Ireth & Fen'lin & Elias

"Dneska zůstanu doma a budu uklízet, takže vás vyhodím ven," zasměji se jako odpověď na to co chci dělat.
"Navíc by našemu novému spolubydlícímu procházka a vysvětlení o tom, jak to v lidském světě funguje, prospělo," vysvětlím ještě ve zkratce a dopiji zbytek krve ve skleničce, než se na oba dva z úsměvem zadívám.
"Udělám něco k večeři, takže máte do večera čas, navíc mi přijde návštěva," dodám a potom se obrátím ke kuchyňské lince, dám se do úklidu nádobí a začnu to tu trochu dávat do pucu. Chtěla jsem tu mít pořádek a sice bylo lehce nemilosrdné je oba dva vykopat ven, ale prospěje jím to.

"Ne, jeden z mých zákazníků," vydechnu a zasměji se. Znělo to tak tajemně, i když pravda..Michelle jsem taky dlouho neviděla. Musela jsem se nad tím zamyslet, doufala jsem že byla v pořádku, teď mi Fen zasadil brouka do hlavy. Rozhodně bych... nechtěla aby se jí něco stalo ale dlouho o ni nebyla zmíka, co žje divné... snad.. no teď se tím nesmím nechat rozhodit. Zhluboka se nadechnu a potom jim oboum ještě zamávám, než zmizím někde nahoru pro úklidové věci. Pořád mi ale hlavou vrtala ta Michelle, měla bych se na ni zeptat, protože tohle mi dělalo opravdu starosti. Zamyšleně se opřu o okno v pokoji a nahmatám v kapse telefon, kde vytočím její číslo. Když se z druhé strany ozvalo že čísl o neexistuje, věděla jsem že je něco špatně! Jenže odložit jsem návštěvu nemohla a ... budu to muset zjistit potom, nic jiného mi nezbývalo. S povzdechem mobil odložím a dám se do úklidu.

Nechal se vzít za ruku a jenom se ohlédl na Ireth, která jim zrovna zamávala, bylo to pro něj zvláčtní, celá tahle rodina, i včerejšek, pořád tak nějak netušil proč ho démon zachránil a když řekl aby si zalezl do jeho stínu a pustil jej, bez jakýchkoli námitek to udělal.
"Fen'line, proč jsi mě vůbec zachránil?" zeptá se, očividně mu to nedalo, pořád mu to vrtalo hlavou a některé odpovědi mu nestačily, tohle byla jedna z nich, chtěl znát důvod a to že jsou přátelé, pořád něvěděl co si má pod tím slovem představit. Je pravda že když byli tenkrát s Chise, bavil se. Byl to zvláštní hřejivý pocit, možná radosti? Nevěděl, ale i tak věděl že proti němu rozhodně nic neměl. Vždy se těšil na její přítomnost a teď, nevadila mu ta Fen'lina, tím si byl jistý, dokonce by řekl že s ním čas v podsvětí strávil rád, i přesto že to bylo kvůli dopisu od Chise... potom už nebyl nucený s ním zůstáavat a mohl jít kamkoli, přesto se rozhodl stát po boku démona, který pro něj udělal nelogickou věc, měl by mu za to sloužit? Nebo...
"Co ode mě vlastně očekáváš?" vypadne z něj ještě než mu démon odpoví, pokud v jeho záchraně bylo něco víc, byť jen nějaká sobecká věc, chtěl to vědět, potřeboval to vědět. To jakým směrem by se teď měl ubírat životem, když se mu toho daru dostalo a sám nevěděl jak se má pořád postavit k tomu, že bym někým zachráněn. Poděkoval mu, ale stále měl pocit, že to nestačí, že slova tohle nevyřeší...

zdálo se že démonova odpověď ho činí nervózním, ale naštěstí to na něm nemohl nijak poznat. Chtěl vědět proč jej zachránil a když se mu dostalo odpovědi, mohl se nad ní zamyslet.
"Nejsem tvá zodpovědnost, tedy... teď nejspíše ano, vzhledem k tomu jak se věci teď mají, ale neudělám nic, co by ti znepříjemnilo život, už to nepotřebuji," odpoví a na malý moment se objeví v jeho stínu, dvě rudé oči, které se zadívaly na Fen'lina. Než se jeho pohled upřel na kolemjdoucí pár, proto se ihned schoval do původního tvaru a mlčel. Mlčel alespoň na tu chvíli.
"Z počátku jsem tě nenáviděl za to, že jsi mi vzal Chise, ale... měl jsi pravdu, byl jsem příliš sobecký," přizná démon a aby nenechal nezodpovezěné otázky, zamyslí se i nad tím, zda by lěm vůbec důvod odcházet. Prozatím jej neměl a tak ho tohle řešení ani nenapadlo.
"Dveře vždy otevřené..." zašeptá a vypadalo to že nad tím přemýšlí, ačkoli netušil co by mělo být středem jeho myšlenek a zájmu, jediné co teď chtěl, bylo naučit se o světě jako takovém něco víc a zase o něco lépe porozumět emocím, které nechápal.

Stáhl se a chvíli raději mlčel, když chtěl, mohl jej slyšet jenom Fen'lin, proto se nemusel obávat toho, že by jej slyšel i někdo jiný. Zároveň to neznamenalo, že by nemohl promlouvat i tak, aby jej slyšeli ostatní. Sám ale věděl jaké podmínky mu byly určeny a mohl přemýšlet, už to napovídalo o tom, že je schopný se učit a rozvíjet dál. Tiše si povzdechne a jenom mlčky sledoval okolí. Démon odpověděl, že ničeho nelituje, hmmm lítost.
"Jak vlastně vyjádřuješ lítost? Můžeš mi to nějak popsat?" vypadne z něj otázka, opravdu chtěl vědět co si má pod lítostí představit, ať přemýšlel, nějak... nedokázal na to sám přijít a když tu měl tu možnost, zeptat se někoho, proč toho tedy... no nevyužít. Jeho další slova už rozebírat nechtěl, popravdě si uvědomil, že by se měl přes Chise dostat. Už tu s ním víc nebyla, už ji nikdy neuvidí, neosloví. Tohle uvědomění v něm vyvolávalo neskutečný žal, který ho donutil si těžce a zdlouhavě povzdechnout. Když ale démon navrhne, že by mu měli co nejddříve sehnat něco, díky čemu bude moci jít mezi lidi, jenom se zamračí.
"Mezi lidi? N-nemyslím si, že bych měl chodit mezi lidi, jsou tak... křehcí a já... já jim nerozumím," vyjádřímu své obavy. Odkdy vůbec něco takového odmítá? Vždyť mu chtěl najít způsob k dostatku prostoru, ale i tak byl uvnitř plný pochybností. Co když nezvládne svůj vztek, co když se něcopokazí? Raději dál mlčel a prozatím nic neříkal, chěl počkat, až se Fen'lin vyjádří, zatímco z jeho stínu pozoroval okolí a kolemjdoucí.

Mlčel a poslouchal Fen'liho, když mu tyhle emoce popisoval a hodil je do nějaké situace, bylo to pro něj o poznání lepší a dokonce si to dokázal představit. Zamyslel se nad situací, kterou mu popsal a tak si nakonec jenom povzdechl a když došli na kraj lesa s tím, že si může potáhnout nohy a že lidé nejsou tak složití a on jej naučí jak zapadnout, nakonec se přeci jenom zhmotní kousek od něj a v ruce jako vždy svíral svou hůl.
"Pak tedy... lituji toho co jsem ti udělal," vydechne démon a upřeně se zadívá na Fen'lina, než odklopí zrak stranou. Že by mu ten přímý pohled přišel až tak moc hloupý? I tak cítil potřebu podívat se jinak a tak si prohlédl město z dálky, než přešlápl na místě. Byl stále zmenšený, bylo to méně pravděpodobnější že jej někdo uvidí a rychle se mohl skrýt třeba do Fen'liho stínu nebo stínu nějakého stromu, obzvláště v lese a předstírat pouhou iluzi.
"Nemáš jediný důvod mě učit, zacházet se mnou dobře a přesto to děláš, pořád tomu moc nerozumím," vydechne a na chvíli se zadívá na své ruce, najejichž koncích byly drápy. Jeho tělo bylo celkově v téhle podobě nezvyklé, zahalené v černém plášti, který v podstatě tvořil součást jeho těla, jako kdyby byl tvořený z magie a přesto bolest cítit mohl. I tak ten výškový rozdíl mezi nimi byl teď přinejmenším vtipný.

"Hmmm," zamručí když mu démon vysvětlí, že se na něj vůbec nezlobí. Ihned si vybavil jejich sektání v podsvětí a i strach, který v jeho očích dokázal vyvolat. Nedokázal prostě pochopit to, že se přesto dokázal dostat tak lehce, možná cítil pocit viny a nějaký trest by ten pocit da stranou. Mohl ale o něco takového vůbec žádat? Chvíli na něj hleděl, než k němu bělovlasý muž došel ap oložil mu ruku na hlavu. Bylo to zvláštní, i po tolikáté, Ireth a Fen'lin byli jediní, kteří se ho teď nebáli a dokonce byli ochotni se jej dotknout, znamenalo to pro Eliase hodně, ačkoli to nedokázal tak nějak vyjádřit slovy.
"Dobře, máš pravdu," uzná že se nemůže všechno naučit v jeden den a potom se za nim rozejde do lesa. Bylo legrační jak tady víceméně mohl snadno zapadnout, ještě kdyby byl ve své původní velikosti, jistě by dokázal splynout s okolí jako kus kmene, tedy až na jeho lebku. Slova nad hřjeivvým pocitem hrudi, byla jemu už trochu známá, několikrát ten pocit zažil a bylo to zvláštní, s Chise ho zažíval téměř pořád, hned poté co se na ni upnul, trávil s ní čas velice rád.
"Promiň za to že jsem ti snědl ty tousty," vypadnez démona a lehe rozevře tlamu, tak nějak se za to prostě chtěl omluvit.

Sledoval démon,a už splu nějako uzchvili kráčeli ale překvapilo ho, když se najendou nad jeho odpovědí začal smát, zřejmě ho to dostatečně pobavilo. Zůstal stát a jenom na něj hleděl, řekl snadněco špatně? Ne... démon se smál, ale nebyl to takový ten nepříjemný smích, který skrýval mnoho špatných úmyslů, tohle bylo pobavení a když mu znovu položi ruku na lebku, jenom lehce zvedl hlavu, aby se na něj zadíval, skoro jako kdyby v jeho pohledu něco hledal. Prý to nic, jednalo se jenom o jídlo a Ireth jim něco znovu udělá, s ovzdechem přikývl a když se rozešel dál lesem následoval ho.
"Ty tousty byly dobré," řekne ještě než se ho Fen'lin optá, zda má rád vodu.
"Vodu?" zopakuje ale nezastavuje se, pokračuje dál a ani vlastně neví kam jdou. "Nevadí mi," přizná démon a otočil se na bělovlasého mladíka, jistě se chtěl zeptat proč, ale tahle otázka byla čitelná už jenom z jeho přímého pohledu, kterým propaloval démona. Narozdíl od ostatních neměl jak artikulovat a tak bylo o to těžší vyznat se v tom, co si myslí nebo jak se tváří, když se v podstatě... nijak netváří.

Démon pronese že jim Ireth udělá ještě spoustu dobrot, nad čím se zamyslí a nakonec přikývne. Jistě bude rád, ochutná nějaké jiná jídla než byly duše a maso ostatních démonů a tvorl, na které narazil v podsvětí. Zamyšleně se zadívá někam před sebe ale nic neříká, jenom změní směr za mladíkem, kterého následoval.
"Dobře tedy," odpoví a potom se zhluboka nadechne.
"Chtěl jsem také vyzkoušet jak daleko se od tebe můžu vzdálit a co se potom stane, ne že bych to plánoval ale byl bych rád, připravený... kdyby se něco takového stalo, znát naše možnosti by bylo asi nejlepším prvním krokem," navrhne a nakonec doběhne Fen'lina, když se trochu zdrží vzadu. Dělal menší kroky a tak musel trochu přidat. Bylo to vtipné, o kolik byl teď vyšší než sám Elias, ale nijak to neřešil. Moc věděl že na velikosti v boji až tak nezáleží.

Fen uznal že je to odbrý nápad a tak ho to tak nějak potěšilo. Sám by rád věděl jak to teď bude fungovat a co všechno by si mohl dovolit. Kromě toho se cítil o dost silnější, o tom si chtěl s démonem taky promluvit. Ne že by předtím nebyl dostatečně silný ale teď v sobě cítil ještě větší sílu, mohlo by to být způsobené tím, že sdílí tělo? Chvíli mezi nimi bylo zase ticho, přemýšlel co by mohl říci, na co by se chtěl zeptat a co ho zajímá, jenže najednou démonovi zacukaly koutky, překvapeně se na něj zadíval, ale moc fdlouho mu pozornost nevěnoval, když se zase obrátil směrem do lesa. Byl zvědavý co za místo mu chtěl ukázat a tak jenom tiše pokračoval dál. Ani si nevšiml, že démon vedle něj už nekráčí a za malý moment ho někdo něco chytí za paže a vyzvedne do vzduchu. Tiše zavrčí a otočí hlavu na démona, který si ho posadil za krk.
"Eh-?" vypadne z něj, když ho chytí za nohy a... vůbec teď nechápal co se stalo, proto se zadíval na démonovi bílé vlasy ohlédl se po okolí. Chtěl poznamenat něco ve smyslu: Jak trapné... ale nepřišlo mu to až tak hrozné, možná protože ho tyhle věci ani trochu netrápily. Bylo to porpvé co se něco takového stalo a tak nevěděl jak se k tomu má stavět, nechal to proto být a akorát si položil ruce na jeho bílé vlasy aby se ho chytil, ne že by mu nevěřil... ale ne nevěřil mu, i když by mu pád z takové malé výšky nic neudělal, byl to spíše reflex.

Elias se zamyšleně rozlhížel po koloí a nic proti tomuto tedy nenamítal, vlastně kdyby copravdu chtěl, mohl mu to kdykoli dát dost jasně najevo, ale bylo to pohodlnější než chození, i když tím nikdy nepohrdnul. Jakmile dojdou k jezeru, zadívá se na jeho třpytivou hladinu, která si získala jeho zájem, ačkoli démon vedle něj ho okamžitě položil na zem a pomocí magie si vytvořil křídla a vznesl se do vzduchu. Musel svou fascinaci tedy odložit a akorát stál na místě a sledoval démona, jak se vznáší ve vzduchu. Chvíli se nic nedělo, ale když se démon začal razantně vzdalovat, najendou pocítil silné nutkání, bylo to proti jehů vůli, ale něco ho ihned táhlo k démoniv, který se neustále vzdaloval. Bylo to už asi tak ssto metrů a to nutkání bylo tak silné, zapřel nohy o hlínu a snažil se tomu vzdorovat, jenže ten pocit byl silnější než cokoli, něco ho tááhlo zpátky, i když se nechtěl vrátit, udělal krok k démonovi, jeden, druhý... ale jakmile se vzdálil asi o 150 metrů, najednou se s Eliasem zatočil svět a bylo to jako kdyby těch pár vteřin pul temnotou, než se ocitl ve stínu svého přítele.
"To bylo opravdu nepříjemné...." vydechné démon a dvě rudé oči ze země propálí Fenyho.

Fen'lin se mu omluví a prot jakmile se zhmotní, jenom zakroutí hlavou.
"To nic, sám jsem to chtěl vyzkoušet," odpoví a přikývne na jeho 150 metrů. Lehce rozevře tlamu a zadívá se na třpytivou hladinu jezera. Byl rád, že může stát nohama pevně na zemi a tak si prohlížel zajímavě vypadající jezero.
"Krásně... asi ano," pronese a dojde až k vodě, ke které si dřepne a konečky prstů na jedné ruce do ni zaboří. Zadívá se na svůj odraz ve vodě a chvíli na něj jenom hledí, než začne rukou přejíždět po hladině. Nic neříkal, jenom přemýšlel a vypadalo to, že se tímhle gestem docela i baví. bylo to takové klidnější, nejvíce se v lidském světě obával toho, že se bude nudit. Celý svůj život, co si tedy pamatoval žil bojem a teď byl někde, kde byla pravidla naprosto jiná, byl zvědavý jak se s tím vypořádá. Nakonec si v ruce zhmotní hůlku a zadívá se na ni, jako kdyby v ní něco hledal, máleu toho spadne do vody ale s jakýmsi pofiderním balancem udrží rovnováhu a raději se postaví a od vody trochu vzdálí.