Elias + Fen'lin

Dával jsem pozor na cestu s čím blíž jsme byli k Mephistophelovi, tím ostražitější jsem byl. Doufal jsem, že mě ve vesnici nikdo nepozná, mohly by z toho být problémy a i když jsem jak já tak i Elias byli silní, nechtěl jsem zjišťovat, kolik démonů porazíme, než sami padneme. Tiše si povzdechnu a po několika hodinách ticha mě překvapí Eliasův hlas. Bylo to, jako by zněl přímo v mojí hlavě, nebo mi něco našeptával přímo do ucha. Byl to nepříjemný pocit, ale nedám na sobě raději nic znát.
"Mnoha věcmi, Eliasi. Otcem, mou rodinou, Chise, tebou..." odpovím zamyšleně a podívám se pod sebe, jako bych snad démona někde hledal. Bylo to jako mluvit sám na sebe, nikoho jsem neviděl a přesto cítil něčí přítomnost.

Něco se začne zhmotňovat kousek od mé hlavy, okamžitě mi ztuhnou všechny svaly, byl jsem připraven se jakkoliv bránit před útokem, ale místo toho se jen zhmotní jeho hlava a zadívá se na mě rudýma očima. Znovu se uklidním, dokud nemá dopis, nezabije mě. Potom to už ale bude horší. Nijak mě neomezoval v pohybu, ani mi nezacláněl, proto ho nechám tam, kde je a nijak to nekomentuji. Zeptá se mě, proč ho oslovuji jménem a rozevře tlamu, jinak se však nehýbal a nevypadalo to, že by mě chtěl kousnout.
"Jsi také osoba, která má city, i když je neumí pojmenovat. Máš jméno a kdybych tě oslovoval jinak, třeba jako věc, nebylo by to správné..." odpovím a hned na to přijde další otázka. Ptal se na Chise.
"Záleželo mi na ní, měl jsem ji opravdu rád. Chybí mi, ale s tím už nic nenadělám," povzdechnu si.
"Naše setkání přináší vzpomínky. Snažím se vybavit si jen ty šťastné, kdy jsme byli jako rodina. Myslím, že takhle by chtěla, aby jsme si ji pamatovali," řeknu a i když jsem potlačoval své emoce, na tváři se mi objevil jemný úsměv.

Zeptá se mě, jak pozná, co je správné a co špatné, trochu se zarazím, byla to těžká otázka a chvíli jsem netušil, jak na ni odpovědět.
"Prostě... To cítíš... Když to ale vezmu z jiné strany... Špatné je to, co ubližuje ostatním, správné, co jim pomáhá... Ale záleží také na úhlu pohledu. Když někoho zabiješ v sebeobraně, nebo protože je to špatný člověk a ublížil mnoha lidem před tebou, děláš správnou věc. Pokud však pomůžeš někomu se špatnými úmysly... Neseš vinu stejně jako on," odpovím, ale vím, že má odpověď není ani zdaleka dostačující.
"Já... Nevím jak na to lépe odpovědět... Je to hodně subjektivní, každý je schopen zajít jinak daleko, má své hranice jinde, pokládá za správné jiná řešení... Někteří vládci pokládají za správné, že vládnou své říši pevnou rukou a jejich říše prosperuje... Lidé v tom království ho však můžou vidět jako tyrana," povzdechnu si, přišlo mi, že se do toho stále více motám a tak toho raději nechám. Byl jsem také rád, že Elias zalezl zpátky mého stínu a jeho hlava nebyla nebezpečně blízko té mé. Když však zmíním Chise, zavrčí a zeptá se, jak můžu vědět, co by chtěla.
"Cestovali jsme společně mnoho let, když někoho znáš tak dlouho, víš, jak by se v určitých situacích zachoval. Víš, co má rád, co nesnáší, z čeho má strach... Naučíš se o něm spoustu věcí a čím více někoho znáš, tím lépe dokážeš odhadnout, co by chtěl, co by udělal... Můžeš toho využít a někoho překvapit, udělat pro něj něco nečekaného... Nebo pokračovat v tom, co dělal. Chise byla jedna z nejhodnějších démonek, co jsem potkal. Záleželo jí na nás, byli jsme pro ni jako rodina a... Když máš rodinu, chceš, aby její členové byli šťastní," pokusím se vysvětlit další složitou věc a nejspíš se do ní zamotám ještě více.
"Jednoduše... I důvod, proč chtěla zemřít byl, aby jsme si ji pamatovali jako veselou, energickou dívku a ne jako démonku, která své poslední momenty strávila v agónii a nedokázala se sama o sebe postarat," dořeknu a snad poprvé jsem alespoň trochu spokojený se svým vysvětlením.

Elias jen cosi zamručí a zůstane potichu. Chtěl jsem se na něj podívat, ale když se rozhlédnu okolo, dojde mi, že je stále v mém stínu a jen cítím jeho přítomnost. Povzdechnu si a doufám, že jsem ho svými slovy jen nezmátl. Ale pochyboval jsem, že tomu bude rozumět. Čím více jsem toho o něm věděl, čím více jsem se mu snažil porozumět, tím více mi ho bylo líto. Doufal jsem, že dopis od Chise mu trochu pomůže. Ale jak by mohl? Možná v něm vyvolá emoce. Emoce, kterým nebude rozumět. A budu jediný, kdo mu bude moct je pomoci, když ne pochopit, tak pojmenovat.
"Eliasi?" oslovím ho a už se ani nepokouším na něj podívat, místo toho se dívám přímo před sebe.
"Kdyby jsi něco cítil a nedokázal to pojmenovat... Zkus mi to popsat, pokud tedy chceš... Možná ti s tím pomůžu, tedy alespoň ti ty emoce pomůžu pojmenovat," nabídnu mu s povzdechem. Měli jsme ještě dost času, mohlo být něco kolem třetí, čtvrté ráno a předpokládal jsem, že do mojí rodné vesnice dorazíme okolo sedmé ráno.

Znovu zamručí a rozhostí se mezi námi ticho, jenže najednou se začne zhmotňovat a dřív, než se vzpamatuji, padal dolů. Zadívám se na něj a čekám, až si nechá narůst stínová křídla, když najednou stíny vyrazí proti mě. Omotají se mi kolem těla a částečně i křídel. Lehce vyjeknu, když začnu padat dolů a nemohl jsem ani nabrat rovnováhu kvůli stínům, které byly kolem mého těla. Začal jsemse různě přetáčet ve vzduchu a úplně ztratil orientaci. Když začalo být jasné, že se ve vzduchu neudržím, obalím své tělo velkým množstvím temné magie, abych si při pádu nezlámal kosti. I přesto byl dopad velice tvrdý. Zamručím, položím si ruku na hlavu na místo, od kterého jsem se praštil a vyškrábu se na nohy. Obklopovala mě temnota a byl jsem si celkem jistý, že i když je noc, mělo by jít alespoň něco vidět. Natáhnu ruku, abych vyvolal elektřinu a použil ji jako světlo, jenže... To nešlo. Nedokázal jsem použít magii.
"Eliasi?" zavolám do tmy.

Zaslechnu tiché zamručení od Eliase a trochu se uklidním, že tady nejsem sám. I když být v temnotě s tvorem jako on nebyla žádná výhra. Zaslechnu jeho těžké kroky, které mířily ke mně a vysloví mé jméno. Udělám pár kroků do strany a brzy narazím na stěnu, ohmatám ji, byla kamenitá, rovná, jen na některých místech popraskaná nebo s malými výstupky. Podívám se přímo nahoru a uvidím jen tenkou čáru noční oblohy, která se táhla jako dlouhá jizva. Nejspíš budeme v jakési propasti.
"Skvělé," zavrčím a pokusím se vzlétnout, hned se mi však křídla zarazí o stěny, které byly moc blízko u sebe a spadnu zase na zem. Odfrknu si a znovu se vyškrábu na nohy, než se zadívám na Eliase. Ze kterého šly vidět jen dvě rudé panenky.
"Potřebujeme světlo, ale nefunguje tady magie," řeknu po chvilce, když se rozhodnu, že nedávat mu, nebo se ptát, co to mělo znamenat nemá smysl. Povzdechnu si a začnu rukama a ocasem šmátrat po zemi, zda nenajdu nějakou větev, která sem mohla spadnout.

Eliasův hlas se rozlehne po okolí a ještě několikrát se vrátí jako ozvěna. Hned na to však domě narazí a málem spadnu na zem. Zmateně se zamračím, přišel mi teď mnohem větší a jiný, než předtím. Než se nad tím však stačím více zamyslet, podrazí mi nohy a skončím na zemi úplně. S povzdechem se posadím a rukou nahmatám nějaký klacek, tedy spíš větev.
"Myslím, že sem Mephistopheles házel démony, kteří ho naštvali, nebo zradili. Nejde tady používat magie, takže je téměř nemožné dostat se ven," povzdechnu si a vylovím v paměti důvod, proč mi tohle místo přišlo povědomé. Sám jsem sem pár zrádců hodil. No, úplně jsem na toto místo zapomněl, ale musíme se dostat ven! Nahmatám dva kameny, kterými o sebe prudce udeřím a odletí z nich pár jiskřiček. Zopakuji to ještě několikrát, než se suché listy na větvi rozhoří a od nich chytí i větev samotná. Udělám z ní jakousi pochodeň, která však nevydrží moc dlouho a podívám se na Eliase... Který... Byl obrovský. Změnil formu a vypadal jako obrovská bestie. Jen jeho oči zůstaly stejné. Až teď mi dojde, že tohle musí být jeho pravá forma a celou dobu akorát používal magii, aby se zmenšil.
"Dostat tě ven bude problém," zamumlám, když si všimnu, že i přesto, že leží vypadá v úzké propasti jako sardinka. Možná se ani neotočí...

Omluví se mi, za to že mě shodil na zem, ale až tolik mi to nevadilo a tak zavrtím hlavou, že se nic neděje. Až po chvilce mi dojde, že mě nevidí a tak se otočím zhruba jeho směrem.
"To nic.." řeknu tiše. Jakmile jsem měl pochodeň v ruce, začnu se rozhlížet po okolí a po stěnách, než svůj pohled stočím na vrčícího Eliase, který mě propaloval pohledem a vypadalo to, že mě chce zase zabít. Nadzvednu obočí, netušil jsem, co to do něj vjelo, ale možná... Má strach? Ne, to ne. To mi k němu nesedělo. Možná je nesvůj z úzkého prostoru tady. Vždyť se nemůže ani pořádně v úzké chodbě přetočit, ani použít magii, aby se zmenšil. Pomalu se k němu rozejdu, aby věděl, že nechci nijak zaútočit a poté natáhnu volnou ruku a pohladím ho po lebce.
"Něco vymyslím a zkusím tě odtud dostat co nejdřív, dobře?" řeknu potichu, uklidňujícím hlasem a ještě chvíli nechám ruku na jeho hlavě, zatímco se dívám do jeho očí a přemýšlím, jak odtud ven.

Akorát rozevře tlamu a dál se na mě dívá, chvíli zapřemýšlím, jestli to byl náznak překvapení, poté si však uvědomím, že to dělá velmi často. Protože jinou mimiku nemá. Najednou se podívá do strany, odstrčí mě stranou a zavrčí, tentokrát to však nebylo na mě. Také se zadívám tím směrem a natáhnu k tomu místu pochodeň, abych lépe viděl. Nic tam však nebylo. Zaslechnu za sebou pohyb a když se otočím, naskytne se mi velice vtipný pohled na Eliase, který se snažil vytočit v úzké chodbě. Pobaveně jsem ho sledoval, najednou se však kolem mě omotají trny a dřív než se naději, skončím na démonových zádech. Vydá se v tichosti chodbou, snažil jsem se mu svítit na cestu, ale moc to nepomáhalo a stejně se lépe orientoval díky dlouhým šlahounům s trny. Začnu se tedy dívat nad sebe na stěnu a hledat nějaké vhodné místo, odkud by se dalo vylézt.
Proč jsi se v tom vzduchu zhmotnil?" nedá mi to nakonec a musím se zeptat. Netušil jsem, proč to udělal a vůbec jsem nebyl naštvaný, spíše zvědavý.

Elias odpoví, že mi chtěl popsat nějaký pocit, ale zapomněl, že jsme ve vzduchu. Zacukají mi koutky, než ho lehce poplácám po zádech.
"To se občas stává, pokud si vzpomeneš, dej vědět, ale pokud mi budeš něco chtít ukázat, musíme počkat, až budeme pryč odsud," pousměji se. Ještě chvíli v tichosti šel a jen občas narazil do stěny, když najednou prudce zastaví. Zmateně se podívám před nás a když uvidím hlubokou propast, jsem opravdu rád, že mu sedím na zádech, protože kdybych šel první, tak bych tam jistě zahučel. Démon začne couvat, když najednou z propasti něco vyrazí a ožene se to po něm. Přivřu oči a když se pořádně zasoustředím, uvidím harpyji. Spíše desítky harpyjí, které vylétávaly z propasti a chtěly nás zabít. Elias narazí do stěny, ale nakonec se otočí a vyrazí pryč. Zapřu se rukama o jeho záda a pomalu se postavím, než se otočím. Naštěstí byl dost velký, abych mu na zádech mohl balancovat a tak se v podřepu přesunu doprostřed jeho zad. Jakmile nějaká harpyje zaútočí na Eliase, buď jí dám pěstí, nebo ji odhodím ocasem stranou. Některé probodnu hrotem ocasu a tím zabiji, stále jich však bylo hodně. Bránil jsem jak sebe, tak démona, který se nás snažil dostat pryč, ale bez magie to bylo mnohem těžší.

Dám pěstí další z harpyjí, když mi jedna z nich skočí na záda, zavrčím a prudce ji strhnu, zatímco jí probodnu krk ocasem. Jedna přistane na Eliasovi a pokusí se mu zasadit ránu do zad, byl jsem však rychlejší a tak ji z něj odmrštím dřív, než něco stihne. Klusal dál temnotou, občas skočil dál dopředu a snažil se nás dostat pryč. Najednou však zastaví na místě a já spadnu na záda. Naštěstí jsem stále ležel na jeho hřbetu. Přetočím se a zadívám se na stejné místo jako on, nic tam však nebylo. Elias šokovaně vydechne jméno Chise.
"Eliasi!" zařvu na něj, harpyje se blížily a tak se jim rozběhnu naproti a začnu je odrážet a pokud možno zabíjet. Elias však stále stál na místě a tak se rozběhnu k jeho hlavě, na kterou skočím a prudce se od ní odrazím. Všimnu si, že jedné z harpyjí svítily oči a tak se po ní vrhnu, chytím ji za hlavu a vrazím jí vší sílou do stěny, až jí praskne lebka. Znovu se otočím na Eliase a vyskočím mu na záda.
"Eliasi! Musíme pryč! Vzpamatuj se!" zařvu na něj a jedna z harpyjí se mi zakousne do ramene. Prudce ji odhodím a další vlnu odhodím křídly a ocasem.

Sotva se Elias vzpamatuje, okamžitě se prudce odrazí a vyskočí do vzduchu. Kdybych se včas nechytil jeho srsti, nejspíš bych zůstal na zemi pod ním. Trny a drápy začal šplhat nahoru a harpyje se okamžitě nahrnuly kolem nás. Snažily se nás podrápat a pokousat a když jich bylo tolik, také se jim to dařilo. Odhazoval jsem je jak se jen dalo, nejlépe to však šlo s křídly. Snažil jsem se co nejvíc bránit Eliase, aby mohl vyšplhat nahoru, ale stále jsem se musel držet jeho srsti. Harpyjí bylo kolem nás čím dál více, stejně jako našich ran a škrábanců, když si však všimnu, že se propast rozšiřuje, pevně chytím Eliase a začnu rychle máchat křídly, abych nás dostal co nejvýš co nejrychleji. Dokonce se mi i podaří ho zvednout do vzduchu, ale byl zatraceně těžký. Čím výš jsme však byli, tím to bylo snazší, vracela se mi magie a to i schopnost fyzické síly, takže mi přišlo, že je Elias čím dál lehčí. Čím dál rychleji jsem mířil vzhůru a nakonec se dostaneme nad propast a tak se rychle otočím na Harpyje, které z ní také vylétávaly.