Ireth & Fen'lin & Elias

Aoki stál vedle mě a párkrát zavzlyká, na to, co právě viděl byl opravdu statečný a já ho chtělnějak utěšit, proto když se mě chytí za tričko, položím mu ruku na hlavu a začnu ho jemně hladit po vlasech. Zcela vážně mi odpoví, že si bude dávat pozor, za což jsem byl rád, ale opravdu jsem se začínal bát, že bude démony nenávidět. Nadechnu se, abych navrhl, co pak můžeme dělat a rozptýlil ho, jenže najednou se převrátí do předu směrem ke mně. Podlomí se mu kolena, ale to už jsem ho pevně držel, přestože jsem sám pocítil úbytek energie. Nebyl ale naštěstí moc výrazný. Vyhoupnu si Aokiho do náruče, vypadal unaveně a oči se mu zavírali. Mírně se pousměji, než mu předám trochu své vlastní magie, abych doplnil jeho zásoby. Dal jsem mu ale opravdu jen trochu, aby mu bylo lépe, netušil jsem, kolik jeho tělo udrží a zjišťovat jsem to nehodlal.
"Jen si odpočiň, trochu se prospi a až se probudíš, projedeme se na Irionech po okolí, dobře?" zašeptám k němu a dám mu pusu na čelo. Vypadal, jako by mi každou chvíli měl usnout v náručí a byl neskutečně roztomilý.

Aoki brzy usnul v mé náruči a tak jej odnesu do našich komnat, kde ho uložím do postele a celou oblast zajistím pomocí run. Následně se osprchuji, převleču a dalších pár hodin jsme strávili s Ireth tím, že jsme se snažili dohnat to, co jsme zameškali. Za měsíc toho bylo dost, ale Sethar dělal skvělou práci a tak jsme byli brzy hotovo a já se znovu přesvědčil, že království je i v mé nepřítomnosti v dobrých rukách. Měl jsem však strach o Aokiho. Doufal jsem, že se už nic nestane a že projížďka po venku na koních ho přivede na jiné myšlenky. Možná se s ním pak i proletím. Teď už jsme ale měli hotovo a tak si povzdechnu a pohodlněji se usadím na gauči, zatímco unaveně zavřu oči. Nebylo to tak, že bych byl unavený a potřeboval spánek, ne, energie jsem měl dost, jen jsem už nechtěl práci ani vidět. Nějak jsem ji na ni za ty roky odvykl. V podstatě jsem řídil království jen tři dny v roce a jinak... Jsem byl s rodinou, v kovárně a staral se o své stádo.
"Půjdu zkontrolovat Aokiho," řeknu a s těmito slovy se zvednu a vydám se do pokoje, kde můj syn spal.

Sotva otevřu dveře, všimnu si, že je Aoki na nohou. Podívá se na mě uslzenýma očima, než se ke mně rychle rozběhne a obejme mě kolem pasu. Lehce si skousnu ret a přitisknu ho k sobě. Většinou se usmíval od ucha k uchu sotva otevřel oči do nového dne. Že by jeho první noční můra? Teď už jsem věděl, že ho rozhodně musím nějak rozptýlit a udělat nové, příjemnější vzpomínky na tohle místo.
"Dobré ráno, maminka nám nachystala něco k jídlu a pak se můžeme jít projet ven, dobře?" usměji se, než ho chytím za ruku a společně se vydáme do kuchyně dát si svačinu.
"Hádám, že se k nám nepřidáš," ušklíbnu se s pohledem na Ireth. Irionů se naštěstí už nebála, ale... Také jsem nemohl říct, že by je měla zrovna moc v lásce. Spíše je tolerovala. Znovu se ušklíbnu, než se pustím do jídla a tichého plánování dalších tří dnů, tak aby měl Aoki z tohoto výletu už jen krásné zážitky.

Seděl jsem v kovárně a zamyšleně se díval na vyhaslou výheň. Aokimu bude zítra patnáct let. Připadalo mi to jako chvilička, co se narodil a teď už tolik vyrostl... Tedy, byl pořád trošku menší než Ireth, což ho pravděpodobně hodně štvalo, ale věřil jsem, že se vytáhne. Už před pár lety jsem ho začal učit bojovat s nejrůznějšími zbraněmi, ale jeho aurinskou jsem ještě nevykoval. Když jsem se o to zmínil Ireth, zatvářila se zděšeně. No... Koncept vytrhnutí duše a vykování zbraně připadal normální asi jen nám aurinům, ale byla to část naší kultury. Část nás samotných. A tak jsem mou milou nakonec přesvědčil a už jsem věřil i sám sobě, že to zvládnu. Teď jsem čekal na Aokiho, zatím jsem mu neřekl, o co se jedná. Ale sotva vkročí do kovárny, s úsměvem se na něj otočím a začnu mu o aurinských zbraních vyprávět. Jak tvoří část nás samotných, co se stane, když o ni přijdeš, jak jsou tvořeny a jak silnými nástroji jsou.
"Jestli chceš, můžu ti ji už dneska vytvořit," těmito slovy zakončím své vyprávění a upřu na něj svůj pohled.

Chvíli na mě mlčky koukal a když už jsem si myslel, že neodpoví, zeptá se mě, jestli si tím jsem opravdu jistý. Sebevědomě přikývnu a když souhlasí s tím, že to zní děsivě, ale věří mi, usměji se a vyskočím na nohy.
"Neboj se, nebude to bolet, jen na chvíli ucítíš prázdnotu a úbytek energie, ale jakmile se prospíš, budeš zcela v pořádku," ušklíbnu se a na chvíli se mi zasteskne po mojí Asale... Povzdechnu si, než se zadívám na Aokiho a lehce nakloním hlavu na stranu.
"Jen se změním do démonické, lépe se mi tak kontroluje magie," upozorním ho, než se kolem mě zvedne vlna magie a hned na to jsem před ním stál ve své pravé podobě. Přitáhnu křídla blíž k tělu, než se otočím k výhni, kterou zapálím a brzy v ní burácely plameny, které ještě posilním temnou magií, takže naberou černou barvu. Poté se natáhnu pro speciální kov, který se k tvorbě zbraní používal a ještě pro jeden další. Jeden z nejvzácnějších a nejkvalitnějších, které najdete. Odložím je stranou, než se zadívám na Aokiho a naznačím mu, aby se posadil.
"Připravený?" zeptám se s úsměvem.

Tolik let jsem si dělal hlavu s tím, co řekne na mou démonickou podobu a teď jsem to udělala zcela bez jakéhokoliv rozmýšlení a váhání. No... Musím si pogratulovat. Ušklíbnu se nad vlastními myšlenkami a když si všimnu Aokiho překvapeného výrazu, zůstanu stát na místě a jen občas švihnu ocasem ze strany na stranu. Počkám, než ho prvotní šok přejde a jakmile se konečně usadí, rozejdu se k němu.
"Bude to v pořádku," pousměji se, než mu rozcuchám vlasy a vydám se pro kleště a kladivo. Do kleští vezmu kov, který následně vy výhni rozžhavím, než se vrátím k Aokimu. Zhluboka se nadechnu, než začnu odříkávat slova rituálu starou démonickou řečí. Zároveň jsem používal svou vlastní magii, kterou jsem postupně přesunul do Aokiho a s dalšími slovy ucítím, jak se část jeho duše oddělila a vlila se do kovu, který jsem držel. Okamžitě se otočím ke kovadlině a začnu kovat jeho aurinskou zbraň, zatímco jsem soustředěně odříkával další a další věty. Magie udržovala kov rozžhavený a zcela jsem se ponořil do práce. K mému překvapení se však kov začne oddělovat na dvě stejně velké části. Pokračoval jsem v práci a cítil jsem, jak mi pot stéká po zádech a pomalu dochází magie. Přede mnou se však tvarovaly dvě krásné dýky, které s pár dalšími údery byly dokončeny. Unaveně odložím nástroje stranou a jednou rukou se podepřu, abych nespadl na zem. Motala se mi hlava, jelikož jsem vyplýtval veškerou magii, ale přesto jsem se s úsměvem na tváři otočil na Aokiho.

Zadívám se na mého syna, kterému se oči rozzáří nadšením a mlčky hleděl na dýky. Pousměji se, líbily se mu a to bylo to hlavní. Ještě jsem doufal, že jsem udělal vše správně a budou i silné. Prohrábnu si vlasy a na chvíli zavřu oči, najednou mě však Aoki zatáhne za ruku a tak se na něj tázavě podívám, poté mě ale posadí na židli a řekne, že nedokáže najít vhodná slova na to, aby mi poděkoval, že to prostě nejde. Na tváři se mi objeví široký, ale šťastný úsměv, se který se zadívám na dvě dýky. Musel jsem uznat, že se mi opravdu povedly...
"Doufám, že ti budou dobře sloužit... Jsou teď tvou součástí a budeš je moc po troše tréninku kdykoliv vyvolat... Teď se alespoň můžeš specializovat na jednu zbraň a už tě nebudu nutit učit se se všemi," ušklíbnu se a postavím se na nohy.
"Nevím jak ty, ale já jdu do postele..." řeknu, než se vydám pryč z kovárny rovnou do domu, kde padnu do postele. Bylo mi jedno, že jsem zpocený, špinavý a Ir mě seřve, chtěl jsem jen spát, abych byl zítra čilý na Aokiho oslavě narozenin.

Spal jsem jako zabitý až do rána a i Ireth se mě muselo zželet, jelikož mě neprobudila a nevykopala do sprchy. Probudím se jako vždy brzo ráno, vyškrábu z postele, dám si sprchu, rychlou snídani a zamířím do stáje zkontrolovat Aokiho dárek. Zadívám se na drobného iriona, který stál u své matky a když mě uvidí, zvědavě si mě prohlédne. Ušklíbnu se, Aoki byl už skvělý jezdec a vydobyl si u stáda respekt. Teď bylo načase, aby si sám zkusil odchovat vlastního koně. Jakmile se ujistím, že je v pořádku, vydám se do kovárny a ihned si všimnu dvou dýk, které ležely na stejném místě jako včera. Pobaveně zavrtím hlavou, než je opatrně vezmu do rukou a zadívám se na ně. Vypadaly opravdu úžasně a dokonce z nich vyzařovala silná magie. Což by nemělo. Že bych to přehnal? Co jsem to proboha stvořil... No... Horší než Equinox to nebude, vzhledem k tomu, že se mě dýky nesnažily sežrat i když jsem nebyl jejich vlastník. S povzdechem zamířím zpátky do domu, kde si sednu za stůl v kuchyni a rozhodnu se počkat na Aokiho, až vstane. Mezitím jsme si s Ireth jen tak povídali, řešili nejrůznější pitomosti a smáli se.

Aoki se k nám brzy připojí a s popřáním dobrého rána si vyhrabe z ledničky jídlo, do kterého se pustí. Dál jsme pokračovali v rozhovoru, smáli se, vtipkovali a užívali si pohodové ráno.
"Ani nevím, kdy jsem usnul," ušklíbnu se, když se Aoki zeptá, jak se nám spalo. Ještě nějakou dobu jsme řešili všechno možné, než se otočím na Aokiho a vytáhnu jeho dvě dýky.
"Včera jsi něco zapomněl v kovárně," ušklíbnu se, než jeho zbraně položím na stůl a pohodlněji se usadím na židličce.
"A také... Všechno nejlepší, dárek už pro tebe mám nachystaný, takže až budeš chtít, můžeš se jít na něj podívat ven," řeknu se spokojeným úsměvem. Věděl jsem, že Ireth nám určitě udělá něco dobrého a dnešní oslava se neobejde ani bez výborného dortu. Někdy nás jídlem opravdu rozmazlovala...

Sdělí mi, že je nezapomněl, jen si není jistý, že je připravený si je vzít. Na tváři se mi okamžitě objeví úsměv, který Aokimu věnuji a pobaveně zavrtím hlavou.
"Kdybych si myslel, že nejsi připravený, ani bych je nevykoval... Navíc, ani jeden z nás to nemůže vědět, dokud to nezkusíš," řeknu s úsměvem na rtech, ale jakmile uvidím synův zaražený výraz, když se zmíním o dárku, naplno se rozesměji. Nejspíš na své narozeniny úplně zapomněl. Po chvilce se mu však na tváři objeví široký úsměv a tak se postavím a natáhnu se k němu, abych mu rozcuchal vlasy.
"Vezmi si dýky a počkej mě před domem, dobře?" usměji se na něj, než se vydám do stáje a zamířím rovnou k hříběti, které bylo jen pár dní staré. Uváži mu rudou stuhu kolem krku, než mu i jeho matce nasadím ohlávku a kobylu vyvedu před stáj. Hříbě ji hned následovalo, přestože vesele pobíhalo kolem nás.

Blížil jsem se k Aokimu, který ke mně stál zády a byl tak zaujatý svými dýkami, že si mě ani nevšiml. Zavrtím nad tím pobaveně hlavou, než dám kobyle povel, aby stála na místě a po chvilce se mi podaří odchytit divoké hříbě, které teď sice vedle mě stálo, ale netvářilo se zrovna nadšeně. Ještě chvíli jsem pozoroval Aokiho, který si mě stále nevšiml a až po chvilce si odkašlu, abych získal jeho pozornost.
"Je tak snadné se k tobě přikrást, když tě něco zaujme," zasměji se, když se na mě konečně otočí a dovedu hříbě blíž k němu.
"Nejnovější přírůstek do stáda... Narodil se před pár dny, ale už teď vím, že to bude velmi silný kůň... Ode dneška je tvůj, máš dost zkušeností na to, aby jsi vycvičil vlastního iriona. S trochou píle z něj budeš mít nejlepšího přítele na celý život," řeknu s úsměvem a zadívám se na černého hřebečka.

Syn mě překvapeně pozoroval, jako by nevěřil tomu, co jsem právě teď řekl. Zacukají mi koutky a když se mě zeptá, jestli to opravdu myslím vážně, přikývnu. Díval se na iriona, jako by takového koně viděl poprvé v životě a poté prohlásí, že je nádherný. Hřebeček nevypadal zrovna nadšeně a po chvilce se mi pokusí vysmeknout či vyškubnout. Vypustím trochu temné magie, aby se uklidnil, což se také stane a tak zůstane poslušně stát na místě.
"A jak vidím, budeš s ním mít hodně práce," ušklíbnu se, než ho pustím. Okamžitě se rozběhne k matce, za kterou se schová, ale po chvilce přeci jen vystrčí hlavu a zvědavě se na nás zadívá.
"Ode dneška je ale tvou zodpovědností.. Což však neznamená, že ti nepomůžu, když to bude potřeba," řeknu s úsměvem a poté Aokiho obejmu.
"Všechno nejlepší," zašeptám potichu a poté ho zase pustím.

"Nezklameš. A navíc, každý z nás dělá chyby, důležité je poučit se z nich. Ale myslím, že to zvládneš," řeknu s úsměvem a když mi sdělí, že tomu pořád nemůže uvěřit, nahlas se rozesměji.
"Ještě bys ho měl pojmenovat," usměji se a když mě Aoki pevně obejme, uvědomím si, že opravdu vyrostl a i když se zatím moc nevytáhl do výšky, aurinská síla se u něj začala opravdu projevovat. Rostl až příliš rychle a já měl stále tolik věcí, které jsem ho chtěl naučit... Tolik věcí, které jsem s ním chtěl udělat. Tiše si povzdechnu, ale záhy přijde uvědomění, že na to máme celou věčnost a tak se mi na tváři opět objeví úsměv.
"No, dnešek je jen tvůj... Takže ať už chceš dělat cokoliv, stačí říct a jak já tak maminka se ti přizpůsobíme," zasměji se a rozcuchám mu vlasy.
"Ale jen dneska, ať tě moc nerozmazlíme," ušklíbnu se.