Byl jsem opravdu rád za moji Aurinskou zbraň, chtěli ji zničit, aby zlomili i mě, ale jelikož byla vkována přímo do mých rukou, nemohli ji zničit, když jsem ji odvolal. Což ovšem neznamenalo, že to nezkusili. Až po lokty jsem měl kůži na rukou zcela sedřenou a celé ruce jsem měl pokryté různě hlubokými ranami a spáleninami. Pootevřu oči a jako první uvidím pramínky mých krátkých, černých vlasů, které teď byly zhruba stejně dlouhé jako vlasy v mé lidské podobě a stejně rozcuchané. Zkrátili mi je, aby tolik nezavazely při jejich "zábave." Podívám se na své nohy, které byly hned na několika místech zlomené a z jedné rány na holeni mi dokonce vykukoval kus kosti. Otevřená zlomenina. Zbytek mých nohou byl také pokrytý ranami a spáleninami tak blízko u sebe, že má bílá kůže skoro nebyla vidět. Měl jsem na sobě akorát krátké, černé, roztrhané kraťasy, jinak nic jiného. S námahou se opět nadechnu a jako s každým nádechem mě zabolí celý hrudník. Měl jsem zlomené snad všechna žebra, což značily a všechny ty fialovo-modré podlitiny na mém hrudníku, které jsem měl z toho, když si ze mě jeden strážce udělal boxovací pytel. Na rozdíl od mých rukou a nohou, můj hrudník nebyl pokrytý ranami, měl jsem jich jen pár, za to ale byly hluboké a snadno se otevřely, když jsem sebou nějak více pohnul, nebo dostal ránu. Nejhorší však byla rozšklebená rána na pravém boku mých žeber, uprostřed které bylo dokonce vidět i bílé žebro. Znovu zavřu oči a jsem rád, že alespoň můj ocas ušetřili. Jen jej několika hřebíky přikovali k zemi, aby pro ně nepředstavoval nebezpečí. Teď jsem však byl natolik vyčerpaný, že bych s ním pomalu ani nepohnul, natož abych někoho ohrozil hrotem, který se nacházel na jeho konci. Nejhorší však byla má záda. Tam, kde se dříve vyjímal pár mých obrovských křídel byly dvě hluboké, velké rány. Nikdy nejspíš nezapomenu na bolest, kterou jsem cítil, když mi je ten obrovský démon vyrval z těla. Zbytek mých zad byl pokrytý dalšími ranami, tentokrát od biče s hroty na konci, které se mi s každým švihnutím zakously do kůže a zanechaly dlouhé rány, které se s každým švihnutím prohlubovaly, až mi na některých místech ze zad visely kusy kůže. Musel jsem vypadat opravdu hrozně a sám jsem se divil, že jsem ještě naživu. Stále mě hnala kupředu myšlenka na Ireth. Doufal jsem, že ji ještě někdy uvidím a sevřu v náručí. Má naděje se však s každým dnem tady vytrácela.

Chtěla jsem zavrtět hlavou ale včas si to rozmyslím.
"I mé léčení s krví je omezené, jsem v pořádku tak... se nestarej," vydechnu přísně a zamračím se. Potom si ale povzdechnu a zadívám se na dřevěné dveře. Když ale řekne že Fen'lin ještě počká, probodnu ho tak nemilýma očima, až jsem si sama myslela že po něm skočím a jednu mu natáhnu. Nakonec svůj pohled obrátím ke dveřím, zvednu svůj meč který zasunu do pochvy a rozejdu se k nim. Namáhavě je otevřu a objeví se před námi dlouhé, točité a obrovské schody vedoucí dolů. Dám nohu do vzduchu, ale další krok neudělám. Už teď jsem cítila zápach krve, kterou jsem znala, patřila Fen'linovi, mému démonovi, pro kterého jsem si přišla. Pomalu udělám krok vpřed a rozejdu se po dlouhých točitých schodech. Šetřila jsem svoje tělo a proto jsem se pomalu snášela dolů a každý krok za sebou zanechával tiché klapnutí bot o kamennou podlahu, co se roznášel do okolí a ztrácel se někde v pozadí reality a mých myšlenek. Schody byly potřísněné zaschlou krví, dokonce i stěny chodby. Na malý moment zavřu oči, kráčela jsem dolů a přemýšlela nad tím, zda tam můj démon opravdu je a zda-li pak je ještě naživu. Nevím co bych dělala kdybych přišla pozdě. Život bez něj pro mě neměl smysl, hnala jsem se za ním tak daleko jenom abych ho mohla zase obejmout, vidět jeho tvář, cítit jeho teplo na své kůži a slyšet jeho konejšivý hlas, který jsem si stále přehrávala hlavě, abych nezapomněla jak zní. Abych nezapomněla jak překrásnou melodií byl pro mou duši a srdce, o kterém jsem si dříve nebyla jistá, jestli ho mám. Měla jsme zvláštní pocit a po kůži mi velice pomalu přeběhl nechutný mráz. Cesta dolů se zdála nekonečná, jako kdybych kráčela nekonečnou pustinou smrti na jejíž konci byl vlastně opět začátek. Temná chodba se neustále vzdalovala, dokud mé unavené oči nenarazily na světlo. Ztěžka polknu a opustím poslední schod. Počkám než se bílé pramínky mých vlasů nalepí na mou studenou kůži, než pomalu zvednu pohled, který spadne na démona, kterého jsem pomalu nepoznávala a přesto jsem v hloubi duše moc dobře věděla, že jej znám.

Cole: Vydechne, že její léčení je omezené a tak smutně přikývnu a když na mě hodí nepříjemný pohled, ustoupím o krok dozadu a sklopím pohled. Vypadala, jako by se na mě chtěla vrhnout. Sklopím pohled k zemi a jen si povzdechnu.
"Tak pojďme," řeknu a následuji Ireth ke dveřím. Šli jsme temnotou po schodech dolů a kolem nás bylo nezvyklé ticho, slyšel jsem jen naše tiché chodby, které se však rozléhaly celou chodbou. Ve vzduchu jsem cítil silný pach krve a tiše přemýšlel nad tím, jak silně tu vůni musí vnímat Ireth. Konečně dojdeme až naspod schodiště a vydáme se k jedinému slabému světlu v místnosti. Jakmile však uvidím démona, který visel za ruce na řetězu, ztuhnu a zalapám po dechu. Vypadal jako mrtvola a já se bál přiblížit, abych zjistil, jestli jeho srdce pořád tluče.

Fen'lin
Zaslechnu pár tichých kroků, které mi splývaly dohromady a které jsem neznal. Vždy, když někdo přicházel, dupal a jeho kroky se rozléhaly celou místností. Pořád jsem se nehýbal a až se kroky zastaví, pomaličku zvednu hlavu a zadívám se do rudých očí, které jsem tak moc dobře znal. I v mdlém světle louče vypadala dokonale. Jako anděl. Uchvácen jejíma očima jsem si ani nevšiml že je od krve, ani mladého démona za ní. Až po vteřině mi dojde, že tady nemůže být, Ireth je v lidském světě, daleko ode mě. Tohle je jen výplod mojí fantazie. I přesto jsem byl rád, že ji vidím.
"Ireth..." zašeptám její jméno a můj vlastní hlas mi zněl tak cize, sám jsem ho nepoznal. Byl tak slabý a ochraptělý z toho, jak dlouho jsem ho nepoužíval. Chtěl jsem se k ní natáhnout, sevřít ji v náručí, ale nemohl jsem se ani pohnout. Místo toho se rozkašlu a ucítím opět pachuť krve v ústech. Několik ran na mém těle se opět otevře a celým mým tělem projede vlna neskutečné bolesti.

Mé rudé oči uvíznou na těle černovlasého démona. Nedokázala jsem říci co za pocit, se mi v tu chvíli rozlil celým tělem, ale jasně jsem cítila jak se můj doposud klidný dech rozechvěl. Ruce a nohy které byly doteď klidné se začaly třást a musela jsem několikrát hodně rychle zamrkat když se mi obraz démona rozmazal před očima. V tom tichu na zem dopadlo pár kapek mých vlastních slz, slyšela jsem je tak jasně. V dalším momentu se mi zatajil dech, nohy zaprotestovaly a odmítly udělat byť jeden jediný krok. Skoro jako kdyby se bály přiblížit k nehybnému tělu démona. Vypadal tak mrtvolně, nepřítomně, visel na velkých kovových řetězech a vypadal... vypadal... Lehce rozevřu rty abych do plic pustila alespoň trochu vzduchu když už jasně pocítím jeho nutkavost. Chtěla jsem vyslovit jeho jméno, ale ani to jsem nedokázala. Mé tělo mě neposlouchalo i přesto že se ke mě nedostavovala jediná emoce. Až po chvilce se donutím udělat krok blíže a bylo jasně vidět jak to pro mě bylo obtížné. V ten moment Aurin pozvedne svou hlavu a jeho očí se setkají s těmi mými. Žil... To byla skutečnost, díky které jsem se k němu dokázala o to více přiblížit. Vyslovil mé jméno tak potichu, že jsem ho skoro i já přeslechla. Další nejistý krok a při tom posledním se mi kolena před démonem podlomila a já tvrdě dopadla na zem, až to zakřupalo. Ten zvuk byl nepříjemný ale nenechal za sebou jedinou známku bolesti. Po tváři se mi kutálelo neskutečno množství slz, ale z mých úst nevyšel jeden jediný tón. S každým pohledem na démona jsem se bála že mi umře, když na něj sáhnu. Že se mi rozplyne, zmizí... že...
"C-cole, nevím co mám dělat, bojím se na něj jenom sáhnout," šeptnu tak potichu až se mi zdálo, že jsem to vůbec neřekla. Ruce si okamžitě ovinu kolem těla a několikrát si zarazím drápy do kůže. Křečovitě jsem svírala své tělo a nedokázala jsem se přestat třást. A ta lhostejnost v mém srdci byla odporná.