Ireth & Fen'lin & Elias

Cole:
Stál jsem na místě neschopen pohybu, můj pohled se však přesune na Ireth, která se třásla a stejně jako já zůstala na místě. Jakmile však démon před námi zvedne hlavu, Ireth se k němu pomalu rozejde. Viděl jsem, že se jeho rty hýbaly, nic jsem však nezaslechl, jen jeho kašlání. Z tranzu mě probere až hlas Ireth, která se na něj bála byť jen sáhnout. Udělám k ní pár rychlých kroků, než ji položím ruku na rameno a trochu nejistě se podívám na démona. Také jsem pořádně nevěděl, co dělat.
"Musíme ho odsud dostat," řeknu nakonec a z kapsy vytáhnu obvazy. Byl bych raději, kdyby měl rány obvázané, než se ho pokusíme sundat. Pomalu k němu dojdu a prohlédnu si jeho rány, abych určil, která je nejhorší.
"U Satana," zašeptám, jakmile uvidím jeho záda a rozhodnu se, že ty musím obvázat jako první. Opatrně přiložím obvaz k ráně a čekám, že démon zařve bolestí a pokusí se ode mě ozvat. Jenže Fen'li se ani nepohne a z úst se mu akorát vydere tiché zakňučení. Dám se rychle do práce a ovážu mu celou vrchní část hrudníku.
"Ireth... Postarej se o ty hřeby..." řeknu jí potichu a ukážu na démonův ocas přibitý k zemi.
"A nohu..." zašeptám, když si všimnu otevřené zlomeniny. S tímhle jsem si opravdu nevěřil a nejspíš bych nadělal víc škody než užitku.

Fen'lin
Stále jsem hleděl na obraz lásky mého života, která dopadne na kolena z očí jí začnou stékat slzy. Nechtěl jsem, aby byla smutná, chtěl jsem vidět její úsměv, tak proč? Zaslechnu mužský hlas, který jsem nedokázal zařadit, ale znal jsem ho. Až po chvilce zaostřím oči natolik, že ho uvidím. Cole? Co ten tady dělá? Rozejde se ke mně, ale já se však dívám pouze na Ireth. Chtěl jsem ji utěšit, ale i kdybych ji mohl vzít do náruče, rozplynula by se mi a to bych už neunesl. Jakmile se mě však Cole dotkne, zakňučím bolestí a dojde mi, že tohle není halucinace. Překvapeně se podívám na Ireth. Co tady dělá?
"Ireth? Jak to, že jsi tady?" zeptám se potichu. Byla opravdu přede mnou, zraněná, pokrytá krví, plakala. Chtěl jsem ji utěšit, držet v náručí. Vidět její úsměv. A zároveň jsem nechtěl, aby mě takto viděla.
"Omlouvám se," zašeptám a ani nevím, za co se omlouvám. Za to, že mě vidí v takovém stavu? Za to, že jsem se nechal chytit? Za to, že je zraněná? Za to, že jsem odešel, nebo za to, že pro mě musela přijít?

Dotek démona na mém rameni byl tak intenzivní, až mě to donutilo lehce trhnout hlavou. Na malý moment se poplašeně podívám stranou, hned na to se vyhoupnu na nohy a rozejdu k mému démonovi. Nabrala jsem trochu jistoty a když se dal Aurin do obvazování, i já se pustila do toho, co po mě žádal. Všechno jsem dělala s takovou opatrností, bála jsem se přitlačit a pokaždé co jsem zaslechla jeho zakňučení, sevřela se mi hruď a rozklepala jsem se. Měla bych být v klidu, nemělo by to se mnou hnout, tak proč? Proč se tohle dělo?
"Fenny," vydechnu potichu když... ani jsem mu pořádně nerozuměla, nevěděla jsem co říká. Místo odpovědi jsem se soustředila na to, jak mu nejvíce pomoci a nejméně ublížit. Vzala jsem si od Cola obvazy a dala se do obvazování jeho nejhorších ran. Prvně jsem se postarala o nohu, nevěřila bych tomu že se mi při pohledu na množství té krve udělá špatně. Bylo to jiné, než když jsem se topila v krvi nepřátel. Tahle patřila muži, kterého jsem milovala.... Ztěžka polknu když démon zakňučí bolestí, věděla jsem že mu ublížím, o to horší bude skutečnost, až ho budeme muset odvést pryč. Co když cestu nepřežije? Co když? Okamžitě jsem zahnala myšlenky a utřela si ubrečenou tvář. Rychle jsem se ohnula k ocasu démona a hřeby jsem začala opatrně vytahovat, přitom jsem mu ránu pokaždé ihned obvázala aby nekrvácela. Nekomentovala jsem jeho stav, pokud se mnou tahle skutečnost cloumala i přes vyplé emoce, bála jsem se jak se zachovám až se vrátí.
"Cestou jej poneseš ty, neunesla bych jej a někdo bude muset hlídat cestu a nepřátelé na ni. Napadlo mě že bychom mohli pár démonů osvobodit, udělají rozruch a mi se vyplížíme únikovou chodbou, kterou jsme přišli. Nebo?" vydechnu roztřeseným hlasem a nakonec Colovi pomůžu s ošetřením zbytku ran... a že jich nebylo málo. Chtěla jsme vykníknout jak je možné že s tolika ranami žije, ale byla jsem za to neskutečně ráda. I když jsem tu radost necítila, byla jsem si jistá, že uvnitř mě tak někde je.

Cole:
Stále jsem ovazoval rány a divil jsem se, jak sakra ještě žije. Bál jsem se, že každou chvíli se jeho srdce zastaví, ale musím věřit, že se nám to povede. Ireth se konečně vzpamatovala a také začala ošetřovat jejího démona. Navrhne, abych ho nesl já a tak ochotně přikývnu.
"To bude nejlepší... Navíc jsi lepší bojovnice, než já... A taky... Nejspíš bych opustil město co nejdřív a snažil se dostat zpátky do našeho království... Vím, že cestovat v jeho stavu bude riskantní, ale podle mě je riskantnější tady zůstat. Zastavíme se v nějakém menším městě a tam ho necháme chvíli odpočinout," řeknu Ireth a když mu obvážeme většinu ran, podívám se na řetězy, za které visel.
"Rozsekni ty řetězy, chytím ho," řeknu potichu a stoupnu si před Fen'liho. Jakmile řetězy povolí, chytím ho a s Irethinou pomocí ho dostanu na svá záda.
"To by bylo," zamumlám.

Fen'lin
Nemohl jsem uvěřit, že tady opravdu je. Nebyl to jen výplod mojí představivosti, opravdu tady byla, přišla si pro mě. Začne mi ošetřovat rány a pokaždé, co se dotknou citlivého místa, zakňučím bolestí a lehce sebou škubnu. Byl jsem rád, že pracovali rychle, ale ještě radši, že se odtud dostanu.
"Ireth..." vyslovím znovu její jméno, když je kousek ode mě.
"Ireth..." zašeptám znovu, tentokrát trochu hlasitěji než předtím a upřu na ni své unavené oči.
"Opravdu jsi tady? Opravdu je konec?" vydechnu a hlas se mi v půlce věty zlomí. Pořád jsem ji sledoval a snažil se vnímat všechno jen ne bolest v mém těle. Soustředil jsem se na ni, na její rudé oči, její hlas, vůni... Bylo to však těžké. Vidění jsem měl rozostřené a všechny zvuky jakoby ke mně doléhaly z dálky. Zavřu oči, když najednou řetězy povolí a někdo mě zachytí. Vykřiknu bolestí a začnu se lehce třást. Osoba, která mě zachytila mě přesunu na svá záda a já se neubráním dalšímu bolestnému zakňučení.

Každé jeho bolestné zakňučení mi trhalo uši a vrývalo se mi do paměti tak silně, že jsem nevěděla co s tím. Teď nebyla vhodná doba na to, se sesypat, to jsme si mohla dovolit až budeme někde pryč...Pryč z tohoto odporného vězení, daleko od Mephistophela. Ihned zaslechnu svoje jméno, démon ke mě promlouval. Slyšela jsem ho teď jasně a hned dvakrát... Ztěžka vydechnu a pohladím ho opatrně po tváři. Tak jemně, až jsem se sama divila.
"Ano jsem Fen'line, už ti nikdo neublíží, jen to ještě vydrž prosím..." vydechnu trochu sklíčeně ale potom se pousměji abych dodala sebejistotu nám všem a hlavně sama sobě. Otočím se však na Cola, který řekne co mám udělat a proto jedním precizním seknutím přetnu řetězy. VýkřikAurina mě poplaší a zabodne se mi do uší.
"Pojďme odsud, nes ho opatrně a přitom rychle. Všechno živé před námi, nech na mě, za jakoukoli cenu!" řeknu rázně Colovi a nemůžu uvěřit tomu že jsme jej opravdu našli. Byl živý a já doufala že cestu odsud přežije jak on, tak i já s Colem. Ne... zvládneme to, došli jsme takhle daleko, přece to teď nevzdáme. Prudce sáhnu po rukojeti meče a tasím jej. Okamžitě se vydám napřed a vyběhnu schody tak nejrychleji jak jsem mohla abych se ujistila jestli na patře nikdo není.

Cole:
Přikývnu a poté se co nejrychleji rozběhnu za Ireth. Snažil jsem se, abych s Fen'linem co nejméně třepal, abych mu nezpůsoboval zbytečnou bolest a zároveň běžel dostatečně rychle. Ireth mi v mžiku zmizela, ale věděl jsem, že je před námi a vraždí všechno, co nám vstoupí do cesty. Vždy jsem běžel co nejkratší cestou ke schodům a stoupali jsme stále výš a výš k povrchu. Když doběhnu k třetímu patru, zpomalím, abych dal čas Ireth, bylo to jediné patro, kdy ještě stráže žili, protože jsme se kolem nich proplížili. Když však nezaslechnu žádný hluk, nebo známky boje, začnu lehce panikařit a čekaje nejhorší nakouknu do místnosti. Nebylo tam už ani živáčka a Ireth taky nikde nebyla. V místnosti to vypadalo jako na jatkách. Ireth musí být vážně naštvaná.... Bez dalšího váhání se rozběhnu dál a trochu si oddechnu, když se konečně dostanu do prvního patra.

Fen'lin
Cole mě nesl na svých zádech a já se snažil být potichu, abych nás neprozradil a nestrhával pozornost. Měl jsem zavřené oči a cítil jsem každou ranku na mém těle. Cítil jsem, jak mě stále více obklopuje temnota a střídavě jsem upadal a probouzel se z bezvědomí. Byl jsem za to částečně rád. Byl to chvilkový únik z reality, ale až budu zase u Ireth, chci být vzhůru.

Nezastavovala jsem se před ničím, cokoli se mi dostalo do cesty, skončilo mrtvé. Soustředěně jsem čistila cestu před námi, byla jsem tak neskutečně vzteklá, čím dál více jsem zuřila a neovládala jsem svou zlost, vztek a nenávist, tím silnější jsem byla jak já, tak zbraň v mých rukou. Běžela jsme rychle a mířila precizně, nesměla jsem si dovolit žádné chyby. Nenechala jsem za sebou nic živého, kromě vězňů, které jsem zcela ignorovala. Když se dostanu do prvního patra, nikdo tu nebyl, okamžitě vyběhnu dlouhou chodbou, kde jsem narazila na jednoho jediného démona, jehož hlava odletěla rychleji než si mě stihl v té tmě všimnout. Louč která spadla z jeho ruky mě lehce popálila na boku ale nebylo to nic hrozného. Okamžitě vyběhnu ke dveřím a jsem ráda, když tady nikdo nebyl. Schovám se za roh, kde vyvolám Caesara, potichu se přemění na Gryphona a přikrčí se k zemi. Řeknu mu aby vyčkal a v tichosti počkám než se tu objeví Cole s Fen'linem. Mezi tím pečlivě hlídám okolí a když se někdo nebezpečně přiblíží, raději jej bez zaváhání zabiji, nechtěla jsem riskovat. Ani jsem si nevšimla že mi po celém těle stéká krev, krev démonů které jsem zabila. Měla jsem ji snad všude a s touhle skutečností se až nepěkně usměji a stisknu meč v rukou.

Cole:
Doběhnu do prvního patra a když Ireth nikde neuvidím, vydám se tajnou chodbou ven, jakmile vyjdu, uvidím Ireth celou pokrytou krví a zarazím se. Ji vážně nechci naštvat... Pousměji se, když uvidím, že její gryfon je již nachystaný a přešlápnu na místě s Fen'linem na zádech.
"Unese vás oba?" zeptám se tiše a přistoupím ke Caesarovi. Vypadal silně, ale nebyl tak velký jako naši koně.
"Vezmi ho pryč, leťte rovnou do Neařina království, jak nejrychleji můžete. Seženu si koně, ujistím se, že vás nikdo nesleduje a pak vás doženu," řeknu Ireth a jakmile se posadí na gryfona, pomůžu jí na něj přesunou i bezvládné tělo démona. Starostlivě se na ty dva podívám, než se rozběhnu pryč, sehnat si koně, abych se k nim mohl co nejdříve připojit.

Bez sebemenších známek protestů přikývnu a ač jsem tu démona nechala nerada. S jeho pomocí posadím Fen'liho na Caesara a sama si na něj sednu abych mohla Fennyho přidržovat.
"Dej pozor, za chvíli tu bude zmatek," vydechnu a než se nadějeme, přichytím mého démona a pobídnu Caesara, který se rozeběhne a poté vzlétneme vzhůru.
"Leť klidně a moc sebou neškubej prosím," vydechnu a byla jsem si jistá, že mě pochopí. Byl chytrým společníkem, někdy až moc i když dost temperamentní a tvrdohlavý. Okamžitě nabereme výšku a já se rozhlédnu po okolí. Nevýhoda démonů byla ta, že většina z nich dokázala létat a jestli se za námi objeví nějaký Xaphan, jsme v háji. Pevně stisknu zuby k sobě a pobídnu Gryphona k rychlejšímu tempu.
"Já vím chlapče, bude to nápor ale zvládneš to, věřím ti a spoléhám na tebe, dostaneme se k Neaře, minimálně alespoň do bezpečnějšího města než je království toho psychopata," řeknu spíše pro sebe a stále pevněji a přitom opatrně držím Aurina u sebe, dávala jsem pozor aby nespadl. Zároveň jsem nabrala výšku a podařilo se nám minout hradby města. Alespoň nějaký úspěch, jenže na jak dlouho?

Cole:
Zaslechnu za sebou máchnutí křídel, ale ani se neotáčím a běžím dál na okraj města, kde byly stáje. Za pár minut jsem byl u svého koně, kterého vytáhnu ze stáje, nasadím mu pouze uzdu a vzletím do vzduchu. V ten stejný moment se městem rozezní poplach a já pobídnu koně k rychlejšímu tempu. Chtěl jsme co nejrychleji dohnat Ireth, po chvilce si však všimnu, že za mnou je několik jezdců na okřídlených koních a hnali se naším směrem. Zavrčím, vytáhnu meč a otočím koně proti nim. Nehodlal jsem ani jednoho z nich nechat projít! Už nás viděli, takže je musím zabít, nestačí je jen zneškodnit. Po několika minutách boje je konečně všechny zabiji a pobídnu koně, aby letěl co nejrychleji směrem za Ireth. Až teď mě začne dohánět únava z celého dne, ale nehodlal jsem odpočívat, ještě ne.

Fen'lin
Když se znovu proberu, povšimnu si hned dvou věcí. První, už mě nikdo nenesl a tenhle způsob cestování byl mnohem lepší a druhá, byli jsem ve vzduchu. Pootočím hlavu a když uvidím bílé pramínky vlasů, pousměji se.
"Ireth," zašeptám a s námahou zvednu ruku ,abych ji mohl roztřesenými prsty pohladit po tváři.
"Myslel jsem, že tě už nikdy neuvidím a teď jsi tady... Přišla jsi pro mě," vydechnu nevěřícně. Riskovala svůj život, aby pro mě přišla, nedokázal jsem si představit, co všechno musela překonat, kolikrát byla zraněná a co musela obětovat. Byl jsem jí za to neskonale vděčný. Opravdu si ji nezasloužím... Unaveně se pousměji, ale odmítal jsem jít spát a tak se ještě trochu opatrně pootočím a přu na ni svůj pohled.

Těžce jsem se soustředila na cestu, že jsem si ani nevšimla, že démon v mých rukách už není v bezvědomí, dokud se mé tváře nedotkla jeho ruka. Párkrát zamrkám a zaženu slzy, nechtěla jsem na to myslet, nesměla jsem se nechat rozhodit, každá maličkost mohla být koncem pro nás oba. Ještě více potlačím své emoce a zcela chladně se ohlédnu za nás. Cole už byl na koni a dal se do boje s ostatními démony. Městem se rozezněl poplach a já tiše zabědovala. Měli jsme ale náskok a tak jsem tiše doufala, že to zvládneme. Najednou ke mě dolehnou slova Aurina, který se na mě díval.
"Nemluv, odpočívej a nehýbej se," řeknu ostře.
"Jestli umřeš teď když jsem tady... tak si mě nepřej," dodám a pomalu zatočím doleva. Měla jsem v hlavě tolik cizích životů, že jsem cestu tak nějak přirozeně znala. Prostě jsem letěla kupředu a nezastavovala se. Jen se občas ohlédla dozadu, jestli nás Cole následuje.

Cole:
Zůstával jsem více vzadu, ale na dohled od Ireth. Kontroloval jsem nám záda i okolí a byl jsem připravený kdykoliv s někým začít bojovat. Po pár minutách letu pobídnu svého koně a za chvilku doletím Ireth.
"Jak dlouho vydrží Caesar letět touto rychlostí? Kdyby ji udržel celý den, dostaneme se do relativního bezpečí," řeknu a jakmile dostanu odpověď, přikývnu a zpomalím. Hodlal jsem se držet kus za Ireth, ale ne moc daleko, abych ji stihl přispěchat na pomoc, kdyby na nás někdo zaútočil ze předu.

Fen'lin:
Ireth mi stře odpoví a já párkrát zamrkám, než zavřu oči a rozhodnu se ji poslechnout. Netušil jsem, co se jí stalo, ale tahle chladná Ireth bez emocí se mi nelíbila. Pořád to sice byla ona, ale zároveň někdo jiný. Vzpomenu si na to, jak mi vyprávěla o tom, že upíři dokáží vypnout emoce a dojde mi, že tohle je nejspíš příčina jejího chování. Ještě jsem ji takhle nikdy neviděl a tak mě to zaskočilo. Začnu si tiše nadávat, protože jsem si byl moc dobře vědom toho, že to musela udělat kvůli mě. Aby mě zachránila. Tiše si povzdechnu a po chvilce se mi doopravdy podaří usnout.

Celé dva dny jsme se s občasnými problémy a přestávky, neúnavně hnali co nejdále od hlavního města. Každý z nás byl unavený a můj démon na tom nebyl ani trochu dobře. Bála jsem se o jeho zdraví ale většinu času spal nebo byl v bezvědomí. Teď jsme se nacházeli v jedné malé, opuštěné chatce v lese, která nám už týden poskytovala krytí. Dařilo se nám shánět zásoby, chodila jsem čistit obvazy k nedaleké řece, abych je mohla Fen'linovi vyměňovat a mohl klidně odpočívat dál. Cole sháněl zásoby k jídlu a nechala jsem to na něm, já se živila krví která mi zbyla a občas jsem se nakrmila z potvor v okolí, které se nám po nocích snažili jít po krku. Teď byl večer, byla jsem na hlídce, stála jsem venku opřená o okno, skrze které jsem měla výhled na Aurina, ležícího v posteli kterou jsme s Colem dali dohromady. Spal a já chvílemi pozorovala jeho nehybnou tvář. Bála jsem se zapnout své emoce, děsila mě představa že to udělám, pravděpodobně to nezvládnu a nechtěla jsem aby mě Fen'lin viděl roztřepenou, po tom všem. Byla jsme ráda že žije a to pro mě bylo to nejdůležitější, mít jej zpátky. I druhý Aurin odpočíval a tiše spal. Znovu se ohlédnu do lesa a zapřu se o okno loktama, meč jsem měla připevněný u pasu a dávala jsem si pozor, aby se tu nikdo neobjevil. Bylo mi jasné že nás hledají, Mephistopheles si jistě nedá pokoj a proto jsem vůbec nic nepodceňovala.

Fen'lin
Bylo to už přes týden, co mě Ireth zachránila z toho pekla a zachránila od mého otce. Byl jsem jí za to neskonale vděčný, ale zatím jsem ani neměl možnost jí pořádně poděkovat. Pořád jsem odpočíval a spal, snažil jsem se nabrat co nejvíce sil, abych jim i já mohl pomoci. Všechno bylo na nich, shánění jídla, bojování. Nemohl jsem asi ani postavit na nohy a musel jsem se se vším spoléhat na ně. Povzdechnu si a pomaličku se posadím na posteli, ve které jsem strávil poslední týden.
"Ireth?" řeknu dostatečně nahlas, aby mě moje upírka venku slyšela, ale zároveň dost potichu, abych nevzbudil Cola, který spal ve vedlejší místnosti. Cítil jsem se mnohem lépe a tak jsem si chtěl s Ireth promluvit. Nechtělo se mi už čekat a také jsem chtěl na chvíli vidět svou Ireth plnou emocí. Tušil jsem, že se jí nechce znovu zapnout své emoce, ale přišlo mi, že čím déle to bude odkládat, tím to bude horší a nic se nevyřeší. Nehodlal jsem jí do toho nutit, ale opravdu jsem si s ní chtěl promluvit. Proto jsem trpělivě čekal, až za mnou přijde.

Přemýšlela jsem nad koncem a začátkem tohoto světa, moje myšlenky se ubíraly k posledním dnům, měsícům, co jsme strávila v podsvětí. K myšlenkám mým i zcela cizím, díky kterých jsem získala mnoho zkušeností. Přemýšlela jsem tak dlouho, dokud mě nevyrušil hlas, konejšivý hlas mého démona. Nakloním hlavu přes rameno abych se na něj podívala, seděl na posteli a upíral svůj zrak mým směrem. Nikdy si nezvyknu na ten jeho zubožený obraz v mé hlavě, ale byla jsem ráda že vypadal už o něco lépe. Jeho rány stále nebyly pěkné a budou se hojit pekelně dlouho, ale nevadilo mi to. Hodlala jsem se o něj postarat, milovala jsem ho a byl pro mě to nejcennější v celém podsvětí i světě tam mimo. Na malý moment odvrátím pohled k noční obloze, než se vyhoupnu do okna a rozejdu se za svým démonem.

Fen'lin:
Jakmile mě uslyší, otočí se a já se zahledím do jejích rudých očí. Chyběli mi její nebesky modré, ale... Byl jsem rád za to, že ji vůbec vidím. Zahledí se na noční oblohu a já si chvilku pomyslím, že za mnou nepřijde, jenže poté se vyhoupne do okna a rozejde se ke mně. Naznačím ji, aby si sedla vedle mě a usměji se na ni.
"Ještě jsem ti ani nepoděkoval," začnu a zahledím se do jejích očí, než natáhnu ruku a vezmu tu její do své.
"Nebýt tebe, nebyl bych tady a teď nemyslím jen to, jak jsi mě dostala z vězení... Byla jsi to jediné, co mě drželo naživu, myšlenka na to, že tě chci ještě jednou vidět, držet v náručí.... Byla jsi opravdu mým jediným světýlkem naděje," zašeptám a opatrně si opřu čelo o to její.
"Miluji tě a až nehezky dlouho jsem neměl šanci ti to říct," zašeptám.

Jeho slova mě neskutečně těšila a tak jsem se usmála, ale nebyl to ten pravý smích, byl hraný a on to moc dobře věděl. Držel mou ruku v té své a společně jsme si opírali čela jeden o druhého.
"Chci ti říci to samé, ale neudělám to. Nemělo by to žádnou hodnotu, promiň mi to..." zašeptám a sklopím pohled na postel. Pevněji stisknu jeho ruku, ale tak abych mu neublížila. Pořád jsem se bála že mi zmizí a po tak dlouhé době jsem chvílemi nevěřila že je skutečně tady, že jej vidím, že mi neumřel a nevzdal to.
"Nevzdal jsi to a to je pro mě obrovská pocta. Už nikdy tě nikam nepustím samotného, nevrátil jsi se a já o tobě nic nevěděla. Dokud mi Cole nezaklepal na dveře, že se pohřešuješ, víš jak mi v tu chvíli bylo? Když ti někdo řekne že dotyčný kterého miluješ se pohřešuje a je možná už mrtvý? Už nikdy mě takhle neděs!" vydechnu naléhavě a znovu se lehce začnu třást. Už zase... Do očí se mi nahrnou slzy a tak je zaženu a zadívám se stranou.

Fen'lin:
Neřekla ty slova, přestože chtěla, jelikož by neměly žádnou váhu. Chápal jsem to a přesto jsem je chtěl slyšet. Zamyšleně se na ni podívám a když začne mluvit o tom, co se stalo a jak o mně nic nevěděla, bodne mě u srdce. Ublížil jsem jí a nesnášel jsem se za to. Narovnám se, zatnu zuby a dřív než stihne protestovat, posadím si ji do klína. Chvíli mě zabolí hrudník a ruce, kterými jsem ji lehce nadzvedl a přesunul, ale jakmile ji mám ve své náruči a obejmu ji, nezáleželo na tom. Nadechnu se její vůně a zabořím hlavu do jejích vlasů. Bylo to snad poprvé, co jsem ji takto držel ve své démonické podobě a až teď mi dojde, jak moc se náš výškový rozdíl prohloubil, když jsem byl v pravé podobě. Byla tak maličká!
"Než začneš protestovat, nic mě nebolí, jsem v pořádku a takhle dobře mi dlouho nebylo," informuji ji, než se trochu odtáhnu a zadívám se jí do očí.
"Ireth..." začnu a nervózně si skousnu ret.
"Takhle dlouho potlačovat své emoce... Prosím, vrať se zase zpátky do normálu. Chci vidět tvé modré oči, slyšet tvůj hlas plný emocí a vidět tvůj pravý výraz a ne ten hraný. Jsi skvělá herečka, ale mě neoblafneš... Prosím..." vydechnu a pohladím ji po tváři. Tak moc jsem ji chtěl políbit, ale odmítal jsem to udělat, dokud zase "nezapne" své emoce.

Než jsem stačila jakkoli uhnout, posadil se mi do klína a obeznámil mě s tím, že je v pořádku. Tiše si povzdechnu a nechám jeho tvrdohlavost být, nechtěla jsem se s nim hádat, obzvláště když jej mám konečně zpátky. Objal mě rukama a já na sobě ucítila jeho teplé tělo, byl tak velký, dokonce jeho ruce byly dvakrát tak větší jak moje nohy, bylo to zvláštní ale nevadilo mi to. Zabořil mi hlavu do vlasů a já se tomu nebránila, byla jsem ráda že je tak blízko, ale přesto ty všechny pocity byly tak vzdálené. Najednou se odtáhne a začne s mým jménem, přičemž jsem na něj nervozitu pocítila ihned. Žádal mě o to, abych se vrátila do normálu, abych dala opět volný průchod všem těm pocitům. Chtěl vidět mé modré oči, slyšet hlas plný emocí a ne hrané výrazy jako teď. Jak jsem říkala, věděla jsem že ho neoblafnu. Soustředěně jsem se dívala do jeho očí, než jsme pohled odvrátila stranou a upřela jej na dřevěnou podlahu této chatky.
"Nemůžu, mám strach Fen'line. Být v podsvětí mezi všemi těmi démony je pro mě těžké. Nedokážu se podívat do očí třímetrovému monstru aniž bych se roztřásla strachy a utekla. Teď už možná ano po všech těch zkušenostech v podsvětí, ale přesto jsou tu pro mě věci, pocity, myšlenky a bolest... kterou nedokážu ustát a nevím jak dlouho mi bude trvat abych se z toho vzpamatovala. Chci aby jsi byl v bezpečí, aby ti nehrozilo že tě někdo s příchodem noci podřízne ve spánku... Mám v hlavě tolik životů, které nebyly vůbec pěkné, dostat se až sem... pouze ve dvou bylo to nejšílenější co jsem kdy udělala. Nelituji toho, jsi to jediné kvůli čemu tenhle život miluji, protože všechny ty okamžiky můžu sdílet s tebou, po tvém boku se smát, vědět že s dalším ránem se probudím vedle tebe a s polibkem na rty ti budu moci říci dobré ráno..." vydechnu tiše a sama sebe proklínám za slabosti, které jsem mu právě vyzradila.

Fen'lin:
Pozorně jsem ji poslouchal a když domluví, pevněji si ji k sobě přitisknu. Zavřu oči a chvíli mlčím, znovu jsem si přehrával její slova v hlavě a nakonec se na ni znovu podívám a usměji se.
"Chápu, necháme to na potom, ale slib mi, že jakmile budeme zpátky u Nearry, bude to první věc, kterou uděláš, jakmile budeme sami. A to, že máš strach je normální, také bych ho měl, kdybych sám nebyl skoro třímetrovým démonem," ušklíbnu se a dám ji pusu na čelo.
"Děkuji, že jsi mi to řekla," zamumlám a zavřu oči. Chvíli si užívám toho klidu a ticha, než se ušklíbnu a opatrně se svalím na postel, zatímco Ireth stáhnu vedle sebe a pevně ji omotám ruce kolem pasu, aby mi nemohla utéct. Každý pohyb mě sice ze začátku bolel, ale jakmile jsem ležel na boku, veškerá bolest otupí natolik, že byla víc než snesitelná.
"Děkuji, že jsi tady, že jsi pro mě přišla a vytáhla mě z toho pekla," zašeptám a při vzpomínkách na můj pobyt u Mephistophela se zachvěji a přeběhne mi mráz po zádech. Ještě víc se přitulím k Ireth a poté zaslechnu Cola z vedlejší místnosti.
"Zůstaneš? Cole se probudil a jak ho znám půjde na hlídku místo tebe, aby sis také odpočinula," zeptám se Ireth s nadějí v hlase.

Propalovala jsem podlahu pohledem a doufala jsem že to pochopí. Samotnou pro mě bylo zvláštní necítit emoce a připadala jsem si jako někdo cizí, přestože jsem to byla já. Proto mě utěší, když se usměje a řekne že to necháme na potom. S přikývnutím mi dá pusu na čelo a já dál poslouchala jeho něžná slova. Už jsem se ani nesnažila odpovídat, když mě strhl sebou do postele a přitulil se ke mě. Chtěla jsem zaprotestovat ale sdělil mi že se Cole probudil a tak jsem se na pousmála. Ihned si odepnu těžkou zbraň od boku a schovám ji pod postel.
"Dobře zůstanu," vydechnu a opatrně se k němu otočím čelem abych se u něj mohla schovat. Byla jsem za to ráda a taky jsem si chtěla odpočinout, cítila jsem se hrozně unavená a proto mi to dlouho netrvalo a usnula jsem opravdu tvrdým spánkem.

Fen'lin
Souhlasí s tím, že zůstane a tak se šťastně usměji a ještě víc ji k sobě přitáhnu. Za pár minut usne a já se rozhodnu ji sledovat ve spánku. Byla nádherná a já se na ni nemohl vynadívat. Už to bylo sice přes týden, pořád jsem však měl pocit, že se jednoho dne vzbudím zase ve svojí cele a zjistím, že tohle všechno byl jen sen. Cole nás přijde zkontrolovat, ale když nás uvidí, jen se usměje a beze slova vyjde před dům, kde se posadí a začne svou hlídku. Já sám ještě asi hodinu sleduji Irethinu spící tvář, než sám zavřu oči a rozhodnu si zase trochu odpočinout, aby se mi rány rychleji hojily.

Cole:
Jakmile se probudím ze sladkého spánku, vyhrabu se z pláště, který jsem používal jako přikrývku a vydám se zkontrolovat Fen'liho a Ireth. Když uvidím, jak Ireth spokojeně spí v jeho náruči, jen se usměji a bez jakýchkoli slov se vydám ven. Usadím se pod strom a začnu svou hlídku. Až do noci se nic nedělo, když najednou zaslechnu tiché vrčení a okamžitě vyskočím na nohy. Myslel jsem si, že to budou nějaké potvory, k mému překvapení však zjistím, že to jsem démoni od Mephistophela. Vycházeli z lesa s krutými úsměvy a zbraněmi v rukou.
"Ireth!" zařvu nahlas a pak už na nic nečekám, vytáhnu svou vlastní zbraň a stáhnu se víc ke vchodu do malého domku. Nehodlal jsem je pustit dovnitř k mým dvěma společníkům.

Usnula jsem opravdu tvrdě a tak mě samotnou překvapilo, že mě vážný a rázný hlas démona probudil. Okamžitě vyskočím na nohy, aniž bych démonovi za mnou ublížila a hrábnu pod postel, kde jsem předtím hodila svůj meč. Ani nepřemýšlím, tasím ho, ozve se jeho ostří a s tím, vyletím z krčmy ven. Okamžitě se dostanu vedle Cola a probodnu pohledem množství démonů, vycházeli z lesa a krutě se smáli. Vůbec se mi nelíbily jejich úsměvy, ale jako vždy jsem jsem je s chladnou hlavou probodávala. Dobře, ne s tak až chladnou, jelikož mě okamžitě pohltila zlost, ale byla jsem odhodlaná jim Aurina v krčmě nevydat a stejně tak nikoho nepustit dovnitř.
"Nedám," zasyčím na ně dost nepříjemně a stisknu rukojeť v ruce. Ohlédnu se však na společníka zda nemá něco v plánu. Pokud kývne že ne, byla jsem připravená proti nim vyletět plnou silou.

Cole:
Trochu si oddechnu, když se vedle mě objeví má společnice, ale vůbec se mi nelíbilo, že z lesa pořád vycházeli démoni. Neměli jsme ani moment překvapení, ani početní výhodu. Byla to proti nám obrovská přesila a navíc nás obklíčili ze všech stran. A ještě musíme ochránit Fen'liho.
"Jsme obklíčeni, budeme muset chránit Fen'liho ze všech stran a ne jen dveře... Ti démoni si snadno probourají cestu stěnou," zašeptám směrem k Ireth a chvilku mě napadne, že to tady podpálím kolem dokola kolem domu. Jenže by mohli vyletět nad dům a dostat se tam střechou... Pak by tam byli uvěznění i s Fenem... Jindy bych řekl, že by byli v háji, ale v této situaci... By byl nejspíš v háji Fen. Netušil jsem, jak moc se zotavil, jestli bude schopný se postavit na nohy, nebo vyvolat svou zbraň i přes zranění na rukou... Dojde mi, že nemá cenu zdržovat a tak se s démonickým řevem vrhnu na prvního protivníka.

Fen'lin:
Probudím mě Coleův křik a než se pořádně stačím probudit, Ireth už vytahovala meč z pod postele. Pomaličku se posadím a podívám se na ni.
"Buď prosím opatrná," zašeptám a jakmile mi zmizí z dohledu, přehodím nohy přes okraj postele a zaposlouchám se do okolních zvuků. Nehodlal jsem dělat nic nezodpovědného, dokud to nebude nutné a tak jsem jen seděl na posteli, poslouchal a proklínal svou neschopnost. Láska mého života venku bojuje za nás oba proti démonům, může kdykoliv umřít a já se ani nemůžu pořádně postavit na nohy! Tiše zavrčím a pevně sevřu přikrývku v rukou. Projede mi jimi vlna bolesti a tak opět povolím, než se naštvaně zadívám na své obvázané ruce.

Vůbec se mi nelíbila situace okolo nás, nebylo to ani trochu dobré. Nejenom že jsme ztratili výhody ve všech směrech, ale démonů tu bylo opravdu hodně. Je možné že tu byli dříve? Ne, všimla bych si jich, leda by se skrývali pod rouškou magie. Okamžitě se zamračím a kývnu na Colovi starosti.
"Caesare," vypísknu a ihned se vedle mě objeví úhlově černý Gryphon,hlasitě zařve a rozběhne se proti prvnímu démonovi. "Každá malá pomoc je dobrá," zavrčím a s hlasitým bojovým křikem plným agrese se rozběhnu proti prvnímu démonovi, se kterým zapřu zbraň. Ozve se řinčení kovu, které se rozlehne do okolí. Nesmím je za žádnou cenu nechat dojít k Fennovi, nesmím! Jestli se mu něco stane, neodpustím si to a ani jim. Přestanu nad tím přemýšlet a prudce se rozběhnu k jinému démonovi, kterého jsem ihned zaměstnala svou zbraní. Prolétávala jsem mezi nimi a snažila se odrazit každého, kdo se až moc nebezpečně přiblížil k chatce. Rudé oči žhnuly touhou zabíjet.

Cole:
Pustím se do boje po boku černého gryfona a mojí upíří společnice. Společně jsme odráželi jejich útoky, snažili se zabít co nejvíce z nich a nepustit je k domu za námi. Bylo to těžší, než jsem čekal, byli dobře vycvičení a uměli spolupracovat. Navíc mi přišlo, že zástup démonů vůbec nekončí. Přetnu hrdlo dalšímu z nich a okamžitě se pustím do boje z dalším. Snažil jsem se šetřit co nejvíc energie, ale bylo jich hodně, pořád jsem musel uskakovat, bránit se a ještě si hlídat záda a dům. Zabiji dalšího démon a v tu chvíli ucítím bolest na stehně. Okamžitě uskočím a zavrčím. Nesnažili se mě hned zabít, jen mi co nejvíce znemožnit pohyb. Nebo jsem měl prostě štěstí. Na nic nečekám a vyrazím proti nim znovu. Došli jsme tak daleko, teď tady nehodlám zemřít! I když jsem zabil několik démonů, nepřišlo mi, že by ubývali, ale za to na mém těle přibývaly rány. Tiše jsem začal přemýšlet, jestli to vůbec přežijeme a jaké jsou naše šance uprchnout jim.