Ireth & Nathaniel

Občasný vítr, který ale v záhy mizí a sřídá se s klidnou, tichou a nikým nerušenou noci.
Na nebi září silný úplněk, který je dneska o mnoho větší, než kdykoli jindy.
Na obloze září miliony hvězd, které jdou dnes opravdu hezky vidět. Pohybujeme se v okolí Atrei, zejména u jezera a u jeho dlouze se táhnoucího lesa.

Tiše seděla na břehu a kochala se pohledem na hvězdy, které se odrážely na hladině velkého jezera. Dnes to byla opravdu jedna z nejklidnějších nocí, které už dlouho nezažila. Vítr si sem tam pohrával s větvemi zdejších stromů a občas ohýbal dlouhou trácu ze strany na stranu. Bylo tu ticho, klid a Ireth si tak mohla užívat té nikým nerušené atmosféry. Přemýšlela nad vším, co se za poslední rok odehrálo a vždy, když ji bylo smutno, posadila se na louku a sledovala hvěždy nebo hladinu třpyticího se jezera. Měla tohle místo ráda a to, že sám Fen navrhl aby si tady postavili dům, jí nadchlo. Když se pro něco nadchla, jenom tak jí to nepustilo a tohle byla jedna z věcí, na kterou se rozhodně těšila. Stejně tak na to, až se zase vrátí domů. Bez něj byl dům tak prázdný, tak... tichý. Postel, ve které se každé ráno probouzela vedle něj, teď byla prázdná. Ale přesto měla ve svém srdci ničím a ničím nerušený klid, který ji dovoloval usínat, přestože byl její snoubenec někde v podsvětí a už měsíce o něm nic nevěděla. Věřila tomu, že je v pořádku, protože kdyby ne, byla schopná najít způsob kterým by ho přivedla zpět k životu, aby ho mohla sama nakopat. S touhle myšlenkou se uculila a na chvíli zavřela oči, zaklonila hlavu a opřela se rukama někde za zády.

Bylo tu takové ticho a Ireth měla dobrou náladu, proto si začala nahlas pobrukovat. Vítr foukal přímo na ni a rozevlával její kráké vlasy v záklonu, ve kterém relaxovala. Bylo to přijemné a uklidňující. Ani jí nenapadlo, že by tu mohl být někdo jiný, tak se nehlídala. Věděla, že Fen by ji za tohle jistě vynadal, ale pochybovala, že tu někdo bude v tuhle pozdní hodinu, i když... čím více nad tím přemýšlela, tím silnější byly i její smysly, než si nakonec s povzdechem sedla a složila ruce do klína. Ty asi nikdy nebudeš jenom tak relaxovat jako obyčejná, nci netušící holka co? Pomyslela si a usmála se nad tím. Ne, její smysly byly nadlidské a i přesto že se na ně nechtěla soustředit, pořád tu byly a to bylo něco, co prostě nedokázala popřít. Zdálo se ji, že od lesa neco zaslechla, proto naklonila hlavu tak, aby uchem pochytila všechno co se od tama ozývalo. Zároveň doufala že přes vyšší trávu nepůjde u břehu jezera vidět, i když její sněhové vlasy přímo křičely: 'Jsem tady! jsem tady!' Byla připravena vyhledat nebezpečí a zlikvidovat ho, pokud to neudělá nebezpečí dříve u ní, ale začínala si být jistá svými smysly a věřila reflexům, které ji mohly v případě nouze zachránit.

Vítr si znovu pohrál s konečky jejich vlasů. Najednou však z naporostého ticha od lesa zaslechla kroky, které se k ní neustále blížily. Všechny svaly v jejím těle se napnuly, ale když se ji za zády ozvalo mužské: 'Eh...', otočí hlavu přes rameno a její pohled se zaboří do čokoládových očí mladíka, který stál za ní jako smyslů zbavený, než se s omlouvou otočil a rozešel se pryč. Párkrát zamrkala a koukala na jeho záda, než se zasekl v chůzi a zůstal zaseknutý ve vysoké trávě.
"Eh?" vypadne Ireth z ůst a kdyby mohla, nakreslila by si nad hlavu tři otazníky. Co tohle mělo být za reakci? Ironie situace ji rozhodně k tichosti nepomohla a tak se akorát zasmála a obrátila pohled k jezeru.
"Nevyrušuješ, klidně se posaď," navrhne mile ale moc od toho nečeká, proč by si cizí muž sedal vedle cizí ženy, neměl by leda postranní úmysly nebo prostě nechtěl relaxovat stejně jako ona. A v tom ji napadlo, že možná tady sám před něčím utekl, před starostmi, lidmi... bylo toho spoustu a samota byla někdy nejlepším způsobem, jak dosáhnout očekávaného klidu. Nechtěla ale mladíka odehnat a ačkoli ještě před chvíli nechtěla žádnou společnost, změnila názor. "Dnes je opravdu pěkná noc že ano?" hlesla jako pokus o navázání zcela normální konverzace.

Byla překvapená, když už čekala že se mladík rozejde pryč, neudělal to. Naopak došel blíže k ní a posadil se kousek od ní s pohledem upřeným na jezero. Nemohlo ji uniknout, jak se ale stále občas koukal jejím směrem, jako kdyby zvažoval nebezpečí. Přišlo jí to legrační, proto se pousmála a zhluboka se nadechla, dovolila si, se zase zapřít rukama o zem a zaklonit hlavu. Oči upřela na krátkou chvíli k noční obloze a zaposlouchala se do jeho hlasu. I on uznal krásu dnešní noci a prohlásil, že ani netušil o tak velkém jezeru.
"Atreia nabízí spoustu míst o kterých nikdo neví, některá zcela obyčejná a jiná jsou v určitéhodiny kouzelná, jako tohle jezero právě teď," řekne a otočí se na muže zrovna, když on udělá to samé. Jeho nabídnutá ruka s tím, že by ho nenapadlo, že tady v tuhle hodinu někdo bude a představením svého jména, ji donutí se opět posadit rovně a natáhnout k němu ruku v milém gestu. Zrovna když to udělá a pevně stiskne jeho ruku, neunikne ji, jak je studená, až nelidský studená. Až teď se donutí pořádně nadechnout a zamyšleně se na Nathaniela obrátí.
"Ireth," odpoví a pousměje se. Byl to upír, ačkoli bylo na jeho pachu něco zvláštního, co se rozhodla pro tuto chvíli neřešit. Jeho ruku ještě chvíli držela a upírala pohled do jeho očí, jako kdyby v nich něco hledala, jakýkoli náznak nepřátelství, ale když ho nenašla, pustila jej a sedla si do tureckého sedu. Složila ruce do klína, na které se chvíli zadívala. Na zdravou ruku a tu umělou, kterou z větší části zaklrýval dlouhý rukáv z černého roláku, který měla na sobě.
"Ráda tě poznávám," hlesne tiše a obrátí pohled na měsíc, vypadal mladě. To však nemuselo vůbec nic znamenat, na to už si v Atrei opravdu zvykla.

Měsíc byl v úplňku a prosvěcoval okolí svou září, díky čemuž bylo vidět na krok a také na Nathaniela. Nemusela se tedy ani soustředit na to, aby ve tmě rozlišila rysy v jeho obličeji a věděla, že on to má stejně tak. Bylo to zlváštní, dlouho takhle nemluvila s nějakým upírem, pokud nezavítala do baru U Padlého Kolibříka, ale ani tam nebylo příliš možností mluvit s někým jenom tak a zcela nenuceně jako právě tady. Pousmála se na upíra vedle ní, zrovna když promluvil. Měl na mluvení skoro stejná názor jako ona, což ji vyloudilo úsměv na tváři a na chvíli zavřela oči. Cítila na sobě jeho pohled, to jak si ji prohlíží ale nevěnovala tomu přílišnou pozornost. Sama na něj chvílemi utíkala pohledem a prohlížela si ho. Znovu ji stanula na myslůi mylšneka toho, že vypadá mladě a opět si připomněla, že u upírů tohle zdání klame. Ona sama byla příkladem, který toto potvrzoval.
"Atreia je naštěstí město svobody, přijde mi tak. Nepatří... nikomu a přitom je domovem pro nás pro všechny," odpoví na jeho větu a stočí k němu své modré oči, kterými si ho pokorně prohlédne.
"Kromě toho jsi narazil na jednu z nejkultivovanějích upírek ve městě," ušklíbne se s jistým sebevědomým v hlase a bylo jasné, že si dělá legraci sama ze sebe ale i z něho. Občas musela dát duhým najevo, že si je jistá sama sebou a to Ireth byla. Ukazovat slabosti někomu, koho neznáte není zrovna něco, co by udělala jako první.