Ireth & Fen'lin & Elias

Hladil jsem Iriona po černé srsti a usmíval se od ucha k uchu, měl jsem opravdovou radost, že jsem si mohl koně pohladit a vůbec, když mi táta začal odpovídat na všechny moje otázky, ještě více se mi rozzářily oči a nadšeně jsem přikyvoval. Řekl mi že když budu starší, mohl bych si nějakého odchovat, což znělo naposto úžasně a hned jsem ho chtěl zahrnout další salvou otázek, jenže najednou jsem se upnul na větu o tom, že mě naučí jezdit. S úsměvem jsem poslouchal všechno co mi chtěl sdělit, i když jsem mu málem netrpělivostí skočil do řeči, no i tak se mi podařilo zůstat ticho. Když mi ale táta sdělí jméno Iriona, kterého jsem hladil po čumáku a zeptá se jestli se chci projet, bylo rozhodnuto.
"Ano! Ano! Chci se moc projet! Prosím!" vydechnu nadšeně a nemohl jse mse dočkat toho, až mě táta posadí na toho velkého koně. Hrozně moc jsem si přál se projet!

Nemohl jsem se dočkat až se na velkého koně posadím. Táta mi udělal obrovskou radost a já ani nedokázal slovy vyádřit jak moc velkou. Veškeré mé nadšení bylo vidno v mých očích, které zářily nadšením a životem. Poslušně jsem kráčel vedle táty, jakmile mě položil na zem a všiml jsem si Iriona, který kráčel za mnou. Chvílemi jsem se na něj otáčel aby mě nezašlápl, ale naštěstí se nic takového nestalo a brzy jsme měli Iriona nasedlaného. Byl jsem tak šťastný že mě táta učí, že jsme hltal všechny informace, které mi sdělil a snažil se zapamatovat, jak se věci dělají správně a co by se naopak dělat nemělo.
"Vždy připraven!" zasměji se a uculím na svého otce, když mě s lehkostí vyzvedne do sedla. Věděl jsem že má táta obrovskou sílu a byl jsem z toho všeho hrozně moc nadšený. I máma byla silná a já se často bavil nad tím, jak sekýruje tátu když udělá něco co neměl, asi tak jako když něco provedu já, jenže na mě byla máma mírnější, protože jsem byl malý, ale tátu nešetřila.
Pohodlně jsem se usadil v sedle a svět byl zase o něco větší, už jenom protože Irion na kterém jsem seděl byl velikej a pohled z jeho hřbetu byl úžasný. Hned když jsem se podíval na tátu jsem se cítil o něco větší a proto jsem se napřímil a zatvářil se tak nějak pyšně, když jsem byl vyšší než on. Pevně jsem držel otěže a snažil jsem se je nemít moc napnuté a byl jsem rád že je táta poblíž, kdyby se cokoli stalo. Cítil jsem se hned jistější a plný energie, kterou jsem dokonce cítil i z koně podemnou.

Celou tu dobu co se mi táta věnoval jsem se šťastně usmíval a snažil se soustředit na to co jsem měl dělat. Sem tam jsem si ale neodpustil nějaký ten smích nebo poznámku o tom, když mi něco nešlo. Také jsem se nebál zeptat aby mi to táta vysvětlil znovu a když jsme skončili s dnešním ježděním, ohlédl jsem se za Altairem, který se spokojeně rozběhl k ostatním koním. Ještě chvíli jsem se díval jak běží ke stádu, než jsem se otočil na tátu, který mi rozcuchal vlasy a v momentě co mě pochválil, jsem z něj nespouštěl oči. Nadšeně jsem se usmál a bylo až zvláštní, jak moc pro mě tahle věta znamenala. Popravdě, nebylo teď nic úžasnějšího než slyšet chválu od někoho, kdo byl vaším vzorem, někým kým byste chtěli být až vyrostete a to můj táta byl.
"Díky tati!" vypísknnu nadšeně a okamžitě ho obejmu kolem pasu, než zaslechnu jak nás oba dva volá máma na večeři. Okamžitě pustím tátu a rozběhnu se ke dveřím do domku, než nadšeně vběhnu do kuchyně a okamžitě obejmu mámu, která stála u plotny a zrovna mě upozorňovala na horký hrnec v rukách aby mě nepolila, než mě s úsměvem pohladila ve vlasech a vrátila se zase k chystání jídla na talíře.

Opravdu jsem nemohl být spokojenější a tak jsem po chvilce už netrpělivě seděl u stolu a čekal na výbornou večeři od maminky. Ihned po tom jsem se s chutí pustil do jídla a jako vždy jsem nemohl být zklamaný. Kydyž jsem dojedl, spokojeně jsem se na všechny zazubil. Narozdíl od táty a mámy jsem měl malé špičáky a o to byl můj úsměv ještě efektivnější kdo ví jakým způsobem. Nakonec vstanu od stolu a když se rodiče zase začnou bavit o čemsi, rozhodnu se jít podívat ven, jenže se zarazím ve dveřích. Chvíli jsem v nich stál, než se na oba dva zvědavě otočím a párkrát nechápavě zamrkám.
"Království? Výlet? Jak? To nechápu..." vypadne ze mě a okamžitě dojdu k tátovi, na kterého začnu zvědavě hledět, zatímco se maminka zasměje a odejde sklízet nádobí. Stále však byla poblíž nás a mohla nás slyšet, takže jsem sem tam sledoval i ji, kdyby k tomu chtěla něco říci.

Stál jsem vedle táty a opíral se o něj, dokud mě nevyzvedl do klína a spustil. Chvíli jsem na něj nechápavě hleděl a netušil jsem co se mi snaží vysvětlit, ale po chvilce jsem to tak nějak začal chápat. Věděl jsem že tady jsou nějaké hranice přes které se už dál nedostanu, ale tohle bylo něco...
"S dalšími lidmi?" vydechnu nevěřícně a zadívám se na stůl, který byl už uklizený. Nakonec ale přikývnu a zadívám se na tátu, který vypadal že o něčem přemýšlí. Jeho upozornění jsem nebral na lehkou váhu a začal jsem být čím dál více zvědavější na místo, o kterém táta mluvil. Začínal jsem se hrozně těšit, ale zároveň jsem dostal i jakýsi strach, se kterým jsem se zadíval na mámu.
"A bude to v pořádku?" vydechnu, zatímco se ke mě rozejde a vtiskne mi pusu do vlasů, než jednou obohatí i tátu. "Jistě že bude broučku, už jsme tam byli společně, ale to si nemůžeš pamatovat, byl jsi ještě hrozně malý," odpoví mi a její pohlazení po vlasech bylo opravdu příjemné a tak jsem se spokojeně opřel o tátův hrudník.

"Démony?" vypadne ze mě, když se táta tak tochu ztratí v odpovědi a zadívám se na maminku, která se s povzdechem akorát zasměje a bylo na ni vidět že je lehce nervózní. Chtěl jsem se jich zeptat jestli se něco děje, ale když mě táta ujistí o tom, že je silný a oba dva nás ochrání, přikývnu s širokým úsměvem a dám mu pusu na tvář. dříve než stačím ale jakkoli odpovědět, pošle mě do vany a do postele. Nijak jsem neprotestoval a po dnešním ježdění jsem se cítil unavený a do postele jsem se těšil. Poslušně jsem se tedy odebral do koupelny a nakonec jsem zalehl. Ještě nějakou dobu jsem ležel v posteli a hleděl na strop, chvíli na okno a stíny v pokoji, než jsem konečně usnul. Byl jsem natěšený na zítřek a tak mi čas do spaní utíkal pomalu, ale brzy jsem už spokojeně spal.

"Nebude zlato a pokud ano, časem si na tebe zvykne," vydechnu a vlepím pu spokojenou pusu do vlasů. Také jsem se trochu obávala toho, jak náš sym zareaguje na svět tam venku, který neznal, ale nakonec jsem se rozhodla nad tím nepřemýšlet, stejně bych nic nevymyslela a uvidíme jak bude probíhat zítřek.
--------------
Probudil jsem se poměrně brzy, ale na vstávání to ještě nebylo, proto jsem zůstal ležet v posteli a přemýšlel. Dneska jsme měli jít pryč, na výlet a já jsem se dost těšil, proto jsem o pár minut už nedočkavě vyskočil z postele a rozběhl se do kuchyně, kde mě okamžitě zastavila maminka. Udělala mi snídani a nakonec jsme se společně běželi nachystat.
Brzy jsme měli hotovo a tak jsem se vydal s mámou společně ven, kde už na nás čekal táta, kterého jsem ihned uvítal s úsměvem a doběhl k němu, abych ho mohl šťastně obejmout. Má pozornost se ale ihned stočila k nějaké divé věci, ze které jsem cítil silnou magii.
"Co to je?" vypadne ze mě a bylo mi jasně vidět na očích, že se mi to ani trochu nelíbí.

Okamžitě se mi dostalo vysvětlení a tak jsem jenom tiše přikývl a chytil se táty o něco pevněji než před chvílí. Pomalu jsme se vydali dovnitř magického portálu a už cesta v něm, pro mě byla velice zvláštní. Temnota byla všude kolem nás a zdálo se mi jako kdybychom kráčeli prázdnotou. Trochu mě to vyděsilo a tak jsem nervózně těkal pohledem po svých rodičích, dokud jsme se neocitli... Vlastně jsem vůbec netušil kde jsme a jediné co jsem stačil za celou minutu udělat byl krok blíže k tátovi, za kterého jsem se spíše pokoušel schovat. Pevně sevřu víčka k sobě a přes všechen ten hluk jsem se bál je otevřít, jenže moje zvědavost mi nedala a za chvíli jsem je stejně otevřel. Okamžitě jsem vyvalil oči na všechny ty divné tvory okolo, kteří vypadali jinak než všechno co jsem znal a mnoho z nich vypadalo nebezpečně a hrozivě. Ještě chvíli jsem nervózně těkal pohledem po okolí, dokud jsem se neotočil na mámu s tátou.
"Mě se tu nelíbí," vydechnu trochu nejistě a jediná věc na kterou jsem si nemohl zvyknout byl hluk okolo a spousta divných tvorů... Takže to budou ti démoni, o kterých táta mluvil. Bylo jich tu tolik a každý na nás zíral, takže jsem se držel co nejblíže u táty a křečovitě svíral jeho ruku a chvílemi se mračil na všechny okolo. Trochu jsem se bál, ale spíše toho počtu démonů, co něco nadšeně pokřikovali a já přes ně pomalu neslyšel ani své rodiče.

Trochu vyplašeně jsem se koukal na všechny okolo, než jsem se namáčkl na tátu a schoval obličej do jeho oblečení. Nebál jsem se, ale nebyl jsem na to zvyklý, nebyl jsem zvyklý na nic z toho, co jsem tu teď stihl vidět a trochu mě to rozhodilo. No trochu, popravdě dost... V momentě kdy si ke mě táta ale klekne a rozcuchá mě s jakýmsi ochranářským úsměvem, hned se mi udělalo lépe a když mě zvedl do náruče, akorát jsem se o něj pohodlně opřel a už jistěji jsem se dokázal rozhlédnout po okolí. Poslouchal jsem jak táta něco říká a ostatní ho respektovali, uznávali a za chvíli jsme kráčeli kdo ví kam. Čím dál jsme byli od toho hluku, tím jsem byl klidnější a do očí se mi vracela ta nadšená jiskřička dětství s velkou várkou zvědavosti, když jsme procházeli obrovskými místnostmi, teré byly všelijak zdobené.
"Vaaaau, to je...!" vypadne ze mě po chviličce a ani nestihnu nic doříci, když se zadívám na všechny ty obrazy na stěnách a všude okolo. Okamžitě jsem se zavrtěl a seskočil z tátovi náruče, než jsem se rozběhl k nějakému zdobenému nábytku, který jsem si začal prohlížet.

Všechno jsem si tu prohlížel s jakýmsi zájmem a opravdu to tu bylo obrovské. Nestačil jsem pobírat všechny ty věci okolo a ze všeho, co se nějak třpytilo nebo vypadalo neobvykle nebo jsem to v životě neviděl, jsem byl na větvi a prohlížel si to, jako kdyby to na mě mělo každou chvíli vyskočit. Moje oči zase zářily životem a lítal od jedné věci k druhé, dokud jsem nezaslechl něčí hlas. Okamžitě jsem se zastavil uprostřed chodby, rodiče jsem nechal někde za sebou ale pořád jsem se držel blízko jejich dohledu, než můj pohled spadl na nějakou mladou ženu, která se usmívala od ucha k uchu a oslovila mě s tím, že jsem vyrostl. V jejím hlase bylo znát jisté nadšení, zatímco já jsem si ji prohlížel a lehce se u toho mračil. Přišla mi povědomá, ale nevěděl jsem kam ji zařadit... Jenže najednou mi hlavou problesklo několik vzpomínek a hlasů, které jsem si vybavil tak jasně, jako kdyby se odehrávaly přede mnou a tak jsem se k ní okamžitě rozběhl.
"Chůva Mariie!" vypísknu nadšeně a za chvíli jsem stál v objetí démonky, která mě hlídala když rodiče nemohli. Chvíli jsem ji držel, než jsem ji pustil a zadíval se na ni zvědavýma očima.

Ignoroval jsem jejich udivené pohledy i když jsem ne nechápal a užíval jsem si téhle chvilky. Možná se mi tu nakonec bude líbit... když kolem mě nebude tolik neznámých démonů. Ještě chvíli jsem si zvědavě prohlížel Marii, než jsem se rozběhl zpátky za mámou, kterou jsem chytil za ruku. S úsměvem mě pohladila ve vlasech a její překvapený výraz najednou zmizel. I já se musel usmát, ale v momentě kdy se za tátovými zády objeví nějaký veký démon, který vypadal hrozivě, chytil jsem se ji o něco pevněji.
"Kam jde táta?" vydechnu zvědavě a trochu smutně, když se rozejde s démonem někam pryč a zůstanu stát na místě s pohledem upřeným na ty dva, zatímco máma si ke mě klekne a vysvětlí mi, že se táta musí postarat o nějaké záležitosti a že se brzy vrátí. V to jsem doufal, slíbil mi to... Už jsem se nadechoval s tím že přikývnu, když jsem se ohlédl na tátu, kterému po zádech stékala krev a...
"Tati!" vydechnu panicky, když se proletí vzduchem a zastaví až kousek před námi. Nezvedal se, jenom ležel na zemi a máma vypadala zcela ochromeně a s vytřeštěnýma očima hleděla na toho démona. Okamžitě se k němu bezmyšlenkovitě rozběhnu a vyvalím oči na jeho zranění.
"Tati! Vstávej..." vydechnu poplašeně a brzy kolem nás proletěla máma, která se vrhla na toho zlého démona. Do očí se mi nahrnuly slzy a nevěděl jsem co mám dělat. I když na mě máma zařvala abych zůstat s tátou, moc jsem ji nevnímal, hrozně jsem se o něj bál. Chtěl jsem aby se postavil, můj táta byl totiž silný a já to moc dobře věděl a teď jsem se o něj hrozně moc bál. Okamžitě jsem mu položil ruku na zápěstí a v zoufalé prosbě jsem si začal přát aby se postavil, byl v pořádku, zatímco jsem pevně sevřel víčka k sobě a rovzlykal se. I Mariie se dala do pohybu a ihned běžela mámě na pomoc.

Byl jsem vyděšený a těkal jsem očima z táty na mámu a na Marii, které bojovaly s tím démonem. Bál jsem se o něj a pořád mi neodpovídal, vypadal že každou chvíli umře. Okamžitě zavzlykám a když se po nějaké chvilce posadí, nevěřícně se na něj zadívám s očima zalitýma slzama, přes které jsem ani neviděl.
"Nechci abys umřel," řeknu mu s pohledem zabořeným do očí, ale v tu chvíli se na mě zadívá a pousměje se.Nechápal jsem proč se směje, vždyť je zraněný! Jenže najednou cosi vepíše do vzduchu a potom se ke mě natáhne aby mě objal. Poděkuje mi, což jsme nechápal ale i tak jsem ho opatrně objal a natiskl se na něj, zatímco mluvil o magii a že nečekal že ji začnu používat v tak útlém věku. Bylo mi jedno co teď říká, byl jsem rád že vůbec vnímá.
"Nechci abys umřel...." zopakuji a nakonec ho neochotně pustím, zrovna v momentě, kdy tělo toho zlého démona dopadne na zem, ale ještě žil. Máma nad nim stála a otočila se na tátu.
"Nechám ho žít, možná z něj něco dostaneme," vypadne z ní a já se rozhodl mlčet a nic neříkat. Byl jsem zmatený a vystrašený zároveň.

Nechal jsem rodiče ať to vyřeší a mezitím jsem se snažil sám uklidnit. Tohle jsem rozhodně nečekal a snažil jsem se být statečný, i když mi to moc nešlo. Táta mě ujistil že bude v pořádku a opravdu už nevypaal na umření jako před chvílí, když ještě nehnutě ležel na zemi a tak jenom nepatrně přikývnu a párkrát zavzlykám, než odstoupím trochu dozadu aby se táta mohl postavit. Zároveň jsem si také všiml zvláštního výrazu v očích Mariie, která odtáhla toho démona někam pryč. Okamžitě jsem se chytil táty za tričko a zadíval se na jeho zakrvácené oblečení. Jeho tichý proslov o tomto místě, si získá mou pozornost a já věděl, že to myslí naprosto vážně. Až teď když jsem sklopil pohled jsem si všiml značky na své ruce.
"Budu si dávat pozor tati, slibuji..." řeknu vážně a zcela rozhodně, ale hlas se mi na konci zlomí. Magická značka na mé ruce náhle zmizí a já se zapotácím, až se převrátím dopředu na tátu, v momentě kdy tak trochu úcítím nával náhlé únavy. Podlomily se mi kolena a oči se mi začaly tak trochu přivírat.