Ireth & Fen'lin & Elias

Nadšeně vejdu do dveří, ale úsměv mi ihned zmrzne na rtech, když se Ireth prudce otočí s lukem a zamíří na mě. Okamžitě zvednu ruce, jako bych se vzdávala a vyvalím na ni oči.
"Ireth? To jsem já!" řeknu vyjeveně a stále koukám na velký, nebezpečně vypadající luk a ostrý šíp.
"Dej to prosím pryč," zaškemrám, než spustím ruce podél boků a na tváři se mi objeví šťastný úsměv. Nadšeně jí začnu vykládat, co jsem zjistil a poté na ni upřu nadějný pohled.
"Tak co říkáš? Půjdeme tam zítra a dostaneme ho ven? Je to dobrá příležitost, taková se už nebude opakovat, musíme to udělat!" začnu nadšeně a upřu na ni svůj pohled.

Ihned se mile pousměji a omluvně stáhnu luk k tělu.
"Co na něj říkáš? Krásná věcička že? Možná se nám bude hodit," zasměji se a potom už démona plně poslouchám. Hned při několika informacích se zamračím ale nechtěla jsem mu skákat do řeči. Tiše přikývnu a zamyslím se nad tím co zjistil.
"Je to velká výhoda pro první patro," vydechnu a rozhodnu se mu zatím nic nevysvětlovat, chtěla jsem vidět jeho reakci a jestli si vůbec uvědomí co jsem řekla a neřekla. Zároveň se zamyslím nad tím, zda má vězení opravdu více pater. Ve vzpomínkách mluvil s nějakým strážným, který říkal že má šichtu ve spodním patře pod nim, ale otázkou bylo jestli to byla pravda. Pokud ano, bude to komplikovanější než jsme si mysleli. Mělo nás to napadnout...

Cole:
Napjatě jsem na ni koukal a čekal, co mi řekne. Byl jsem rád, že luk už dala stranou, byl krásný a vypadal silně, ale nechtěl jsem, aby ta věc mířila na mě. Odpoví mi, že to bude obrovská výhoda pro první patro a já se zarazím.
"První patro?" zeptám se nechápavě a až po chvilce mi dojde plná váha jejích slov.
"První patro?!" vyjeknu a vykulím na ni oči.
"Ta věc má víc pater? Jak ho máme najít? Proboha, s naším štěstím to bude nějaké bludiště!" řeknu a posadím se na zem. Veškeré nadšení mě ihned přešlo. Tiše zavrčím a zadívám se na Ireth.
"Nejspíš se tam budeme muset probojovat, nebo... Najít někoho, kdo slouží v nižších patrech a zjistit, jak to tam vypadá a jako to chodí," řeknu zamyšleně a zadívám se na upírku přede mnou. Rozhodnutí nechám na ni, měla více zkušeností než já a se získáváním informací jsem se na ni velmi spoléhal.

Sledovala jsem jeho reakci a v očekávání mi u toho cukaly koutky. Jeho výraz byl k nezaplacení a to jak rychle mu opadl úsměv z tváře ještě více. Nechala jsme ho chudáka a už rozhodla s tím, že ho nebudu trápit.
"Bohužel ano, nevím kolik ale rozhodně to není příjemná informace," vydechnu a když se démon posadí na zem, udělám to samé a trochu se k němu přisunu. Vyslechnu si jeho nápady a zamyslím se nad nimi.Bojovat budeme muset určitě, tomu se nevyhneme ale za žádnou cenu nesmíme zalarmovat vězení, jinak je naše smrt jistá. S povzdechem na chvíli odvrátím pohled stranou a potom se ohlédnu zpátky na Cola.
"První patro je obrovské, hádám že s lehkými zločinci, pokud budou tak velká i ostatní patra, budeme se v nich moct ukrýt na nějakou dobu. Je kamenné, zbraně bychom si mohli popřípadě schovat a přečkávat v celách jako zajatci, klíče si někde obstaráme. Zejména bude důležité nestrhnout na sebe pozornost. Musíme dbát na to že se mezi zajatci mohou objevovat i kreténi kteří vyzradí naši pozici, takže musíme počítat hlavně s opatrností a umlčet každého dříve, než otevře pusu," řeknu prvně a zamyslím se a nad dalšími věcmi a fakty na které bychom si měli dávat pozor. Tiše jsem doufala že to bludiště nebude ale věděla jsem už teď že cesta nebude lehká a to nejhorší nás teprve čeká.
"Jsou tam strážní, kteří sem tam prohazují slovíčka s démony z nižších pater, což se může hodit, ještě sice nevím jak, ale každá sebemenší informace nás posune vpřed, můžeme ji využít i později," odvětím stranou. V tichosti vyčkám na názor démona.

Cole:
Pozorně ji poslouchám a občas jen přikývnu, souhlasil jsem se vším, co řekla a sám bych to nenavrhl lépe.
"Máš pravdu, uděláme to tak, ale... Vyrazil bych co nejdříve, možná už zítra. Mám pocit, že víc nezjistíme a nejvíc informací získáme tam dole z krve démonů, ať už stráží, nebo vězňů," řeknu s povzdechem a poté vytáhnu svůj meč. Začnu se soustředit a lehce nakrčím nos. Můj Aurinský meč se začne rozplývat a nakonec zmizí úplně. Povzdechnu si a nepříjemně se ošiji. Dokázal jsem ho kdykoliv přivolat, ale necítil jsem se bez něj bezpečně.
"Skrýt mou zbraň nebude problém," poznamenám a podívám se na Ireth. Škoda, že to stejné nemohla udělat i ona, ale nějak to vymyslíme.
"Takže? Vyrazíme už zítra a využijeme příležitosti, jak se snadno dostat do prvního patra?" zeptám se jí a jen těžko skrývám nervozitu v mém hlase.

Děkovala jsem jenom tomu že v podsvětí nemají kamery. Sledovala jsem jej, přikyvoval a sem tam něco přihodil. Souhlasila jsem s nim a byla jsme ráda že jsme na stejné vlně, opravdu bych tu s žádným jiným démonem nebyla radši. Sblížil nás čas a společné boje, ve kterých jsme si kryli záda a krk. Poté nechám zmizet svůj meč a já nad tím s úžasem hledím. Bohužel jsem nemohla udělat to samé. Poté se mě zeptá na cestu a na to jestli vyrazíme zítra.
"Bude to nejlepší řešení, nebudeme to zbytečně odkládat a jiné dny, by už i první patro mohlo být problémem. Dostaneme se tam podzemní chodbou a já přesně vím kterou. Je tu únikový tunel pro strážce, hlídá ho jenom jeden jediný démon, bohužel vede jenom do prvního patra, ale to nám stačí ne?" vydechnu a potom vyskočím na nohy a protáhnu se.
"Než vyrazíme najím se a prospím, bude to pro mě dost náročné kvůli mým schopnostem a na tolik krve a vzpomínek se musím na chvíli vypnout, pročistit si hlavu a být připravená na všechno, taky se prospi Cole," odpovím a než vstanu, kleknu si na kolena, natáhnu se k démonovi a pevně ho obejmu. S pusou na líčko se od něj odtáhnu a odeberu se ke stěně, kde natáhnu plášť a lehnu si na něj. Z postele bych se zbytečně rozležela a pevná zem jako rakev mi nevadila.

Souhlasila se mnou a dohodli jsme se, že zítra vyrazíme. Ztěžka polknu a zahledím se někam do prázdna. Tohle je nejlepší řešení a brzy již budeme doma. Získáme Fen'liho zpátky a vše bude tak, jak má. Pousměji se a když mě Ireth obejme, překvapeně zamrkám, ale ihned ji také obejmu a přitisknu k sobě. Dostanu pusu na líčko a usměji se. Opravdu mi na Ireth záleželo, byla mi blíž, než kdokoliv jiný a už teď jsem ji pokládal za rodinu. Byla pro mě něco jako starší sestra.
"Dobrou noc," řeknu jí s úsměvem, jakmile si všimnu, že se uvelebila na zemi a vydám se k posteli, na kterou se svalím a zavřu oči. Zítřek bude dlouhý den.
Druhý den uběhl jako voda, dlouho jsem spal, abych byl odpočatý a poté jsme se chystali na dnešní půlnoční akci. Byl jsem nervózní, ale kdo by nebyl. Skoro celý den jsem byl potichu, ztracený ve vlastních myšlenkách a začnu se pořádně soustředit, až když v noci vyrazíme z domu směrem k chodbě, o které Ireth mluvila.
"Myslíš, že ho najdeme?" zeptám se Ireth potichu a pro jednou jsem byl opravdu vážný, moc dobře jsem si uvědomoval, do čeho jdeme a i když jsem měl strach, nehodlal jsem ustoupit.

Sem tam jsem se během chvíle budila a podařilo se mi hluboce usnout až po několika hodinách, i tak mi to ale stačilo a já se s příchodem noci začala chystat na naši akci. Ještě jsem se pořádně ujistila o tom že vše drží tak jak má, připnula si ampulky s krví k oblečení. Vzala jsem sebou i luk s toulcem šípů a zbytek důležitých věcí, bez kterých bychom se neobešli. Soustředěně jsem sledovala cestu a přemýšlela nad tím, co všechno nás čeká. Bude to těžký boj, možná v něm zemřeme. Nic takového jsem neměla v plánu dříve než uvidím Fen'lina a ani potom. Zároveň mě tížila jakási myšlenka na to že už ho neuvidím, co když nás vedou staré stopy a on už je dávno po smrti? Probere mě až démonův hlas, který se mě ptal na nejisté.
"Tak ráda bych ti odpověděla s jistotou, ale jdu do stejného zmatku jako ty," odpovím ale potom se ujistím o tom, že mi emoce nevystřelí do ksichtu v polovině boje.
"Cole, věřím ti a věřím tomu, že to spolu zvládneme, jasný?" vydechnu zcela upřímně a chladně. Teď jsem se nezaměřovala na zbytečné emoce, pouze na ty které budou v příštích několika hodinách, ne-li dnech nezbytné. Pomalu jsme se dostávali k místu, město obklopovala tma a já už z dálky zahlédla muže, který postával u nenápadných dveří, které vypadaly jakoby vedly do malého sklepení.
"Tady to je," zašeptám ke svému společníkovi.

Cole:
Věřila, že to zvládneme a to dodá odvahu i mně. Na tváři se mi opět objeví můj sebevědomý úsměv a vděčně přikývnu. Doufal jsem, že je Fen'lin ještě naživu a že se nám to opravdu povede. Ireth řekne, že jsme tady a já ji rychle zatáhnu zpátky za roh, aby nás strážce neviděl. Pevně ji obejmu a zabořím hlavu do jejích vlasů.
"Ničeho nelituji, stala si se pro mě rodinou a ať se tam stane cokoliv, věř, že mi bylo ctí bojovat po tvém boku," zašeptám jí do vlasů, než ji pustím a podívám se jí do očí.
"Pojďme jim nakopat prdele," ušklíbnu se zvesela a poté vykouknu zpoza rohu.
"Postaráš se o něj svým šarmem? Ani nebude vědět, odkud ta rána přišla," ušklíbnu se a podívám se na Ireth.

Najednou mě stáhne zpátky a tak se na něj vděčně pousměji, možná to ani neviděl ale to mi bylo tak nějak jedno. Co mě ale překvapí byl jeho konejšivý hlas který zněl na démona až moc mile. Asi jako u Fen'liho. Okamžitě se ale otřepu a nalepím se na démona, když dořekne těch pár hezkých slov.
"Děkuji Cole, mohu říci to samé," vydechnu a když mě pustí, zadívám se na démona u dveří. Než stihne doříci co měl vlastně na jazyku, hránu po luku, natáhnu tětivu, zavřu oči, zamířím a poté je otevřu s jednou přesně mířenou ranou do hlavy démona. Šíp mu projde lebkou jako po másle a nabodne ho na dřevěné dveře. Rychle se k němu přemístím a odtáhnu tělo stranou, zatímco vytáhnu klíče z kapsy mrtvého démona.
"Pro Fen'lina bych vymlátila třeba celé podsvětí, postarám se o to aby zaplatili za tuhle obrovskou chybu," vydechnu přísně a schovám luk zase na záda. "Tak pojď, teď," vydechnu a chytnu démona za ruku a s tichým cvaknutím vejdeme do dlouhé kamenné chodby.

Cole:
Ani nedořeknu to, co jsem chtěl a démon je už přišpendlený na dveře. Ušklíbnu se a obdivně se na Ireth podívám. Rozběhnu se za ní a jakmile poznamená, že vybije třeba celé podsvětí, jen aby Fen'liho dostala zpátky, věřím ji to. A taky věřím, že by se jí to nejspíš povedlo. Fen'lin má opravdu štěstí, že ji má. Dřív, než stačím cokoliv poznamenat, chytí mě za ruku a vydáme se kamennou chodbou.
"Teď nebo nikdy," vydechnu a tiše se rozběhneme chodbou. Budeme se muset pohybovat rychle, tiše a nenápadně, aby to všechno prošlo. Doufal jsem, že něco nepokazím, nechtěl jsem to teď zkazit. Stačilo, že jsem se v mnoha věcech musel spoléhat na Ireth a občas jsem si připadal neužitečný. Tiše si povzdechnu a zaměřím se na temnou chodbu před námi, hledal jsem jakékoliv známky nebezpečí. V žilách jsem měl opět adrenalin a moje soustředění bylo na maximu.

Držela jsem démona za ruku a doslova s ním běžela temnou chodbou. Nejen že jsem v té tmě lépe viděla ale kdybych běžela sama, nejspíše bych se nechala unést a utekla bych mu, takhle to bylo lepší. Zároveň jsem zavřela oči a nechala se jim chvíli nést, naslouchala jsme zvukům a ani nedýchala. Snažila jsem se zaměřit na jakoukoli maličkost, která se v okolí jenom byť pohnula a tady to bylo.
"Zhruba dvacet metrů před námi, roh tas zbraň, miř přesně a nezastavuj se," vydechnu a jakmile se dostaneme k rohu, démon vyvolá svou zbraň a jendém precizním seknutím vezme démonovi život. Prudce jej zatáhnu do zatáčky.
"Další roh, třicet metrů, zopakuj,"šeptnu a stále jsem měla zavřené oči. Po chvilce je znovu otevřu. Věřila jsem mu a soustředila jsem se, dokud mě do očí neuhodilo světlo z místnosti. Prudce se zastavím a přibrzdím i démona. Až teď jej pustím a zhluboka se nadechnu.
"Jsme tady, první patro Mephistophelova vězení," hlesnu co nejtišeji a přikrčím se.

Běželi jsme dál chodbou a najednou zaslechnu Irethin hlas, natáhnu ruku a po vteřině se mi v ní zhmotní můj meč. Seknu mečem tam, kam řekla a na zem dopadne hlava démona a hned na to i jeho bezvládné tělo. Pokračovali jsme dál, když znovu zašeptá, abych zopakoval to, co předtím. Mlčky přikývnu a s dalším seknutím meče odletí další hlava. Na konci chodby uvidím světle, které sílilo čím blíže jsme byli. Ireth mě však zastaví s tím, že jsme na prvním patře. Přikývnu a stejně jako ona se přikrčím. Meč raději nechám zmizet a poté ji nechám jít první. Hodlal jsem jí následovat, měla lepší smysly než já a byla v tomhle prostě dobrá. Plížili jsme se chodbou ke světlu a já se stále rozhlížel okolo. Pevní patro nevypadalo zase tak hrozně, ale tiše jsem přemýšlel nad tím, kolik tu těch pater je a jak moc budou zabezpečené. Rozhlédnu se kolem, zatím jsem však žádné další stráže neviděl.
"Chtělo by to od někoho zjisti, jak se dostat do dalšího patra," zašeptám a očima znovu přelétnu okolí.

S povzdechem se rozhlédnu po místnosti která se zdála malá jenom do té doby, dokud jsme stáli schovaná v chodbě. Ihned mě udeřila obří místnost do obličeje, když jsme se pomalu vplížili na světlo.
"Očividně jsi měl dobré informace, nikoho tu nevidím. Pokud byly správné bude tu jenom jeden jediný strážný," vydechnu a zpozorním. Šla jsem rychle, potichu a prohlížela si to tu, hledala každou stopu a nebo podezřelé místo, démona, cokoli ale notnou chvíli se mi to nedařilo skoro jako kdyby tu nikdo nebyl. Jenže najednou zaslechnu kroky, byly rázné a nasrané, že by si nás všimli? Ne, to ne. Za chvíli zaslechnu fučení a tak rychle zaskočím za kamenný sloup a stáhnu démona k sobě. Hned na jeho druhé straně se tyčil démon, nebyl ani nijak vysoký nebo děsivý, jenom funěl a cosi si brblal pod nos.Že by to byl ten z Colova vyprávění? Šťouchnu do démona abych si získala jeho pozornost bez mluvení. Gesty rukou mu naznačím aby se o démona postaral.

Také se začnu rozhlížet po velké místnosti, hledal jsem jakékoliv nebezpečí, ale nic jsem neviděl. Plížil jsem se za Ireth a zanedlouho také zaslechnu kroky, funění a nadávání. Nechám se zatáhnout za kamenný sloup a po chvilce vykouknu. Byl to onen démon z hospody. Ušklíbnu se, když mi Ireth naznačí, abych se o něj postaral a tak, jakmile démon projde kolem naší skrýše, rychle vyběhnu a zlomím mu vaz. Chytím jeho tělo a odnesu ho zpátky k Ireth, kde ho posadím do stínu za sloupem a podívám se na Ireth.
"Určitě to tady znal, možná i nižší patra," řeknu a rozhlédnu se kolem.
"Já se tady zatím porozhlédnu," řeknu a začnu obezřetně prohledávat první patro. Nakonec dokonce najdu jakési schodiště, které vedlo dolů a tak se nadšeně vrátím za Ireth.
"Našel jsem schodiště, co ty?" zazubím se, chytím ji za ruku a vydám se zpátky ke schodišti.

Byla jsem ráda že se o něj Cole postaral rychle a zatímco jsem se z jeho krve snažila zjistit nějaké informace a byla zase nepřítomná, nechala jsem hlídku i pročesávání okolí na něm. Zajásám když se mi podaří najít zmínky o druhém patře a dokonce o třetím, na kterém by měla být stará již nepoužívaná informační místnost. Dveře do ni sice budou zamčené ale i tak, dle démona by tam mohlo být pár starých map, což by se nám neskutečně hodilo. Za chvíli se proberu ale to už mě démon zvedal na nohy s tím co jsem zjistila a že on našel schodiště. Přikývnu a po cestě mu vysvětlím jak se věci mají a co všechno jsem od toho démona zjistila. Posune nás to zase o něco dál a já zase o krůček více věřila, že se nám to podaří. Zároveň ve mě panovala jakási nejistota, nechtěla jsem jenom pomyslet na to že by tam můj démon nebyl, nebo že bychom přišli příliš pozdě.
"Ráda bych řekla jak obrovský strach mám... jenže nemám," vydechnu po chviličce aby mezi námi nebylo tak drtivé ticho a následuji démona, který se hnal dolů.

Cole:
Sdělíme si naše poznatky, dostat se do oné místnosti na třetím patře by právě měla být naše priorita. Ireth poznamená, že nemá vůbec strach a já se na ni pootočím.
"Rád bych řekl to samé, ale... Bojím se, že tě ztratím, nebo že přijdeme pozdě a..." nedokončím větu, jen si povzdechnu a zavrtím hlavou.
"Nebudu na to myslet, na to není čas," zamumlám spíše pro sebe a zmlknu, jakmile zaslechnu nějaké hlasy. Dojdeme na konec schodiště a schováme se ve tmě. Druhé patro bylo také obrovské, jako to první, ale tady to víc žilo. Bylo tu celkem dost stráží a za mřížemi byli dokonce i vězni. Zadívám se na dva stráže, kteří se nahlas smáli a kopali do vězně, který byl schoulený na zemi do klubíčka. Odvrátím od nich pohled a místo toho se začnu rozhlížet po místnosti, jestli neuvidím další schodiště, nebo průchod do dalšího patra.

Colovi obavy byly i mými, ale věděla jsem a věřila jsem mu že se nenechá rozházet strachem.
"I kdyby se mi něco stalo, nestarej se - zvládnu to," vydechnu a ujistím démona o tom co má a němá dělat. Zastavíme dole pod schodama a já se rychle přikrčím když zaslechnu první hlasy. Jenže o chvíli se jich tu ozvalo mnohem více a já už tak dokázala napočítat minimálně čtyři zcela rozdílné.
"Určitě jsou tu čtyři, schodiště je na druhé straně, to ještě vím, třetí patro bude problém," vydechnu. Za to jsem dost dobře viděla jak si stráže pohrávali s jedním z vězňů. Zhluboka se nadechnu a začnu se soustředit na cíle, které byly v místnosti. Chtěla jsem je dohnat k únavě ale bylo to těžší. Co bych taky v podsvětí čekala, alespoň jsem mohla rozhodit jejich ostražitost.
"S prvním zívnutím, vyrážíme. Vezmi si ty dva vlevo, postarám se o ty vpravo," vydechnu a když jeden z nich hlasitě zívne, okamžitě vyběhnu zpoza rohu a sejmu démona, který ke mě stál zády. Druhý si mě všimne ale než se rozkouká a vůbec než zeširoka rozevře oči, byla jsem u něj a zarazila jsem mu ruku do hrudníku. Doufala jsem že Cole už je s nimi taky hotový.

Cole:
Byli tady čtyři stráže, povzdechnu si a když Ireth řekne, že s prvním zívnutím vyrážíme, přikývnu a připravím se. Pevně sevřu meč v ruce a jakmile jeden z démonů začne zívat, prudce vyrazím kupředu. Výhoda překvapení byla na naší straně a tak prvnímu démonovi useknu hlavu dřív, než si vůbec uvědomí, že jsme nepřátelé. Druhý vyvalí oči a natáhne se pro zbraň, než ji však stihne plně vytasit, probodnu mu mečem hrudník. Otočím se na Ireth, která měla hotovo a usměji se.
"Jsme vážně dobrá dvojka," ušklíbnu se a podívám se na vězně, který ležel na zemi v bezvědomí.
"Myslím, že toho tady můžeme nechat," řeknu a poté se rozběhnu k dalšímu schodišti. Třetí patro čeká! Když však sejdeme schody, zamrzne mi úsměv na tváři. Bylo tady mnohem více stráží i vězňů! Tiše zavrčím a rozhlédnu se okolo.
"Je ti nějaká místnost povědomá?" zeptám se Ireth, aniž bych spustil oči z démonů v místnosti.
"Je tady dost stínů a zákoutí, tady bych nebojoval, vyvolali bychom rozruch... Mělo by se nám povést proplížit se," dodám.

Měl hotovo, s úsměvem se zadívám na démona, než obrátí svůj pohled k jinému démonovi na zemi. Poznamená že ho tu můžeme klidně nechat, byl stejně v bezvědomí a rozešel se dál chodbou ke schodišti níže. Než se vzdálí dostatečně daleko, beze slov tasím zbraň a proříznu démonovi na zemi hrdlo. Hned poté jej doženu bez jediné známky emoce v rudých očí.
"Nemůžeme si dovolit žádný risk, byť by byl sebemenší, ať už v podobě démona v bezvědomí, který se může probudit a při panice a touze dostat se na svobodu, udělá nějakou chybu a zalarmuje celé vězení," řeknu ostře a přísně se mu zabodnu do očí. "Nebudu riskovat naše bezpečí," prohlásím než seběhneme schody. Poslouchala jsem démona a přikývla jsem, byl chytrý a já s ním souhlasila. Bude jednodušší tu proplížit.
"Dobře, pokud si vzpomínám správně, místnost by měla být za druhým rohem vlevo, malé, nenápadné dveře za sloupem, nejdou vidět z žádného úhlu, než dokud stojíš přímo naproti nich v úzké chodbě," odpovím a zaměřím se na stráže v okolí, místnosti a také na stíny v bočních sloupech, které nám hrály do karet.

"Jsi opravdu tvrdohlavý. Až moc, pro tvé vlastní dobro. Už jsi tohle mohl mít za sebou a být volný," opět se ozve nepříjemný hlas démona přede mnou a já namáhavě zvednu hlavu, abych se mu vzdorovitě podíval do očí. V mém výrazu se nezračila jediná emoce, vypadal jsem klidně, jako by se nic nedělo, ale v mých očích se zračil vzdor, tvrdohlavost a odhodlání. Ještě mě nezlomili a on to moc dobře věděl. Povzdechne si, zavrtí hlavou a odejde. Jakmile je z dohledu, opět svěsím hlavu a z úst se mi vydere tiché zakňučení. Jak ještě dlouho? Jak dlouho jim bude trvat, než mě zlomí a zjistí, že jsem jim k ničemu, protože nic nevím? Jak dlouho, než jim dojde trpělivost a prostě to skončí? Jak dlouho tohle tělo ještě vydrží? Jednou jim dojde trpělivost, zajdou moc daleko a ucítím, jak ze mě vyprchává život a poté mě obklopí sladká temnota nevědomost. Vysvobození. Konec. Zaplaví mě myšlenky na smrt, lákala mě myšlenka na vysvobození z toho všeho. Přestat bojovat a poddat se tomu pocitu. Začnu pomalu zavírat oči a nechám se odnášet temnotou.
"Fenny," zazní mi v uších ten překrásný hlas a prudce zvednu hlavu a otevřu oči. Ireth... Jasně jsem před sebou viděl její tvář, její nádherné, nebesky modré oči. Nádherný úsměv, který dokázal rozzářit i ten nejtemnější den. Byla mým světlem v temnotě, mou nadějí. Chtěl jsem ji ještě jednou vidět, políbit, držet v náručí a už nikdy neodejít. Byla tím jediným, co mě drželo na živu, pro ni jsou bojoval, kvůli ní jsem se nemohl vzdát. Pousměji se, když si začnu vybavovat naše společné chvíle a nechám se svými vzpomínkami unášet jinam, pryč odsud, pryč od kruté reality, kterou představovala tato temná, prázdná cela a ohlušující ticho.

Cole:
Ireth nakonec démona v bezvědomí zabije a vysvětlí mi proč. Chápavě přikývnu, byly to rozumné důvody a já se nedivil, že to udělala. Mohl nás ohrozit a za to to nestálo. Ireth popíše cestu k místnosti s plány a tak se k ní začneme obezřetně plížit. Skrývali jsme se ve stínech, vyhýbali se strážím a když už jsme byli skoro u místnosti, všimnu si, že nejbližší démon má za opaskem klíče. Sáhnu Ireth na ramenu a ukáži na něj a poté na dveře. Jestli mu je má někdo sebrat, tak Ireth bude určitě lepší volba než já. Mohlo by se jí to podařit, aniž by si jí všiml, byl v dost dobré pozici. Přesunu se o kus dál, blíže ke dveřím a sleduji Ireth, kdyby se něco pokazilo, ihned bych zasáhl a nejspíš by se nám podařilo vyčistit celé patro, zbytečně bychom však riskovali, že někdo udělá rozruch a vyhlásí poplach. Ireth se však podaří klíče sebrat a díky nim otevřeme zamčené dveře do oné místnosti. Rozhlédnu se kolem, bylo tu pár stolů a celkem dost krabic s papíry. Bez dalších slov se dám do hledání mapy tohoto vězení.

Na malý moment zavřu oči když se ocitneme v alespoň trochu bezpečné místnosti. Přísahala bych,že mě přepadl hnusný pocit, ale asi se mi to jenom zdálo, své emoce jsem přece měla pod kontrolou. Okamžitě se dám do hledání dokumentů a doufala jsem že tu někde budou. Mou pozornost upoutá velice stará police s knihami, kterou ani nevím proč odsunu od stěny, za níž byla urna se smotky velice starých papírů. Až poté mi dojde, že jsme to viděla ve vzpomínkách zcela jiného démona. Rozhodnu se nad tím nepřemýšlet a papíry prostě vezmu. Ihned je začnu rozkládat na stole a hledat tu, kterou potřebujeme. Zároveň se ohlédnu ke dveřím, ale ničí kroky jsem neslyšela proto jsem doufala že nikdo nejde našim směrem.
"Mám ji, nejspíše... nevím v těchto nákresech se nevyznám," vydechnu tiše a ukážu mapu Colovi, doufala jsem že tomu bude rozumět lépe než já.

Cole:
Prohledával jsem místnost, ale sotva Ireth vešla do místnosti a rozhlédla se, s jistotou zamířila ke polici s knihami a odsunula ji. S úsměvem zavrtím hlavou a podívám se přes rameno na svitek, který si prohlížela. Poznamená, že mu nerozumí, než mi ho předá.
"Něco podobného jsem viděl u mámy v knihovně, je to hodně staré," řeknu zamyšleně a chvilku zkoumám onen svitek, než se vítězoslavně usměji.
"Mám to!" prohlásím, ale ne moc nahlas. Šťastně se zazubím, než smotám svitek a pečlivě si ho uložím do kapsy.
"Vím kudy jít, je tady šest pater a dle mého odhadu, Fen'li bude na pátém, nebo šestém," řeknu jí zamyšleně a vydám se ke dveřím.
"Průchod do čtvrtého je kousek doprava za dveřmi, proplížíme se tam, ale ve čtvrtém budeme muset bojovat, je to v podstatě několik asi padesát metrů dlouhých chodeb a kolem nich cely," řeknu a zamračím se. Celým patrem se budeme muset probojovat dostatečně rychle, aby žádný démon nevyvolal poplach. Naštěstí to nebyla jedna dlouhá chodba, takže nás hned neuvidí z druhé strany.

"Dobře, veď nás," vydechnu a byla jsem ráda že tomu mladý Aurin rozumí. Byla bych očividně ztracená nebo bych si našla jiný způsob, musela bych nic jiného by mi nezbylo. Nemít ho tady, bylo by to o dost těžší a proto mě tahle myšlenka že mi přeci jenom někdo kryje záda, velice uklidňovala. Zhluboka se nadechnu když mi vysvětlí jak se věci mají a kde je průchod do čtvrtého patra. Věděla jsem, že se brzy souboji nevyhneme a tak jsem již teď soustředěně chytila zbraň do ruky, ale prozatím jsem ji držela jenom za rukojeť a netasila ji.
"Spoléhám na tebe, ty se můžeš spolehnout na mě," vydechnu a rychle démona obejmu. "Ať se stane cokoli," zašeptám a pevně stisknu rukojeť meče. Celé tohle bylo... šílené. Byli jsme na plně nepřátelském území a stačila jedna jediná chybička a všechno šlo do háje, naprosto všechno.Ten fakt by mě za normálních okolností doháněl k šílenství a strachu, ale teď jsem tam stála, nehnutě a soustředěně hleděla na Aurina.

Cole:
Ireth mi řekne, abych vedl, přikývnu a pomalu se vydám ke dveřím. Nervózně si skousnu ret, ale když promluví a obejme mě, uklidním se. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu, než odhodlaně přikývnu a potichu se vydám ke dveřím.
"Zvládneme to," zašeptám a pevně stisknu rukojeť meče. Proplížíme se ke dveřím do čtvrtého patra a jakmile se za námi tiše zaklapnou, tiše se vydáme po schodech dolů. Jakmile jsme byli dole, zahledím se na dlouhou chodbu, která na konci zatáčela doprava a na všechny ty stráže, kteří stály mezi celami bavili se, vyřvávali na démony za mřížemi, nebo se bavili jejich mlácením. Zatnu zuby a kývnu na Ireth, než prudce vyrazím dopředu. Opět jsme je překvapili a tak první dva padnou bez boje. Můj třetí protivník však již stačí vytáhnout zbraň a tak se u něj zdržím trochu déle, nakonec však také padne mrtvý k zemi a já se přesunu k dalšímu.