Ireth & Fen'lin & Elias

Sledoval jsem, jak se vyškrábala na nohy a nespouštěl jsem z ní oči. Poznamená, že si myslela, že upíři jsou vychovaní. Myslí si, že jsem upír? No... Raději to tak nechám. Jakmile však řekne, že na nějakou dobu není mým nepřítelem, nadzvednu tázavě a trochu nevěřícně obočí. Tomu se vážně dalo jen těžko věřit. Když však zmíní Ireth, mám co dělat, abych po ní nevystartoval, ale nakonec jen sebou škubnu a propálím ji pohledem.
"Kde je? Co jste jí udělali?" zavrčím znovu. Chtěl jsem ji zpátky a byl jsem pro to ochotný udělat cokoliv. Šel bych si pro ni klidně i na kraj světa. Zatnu ruce v pěst a stále se dívám na ženu... Nebo dívku přede mnou. Něco věděla a byla mou jedinou spojkou, jedinou stopou. Nehodlal jsem ji nechat odejít, ale ani ji ublížit. Měl jsem na anděly vztek, ale pokud mě k ní dovede... Nehodlám jí ublížit. Pokud se mi však bude stavět do cesty, přijde o ta svá křídla a poté i o život.

Její slova mě vůbec neuklidnila, tiše jsem přemýšlel nad tím, co se tak sakra mohlo stát, ale nechal jsem ji mluvit. Když už jsem se jí chtěl zeptat na pár věcí, zaslechnu hlasité kručení v jejím žaludku a nadzvednu obočí. Hladový anděl. Začne mi vyprávět o tom, co se stalo a s každým slovem jsem dostal horší a horší pocit. Ztěžka polknu a zadívám se na dívku přede mnou.
"Takže Ireth je teď v nebi?" zeptám se trochu nejistě a na chvíli zavřu oči. Tahle situace... Nemůžeme si užít alespoň trochu klidu? Proč ji zase musím ztratit? Aniž bych chtěl se mi z krku vydere zoufalé zakňučení a po chvilce svěsím hlavu. Bylo mi jedno, že ukazuji slabost před andělem, Ireth byla můj život, nechtěl jsem ji ztratit. Po chvilce přemýšlení mi dojde, že plánování bude na déle a tak se zadívám na dívku přede mnou, než ji chytím za zápěstí a vydám se i s ní ven. směrem k městu.
"Fajn, budeme spolupracovat, pomůžeme si navzájem," řeknu jí trochu nevrle, ale i já sám slyšel strach v mém hlase. Ale bylo mi to jedno.

Táhl jsem ji za sebou směrem k městu a až po chvilce začne mluvit o Irethiném snoubenci. Zavrčím už jen při zmínce o něm a volnou ruku stisknu v pěst.
"Zabiju ho, až ho uvidím," zavrčím naštvaně a poté se znovu zaposlouchám do toho, co mi říkala. Větu však nedořekne a tak se prudce otočím a upřu na ni svůj pohled.
"Než?" zeptám se spíš zoufale než naštvaně, chytím ji za ramena a donutím ji se na mě podívat.
"Než?" zeptám se znovu naléhavě. CO mělo tohle znamenat? CO jí ten bastard hodlá udělat? Netušil jsem to a to mě děsilo. Nebyl jsem si ani jistý, jestli to chci vědět. Chtěl jsem ji prostě sevřít v mé náruči a ochránit ji před celým světem.

Stále jsem se na ni díval, ale když se mě zeptá, jestli vím, co je to Homulily, zmateně zavrtím hlavou. Netušil jsem to, ale znělo to jako nějaký rituál, což.... Nebylo vůbec dobré. Řekne mi, že potřebuje, abych se soustředil a taky řekne, že ví, že to není lehké. V tu chvíli na ni hlasitě zavrčím, přistoupím k ní a probodnu ji pohledem.
"Víš jaké to je? Sebrali ti někdy někoho blízkého? Někoho, na kom ti záleží víc, než na vlastním životě? Někoho, na kom ti záleží víc, než na čemkoli jiném? Šel bych si pro ni až na konec světa a ti, kteří ji ublížili za to zaplatí," zařvu na ni nepříčetně. Celý jsem se třásl vzteky a doslova jsem viděl rudě, najednou jako bych se však probral, udělám pár kroku dozadu a schovám tvář do dlaní.
"Promiň, jsi jediná, která mě k ní může dovést, ale... Nechci... Nemůžu bez ní žít," zakňučím zoufale a poté v duchu sám na sebe zařvu, abych se vzpamatoval, že jí jinak nepomůžu.

Stál jsem kus od ní a když na mě začne řvát, ještě víc si uvědomím svou hloupost. Takhle nikomu nepomůžu, akorát přijdu o jediného spojence. A o Ireth. Zavřu oči a párkrát se zhluboka nadechnu. Chvilku zapřemýšlím o tom, zda bych měl potlačit své emoce někam do pozadí, ale nakonec se rozhodnu to neudělat. Věděl jsem, že myšlenka na ni mě požene v před. Musel jsem dívce tiše poděkovat, díky ní jsem se tak nějak vzpamatoval. Utřídím si myšlenky a potlačím veškerou paniku a zoufalství, kterou jsem cítil. Místo toho ji nahradí odhodlání. Zachráním ji, i kdyby mě to mělo stát život. Když dívka tiše pronese s pohledem zabořeným do země, jak by ji mohl jeden upír pomoct, rozejdu se k ní a položím ji ruku na rameno.
"Možná tě překvapím," řeknu teď už pevným hlasem a zadívám se jí do očí.
"Co je to Homulily? Zní to jako andělský rituál. Kde Ireth drží a kolik přesně máme času na to, abychom ji zachránili a pomohli tvým přátelům?" zeptám se ji hned na několik otázek a poté mě napadne ještě jedna.
"Mé jméno znáš, ale ty ses mi ještě nepředstavila," řeknu jí.

Při popisu toho, co to vlastně Homilily je, mi přeběhne mráz po zádech, ale tentokrát jen zatnu zuby a přikývnu. Budou se muset připravit, to hraje v náš prospěch, máme dostatek času na to, ji odtamtud dostat.
"Kde přesně jsou teď?" zeptám se a trochu netrpělivě přešlápnu na místě. Vzpomenu si na všechno, co mi Casselia říkala o těch andělech, jejích přátelích.
"Když se tvá přátelé dozví, že Ireth nic neprovedla, změní názor? Budou chtít udělat správnou věc, stejně jako ty? Vím, že to jsou tví přátelé, ale pokud i budou bránit v cestě, budu s nimi muset bojovat. Někteří tě mohou označit za zrádkyni a zaútočit na tebe, jsi na to připravená?" zeptám se jí a stále z ní nespouštím svůj pohled.

Popíše mi, kde by se Ireth měla zrovna nacházet a při zmínce o nebi zatnu zuby a tak nějak automaticky se podívám nahoru na nebe. Nikdy jsem tam nebyl a nikdy jsem si ani nepomyslel, že bych se tam vydal. Hrálo nám do karet, že ti nejsilnější andělé na ono místo nemohou, to bylo dobré znamení. Jenže moje aura tam bude doslova jako pěst na oko a půjde cítit ještě víc, než tady. Povzdechnu si a prohrábnu si vlasy. Potěší mě, že je ochotná umřít za správnou věc, kéž yb všichni andělé měli stejné ideály... Když mi začne vykládat o plánu toho upírského kreténa, zavrčím a zavrtím hlavou.
"To je dost pravděpodobné, z toho, co o něm vím," řeknu s povzdechem a poté se zadívám na mou okřídlenou společnici.
"Tak... Jak se tam nahoru dostaneme? A nějaký nápad na to, jak... Zakrýt to co jsem? Budu jako pěst na oko," řeknu a sám se nad tím zamyslím.

Zamračí se, sjede mě zkoumavým pohledem a pak mi sdělí, že by neměli poznat, co jsem zač. Chvíli se na ni jen dívám, přemýšlel jsem, co říct a zároveň mi začínalo být trochu divné, že jí to ještě nedošlo.
"Eh... No... Problém je, že nejsem upír," řeknu jí a založím si ruce na prsou. Měl jsem trochu obavy, že jakmile se dozví, co jsem zač, nebude mi už chtít pomoct. Potom si ale řeknu, že pokud si máme věřit a navzájem pomoc, měl bych být upřímný. Opět si prohrábnu své bílé vlasy a zadívám se na ni.
"Jsem démon," řeknu, jakoby nic a sleduji její reakci.

Asi minutu jsme se dívali bez jediného slova jeden na druhého a když už se mi zdálo, že po mně naštvaně vyjede, pokrčí rameny s tím, že je to jedno. Párkrát zamrkám, ale nakonec jsem ráda, že to vzala s klidem a dokonce věděla jak ten problém vyřešit. Řekne mi o čarodějce a o jejím plánu, jak skrýt mou magii. Jen přikývnu, bylo mi to jedno, pokud mi to dovolí jít za Ireth, udělám to.
"To zní jako plán," zamumlám a když se natáhnou pro mou ruku, nechám ji ji vzít. Chtěla abych ji věřil s tím, že to bude trochu víc bolet. Jakmile mi začne vyrývat bílou magií symboly do kůže, dostanu pocit, jako by mi hořela celá ruka. Byl to nepříjemný pocit, bílá magie byla naším přesným opakem, měla nás zabít. A tady jsem stál, já démon a dobrovolně jsem nechal anděla mi pomocí bílé magie něco vyrývat do ruky. Jen si povzdechnu a nechám ji pracovat. Bolelo to, to ano a možná bych sebou cukl, zasyčel bolestí, nebo tak něco, ale po pár měsících u Mephistophela mi tohle přišlo víc než snesitelné. Jakmile skončí, zadívám se na prapodivné symboly a poté můj pohled sklouzne na ni.
"Kde je ta čarodějnice?" zeptám se a přejdu rovnou k věci. Bylo to divné, tohle... Spojenectví anděla a démona, ale pokud mi pomůže najít Ireth, bylo mi to jedno.

Odpoví, že nejrychleji tam budeme, když poletíme. Stihnu tak akorát zalitovat nad tím, že nemám svá křídla, když mě chytne za ruku a vznese se do vzduchu. Podívám se na ni a zamyslím se nad tím, jestli mě vůbec tak dlouho unese, aniž by mě pustila, ale vypadala celkem v pohodě. Celou cestu zůstanu potichu a jen se dívám na ubíhající krajinu pod námi a poslouchám pravidelné máchání jejích křídel. Brzy uvidím chatku, když se však dostaneme dost blízko, najednou do něčeho narazíme. Casselia mě pustí a tak se přetočím ve vzduchu a dopadnu na nohy, zatímco ona zahučí do listí.
"Vidím, že nouzová přistání ti ještě nejdou," prohodím a podám ji ruku, abych ji mohl vytáhnout na nohy, než se otočím na chatku, ze které zrovna vycházela nějaká žena.

http://www.imagehosting.cz/images/amuletxox.jpg

Tiše se zamyslím nad tím, na kolik maličkostí má společnice ještě zapomene, nakonec jen přikývnu a nechám to být. Má pozornost se zaměří na mladou, zrzavou dívku, která vyjde z chatky a začne si nás prohlížet. Zastaví se až kuse před námi a Casselia poznamená, že jí čarodějky jako tahle děsí. Sledoval jsem, jak zmizela zase uvnitř domu a za chvíli se vrátí s amuletem, který vymění za několik pírek z andělských křídel. Celou výměnu jsem se zájmem sledoval a varování čarodějky jsem rozhodně nebral na lehkou váhu.
"Nehodlám tam umřít," odpovím s jistotou a natáhnu se pro amulet, který si od Casselie vezmu. Sotva se ho dotknu, ucítím, jak bílá magie vstupuje do mého těla a přetváří mou magii, byla to však jen zástěrka. Bylo to nepříjemné, ze začátku mě chvíli pálilo celé tělo, poté se ale změní jen v otravné brnění, na které si jistě časem zvyknu.
"To by bylo... Můžeme tedy vyrazit?" zeptám se potichu a zadívám se na mou společnici. Jen ona mě tam mohla vzít a byl jsem na ní tak trochu závislý. Ještě jsem netušil, zda jí můžu plně věřit a na chvíli mě napadne, jestli to není past. Pro Ireth jsem to však hodlal risknout.

Jakmile mi sdělí své obavy, dostanu trochu strach z toho, že se do nebe vůbec nedostaneme. Byla drobná, malá, nevypadalo to, že má sílu, ale i tak jsem ji nehodlal podceňovat. Byla anděl. Ale i přes to jsem se s ní ve vzduchu necítil vůbec dobře. Držela mě za ruku a stoupala stále výš až nad mraky. Stále víc jsem litoval ztráty svých křídel, které mi i normálně dost chyběly, ale teď.... Jsem je opravdu chtěl zpátky. Chtěla, ať se jí nějak chytím a také mě varuje, že není nejzkušenější letec, tak ať nepadám.
"Jasně, jasně," zamumlám trochu nesměle a poté se opatrně přitáhnu, pevně ji chytím kolem pasu a zavřu oči. Doslova jsem na ni visel a muselo to vypadat dost vtipně.
"Hlavně si pospěš," zamručím.

Stále jsem se jí pevně držel a poslouchal, jak lapá po dechu, nejspíš jsem pro ni vážně těžký... Povzdechnu si a hned na to ucítím, jak z ní sálá bílá magie. Bylo to nepříjemné, ale ne tolik, jako předtím. Díky amuletu na mě její magie neměla až takový účinek. Konečně otevřel portál, kterým proletí a doslova mě obklopí bílá magie. Zalapám po dechu, div se ji nepustím a ještě pár vteřin mi trvá, než si uvědomím, že padáme. Nestihnu nijak zareagovat a dopadnu tvrdě na zem, kde se párkrát přetočím a nakonec zůstanu ležet. Ztěžka jsem oddechoval, ale ne kvůli pádu, spíše kvůli bílé magii, která tu byla velmi silná. Neměl jsem tu být, nebylo to přirozené. Démoni sem nepatří. Přesto se však vyškrábu na nohy a uleví se mi, když všechen tlak bílé magie otupí a utlumí se díky medailonu, který jsem měl na krku. Rozhlédnu se po mé společnici, která se ke mně blížila rozkvetlou loukou a tak na ni počkám. Zadívám se na ni zkoumavým pohledem a nakonec má zvědavost přeci jen vyhraje.
"Proč mi vůbec pomáháš? Jsem démon a přeci jsi mě vzala do nebe, vaší svaté země...." zeptám se potichu.