Ireth & Fen'lin & Elias

Zhluboka jsem se nadechla a konečně se přestala smát. Nakonec se uklidním a pomalu rozejdu za Fen'linem, který mě tak nějak zvláštně pozoroval. Musel to být pro něj šok, dostat se na takovéto místo, ačkoli není prvním démonem, který nebe navštívil... a objevit se znovu na této louce s jedním... mi vracelo ty nejhezčí vzpomínky co jsem měla. S úsměvem se u něj zastavím, když mi položí otázku.
"Nebe se za staletí hodně změnilo, už není tak čisté jako kdysi. A já nejsem zrovna ta, která by věřila že všechno temné musí zemřít," vydechnu a na chvíli se ohlédnu okolo. Na zelenou louku, stromy, všechnotu bylo tak jiné, tak pohádkové a tak se natáhnu k jedné z květin, kterou trhnu a chvíli se na ni vesvédlani dívám.
"Jsou chvíle, kdy si přeji aby tady zapadlo slunce a už nikdy nevylezlo," šeptnu tiše a nakonec květinu vdlani sevřu a rozmačkám.
"Navíc mi hrozně připomínáš muže... kterého jsem milovala," pousměji se a pak mi dojde co jsem řekla ajak blbě to vyznělo. Okamžitě zčervená a doslova ztuhnu na místě, než natáhnu ruce před sebe a několikrát jimi panicky zatřesu ve vzduchu.
"T-tedy nechtěla sem a-aby to vyznělo tak blbě. Ne že by ses mi líbil, t-to ne. Tedy ne že bys nebyl pěkný ale... máš Ireth a ... jen- prostě, prostě... ach bože!" zakleju a nakonec se konečně nadechnu a zalapám po dechu.
"Chci říci, že jsi mu podobný, tedy... jistě že ano, jsi démon a... obětavý, schopný," vydechnu a nakonec sebou praštím do trávy, kde zůstanu ležet. *Casselio... ty jsi vážně... nemožná,* pomyslím si a když se uklidním, nakonec se postavím a zajedu si rukama do vlasů.

Nervózně jsem ho pozorovala a zastyděla se za sebe, dokonce jsem cítila jak mě štípou tváře a tak si jenom povzdechnu. Čekala jsem cokoli, ale to že se hlasitě rozesměje na celé okolí.. opravdu ne. Párkrát zamrkám a lehce se pousměji, zprvu trochu křečovitě, ale nakonec se s ním rozesměji a přikývnu na vše, co říkal.
"To ano, je to ale už padesát let zpátky a není zrovna nejšťastnější, ikdyž ty vzpomínky mi za to stojí," ussměji se a když se mě zeptá, kolik mi je... zamyslím se.
"No osmdesát tři, myslím," dodám a opravdu se počtem na prstech ujistím, jestli tomu tak je. Potom si vzpomenu na to, co říkal úplně jako první, než chytil záchvat smíchu a zamyslím se nad tím.
"Je nás víc co si tohle myslí, ale většina svatých andělů... jsou mnohem starší a změny nevítají zrovna dvakrát nejlépe," obeznámím ho tak krátce a nakonec se pousměji.
"Děkuji, že mě... nesoudíš," vypadne ze mě.

Poslouchala jsem ho a nakonec přikývla. Měl pravdu, měli bychom vyrazit, proto se na něj zadívám a pak se zamyslím. Bylo to odsud docela daleko průchod přes nebesa byl s cizincem docela problém.
"Bílá magie je tu bohužel všude, jsou z ní tvořené přeskakovací portály, mosty, všechno... proto asi půjdeme raději po svých a když bude potřeba, přeletíme jako předtím. Jo a za tamto se omlouvám," zasměji se a zdálo se že je atmosféra mezi námi o něco lepší, než na začátku.Bylo to dobře, museli jsme spolupracovat a tohle bylo pohodlnější, než aby mi vztekle vrčel za zády. Kromě toho mi teď přišel jistý a o to větší jistotu jsem měla, že do toho opravdu chci jít. Nakonec vyrazím po louce vpřed a dlouze se protáhnu.
"Nejprve zajdeme ke mě dochatky, vezmu si nějaké věci a vybavím se pro případ, navíc tě budu muset navléct do něčeho, co není jako pěst na oko..." dodám a pokračuji dál, než se dostaneme ke kraji listnatého lesa.

Pozorně jsem se zadívala do lesa a chtěla jsem vykročit vpřed, když v tom se ozval Fen'lin a tak jsem se na něj obrátila.
"To ano, ale kdybych byla zkušenější, nestávalo by se mi to," povzdechnu si a nakonec jenom párkrát zamrkám a ohlédnuse do lesa. Když pronese větu o tom, že tu nemáme žádné bestie, které by na nás útočily, ušklíbnu se a chytím ho za ruku, čímž se rozejdu do lesa zrovna v momentě, kdy nám nad hlavou proletí Árgius.
"Ne," ušklíbnu se a hodím rameny jakoby se právě nic nestalo a nic jsme neviděli. Naopak jsem byla ráda, že jsme se stačili schovat mezi koruny stromů a tak jsem ho pustila. Pomalu jsem se rozešla dál a doufala že se mnou sorvná krok.
"Ano. Něco tu vlastně je... K rituálu se musí obstarat květy ze specifické rostliny, která má rudé okvětní lístky... mylsím, že se jí říká Pandora. Roste jenom na dvou místech, jedno je tady na nebi a druhé... neuvěříš ale v podsvětí. Rostlina je důležitou součástí rituálu. Pokud se dokončí, pohltí totiž vešekerou magii souzeného a zničí ji. Také musí být slunce s měsícem v rovině, což se stává jenom jendou za rok. A také je k tomu potřeba určitý druh drahokamu, který se vkládá přímo do pillory. Bez těchto věcí není jejich moc kompletní. Naše jediná šance, je ten kámen od pillory oddělit, bez něj nezmůžou nic," vysvětlým a doufám že to pochopil, protože i já sama jsem se v tom na chvíli zamotala.

"Ta... květina je v podstatě strom," vypadne ze mě nakonec a povzdechnu si. "Hele... všechno tady v nebijestrašně složité, nechtěj po mě, abych ti vysvěltlovala úplně všechno, nejenom že na to nemáme čas ale je toho strašně moc," povzdechnu si a nakonec jenom přikývnu. Po cestě se dámdo vysvětlování. Andělů tam bylo nejspíše kolem deseti, ale určitě tam bude mít i své přívržence. Nebo jsem si to alespoň myslela, přece by nebyl obklopený jenom anděli...
"Ten strom nezničíme, nejde to, dokáže to jenom jediná osoba v nebi a ta by to nikdy neudělala," povzdechnu si a nervózně si utoho zkousnu ret.
"Moje... matka," vypadne ze mě po chviličce a tak sejenom zasměji a nakonec se pokračuji dál, až v dálce zahlédnu mě tak dobře známou chatku. Byla jsem ráda, že jsme prozatím na nikoho nenarazili, proto jsem si oddechla.

"Královská slepice," zavrčím nasupeně když vejdeme ke mě do chatky a prvníco udělám bylo to, že jsem vtrhla do ledničky a napsala jsem se vším možným co jsem našla. Měla jsem šílený hlad! Nakonec se obrátím na Fen'lina a lehce se pousměji.
"Vím že tě to bude omezovat v pohybu,ale byla bych ráda kdyby sis do doby co budeme v nebi oblékl... brnění. Nebo alespoň dokud nebudeme na místě. Ostatni by se zbytečně ptali a takhle můlžu alepsoň říci, že jsi jeden z mých strážných. Navíc by jim teď bylodivné že neukazuješ svá křídla, ale když budeš mít na sobě brnění, nikdo se nebude chtít přesvědčovat," vysvětlím a potom se zadívám na stůl vedle.
"Díky tomu brnění tě budu moci dostat blízko," šeptnu a pousměji se. Opravdu to vracelo vzpomínky...

Ignoruji jeho poznámku o tom, že mi bude špatně a dojím poslední zbytky jídla co jsem měla v ruce. Nakonec odběhnu do pokoje a vrátím se s čásmi brnění. Chvíli mi trvalo než jsem ho tu donesla celé, ale přeci jen. Viděla jsem jak z toho nenívůbec nadšený, ale byla to jedna z nejlogičtějších věcí, tedy alespoň ta jediná co mi přišla logická. Kromě toho to fungovalo i předtím, proč by to nefungovalo teď? Na malý moment zavřu oči a potom se zhluboka nadechnu, rozdělám na stole mapu a vezmu si do ruky fixku. Pokynu Fen'linovi aby dával pozor a vyznačím jisté body na mapě. Jeden, kde jsme byli teď, poté místa kterým se musíme vyhnout, místa která musíme projít a nakonec vyznačím i místo, kam směřujeme. Bylo to... daleko ale věřila jsem tomu, že se nám to podaří. Nebo jsem v to alespoň doufala...
"Hlavně nemluv, ať potkáme kohokoli, mluvení nechej na mě," řeknu poměrně naléhavě a zadívám se na něj. Ihned jsem přemýšlela že bude nejlepší vyrazit v noci, protože nebudeme tak nápadní a věci se budou domlouvat s ostatníma lépe, když budou v jendotném počtu a ne v množném, jak tomu bývá přes den.
"A... abych se přiznala, v plánování nejsem vůbec dobrá, to už jsem...dá se říci lepším letcem," řeknu dost nejistě a nervózně smotám mapu, kterou schovám do batohu.

"Promiň, ale tohle je královské brnění a nic lepšího nemám," povzdechnu si když praští hlavou do stolu a naznačí mi, že mudo toho budu muset pomoci. Přikývnu a jakmile si začne sundávat oblečení...O můj bože... Ó můj BOŽE! Okamžitě zrudnu a otočím se stranou. Chvíli jenom tak hledím mimo a snažím se nabrat do plic trochu vzduchu, než se vzpamatuji. Když se tak stane, pomalu se vrátím pohledem k němu a neubráním se tomu, abych si neprohlédla celé jeho tělo. Všimla jsem si mnoha ran, které vypadaly ošklivě. Mnoho jizev a ani jsem nedokázala pomyslet na to, čím vším jsi musel projít. Vypadal jako kdyby prošel... ani jsem nevěděla k čemu to lze přirovnat. Akorát se zamračím a natáhnu se pro kus brnění.
"Ty musíš mít asi hodně těžký život co?" hlesnu trochu sklesle a když jsme tak blízko, přejedu mulehce rukou přes jednu hlubokou jizvu na zádech.

Když jsem se dotkla jeho jizvy, prudce se otočil a se zavrčením mě chytil za předloktí. Okamžitě jsem sebou škubla a v tu chvíli jsem měla pocit, že mi srdce vyskočilo až do krku. A i po tom co mě pustil a omluvil se, jsem potřebovala trochu prostoru abych se vzpamatovala. Nakonec si povzdechnu, byla to moje hloupost a tak mu pomůžu nasoukat se do brnění.
"A já si myslela že mě otec týrá, když mě na týdny zavírá do pokoje," povzdechnu si a potom se mě zeptá, zda nemám nějakou zbraň. Přikývnu a dojdu do pokoje, kde vezmu velký obouruční meč a donesu mu jej. Když si jej ode mě vezme, poodstoupím dozadu a opatrně si promnu oči.
"Dobře, tohle nebyl dobrý nápad. Už teď z tebe začínám mít strach," přiznám se a znovu si jej přeměřím pohledem. V tom brnění vypadal ještě o něco větší než normálně a také o dost mohutněji. Rozhodně bych nechtěla proti něčemu takovému stát a tušila jsem, žesi to každý první rozmyslí.

"No tak promiň! Řekla bych aby ses podíval do zrcadla, ale tak vysoké zrcadlo tu fakt nemám," zavrčím na něj nafučeně, ale nakonec se jenom zasměji a kdyžsi dá helmu a prohlásí že můžeme vyrazit, jenom zakroutím hlavou a dojdu se nachystat. Vzala jsem nám sebou batoh se zásobami a ještě pár dalšími potřebnými věcmi.
Oba dva jsme nakonec vyrazili, jakmile se začalo stmívat a zastavili jsme se až nedaleko jednoho průchodu, do další části nebe. Vysvětlila jsem Fen'linovi, že i nebe je rozdělené hranicemi... dlouhými magickými stěnami, které se nedají přeletět a mají pouze tři vchody, z nichž všechny jsou hlídané a kontrolované. Dá se říci že tady je bezpečná zóna, kdežto za těmi dalšími je to už jenom horší a horší, stejně tak s bestiemi a jinými anděli.
"Kdysi to bylývala jednotná země ale teď je tu až příliš pravidel," povzdechnu si a zadívám se magický průchod kousek před námi.

Když se na mě zadívá s tím, že by rád věděl jak mě má oslovovat, zamyslím se a zahledímdo země. "Slečno myslím bude stačit," odpovím a potom se zhluboka nadechnu. Vůbec se mi nechtělo s nějakými anděli mluvit, ale tohle bylo na mě a musela jsem to zvládnout. Šlo tadyo mé přátelé, kteří v tom všem byli nevinně a jestli k tomu soudu dojde, věděla jsem že jim to rodiče nikdy neodpustí... a možná ani mě samotné. S povzechem se hrdě rozejdu k bráně a na chvíli se ohledná na Fen'lina. Slyšela jsem jak jehobrnění chrastí a pořád mi u toho cukaly koutky, nemohla jsem se vůbec soustředit! Nakonec siale odkašlu a zastavím se až u vchodu, kde stáli dva andělé.
"Sečno Cassielo, matka jistě nebude nadš-" vydeche jeden z nich a prohlédne si mě i mého společníka. Okamžitě se pousměji, ale hned na to se můj pohled změní a rozejdu se mu římo naproti němu.
"Uhni, potřebuji něco doručt k hradbám a spěchá to. Matka nebude nadšená, když zjistí že mě zdržoval jeden z jejich poddaných," řeknu přísně a sjedu ho suchým pohledem. Pořád stál na místě, ale vypadalo to ženeuhne, jenže najednou ustoupil do stran a přikývl.
"Ten je tu se mnou, matčina pojistka," povzdechnu si neochotně když zabodne pohled do mého společníka, ale nakonec jej odbrátí stranou a jenom přikývne, nechá nás bez problému projít a tak se bez dalších keců rozejdu do portálu, která nás přenese na druhou stranu. Itam jsem se stále soustředila jenom na cestu vpřed, než jsme minuli stráže i z druhé strany a byli dostatečně daleko na to, abych mohla něco říci.

Nemohla jsem si pomoci ale v půlce cesty za hradbami jsem se začala nehoráýzně křenit a pokaždé jsem se lehce otočila přes rameno na společníka. Nakonec jsem se zastavila kousek od řeky která tady protékala a začnu se prohrabovat v batohu, když nedaleko od nás, zahlédnu propast nekonečna.
"Vidíš tam tu propast? Musíme se dostat přes ní," povzdechnu si a nakonec začnu vybírat nejvhodnější místa na mapě. Možná by bylo nejlepší pořídit si koně ale... bude schopný v tom brnění vůbec jezdit? Opět mi zacukají koutky při té představě a tak se raději začnu soustředit na to, na co mám. Kdybych nám jen po cestě mohla zmobilizovat nějaké síly, jenže jsme na to prozatím byli sami a já si byla čím dál tím méně jistá,že se mi podaří přesvědčit i ostatní a na ten okamžik jsem se ani trochu netěšila...

"Máme tady koně," odpovím a otočím se na něj zrovna v momentě, kdy žřekneže bych ho neunesla. Povzdechnu si a zadívám se na svá křídla. Jedna věc na nich byla okamžitě vidtielná k porovnání a to ta, že oproti ostaním andělům byly má křídla opravdu malá. Chvíli je sleduji, než jimi párkrát zamávám a ohlédnu se na společníka.
"Máš pravdu, neunesla bych tě," odpovím zcela vážně a nijak více to nekomentuji, než se mě zamyšleně zeptá jestli se něco neděje. Jenom pohodím rameny, nebylo to nic co bych s nim potřebovala nebo chtěla řešit. Kromě toho, byl tu kvůli Ireth a já kvůli svým přátelům.
"No myslím... že bude rychlejší, když si po cestě najaký dopravní prostředek stopneme," zasměji se a zahledím směrem kamsi do dálky. Vytáhnu z kapsy píšťalu, kterou jsem chtěla podat jemu, ale potom mi došlo že by na ni asi těží zapískal a tak mi znovu zacukají koutky a rozejdu se podél propasti hlouběji do lesa, který už nevypadal nejpřátelštěji ale pořád to nebyla žádná hrůza.