Ireth & Fen'lin & Elias

Zhluboka se nadechnu, byla jsem nervózní a šla jsem co nejtišeji. Tohle bylo menší vězení nežto, ve kterém drželi Fen'lina, ale i tak mělo spoustu mezer, zároveň také mnoho chodob na jednom patře, což mě chvílemi akorát mátlo. Když se před námi objeví démon, dříve než stačí zcela rozevřít dveře a vzpamatovat se, Fen ho zabije. Jeho pohortová reakce nás zachránila, jenže najednou se za námi ozvalo pár hlasů a stihla jsem se sotva otočit, když se z místnosti za námi vynoří démoni. Zamračím se ale ihned reaguji tasením meče, kterým useknu nepříteli hlavu. Jenže mě dva z nich ihned zatlačí ke stěně, o kterou se opřu zády a dřív než stačím vůbec zareagovat, měla jsem meč u krku. Za ním stáli dalšídva démoni a zdálo se, že si Fen'liho nevšimli. Jenže z místnosti vyíhali další a další. Rychle vystřelím pohledem k Fen'limu a kývnu aby zaútočil, přičemž zvednu ruku a chytnu do ní meč, který jsem měla u krku. Nebála jsem se ostří ani nějaké ranky na těle, proto jsem meč pevně uchopila a vyškubla ho zruky démona. Ihned jsem zbraň vyuižila proti němu a probodla mu hrudník skrz na skrz.

Sledovalo jsem jak tělo démona sklouzává po čepele meče, až dopadl na zem. V tu chvíli jsem zahlédla Fennyho který zabil oba démony jen pár metrů ode mě, jenže ani tam se nezastavil. Sledovala jsem jeho přísné a chladné oči, které se na všechny okolo dívaly s takovou nenávistí, až mě zamrazilo snad v celém těle. Jeho oči žhnuly jistým vztekem, stačila jsem sledovat jen krev, která se rozprskávala do všech stran a mrtvá těla démonů, která se sunula k zemi. Náhle nechá své drápy zmizet a otočí se na mě, jeho chladné oči mě doslova polekají a lehce sebou škubnu, než se vzpamatuji a po jeho slovech s tím, že jich tu snad nebude víc, se rozběhnu za ním. Co se to... s ním na chvíli stalo? Stále jsem nechápavě mrkala očima, ale nakonec jsem upřela pohled na jeho záda a povzdechla si. Raději jsem nic neříkala a jenom ho následovala.

Nekomentovala jsem to, vypadalo to že i on sám o svém zkratu nic nevěděl. V těch očích jsem na malou chvíli viděla sama sebe asvou minulost, což ve mě vyvolalo vlnu nepříjemných vzpomínek, které jsem zahnala. Vzpomněla jsem si na jeho přívětivá slova s mou minulostí a okamžitě se uklidnila. Ten okamžik mezi námi ale na chvíli vytvořil jakousi mezeru, přes kterou jsem se bála udělat krok a proto jsem ji respektovala. Dokonce i po tom, co jsme se objevily v koloseu. Nervózně se měl zeptal co teď a tak si připnu meč k boku a odříkám pár odstavců latiny. Z oblohy se snese bílá sova, která se po malé chvilce snese k zemi jako bílý grypgon. "Ještě jednou prosím Caesare.. odnes nás odsud," šeptnu a pohladím ho po tváři, než pokynu Fenovi aby nasedl a abychom rychle zmizeli ve vzduchu.

Mlčela jsem, nic neříkala a zdálo se, že stěna mezi námi s každou další minutou ticha sílí a stává se pevnější. Sklopila jsem pohled na hlavu opeřeného společníka a mlčela. Když toticho mezi námi prolomil mým jménem, byla jsem tak nějak ráda. A když nejistě pokračoval dál, poslouchala jsem ho.
"Všichni jsme svým způsobem monstra," vydechnu po chviličce mlčení a opřu se o něj, než natáhnu ruce nad sebe a zabořím mu je do vlasů, přestože to před chvíli udělal on sám. Rukama pomalu sjedu až k jeho tváři a zakloním hlavu tak, abych mu viděla alespoň na bradu. "Poslouchej mě..." začnu a pomalu sjedu rukama až k jeho tváři, po které ho pohladím a na chvílije chytím do svých dlaní. "Zamilovala jsem se do tebe pro to, jaký jsi... se vším všudy a to se nezmění," odpověděla jsem tiše a jistě, i když se zdálo že v mém hlase nakonec nebylo tolik přesvědčení, jak bych si přála. Co to se mnou je? Miluji ho, tak proč ty pochyby? Zamračila jsem se sama na sebe a potom si povzdechla. "Promiň, byl to náročný den, promluvíme si až budeme v bezpečí ano?" šeptnu a pousměji se. Nakonec mu dám pusu na bradu a narovnám se, abych mohla sledovat cestu. Mířili jsme rovnou k hranicím, nad nimiž jsme se po pár hodinách letu ocitli. Dole zahlédnu nějakou postavu a tak se pomalu sneseme k zemi.

Opravdu to byl Cole. Seskočili jsme dolů a já nechala Caesara zaby si odpočinul a tak stejně jako předtím zmizel. Zároveň se zadívám an mě až známého démona, který mě obejmul. "Taky tě ráda vidím," pousměji se a objetí mu opětuji, než se odtáhnu a ohlédnu okolo. Ihned se tu shromáždili ostatní démoni od Nearry a tak jenom překvapeně zamrkám. Poté se ale otočím na Fennyho a když chladně nasedne na jednoho z koní a řekne že bychom odtud měli vypadnout... cole udělá to samé, konečně vyrazíme. Cestou jsem se pořád musela ohlížet na Fennyho, měla jsem o nějstarost a za jeho náladu jsem mohla i já sama. Totálně jsem to podělala... nebo dokonce zhoršila, měla jsem mlčet. Zbytek cesty jsem raději nic neříkala, jenom jsem se ohlížela okolo na všechny ty démony a okolí.

Už několik minut jsem upírala oči na jeho záda, sledovala bílé vlasy, které pročesával studený vítr. Chtěla jsem pobídnout koně blíže k němu, ale nezdálo se, že by měl o zájem o to něco řešit a navíc jsem to byla já sama, kdo řekl že to probereme až budeme v bezpečí. I tak jsem se nemohla zbavit pocitu viny, který mě tížil. Několikrát jsem lehce zvedla ruku s jakousi touhou se k němu natáhnout, ale čím dál tím více to vypadalo, že upadá do propasti, do které za ním nemůžu. A i když jsem si tolik přála jít za ním, neudělala jsem to. Zbytek cesty jsem se nakonec věnovala Colovi, který se ptal na spoustu věcí a dokonce si všiml i toho že mezi námi něco nění v pořádku, ale o tom jsem se bavit nechtěla a tak jsem mu dál odpovídala na otázky.
Cesta utekla rychle a konečně jsme po pár hodinách dorazily do království Nearry. Už teď jsem to místo poznávala, ne že by se to tu za tu dobnu změnilo. Zrovna jsem seskakovala z démonického koně a nejlepší první dojem jsem neudělala, když jsem sebou třískla o zem, z toho jak moc mi za tu cestu zdřevěnely nohy

Byla jsem vděčná za to, že mi pomohl na nohy a trochu omluvně jsem se na všechny okolo zasmála. Tolik k mé ladnosti, pomyslím si a nadechnu se čerstvého vzduchu. Byli jsme konečně tady... v bezpečí. Na jeho starost jsem přikývla a nesměle se pousmála, když přešlápl na místě. Poté pronesl tu dlouho očekávanou větu a tak jsem přikývla a když domluvil s Colem, následovala jsem ho do pokoje. Držel mě za ruku a zdálo se že docela psopíchá, než se za námi konečně zavřely dveře. Sledovala jsem ho v očekávání, zatímco si s jasnou nervozitou prohrábl vlasy a poodešel kousek ode mě, čímž pustil mojí ruku. Chvíli jsem myslela že ke mě zůstane otočený zády, ale obrátil se čelem ke mě a vypadalo to, že chce něco říci, místo toho se na mě zoufale zadíval a svěsil hlavu k zemi. Opatrně jsem k němu přistoupila a lehce a opatrně natáhla ruku k jeho tváři. Nemusela jsem mu zvedat hlavu, díky tomu jak jsem byla malá se mi teď koukal přímo do očí. "Fenny, zlato... mluv se mnou," šeptnu tiše a starostlivě ho pohladím po tváři. Dívala jsem se do jehi rudých očí a snažila jsem se, aby se on díval zpříma do těch mých. Ruku jsme ponechávala na jeho tváři a tu seuhou jsem mu opatrně položila na zápětí jeho pravé ruky. "Musíš přede mnou přestat utíkat, není tu nic, za co bych se na tebe zlobila, zachránil jsi mě a je jedno za jakou cenu to bylo," zašeptám a starostlivě pokčím obočí. Lehce jsem ho pohladila po ruce a zastavila jsem se až na jeho rameni. "Neutíkej tam, kam za tebou nemůžu," zašeptám mu zpříma do očí.

Poslouchala jsem ho a když schovla hlavu do dlaní, bodlo mě u srdce. Chtěla jsem ho okamžitě uklidnit ale nechala jsem ho mluvit, doříci co měl na jazyku a přitom jsem stále držela jeho rameno. "Není to tvá vina, nic z toho nebylo tvou vinou a nikdy nebude. Sama jsem se rozhodla jít do podsvětí i přestože jsem věděla, že přežití pro někoho jako jsem já, bude tady... mezi všemi těmi démony mizivé," vydechnu když se mi stále díval do očí a děkovala jsem mu, že neodklání zrak stranou. Dokazovalo to, že není až tak úplně ztracený, jak by vtuhel chvíli mohl být a snažila jsem se, opravdu jsem se snažila aby tady byl se mnou. "Vím že by jsi mi nikdy neublížil, máš u mě takovou důvěru jako nikdo jiný, ale rok v podsvětí se ukázal obtížnější, než jsem sama čekala. Mrzí mě, že jsem zaváhala a uvrhla tě do nejistoty..." zašeptám a pomaličku stáhnu ruku k tělu, než obě z nich svěsím podél boku. "ale přes všechno zlé i dobré, je jediná myšlenka a skutečnost toho, že tě mám zpátky, že jsi v pořádku, že dýcháš a mluvíš se mnou... to nejkrásnější a nejsilnější co k tobě, včetně lásky cítím. Nechci to ztratit, nechci tebe ztratit," odpovím tiše a lehce se pousměji. "Někdo jako já, rozhodně nemá právosoudit tě za to, co jsi udělal. A občas naše temné úsudky, zahltí mysl. Pro tohle mám více pochopení, než by sis mohl myslet," na malý moment zavřu oči a pousměji se, než naklonim hlavu na stranu. Chtěla jsem mu věnovat upřímný, radostný úsměv ale dlouho jsem nevydržela nedívat se do jeho přitažlivých očí. "Jsi ten nejsilnější a nejstatečnější chlap kterého znám. Nebojíš se ukázat své slabosti, emoce a ani strach, dokonce i slzy," vydechnu a sama jsem měla co dělat abych je teď udržela. "Každý občas potřebuje zachránit... dokonce i ten nejsilnější muž, kterého znám."

Sledovala jsem ho a chvíli jsem netušila co mi na to všechno řekne. Vočekávání jsem stála a koukala se do jeho očí, než se zeširoka usměje a po tváři mu steče várka slz. Pousměji se nad jeho slovy a když mě k sobě přitiskne, obejmu ho na tu rkátkou chvíli rukama. Když od něj dostanu dlouhý polibek, doslova jsem mu zase propadla a ze srdce mi opadl hodně nepříjemný a těžký kámen. "A já ti to zopakuji pokaždé, co o sobě budeš pochybovat," pousměji se a přikývnu když poznamená, že je unavený a moc dlouho již vzhůru nevydrží. Potřeboval si odpočinout, mi oba jsme to potřebovali a to jak psychicky, tak i fyzicky. Proto jsem ho překvapeně sledovala, přemýšlela nad jeho šibalským úsměvem, než jsme se ocitli v koupelně. Zeširoka rozevřu oči a úsměv roztáhnu co njevíce jsem dokázala. "Neke... vana! Tak to si nechám líbit," zasměji se a nechám ho aby ze mě svlékl všechno oblečení. Musela jsem se ušklíbnout když jsem se před nim opět ocitla celá nahá. Znovu jsem mu věnovala spokojený pohled a nenechala jsem ho dlouho čekat, protože jsem se s chutí ponořila do jeho svlékání a měla jsem u toho neustále jakýsi pitomý škleb.

Byla jsem velice spokojena a ještě se mi k tomu všemu dostane tak příjemné péče,že jsem neodolala sokojeném zamručení a nechala se doslova rozptýlit. Po opravdu dlouhé době jsem si to mohla dovolit, mi oba. Chvíli jsem s ním jenom tak relaxovala, než jsem se otočila a také jsem mu začala mít záda. Nakonec jsem neodolala a udělala mu vousy z pěny, nad čímž jsem se zakřenila. Bylo to uvolňující, tak strašně jsem se na ten klid těšila a byla jsem si jistá že všechny tyhle nepříjemnosti v podsvětí náš vztah akorát upevní. Vážila jsem si všeho teď mnohem více než kdy předtím, když jsem si uvědomila jak málo stačilo ktomu, abych o tohle všechno přišla a už nikdy jsme nehodlala nic podcenit. Nakonec jsem mu pěnu z obličeje smyla a donutila ho aby si pro změnu lehl on, abych mu mohla vodu z vlasů spláchnout. Mé krátké vlasy byly trochu nezvyklé, ale ani trochu mi nevadilo, že jsem o ně přišla. Byla to jakási příjemná změna po všech těch letech a já za ni byla ráda. Konečně jsem se cítila sama sebou a nemusela jsem se skrývat za jinou tváří. Mohla jsme být šťastná, usmívat se tak, jak jsem chtěla a nebránila jsem se ničemu, zvláště kdyžto bylo po jeho boku a s ním. Byla jsem... šťastná.

Shluboka jsem oddechovalaa ležela spokojeně vedle Fennyho. S jistotou jsem mohla říci, že jsem jednou z těch nejšťastnějších žen vcelém paláci. Spokojeně jsem se k němu přitulila a nemusela jsem se bát toho, že by mi jej někdo zase někam odtáhl, tentokrát ne. I tak jsem si ještě ukradla několikjeho pilbků, než jsem blízko něj našla vhodnou polohu a uvelebila se hlavou na jeho hrudníku, kde jsem také po chvilce přemýšlení usnula. Všechno tohle bylo tak neskutečné, ze začátku jsem se bála usnout, protože jsem nechtěla zjistit, že by tohle všechno mohl být jenom sen, ale nakonec jsem i tyhle obavy nechala za sebou a spokojeně spala. V noci jsem se sice párkrát probudila, ale to jenom protože jsem musela změnit polohu a také, protože jsem neodolala chvilkovému sledování Fennyho klidné a spící tváře. Ani u toho jsem dlouho nezůstala, protože mě opět přemohl spánek a tentokrát bez buzení. S vnitřním budíkem jsem se probudila brzy ráno a odběhla jsem do koupelny. Zrovna jsem nám chtěla dojít pro jídlo, když jsem po cestě potkala jednu ze služebných. Jeden tácek jsem si vzala a s druhým, nejspíše pro mě jsem ji poslala zpátky. Znovu jsem tiše zaplula do pokoje a potom se posadila na postel a natáhla se abych políbila Fennyho. Nakonec jsem odložila jídlo stranou a rozhodla jsem se ho nechat ješě spát, zasloužil si to a potřeboval to. Já se místo toho do něčeho oblékla, ale moc mi to nevyhovovalo, proto jsem okamžitě začala pátrat v šatníku a když jsem našla pár věcí, pohrála jsem si s nimi a poupravila si je tak, aby mi vyhovovaly. Když jsme byla hotová, spokojeně jsem si na sebe navlékla své dílo a natáhla si na sebe černá nadkolenka. K sukni s kompletem to vypadalo hodně dobře, jen mi pořád za celý život chybělo zrcadlo, ve kterém bych se viděla. I tak jsme věřila svým instinktům a tomu, že to vypadá dobře. Aby Fen neprospal celý den, tak jsem se rozešla zpátky do ložnice s tím, že ho nakonec přeci jen budu muset probudit, i když se mi do toho moc nechtělo. Jenže tam nebyl, překvapeně zamrkám na prázdnou postel a doslova na ni zůstanu zamyšleně civět.

Asi dalších pět minut jsem hleděla na prázdnou postel, než mi prostě došlo, že tady není. Tak tohle jsem rozhodně nečekala a tak jsem si jen povzdechla a prohrábla si krátké vlasy. Pomalu jsem se odebrala skontrolovat ostatní místnosti včetně koupelny,jenže tady nebyl. Až když jsem se vrátila zpátky do ložnice, všimla jsem si dokořán rozevřeného okna. Opatrně se opřu o jeho okraj a zadívám se ven. Možná že někam šel, možná za Nearrou. Na malý moment se ve mě vzedme vlna žárlivosti a kdyby teď někdo viděl můj výraz, dostby se pobavil. Nakonec si vzpomeu na včerejšek a akorát se pousměji nad svým chováním a odrazím se od země, čímž vyskočím z okna a hravě dopadnu na obě nohy. Pohled pro všechny dole musel být velice vtipný, jelikož mi šlo více než nehezky vidět pod sukni a tak se jenom zašklebím a rozejdu se do paláce. Měla jsem dobrou náladu a tak jsem sem tam poskočila abych tam byla rychleji, i když jsem nijak extra nespěchala. Možná tam můj Fen vůbec nebude, kromě toho jsem chtěla Neaře vrátit její pečeť, tedy pokud se měla vracet... to jsem vůbec netušila. Pomalu jsem se dostala do velké chodby, kde jsem chvíli civěla na stráže, kteří nevypadali zrovna odhodlaně k tomu mě pustit dovnitř. Ale jak krásně to napravil nevinný úsměv a královská pečeť... páni, tahle věcička je opravdu užitečná, jak málo stačí ke kroku vpřed, pomyslela jsem si a kráčela jsem chodboudo velkého sálu. Trochu mě to vrátilo do minulosti, když jsme tudy šla poprvé,
jenže teď už to nebylo z těch příšerných důvodů, což mě uklidňovalo.