Ireth & Fen'lin & Elias

Také jsem mu chyběla, ty dvě krásná slůvka stačila na to, aby si mě získal. Znovu jsem se k němu přitulila a užívala si naší blízkost. Naopak mě rozesmál, když pronesl, že se těší domů a že je na tohle už moc starý. "Tak to už jsme tu dva starci, proč prostě nejdeme do důchodu?" prohodím bezúčelnou poznámku a potom se na něj doslova nalepím. Hodlala jsem si odpočinout, co jsem mohla. "Až se vrátíme domů, chci si postavit malý domek někde mimo město," zamumlám zasněně se zavřenýma očima, přestože jsem to myslela smrtelně vážně. Krátce zívnu, začínala jsem být unavená a tak jsem se po chviličce prostě uvelebila vedle Fenna a usnula jsem. Netrvalo to ani dlouho a ať si kdo říkal co chtěl, sex s démon byl docela náročnou činností, to se muselo nechat. Spala jsem nerušeně, jenom sem tam jsem se probudila abych se ujistila, že je pořád vedle mě a když tam byl, znovu jsem se ponořila do spánku.

Vůbec se mi nelíbilo jak to posledních pár týdnů chodilo, Ztratila jsem pojem o čase a pokaždé jenom bezmocně čekala jestli se můjdémon vrátí. Bála jsem se o něj, ale zároveň jsem věděla že je silný a že to jenom tak nevzdá. Věřila jsem mu i jeho schopnostem a vždy jsem se modlila aby se mi vrátil živý, když už ne vždy úplně v pořádku. Fen byl zrovna v aréně a já jenom netrpělivě poklepávala nohou o podlahu, než ke mě přišel jden z démonů. Zastavil se až u mříží a chvíli mě sledoval. Začalo mi to být nepříjemné a tak jsem se zamračením postavila a došla k němu. Chtěla jsem po něm vyjeknout ať si hledí svého, ale akorát se opatrně rozhlédl. Nejprve doleva, potom doprava a podstrčil mi do ruky dopis, který jsem si rychle schovala do výstřihu, jakmile někdo procházel okolo. Raději jsem se vrátila zpět k posteli a začala dopis číst.
Po pár minutách se dveře od cely rozevřely a dovnitř vešel můj démon. Měl na sobě jenom povrchové rány, ale i tak jsem se zamračila a dala se do jeho ošetřování. Usmál se a když jsem skončila, donutila jsem ho posadit na zem. Ihned jsem mu dala dopis do rukou a naléhavě ho sjela pohledem.

Měl pravdu a tak jsem na malý moment zavřela oči a poprosila ho aby mi podal nějaký kámen ležící opodál. "Možná bych v tomhle mohla pomoci, hodně jsem se toho naučila za tu dobu, co jsem tady," hlesnu tiše a pomocí magie se začnu soustředit, až se kámen v mé ruce začne měnit v prach a písek, který se doslova rozsype v mé ruce. Okamžitě je opráším a trochu nadějně se na Fe'nliho pousměji. "Chce to zejména čas, cestu nám udělám kdekoli, kde není železo," vydechnu a pomalu k němu dojdu abych ho mohla obejmout a přitisknout se na něj. Nejlépe by to bylo asi v době zápasu, jelikož i někteří strážní se velice rádi chodí koukat na souboje a jsou tak namalý moment ušetřeni od práce, ale jistě ne všichni. Začnu okamžitě přemýšlet.

Obmotal mi ruce kolem pasu a tak jsem je chytila a přimáčkla ho na svá záda, abych se o něj mohla opřít. "Dostali jsme tě z nejstřeženejšího vězení v podsvětí, myslíš si že nás nezvládnu dostati odsud?" ušklíbnu se zcela nevinně a natáhnu se na špičky abych ho mohla políbit. Jenom jsem si ho musela za ruce stáhnout trochu níž, takže jsem ho donutila aby se nahrbil. "Pochybuji že by jsi byl v noci tichý, tvoje klapání o... zvládneš se změnit do lidské podoby i tady?" vypadne ze mě po chviličce co jsem se tak náhle zasekla. "Pokud ano, bude nejlepší utéct v noci, budeme mít alespoň větší možnost skrýt se ve tmě města a zvýší to naše šance k tomu, aby nás našli. Postel můžeme nastražit tak, aby to vypadalo že na ni spíme. V noci nás nijak extra nekontrolují," vydechnu zamyšleně a ani se mi nechtělo svého démona pouštět. Pak se ale zamračím a dojde mi taková maličkost. " Ne, nemůžeš dokud tě nezbavíme tamté věci, hmm... možná bych měla nápad," já ovládat magii mohla, tak jsem Fennymu vysvětlila že až tady příště přijde ten muž, ovlivním ho natolik, aby mu tu věc chtěl sundat. Dál jsem s nim procházela plány, to co bylo možné a nemožné, bylo toho ještě dost k pořešení.

Byla jsem ráda, že jsme s Fennym vymysleli nějaký docela slušný plán. Okamžitě jsem se na něj zadívala a v momentě kdy se před našimi mříži objevil strážný, jsem mému milovanému pokynula, aby mi vrazil facku. Schválně jsem se zapotácela směrem k němu a zavěsila se na mříže s prosebným pohledem. Ve stejnou chvíli jsem zaktivovala svou schopnost a snažila se mu nalézt do hlavy, přímým očním kontaktem. Strážný otevřel celu a sjel mě pohledem od paty dolů. "Ahm, ten démon je na mě zlý, říkal, že pokud neudělám co chce.... tak mi ublíží," sjedu ho smutným prosebným pohledem. Donutím slzičku aby mi stékla z oka a doslova se pověsím na jeho ruku. "Kdybych se mu mohla alespoň bránit, jenže ta jeho bariéra mi nedovolí mu jakkoli ublížit," namáčknu se na něj a jednu ruku mu dál kolem pasu, zatímco druhou položím na jeho hrudník. Stála jsem mu za zády a vystrašeně sledovala Fen'lina. Okamžitě se natáhnu k jeho uchu a šibalsky se pousměji. "Co kdyby jsi mu to sundal, abych ho mohla potrápit? Až se příště stavíš, budu tě čekat s vyslouženou odměnou," špitnu a přejedu mu rukou po lemu kalhot a otočím se před něj abych ho mohla stáhnout a zpříma se mu zahledět do očí. Byl krapet mimo a sledovala jsem jak mu červenají tváře. No a byl můj, tiše zaknučím s prosbičkou a otočím se na Fennyho. V tu chvíli démon přikývne a bariéru na jeho těle nakonec zruší. Vděčně se na něj pousměji a doprovodím ho ke kraji celi, neunikne mi jak mi položil ruku na bok a vátězně se usmál. Ještě jsem mu úsměv opětovala a zamávala s tím, že se na něj budu těšit, než zmizel někde za rohem. Ještě chvíli jsem ho sledovala, než jsem se oplzle otřepala.

Nikdy mě ani jedna z mých obětí nezajímala a proto jsem tomu nedávala váhu, spíše mi to naopak přišlo příšerně nechutný. I když ne že by byli všichni akhle k zahození, jenže... v tu chvíli mě objaly mne tak dobře známé ruce a musela jsem se pousmát nad jeho větou. Pomalu se orbátím v jeho objetí a uchopím jeho ruce do ěch svých. Propletu si s ním prsty a lápnu mu pusu na špičku nosu. "Vím že to nemáš rád, promiň" šeptnu a přitulím se k němu. Hlavně že bariéra z jeho těla byla pryč a tak se náš plán stal zase o něco reálnější než před chvílí. "Víš že jsem jenom tvoje. A víš že ty jenom můj? Měla jsem co dělat abych se udržela, když jsem se dozvěděla že js mohl být skorootcem od Cola," ušklíbnu se a nemohla jsem si tuhle poznámku odpustit, byla mířená zcela neškodně a jenom pro pobavení.

Sledovala jsem ho ale ve chvíli kdy řekne tu jednu větu, mě zavalí pěkně nepříjemný pocit. Tak kus říkáš? Okamžitě nakrčím nos a spolknu jakoukoli poznámku, možná jsem se lehce nafoukla a proto jsem se rychle otočila do strany a zhluboka se nadechla. *Klid Ireth, určitě to nemyslel vážně,* vydechnu a potom se otočím k mřížím. "Počkáme do večera, až se to uklidní," odpovím a pořád jsem nad tou jeho větou musela přemýšlet. Nearra byla pěkná démonka a ... achjo. Vím že nejsem démonka, ale co když ho přitahují démonky, tedy bylo to zřejmé, určitě ho přitahovaly pěkné démonky a zvláště někdo s takovým postavením, i když mu o postavení nešlo. Bylo to... jistě lákavé, jak sám řekl. Znovu jsem cítila jak se mi do krku tlačí knedlík poznámek. Netřeba říkat že mi to nasadilo pěknéhobrouka do hlavy, nikdy jsem nad tím tak nějak neuvažovala, dokud jsme nebyli atdy v podsvětí. Byl to jeho svě, plný takových démonek, které by se k němu hodily. Chci být lepší než ony, tvrdohlavě jsem si tuhle větu nasadila do hlavy a opřela si čelo o mříže a na chvíli zavřela oči. Tak kus jo?

Opřel se nedaleko ode mě a když promluví, okamžitě jsem se nadechovala s tím, že mu vpálím jednu poznámku mezi oči, ale rozmislela jsem si to, zavčas. Chtěla jsem říct, že se tu třeba rozhodne zůstat s nějakou pěknou démonkou, kdo ví ale rychle jsem to polkla. Odkdy bych reagovala tak přehnaně? Až teď jsem sio uvědomila že stojím otočená směrem k němu se vztyčeným prstem do úrovně mých prsou s otevřenou pusou. Teď jsem si nebyla jistá, jestli jsem to... neřekla jsemto nahlas že ne?! Ale dle jeho nechápavého výrazu mi došlo že nejspíše ne. Oddechla jsem si a odkašlala. "Dooobře," protáhla jsem a bylo na mě jasně vidět, že jsem zasekaná a myšlenkami někde úplně jinde. "Tedy, budu ráda, ovšem že," pousměji se nakonec a chtěla jsem si automaticky hodit vlasy za hlavu jen... jsem si v tu chvíli uvědomila, že jsou krátké a tak jsem se zarazila a zastrčila si pár pramínků jenom za ucho.

"Neříkáš to jenom proto abych se necítila špatně?" vypadne ze mě trochu starostlivě. A už to tu bylo zase, ty ženské myšlenky, co když se mu nelíbím, cokdyž si za mě najde náhradu, co když potomvšm v podsvětí prostě řekne že na tohle nemá? Co když... Trochu smutně se zahledímdo jehu rudých očí, ve kterých se ztratím. "Nechci přijít o tvé nádherné oči," šeptnu a chytím jeho ruku, se kterou mě pohladil po tváři. Cítila jsem se teď jako nějaká puberťačkla v přechodu, u všech svatých. Tohle podsvětí mě nechávalo v nejistotě, ale proč?  Proč jsem se najendou mezi všemi těmi démony cítila tak bezhodnotná? Nikdy jsem tyhle pochybnosti v minulosti neměla, tak proč jsem se najendou o tyhle pitomsoti zajímala? Cožpak mě to tady až tak změnilo?

Sledovala jsem ho. Zhluboka se nadechl a položil mi ruce na obě tváře. Vypadalo to teď jakoby se semnou snad chtěl rozejít! Okamžitě mě z nervozity rozbolelo břicho a doslova jsem přestala dýchat. To by mi neudělal, nechtělo se mi tomu věřit. Akorát jsou to moje pitomé myšlenky, nic víc. Místo toho ale začal s tím, že mě miluje a že by dal cokoli za to, aby viděl můj úsměv. Se mnou mohl být sám sebou a nikdy by neodešel, i kdybych to sama chtěla, nebyl si jistý tím, jestli by to vůbec dokázal. A když řekne že by beze mě nechtěl žít, lehce a trochu nejistě se pousměji. Byla jsem tak šťastná za jeho slova, až mi to vehnalo slzy do očí , když si mě k sobě přitiskl. "Taky tě miluji, v lidském světe, v podsvětí, kdekoli kde jsme, tak mě prosím neopouštěj," zašeptám a setřu si slzy z očí. Věřila jsem mu, ale pořád jsem měla strach že o něj přijdu. I sám Cole říkal, že absolutně nechápe co na mě Fen'lin vidí, když jsem jenom obyčejná upírka, nikdo jeho hodnot.

Zhluboka jsem dýchala a trochu jsem se prvně polekala, když mě vyzvedl do náručeale hned na to jsem se zasmála, když si mě posadil do klína na postel. Až teď jsem si všimla že jsou jeho ruce zase lidské, i jeho tvář, ale moc jsem si zní neprohlédla, když mi zabořil hlavu do vlasů. "Poslední rok si tím nejsem tolik jistá," pousměji se a nakonec se rozhodnu spolu s nim setrvat v této pozivci aždo večera. Dokonce jsem v jeho hhřejivé náruči po pár minutách spokojeně s jasným pocitem bezpečí usnula. Cítila jsem se bezpečně a tak jsem se plně oddala svému spánku a veděla jsem, že se mi nic nestane když jsem s nim. S mužem kterého jsem milovala, mým generálem, kterého nikomu nedám, ani žádné Neaře.

Usnula jse ma probral mě až hlas mého démona. Párrktá zamrkám a protáhnu se, dám si pozor abych ho u toho nepraštila rukama. Byl čas se odtud dostat a už jsem se na to těšila, až odsud vypadneme a proto jsem spolu s nim vyskočila na nohy a otočila se na něj. Nic jsem neříkala na jeho poznámku o tom že nás nikdo nerozdělí, byla jsem si tím totiž jistá. "Tak, mizíme odsud," odpovím a hrábnu po pásce, kterou si uvážu na ruku, nakonec se přiblížím ke zdi a vytvořím v ní kolo, do kterého bychom se mohli oba vlézt, teď když byl v lidské podobě. Chvíli jsemsledovala jak se ve zdi dělají praskliny ve tvaru, jaký jsem chtěla až se rozsypala pod naše nohy. "Chtělo by to nejlépe najít plány budovy, nebo prostě můžu rozkládat zeď než se nějakým zázrakem dosataneme ven," šeptnu se smíchem směrem k němu a rozhlédnu se okolo, když se ocitneme mimo celu.

Přikývnu a pousměji se. Jeho nápad byl dobrý a proto se dříve vždy prvně podíváme, než ne do nějaké místnosti vlezeme. Dokonce se mi podařilo prolést až ke mě do celi, kde jsem si mohla vzít zbraň, kterou jsem si tady schovala. Podařilo se nám dostat už přes několik zdí a byla jsem ráda, že se nám to prozatím dařilo v tichosti. Znovu jsem se zadívala na zeď před námi a rozhodla se změnit směr, zdálo se mi že se točímev kruhu a proto jsem probořila zeď tak, abyhcom se dostali za mříže na chodbu, kudy normálně procházely stráže. "Kdyby se nám podařilo dostat alespoň do kolosea, můžeme odtamtud odletět," odpovím a zamyslím se co bude nejjednoduší. Jenže jsem tak trochu tušila, že bez toho abychom nebojovali to nepůjde. V očekávání že Fen něco vymyslí jsem se na něj zadívala.