Ireth & Fen'lin & Elias

Z mé noční můry mě probudí koejšivý hlas mého démona, vlastně jsem si ještě pořád myslela že spím, proto jsem tuskutečnost, že by tu mohl být nebral moc navážno, dokud jsem malátně neotevřela oči anezahlédla ho nad sebou. Trochu mimo jsem k němu natáhla ruce a v momentě, kdy se stkaly s jeh otváři a já si uvědomila že má plnou hmoutnou formu jsem vyvalila oči a vyskočila do sedu, div jsem ho u toho nevyčelila.
"Fenny!"vyhrknu radostně a okamžitě ho obejmu koelm krku a přitáhnu si jeho hlavu co nejblíž k tělu. Byla jsem že je zpátky, po těch třech dnech už jsem začínala mít strach! Mé překvapení radost ale opadne ve chvíli, co mu položím ruce na záda a ucítím všechny ty obvazy pod nimi. Okamžitě ho od sebe odstrčím a lehce se zamračím.
"Co se stalo a kde jsi byl?" zeptám se a nepřestávám mu upřeně hledět do očí.

Zhluboka se nadechnu a rozhodně mi neunikne jeho pohled, ve kterém se značilo hned několik emocí. Rozuměla jsem jim jako nikdo jiný a byla jsem v nich zkušená, proto jsem právě teďa pro tuhel chvíli dokázala přečíst jak se cítí a ... doslova mě z toho pohledu zamrazilo v zádech. Když řekl, že se porval s Alexem, hned jsme věděla že je něco špatně. Pomalu k němu natáhnu ruce a omotám mu je kolem krku, než se k němu skloním a pložím si čelo na to jeho.
"Lásko, jsem tady pro tebe," vydechnu a zajedu mu rukama do jeho nádherých sněhových vlasů, které byly tak jemné jako jsem si vždycky pamatovala. Jeho kůže byla tak hřejivá a teplá, nechtěla jsem abych někdy to teplo přestala cítit, aby se ten nádhenrý pohled, co se vždy odrážel v jeho očích, vytratil a teď když mi sdělil, že chce jít do podsvětí, měla jsem strach. Musel k tomu mít opavdový důvod, protože ten pohled jakým se před chvílí díval skrze mě...
"Lásko, co se stalo? Musíš mi to říci, pak ti teprve budu moci odpovědět," vydechnu ale netlačila jsem na něj. Milovala jsem ho a to se nezmění, ani když se v jeho očích bude zračit strach nebo zklamání, smutek, pochyby... cokoli. Milovala jsem ho i s tím vším, byl to můj démon o kterého jsem se bála, o jeho život, zdravý a rozum.

Nakonec jsem opusila dotek jeho nádherných vlasů a naopak si našla cestu k jeho rukám, které jsem jemně chytila a potom důvěryhodněji stikla, než jsem se znovu zadívala do jeho očí, které mě tolik uklidňovaly a zároveň se v nich odráželo tolik pocitů, které se ani nepokoušel skrývat. Pro tuhel chvíli jsem mu byla vděčná, věděla jsem že mi to pomůže mu o to více porozumět, stejně tak v tom, jak se těď cítí. Pevně jsem mu sevřela ruce a poslouchala všechno co mi chtě sdělit. To oc mi řekl znělo jako vážný důvod a bylo to snad poprév co jsem v jeho očích viděla čistý strach. Jak bych mu mohla bránit v tom, aby zmizel? Mohla jsem ho podpořit slovy, být tu pro něj, ale byly tu i věci, které... jsou jeho součástí. Podsvětí bude vždycky jedním z nich a já tomu rozuměla. Proto jsem ani neměla právo se na něj zlobit, nebo snad křičet, věděla jsem že je to démon, můj milovaný démon a tyhlě věci a problémy budou vždy součástí nás obou. To že on bude tam a já tady, neznamená že budeme každý sám. I když budu tady a on putujícím v jiném světě, vždy budu v jisté podsatě s ním, ať bude kdekoli.
"Slib mi, že na sebe budeš opatrný," šeptnu a natáhnu se k němu abych mu dala pusu na čelo, než si ho přitáhnu blízko k sobě abych ho políbila, ale i tak se od něj za krátkou chvíli odtáhnu.
"Budu tu na tebe čekat, hocijak dlouho to bude, jsi má věčnost a to se nezmění ani tím, když budeš pryč," šeptnu.

Poslouchala jsem jeho krásná slova a s nimi jsem se nechala vyzvednout do náruče, měl pravdu unavená jsem byla ale také se mi nechtělo usínat a loučení jsem opravdu nesnášela. Než jsme sn im ulehla do postele, převlékla jsem se, jelikož jsem tehdy usnula na gauči a potom zalezla vedle něj.
"Nejspíše po dlouhé době navštívím otce, když budeš pryč," prohlásím s jistotou a když si konečně lehne vedle mě, přitisknu se na něj a přitáhnu si ho blíže. Chvíli jsem vedle něj jenom tak relacovala, pozorovala jeho tvář a užívala si jeho blízkost. Loučení jsem opravdu nesnášela.
"Věnuješ mi poslední noc než odejdeš?" zeptám se trochu rozpačitě a položím si hlavu na jeho hrudník. Tlukot jeho srdce mě uklidňoval a pro tuhel chvíli, pro dnešek než mi zítra zmizí na dlouhé cestě za poznámím a zkušenostmi, jsem jej chtěla mít co nejblíž.

"Víš, nesnáším loučení," pousměji se a natáhnu se k jeho rtlm. Nechtělo se mi ho opouštět, nechat jít a přála bych si abych pro tuhel chvíli byla sobecká mrcha a zakázala mu to, jenže... já mu věřila a tuhle část života jsem nechala za sebou. S ním to bylo všechno jiné, tak nádherné jako nikdy. Opět jsem celou noc mohla sledovat ty jeho nádherné rudé oči a pamatovat si je po celou dobu, co bude pryč. A i kyž bude daleko, pořád mu budu na blízku.
"Miluji tě," lípnu mu jeden opravdu zdlouhaý polibek, než se o něj otřu svým tělem a sama z něj pomalu a pečlivě začnu sudnávat všechny věci. Dneska jsem mu chtěla být co nejblíž a to jsem také hodlala dodržet.

Omlouvám se, že jsem odešel bez rozloučení, ale nevím, jestli bych dokázal odejít, kdybych se opět ztratil v tvých očích.
Miluji tě a slibuji, že se vrátím, jakmile to bude možné.
S láskou, Fen'lin

Sotva jsem vylezla ze sprchy a navlékla na sebe nějaké oblečení, dostala jsem hlad. Za posledních pár dní jsem toho tolik nespořádala ani za deset let svého života. Ach, co na to řekne Fen'lin... Oh Iret! Vvěděla jsi že za poslední týden zmizela polovina města? Ale vůbec ne miláčku...! S povzdechem jsem se rozvalila na gauč a dala si pod hlavu polštář, chtěla jsem si něco pustit ale nějak mě zmohla únava a usnula jsem. Nevím jak dlouho jsem ležela, ale ani jedna z poloh mi nebyla příjemná, pořád jsem se kroutila jako nějaký had a chtěla jsem proklínat gauč za jeho nefunkčnost, než jsem se nad sebou pozastavila a zasmála se. Prvně jsem slovům čarodějky nevěřila, ale po delší době co jsem se na sebe podívala do zrcadla, jsem musela uznat že má pravdu. Nabrala jsem na váze a... vůbec jsem si nedokázala představit co na to řekne Fen'lin., Třeba si nevšimne, ráda bych to odložila ještě o pár týdnů, hehe. Za druhé jsem ani netušila jak mu to říci, kromě toho nechtěla jsem to na něj hned vybalit, určitě mi toho bude mít tolik co vyprávět z podsvětí a děti... Jaké to hrozné slovo... počkají. S úsměvem vlezu do ledničky a vytáhnu z ní sklenku krve, kterou sebou vezmu,než se posadím na gauč. Byla jsem ráda že po tom hrozném zážitku z minulého týdne už se všechno dalo do normálu a rozhodla se že o svém skoro umření Fennovi říkat nebudu. Kromě toho, dům byl bez něj... tak prázdný ale díky tomuto faktu jsem se cítila lépe, tak, že nejsem sama. A až teprve teď jsem se začala bát o svého démona. Co bych dělala se dvěma dětma kdyby umřel? To... nepřipadalo v úvahu, ani jsem nad tím nechtěla přemýšlet. Ztěžka vydechnu a přísahala bych že se o mě pokouší mdloby. Jenže v tom najednou... zalsechnu zámek na dveřích a těn nekrásnější hlas, který jsem kdy slyšela. Málem nadšením odhodím skleničku na stůl, místo toho ji jenom sesunu po dřevěné ploše, až se zakymácí a okamžitě se rozběhnu ke dveřím. Když ho tam uvidím, ani ho nenechám se vyzout, převléci nic a vrhnu se mu kolem krku, doslova ho zmáčknu v pevném objetí za účelem z něj vymáčknout duši.
"Fenny!" vydechnu šťastně ale pořád jsem se od něj neodtahovala, nemohla jsem, nešlo to.

Ta radost že je doma se nedala ani popsat slovy, kdyby mohla umačkala by ho v objetí ale to by si moc nepomohla. Vyzvedl si mě do náruče a zatočil se, nemusela jsem se ho ani držet, věřila jsem, že se mnou nehodí o zem nebo to nevezme mou hlavou o skříň vedle nás a tak jsem se spokojeně zasmála a když mě postavil na zem, tiše vydechnu. Zopakuje že je doma a s rukama na mých bocích se natáhne pro polibek, který byl neskutečně hluboký a nádherný po tak dlouhé době co jsme se neviděli. Byly to tři měsíce a pár dní, od doby co odešel do podsvětí a život bez něj byl o něco chladnější. A teď tu přede mnou stál, můj snoubenec, můž jehož jsem nadevšechno milovala. Můj nejsladší démon... kterého bych za nikoho nevyměnila. S odtáhnutím a hlubokým pohledem do očí mi řekne že ani nevím jak moc jsem mu chyběla. Natáhnu ruku abych ho pohladila po tváři a usměji se.
"Ale vím lásko, moc dobře to vím, chyběl jsi mi a těšila jsem se na tuhle chvíli," vydechnu úžasle a neodolám, musela jsem ho znovu obejmout, natisknout se na něj a dát mu pusu na jeho sladké rty.
"Nemáš hlad? nedáš si něco? Mám něco uvařit? Jistě jsi utahaný..." začnu a moje únava z předešlé chvilky šla rázem do háje, začala jsem být přehnaně hyperkativní a ... Ireth přiznej si to - náladová.

Fenn najednou zvážní a řekne že si o něčem potřebujeme promluvit. Lehce zblednu a doufala jsem že to na mě není poznat, protože už tak jsme byla bledá jako stěna. Vzal mě za ruku, posadil mě na gauč a začal mluvit. Poslouchala jsem ho, ačkoli jsem neustáel těkala pohledem z něj, na stůl, televizi a zase zpátky. Dokonce jsem se natáhla pro skleničku, abych se z ní napila, když mi sdělí že jeho nějaký přítel žije v jeho stínu, je k němu připoutaný a bude s námi bydlet. Zakuckám se a proto skleničku s krví položím stranou a zadívám se mu do rudých očí abych v nich našla jakýkoli náznak vtipu, ale nenašla jsem ho. Myslel to zcela vážně.
"Přítel?" vypadne ze mě a zadívám se na jeho stín, který byl... jiný, děsivý a koukal přímo na mě. Tak teď jsme zbledla ještě víc a doslova jsem vyskočila z gauče, Fen'lin Nefen'lin.
"Přítel??!" vydechnu znovu a párkrát nechápavě zamrkám. Dívala jsem se přímo na jeho stín, než se pohledem vrátím k mému démonovi.

Srdce mi začalo tlouct o něco rychleji a upřeně jsem se dívala na Fena. Očekávala jsem nějaké hlubší vysvětlení a ačkoli se mi ho dostalo, povzdechla jsem si, protože se v tom sám zamotal. Když hlesne že to bylo nedorozumění a popíše mi jaký jeho přítel vlastně byl a je, dostaví se mi jistého pochopení. Nakonec se uklidním a dojdu k němu. Bylo legrační že jsem se ani nemusela sklánět, když seděl na gauči a koukala jsem mu přímo do obličeje, než jsem ho políbila a posadila se na jeho klín.
"Můj starostlivý démon, nikoho nenechá ve štychu... pak je to v pořádku můj nejdražší," dodá a pohladí ho opatrně po tváři, opravdu lehce jako kdyby se měl každou chvíli rozplynout. Poté ale někoho osloví a tak otočím hlavu směrem, kde se začne ze stínu formovat něco, co zrpvu připomínalo jenom mastný flek, dokud se nezačal formovat zprvu do podoby co nabírala lidského tvaru, ale člověk to ani zdaleka nebyl. V očekávání jsem sledovala co se před námi zhmotní, ale seděla jsem mému démonovi na klíně a cítila se tak nějak bezpečně.

Z ticha, které vnímal ho vytrhne až jeho jméno. Nechtěl se míchat do jejich rozhovoru ale když byl vyzván k tomu, aby se vynořil ze stínu Fen'lina, udělal to. Pomalu se zformoval do lidštější podoby a rozhodl se, že takhle to bude asi nejlepší. Zhluboka se nadechl a když bylo jeho zhmotnění kompletní, lehce rozevřel tlamu a ťukl hůlkou do země.
"Moc mě... těší, Elias Ainsworth k... vašim službám," vydechne a hlas se mu u toho lehce třášl. Netušil co to bylo za pocit ale nelíbil se mu. Tak či onak si tuhle větu odpustit nemohl, jednou ji slyšel v podsvětí, už ani netušil u koho a dotyčný reagoval bez probléů, možná tím... neudělá nic špatně, možná lépe, netušil ale i tak se zadíval na upírku v klíně démona a tlamu zase zavřel, než zabodl panenky do Fen'lina. Netušil jak se má chovat a rozhodně ji nechtěl vyděsit, ačkoli viděl, jak démonka lehce nervně svírá jeho tričko.

Sledovala jsem démona, který se před námi objevil. Nevěděla jsem jak na něj mám reagovat ale vypadal děsivě, tak nepřátelsky a bestiálně. Ta jeho lebka byla zvláštní a když se do mě zapíchyl jeho rudé oči, ošila jsem se pod nepříjemným pocitem strachu, který Fenn okamžitě zahnal konejšivým pohlazením po zádech. Chvíli jsem váhala ale nakonec jsem se postavila a rozešla se k démonovi který... ucouvl? Proč couvá? Raději jsem se zastavila, upřeně mě pozoroval a v tu chvíli se lehce zasměji. To já bych tady měla být ta k smrti vyděšená a teď mě opravdu zajímalo co mu běží hlavou. Všimla jsem si jak očima utekl k Fennovi, skoro jako kdyby se ho ptal, co má dělat. Byl opravdu jako dítě, v tom měl Fenlin pravdu. Znovu k němu udělám krok a zastavím se těsně před nim, když už neměl kam couvnout, protože za nim byla zeď.
"Ráda tě poznávám Eliasi, vítev v naší rodině," vydechnu a pousměji se. Byl hrozně vysoký a musela jsem zaklánět hlau dozadu abych na něj viděla, vždyť jsem mu byla sotva do půlky pasu a musela jsem si prohlédnout zblízka jeho oblečení a hůlku, kterou držel v ruce jako nějaký hodně starý šlechtic. Bylo to legrační... A když hledal odpověď u mého démona, už mi nepřišel tolik děsivý, spíše naopak, bylo to jistým způsobem roztomilé.

Sledoval upírku a nakonec stejně utekl pohledem k démonovi. Když dostal uklidnění že nic nepokazil, oddechl si a zrovna rozevřel tlamu, když v tom se najendou upírka postavila a tozešla se k němu. utomaticky couvl do zadu a když se zastavila, probodl ji pohledem. Vypadalo to že nad něčím přemýšlí a on byl jak na trní, nevěděl jestli si k ní může dovolit přiblížit, dostal strach že udělá něco špatně. Jenže se znovu rozešla, proto couvl znovu a znovu, až se dotkl zády stěny, kde ho upírka doslova uvěznila. Ztěžka vydechl a prohlédl si ji, byla oproti němu tak malá, ale nezdálo se že by se ho bála, spíše byl zmatený z jejího chování. Chtěl něco říci, ale byl předběhnut, když se mi úpředstavila jako Ireth a přivítala ho v jejich rodině. Pohledem uteče k Fen'linovi, ale za chvíli se zase vrátí k upírce.
"Rodině? ... takže jsme taky přátelé?" vydechne démon a pohledem uteče k Ireth. Byl opravdu vysoký a skoro se dotýkal stropu, proto se na malý moment zasoustředil a najendou se začal zmenšovat, až byl zhruba velký jako upírka, možná ještě menší.

Sledovala jsem Eliase a přemýšlela u toho, bylo to legrační, jeho reakce byla vtipná a byl hrozně vysoký. Chtěla jsem se k němu natáhnout ale ani jsem to nezkoušela, protože bych na něj ani z poloviny nedosáhla, alespoň do doby než se začal zmenšovat. Překvapeně vyvalím oči, když byl tak v mé úrovni a dokonce se zdálo, že je ještě menší. Vypadal teď jako dítě a mě až teď dojde ironie této situace. Zacukají mi koutky a zahlédnu Fennyho, který už stál vedle nás.
"Dá se to tak říci Eliasi, akorát rodina je pro mě více než přátelství, které můžeš mít kde s kým...když na to přijde," odpovím na něj a když ho Fen vyzvedne s tím, ež nevěděl že se odkáže zmenšit, zasměji se. Už jsem se nemohla dočkat okamžiku, až takhle bude držet naše děti. Nervózně jsem přešlápla na místě a usmála se. Teď když byl níže, mohla jse mse natáhnout k jeho hlavě a tak jsem ho pohladila od vrchu až po zuby, které vypadaly nebezpečně. Přesto on sám tak nějak nebezpečně.... najednou nevypadal. Už asni ty jeho rudé oči mě neděsily, alespoň pro teď.

Ořividně svým zmenšením nic nepokazi, spíše naopak vypadalo to že ho tahle oridna přijme, nedokázal sice v tuhel chvíli říci, co to pro něj znamenalo, ale něco uvnitř něj se hnulo, byl to příjemný pocit, který se mu rozlil do celého těla. Upírka znovu promluvila, o rodině a přátelství, o tom že rodina je pro ni více než přátelství. Sotva se stačí nadechnout, už ho Fen zvedal do vzduchu a tak ho probodl pohledem. Bylo to divné ale neprotestoval, přikývl.
"Zatím jsem nikdy neměl důvod se zmenšovat," prohlásí a překvapením ztuhne když se ho drobná upírka dotkne. Nebyla z něj vůbec vyděšená, dokonce se usmívala a za to byl Elias rád. Bál se že tohle celé bude katastrofa, ale mýlil se. Upírka měla mnohem více pochopení a to Elias nevěděl, i přesto se obával. Fen'lin mu zachránil život a to bylo něco, čeho si vážil... nechtěl mu pokazit rodiné vztahy jenom kvůli tomu jaký je a jak vypadá, ale tady to... nebylo překážkou.