Elias & Kael

Počasí: Slunečný den a docela parné horko, na obloze není ani mráček.
Místo: V podsvětí někde u hranic Západního království

Ležel jsem někde pod stromem a schovával se v jeho stínu před tím neústupným sluncem, kvůli kterému jsem se hodinu zpátky málem uvařil. Tohle počasí nebylo pro mě, ale nestěžoval jsem si na něj. Dneska jsem se jenom tak poflakoval, i když mé důvody proč jsem byl tak blízko hranic byly zcela jiné. Měl jsem tady nějakou prácičku a potřeboval jsem obhlédnout okolí. Slíbil jsem že to udělám ale byl tu prozatím docela klid a tak jsem si to rozmyslel a rozhodl se pátrání po špehovi, který se tu prý poflakoval s nějakou skupinkou démonů odložit na později. Nebylo třeba kam spěchat, navíc se mi nechtělo ze stínu vylézat a tak jsem se akorát líně protáhl a převalil se na bok. Spokojeně jsem oddechoval a možná jsem na nějakou chvíli dokonce zaspal, dokud mě neprobudily nějaké kroky kolemjdoucích démonů. Byl jsem rád že si hledí svého a ignorují mě, protože já je taky ignoroval. Když už byli zase pryč, zavřel jsem oči a dál si užíval toho klidu, věděl jsem totiž že dříve nebo později mě stejně nějaký kretén vyruší a budu muset vstávat. No do té doby jsem se rozhodl nic nedělat a jenom sem tam jsem se ohlédl po okolí a když jsem zjistil, že se nic neděje, zase jsem se přestal hlídat a tak nějak jsem nechal veškeré nebezpečí na svých instinktech.
O pár minut později se slunce posunulo a stín ze stromu mi už nepomáhal a tak jsem  se tak nějak odsunul do křoví, ze kterého mi trčel jenom ocas, ale to jsem nevěděl a tak jsem prostě poklidně spal dál. Byl jsem rád za to, že je vysoké a dostatečně kryje mojí velikost na to, aby mě nikdo neviděl, ne že by na tom nějak extra záleželo ale bylo to lepší než nic. Zároveň jsem se začal dohadovat sám se sebou a tím, že bych možná přeci jenom měl něco dělat, ale vůbec se mi nechtělo a když jsem to mohl odkládat, tak proč ne?

Rozhodl jsem se na nějakou dobu rozloučit s Fenem a jít sám prolézt podsvětí a také zjistit co všechno se se mnou změnilo po mé proměně v temného anděla. Měl jsem v plánu se zkusit dostat také do jiného království v podsvětí, ale nebylo to přímo mým cílem. Prozatím největší změna které sem si všiml byl nárůst v magickém talentu a druhé křídlo, takže už jsem nemusel používat magii k jeho vytvoření abych mohl létat. Právě jsem se přiblížil až k hranicím západního království a přemýšlel, jestli bych je tedy měl překročit, ale prozatím jsem to neudělal a rozhodl se spíš najít nějaké místo, kam bych si mohl zalézt do stínu v tom strašném horku. V podsvětí už jsem byl ani nevím kolik dní, ale na to horko jsem si stále nemohl zvyknout. Když jsem zahlédl osamocenou skupinku stromů a keřů, zamířil jsem směrem k nim s úmyslem se schovat do jejich stínu. Po cestě jsem si od pasu odepnul nádobku s vodou, pořádně se napil a byl vděčný, že mi ji Fen na cestu dal. Jak jsem pil a nedíval se pořádně pod nohy, o něco jsem zavadil nohou, zavrávoral a místo o vlastní dopad jsem se staral o nádobu s vodou. Rozplácnul sem se tam, rychle zvedl oči k rukám a tiše zasténal, když jsem viděl jak v nich držím zespoda rozbitou a teď už prázdnou nádobku.

Na malou chvíli jsem zase zaspal a věřil jsem tomu, že bych dokonce i usnul, jenže najednou mi cosi zavadilo o ocas a slyšel jsem nějaký dopad za sebou. Chvíli jsem zůstával nehnutě ležet a přemýšlel jsem, jestli se o dotyčného budu zajímat, ale místo jakéhokoli vstávání jsem akorát švihl ocasem do země a tiše zavrčel. Má zvědavost mě ale přeběhla a tak jsem se nakonec přeci jenom postavil na nohy. Křoví zašustělo a bylo mi jasné že mojí černou srst už tolik dobře nekryje, když jsem postával na všech čtyřech. I tak mi chvíli trvalo, než jsem se z něj vůbec vymotal a podařilo se mi z něj vystrčit alespoň hlavu, kterou jsem otočil na nezvaného hosta, který podle všeho nehledí pod své vlastní nohy. To by se mu mohlo v podsvětí vymstít. Okamžitě jsem ho propálil rudýma očima a změřil si ho pohledem. Byl to... kluk, v podstatě. 

Jen jsem tam ležel a smutně sledoval poslední kapičku vody, jak dopadá na vyprahlou zem. Když se ale to o co jsem zakopl zvedlo zpod mé nohy, rychle sem se překulil na stranu a pozoroval jak to švihlo do země. Chvíli jsem to jen pozoroval, než to vjelo do křoví, které zašustilo a zrovna když jsem se začal zvedat z něj vykoukla velká lebka s rudě zářícíma očima. Jak jsem se zvedal, setkal jsem se s těma očima zhruba ve výšce mých očí, zarazil se a jen do nich překvapeně hleděl. Vypadalo to sice hrozivě, ale nelekl jsem se a to hned ze dvou důvodů. Za prvé, pokud by mě to chtělo napadnout už by se to dávno stalo a za druhé... odněkud jsem tu lebku znal, ikdyž jsem si jí teď nedokázal zařadit. Zvedl jsem se tedy úplně a dál pozoroval ty oči, které mě propalovaly pohledem. Po chvilce mi to už nedalo, naklonil jsem hlavu na stranu a zeptal se "neznáme se odněkud?".

Mé oči se setkaly s očima toho kluka. Byl jsem překvapený že nevyváděl ani nic jiného a tak jsem neměl důvod se chovat nějak jinak. Kromě toho to nebyla situace abych se musel zachovat nějak agresivně. Chvíli mlčel nic neříkal a zvedal se ze země. S jeho hlasem jsem se rozhodl narovnat a vylézt z mého úkrytu, které mi poskytovalo křoví. Musel jsem se od kluka trochu vzdálit, abych ho neshodil a vůbec abych se na něj mohl pořádně otočit. Teď jsem stál kousek před ním a pořádně jsem si ho mohl prohlédnout. Jeho obličej mi byl povědomý a tak jsem se okamžitě snažil vybavit odkud. Chvíli mi to zabralo nějaký čas, ale nakonec jsem si povzdechl a lehce rozevřel tlamu.

"Nevybavím si tvé jméno, ale ano už jsme se viděli," odpovím mu na jeho otázku hlubokým hlasem a znovu si ho přeměřím pohledem, dokud se plně nenarovnám a dostanu jakéhosi pevného postoje. Výškový rozdíl mezi námi dvěma byl teď opravdu viditelný.

"Docela mě udivuje že tě tu vidím, podsvětí není zrovna zábavným místem pro každého," vypadne ze mě po chvilce, než se zadívám na nějaký předmět v trávě, který se mi zaleskne pod nohama. Zaujatě k němu skloním hlavu, ale pozornost na něm dlouho neudržím, když se zase zadívám na mladíka. 

Tvor přede mnou se začne zvedat a pomalu vyleze z křoví. Byl mnohem větší, než jsem čekal a nakonec se jeho hlava tyčila kousek nad tou mojí, ale jelikož stál na čtyřek a já stál rovně, znamenalo to, že je mnohem větší než jsem byl já. Ten pohled mi ještě víc řekl, že už jsem ho někde musel vidět a když na mě promluvil hlubokým hlasem, že si sice nevybavuje moje jméno, ale už jsme se opravdu viděli, bylo mi to hned jasné. "Elias" vyřiknu a na tváři se mi rozjede široký úsměv "úplně jsem na tebe zapomněl a to to není tak dlouho co jsem se viděl s Fenem".
Když se pak podiví nad tím, že mě vidí v podsvětí, jen se zarazím "copak já v podsvětí, ale co, že ty nejsi spolu s Fenem? A neblázni, až na pár drobných detailů bylo zatím podsvětí bezva" řeknu a rozhlédnu se kolem.

Hleděl jsem na něj a dost mě překvapí jeho vykřiknutí mého jména. Prudce hodím ocasem do strany a vyvalím na něj oči. Pamatoval si moje jméno a když pokračoval dál, poslouchal jsem ho. Jeho úsměv na tváři mi připadal hrozně zvláštní, možná protože jsem ho předtím neviděl a vůbec...

"Eh? S Fenem?" zeptám se ale nakonec se posadím a rozhodnu se mu odpovědět na otázku. tenhle kluk byl zvláštní a z nějakého důvodu jsem na něm držel pozornost zcela nenuceně. Byl to právě on, který mi vrátil mou hůlku. 

"Řekněme, že jsme našli způsob, díky kterému se můžu libovolně pohybovat po dobu tří dnů, řeknu a nakonec se párkrát rozhlédnu okolo, než chvíli zůstanu hledět někam za Kaela.

"Pokud se budeš držet v Západním království, budeš pomerně v bezpečí, ale hranice tady znamenají smrt. Většina démonů není příliš tolerantních," dodám, ale bylo mi tak nějak jisté že mu o tomlhe Fen'lin už říkal a pokud ne, je to idiot. "Co vůbec hledáš tak blízko u hranic?" byl jsme zvědavý a stále překvapený, že vidím člověka v podsvětí, i když to teď nebylo už tak neobvyklé, alespoň ne v téhle části království, kde se to do jisté míry tolerovalo, ale právě proto měl Fen'lin tolik nepřátel. 

Sedl si na zem a pozoroval mě když jsem mluvil, při čemž jsem si musel skousnout ret, abych se nerozesmál, když mě napadlo ho přirovnat k obrovskému psovi koukajícího na člověka, který právě dělá něco zajímavého. Řekl mi, že se teď může od Fena libovolně vzdálit na dobu tří dnů a pak se zahleděl někam za mě, směrem k hranici království. Pak řekl, že pokud bych se vydal za hranice, byla by to téměř jistá smrt, jelikož většina démonů není tak tolerantních a zeptal se mě co dělám tak blízko hranic. "Vlastně jsem měl tak trochu v plánu podívat se za hranice a do jiných království" zasměju se trošku nervózně a ohlédnu se na hory, které dělily jedno království od druhého. "Nechtěl jsi někdy prozkoumat jak to vypadá i jinde? Co takhle se tam jít podívat spolu... třeba jen na chvilku" řeknu a podívám se na Eliase s prosebným výrazem a plamínky dobrodružství v očích.

Sledoval jsem mladíka a opravdu mě pobavil jeho nefalšovaný úmysl, se kterým se chtěl podívat do jiných království. Chtěl jsem mu sdělit, že to není až tak dobrý nápad, ale ani já sám se tomu nebránil. Dokonce nabídl, jestli se k němu nechci přidat a jeho prosebný výraz byl k nezaplacení. Od doby co mě Ireth učila různým emocem, jsem je o to více chápal a rozuměl jim, věděl jak jim čelit a dokázal je rozlišit, díky tomu jsem mohl mladíkovi naproti o tovíce porozumět, stejně tak jako jeho požadavkům.

"V plánu... abych pravdu řekl jsi opravdu troufalý, ale líbí se mi tvé odhodlání," odpovím a chvíli ho ještě sleduji, než se postavím a dojdu až k němu, než si ho jednou pomalu ale velmi pomalu obejdu a zastavím se až vedle něj.

"Procestoval jsem podsvětí a různá království, setkal jsem se s tisíci démony rozlišných názorů a věř že 98% z nich ti půjde po krku jakmile tě uvidí na své půdě. Tohle je jejich říše, jejich pokrytectví a egoismus jim nedovolí nechat někoho jako tebe, volně pochodovat po říši, která patří jim, jsi na to připravený?" upozorním mladíka na rizika, kterým se tady nevyhne a nemůžu uvěřit vlastním uším, že Fen'lin proti tomu nic nenamítal. Leda by o tom nevěděl. Mladík si očividně nepřiznával, jak moc velká chyba by byla jít někam takhle sám, i přestože byl silný a tu sílu jsem z něj mohl jasně cítit. Ale i já se na některá místa neodvažoval a jedno z království, kterému jsem se vyhýbal jako čert kříži, bylo kousek za námi. 

"Rád s tebou půjdu, alespoň zmírním riziko tvého úmrtí tak o 30%, jen mi už sakra řekni své jméno... nebaví mě nad tím pořád přemýšlet," vypadne ze mě a kdybych mohl, pousmál bych se. Takhle jsem akorát rozevřel tlamu o něco více a vydechl horký vzduch, než jsem do mladíka lehce strčil abych mu dal najevo, že kdyby šel po svých, trvalo by to dlouho. Neměl jsem proti němu nic od doby, co mi ohlídal hůlku a tak jsme byl ochotný ho vzít na svá záda, bude to rozhodně bezpečnější než letět a já... létání nenáviděl.

Elias mě pozorně sledoval zatím co jsem mluvil pak mi řekl, že jsem troufalý, ale líbí se mu mé odhodlání, načež se zvedl, párkrát mě obešel a zastavil se po mém boku. Řekl mi, že už procestoval různá království a setkal se s tisíci démony a tak ví, že mi kvůli jejich povaze a chování půjde většina po krku. Zeptal se jestli jsem na to připravený a na to jsem zareagoval jen úsměvem a lehkým navýšením magické energie ve svém těle, až trocha dokonce unikla z mého těla ven. Nebál jsem se, smrtelných situací jsem už pár zažil a zvykl jsem si věřit svým schopnostem, které mě z většiny situací dokázali dostat a když ne, měl jsem to štěstí, že jsem měl správné lidi po boku.
Po další chvilce mi řekl, že se ke mě rád přidá a já se znovu rozzářil při pomyšlení na cestování po dalších královstvích. Když mi, ale řekl abych mu konečně řekl své jméno na které si stále nemohl vzpomenout, na oko jsem se zamračil, jako bych se smrtelně urazil a chvilku tak zůstal, než jsem se zase usmál a řekl "Kael... mé jméno je Kael". Pak do mě lehce strčil a pohodil hlavou směrem ke svému hřbetu, chvilku mi trvalo, než jsem ho pochopil, ale když se tak stalo, nevěřícně jsem na něj vyvalil oči "vážně můžu?". Opatrně jsem se ho dotknul rukou a přejel mu po zádech, které byly až nepříjemně moc vysoko. Nadzvedl jsem jednu nohu a druhou se pomocí Evade odrazil abych vyskočil až na něj. Sedl jsem si, poposunul se kousek dopředu a chvíli přemýšlel kde bych se ho mohl chytit. Lehce jsem se dotknul jeho rohů, než jsem usoudil, že by to asi nebylo vhodné a tak se ho chytil za ramena, která díky velkým svalům vystupovala z těla do stran. Nesedělo se na něm zrovna dvakrát pohodlně, ale přesto jsem byl naprosto nadšený vůbec z té možnosti, že mě sveze.

Prý si nemám na to, že mě veze moc zvykat a radši se chytit srsti, jelikož mě neměl v plánu sbírat ze země. Sotva jsem se ho pevně chytil, už vyrazil a se mnou to škublo dozadu, takže jsem se radši přikrčil za jeho mohutnou hlavu a rohy, ikdyž jsem mezi nimi stále vykukoval kam jedeme. Nedivil jsem se, že mě radši vezl, i kdybych použil své schopnosti, stejně bych asi nedokázal vyvinout takovou rychlost, natož ji ještě udržet delší dobu. Po nějaké době se mě zeptá, kam bych se vlastně rád podíval, trošku se zamyslím a pak řeknu "ty jsi říkal, že jsi procestoval spoustu království. Ukaž mi to, které se nejvíc liší od Západního". Rychlost jakou se kolem míhal svět před očima byla neuvěřitelná a měl jsem co dělat, abych si dokázal všímat věcí kolem nás, proto jsem se převážně díval dopředu a užíval si tu rychlost.

Běžel jsem rychle a nezdržoval jsem se s žádnými démony, na které jsme po cestě mohli narazit. Chvíli bylo ticho, ale v momentě kdy řekne, že mu mám ukázat to, které se nejvíc liší od Západního království, rozevřu tlamu a hlasitě zavrčím. Kdybych mohl, dostal bych tik do oka, ale k mému štěstí jsem na lebce neměl žádnou možnou mimiku. To si ze mě dělá srandu? Chce abych ho vzal... Nelíbilo se mi to a z toho místa jsem měl hrůzu dokonce i já.
"Myslíš.... to vážně?" vypadne ze mě, než se najednou prudce zastavím až se na malý moment kolem nás rozvíří písek. Stáli jsme na poušti a kolem nás bylo jenom pár mrtvých stromů, které i přesto rostli svým jiným způsobem. Podsvětí se od lidského světa lišilo a stejně tak to bylo s nečitelným počasím.
"Došlo ti snad, že průchod mezi hranicemi je zakázaný a přesto chceš abych tě vzal na to nejhorší místo v podsvětí?" řeknu jakoby si snad měl dělat srandu a já se chtěl ujistit o tom že vtipkuje, ale co když to myslel vážně?
S povzdechem zvednu hlavu a zadívám se směrem na Severní království, kde se v obrovské dálce tyčily honosné, černé mraky a na chvíli ztuhnu. Jestli tam půjdeme, budou problémy a nebyl jsem si jistý, jestli bych ho dokázal ochránit.
"Jsi vážně troufalý... možná až hloupý," odfrknu si a bez dalších slov prudce vyrazím směrem na Sever, přímo do bouře, která už z dálky dle mraků vypadala opravdu hrozivě.

Zeptal se mě, jestli to myslím vážně a prudce zabrzdil, což mě málem přehodilo přes jeho hlavu, kdybych se na poslední chvíli nechytil za jeho rohy. Pak mě obeznámí s tím, že jsou přechody přes hranice zakázané a já po něm chci aby mě vzal na nejnebezpečnější místo v podsvětí. "Netušil jsem, že jsou přechody přes hranice zakázané" odpovím, ale vzhledem k tomu, že jsem při plnění úkolu, který mi Asmodian zadal přebíhal skály na hranicích dvou království a při tom musel danou hranici překročit tam a zpátky snad stokrát, nijak mě to netrápilo. A co se nebezpečí týče, trochu toho nebezpečí bych teď uvítal, abych si mohl otestovat své nově nabyté schopnosti.
Když mi pak řekne, že jsem vážně troufalý, možná až hloupý a přesto vyrazí směrem na sever, směrem k obrovským černým mračnům, jen se ušklíbnu a řeknu "a přesto jedeš se mnou, tak který z nás je tu ten hloupý... a neboj, bude sranda".
Jeli jsme poměrně krátkou dobu, na to jakou vzdálenost jsme urazili a když jsme se začali přibližovat k hranicím, Elias začal zpomalovat až se před ní úplně zastavil.

Spolu s Kaelem jsme brzy dovršily hranic a tak před nimi zpomalým a ostražitě se rozhlédnu okolo. Normálně bychom cestovali i několik dní, ale tohle nám zabralo naštěstí jenom pár hodin, jelikož jsem běžel bez přestávky a tak jsem trochu toho pomalého tempa nakonec uvítal. Alespoň jsem si procvičil výdrž a neustále přemýšlel nad tím, jak moc špatný nápad jít až tady, to byl.
"Severní království je plné Aurinů, démonů kteří vynikají fyzickou silou a jejich jediná touha která je vede vpřed je touha po boji," upozorním mého společníka, který seděl pevně na mých zádech a já ho obdivoval za to, že ještě neupadl. I tak neměl na Fen'liho, který na mých zádech dokázal za rychlého běhu balancovat a odrážet bestie, které se na nás tehdy vrhaly. S povzdechem však popojdu ještě o pár metrů dál, až se okolí kolem nás změní a písčitou poušť nahradí mohutný, temný les.
"Diplomacie tady nefunguje a kdokoli tě může napadnout. Pokud ukážeš že jsi slabý, jsi mrtvý," vysvětlím mu a vzpomenu si na to, když se zmínil o tom, že neví že jsou přechody mezi hranicemi zakázané. Nemohl jsem uvěřit, že mu to Fen'lin nesdělil a tak nad tím zakroutím hlavou. Tohle mu dám sežrat až se vrátíme, teda... jestli vůbec.
"Má to hlavu a patu. Podsvětí je rozděleno na pět říší, z nichž každá má svého vládce, svou kulturu, způsoby žití a své bohy. Vzájemně mezi sebou bojují o moc a území... Už jenom to, že si dovolíme vkročit na území Severního království, nám kreslí terč na hlavu všem démonům, co v něm žijí,", řeknu ve zkratce a doufal jsem že to pochopí, nebyl hloupý ale za to byl hodně zvědavý.

Vyslechnu si veškeré upozornění a vysvětlení, které mi Elias málem tluče do hlavy a přitom využiji toho, že se na chvíli zastavil abych dal odpočinout rukám, které byly úplně ztuhlé z toho jak jsem se křečovitě držel abych z Eliase nespadl. Když skončil s proslovem, seskočím z něj "neboj, budu si dávat pozor" řeknu naprosto vážně "a jestli mě něco sežere, nedělej si s tím hlavu" dodám s pobaveným výrazem na tváři. Pak se otočím směrem dál do lesa, zvědavě se rozhlédnu a vydám se kupředu sice opatrně, ale nicméně poměrně rychle. Nevěděl jsem co mě tu čeká a tak jsem se radši sem tam ohlédl na Eliase, který kráčel vedle mě. "Jaké je tady v tomhle království nejzajímavější místo? Jsou tady nějací tvorové, které nikde jinde nenajdu?" začal jsem se vyptávat, když se nikde kolem nás nějakou dobu neobjevovalo nic zajímavého.

Chvíli jsem nic neříkal, jenom se díval okolo a když můj společník promlouval nad tím že si nemám lámat hlavu s tím, jestli ho něco sežere a ještě vypadal, že se u toho dosti baví, povzdechnu si a zakroutím nad tím hlavou.
"Máš zvláštní typ humoru," řeknu mu, zatímco jsem dával pozor na cestu kolem nás. Upřímně jsem byl rád že je tu klid a že se nic neděje, že nás prozatím nikdo nenapadl, ale to že jsme byli na území Azaela mě ani trochu neuklidňovalo. Nechtěl bych ani pomyslet na to co by se dělo, kdybychom narazili na krále podsvětí... Čím hlouběji jsme šli, tím divnější pocit se mě držel, zatímco můj společník vypadal tak nějak klidně. Už dříve jsem se setkal se silnými Azaelovi bojovníky a i přestože ztratil velkou přízeň některých z nich, stále bylo jeho králostvé v plé síle a chaosu, který tady vládl. Úmyslně jsem se tedy vyhýbal směru, který vedl do paláce na severu.
"Pokud tě zajímají zejména bestie, bylo by chytřejší zamířit k horám," řeknu mu a zadívám se na daleké hory, které se pomalu loemovaly v dálce. "Většina z nich vládně nějakými schopnostmi a jsou agresivní... málokdy tady narazíš na nějakou bestii s myslí, jako jsem já," odpovím a dám se do mírného poklusu, ale nikam jsem se nehrnul.
"Mám na tebe otázku... řekni mi, za jakým účelem jsi navštívil podsvětí?"

Prý mám zvláštní typ humoru.. no, i to je možně řeknu si a stále pokračuji dál lesem, který před námi začal řídnout. Mezi stromy začalo být vidět víc a víc do dáli, až jsem si všiml hor, které se táhli v dálce před námi a Elias řekl, že právě k nim se vydáme, pokud mě zajímají převážně bestie. Dodá ještě, že většina z nich vládne nějakými schopnostmi a je agresivní a málokdy, pokud vůbec narazím na nějakou jako je on, která myslí. Pak trošku přidá do mírného poklusu, což pro mě znamenalo, že musím poměrně rychle běžet abych mu stačil a zeptal se mě proč jsem vlastně tady v podsvětí. Už mu chci říct, že jsem sem šel na průzkum, ale pak si vzpomenu na původní důvod proč jsem tady skončil a lehce si rukou přejedu po hrudníku v místech, kde jsem měl magickou značku, která se stále ještě neozvala. "Původně jsem tady měl určitý úkol... když jsem ho splnil nějak jsem se srazil s Fenem, když jsem chtěl prozkoumat podsvětí a skončil jsem tady s tebou po tom co jsem se s Fenem rozloučil" odpověděl jsem nakonec a radši si v běhu vypomohl schopností Evade abych se neunavil dřív, než potkáme nějakou tu magickou potvůrku.
Bylo zvláštní jaký byl kolem klid na to jak moc se sem Elias nechtěl podívat, už jsme byli na půl cesty k horám, a až na pár malých tvorečků, kteří utekli hned co nás viděli, jsme nikoho a nic nepotkali.

Pozorně jsem ho poslouchal a když jsem si uvědomil že jde vedle mě a nestíhá mému tempou, zpomalil jsem. Upřímně jsem byl rád, že jsme prozatím byli v suchu a na nikoho nenarazili, to bylo to poslední o co jsem stál. Na druhou stranu jsem si říkal, že když už mě mladý kluk dotáhl až tady, mohl bych zjistit nějaké užitečné informace. V momentě kdy ale můj společník začne odpovídat na mé otázky, se na něj otočím, ale nezastavuji se a kráčím pořád rovně.
"Ah, jstejně je zvláštní vidět i jiné bytosti v téhle říši, ne že bych si stěžoval, je mi to jedno... podsvětí se za ta léta hodně změnilo," řeknu jenom tak aby řeč nestála a pokračuji dál k horám, které byly opravdu daleko. Brzy jsme se blížili skrze stromy až k nějaké vesničce, která nám stála v cestě. Už na první pohled se na nás každý z démonů díval a tak se přiblížím více ke Kaelovi a povzdechnu si.
"Drž se blízko mě a tvař se arogantně, lidská podoba je tu sice neobvyklá ale když mi vyskočíš  na záda, mělo by to být v pořádku, měli by tě brát za jednoho ze svých. Jen se tvař nadutě," řeknu mu tak, aby slyšel jenom on mě a když se mě chytí a bez problému mi vyskočí na záda, spražím pohledem všechny okolo a rozklušu se vesničkou dál. V těhle chvílích bylo lepší chovat se jako obyčejná jezdecká bestie a moje hrdost to překousne. Kdysi bych to asi nepřekousl, ale Fen'lin mě naučil mnoha způsobům a i to, jak se vyhnout zbytečným bojům.

V jednu chvíli se před námi rozprostřela nějaká vesnice a Elias se ke mě o něco přiblížil a potichu mi řekl, že bych mu měl vyskočit na záda a tvářit se nadutě a arogantně, aby si každý myslel, že jsem jen další démon. Chytnu se ho tedy za záda a vyskočím na něj. Nasadil jsem svůj nejpřesvědčivější zamračený výraz a všechny kolem pozoroval, jako bych je snad měl praštit, kdyby se ke mě přiblížili. Skrze celou vesnici jsem se bránil nutkání se hlasitě rozesmát a pouze místy, když jsem zahlédl něco zajímavého jsem na své pobavení zapomínal a naopak se musel bránit, aby se mi na obličeji neukázalo nadšení z toho co vidím.
Když jsme byli konečně dost daleko od vesnice, aby mě nikdo neslyšel, hlasitě jsem vyprskl smíchy a svalil se Eliasovi na záda, přičemž jsem nespadl jen díky tomu, že tentokrát nejel plnou rychlostí. Smál jsem se, až mi tekli slzy po tvářích a uklidnil mě až šok z toho, jak Elias poskočil a já málem skončil na zemi. Zase jsem si tedy sedl normálně a pevně se ho chytil, i když jsem i tak každou chvíli vyprskl smíchy, když jsem si vzpomněl na to jak jsem se asi musel tvářit a na všechny ty démony, kteří se tak vážně tváří normálně. Myslel jsem si, že už se nebudu snad žádnému z démonů se zamračeným výrazem moct podívat do obličeje aniž bych se začal smát.
Po nějaké době jsme dojeli až k horám, které byly cílem naší cesty a tak jsem znovu slezl z Eliasových zad a vzhlédl vzhůru. Nad horami byla černá mračna, ale sem tam jsem zahlédl i nějaké magické tvory, kteří létali po obloze kolem hor, jako by tohle snad bylo běžné počasí.

Celou dobu jsem kráčel se zvednutou hlavou a vrčel všechny na okolo. Ucítil jsem pohyb na zádech a tak nějak jsem se raději ani nedíval na Kaela, který mi dost nejistě seděl na zádech. Popravdě jsem po nějaké chvilce neodolal a podíval se na jeho výraz.Šlo mu to docela dobře, až na občasné cukání koutků a já jenom doufal, že to vydrží. Co mě ale tak trochu překvapilo byl jeho následovný výbuch smíchu. Díky všem bohům za to, že už jsme byli poměrně mimo město a démoni nás snad slyšeli jenom okrajově. *To je ale idiot...* pomyslím si ale rozhodnu se to nekomentovat. Po nějaké chvilce jsem se rozklusal a dojeli jsme až k horám, kde mi Kael seskočil ze zad a tak jsem se po malé chvilce přeměnil do své démoní podoby a zadíval se na hory v dálce.
"Hmmm, odsud už bude všechno záležet hlavně na náhodě a na tom, co potkáme," vydechnu. Sotva to však řeknu, ucítím vlnu temné energie a tak vzhlédnu k nebi, kde na černém Irionovi posedával nějaký jezdec a hlasitě se smál. Chvíli jsem si myslel, že se směje nám, ale toi tak trochu nebyla pravda. Brzy jsem si všiml levitujícího muže naproti němu, který ho propaloval nepříjemným pohledem.

Přesunul jsem svůj pohled z hor zpět k Eliasovi a o kus poposkočil, když jsem vedle sebe místo velké bestie na čtyřech nohách uviděl ještě většího démona na dvou. Byl skoro dvakrát tak vysoký jako já, ale díky stále téměř stejné lebce jsem poznal, že je to on, pouze se proměnil. Chvíli jsem na něj zíral a s obdivem si ho prohlížel, než promluvil. Řekl, že odteď už bude vše o náhodě, podle toho co potkáme a jako v odpovědi na to se k nám přiřítí vlna temné magie, ze které mi naběhne husí kůže. Vzhlédnu k místu odkud jsem onu magickou sílu cítil a první čeho si všimnu je černý okřídlený kůň. Hned na to si všimnu, že na něm někdo sedí a hlasitě se směje, ikdyž důvodu jsem se nedobral a kus před nimi se ve vzduchu vznášel nějaký muž. Netušil jsem co je ani jeden z nich zač, ale dokonce ani já jsem nebyl tak bláhový, abych se to snažil zjistit po tom, co jsem cítil tu magickou energii. "Měli bychom se schovat?" houknu na Eliase a doufám, že řekne ano, protože úplný útěk by znamenal přijít o bezvadnou podívanou v případě, že se do sebe ti dva pustí.

Sotva jsem to řekl, objevil se nad námi pár démonů, jejichž magická moc, mě okamžitě "praštila" do obličeje. Na nic jsem nečekal, okamžitě jsem se natáhl ke Kaelovi a změnil nás na stín, díky kterému jsem nás dostal pod jeden z mnoha krajních stromů, které nás tak nějak snad budou krýt. Okamžitě jsem ho pustil a zadíval se na ty dva démony. Bylo to trochu nečekané a byl jsem rád že i Kael souhlasil s tím, že bychom se měli schovat.

"Upřímně, mezi ty dva se nehodlám plést a budu jenom doufat, že si nás nevšimnou, vydechnu a nakonec se posadím pod strom. Byl jsem zvědavý a sice nám přerušili cestu k horám, ale ta magická energie, která z těch dvou sálala, mi nenechala trochu klidu. Až po chvilce si uvědomím, že magickou energii cítím jenom z jednoho, což... si získalo mou pozornost a zároveň mi stanula na vědomí jedna jediná otázka. Kdo je ten démon na Irionovi a proč z něj žádnou magii necítím? Buď ji uměl velice dobře kontrolovat nebo žádnou neměl. Proč by se ale tlemil do očí nepříteli, který je mnohonásobně silnější než on? 

"Je to divné, cítíš to taky?" zeptám se po chvilce mého společníka a zadívám se na něj rudýma očima. 

Jako v odpovědi na mou otázku mě Elias chytil a nějakým způsobem nás dostal téměř okamžitě za do úkrytu stromy. Nevím co přesně udělal, ale bylo to zvláštně nepříjemné, skoro jako by mě na chvíli stlačil a nacpal do vlastního stínu... což vlastně nebylo až tak nepravděpodobné vzhledem k tomu co všechno dokázal. Když pak řekl, že se mezi ty dva plést nehodlá a doufá, že oni si nás nevšimnou, tiše jsem s ním souhlasil a přesunul svou pozornost zpět k nim. Tohle vypadalo, že by mohla být bezva šance vidět pořádný souboj. Ještě chvíli se muž na okřídleném koni smál, když jeho smích přerušil znovu Eliasův hlas, že je něco divné a jestli to také cítím. Nebyl jsem si jistý co přesně myslí, ale zasoustředil jsem se na okolí a poté na ty dva a pak mi to došlo. Ten muž, který se vznášel byl zdrojem oné magické energie, ale ten druhý, který se konečně přestal smát jí neměl ani kapičku. Nebo jsem alespoň žádnou necítil a vzhledem k tomu, že k létání potřeboval magického tvora tak asi skutečně žádnou neměl. Bylo to skutečně zvláštní... neumím si představit jakou fyzickou sílu bych musel mít abych si troufl jít na tak silného uživatele magie. "Myslíš, že je tak silný, nebo tak hloupý, že si troufá na toho druhého?" zašeptám po chvíli v odpovědi k Eliasovi. Ten však ani nestihl odpovědět, protože se jezdec s koněm rozletěli k démonovi, který kolem sebe vztyčil bariéru a vyslal hned několik útoků, které všechny do jednoho vypadali, že by jezdce zabili, kdyby ho trefily. Okřídlený kůň se však prokázal jako úžasný letec a všem se vyhnul, než dostal svého jezdce až k magické bariéře kolem démona.

Sotva jsem zaslechl Kaelův hlas a chystal se odpovědět, mou pozornost zcela přeruší salva útoků, které byly mířené proti démonovi na okřídleném koni. V mžiku jsem se změnil do své dětské podoby abych nebyl tolik nápadný a zamračil se.
"Popravdě... sám nevím," vydechnu zamyšleně a znovu se zadívám na ty dva. Démon na koni se prudce vyšvihl z jeho hřbetu a zaútočil na bariéru démona holou...pěstí? Byli docela daleko, moc dobře jsem na démona bez magie neviděl, ale i tak mě překvapilo to, co následovalo. Bariéra démona rupla jako by tam ani nebyla a vzápětí na to letěl prudce k zemi. Teď jsem si byl jistý jenom jendím, byl to Aurin, musel být. Pozorně přimhouřím oči a chytím se kmenu stromu, zrovna když se od Xaphana vznese vlna magické energie, která by mě bývala smetla, kdybych to nečekal. Brzy však u něj stál Aurin a zapřel pěsti do jeho zbraně. Úžasle jsem sledoval sílu jeho vitaaru, když mu meč ani nepoškodil povrch kůže. Takovou úroveň zvládal pouze jeden jediný démon... nebo se to alespoň povídalo. Jenže...
"Pitomost, to přece není možné," vydechnu zamyšleně a zadívám se na chvíli do země. Ihned toho ale zalituji, když démon vyvolá ohnivou magii a začne bombardovat toho před sebou. Ihned se mi zatřásla zem pod nohama a natěžko jsem polknul. To nemůže být... Blbost.