Ireth & Fen'lin & Elias

Nevěřícně jsem hleděla na ten zjev před námi a zamračila se.
"Mělo, byla jsem si tím tak jist-" ale v tom se zaseknu. Nidky by mě nenapadlo že je to možné... že se to stane zrovna teď. Bylo to, jakoby byl samotný čas proti nám. Zamrčím se a s povzdechem naší situaci vysvětlím Fen'linovi. Byla jsem ráda že po mě zase nevyjel a doufala jsem že se tonebude opakoat, jinak bych teď opravdu odletěla. I když... nebyla jsem si jistá,jestli bych to opravdu udělala, po tom co jsme se dostali takhle daleko. A znovu mě přepadl ten odporný pocit.
"Já, promiň. Já... sama tomuhle všemu pořádně nerozumím, není to moje vina!" odpřísáhnu mu a začnu selehce třást a připomínka toho, že misedí přímo za zády mě nijak neuklidňovala, spíše naopak.

Tohle se prostě nemohlo dít nebo jsem tomu alespoň nechtěla věřit. Bylo zvláštní jak jsem neustále tvrdila, že jsem na jeho příchod připravená, ale zjistila jsem akorát, že jsem lhala nejenom sobě ale i všem ostatním. Čekala jsem ledasco, ale tohle by mě ani ve snu nenapadlo. Ještě více jsem byla zmatená z toho, proč mu adělé pomáhají v jeho osobní pomstě. Nasliboval jim snad něco? Nebo byl tak chytrý, že by je dokázal využít? Natěžko jsem polkla a několikrát se prudce rozběhla proti kamenným dveřím. Ruce jsem měla přivázané k tělu jakýmisi silnými železnými okovy, které se mi nepodařilo roztrhnout. Možná bych toho byla schopná, kdybych nebyla tolik hladová... Ale jedinou krev kterou mi za celou tu dobu nabízel... byla ta jeho a tu jsem opravdu odmítala pít. Tiše sizasyčím několik nadávek pod nos a naběhnu do dveří zrovna v momentě, kdy se za nimi objeví. Už přes škvíru vnich mě pozoroval tím svým zadumaným a arogantním pohledem. Byla jsem tady už snad týden? Nevím, ztratila jsem přehled o čase a jediné co mě za celoutu dobu zajímalo byl útěk. Po těle jsem měla pár modřin ale nebyla to žádná hrůza, některé z nich jsem si způsobila sama, neustálými pokusy prorazit tu kamennou zeď a jiné jsem měla od něj.
Tvrdohlavě jsem se usadila na zem a odmítala se hnout. Pořádně jsem si neuvědomovala co mi hrozí, nebo jsem to z jeho vysvětlení vůbec nechápala. Jediné co jsem chtěla... bylo dostat se odsud pryč. Chtěla jsem vidět Fennyho, ale bylo mi více než dost jasné že se do nebe nedostane, nemůže... Zemřel by tady. Tiše zakňučím a přitáhnu si nohy k tělu. Budu se odsud muset dostat sama, jenže jak? Čím dál více jsem byla zesláblá a dokonce unavená. Nenechali mě tu dlouho čekat, s tím, že je čaš, což jsem sithla zaslechnout ještě ve dveřích dovnitř vtrhly dvě ženy a i přes mou nechuť a protesty mě začali navlékat do nějakých šatů. Možná dostanu příležitost k útěku... musím se odsud přece nějak dostat, jenže co když se nedostanu? Tahle myšlenka mou veškerou odvahu sťala jako nic a po delší době jsem se opravdu začala bát. Ani ne tak ze smrti, jako z toho, co se stane s Fennym, pokud mě zabijí. Tohle jsem přece nemohla dovolit! Když se mi jedna z nich snažila nasadit jakousi petenou korunu z rudého kvítí, ohnala jsem se a dala jihlavičkou přímodo nosu, druhou jsem bokem odstrčila a rozeběhla se ke dveřím, které mi ale zablokoval Rei.
"Uhni, jdu odsud," zasyčím na něj, ale akorát se mi zasměje s tím, že bych měla být poslušnější. Okamžitě se osočím a nakrčím nos, rozhodně jsem ho nehodlala poslechnout.
"Nemáš nic, čím by jsi mi vyhrožoval, nemám důvod se tě bát," zavrčím.
"Opravdu?" odvětí a já nadzvednu obočí. "A co tvůj... přítel? Co když ho po tvé smrti navštívím?" ušklíbne se.
"Ha?! Zabije tě dřív než stačíš vyslovit svoje jméno," prsknu mu přímo odo obličeje, ale moje odpověď se mu očividně vůbec nelíbila, protože mě chytil za čelist a s přimhouřenýma očima mě prudce odstrčil zpátky do cely.
"Dodělejte to, už nemáme moc času," prskne a s tím mi zase zmizí z dohledu.

Casselie:

Kupodivu mě uklidnil a také jsem mu byla vděčná za to, že si sundal helmu abych mohla vidět jeho výraz. Zanedlouho si ale všimnu tábořiště a když se sneseme k zemi a Fen'lin seskočí dolů, následuji ho. Bílý lev nás následoval a zastavil se až když jsem mu pokynula a srovnala poklus s démonem. Zanedlouho jsme byli v jejich tábořišti a já už spatřila stráž nejméně sedmi andělů, kteří stáli u stanů a mluvili s nějakými lidmi, nejspíše upíry, předpokládala jsem. Celá udýchaná doběhnu až k nim, okamžitě nás zastaví a hned poté se z malého kamenného chrámu vynoři i Rei.
"Reii, omlouvám se ale matka si mě zavolala," vydechnu a ohlédnu se na mého společníka v brnění.
"A tohle je kdo?" zeptá se a sjede muže v brnění přísným pohledem.
"Matčina pojistka," zavrčím dost nepříjemně a neochotně se na démona otočím.
"Doufám že jsi matce nic neřekla," řekne přísně a dojde až ke mě. Snažila jsem se být v klidu, ačkoli se netvářil zrovna dvakrát mile.
"Reii, nech ji, znáš její matku," ozve se jeden z andělů a postaví se přímo vedle mě. Upír si jenom povzdechne a otočí se na ostatní.

S nepříčetným pohledem jsem se zabodla do očí upíra, který se zastavil kousek přede mnou. Vůbec se mi nelíbilo kolik je tady lidí. Chtěla jsem odsud zmizet, ale nohy mi najednou zkoprněly. Krátce pohlédnu na oblohu, ale najednou mě chytí za ruku a škubne se mnou tak, že do něj vrazím, protože se mi zapotácí nohy. Z kapsy vytáhne nějaký kámen, který zasadí do Pillory a zasměje se.
"Připadá ti něco z toho všeho směšné?" zavrčím na něj a pokusím se od něj odtáhnout. Jeho ruka ihned vystřelí k mé bradě, za kterou mě uchopí abych se mu dívala do očí.
"Víš, krátké vlasy ti sluší mnohem více, škoda že jsi mi tehdy utekla," poznamená a neubráním se zavrčení, když mě pohladí po tváři. Ihned jsem ho od sebe odtrčila a chtěla ho praštit, jenže mou ránu chytil jakoby nic a akorát se hlasitě zasmál.
"I spoutaná umíš být pořád nebezpečná, tutvou nezkrotnost jsem na tobě tolik miloval," v tom se ale doslova vzteknu a kdyby mě nechytili andělé za mnou, asi bych mu skočila po krku.
"Lháři! Kdysi jsem tě milovala a ty jsi mě využil pro své zvyditelnění! Přivázal si mě ke stromu jako nějakou upíří děvku!" zasyčím a snažím se dostat z jejich sevření. Bylo mi jedno že jsou tu všichni okolo, chtěla jsem ho rozcupovat na místě, chtěla jsem aby zmizel a vypadl z mého života. Chtěla jsem za Fen'linem, utéct zpátky na zem a ... chtěla jsem najendou tolik věcí! "Kdyby ti na mě alespoň trochu záleželo, neumlátil bys mě kamenem do bezvědomí!" zařvu na něj a doslova mi do očí vrhknou slzy. Všimla jsem si, že někteří z andělů na tuhle situaci hledí překvapeně a tak nepřestávám mluvit dál.
"A andělé? Jak si s získal jejich věrnost? Určitě jsi jim nalhal tolik věcí! Zatáhl do toho i ostatní! vědí že tohle je tvá osobní pomsta? Že ti jde jenom o dobrý pocit? Chcípni už konečně..." zaječím a sleduji jak se jeho úsměv změnil na kamenný, bez jediné známky emocí. "Zapomínáš že to tys mě nechala žít," řekne, než pokyne andělům aby mě odsoukali do středu. Nechtěla jsem, bránila jsem se a zuby nehty se snažila brzdit. Najednou jsem dostala strach, obzvláště když se v okolí vznesla prapodivná aura a všechno kolem začalo nabírat temnější nádech.

Okamžitě jsem se ohnala kolem sebe, můj pohled na malý moment spadl na Reie, který odletěl dobrých metrů daleko hned po tom, co to do něj napral nějaký anděl v brnění. Všimla jsem si že s ním přišla ta holka. Překvapeně a zároveň vyděšeně nadzvednu obočí, když andělé přestanou dávat pozor a já před sebou uvídím ten příšerně velký obouruční meč, který mi proletí jenom pár centimetrů od hlavy, jakmile vyhodím ruce před sebe. Vyděšeně jsem vypískla, ale najednou se moje ruce rozdělí a v tom šoku couvnu a zakopnu o vlastní nohu, když se zamotám do šatů. Pillory se na levé ruce zcela uvolnilo, zatímco na pravé mi stále drželo i s tím divným kamenem. To chělo hodně soustředění aby mi nepřesekl ruce! Natěžko jsem polkla, ale když se kolem zvedla magie, najendou mým tělem prošla takostrá bolest, že jsem si musela kleknout. Co se to... zatraceně děje? S obtížemi se vyhoupnu na nohy a na malý moment se mi zatemní před očima a ztratím přehled o situaci. Slyšela jsem jak něco zařinčelo kousek ode mě a tak jsem ucouvla dozadu, až jsem narazila do něčeho za mnou. Když jsem zjistila, že je to Rein, okamžitě jsem se napřáhla pěstí proti němu, ale stačil mi podarzit nohy a tak jsem skončila na zemi.
"Táhni ode mě," zavrčím trochu panicky a vůbec jsem nechápala co se to děje. Krémě toho pocitu jakoby mi někdo řezal do těla jsem si všimla toho obrněného muže, který bojoval s anděli, zatímco pět z nich někam odlétalo... nějaká holka s malýma křídlama mu příspěchala na pomoc. Rychle jsem se zaryla nehtama do země, když mě upír chytil za nohu a snažil se mě doslova odtáhnout do tředu kruhu.
"Nedělej mi to ještě těžší," ignorovala jsem ho, rozhodně jsem se nechtěla dostat do středu toho kruhu, který vypadal nanejvýše děsivě. Po stranách zářily jakési runy a magie tam byla nejsilnější, dokud jsem jasně nepocítila, že reagují na pillory, které mi zůstalo na pravé ruce.
"J-já tam nechci...! Chci domů!" doslova zoufale zakňučím a ještě více zaryji nehty do země. Doslova si u toho sedřu prsty, ale zpomalilo ho to, dokud se nenaštval... nepustil mou nohu a nevzal mě za vlasy. "Teď ti vrátím všechno to, čím jsem si musel projít já," vyprsken naštvaně a doslova mu zrudnou oči. Okamžitě se mi do očí vehnaly slzy a roztřásla jsem se. Najednou mě přepadl strach a opravdu hnusí pocit. "Nemůžu, já tam nechci, nemůžu tam!" vyhrknu a rozběhnu se pryč od kruhu když se mi ho podaří odstrčit. V zoufale snaze natáhnu ruku do prázdna, ale stihl mě chytit za tu druhou a zatáhl tak prudce, až jsem ho přeletěla... když mě najednou pustil.

Ucítím poryv větru v zádech a až teď si uvědomím, že letím k zemi přímo doprostřed kruhu. Všechno mi najednou přišlo tak nehorázně zpomalené, srdce mi bylo jako o závod a oči se mi plnily slzami. Přísahala bych, že některé z nich jsem viděla doslova padat. Srdce se mi sevřelo strachem a jediné na co jsem teď dokázala myslet byl Fen. Můj Fen... Jedna jediná myšlenka, na kterou jsem se dokázala soustředit. Na všechny naše společné chvíle, ať už v lidském světě nebo podsvětí, nezáleželo na tom. Byly to ty nejkrásnější vzpomínky co jsem měla za celý svůj život. Protože mým životem byl on. Můj démon, bez kterého jsem nechtěla žít, ale nechtěla jsem bez něj ani umřít.
Prudce dopadnu na zem a v ten moment ucítím jak se mi magie doslova zařízla do těla. Prudká a ostrá bolest se stupňovala, přes všechnu tu nepříjemnou zář kolem jsem ani pořádně netušila co se děje tam venku. Měla jsem pocit že se mi magie kolem doslova snaží roztrhat duši, ale i tak jsem se donutila alespoň lehce posadit, protože mi nohy vypověděly službu. Svěsila jsem ruce na svá stehna a nedokázala jsem zastavit slzy. Až teď jsem siuvědomila že je něco špatně, když jsem pocítila nepopsatelnou bolest na konečcích prstů mé pravé ruky. V ten moment okamžitě hlasitě zaječím. Dost mi to připomnělo pocit neúprosného, spalujícího slunce. Jenže v něčem se to lišilo. Doslova jsem s vytřeštěnýma očima hleděla na ruku, která se mi začala před očima vytrácet. Byla jsem doslova paralyzovaná a ani jsem nestačila pobírat všechny ty pocity, které se ve mě s tou bolestí mísily. Ale všechna fyzická bolest byla oproti mým pocitům nic... Nechtěla jsem nic víc než vidět zase svého démona. Chvíli jsem měla dokonce pocit že ho vydím před sebou. Z očí mi stékala jedna slza za druhou a ve vzlicíh jsem nedokázala ani promluvit. Psychika si se mnou pohrávala, touha uvnitř mě donutila abych ho doslova viděla před sebou. Usmívat se, natahovat ke mě ruku. Vyslovila jsem jeho jméno, ale z šoku jsem nevydala ani hlásku, jenom k němu natáhla levou ruku a přála se ho dotknout.

Svého protivníka podcenil a to bylo něco, co rozhodně dělat neměl. Dřívenež stačil jakkoli reagovat, držel muž meč v rukou a doslova po něm skočil. Ihned mu nasázel několik přímých ran do obličeje ale nakonec byl osvobozen díky pomocí andělů. Ne že by mu na tom teda záeželo ale pro teď mohl být rád. Vztekle zavrčí a odplivne krev z úst stranou. Poté ale hrozivě zavrčí aby šli z cesty, že se jich to netýká a potom se muž před nim přemení na obrovského démona. Upír rychle uskočí a doslova na něj vyvalí oči, poté si ale cosi zamručí pod nos . Problém byl v tom, že byl neozbrojený... a necítil se díky tomu dvakrát dobře. Rychle se ale natáhne k meči, který ležel kousek opodál a pevně jejsevře v rukou.
"Vtipné, zrovna jsem chtěl říci to samé," odpoví na jeho poznámku o tom, že se to andělů netýká a naštvaně si zkousne ret. Věděl žepokud chce zabít Ireth, bude očividně muset čelit i jemu.

Bylo až vtipné jak vysoký ten démon oproti němu teď byl. I když se pokusil bránit, bylo to zbytečné. Drápy démona zachytily meč jakoby to vůbec nic nebylo. "Tušil jsem že vy démoni budete v tohmlesměru zvráceni, jen by mě zajímalo jak ses sem zatraceně dostal," v tom se ale zadívá na Casselii, která ostražitě dřepěla u Ireth a dávala pozor jak na démona, tak na něj. Démon ho okamžitě chytil za límec a přitáhl si ho dostatečně blízko, aby slyšel každé jeho slovo. Chtěl snad upíra donutit prosit o život nebo cokoli jiného? Nedařilo se. Skoro to vypadalo, jako kdyby byl se smsrtí smířený, ale přesto nemohl popřít jistý strach, který v sobě měl, když ho démon prudce odhodil stranou. Ten jeho úsměv se mu nelíbil, byl mu tak povědomý a pokaždé co se byť jen pohledem zadíval na upírku za ním, věděl proč. Nadechl se aby něco řekl, ale dříve než se vůbec zvedl, stál před nim a zaryl mu drápy přímo do paže. Ozval se jeden hlasitý výkřik, když mu s lehkostí oddělil paži od těla. Okamžitě couvne a bolestně zasyčí pár nadávek, než se uklidní a znovu couvne před démonem, dojehož oči se zpříma zabodne. "Jestli si myslíš, že mě bolestí donutíš cítit to, co jsem cítil já... když mě támhleta žena připravila o rodinu, o manželku a děti... tak se mýlíš. Smrt bude akorát vysvobozením od veškeré té bolesti, kterou mi způsobila," odpoví zcela klidně a před pohledem démona rozhodně neutíká. "Je krásná že ano? Jako porcelánová panenka! " zasměje se s širokým úšklebkem a ještě o něco ustoupí dozadu. Úmyslně couval k propasti za ním.

Matně ke mě doléhaly jakési všemožné zvuky. Ani jsem se neodvažovala odhadovat co se dělo, ale byla jsem tak unavená a vyčerpaná, že se mi chtělo hrozně spát. Unaveně jsem pevne stiskla víčka k sobě a uvědomila jsem si, že se mnou někdo lehce třese, skoro jakoby se mě snažil probudit z té nejklidnější ukolébavky. Nakonec oči přeci jenom lehce pootevřu, ale jenom malinko. Chvíli mi trvalo než jsem zaostřila ale i tak jsem v přítmý dokázala rozpoznat tu lemující se postavu démona, který mi přišel tak daleko. Někoho trhal na kusy a já v něm až za chvíli zaslechla Reie. Chvíli jsem je sledovala, než si dívka vedle mě uvědomila že jsme vzhůru, odkláněla pohled stranou a nakonec si dřepla přede mě. Chtěla jsem ji říci aby uhnula, že přes ní nevidím na svého milovaného, ale místo toho jsem mlčela a smířila se s tím. Náhle ustalo ticho, nikým a ničím nerušené ticho, jen v pozadí toho ticha, jsem zaslechla tiché klapání a já si až po notné chvilce uvědomila že zvuk který slyším, je v podstatě klapání kopyt o kamennou zem. Znovu jsem přivřela oči a tiše vydechla, dívka se najednou postavila a poodešla někam stranou, bylo mi to jedno. Měla jsem oči jenom pro jeden jediný bod a tím bodem byl on. Můj Fen'lin. Můj milovaný démon. Klekl si ke mě a já siaž teď všimla, že je pokrytý ranami a krví. Když mi byl tak blízko, cítila jsem se bezpečně, okamžitě jsem ho chtěla objata přitisknout k sobě jak nejpevněji jsem mohla, ale skutečnost, že jsem mohla použít jenom jednu ruku mě trochu omezovala. "Přišel sis pro mě, to je všechno co potřebuji vědět," vydechnu tiše. Chtěla jsem se zadívat do jeho rudých očí, ale měl je zavřené a po tvářích mu stékaly slzy. Pomalu se k němu natáhnu, abych mu je mohla setřít, ale samotná jsem u toho začala brečet. "Omlouvám se, strašně se omlouvám... nebyla jsem připravená a bylo jich na mě moc," zašeptám zoufale a položím si hlavu na jeho hrudník.

Nechtěla jsem rušit jejich chvilku, ale když se na mě obrátil s prosebným pohledem, jenom jsem přikývla. Chvíli jsem váhala ale nakonec nebylo nad čím přemýšlet. Až moc mi to připomnělo mojí situaci a nikdy bych se nesmířila sama se sebou, kdybych ho tady nechala umřít.
"Nemysli si že dovolím, aby se minulost opakovala," povzdechnu si a potom se zadívám na svá malá křídla. S těmahle je oba neunesu... leda že bych. S povzdechem odstoupím dál a začnu si sundávat bílé náramky z rukou. Jakmile tak udělám, objeví se kolem mě část temné magie, má křídla se okamžitě zvětší a čeho si lze hned na první pohled všim, byly jejich černě zbarvené konce. Náramky se mi doslova rozplynou v ruce a jenom se na ty dva pousměji.
"Vezmi ji do náruče, odnesu vás..." oznámím mu naléhavě a svým pohledem dám dost najevo že nemá přílši mnoho času. A já ho vlastně taky neměla.

Démon mi za všechno poděkuje a tak se jenom krátce pousměji, než před námi začnu tvořit magický průchod. Za chvíli byl hotový a tak chytím Fen'lina a doufám, že svou polobičku drží dost pevně. Nakonec se i s nimi rozejdu do portálu. Cítila jsem další nával bílé magie a tentorkát škodila i mě, proto se lehce ošiji, ale nepouštím je, když chvíli plujeme bránou... než se ocitneme v lidském světě. Byli jsme zase vyosko v mracích a já sidala pozor aby mi nevyklouzl. Okamžitě jsem se začala snášet dolů k zemi. Byla tady noc, což nám hrálo do karet a tak jsem mohla letět přímo do města k onomu baráku, který jsem navštívila naposledy snad před týdnem. Nakonec se mi je přeci jenom oba podaří dostat ...a jste doma," prohlásím tiše.

Celou dobu jsem na něj byla namáčklá a vůbec se mi nelíbily jeho rány. Nic jsem však neříkala a mlčela, kdybych mu teď cokoli vyčetla, nejspíše by mi to vrátil s tím, že zrovna já bych měla mlčet. Zároveň jsem se cítila divně, pohledu na svojí ruku jsem se raději vyhýbala a dělala jako kdyby se nic nedělo. Když jsme se konečně ocitli v lidském světě, oddechla jsem si a o to více, když jsem spatřila náš dům. Byla jsem ráda že to ani on nekomentuje a nakonec seskočím na zem, abych jej nezatěžovala. Potom se ale zamyšleně otočím na tu holku a změřím si jí pohledem.