Ireth & Fen'lin & Elias

Vůbec mi nezáleželo na tom, kolik magie vyplýtvám a tak mi cesta zabrala opravdu jen pár vteřin. A jediný důvod, proč se mi celou dobu v hlavě neodehrávaly ty nejhorší scénáře byl ten, že jsem pořádně myslet nedokázal. Všechno jsem nechal na instinktech, abych zvládal své tělo korigovat v této rychlosti a v hlavě jsem měl jen jedinou myšlenku - dostat se za Ireth. Už z dálky uvidím démony, kteří většinou prchali pryč od domu, ale jeden z nich zrovna vcházel dovnitř. Zamířím k zemi a po cestě zabiji pár démonů dřív, než si vůbec stačí uvědomit, že tam jsem, než deaktivuji schopnost.
"Eliasi, nenech nikoho utéct!" zavrčím nahlas, než se rozběhnu proti démonovi, který sotva před chvílí vešel do domu. Vyřítím se proti němu a otočí se zrovna ve chvíli, kdy po něm skočím s napřaženými drápy. Tak tak zablokuje můj úder, než ho chytím za rameno a vyhodím z domu ven. Pohledem vyhledám Ireth a ujistím se, že je v pořádku a nikdo už v domě není, než jí věnuji nepatrný úsměv a vyběhnu znovu ven. Doslova jsem soptil vzteky a chtěl jsem to rychle ukončit, abych mohl jít za Miriam. Začnu bojovat s démonem, který jako jediný neutíkal, ale ve svém vzteku jsem opravdu vůbec nekrotil své schopnosti a tak brzy ležel na zemi mrtvý. Elias se už i stihl postarat o ostatní a tak se v mžiku změním do lidské podoby a rozběhnu zpátky za Ireth, kterou okamžitě obejmu.
"Lásko, jdi v pořádku?" zeptám se naléhavě a upřu na ni starostlivý pohled.

Stále jsem ji držel u sebe a na chvíli jsem zapomněl, že bych měl jít zkontrolovat Miriam. Byla v pořádku a na tom mi teď záleželo nejvíc. Ujistí mě že jim nic není a tak se pousměji. V momentě, kdy se však zeptá, co tady chtěli si vzpomenu na všechny adresy, které byly na papíře od démona.
"Mephistopheles je poslal, proti nám všem. K Alexovi, Mirys, Miriam... Musím jít pomoct sestřičce, kdyby měli problémy!" vyhrknu, než Ireth políbím na rty a trochu poodstoupím. Najednou se však zarazím. Nechtěl jsem ji tady nechávat samotnou. Co kdyby přišli další. Zaslechnu Eliasovy kroky za mnou a tak se na něj ohlédnu, než se znovu podívám na Ireth.
"Nechci tě tady nechávat, půjdeme všichni, ale slib, mi, že ať se stane cokoliv, budeš se držet dál... Eliasi, potřebuji, aby jsi chránil Ireth, ano?" zeptám se ještě mého společníka a počkám, než mi to oba potvrdí. Jedině tehdy jsem byl ochotný odtud odejít.

Nesouhlasně zavrtí hlavou a tak na ni upřu prosebný pohled, poté mě však krátce pevně obejme a sdělí mi, že to zvládne. Trochu nejistě přešlápnu na místě, ale nakonec pomalu přikývnu.
"Dobře... Hned budu zpátky," vydechnu, Ireth se dá do práce a ještě mi věnuje poslední úsměv, než se otočím, změním se do své démonické podoby a rychle zamířím k hotelu, kde bydlí Miriam s Natem. Už když jsem se však blížil, věděl jsem, že je něco špatně. Stěna do jejich bytu byl kompletně rozbořená a když vletím dovnitř, uvidím Nathaniela ležet na břiše zcela bez hnutí. Miriam jsem nikde neviděl, což mohlo znamenat jen jedno. Nikdy by takhle svého upíra neopustila. Naštvaně udeřím rukou do zdi, než se rozběhnu k upírovi a přetočím ho na záda. Měl mnoho ošklivých ran a chvíli jsem si myslel, že je mrtvý, než si všimnu, že mělce dýchá. Škrábnu se drápy do dlaně, poté mu lehce zakloním hlavu, pootevřu ústa a chvíli nechám krev stékat do jeho úst. Rány se mu začnou zacelovat a jeho dýchání se trochu zpraví.
"Nathanieli?" zatřesu s ním lehce. Zaskučí bolestí, než se jeho oči pomaličku otevřou.
"Miriam, mají Miriam," vydechne ztěžka a šlo vidět, že je stále úplně mimo. Znovu zavře oči a nejspíš upadne do bezvědomí. Rozhlédnu se po místnosti, kde leželo pár mrtvých těl démonů.
"Eliasi, můžeš ho trochu vyléčit?" zašeptám a jen nějakým zázrakem jsem zůstával v klidu. Jakmile Elias udělá, o co jsem ho žádal a upír vypadal mnohem zdravěji... No vypadal, že každou chvíli nezemře, zvednu ho do náruče a vydám se zpátky domů. O pár minut později přistanu před domem, změním se do lidské podoby a vejdu dovnitř.
"Unesli Miriam," řeknu chladně, jakmile si všimnu Ireth a položím upíra v bezvědomí na gauč. Otočím se k němu zády, než se bezradně zadívám ven z okna. Netušil jsem, co dělat. Byla to má sestra, ale jít sám do zámku Mephistophela byla sebevražda! A Alexe... Alexe jsem ohrozit nemohl měl přeci rodinu! Měl bych požádat o pomoc Nearru? Ne, to by neudělala, vyvolalo by to válku. Hlavnou mi vířily stovky nejrůznějších nápadů a myšlenek, všechny nápady jsem však musel zavrhnout a na to, co by se Mir mohlo u Mephistophela stát jsem ani myslet nechtěl.

Ireth byla v mžiku vedle mě, zeptá se, jestli je to Nathaniel a tak přikývnu.
"Vy se znáte? Odkud?" zeptám se tiše a také ji obejmu. Kousek ode mě se zjeví Elias, který byl stále pod pláštěm iluzí a vypadal jako můj, nebo soudě dle očí spíše náš syn. Ireth mě pustí a otočí se směrem do kuchyně, když se najednou prudce otočí a překvapeně se zadívám na malého démona. Nechápavě se zeptá, co to má znamenat, než si odkašle a uklidní se. Povzdechnu si a zůstanu bezradně stát uprostřed obýváku, zatímco se Ireth vydá pro obvazy a obklady pro Nathaniela. Sdělí mi, že to zvládne a poté mě znovu obejme. Přitáhnu ji k sobě a pevně, ale zároveň opatrně k sobě přitisknu.
"Já..." začnu, ale hned na to se zaseknu. Co jsem měl říct? Co jsem chtěl říct? Co mám vůbec dělat? Párkrát se zhluboka nadechnu, než mě znovu zaplaví obrovská nenávist a vztek vůči Mephistophelovi. Přitisknu k sobě Ireth ještě víc a z hrdla se mi vydere rozzuřené zavrčení.
"Nemůžu ji tam nechat... Musím jít pro ni," řeknu po chvilce a odtáhnu se, abych se mohl Ireth zadívat do očí.

Stále jsem svíral Ireth v objetí, když nám do baráku vletí Alex. Vypadal totálně vyplašeně a hned mi sdělí důvod. Unesli i Mirys. Jeho dcera byla však naštěstí v pořádku. Zeptá se na Miriam a chtěl i na Ireth, ale když ji uvidí, oddechne si. Stále jsem držel Ireth u sebe, jako bych ji nikdy nechtěl pustit a jen pootočím hlavu na Alexe.
"Mají i Miriam..." vydechnu a podívám se na Nathaniela v bezvědomí. Nechtělo se mi ho tady nechávat s Ireth, když se neuměl ovládat a byl zraněný ale... Věřil jsem, že to zvládne.
"Lásko? Dej si pozor, neumí se ovládat a nejsem si tak úplně jistý, že je normální upír," vydechnu, než ji váhavě pustím a zadívám se jí do očí.
"Musíme pro ně jít," vydechnu a podívám se na Alexe. Já, on a Elias. V královském paláci Mephistophela. No... To bude zábava.

Ireth přikývne a teď jsem měl opravdu chuť ji zulíbat za všechno její pochopení. Věděla, že to musím udělat, i když jsem tam mohl přijít o život a ona měla dost důvodů snažit se mě držet doma. Také jsem nechtěl jít, zvláště když jsem si až moc dobře uvědomoval, že ani nemusím nikdy vzít své děti do náruče a nikdy je nevidět, protože v podsvětí snadno můžu přijít o život. Jenže tohle bylo i pro ně. Mephistopheles mi nikdy nedá pokoj a dokud bude naživu, bude se mi snažit vzít všechno, ba čem mi záleží. Všechno mé štěstí. Skousnu si ret, věděl jsem, co musím udělat. Alex se začne strachovat o Aelin a bezradně se mě zeptá, co by měl dělat. Otočím se na něj se zamyšleným výrazem.
"Obávám se, že jsi právě vyjmenoval jediné dvě možnosti, které máš," povzdechnu si.
"Nevím, co by bylo lepší, ale tvá matka by ji ochránila a myslím, že by dokázala skrýt i její původ... Neukousne ti hlavu za to, že má vnučku Nephalema..." dodám.

Za posledních pár měsíců se toho odehrálo opravdu hodně. Království už bylo zcela pod kontrolou a podařilo se nám udělat dost změn. Ireth byla již oficiálně mou královnou a všechno se obracelo k lepšímu. A také jsem se nemohl dočkat našeho malého... Bylo zvláštní dozvědět se po nějaké době, že Ireth nečeká dvojčata a celkem mě vyděsilo, že se jak čarodějka, tak málem i démonka spletly kvůli tomu, že dítě je tak silné, že si myslely, že musí být dvě. Bál jsem se o Ireth, přestože jsem se snažil nedávat to najevo, ale doufal jsem, že bude v pořádku. Přeci jen jsem netušil, jak moc její upíří tělo vydrží. Tiše si povzdechnu a odložím práci s tím, že dneska toho už mám dost. Rychlými kroky se vydám z pracovny a zamířím přímo do našich soukromých komnat.
"Lásko?" houknu, sotva vejdu do dveří a začnu se rozhlížet po velké místnosti, po jejímž obvodu bylo několik dveří. Měli jsme pro sebe vyhrazenou část paláce, která byla skoro stejně velká jako celý Irethin dům. Tak nějak jsme se zabydleli a zvykli si tady, byl jsem opravdu rád, že jí nevadilo tady zůstat poté, co jsem zjistil, že do lidského světa již nemůžu, přestože jsem se stále snažil najít způsob, jak to udělat.

Stál jsem v chodbě a přemýšlel, kde by Ireth mohla být, když se najednou rozrazí jedny z dveří, ze kterých nadšeně vyběhne. Okamžitě se mi na tváři objeví úsměv a udělám k ní několik kroků, než doběhne až ke mně a pevně mě sevře v objetí. Zasměji se a dám ji ruce kolem pasu, nehodlal jsem ji však moc mačkat, nechtěl jsi jí nijak ublížit, nebo malému. Její bříško bylo teď už opravdu velké a já se opravdu nemohl dočkat našeho nového člena rodiny. S velkým úsměvem vydechne mé jméno a hned na to mě pustí. Vtisknu jí pusu na čelo, než jí pohladím po bříšku a zadívám se do jejích nádherných očí.
"Jak jste se dneska měli?" zeptám se s úsměvem, než jí chytím za ruku a vydám se ke gauči, na který se svalím, Ireth si opatrně stáhnu na klín a omotám kolem ní ruce. Jakmile byla u mě, cítil jsem se mnohem lépe, měl jsem o ni neustále strach a moje ochranářské tendence se den ode dne zhoršovaly. Snažil jsem se to moc nedávat najevo, ale moc dobře jsem věděl, že si toho všímá. Být to na mě, nepustím ji z postele, ale kdybych se o tom jen okrajově zmínil, nejspíš by mi opravdu nakopala.

Okamžitě se na mě natiskne a odpoví, že velice dobře, ale teď jsou oba ještě více spokojení. Usměji se a jakmile mi zaboří ruce do vlasů, ještě více se k ní nakloním. Její úsměv od ucha k uchu byl nakažlivý a brzy jsem měl podobný na tváři i já. Byl jsem spokojený, zamilovaný a neskutečně šťastný s mou královnou po boku. S ní po boku bych dokázal cokoliv. Zeptá se mě, jak jsem se měl a tak zabořím hlavu do jejích vlasů a nadechnu se její vůně.
"Hromada papírů a každý má nějaký problém... Teď je to ale už mnohem, mnohem lepší," usměji se a po chvilce se odtáhnu, abych se na ni mohl zase zadívat. V tu chvíli mi pramínky vlasů spadnou do očí, zamračím se a pokusím se je odfouknout, což se mi ale nepodaří a tak si je otráveně odhrnu z obličeje, jen aby mi do očí o pár vteřin spadly znovu. Rezignovaně si povzdechnu a raději svou pozornost znovu přesunu k překrásné ženě na mém klíně.
"Tak mě tak napadlo... Ten dům, který jsme plánovali můžeme postavit i tady... Až budeme mít plné zuby kralování, bude to příjemné místo, kam utéct... A myslím, že pomocí magie půjde dobře zabezpečit, aby jej nikdo nenašel a ani se k němu nedostal," navrhnu s úsměvem. To, že jsem zaseknutý v podsvětí neznamená, že musíme rušit naše plány...

Sotva zmíním dům u jezera, oči se jí rozzáří štěstím a jen to mi stačilo k absolutní spokojenosti. Nemusela mi ani odpovídat, ale přesto mi potvrdí, že je to dobrý nápad a že je šťastná, že jsem na to nezapomněl.
"Senilní naštěstí ještě nejsem," zasměji se, stačilo nám jen dát dohromady plány a poté to dát za úkol několika démonům, kteří nám celý dům jistě velmi rychle postaví. Ireth se zvedne a rozejde se někam do pokoje, najednou se však zarazí a vrátí se ke mně s úšklebkem na rtech a nůžkami v ruce. Tázavě se na ni podívám, ale sdělí mi jen to, že ji něco napadlo, než mě odtáhne do kuchyně a posadí na židli. Poznamená, že drobná změna účesu by mi neuškodila, ale čekala na svolení, aby mohla začít. Chvíli ji zamyšleně pozoruji a přemýšlím, jestli Ireth s nůžkami v ruce je dobrá kombinace, nakonec se jí však rozhodnu věřit a přikývnu.
"Ano prosím, v lidské podobě mi vlasy až moc padají do obličeje a nedrží tak jako v mé démonické," pousměji se a pohodlněji se posadím na židli.
"Bude fajn, když si je nebudu muset pořád odhrnovat," zamumlám spíše pro sebe.

Pobaveně jsem sledoval, jak si mě bělovlasá kráska obchází se zamyšleným výrazem na tváři, než se pustí do práce. Sledoval jsem pramínky sněhově bílých vlasů, jak padají a kupí se na zemi, když však Ir poznamená, že kdyžtak půjdu na holo a vlasy dorostou, zděšeně se na ni podívám. Doufal jsem, že si dělá legraci, ale přesto jí nechám zastřihnout mi ofinu... Z tohoto už totiž nevycouvám. Ne, určitě to bude vypadat dobře. Trochu se uklidním a když mou pozornost odvede k jídlu, usměji se.
"Něco bych si dal, tvá jídla jsou nejlepší," odpovím a mlsně se olíznu. Ještě nějakou dobu si mě Ireth obcházela s nůžkami v ruce a dokončovala můj sestřih, než mi sdělí, že je hotovo. Nadzvednu obočí a tázavě se na ni podívám, jelikož mi dlouhá ofina spadala do obličeje a já předtím doufal, že mi ji zastřihne.
"Ir? Co ta ofina?" zeptám se po chvilce pobaveně, když mi dojde, že s úpravou vlasů už vážně skončila.

Nevěřícně se na ni zadívám, když mi oznámí, že mám ještě jedno oko. Ale myslela to zcela vážně a podle jejích slov by to bez ofiny nevypadalo tak dobře. Povzdechnu si a prohrábnu si teď už mnohem kratší vlasy. Chtěl jsem začít protestovat, když vzala do rukou smeták, ale nakonec si to rozmyslím a když se mě zeptá, co říkám na nový účes, rozhlédnu se po pokoji, kde se nachází nejbližší zrcadlo. Najednou se mi však v zorném poli objeví smetáček a lopatka, kterou mi Ireth strčí do rukou a tak si kleknu a celou kupku nametu na lopatku, než vlasy vyhodím do koše a otočím se na Ireth, které vtisknu na čelo polibek, než zamířím k zrcadlu. Nový sestřih nevypadal vůbec špatně, prohrábnu si rukou vlasy, hlavně tedy ofinu, která mi okamžitě zase spadne přes oko, než se otočím k mé milované a rozejdu se k ní, abych jí mohl políbit na rty.
"Děkuji, nevyřešilo to můj problém, ale vypadá to opravdu dobře," řeknu, jakmile se odtáhnu od jejích rtů a pobaveně mi zacukají koutky.

Polibek jsem si neskutečně užíval, stejně jako její blízkost, ale brzy jsem ji pustil, aby se mohla jít napít. Oznámí mi, že udělá něco sladkého a tak nadšeně přikývnu a následuji ji do kuchyně. Stál jsem opodál a s úsměvem sledoval, jak plní knedlíky nejrůznějšími druhy ovoce, marmeládou a čokoládou a opravdu se mi začaly sbíhat sliny. Když dá knedlíky vařit, neodolám a potichu jí přejdu za záda, položím jí ruce na bříško a lehce si opřu hlavu o její rameno. Díval jsem se na bublající vodu, kterou míchala a trochu víc se na ni natisknu, ale ne zase tolik, abych jí nenatlačil na kuchyňskou linku.
"Vypadají a voní skvěle," vydechnu potichu a spokojeně zavřu oči, zatímco si ji přitáhnu víc k sobě. V takových chvílích bylo snadné zapomenout na všechny problémy a jen si užívat života....