Ireth & Fen'lin & Elias

Dál jsem ji sledoval při vaření a když byly knedlíky uvařené a já dostal do ruky vařečku, zatímco Ireth odnesla jídlo na stůl, usměji se a na chvíli zavřu oči, zcela jsem si vychutnával dnešní večer. Brzy mi vařečka z ruky zmizí, když se vrátí Ireth pro máslo, které už bylo rozpuštěné a tak se za ní vydám ke stolu. Než si však stihnu sednout, zaslechnu zvenku hlasitou ránu a okamžitě se otočím ke dveřím.
"Zůstaň tady," zašeptám potichu, než rychle vyběhnu z místnosti a na dveře napíšu runu, aby se dovnitř nikdo nemohl dostat.
O pár minut jsem se vracel zašpiněný od krve a naštvaným výrazem na tváři. Krev však nebyla moje, ale démonů. kteří se sem pokusili dostat. Když jsem se před nimi objevil, bylo vidět, že mě opravdu nečekali, stejně jako jakékoliv problémy. Zruším bariéru na dveřích a zamířím k Ireth, potřeboval jsem ji obejmout a vědět, že je v pořádku.

Vydám se rovnou k Ireth, která mě ale na poslední chvíli odkáže do koupelny. Poslušně se odběhnu rychle umýt a převléct do čistého, než se vrátím a dostanu polibek, než se Ireth vrátí k jídlu, jako by se nic nestalo. Místo abych se posadil za stůl ji obejmu a opatrně k sobě přitáhnu, zatímco se nadechnu její vůně.
"Zasraní démoni... Co všechno si nedovolí, šli přímo pro tebe," povzdechnu si a ani si nechci představit, co by se stalo, kdybych tady nebyl a porazili veškeré stráže. Nakonec si přeci jen sednu za stůl a dám se do jídla.
"Od zítřka pracuji odtud... Kašlu na pracovnu a podám si toho idiota, který byl na stráži," zamumlám naštvaně, když se však podívám na Ireth, uklidním se tím, že je v pořádku a pousměji se. Hodlal jsem ji ochránit za každou cenu.
Seděl jsem na gauči a v náručí jsem držel mého několika měsíčního syna, který se na mě díval zvědavýma, modrýma očima a širokým úsměvem na tváři. Láskyplně se na něj usměji a pohladím ho po světle blonďatých vláscích, než na něj začnu dělat nejrůznější obličeje, což jej jako vždy rozesměje. Můj život snad nemohl být lepší. Stále jsem nemohl uvěřit, že mám rodinu, syna a překrásnou, silnou a chytrou manželku a královnu po mém boku. Co nejvíc povinností jsem hodil na své generály, kterým jsem věřil a věnoval jsem se rodině, přestože jsem se tomu občas nevyhnul, stejně jako Ireth, bez které... By se mi království nejspíš již dávno rozpadlo pod rukama. Ale i tak byl jeden z nás pořád s malým Aokim, i když jsme se tomu občas nevyhnuli a jen s těžkým srdcem jsme ho přenechávali chůvě, která musela projít tolika prověrkami, že jsme do detailu znali celý její život.
"Maminka za chviličku přijde," řeknu láskyplně miminku v mé náruči. Věděl jsem, že za pár hodin budeme muset oba odejít kvůli jednání, které ale bude trvat asi jen dvě hodiny, které nejspíš prospí, ale i tak mi to připadalo jako hrozně dlouhá doba, kterou nestráví s jedním z rodičů... Povzdechnu si, byl jsem v tomhle hrozný, pořád jsem ho chtěl mít pod dohledem a chránit, stejně jako Ireth a přišlo mi, že se to pořád zhoršuje. Všechny mé myšlenky však Aoki zažene v momentě, kdy ke mně natáhne své drobné ručičky. Skloním k němu hlavu a v ten moment mě chytí za ofinu a vypadalo to... Že nehodlá pustit. Rezignovaně si povzdechnu a zůstanu sedět na místě se skloněnou hlavou a jen trpělivě čekám, až mě pustí. Na malého prcka byl jeho nějak moc silný... Aurin v něm se opravdu nezapřel....

Ani si nevšimnu, že Ireth otevřela dveře, všimnu si jí, až se k nám potichu rozejde a tak na ní upřu prosebný pohled. Usměji se, když zavtipkuje, že si Aoki pamatuje náš rozhovor při stříhání a oddechnu si, když pustí moje vlasy v momentě, kdy zaslechne hlas Ireth. Narovnám se a hned na to oba dostaneme pusu na líčko. Zasměji se a když Aoki natáhne ruce směrem k Ir a něco nesrozumitelného zažvatlá, opatrně ho předám jeho matce. Poznamená, že se jí ho tady nechce vůbec nechávat, v čem jsme byli zajedno.
"Já vím, mě také ne, ale nebude to na tak dlouho a tohle jednání jsme odkládali už hodně dlouho," povzdechnu si a jemně chytím Ireth za loket, abych jí mohl opatrně stáhnout vedle sebe na gauč. Jakmile seděla vedle mě, opřu si hlavu o její rameno a zadívám se na našeho roztomilého synka, který vypadal spokojeně, že má u sebe zase svou maminku.

Ani jednomu z nás se to nelíbilo, ale věděli jsme, že musíme. Tiše si povzdechnu a raději sleduji Aokiho s Ireth. Oba vypadali spokojeně a šťastně, na čemž mi nejvíce záleželo, ale naše společná rodinná chvilka byla brzy přerušena zaklepáním na dveře. Povzdechnu si, když se ozve hlas chůvy, která s úsměvem vstoupí do místnosti. Byla to starší, zkušená démonka, na naše přání sem chodila ve své lidské podobě, kdy vypadala jako asi dvacetiletá dívka. Měli jsme ji proklepnutou, jinak bychom ji s Aokim nenechali. Plně jsme jí věřili, ale i tak jsme našeho syna jen neradi pouštěli z dohledu. Povzdechnu si a počkám, než jí Ireth malého předá. Ještě mu vtisknu pusu na čelo, než chytím Ireth za ruku.
"Půjdeme?" zeptám se tiše a lehce jí zatáhnu za ruku, než se vydám ven z pokoje. Sotva jsme byli za dveřmi, změním se do démonické podoby, aniž bych pouštěl její ruky a vydám se do konferenční místnosti, kde se setkání odehrávalo. Doufal jsem, že všechno půjde hladce, vyřešíme, co potřebujeme a budeme se moct vrátit za naším synem.

"Také v to doufám," řeknu s povzdechem a věnuji Ireth povzbudivý úsměv. Chtěl jsem všechno co nejrychleji vyřídit, takže jsem hodlal být i nepříjemný, pokud to bude třeba, dneska jsem neměl náladu na některé arogantní démony, kteří si mysleli, že všechno ví nejlépe. Většinou jsem je vyslechl, dneska jsem byl ale rozhodnutý, že je rovnou pošlu do prdele.
Jednání skončilo o půl hodiny dřív, než bylo plánováno, takže po necelé hodince a půl jsme s Ireth nedočkavě mířili zpátky do pokoje. Na tváři jsem měl úsměv, ale najednou se trochu zarazím a přeběhne mi mráz po zádech. Chvíli zůstanu vyjeveně stát, překvapený tím pocitem, jako by se mělo stát něco opravdu hrozného, než se se strachem v očích zadívám na Ireth a hned na to rozběhnu k našim komnatám. Už když jsem viděl vyražené dveře a dva stráže v bezvědomí, nad kterými stáli tři cizí démoni, jsem věděl, že je opravdu něco špatně a bál jsem se nejhoršího. Se zavrčením se vrhnu proti nepřátelům a rozhodně jsem nehodlal mít slitování.

Mísil se ve mě obrovský vztek se strachem, se kterým jsem se zuřivě vrhl na prvního démona s úmyslem ho bez milosti zabít. Chtěl jsem Ireth pročistit cestu, aby mohla za naším synem, ale i jí zastoupil cestu démon. Věděl jsem, že se o sebe umí postarat a tak jsem se soustředil na co nejrychlejší zabíjení nepřátel. Snažil jsem se uklidnit tím, že Aoki bude v pořádku, že se mu nic nestane, že nemůže být mrtvý a když zaslechnu jeho hlasitý pláč, trochu se mi uleví. Okamžitě se tím směrem otočím a schytám ránu do zad, kterou jsem ani nevnímal, jelikož jsem právě viděl, jak Marie dopadla zkrvavená a pokrytá ranami k zemi a jeden démon se s úšklebkem natahoval pro Aokiho. V tuhle chvíli jsem opravdu viděl rudě a mé tělo zareagovalo dřív, než jsem stačil vůbec něco vymyslet. Obklopila mě elektřina a vrhl jsem se k démonovi větší rychlostí, než kterou jsem se kdykoliv dokázal pohybovat. Odhodím démona stranou a okamžitě vezmu Aokiho opatrně do náruče. Za svými zády jsem cítil velké množství cizí magie, takže jsem se nedovažoval otáčet, místo toho jsem Aokiho zabalil do svých křídel aby se mu nemohlo nic stát, obalil nás temnou magií a rozhodl jsem se nechat magický útok narazit do mých zad.

Magický výboj mě lehce zasáhne do boku, ale většina síly šla de stěny kus přede mnou. Oddechnu si a ostražitě se otočím na démony, se kterými již bojovala Ireth. Jednoho vysušila a na zem dopadla jen jakási pokřivená mumie, zatímco další dva démoni klečeli na kolenou a v jejich očích se zračil čistý strach. Věděl jsem, že to zvládne a plést se jí do cesty když byla takto naštvaná jsem také nechtěl. Místo toho se zadívám na plačícího Aokiho a rychle se změním do mé lidské podoby, která mu byla mnohem, mnohem bližší. Začnu ho utěšovat a když se ve dveřích objeví jeden z generálů s vyděšeným výrazem a za ním pár démonů, ihned jim naznačím, aby odnesli Marii do ošetřovny a vydám se k Ireth.
"Lásko..." oslovím ji tiše a opatrně jí předám Aokiho, než se rozhlédnu po zničené místnosti.
"Ukliďte to tady a zvyšte počet stráží," rozkáži potichu, ale má pozornost byla soustředěná na mou rodinu.

Ireth se ke mně přitiskne a začne utěšovat malého Aokiho, který pomaličku přestával plakat a jen se na nás díval velkýma, uslzenýma očima. Tiše si povzdechnu a přitáhnu Ireth blíž k sobě. Nevěřícně vydechne, že právě proto ho nechtěla nechat samotného a otočí se na mě.
"Já vím... Už to neuděláme, ne po tomhle... Za to zaplatí," řeknu potichu, ale i tak nenávist a zloba doslova sršela z mého hlasu. Ireth se mi třásla v náruči a v jejích očích se zračil strach a pochybnosti, vtisknu jí pusu na čelo a párkrát se nadechnu, abych se uklidnil.
"Pojďme jinam," řeknu potichu, než ji pomalu odvedu do ložnice, kde si společně sedneme na postel. Konejšivě jsem Ireth hladil po zádech a snažil se ji nějak uklidnit.
"Je v pořádku, už se to nestane, slibuji... Ochráníme ho," začnu potichu šeptat a přitisknu ji k sobě, aniž bych z Aokiho spouštěl oči.

Zarazím se, když naštvaně zavrčí, že jsme to vůbec neměli dělat, ale jen souhlasně přikývnu a povzdechnu si. Když mě však od sebe odstrčí, přitiskne k sobě Aokiho a naštvaně mi řekne, že tam vůbec nemusela být, nepodaří se mi skrýt vinu a bolest v mých očích, proto se raději rychle zadívám na podlahu a přešlápnu na místě. Díval jsem se do země a připadal jsem si jako malé dítě, které právě provedlo něco opravdu špatného. Když se mi potichu omluví, zavrtím nesouhlasně hlavou a ustoupím o pár kroků dozadu.
"Ne, máš pravdu, neměl jsem to vůbec dovolit.. Tohle se nemělo stát," vydechnu a hlas se mi na konci zlomí. Pomalu zvednu hlavu a omluvně se pousměji na Ireth, než se k ní otočím zády a vydám se ke dveřím.
"Určitě nepracovali sami, postarám se o to, přijdu.. Za pár hodin," řeknu potichu a poté rychlými kroky vyrazím z pokoje. Zuřil jsem, doslova jsem viděl rudě a hodlal jsem potrestat všechny, kteří s tím měli co dočinění. A rozhodně jsem nehodlal nechat kohokoliv z nich naživu.

Byl jsem zrovna ve své kovárně, kde jsem pracoval na nejnovějším meči a snažil se zlepšit. Šlo mi to čím dál lépe a já se chtěl opravdu stát dobrým kovářem, abych mohl Aokimu vykovat jeho aurinskou zbraň. Zatím se mi celkem dařilo, ale na něco takového bych si zatím netroufl. Ještě párkrát udeřím do meče kladivem a udělám poslední úpravy, než ho ponořím do vody, aby rozžhavený kov ochladl, než odložím meč stranou, setřu si pot a zadívám se z okna kovárny na mé stádo Irionů. Lehce se pousměji, když si však všimnu Aokiho, který měl zákaz se ke koním přibližovat, jak stojí v ohradě a řítí se na něj vůdce stáda... Neváhal jsem ani vteřinu, než mé tělo obklopila elektřina a obrovskou rychlostí jsem vyrazil k němu. zastavím kousek před Aokim a rozpřáhnu před koněm ruce. Ihned zabrzdí, postaví se na zadní a párkrát zafrká, než hodí hlavou ze strany na stranu a odkluše za zbytkem stáda. Oddechnu si a otočím se na mého syna, kterému se zračil strach v očích. Nechám elektřinu kolem mě zmizet, povzdechnu si a poté do něj zabodnu naštvaný pohled.
"Aoki...." vydechnu a dál se na něj dívám.

Aokimu zářily oči, dokud si neuvědomí, co provedl, nesklopí hlavu k zemi a omluví se. Zuřil jsem, měl jsem chuť na něj začít křičet, seřvat ho, proč sem chodil, když to má zakázané, ale když si uvědomím, že jsem o něj málem přišel, nezmůžu se na nic a jen k němu dojdu, kleknu si kousek předním na zem a přitisknu ho k sobě.
"Beze mě sem nechoď, ano? Jsou divocí a dokud si nevybuduješ respekt, budou na tebe útočit," vydechnu potichu a pustím ho, stále jsem měl však ruce na jeho drobných ramenech a upřeně se na něj díval.
"Slib mi, že se k nim bez dohledu už nepřiblížíš," řeknu rázně, ale má slova nezněla naštvaně. Byl ještě malý a zvědavý... A já nejspíš moc měkký.

Sledoval jsem jeho provinilý pohled, se kterým se na mě díval, když mi sliboval, že už to neudělá. Hned se mi ulevilo a když se trochu pousměje a obejme mě, úsměvu se už opravdu neubráním. Tiše si povzdechnu, než ho k sobě pevněji přitisknu. Po chvilce mě pustí a tak se narovnám a zadívám se na drobného Aokiho, který na mě upíral své zvědavé, modré oči. Pořád pokukoval po Irionech, ale nakonec svou pozornost přesune ke mně a osloví mě. Okamžitě měl i mou plnou pozornost, ale nic jsem neříkal, jen jsem čekal, co z něj vypadne. Nakonec se mě přeci jen váhavě zeptá, jestli si nechci hrát. Okamžitě se mi na tváři objeví široký úsměv, se kterým ho zvednu do vzduchu. Těm prosebným očím jsem prostě nedokázal říct ne.
"Copak by sis chtěl zahrát?" zeptám se ho s úsměvem, zatímco jsem sám přemýšlel, co bychom mohli dělat. Vzpomenu si, s jakým úžasem sledoval mou magii a hned jsem měl několik nápadů, co dělat. Ale také tady byli Irioni, kteří se teď opodál hašteřili. Zapískám na ně a po chvilce jeden z nich přiběhne až k nám. Nebyl to ten, který se pokusil Aokiho ušlapat, ale jeden z těch krotších. Zvědavě k nám natáhne hlavu a zafrká.
"Teď si ho můžeš klidně pohladit," řeknu Aokimu a přistoupím ke koni blíž, jelikož jsem ho stále držel ve vzduchu a tak to sám udělat nemohl.

Chtěl něco říct,ale v momentě, kdy si všimne Iriona se zasekne a se šťastnýma očima se na něj zadívá. S úsměvem jsem ho sledoval a byl jsem rád, že se k němu nepokusil natáhnout a místo toho počkal na svolení, které mu také dám. Nadšeně vyjekne a natáhne ke koni své drobné ruce. Irion si ho chvíli prohlížel, než se podívá na mě a poté přistoupí o krok blíž a nechá se pohladit. Pousměji se a zatímco jsem Aokiho držel jednou rukou, druhou pohladím koně po krku a hřívě. Syn mě hned zasype hromadou otázek, které mě rozesmějí a pobaveně nad tím zavrtím hlavou.
"Až budeš větší, můžeš si klidně jednoho sám odchovat... Když to uděláš správně, budeš mít věrného parťáka na celý život. Jezdit tě samozřejmě naučím, s tím můžeme začít rovnou a respekt... Si získáš časem, ale musíš být neústupný," řeknu, zatímco koně hladím po hřívě. Byl to jeden z klidnějších koní a byl dobře vycvičený, takže... By neměl být problém na něj Aokiho posadit.
"Jmenuje se Altair, chceš se na něm projet?" zeptám se s úsměvem, i když jsem pociťoval jistou nervozitu. Ale říkal jsem si, že jsem ho vycvičil dobře, takže by to opravdu mělo být v pořádku.