Ireth & Fen'lin & Elias

Zástup démonů vůbec neubýval. Ještě k tomu jsem cítila tlak na rameni z toho, jak se do mě tehdy ten démon zakousl. I po takové době? Tiše zavrčím a vrazím meč démonovi přímo mezi oči. I Caesar dostal další ze svých objetí a zobákem mu doslova vytrhl kus masa z krku. Těžce jsem uchopila zbraň a na malý moment se zastavila abych se trochu nadechla. Když si všimnu, že se jeden démon snažil přikrást k domu. Ihned jsem byla u něj a sekla ho do zad takovou silou, až hlasitě zařval a dopadl na zem, využiji toho a zarazím mu meč do srdce. Opět se vzdálím, ale sama dostanu sečnou ránu do zad. Naštěstí byla jenom povrchová, ale i tak jsem ji ucítila. Oženu se po démonovi, ale nevšimnu si šípu, který se mi zarazil do stehna. Noha se mi na malý moment podlomí, byl obrovský a já dopadnu na koleno. To už mi ale na záda skočí démon, kterého naštěstí můj věrný Gryphon sejme k zemi a doslova z něj vydrápe duši. Zadívám se na šíp ve stehni, který mě omezoval v pohybu, proto jej pevně uchopím a vyrvu. Děkovala jsem tomu že upíři krvácejí o dost pomaleji než jiné bytosti. Místo toho abych se tím nějak více zaobírala sevřu zbraň a přestanu přemýšlet. Musela jsem jich zabít co nejvíce, proto se nechám unášet mečem a soustředím se hlavně na rychlost. Rozhodla jsem se způsobit stejná jatka jako předtím a dokonce se mi to dařilo. Sundala jsem jich opravdu dost, ale rány na mém těle přibývaly a já rapidně zpomalovala. Úplně jsem zapomněla na lukostřelce v lese. Uvědomila jsem si to až ve chvíli, kdy mi kolem hlavy proletěl další obrovský šíp a zasekl se až do dřevěné chatky. Nebyl hořlavý, díky bohu. Okamžitě proti němu vyběhnu a jednou precizní ranou ho sejmu, jenže co nečekám byl démon, který proti mě vyrazil zpoza křoví a nebyl sám. Chytila jsem se do pasti. Stihla jsem si akorát tak všimnout ostré bolesti způsobené jeho mečem, která mi přejela po celé délce pravé ruky. Ostré rány od dalšího lukostřelce tak na padesát metrů od nás a démona se štítem, jehož okraj mě udeřil do hlavy tak silně, až jsem se proletěla vzduchem a před očima se mi okamžitě zatemnilo. Párkrát jsem se skutálela do trávy, než se mé tělo zastavilo a já na něm zůstala ležet. Zbraň mi odletěla stranou a do obličeje mi spadly zakrvácené pramínky vlasů. Pomalu jsem natáhla ruku ke zbrani, ale nedosáhla jsem na ni a tak jsem v rukou sevřela kus trávy. Hlava se mi točila, obraz se mi mlžil před očima, viděla jsem jenom pár šmouh ale nedokázala jsem je rozeznat. Dokonce jsem špatně slyšela a byla jsem na nějakou dobu vyřazena z boje. Nemůžu tady... umřít když mám svého démona zpátky. Ostrý šíp v levém rameni mi ale moc nepomohl, když jsem se chtěla trochu nadzvednout abych se ohlédla po situaci a díky dlouhé, tržné ráně na té pravé... jsem to ani nedokázala.

Fen'lin
Z okna jsem bezmocně sledoval, jak Ireth a Cole bojují s mnohonásobnou přesilou. Ireth byla silná, zabila mnoho démonů, byla mnohem rychlejší než oni a cítil jsem z ní krvežíznivost až sem. Jenže i ona schytávala rány, kterých si ani nevšímala. Já naopak ano a pokaždé jsem sebou trhnu. Cítil jsem stále větší vztek, jak na démony, kteří ji ubližují, tak na sebe, že jí nemohu pomoct. Pokusím se postavit na nohy a po chvilce se mi to také povede. Pomaličku se přiblížím k oknu zrovna ve chvíli, kdy Ireth vběhne k lesu, zabije lukostřelce a hned na to schytá tři škaredé rány. odletí stranou a zůstane ležet na zemi. Přestanu dýchat a moje srdce vynechá úder, než začnou tlouct obrovskou rychlostí. Jak se opovažují ublížit jí?! Začnu se třást vzteky a žíznit po jejich krvi. Můj obvyklý klid byl pryč a nahradil ho obrovský vztek. Když uvidím, jak se démon rozběhl k Ireth, která se snažila natáhnou pro svůj meč a marně se zvednout, vymrštím se proti oknu a obklopí mě temná energie. Dřív než se k ní démon dostanu, sevřu ho v zubech, trhnu hlavou ze strany na stranu a odhodím ho stranou. Stál jsem nad Ireth ve své bestiální podobě a zuřivě vrčel na všechny okolo. Tohle bylo podruhé, co jsem byl v této formě, ale poprvé, co jsem si pamatoval a co jsem se ovládal. Oženu se zuby po nejbližším démonovi a pevně ho chytím za ruku, než ho odhodím stranou a dalšího shodím na zem pomocí obrovské tlapy. Stále jsem se však držel blízko Ireth, aby se k ní nikdo jiný nemohl dostat.

Cole:
Schytám další ránu a odskočím dozadu, snažil jsem se popadnout dech. Ještě chvíli Cole, ještě chvíli, pomyslím si. Na zemi byla už hromada mrtvol a na nohou stálo už jen kolem deseti démonů. Otočím se na Ireth, abych ji zkontroloval a zamrznu na místě, když ji uvidím ležet na zemi. Okamžitě se k ní rozběhnu, ale když se něco obrovského vymrští z domu, prudce zastavím. Nad Ireth stál obrovský, asi dvoumetrový vlk a zuřivě na všechno okolo vrčel. Vykulím na něj oči, kde se tady vzal? Poté si však všimnu jeho povědomých zranění, které ale vypadaly už mnohem lépe a dokonce to vypadalo, že vlkovi vůbec nevadí. Sledoval všechny rudě žhnoucíma očima a zuřivě švihal ocasem ze strany na stranu. Chránil Ireth, za což jsem byl rád a tak se stáhnu víc k domu, abych si mohl odpočinout. Kdyby to šlo takhle dále, určitě bych schytal kvůli únavě nějakou nehezkou ránu...

Fen'lin:
Zakousnu dalšího démona, už jich moc nezbývalo a Ireth byla v bezpečí. Rychle se postarám i to ty zbylé a z krku se mi vydere zavrčení. Hledal jsem další hrozbu. Pootočím hlavu a probodnu pohledem Cola, který stál vedle Ireth a vypadalo to, že na ni mluví. Jenže bělovlasá upírka mu neodpovídala. Všimnu si, že jí tečou z očí slzy a tak se k ní pomaličku rozejdu. Najednou začne hlasitě řvát a sesune se na zem, na nic nečekám, rozběhnu se k ní a démona vedle ní odmrštím někam stranou. Tiše zakňučím a lehce se dotknu čumákem jejího obličeje. Jak se proboha změním zpátky?! Zavřu oči a začnu se soustředit, naštěstí za chvíli ucítím, jak se mé tělo zmenšuje a brzy jsem opět ve své pravé podobě.
"Ireth," oslovím ji, měl jsem o ni takový strach, co se stalo? Opatrně ji vezmu do náruče a i s ní si sednu na zem. Přitisknu ji jednou rukou k sobě, zatímco druhou jí začnu hladit po zádech. Pořádně jsem netušil, co dělat a tak se podívám na Cola, který však vypadal stejně bezradně jako já. Naznačím mu, aby šel hlídat a poté svou pozornost zase obrátím Ireth.
"Ireth, Ireth! Všechno je v pořádku. Jsem tady pro tebe, už to bude dobré, slibuji..." začnu na ni mluvit konejšivým hlasem a lehce s ní začnu kolébat.

Sama jsem pořádně nevnímala co se kolem mě děje. Slyšela jsem hlas, ale ani jsem si neuvědomila že je to Cole. Nezajímalo mě to, ignorovala jsem hlas démona jakoby tady ani nebyl a nemohla jsem se přestat třást. S narůstajícím strachem se to vůbec nelepšilo. Chtěla jsem křičet tak nahlas a vůbec jsem se tomu chtíči nebránila. Tolik bolestných emocí, myšlenek, životů a ve chvíli, kdy jsem zaslechla mě tak moc známý hlas, jsem se zalykala ještě více. Vybavil se mi můj démon v okovech, jeho krev visící ve vzduchu a všude kolem. Krvavé rány, jeho bídný stav na pokraji smrti. Ten obrovský strach a vztek, který mě popadl, když jsem ho tam viděla bezmocně viset, čekajícího na smrt, která pro něj měla být jediným vysvobozením. Vybavila se mi cesta s Colem, všechna ta bolest těch démonů, které jsem zabila, ale přece jenom strach z toho, že muž kterého jsem tolik milovala byl možná dávno mrtvý, byl silnější. V tu chvíli jsem si ani nevšimla že mě drží v náručí, akorát jsem se klepala, řvala a na malý moment schovala hlavu do dlaní. Ten nával emocí byl odporný a do toho všeho mě neskutečně bolelo celé tělo, každý pohyb, nádech... Chtěla jsem se rozplynout v prach, zmizet, na malý moment přestat existovat. V malou chvíli si dokonce prudkým pohybem vyškubnu několik pramínků bílých vlasů, které rozhodím do okolí, div nepraštím démona, co mě držel v náručí. Démona od sebe najednou prudce odstrčím a vyskočím na nohy. Několikrát u toho klopýtnu, ale lidskou rychlostí se rozběhnu k lesu, ve kterém jsem se chtěla ztratit. Stírala jsem si přitom slzy z očí a kulhala, proto jsem se nevzdalovala nijak rychle. Ještě jsem si k tomu všemu ovinula ruce kolem těla, ani jsem pořádně nevěděla kam jdu, co dělám a co udělat chci. Jedno vím, nechtěla jsem aby mě tak viděl, ani jeden z nich.

Netušil jsem, co dělat, bezmocně se zadívám na dívku v mé náruči a na stav, v jakém byla. Nejspíš se jí vrátily emoce a bylo toho na ni moc. Takhle jsem ji ještě neviděl. Pevněji ji sevřu v náručí, i když jsem riskoval, že mě praští jedním z prudkých pohybů. Bylo mi to však jedno. Stále jsem na ni mluvil, šeptal jí, že to bude v pořádku, ale přišlo, mi že mě ani neslyší, nebo to prostě nemá žádný efekt.
"Ireth..." vydechnu a v mém hlase byla znát panika. co mám proboha dělat? Najednou mě od sebe prudce odstrčí, vyškrábe se na nohy a rozběhne se pryč.
"Ireth!" zakřičím a vyskočím na nohy. Zabolí mě rány a tak zalapám po dechu, hned na to však zatnu zuby a rozběhnu se za ní. Donutím se běžet rychleji a v lese ji doženu. Zvednu ji do náruče a i když moje tělo zaprotestuje, nevšímám si bolesti a přitulím ji k sobě.
"Neutíkej prosím, je to v pořádku, jsem tady pro tebe... Pokud mi utečeš, nebudu tě moct ochránit," zašeptám jí a pomaličku se rozejdu zpátky.

Běžela jsem pryč od těch dvou, nevěděla jsem co mám dělat. Chtěla jsem se uklidnit, ale nešlo to. Znovu si utřu slzy z obličeje, když mě někdo najednou chytí za ruku. Prudce trhnu pohledem na dotyčného, byl to Fen'lin. Vyzvedl si mě do náruče a až teď ke mě dolehne jeho hlas.
"Nech mě být! Neubližuj si ještě víc! Pusť mě!" zavrčím na něj káravě a znovu se zalykám. Ale už o něco klidněji než předtím. "To ty jsi tady ten co potřebuje ochránit! Podívej se na sebe v jakém jsi stavu! Okamžitě se vrať!" zasyčím na něj a z mého hlasu byla znát čistá zloba a strach o něj samotného. Okamžitě se z jeho sevření opatrně vysmeknu a doskočím na nohy. Už jsem byla klidnější a i slzy mi přestávaly téct, dokonce jsem teď mohla jasně vidět jeho tvář.
"Jsi příšerně nezodpovědný vůči svému tělu," vydechnu po chviličce zcela klidně a mé oči se únavou lehce zaklíží. Už nebyly rudé jako krev, ale vrátila se jejich obvyklá barva nebe. Bez dalších slov ho chytnu za ruku a vydám se s ním zpátky k chatce.

Najednou zavrčí, ať ji nechám být a pustím ji, začne mi říkat, že bych měl odpočívat a jak jsem nezodpovědný, jen ji sleduji a nic neříkám, věděl jsem to, ale musel jsem něco udělat. Nemohl jsem pořád jen tak sedět a nic nedělat, když mi málem umřela. Chtěl jsem protestovat, že to zvládnu, že jsem v pořádku a nic mi není, že to ona je taky ta nezodpovědná, kvůli všem těm ranám, co teď měla, ale v momentě kdy se podívám do jejích blankytně modrých očí, veškerá slova zůstanou nevyřčena a na tváři se mi objeví idiotský úsměv. Nechám se odvést zpátky k chatce, ale úsměv mi nezmizí.
"Ir, měla by ses napít krve, jsi dost zraněná," řeknu jí zvesela a stále ji sleduji, i když na mě zrovna nebyla otočená a tak jsem neviděl její oči.
"Nebo můžeme jít spát, oba jsme unavení a myslím, že v nejbližších dnech další útok nehrozí, i když nejpozději zítra musíme zmizet," řeknu Ireth i Coleovi, který nás pozoroval z kraje lesa.

Byla naštvaná, opravdu hodně naštvaná... Budu si to pak muset nějak vyžehlit, ale v tuhle chvíli jsem byl šťastný, šťastný, že ji mám zpátky. Že zase vidím její nádherné, modré oči, měl jsem ji zpátky. Celou, ne jen schránku bez emocí, která mě chvílemi děsila. Donutí mě sednout si na postel, vypadala už klidněji, stále se však na mě mračila. Věnuji jí nevinný úsměv a přikývnu, když řekne, že se jde nakrmit. Zadívá se na mě a v jejích očích jsem po dlouhé době uviděl hromadu emocí a v tu chvíli jsem ze sebe nemohl vydat ani hlásku. Po jejích slovem mně zalije pocit viny. Nedokázal jsem si představit sebe v její situaci. Nejspíš bych zešílel, kdyby šla do války a tak dlouho se nevracela. Kdyby ji zajali nepřátelé a nebylo jisté, zda žije. Sklopím pohled k zemi a v očích mě zaštípou slzy. Netušil jsem, co říct. Vzhlédnu, až když řekne, že mě miluje. Zadívám se do jejích oči. Prohlížela si mě, stejně jako já ji, poté ale odejede s tím, že musí zkontrolovat Cola a nakrmit se. Zůstanu tiše sedět na posteli, zabraný do svých vlastních myšlenek. Proberu se, až když zaslechnu tiché kroky, které patřily lásce mého života. Vzhlédnu a usměji se, jakmile je dostatečně blízko, natáhnu k ní ruku a stáhnu ji vedle sebe do postele, abychom oba leželi. Opatrně ji k sobě přitisknu a lehce ji políbím na rty.
"Miluji tě, Ireth. Jsi pro mě vším a nedokáži si představit život bez tebe. Omlouvám se, že jsem nás dostal do této situace... Musíš si tímhle projít jen kvůli mě.. Omlouvám se," zašeptám, zavřu oči a povzdechnu si. Tak moc jsem ji chtěl ochraňovat, aby se jí nikdy nic nestalo, aby jí nikdo nikdy už neublížil. Slíbil jsem, že ji ochráním. Ale teď jsem jenom mohl někde sedět a modlit se, aby byla v pořádku. Dneska jsem to už nedokázal vydržet, musel jsem něco udělat.
"Po tomhle všem... Až se vrátíme domů... Nechci podsvětí už ani vidět."

Přeruší mě svými slovy a potom nenechá pomalu ani domluvit. Ne že bych si stěžoval na to, že mě přerušila svými jemnými a něžnými polibky. Oplácel jsem jí je a připadal jsem si jako v sedmém nebi. Opět ucítím úlevu nad tím, že je tady se mnou. Že jsme oba naživu a spolu. Nemohl bych bez ní žít. Myšlenka na ni mě držela naživu a se zdravým rozumem. Má touha jí vidět, sevřít v náručí, políbit. A to vše jsem teď mohl udělat. Nikdy jsem nebyl šťastnější, že jsem naživu. Odlepí se od mých rtů a znovu se ke mně přitulí, zatímco mě pohladí po vlasech. Byl jsem trochu mimo, ale brzy se vzpamatuji a dám ji pusu do vlasů. Potichu a se smutným tónem začne mluvit o své minulosti. Tedy ji jen tak trochu nakousne. Zvědavě zvednu hlavu a jen ji tiše poslouchám. Nikdy o tom nechtěla mluvit a já ji nenutil. Co se stalo stalo se, nehodlal jsem odkrývat všechny její kostlivce ve skříni, když nechtěla, ale nemohl jsem popřít, že jsem zvědavý.
"Ireth, lásko... Je mi jedno, co jsi udělala, je to pryč... Záleží mi na tom, kdo jsi teď, jsi moje Ireth a i když bych s tebou nebyl v bezpečí, to samé platí naopak. Dokud jsme spolu tak zvládneme všechno, co nám život postaví do cesty a já se tě vzdát nehodlám. A nemusíš se bát, že bych s tebou žít nechtěl. Miluji tě a to s nezmění, ať už se dozvím cokoliv. Jsi součástí mého života a nechtěl bych ho už nadále žít bez tebe," řeknu konejšivě a každé slovo myslím naprosto vážně.

Ireth se pomalu posadí a začne mi vykládat o své minulosti, čím vším si prošla, co zažila a jaká zvěrstva jí provedli a co provedla ona. Celou dobu jsem ji tiše a pozorně poslouchal, přestože jsem celou dobu zatínal ruku, za kterou mě nedržela, v pěst. Vzedmul se ve mně obrovský vztek na všechny co jí ublížili. Jak jí tohle mohl někdo udělat? V tu chvíli jsem přísahal, že jestli se ten člověk k ní jen přiblíží, zabiji ho pomalou a bolestivou smrtí. Uvnitř jsem doslova zuřil a byl jsem rád, že se na mě Ireth nedívá, jinak by to na mě jistě poznala. Když se však zadívám na její smutný výraz, do jejích smutných očí plných obav, a uvědomím si, že se mi celé tohle bála říct, protože si myslela, že bych s ní nechtěl být, že bych ji odvrhl... Považovala se za monstrum, ale tím pro mě nebyla. Pomaličku se posadím vedle ní, obejmu ji kolem pasu a opatrně si ji usadím do klína. Omotám ruce kolem jejího pasu a přitulím ji k sobě.
"Ireth... Nevím co říct... Děkuji za to, že jsi mi o tom řekla, za tvoji důvěru... Vážím si toho," řeknu potichu. Viděl jsem, jak je pro ni těžké o tom mluvit a o to víc jsem si toho vážil.
"Jak jsem řekl, minulost je minulost, co se stalo stalo se. Pořád jsi moje milovaná Ireth..." vydechnu nakonec, stále jsem měl problém najít vhodná slova pro tuto situaci. Nemohl jsem vyjádřit slovy, jak moc mi na ní záleží a že její minulost pro mě nic neznamená a tak ji otočím čelem k sobě a jemně ji začnu líbat na rty.

Přitisknu ji k sobě ještě blíž, aniž bych přerušil náš polibek a začnu si vychutnávat její sladké rty. Byla už klidnější, za což jsem byl vděčný, už tak toho na ni bylo dost a... Když se ještě trápila svou minulostí... Věděl jsem toho o ní čím dál víc a čím víc toho bylo, tím víc jsem ji miloval. Jak jsem jednou řekl, chci poznat každou její stránku i tu nejtemnější. A to se nezměnilo. Najednou se ode mě odlepí a stáhne mě na postel tak, že jsme leželi jeden vedle druhého. Přitisknu ji k sobě a spokojeně se nadechnu její vůně, která byla ovšem smíchána se zápachem krve a smrti. S povzdechem přikývnu, když řekne, že si potřebujeme odpočinout a tak zavřu oči. Bezmyšlenkovitě ji jednou rukou začnu hladit po zádech a zaposlouchám se do jejího pravidelného dýchání, které mě uklidňovalo. Brzy mě dožene únava a upadnu do bezesného spánku.

Hnali jsme se plnou rychlostí hustým lesem k hranicím království Nearry, zatímco naši nepřátelé nám byli v patách. Už několik dní nás pronásledovali a tentokrát se nám je nepodařilo svést ze stopy. Bylo jich hodně a přestože se naše rány již zahojily, nechtěli jsme riskovat přímý střet s nimi. Přeskočím další kmen stromu a pootočím se na Cola zrovna ve chvíli, kdy mi magický šíp prosviští kolem obličeje. Zavrčím a vyvolám svou démonickou zbraň.
"Neutečeme jim," zavrčím potichu a prudce se zastavím. Budeme je muset nějak zpomalit, odrazit, nebo zabít, jiná možnost není.

Zaslechnu hlas Ireth za svými zády a poté až moc známý zvuk tasení zbraně. Chtěla je zpomalit a okamžitě přišla s dobrým plánem útoku. Podívám se na Cola a oba zároveň přikývneme. Přiskočím k nejbližšímu stromu a plnou silou se do něj seknu drápy na rukou. Ozve se zakřupání dřeva a jakmile se do něj zapřu plnou silou, začne padat tam, kam chci. Ani nedopadne na zem a to samé udělám s několika dalšími stromy, než se rozhodnu, že to stačí a měli bychom se ukrýt do korun stromů. Chtěl jsem máchnout křídly a vznést se do vzduchu, ale ucítím jen tupou bolest na zádech. Zamračím se a místo toho začnu lézt nahoru pomocí svých drápů. Křídla mi chyběla, ale obejdu se bez nich, stále to však byl nezvyk. Byly mou součástí skoro tisíc let a teď byly pryč. Tiše si povzdechnu a ještě se podívám, kde je Ireth a Cole, než si všimnu prvních démonů, kteří se hnali naším směrem. Popadané kmeny stromů je rozdělily do několika menších skupinek a démoni na příkaz velitele začnou prohledávat okolí. Počkám si, až se jedna skupinka dostane přímo pode mně, než seskočím, rychle ukončím jejich životy a znovu se obratně vytratím do korun stromů. Bylo však jen otázkou času, než nás najdou.

Tahle taktika nám zatím vycházela. Skrýt se, vyčkat na vhodnou příležitost, zabít a zase zmizet. Nepřátel však neubývalo a přišlo mi, že se k nám blíží další skupina. Mephistopheles zuřil. Upírka a démon mě dostali z jeho nejstřeženějšího vězení, zabili první jednotku, kterou na nás poslal. Byla to rána pro jeho šílenou hrdost i ego. Už nešlo jen o nás ale i o to, jestli ho po tomto incidentu nezačnou pokládat za slabého vůdce. Zabiji dalšího démona, který se odloučil od skupinky a z dálky zaslechnu nějaké hlasy. Nejspíš jim začíná docházet, co se děje. Naše situace nevypadala vůbec dobře. Už jen proto, že proti nám stála obrovská přesila, ale také proto, že jsme se neustále vzdalovali jeden od druhého, což vůbec nebylo dobré a mohlo by se nám to pekelně vymstít.

Byl jsem nucen se znovu stáhnout o kus dál od Ireth a Cola. Vůbec se mi tahle situace nelíbila. V této situaci by bylo nejlepší se rozdělit, vypadnou odtud a sejít se až za hranicemi Neařina království, někde v bezpečí. Jenže jsem jim tento plán nemohl nijak sdělit a nehodlal jsem odejít sám. Jak bych jim to jen sakra mohl dát vědět? Frustrovaně zavrčím a přeskočím na další strom, těsně předtím, než se do toho předchozího zabodne několik šípů. Věděli, kde jsme, snažili se nás dostat dolů, nebo právě naopak. K nám nahoru. Začnu v duchu nadávat a jakmile si všimnu, že pár démonů šplhá na stromy kolem, začnu přeskakovat mezi nimi a shazovat je dolů, či je rovnou zabiji, když se naskytne dobrá příležitost. No tak, Fen'li! Vymysli jak z toho ven, přeci jsme došli tak daleko, tady to nevzdáme. Začnu přeskakovat ze stromu na strom zase zpátky, čím jsem se však dostával blíž, tím více tady bylo nepřátel. Schytám pár škrábanců od šípů, ale nakonec se dostanu na několik desítek metrů od Ireth. Trochu si oddechnu, že je v pořádku a v momentě, kdy se naše pohledy setkají, naznačím ji, aby zmizeli, že se setkáme na bezpečném území u Nearry. Hned na to mě však nepřátelé zatlačí zase zpátky. Snažili se nás držet odděleně a tak jsem nucen ustupovat dál a dál do mých společníků.

Zatlačovali mě čím dál víc dál a už jsem neměl ani tolik příležitostí k útoku. Jen jsem se bránil a snažil dostat pryč. Vůbec se mi nelíbilo, že tam musím ostatní nechat, že se opět rozdělíme. Nechtěl jsem je opustit. Ale musel jsem. Naštvaně zarazím drápy démonovi do hrudníku a jeho bezvládným tělem mrštím po dalším, který se rozhodl přeskočit na strom, na kterém jsem stál. Dám se na útěk a i když jsem nemohl používat křídla, pomáhala jsem si drápy a dlouhým ocasem, kterým jsem se snadno mohl udržet, či zhoupnout po větvi stromu. Dostával jsem se dál a dál od Ireth a Cola a modlil jsem se, aby byli v pořádku a všichni jsme se zase někde sešli.
Mí pronásledovatelé byli doslov neodbytní. Sice jsem jim na čas utekl, ale stále mě pronásledovali. Bylo to již několik dní, ani jsem už nepočítal kolik a blížil jsem se svému limitu. Byl jsem unavený, nohy mě bolely, přesto jsem pokračoval dál. Mé otupělé smysly mě však zradily a když jsem si všiml blížících se démonů z opačné strany, než jsem je původně čekal, bylo již příliš pozdě. Jediná tupá rána do hlavy mě poslala do temnoty.