Ireth & Fen'lin & Elias

Snažil jsem se mezi kašláním nadechnout, ale každý nádech měl bolel, přesto jsem byl odhodlaný dostat do plic dostatek vzduchu, abych tady neomdlel. Zatnu zuby a po chvilce se opřu rukama od krve o zem. Zaslechnu hlas Ireth, ale až po chvilce si uvědomím, že vykřikla mé jméno. Klekne si vedle mě a její ledový dotek na rameni byl velice příjemný, jakmile mi položí ruku na čelo, úlevně vydechnu a nakloním se k ní. Ptala se mě, co se děje, ale přesto že jsem přestal kašlat, nedokázal jsem odpovědět. Místo toho se nakloním směrem k ní a položím hlavu do jejího klína, zatímco jí rukama obejmu kolem pasu. Celé mé tělo se třáslo a byl jsem si celkem jistý, že bych se teď ani nepostavil na nohy. Po pár vteřinách, které mi ale přišly jako hodina, ucítím, jak bolest odeznívá stejně rychle, jako přišla. Ještě chvíli setrvám ve stejné pozici, než zcela začnu vnímat okolí a malátně se posadím vedle Ireth.
"Bílá magie..." dostanu ze sebe po chvilce a ještě se několikrát nadechnu.
"Myslel jsem si, že je to jen dočasné, následek pobytu v nebi, ale... Stále sílí, snažil jsem se jí zbavit, dostat z mého těla, ale nejde to... Živí se životní energií, roste, ale tohle je poprvé, co se nějak projevila," dostanu ze sebe nakonec a pokusím se postavit na stále roztřesených nohách.

Byl jsem jí vděčný za to, že mě přidržovala a já nespadl zase na podlahu. Její naštvaný tón mi ale vůbec neunikne a tak ztěžka polknu. Věděl jsem, že jakmile odpovím na tuto otázku, naštve se ještě víc, ale lhát jsem jí nechtěl a ani nemohl. Kdybych lhal lásce svého života, nemohl bych se jí podívat do očí a já její oči miloval. Naštěstí mou odpověď trochu pozdrží přesun na gauč v obýváku a když dostanu sáček s ledem, vděčně se na ni pousměji.
"Věděl jsem o té magii, co jsme se vrátili, poté ale trochu zeslábla, než začala nekontrolovatelně růst... Snažím se jí zbavit asi... Týden a něco?" řeknu trochu nejistě a zamračím se.
"Měl jsem ti to říct, ale s tím vším, co se stalo jsem ti nechtěl přidělávat starosti a myslel jsem, že to zvládnu. Omlouvám se," řeknu slabě a s provinilým pohledem se jí zadívám do očí.

Naštvání nahradí strach a strach se po mé odpovědi změní opět v naštvání. Měla pravdu, spolu zvládneme všechno a já to před ní tajil. Tiše jsem ji sledoval, řekla, že jsem jí to měl říct dřív a poté začne pochodovat po místnosti, než se vrátí ke mně. Nadechnu se, abych něco řekl, ale přeruší mě, otázkou, zda bych jí to vůbec někdy řekl.
"Jistěže ano, měl jsem to v plánu, ale chtěl jsem se to pokusit vyřešit sám. Už tak jsis musela projít vším možným... Teď vím, že to byla chyba..." řeknu potichu a můj provinilý tón byl stále znatelný. Zeptá se mě, jak se má vypořádat s tím, že můžu kdykoliv umřít a poté na mě zavrčí, že jsem nezodpovědný. S povzdechem sleduji, jak si přede mě klekne a poté ji pohladím po tváři.
"Nehodlám umřít, zjistím, jak se té magie zbavit... Nějak to půjde. Nehodlám tě opustit, pořád tě chci vidět v těch bílých šatech," usměji se a dám ji pusu na čelo.
"Něco vymyslíme, problém je, že netuším kde začít..." povzdechnu si a potom se podívám na Ireth.
"Neznáš nějakou čarodějku?" zeptám se po chvilce přemýšlení.

Viděl jsem na tváři Ireth, jak se snaží nepropadnout do zoufalství a nezhroutit se tady jako domeček karet. Nakonec však vyhraje její odhodlání. Když na mě však vyhrkne, že jí nemám lhát, bodne mě u srdce a tak skloním hlavu. Čarodějku znala, ale zavrčí, že je na to trochu pozdě. Tiše si povzdechnu a natáhnu se pro polibek ve stejnou chvíli jako ona. Přitáhnu si ji blíž, až mi seděla na klíně a spokojeně si uvědomím, že po mém menším 'záchvatu' kašle v koupelně se mi vracely síly.
"Za chvíli mi bude lépe, budu v pořádku," řeknu jistým tónem a přitulím se k ní.
"Zvládli jsme horší věci, zvládneme i tohle. Nehodlám se vzdát, víš jak umím být tvrdohlavý," pousměji se a znovu jí políbím na rty. Nehodlal jsem zemřít, nehodlal jsem ji opustit, ne teď, nikdy. Nechtěl jsem ji způsobit smutek a bolest, ale to jsem právě udělal a nesnášel jsem se za to.
"Bude to dobrý," zašeptám, když se odtáhnu od jejích rtů a netuším, jestli uklidňuji ji, nebo sebe.

Odpoví mi, že se možná zlepším na pár hodin, nebo minut a že mě tady bude muset nechat. Zamračím se a nadechnu se k protestu, než si uvědomím, že má pravdu. Sklopím pohled k zemi a zadívám se na své ruce. Vzhlédnu zrovna ve chvíli, když se v jejím výrazu objeví čistý strach, zavrávorá a chytí se stolku. Vypadalo to, že panikaří a tak se pomalu postavím na nohy a pohladím ji po tváři. Najednou jsem však netušil, co říct a tak na ni jen chviličku tiše koukám, než jí políbím a znovu se odtáhnu.
"Zvládnu to tady... Zvládneme to, spolu. Buď opatrná," řeknu nakonec a snažím se, aby to znělo co nejpřesvědčivěji. Nakonec si povzdechnu a znovu se svalím na gauč. Najednou jsem se cítil hrozně unavený.

V momentě, kdy řekne, že vyraz až zítra, se mi na tváři objeví šťastný úsměv a horlivě přikývnu.Když se uvelebí vedle mě, okamžitě ji obejmu a zavřu oči. Po místnosti se začne rozléhat zvuk z televize, ve které běžel jakýsi film, který mě však vůbec nezajímal. Místo toho se zaposlouchám do Irethiného hlasu, nadechnu se její vůně a začnu si vychutnávat její doteky. Hladila mě ve vlasech a po chvilce si sedne. Nechal jsem ji a jen se víc nakloním k jejímu doteku.
"Hmmm, zajímalo by mě, jestli se takhle cítí nemocné děti, když o ně pečuje matka," zasměji se po chvilce a opravdu si tak začnu připadat. Já sám nebyl nikdy nemocný a s matkou jsem strávil ne zrovna moc času. V tu chvíli mě napadne, že by Ireth byla skvělá matka a tak otevřu oči a s úsměvem se na ni zkoumavě zadívám.

Odpoví, že také nikdy nebyla nemocná a zamyšleně se na mě zadívá, než mi dá pusu do vlasů. Následně se natáhne pro ovladač a vypne televizi. Nevadilo mi to, stejně jsem neměl v plánu se na ni dívat. Stále jsem si užíval její uklidňující dotyk, než Ireth zčervená a rozpačitě se rozesměje. Nadzvednu obočí a tiše se zamyslím, jestli taky začala přemýšlet nad tím samým, jako já.
"Děti..." zamumlám trochu nepřítomným hlasem. Přemýšlel jsem, jestli tohle téma nějak více nadhodit. Nakonec si to ale rozmyslím s tím, že tohle není zrovna nejlepší vhodná doba a že máme času dost. Měli jsme přeci věčnost.... Nebo jen pár dní, záleží na tom, jak je člověk moc optimistický... Nakonec tohle téma odsunu někam dozadu do podvědomí, tedy za předpokladu, že ho nenahodí sama Ireth, z jejíž reakce jsem nedokázal usoudit, co si o tom myslí.

Nadšeně jsem běžel domů a pokud mi Alex něco říkal, už jsem ho neslyšel. Už z dálky uvidím otevřené dveře a tak se usměji, úsměv mi však zmrzne na tváři, když uvidím, že dveře jsou vyražené z pantů. Rychle vejdu dovnitř a okamžitě se mi uleví, když uvidím bělovlasou upírku sedět na gauči.
"Ireth?" zeptám se potichu, než se k ní s úsměvem rozejdu. Jakmile jsem byl u ní, nenechám ji ani promluvit a rovnou si ji opatrně stáhnu k sobě pro dlouhý polibek.
"Omlouvám se, přišel Alex a odtáhl mě, aniž by mě nechal napsat ti vzkaz nebo zavolat," zamumlám, jakmile se odtrhnu od jejích rtů a až teď si všimnu, že má obě ruce. Překvapeně jí za dříve kostnatou ruku chytím a zvednu ji do vzduchu. Vypadalo to jako jakási protéza, ze které jsem cítil magii.

Tiše prokleji Alexe, když uvidím její smutný výraz a zaslechnu ji zakňučet těsně předtím, než promluvím. Říkal jsem mu, ať počká! Tiše si povzdechnu a když se na mě smutně zadívá a řekne, že začínala panikařit a skousnu si ret. Ještě se mi omluví za dveře, což vlastně vůbec nebyl problém a navíc to byl její dům. Zoufale vyhrkne, že zase nic nezjistila na zaboří hlavu do mého hrudníku. Obejmu ji a přitisknu ji k sobě, zatímco ji začnu konejšivě hladit po zádech.
"To nic, ty dveře zpravím ještě dneska a o mě si už nedělej starosti. S Alexem jsme to vyřešili, bílá magie je pryč, už mi nic nehrozí," usměji se. Popravdě jsem si právě nedokázal představit moc věcí, které by mi dokázaly ublížit. Tedy, spíš jsem byl zatím nebezpečný sám sobě, ale až se naučím ovládat své nové, tedy spíš Alexovi schopnosti, bude to v pořádku.
"A navíc... Máš teď obě ruce, to považuji za velký úspěch," zasměji se.

Překvapeně se na mě dívala, než řekne, že je marná. Zamračím se a nesouhlasně zavrtím hlavou.
"Když se sejdou dva umírající démoni, dějí se zázraky," ušklíbnu se a pohladím ji po tváři. Tiše se zasměji, když řekne, že pod protézou má stále ten příšerný módní doplněk, ale než stačím jakkoliv jinak zareagovat, dostanu pusu na nos a poté mě obejme a stiskne, jako by ze mě chtěla vymáčknout duši s tím, že jsem jenom její. Souhlasně zamručím a také ji obejmu, akorát jsem nehodlal riskovat a zmáčknout ji. Pořád jsem si připomínal, abych byl kolem ní opatrný. To poslední co jsem chtěl bylo jí ublížit.
"A ty jsi jenom moje... Teď když se tahle menší krize vyřešila... Myslím, že se můžeme vrátit zpátky k normálnímu životu... A možná začít plánovat svatbu," zasměji se a poté se opatrně vyprostím z jejího objetí. Rychle se vydám ke dveřím, které s lehkostí zvednu ze země a vrátím zpátky do pantů. Nedržely zrovna nejlépe, ale otevíraly se a zavíraly a do domu už netáhlo. Úplně je spravím zítra. Vrátím se k Ireth, kterou zvednu do náruče a vydám se ke gauči, na který si sednu a ji si posadím do klína. Obejmu ji a zabořím hlavu do jejích vlasů, abych si mohl plně vychutnat její přítomnost a vůni.

Spokojeně vydechnu a jen si užívám tento moment. Ireth měla pravdu, spolu zvládneme všechno. Sice se to tentokrát vyřešilo díky Alexovi, ale... Už jen její podpora mi dodávala vůli bojovat a věděl jsem, že kdybych byl někde sám, možná bych to už dávno vzdal a poddal se bílé magii. Pousměji se a Ireth k sobě více přitisknu. Alex měl pravdu, když jsem byl s ní, automaticky jsem krotil svou sílu, dával jsem si pozor, protože jsem jí nechtěl ublížit. Ale spát s ní jsem rozhodně nehodlal riskovat, tedy alespoň do doby, než se to naučím pořádně ovládat. A taky bych měl zapracovat na své magii. Moment... Dokáži vlastně rozumět runám, takže bych se je měl naučit používat, k tomu ale budu potřebovat Alexovu pomoc. A znamená to, že dokáži ovládat i elektřinu? Tiše zaúpím a zabořím hlavu víc do vlasů Ireth, když si uvědomím, kolik práce a tréninku mě čeká, než budu zase naplno znát své možnosti.

O týden později....

Vyjdu z portálu vedoucího z podsvětí a rozhlédnu se kolem mě. Ulice byla prázdná a osvětlovaly jí pouze pouliční lampy. Byl jsem pár bloků od našeho domu a tak se rychlými kroky vydám na cestu. Nechtěl jsem, aby mě někdo viděl pobíhat po městě jen ve spodním prádle, ještě když skoro cel vrchní část mého těla byla pokryta obvazy. S povzdechem se nakonec dám do poklusu, přestože jsem se stále cítil unavený a rozlámaný z několika hodinového spánku na chodbě. Brzy jsem byl před naším domem, ve kterém se nesvítilo, takže jsem netušil, jestli je Ireth doma, nebo ne. Potichu otevřu dveře a vstoupím dovnitř domu. Hned na to je zase za sebou zamknu a potichu se vydám do naší ložnice, abych na sebe něco navlékl, než půjdu hledat moji upírku.

Přetáhnu si přes hlavu tričko, abych zakryl většinu obvazů a natáhnu kalhoty, než se vydám potichu po době. V ložnici Ireth nebyla a tak jsem předpokládal, že bude někde venku. Když ji však uvidím na gauči, překvapeně se na ni podívám a potichu k ní přijdu. Spala a tak si dřepnu před gauč a zadívám se na její klidnou tvář. Po chvíli neodolám, opatrně jí odhrnu pramínek vlasů z obličeje a pohladím ji po tváři. Měl bych ji probudit? Nejspíš, ale netušil jsem, co říct. Jak jí to vysvětlit. A měl jsem v plánu něco, co se jí nejspíš nebude líbit, ale... Musel jsem to udělat. Potřeboval jsem zesílit, takhle neochráním ani sebe, natož pak mé blízké. A nedokázal jsem si představit, co bych dělal, kdybych opět selhal a neochránil ji.
"Ireth..." zašeptám a dám ji pusu na čelo. Hold budu improvizovat a něco z toho vzejde.