Elias + Fen'lin

Zadívám se na nádvoří královského paláce a poté na lesy, které ho obklopovaly. Byl jsem skoro spokojený s mým tréninkem, přestože jsem věděl, že dost věcí musím zlepšit. Plánoval jsem však zůstat na nejvýš ještě dva týdny, poté to budou dva měsíce, co jsem neviděl Ireth a... Chyběla mi. Rychle zavrtím hlavou, tyto myšlenky a emoce jsem momentálně nepotřeboval. Za dobu, co jsem byl v podsvětí jsem si osvěžil svůj aurinský trénink. Potřeboval jsem se zbavit strachu a nočních můr, které mě dlouho provázely. Opět jsem ze sebe udělal zbraň, která utlumila své emoce, které v boji nebyly potřebné. Zapřu se o zábradlí balkónu, na kterém jsem stál, než jej přeskočím a roztáhnu křídla. Rychlým pohybem nakreslím runu pro rychlost a zamířím na místo, o kterém mi řekla Nearra. Po jejím území se pohyboval velmi silný démon, který zabíjel vše, na co přišel a byla potřeba ho odstranit. Jelikož její jednotky selhaly, požádala o to mě. Cesta mi netrvala moc dlouho a brzy pod sebou uvidím démona, který se díval směrem k paláci a kolem něj ležela roztrhaná mrtvá těla. Prudce přistanu na zemi a zadívám se na démona, kterého ihned poznám. Jak bych také nemohl, stal se na dlouhou dobu předmětem mých nočních můr a vyvolal ve mě strach, který jsem dlouho nezažil. Teď jsem ho však necítil. Chtěl jsem ho oslovit, ale říkat tomuto tvorovi jménem mého bratra se mi příčilo.
"Už jsem si říkal, kdy se zase setkáme," řeknu klidným, chladným hlasem a zadívám se na démona před sebou.

"Ty," vydechne a rozevře tlamu. neustále jsem ho pozoroval, čekal jsem na jakýkoliv jeho pohyb, náznak toho, že zaútočí. Místo toho však obrátí hlavu a zadívá se na slunce, čekal jsem, co se bude dít, nevyznal jsem se v tvorovi přede mnou. Netušil jsem, co čekat. Až po chvilce se na mě znovu otočí, než rozevře tlamu a začne nenávistně vrčet.
"Jak to, že jsi tady? Alex by měl být v lidském světe," zavrčím. Bál jsem se, že něco udělal Mirys, nebo Aelin, to by si Alex nikdy neodpustil, zároveň jsem však nechápal, co tady dělá. Doufal jsem, že Alex neztratil hlavu úplně a neběhá celou dobu po podsvětí v této formě. Měl přeci Sethara, to by nedovolil, nebo mě vyhledal... A přesto přede mnou stála Alexova bestiální podoba a propalovala mě nenávistným pohledem, před kterým jsem se ještě před necelými dvěma měsíci klepal strachy a nebyl schopný se pomalu ani pohnout.

Odpoví, že může jít kam se mu zlíbí a udělá několik kroků ke mně. Nechtěl mě však napadnout, zatím ne. Zůstanu klidně stát na místě a když se zadívá za mě, vím, že démoni, kteří právě dorazili jsou jeho dalším cílem. Se zavrčením se změní do své druhé podoby a kolem něj se opět objeví velké množství trnů, kterými vysaje životní energii mrtvým démonům, než se rozplyne. Používal schopnosti, které jsem až tolik neznal a proto jsem hodlal použít pár démonů jako návnadu, abych mohl analyzovat, jaké má schopnosti a do jaké míry je může používat. Vynoří se pod nohama jednoho z démonů a omotá se kolem něj, zatímco se zhmotní jen jeho hlava. Sdělí mi, že si může dělat a zabíjet koho chce.
"Pokud nechcete zemřít, zmizněte," řeknu ostatním démonům bez náznaku emoce a dlouho neváhali, než zmizeli. Jen jeden v sevření temného démona nemohl uniknout. Když mi však sdělí, že ví, kde je má rodina a zeptá se, proč jsme tady, stojí mě to velké úsilí, abych zůstal klidný a nezačal opět propadat strachu a panice. Potlačím své emoce ještě hlouběji do svého nitra a zadívám se na nepřítele přede mnou.
"Abych tě zastavil," odpovím jednoduše a na rukou se mi objeví drápy. Věděl jsem, že ho nemůžu zabít, jinak bych zabil i Alexe. Něco jsem však udělat mohl.
"Myslíš, že by tohle Chise chtěla? Vždycky byla proti bezvýznamnému zabíjení. Nepliveš tímto na její památku?" zavrčím na něj. Věděl jsem, že mrtvá démonka byla jediným způsobem, jak se mu dostat pod kůži. Protože na ničem jiném mu nikdy nezáleželo.

Jakmile jen vyslovím jméno démonky, začne drtit démona ve svém sevření a v jeho očích se objeví čistý vztek. Vysloví její jméno a poté dokonce démona pustí a rozejde se ke mně plně zhmotněný. Zeptá se mě, proč by mi neměl vzít, někoho na kom mi záleží, když já mu vzal Chise, než se na chvíli odmlčí a po chvilce mi řekne, že jsem ten poslední, kdo ho může soudit, zda pošlapal její památku.
"Chtěla zemřít," zavrčím na něj a probodnu ho pohledem.Zeptá se mě, proč si myslím, že ještě nezabil nikoho z mé rodiny, což u mě vyvolá zlostné zavrčení a když poznamená, že ho nechci zabít, přikývnu.
"Ne, nezabiji tě, to však neznamená, že tě nechám volně pobíhat a vraždit," zavrčím. Věděl jsem, že mou jedinou šancí je mluvit o Chise, buď ho donutím poslouchat, nebo ho jen vytočím a zaútočí na mě. V tom případě ho budu muset omráčit. Podruhé se zabít nenechám. Nehodlal jsem tady umřít.
"Umírala, věděli jsme to oba! Byl jsi jen moc sobecký na to, aby jsi ji dopřál klidu, po kterém toužila! Dlouho byla v bolestech, snažila se je skrývat, protože s námi chtěla být co nejdéle. Chtěla to ukončit, prosila mě o to! Neřekla ti to jen proto, že by jsi to nedovolil. Sobecky bys ji držel při životě, i přesto, že by neuvěřitelně trpěla, aby jsi o ni nepřišel, ale bylo to nevyhnutelné, nemohli jsme jí pomoci," řeknu mu pevným hlasem, ve kterém nebyl ani náznak lži.

Alespoň jsme se dostali k hlavnímu problému a to k tomu, proč mě nenávidí. Bylo to kvůli Chise, vinil mě z její smrti, kterou jsem bez pochyb zavinil já, měl jsem na rukou její krev, ale ona si to přála ukončit. Aby její smrt byla rychlá. Nechtěla umírat dlouhé měsíce v agónii. Viděl jsem, jak je vzteklý a když jeho rudé panenky zmizí, věděl jsem, že je zle. Stále se však nehýbal až po chvilce se zeptá, jestli bych to samé udělal pro někoho z mých blízkých.
"Ano, kdyby nebylo jiné východisko," odpovím bez zaváhání. Ano, udělal bych to, i kdyby mě o to prosila Ireth, snažil bych se jí zachránit, ale kdybych věděl, že je konec... Respektoval bych její přání, i když by každá má sobecká touha křičela, ať to nedělám, že je stále naděje. Ukončil bych její trápení a sám následoval za ní. Z myšlenek mě vytrhne až bestie přede mnou, který začne opět mluvit o Chise, znovu se mu objeví panenky a prudce se vyřítí proti mě s drápy a trny. Posilním své drápy temnou magií, abych trny mohl přeseknout a začnu se před zuřícím tvorem bránit. Blokovat jsem jeho rány a přesekával trny, které na mě posílal, i když jsem k tomu musel používat temnou magii, abych je vůbec přesekl.
"Chise byla důležitá i pro mě! Byla jako malá sestřička! Myslíš, že mi netrhalo srdce jí takto vidět? Prosila mě o to dlouhé měsíce v bolestech, abych to ukončil, než jsem svolil! A to jen tehdy, když jsem se ujistil, že ví co chce! Zbýval jí už jen měsíc, ty pitomče! Co je špatného na tom, když někdo chce důstojnou a rychlou smrt a nechce umírat měsíc jako zvíře v ukrutných bolestech?!" zařvu na něj, aby se má slova k němu dostala, zatímco jsem se bránil před jeho zuřivými útoky. S každým slovem jsem však vytvářel tenké, v přítmí lesa skoro neviditelné, struny, které jsem přichytával a omotával kolem jeho těla. Zatím však nebyly k ničemu přichycené, takže jsem ani nemohl cítit. Jakmile však domluvím, prudce máchnu křídly a přeletím mu přes hlavu, zatímco všechny struny přichytím k okolním stromům. Bylo jich několik stovek a i když by tohle s lehkostí stačilo k uvěznění většiny démonů, tohle byla Alexova bestiální forma a počítal jsem, že bude trvat tak dvě až tři vteřiny, než se z toho dostane, i když jsem neustále jeho tělo omotával dalšími a dalšími strunami.
"Bylo vážně sobecké splnit poslední přání umírající dívce? V našem pátrání po způsobu, jak ji zachránit jsme byli neúspěšní, nijak jsme nepokročili, věděla to. Zbýval jí poslední měsíc a když se její bolest stala nesnesitelnou, chtěla, abych to ukončil. Chtěla, aby jsme si ji pamatovali takovou, jaká byla, ne dívku, která blouzní, šílí v bolestech a oba nás prosí, abychom to ukončili. Věděla, jak by tě ranilo, kdyby o to prosila tebe a taky, že bys to nikdy neudělal a nedovolil," řeknu už klidněji, ale stále jsem byl ve střehu, věděl jsem, že zase zuřivě zaútočí, ale tohle... Se dalo vyřešit pouze slovy.

Stál jsem a díval se na záda démona, k mému překvapení se ze strun nesnažil dostat, ale jen v nich visel a vydechl jméno Chise. Až teď se na něj přestanu dívat jako na nemyslícího, vraždícího tvora a zkusím si uvědomit jeho situaci. Probudil se nejspíše v hlíně, ze které se musel sám vyhrabat do světa, který neznal. Do světa, kde se ho snažili všichni zabít. Až potkal Chise, která se pro něj stala vším. Vzpomenu si na slova Chise, kdy mi říkala, že si myslí, že náš společný přítel nejspíš nechápe koncept emocí. S povzdechem se ostražitě rozejdu kolem démona a provleču se mezi strunami. Jako jejich tvůrce jsem naštěstí přesně věděl, kde jsou a tak nehrozilo, že se do nich zamotám. Démon na mě naštvaně zasyčí, abych zemřel, ale ignoroval jsem ho a byl jsem rád, že se stále nesnaží dostat ze svého 'vězení.' Dojdu až před něj, ale stále udržuji relativně bezpečnou vzdálenost, abych v případě nebezpečí stihl zareagovat. Vzal jsem mu jedinou osobu, na které mu záleželo, ke které choval city, kterým nerozuměl a nejspíše byl teď sám zmatený. Při tomto uvědomění mi začalo být démona trochu líto. Jindy bych ho vysvobodil z jeho utrpení smrtí, ale tím pádem bych zabil Alexe, takže mu budu muset pomoci jinak.
"Mluvila o tom, že tě pojmenuje, než... Bude pryč. Říkala, že pro tebe konečně našla vhodné jméno, ale nechtěla mi ho říct... Jak se jmenuješ?" zeptám se ho tónem, ve kterém nebyly žádné emoce, přestože jsem chtěl působit mile, vlídně, přátelsky. Pustit na povrch emoce by mi to umožnilo, ale taky by to dalo volný průchod strachu, který bych stále cítil už jen při pohledu do těch očí a to jsem si dovolit nemohl.

Naštvaně na mě zavrčí a propálí mě pohledem, po chvilce však hlesne zamyšleně nad jménem. Doufal jsem, že si ho pamatoval, ale i kdyby ne, byl jsem si celkem jistý, že ho Chise napsala do toho dopisu... Dopis! Já mu ho nedala pak na něj úplně zapomněl! Tehdy zmizel, aniž bych s ním mohl mluvit, nebo mu cokoliv dát. Prostě se vypařil. No jo... Ale kam jsem ho dal? Z přemýšlení mě probere až démonův hluboký hlas. Jeho jméno bylo Elias. Znovu se na mě díval těma hrozivými očima a až teď si všimnu, že se mu struny zařezávaly do kůže a po těle mu stékaly pramínky krve. Nevypadalo to, že by si toho však všímal. Rozevře tlamu a uvidím, jak se všechny struny napjaly, chtěl se pořádně nadechnout, ale tenké drátky mu v tom zabraňovaly. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, že ho pustím, stejně se odtamtud mohl kdykoliv dostat, jen kdyby použil svou magii a znovu se rozplynul v temnotu. Na druhou stranu... Možná je to to jediné, co ho drží od toho, aby na mě zaútočil, i když by se odtamtud snadno dostal.
"Eliasi..." řeknu jeho jméno a zadívám se na něj.
"Chise ti nechala dopis," řeknu, už jsem si vzpomněl, kde jsem ho nechal, ale... Cesta nebyla zrovna nejkratší a nejbezpečnější...

S dalším jeho nádechem popraskají další struny, ale vypadalo to, že ho zmínka o dopise zajímala. Jenže nerozuměl. Nechápal jsem pořádně čemu, ale... Někam se dostáváme. Vypadalo to, že se chce pohnout, ale struny ho zastaví. Hned na to se rozplyne v temnotu a struny dopadnou na zem. Nechám je zmizet a obezřetně sleduji, jak se démon opět zhmotnil na místě. Byl jsem rád, že po mně ihned nevystartoval, přestože jsem na to byl připravený, znovu se však zeptá na dopis a bylo vidět, že se o něj opravdu zajímá.
"Napsala ho pro tebe, protože jinak se s tebou rozloučit nemohla... Měl jsem ti ho dát, ale zmizel jsi tak náhle a od té doby jsme se neviděli... Je uložený v mém bývalém domově na území Mephistophela, můžeme se tam zastavit s dám ti ho," navrhnu. Myšlenka na to, že bychom spolu někam cestovali se mi až tolik nezamlouvala, pořád jsem ho považoval za nepřítele, ale pokud to znamená, že pomůžu Alexovi, byl jsem ochotný to risknout.

Zavrčí, vypadalo to, že ze společného cestování je stejně nadšený, jako já. Ale také jsem viděl, že nad tím přemýšlí a věděl jsem, že ten dopis bude chtít. Bylo to to jediné, co mu zůstalo po Chise a on se toho jen tak nevzdá. Tehdy se na ni upnul, nic jiného ho nezajímalo, jen ona. Nakonec přijme moji nabídku a promění se do své původní podoby. Zafouká vítr, který mu šátek přehodí přes hlavu a najednou v lidském oblečení a se zakrytou lebkou nevypadal tak děsivě.
"Je to celkem dlouhá cesta, ale zítra odpoledne bychom tam měli dorazit, pokud se ihned vydáme na cestu," řeknu mu a ostražitě sleduji, jak jde ke mně. Zastaví se tak na dva metry od mě a zůstane stát. Po chvilce si povzdechnu a přistoupím k němu ještě blíže.
"Na území Nearry nikoho nezabijeme a i když u Mephistophela mi je to jedno... Nebudeme na sebe strhávat zbytečnou pozornost, jasný?" řeknu mu důrazně, než máchnu křídly a vznesu se do vzduchu. Pěšky by cesta trvala asi týden a já to chtěl mít co nejrychleji z krku.

Chvíli to vypadalo, že mě bude následoval po zemi, ale najednou mu ze zad vyrostou obrovská, černá křídla nejspíše z jeho temnoty vznese se do vzduchu. Jakmile byl v mojí výšce, máchnu křídly a zamířím přímo k mému starému domovu. Měl jsem na něj mnoho vzpomínek a dokonce jsme ho jednou navštívili všichni tři. Já, Chise i Elias. Violet si tehdy Chise velmi oblíbila, ale z Eliase nebyl vůbec nadšená. Bála se jak mě, tak i jeho. Tiše si povzdechnu, Violet tam tentokrát nebude a tiše jsem doufal, že ten dům ještě stojí. Elias se mě najednou zeptá, jestli toho démona nemám rád, pootočím hlavu, abych na něj viděl a zadívám se mu do očí.
"To je slabé slovo," procedím skrz zuby a zamyslím se nad tím, jak tohle Eliasovi vysvětlit. Podle Chise nerozuměl emocím, takže popsat mu co cítím by bylo na nic. A navíc, moje nenávist vůči otci byla v našem případě velmi snadná na popsání.
"Je to něco podobného, co momentálně cítíš vůči mě. Vztek a nenávist," odpovím s pokrčením ramen. Tyhle dvě emoce byly jasně vidět v jeho očích a chování. Zajímalo by mě, jestli dopis od Chise něco změní, nebo si ho přečte a bude to nastejno. Jestli se mě poté pokusí zabít. Doufal jsem, že mu v dopise Chise vysvětlila své rozhodnutí, že to bylo její přání. Třeba její slova, i když na papíru, znovu uklidní krvelačného démona jako před lety.

Opět se mezi námi rozhostí ticho, upíral jsem svůj pohled před sebe a až po chvilce si všimnu, že mě Elias nenásleduje. Okamžitě roztáhnu křídla a zabrzdím, než s nimi párkrát máchnu a dostanu se zpátky na město. Na zemi si všimnu něčeho velkého, černého a tak přitisknu křídla k tělu a začnu padat k zemi. Až několik metrů nad zemí je znovu prudce roztáhnu a zpomalím svůj pád. I tak prudce dopadnu kopyty na zem a trochu se zabořím do půdy pod máma nohama.
"Eliasi?" oslovím ho. Netušil jsem, co se stalo a i kdyby dnes letěl poprvé, dost mu to šlo a nepředpokládal jsem, že by jen tak najednou spadl z oblohy. Nejspíš chtěl přistát, ale netušil jsem proč. Až po chvilce vesnici poznám a zadívám se stejným směrem jako on. Matně jsem si vybavoval, že zde byla velká stáj, na jejím místě však už byl jen schátralý dům. Byli jsme tady, tehdy ještě s Chise. Trvala na tom, že si zde půjčíme koně. Kterého jsme už nikdy nevrátili. Tiše se zadívám na Eliase, bylo mi čím dál jasnější, že stále truchlí nad její smrtí a nemůže se s ní vyrovnat. Chtěl jsem mu pomoct a to hned ze dvou dobrých důvodů. Pomůžu tím Alexovi, ale také to bylo něco, co by Chise chtěla. Tiše si povzdechnu a nechám démona aby vzpomínal.

Démon za mnou ho osloví, ale nezdálo se, že by mu věnoval dostatek pozornosti. Až po hodně dlouhé chvíli se na něj otočí přes rameno a probodne ho rudýma očima. Upřeně se na nějdíval, jako kdyby čekal co řekne, než se na něj otočil.
"Nejsem dobrý v těhle věcech," odpoví směrem k démonovi a hned na to se změní na stín pod nohama černovlasého démona, ve kterém se doslova schová. Démonův stín se prodlouží a doslova se v něm obejví Elias a co démon mohl jasně vidět ze zěmě byly dvě rudě žhnoucí panenky. "Budu cestovat takhle, je mi to pohodlnější," vysvětlí a zůstane skrytý v jeho stínu. Démona to nijak neomezovalo, jen mohl cítit nepříjemný pocit, jako kdyby se někdo vázal na jeho tělo, což v podstatě byla skutečnost, díky tomu mohl cítit Eliasovu přítomnost, jakoby byla jeho součástí a přitom nebyla. "Leť," řekne prostě a naposledy se obrátí ve stinné formě ke stájím, které tam už nebyly.

Až po delší době se otočí na mě a chvíli nic neříká, než pronese, že v těchto věcech není dobrý. Netušil jsem, jestli myslí pocity, nebo létání a tak jen mlčím. Když se však změní na stín a doslova zmizí v tom mém, moje srdce začne tlouct mnohem rychleji a přeběhne mi mráz po zádech. Díval jsem se na svůj... Ne Eliasův stín, ze kterého na mě koukaly dvě žhnoucí panenky. Řekne mi, že bude cestovat takto, že je to pohodlnější, jako by se nic nedělo. Ztěžka polknu a pokusím se ještě víc potlačit své emoce. Strach jsem si dovolit nemohl. Když mi přikáže, abych letěl, jen si povzdechnu a snažím se ignorovat jeho přítomnost, kterou jsem neustále cítil. Bylo to, jako by mi dýchal na krk. Odrazím se od země a znovu se vznesu do vzduchu. Čím dříve tam budeme, tím lépe. Hodlal jsem cestoval i přes no, pochyboval jsem, že bych dokázal usnout nebo jen odpočívat v jeho přítomnosti. Navíc jsem to chtěl už mít za sebou. A tak jsem letěl směrem ke hranicím, k místu, které mi bylo domovem pro tolik let a měl jsem na něj mnoho vzpomínek.